český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Společnost by se měla chovat co nejpřirozeněji

Václav Krása působil dvaadvacet let v Domově důchodců v Tvoršovicích, nejdříve jako účetní a potom ve funkci vedoucího. Deset let byl poslancem a v listopadu 2002 se stal předsedou Národní rady osob se zdravotním postižením ČR. Jeho vlastní hendikep mu nebrání rvát se za ostatní, naopak díky němu má mnohem blíže k problematice postižených spoluobčanů. Jeho hlavní myšlenkou je posílit rodinu jako společenství všemi dostupnými prostředky. 

 

Tímto tématem se Václav Krása zabývá dlouho. „Ta dnešní nemá dostatečnou úřední pomoc, ale hlavně nemá ani politickou ochranu. Osobně nesdílím názor, že ji tvoří dva muži nebo dvě ženy a dítě. Od pradávna bylo, je a doufám, že i bude platit, že tento celek tvoří muž, žena a děti.“ Svůj postoj dlouhodobě prosazuje i v oblasti sociální politiky, kde je podle jeho názoru málo nástrojů, které by udržovaly svazek nejen v tomto modelu, ale i ve vztazích mezigeneračních.

  

Rodina je když…

„Pamatuji si, když bylo přirozené, že se rodina sestávala nejen z muže, ženy a dětí, ale také z prarodičů. Poskytnout rodičům alespoň nezbytný komfort k tomu, aby mohli dožít ve svém přirozeném prostředí, bylo naprosto přirozené. Dnes to často takhle není.“

Václav Krása soudí, že je to dáno vývojem, kterým jsme prošli. Není to chyba v lidech, ale čtyřicet let sociálního inženýrství, kterým jsme prošli do roku 1989, přivedlo většinu k tomu, že postarat se o přestárlé, hendikepované a o členy, kteří potřebují jakoukoli zvláštní péči, je povinností státu. „K rozpadu celku dnes přispívají i tendence, které vidíme v zahraničí – základní postuláty, na kterých stojí evropská civilizace, jsou zpochybňovány a relativizovány, a to je obrovský problém dnešní společnosti.“

Ve své činnosti se snaží posilovat nástroje sociální politiky, vedoucí k tomu, aby členové nevytěsňovali toho, kdo nestačí tempu, vyžaduje péči a nemůže žít samostatně. „Často narážím na nevůli politiků tuto věc řešit. Rodina je definována jako skupina lidí, ne jako muž, žena a dítě, a to jsou bariéry, které brání v rozvoji nástrojů přispívajících k částečnému návratu klasického modelu rodiny.“

Nemůžeme se vrátit do stavu před šedesáti lety, svět je jinde než tehdy, musíme intenzivně pracovat, abychom si vydělali na slušné živobytí. „Musíme se snažit pomáhat starším občanům, nebo je vyčleňovat až tehdy, kdy ani za přispění všech možných nástrojů sociální politiky péči není možné zajistit.“ Jsou lidé, kteří nemají rodinné zázemí a řešení ústavními službami je správné. Pokud je mají, první by měla být snaha zabezpečit pomoc vlastními silami. V budoucnu je třeba dramaticky posílit, aby mohla co nejvíce pečovat o děti, i o přestárlé rodiče. Povinností každého je udržet současný model společnosti. „Pokud se nám nepodaří udržet příbuzenstvo pohromadě, dojde k rozpadu společnosti. Budeme mít množství jedinců a bude těžké jim vštěpit národní hrdost, zájem o veřejné dění, a to může vést k fatálním koncům.“

 

Nástroje pomoci

Jedním z pomocných nástrojů je Zákon o sociálních službách z roku 2006, ze kterého vyplývá příspěvek na péči, jako i možnosti odlehčovacích a pečovatelských služeb. Na ty však příbuzní mají často málo peněz. „Model přidělování příspěvků na péči, jak funguje teď, se mi moc nelíbí. Mnohdy neodpovídá potřebě služby a je přiznáván příliš často paušálně. Například na dechová a srdeční postižení zákon příliš nemyslí. Znám případ pětaosmdesátileté ženy s nemocným srdcem a jednou plící, které byl přiznán první stupeň závislosti, a to je ostuda. Navrhuji model, který by přispíval podle potřebných hodin péče a ne podle předepsaných stupňů. U každého je potřeba péče jiná, záleží také například na prostředí, ve kterém závislá osoba žije. Jiný rozsah péče bude poskytován v bezbariérovém bytě, a jiný v prostředí, kde si člověk sám bez pomoci nepomůže. Detailní šetření by bylo spravedlivé a umožnilo by posouzení každého případu individuálně. Ano, bylo by s tím mnoho práce, záleželo by na přístupu osob, které míru závislosti posuzují. Nechtěl bych, aby to byli jen úředníci. Ti jsou zpravidla pod státní správou, mají hodně případů a práce je často mechanická, neposuzují všechny skutečnosti úplně do detailů a čtyři stupně nedovolují příliš velkou flexibilitu v posouzení skutečných potřeb. Posuzování míry závislosti by se mohli účastnit například ergoterapeuti a další odborníci.

 

Státní náklady

Existují studie, které jednoznačně ukazují, že pokud nevrátíme péči o přestárlé a hendikepované členy zpět do svých řad, bude to pro stát velmi nákladné. V budoucnu může model péče v rodinách znamenat návrat úcty ke stáří a navázání mezigenerační soudržnosti. „Domnívám se, že úcta ke starým lidem je velmi narušená. Naši rodiče odvedli svůj díl práce a péče proto, abychom se my měli dobře, ale my, jako jejich potomci, to bohužel tak nevnímáme. Přitom všichni jednou zestárneme a budeme potřebovat pomoc.“

I naši prarodiče byli mladí, měli svoje lásky a prožili svoje životy, které vedly k tomu, že my se máme dobře. Dělali chyby, stejně jako je děláme my, a my jsme povinni jim to nějakým způsobem vrátit. „Uvědomuji si také, že někdy jsou mezigenerační vztahy velmi složité a děti nejsou ochotné se o rodiče z různých důvodů postarat.“ Sociální služby však nabízejí nástroje pomoci, i když jsou nedostačující a některé chybí. Nejhorší situace je u pečujících osob, které odvádějí obrovský kus potřebné práce, a oni zato sklízejí nízké důchody, ztrátu sociálních vazeb, osamění a leckdy i chudobu. To musíme změnit.

 

Přijdou změny

Od poloviny příštího roku bude platit zákon o dlouhodobém ošetřovném. Člen rodiny, například po infarktu nebo mrtvici, bude po propuštění z nemocnice vyžadovat dlouhodobou péči. „Tito pacienti bývají často umisťováni do léčeben pro dlouhodobě nemocné, což považuji za nejhorší řešení. Z důvodu nedostatku personálu bývá nedostatečná rehabilitace, pacienti nemají potřebnou obsluhu, často jsou dehydrováni a ve špatném psychickém stavu.“ Dlouhodobé ošetřovné umožní, že jeden z členů může s nemocným zůstat doma a pečovat o něj, přičemž mu zůstane zachováno zaměstnání a bude pobírat nemocenské dávky ve výši šedesáti procent platu. „Zatím pouze po dobu tří měsíců, což je málo, ale chceme, aby byla doba prodloužena alespoň na šest měsíců. Chceme-li funkčnost  jako dříve, musíme do ní investovat a to nejen finančně, ale i morálně. Musíme vědět, že je to základ společnosti a podle toho také činit.“

Nastupující digitalizace a robotizace mohou přinést vysokou nezaměstnanost. „Právě soustředění péče do rodin může řešit případný nedostatek pracovních míst. Podporovat dospělé děti v péči o blízké může být smysluplný nástroj jejich uplatnění. Tak už řeší nedostatek zaměstnání lidé v některých obcích. Musí samozřejmě existovat i služby, které by eliminovaly nepřetržitou činnost pečující osoby. Dlouhodobé poskytování péče nevydrží nikdo, nebo vydrží chvíli, a pak se zhroutí. Tady je prostor pro terénní nebo krátkodobé pobytové pečovatelské služby, vyplňující čas, kdy si pečující osoba sama potřebuje odpočinout. Tyto principy by udržely soudržnost a zabraňovaly tomu, že příbuzní odloží babičku do domova důchodců a nestará se o ni. Je to běh na dlouhou trať, ale z hlediska civilizace je to nezbytná věc.“

Společnost bere automaticky povinnost rodičů postarat se o děti. Proč neakceptujeme to, že se mají postarat naopak děti o rodiče? „Péče o seniora je obtížnější než o dítě, a stát má pomoci, aby byla tato povinnost splněna.“ Je správné, když se potkávají vrstevníci, které spojují stejné znalosti, zkušenosti, prožitky, v různých klubech seniorů. Základní zázemí by ale měli mít doma. „Nemohu pochopit, když dopustíme, aby se cizí člověk staral o našeho blízkého, krmil ho nebo přebaloval, a sami to dělat nechceme.“

 

Sousedská výpomoc

„My neumíme k péči přistupovat laicky, ze všeho děláme vysoce odbornou věc,“ hodnotí Václav Krása. „Kolem poskytování péče je spousta papírování a přitom většina z toho jsou normální úkony, které děláme dnes a denně. Většina běžné péče se skládá z úklidu, vaření, nákupu, vyprání, někdy přebalení, nakrmení. V některých obcích a malých městech by se hodila takzvaná sousedská výpomoc. Představme si malou obec, kde žije senior a vedle maminka s malým dítětem. Proč by ta maminka neměla dostat odměnu za to, že sousedce uvaří, přinese jí nákup, poklidí. Mamince to pomůže finančně a bez složité administrativy to pomůže i seniorovi.“

Ideální možnost, jak skloubit několik prospěšných činností dohromady. Obzvláště v malých vískách je zajištění terénní sociální služby velký problém, protože tam musí odněkud dojíždět a stojí to víc peněz. „Proč by obec nemohla iniciovat sousedskou výpomoc pod dohledem starosty? Ten má přehled o občanech, kteří v jeho obci žijí, tak proč by se o něco takového nemohl postarat? Starostové by měli mít zájem, aby občané neodcházeli pryč. To by mohla být jedna z cest: já dám mamince peníze za to, že pomáhá sousedce a nemá touhu odejít si vydělávat jinde, protože já jí dávám příjem. Není to přece tak složité, jen nesmíme ze všeho dělat takovou vědu a bát se dát důvěru lidem. Ztrácíme návyky, které jsme jako společnost měli. Už nikdy nebudeme žít, jak jsme žili před padesáti roky, ale měli bychom se chovat co nejpřirozeněji. Přirozené je, že členové rodiny, případně sousedé si pomáhají,“ říká závěrem Václav Krása.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv Václava Krásy 

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270