český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

České středohoří v bílém

Česká krajina v našem podvědomí evokuje mnoho zažitých představ, jako jsou jihočeské rybníky, šumavské lesy nebo jihomoravské stráně s vinicemi. Sopky k těmto tradičním představám nepatří, a přece tvoří nepřehlédnutelnou část naší země, plnou dramatického napětí, nezvyklých kopců a nesporné poezie.

 

České středohoří k nám promlouvá prostřednictvím originálních kuželovitých a kupovitých vrchů, které většinově nepřesahují osm set nadmořských metrů. V širším rozsahu je začleněné do soustavy České Vysočiny, ale z geomorfologického hlediska se jedná o Krušnohorskou soustavu. A řečeno slovy náhodného pozorovatele, v případu České středohoří jde víceméně jen o kopce, což je aspekt poněkud asketický, ale právě díky němu je tento svébytný krajinářský celek atraktivní nejen v turisticky exponovaných letních měsících; svoje kouzlo má po celý rok.

České středohoří je významný geomorfologický krajinný celek o rozloze 1265 m2, který náleží do Podkrušnohorské oblasti, ale na první pohled s Krušnými horami nesouvisí. Čtyřiaosmdesát procent území spadá do Chráněné krajinné oblasti, jež zaujímá 1063 km2. Nejvyšší hora se jmenuje Milešovka a nejnižší bod nalezneme u Labe v Děčíně, kde se ocitneme jen 121,9 metrů nad mořem.

 

Poezie mezi vrcholky

Protože České středohoří je sopečného původu, je zřejmé, že v této krajině půjde výhradně o kopce. Je jich zde požehnaně a vyjmenovávat všechny by byla záležitost nekonečná. Navzdory kvantitě je každý kopec jiný – stačí stanout na kterémkoli vyšším vrcholu, rozhlédnout se a rázem je jasné, že jsme se ocitli mezi desítkami hrdých solitérních jedinců. Každý je svůj a zcela nezaměnitelný, podobně jako umělci, které tato svérázná krajina inspirovala, ať už šlo o básníky Karla Hynka Máchu, Jaroslava Vrchlického, Svatopluka Čecha, Jana Nerudu či Jaroslava Seiferta, nebo malíře v čele s Emilem Fillou, o fotografiích Josefa Sudka ani nemluvě. Nelze se divit, poetické kouzlo jako by se zde skrývalo za každým kopcem...   

 

Milešovský kužel v hlavní roli

Pohlédneme-li na České středohoří z výšky, zřetelně můžeme rozlišit dvě základní části této oblasti, rozdělené údolím Labe. Na pravém břehu leží tzv. Verneřické středohoří, na levém břehu Milešovské středohoří s nejvyšší horou Milešovkou jako hrdým vrcholem, jenž dominuje celému kraji.

Milešovka jako jediná přesahuje hranici osmi set metrů a dostat se na její vrchol ve výšce 837 metrů není jednoduché. Kdo by hledal nějakou silnici, hledal by marně. Musí se pěšky. Jedná se o vcelku náročný výstup, protože výškový rozdíl mezi úpatím a vrcholem je přibližně tři sta metrů a stoupání je strmé. Výsledek snažení ale stojí za to. Rozhled z Milešovky – zejména při dobré viditelnosti – je úchvatný.

Slavný německý badatel, přírodovědec a zakladatel geografie jako empirické vědy Alexander von Humboldt ho údajně označil za třetí nejkrásnější výhled na světě. Není se čemu divit, scenérie sopečných kuželů s občasnými zříceninami dávných šlechtických sídel na pozadí Krušných hor, Jizerských hor a Krkonoš je výjimečná. Při mimořádných klimatických podmínkách lze odsud opačným směrem dohlédnout dokonce až k šumavským pásům hor.

Z dobových záznamů se lze dočíst, že na Milešovku šplhali nadšenci už v 19. století, aby odsud mohli být svědky jedinečného východu slunce. Patrně proto tady ve 20. letech 19. století vznikla jakási jednoduchá mechová přístřeší, cosi ve stylu zemljanek, která nabízela alespoň částečnou ochranu a útočiště zejména před větrem. Milešovka je totiž považovaná za největrnější českou horu a bezvětří se tady lze dočkat jen osm dní v roce. To není příliš. Dnes na místě oněch primitivních mechových přístřeší stojí turistická chata a budova meteorologické stanice s rozhlednou.         

 

V zajetí vulkánů

Na ploše 70 kilometrů dlouhé a 25 kilometrů široké se nabízí největší výskyt sopečné činnosti v celém českém kontextu. Podél řeky Ohře totiž kdysi dávno existoval tzv. Ohárecký rift, kterým se žhavé magma dostalo na zemský povrch. Pod povrchem se nahromadilo magma a vytvořily se jednotlivé lokality, jakési podpovrchové balvany z utuhlého magmatu, které se v průběhu miocénu, což bylo asi tak před 23 miliony let, začaly z pískovcového podloží vyzdvihovat a na zemský povrch vytlačovat sopečné kužely. Na území Verneřického středohoří v rámci jednotlivých podoblastí vyniká Medvědí hůrka (643 m), Buková hora (683 m), Sedlo (726 m) a Javorský vrch (617 m). Milešovské středohoří pozdvihá k obloze zejména nejvyšší Milešovka (837 m), dále Štrbický vrch (475 m), Bořeň (539 m) a kopec s velice poetickým názvem Milá (510 m).

Kopců je v Českém středohoří tolik, až oči přecházejí. Opomenout nelze ani Hradišťany (752 m), Kletečnou (706 m) či Lovoš (570 m), anebo vrchy nižší, ale neméně půvabné. Bůhví kdo všechno je v minulosti obdivoval – možná že dokonce první Přemyslovci. Leží zde mj. Stadice, podle staročeských bájí legendární sídlo zakladatele rodu Přemyslovců.

 

Památky modré krve

Nebyla by to česká krajina, kdyby nenabízela kromě krás přírodních také dominanty ruin, jež kdysi dávno sloužily jako šlechtická sídla. Kamýk, Skalka, Střekov, Oltářík, Hazmburk – od nepaměti označovaný jako brána do Českého středohoří. Kopec se zříceninou se tyčí nad vesnicí Klapý a historie hradu sahá až do konce 13. století. Své jméno však Hazmburk dostal o něco později, když jej po svém erbovním znamení pojmenoval Zbyněk Zajíc z Valdeku.

Zajícové patřili k významným českým šlechtickým rodům a jejich hlavním sídlem se Hazmburk stal v 15. století. Od té doby si začali zdejší páni říkat Zajícové z Hazmburka. Vnitřní jádro hradu ve tvaru pravidelného obdélníku mělo zaoblená nároží a uprostřed stála hranolová Bílá věž. Při vstupní bráně stála naopak Černá věž, snad aby varovala hosty, kteří přicházeli se zlými úmysly. Palác byl vybudovaný při jižní zdi. Kolem hradu byl parkán, který se na západní straně rozšiřoval v poměrně rozlehlé nádvoří. Na východní straně se rozprostíralo protáhlé předhradí. Tam se patrně pásl dobytek, o kterém se zmiňuje ve svých pověstech i J. V. Grohmann.

Pověst uvádí, že jednoho dne na úpatí Hazmburku páslo několik pasáčků dobytek. Nevěděli, jak zahnat dlouhou chvíli, a tak se rozhodli, že se pokusí vypátrat, jak vypadá hora zevnitř. Los padl na toho, který měl největší obavy. Bál se však posměchu, a tak se nechal na laně spustit dolů. Ostatní stáli nahoře a čekali, až jejich kamarád zatahá za lano, že už chce vytáhnout nahoru, jenže pasáček zmizel a lano se stále nehýbalo. Když nastal večer, nezbylo ostatním než vrátit se bez něho. Druhý den ráno, když se opět chystali vyhnat krávy na pastvu, jim kamarád přicházel naproti a už zdálky ukazoval hrst plnou zlaťáků. A odvyprávěl jim příběh o sněhobílé paní, která na něj čekala v jakési podzemní jeskyni, kde hlídala hromadu zlaťáků. Celou noc se pasáčka vyptávala na všechno možné a k ránu ho vyzvala, aby si naplnil kapsy. Pak všechno zmizelo a pasáček se probudil v rozvalinách hradu jako z hlubokého snu. Když to ostatní slyšeli, rozeběhli se k otvoru, kterým předešlého dne spustili kamaráda dolů, a postupně všichni zmizeli v podzemí. Nikdo z nich se však už nevrátil.

 

Oltářík alias Hrádek

Zřícenina jednoduchého hradu Oltářík, nazývaného také Hrádek, stojí na strmé čedičové skále nad vsí Děkovka nedaleko Lovosic na Litoměřicku. Oltářík byl koncipovaný od samého počátku k čistě vojenským účelům, tomu odpovídalo i jednoduché pojetí hradní stavby. Vznik hradu je bezprostředně spojený s husitskou dobou. Byl vybudovaný v letech 1440–1450 jedním z nejvýznamnějších husitských hejtmanů severních Čech Jakoubkem z Vřesovic. Tento husitský vojevůdce dokázal za revoluce ukořistit v severozápadních Čechách takové množství statků a polností jako nikdo jiný. Do dnešních dnů se dochovaly zbytky věžovité budovy lichoběžníkového tvaru se zaoblenými rohy na západní straně a torzo brány nad příjezdovou cestou. Ačkoli jde o zříceninu nevelkých rozměrů, působí velice romanticky a dotváří neopakovatelné panoráma Českého středohoří.

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: archiv + autorka

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270