český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Ráda vyvíjím činnost, která k něčemu vede

Česká režisérka, spisovatelka a výtvarnice Eva Toulová se narodila 3. února 1990 ve Znojmě. V  zorném poli jejího zájmu je především film, společně s literaturou a výtvarným uměním. Za největší dosavadní úspěch považuje celovečerní film Šťastná, uváděný v kinech i televizní produkcí v roce 2014.

 

Eva je autorkou čtyř vlastních knih a spoluautorkou dvou almanachů, pomohla vzniknout charitativnímu projektu Galerie NaVíc, podporujícího nadaci Naše dítě. Miluje svou práci, ale umí i odpočívat.

Eva

Vaše jméno je spojeno se snímkem Camino na kolečkách, který je emotivním příběhem vozíčkáře Honzy Duška. Jak se s odstupem díváte na čas strávený na pouti do Santiaga de Compostela jako jedna z účastníků doprovodného týmu?

Po hraném debutu Šťastná je Camino na kolečkách můj druhý celovečerní film. Osobně jsem dopředu moc nevěděla, do čeho jdu. Nejsem žádný cestovatel, tak jsem se maximálně snažila držet rad našeho organizátora, průvodce a hlavně poutníka a kamaráda Petra Hirsche. Ve výsledku se jednalo o nejúžasnější natáčení vůbec. Sice jsme měli doprovodné auto, ale rozhodla jsem se jít s Honzou Duškem, který trpí roztroušenou sklerózou, celou cestu po Svatojakubské cestě Španělskem pěšky. On tu pouť, dlouhou šest set čtyřicet kilometrů, absolvoval na invalidním vozíku. Jen tak jsem mohla co nejvěrněji podat a zpracovat dokument o celém putování. Bylo sice fyzicky náročné, ale plné zcela jedinečné španělské atmosféry a dobrodružství. Navíc mi připadá, že v zahraničí jsou lidé veselejší, přátelštější a otevřenější. Rozhodně mě cesta vnitřně obohatila a snad i náš film obohatí někoho dalšího. 

 

Jaký je Honza Dušek? Se svou nemocí to nemá jednoduché a přitom se zdá, že drží pohromadě všechny kolem sebe…

Honza má v sobě velké odhodlání, kterým ostatní opravdu motivuje. I ve vypjatých situacích se snaží udržovat dobrou náladu. Zároveň si ho vážím pro vysoké morální standardy – svého syna Jendu se podle nich snažil na cestě do Santiaga vychovávat, aby mu do života předal to nejlepší.

Spolen

Co pro vás bylo na pouti nejtěžší? Nač na druhé straně vzpomínáte nejraději?

Nejtěžší pro mě bylo ranní časné vstávání mezi šestou a sedmou hodinou. Jsem spíš noční sova a brzké vstávání je pro mě utrpení. Ale to k pouti patřilo a jsem moc ráda, že jsem ji prošla. Camino, což znamená španělsky cesta, patřilo k nejkrásnějším zážitkům loňského roku a největší podíl na to mají lidé z našeho „základního camino“, kteří se mnou putovali. Kromě Honzy a Jendy Duška jsou to Petr Hirsch, Petr Slavík, Víťa Kohout, Tomáš Lénárd a Michal Černý. K tomu všemu jsme měli po celý měsíc natáčení krásné počasí, až asi na dva dny, a ve Španělsku byly nejen krásné krajinné scenérie, byli tam i milí lidé.

 

Dokument je velmi úspěšný, po celé republice probíhají promítání, objíždíte města i obce, dokonce se nominoval do několika prestižních soutěží. Přišlo nějaké ocenění?

Ano, ve Španělsku jsme získali první místo za nejlepší dokument za měsíc březen v rámci Barcelona Plane Film Festivalu. Měli jsme z toho všichni velkou radost, a tak trochu nás to nakoplo k tomu pokusit se zúčastnit co nejvíce festivalů. No a v Mexiku jsme se dostali do výběru 4° Festival Cinematográfico de Mérida.

 

Poměrně novým snímkem je film Jak se moří revizoři. Prozradíte o něm něco?

Celovečerní hraný film právě připravujeme na uvedení do kin. Máme velmi atraktivní obsazení. Dana Morávková, Petr Baťek, Míša Tomešová a Láďa Ondřej v hlavních rolích si jako rodinka Malých snaží plnit své velké sny. Jedná se o zábavnou komedii o obyčejné maloměstské rodině. Syn Marko spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží ve vysněné kariéře kriminálníka. Dcera Karin je sebevědomá a své půvaby využívá, co to jde. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci naráz a posouváním hranic, co všechno muži vydrží. Matka Anna zase ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. A otec? Ten je tím nejobyčejnějším z obyčejných – revizorem v městské hromadné dopravě, přesto mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy.

 

Jak vypadá cesta k finální podobě filmu promítaného v kině? Kde čerpáte inspiraci?

Velkým rozdílem je, zda jde o film hraný nebo dokumentární. U hraného bývá striktně daný scénář s dialogy, na kterém se pracuje obvykle i několik let. Probíhají castingy a kamerové zkoušky na herce a stejně tak se i předvybírají lokace. Každá scéna je předem rozdělena na několika záběrů, které se v několika opakují, dokud nejsou perfektní. U dokumentu se seznamujete spíše s tématem nebo natáčenými lidmi a spoustu dějotvorných věcí objevíte až na place. U dokumentu musíte zachytit jedinečný okamžik, který se neopakuje, zatímco u hraného filmu se stále opakuje každý jeden záběr, dokud není perfektní. Následná postprodukce už probíhá u dokumentu i hraného filmu stejně. Natočený materiál se sestříhá, k jednotlivým pasážím se vybere hudba, po finálním střihu následuje zvuková postprodukce, speciální efekty a grading, neboli barevné ladění obrazu. Jakmile je vše hotové, vyrobí se finální DCP (Digital Cinema Package), tedy digitální formát, který se promítá v kinech.

 

Kde hledáte náměty k filmům. Proč vnikla Šťastná nebo nakonec i revizoři?

Inspiraci k natáčení se snažím brát ze situací a lidí kolem sebe. U Šťastné mě inspirovaly moje kamarádky herečky a jejich umělecký život. U revizorů jsem se zase snažila dát ústřední rodince hlavní zlozvyky dnešní společnosti tak, aby se v každé postavě někdo tak trochu našel. 

Fok

Jaká jste měla dětství? Zakřiknutá holčička nebo naopak živel, který chvíli neposeděl?

Jako úplně malá jsem živel byla, ale postupem času jsem se zklidnila. Kromě mně byli v rodině samí kluci. Mám bráchu a čtyři bratránky, všechny v podobném věku. Navíc jsme bydleli všichni v sousedních bytech a trávili společně spoustu času. Takže mé dětství bylo v dost klučičím stylu.

 

Co znamená klučičí styl?

Veškeré dětské hry byly spíš klučičího charakteru – vyráběli jsme dřevěné meče, hráli si s vojáčky, Legem Bionicle, stavěli bunkry, stříleli z kuše a později z kuličkových pistolí, a tou to opravdu „schytat“ nechcete, koukali jen na akční, sci-fi nebo hororové filmy. Někoho, s kým bych si mohla hrát s bárbínou, jsem úplně neměla, ale vlastně mi to vůbec nevadilo.

 

Co dělají vaši rodiče? Jdete v jejich šlépějích?

Právě, že vůbec. Mamka pracuje jako úřednice a taťka je zámečník. Celkově v rodině nemáme nikoho, kdo by se aktivně věnoval něčemu uměleckému.

 

A Eva a sport?

Se sportem jsem měla vždycky tragický vztah. Vůbec mě nebaví nějaké násilné cvičení. Ráda vyvíjím činnost, která k něčemu vede. Proto putovat camino přes šest set kilometrů pěšky mi nedělalo potíže a viděla jsem v tom nějaký smysl – vznikl celovečerní dokument se silnou myšlenkou. Ale plácat se každý den hodinu v posilovně je pro mě ztráta času. Jako malá jsem chodila na gymnastiku, chvíli na karate, ale nejvzdálenější sport, u kterého jsem vydržela nejdéle, byl rybářský kroužek. Vždycky jsem měla ráda plavání a procházky. Tyhle jediné dva sporty provozuju dodnes.

Cesta

Prozradíte, jaké máte plány do budoucna? Zahálet asi neumíte…

Do režírování ještě také maluju, ilustrovala jsem knihu Bídníci.cz aneb ta naše písnička česká od Jiřího Zídka. Oslovil mě i herec Petr Batěk, abych ilustrovala jeho sbírku básní Výkřik Motýla. Dále mě čeká pár menších věcí v podobě reklamních spotů či videoklipů. V květnu bych měla dělat pomocného režiséra na novém celovečerním filmu Voda nad Vodou.  A v nejbližších dnech budu samozřejmě nejvíce prožívat finalizování filmu Jak se moří revizoři.

 

Máte čas na odpočinek?

Čas na odpočinek a především na své blízké si vždycky najdu. K nám, do Moravského Krumlova, jezdím minimálně jednou za dva týdny a vždycky stihnu navštívit všechny své prarodiče. Čas na dobrý film nebo posezení s přáteli si udělám vždycky. Navíc mám v Krumlově svého minijorkšíra, tak bych si neodpustila, kdybych se s ním delší dobu neviděla.

 

Kterou hudbu ráda posloucháte? Váš vztah ke knihám a jaké filmy vyhledáváte v kině – ty k odpočinutí nebo pro inspiraci?

Nejraději poslouchám filmovou hudbu, jsem aktivní posluchačkou Morriconeho. U knih preferuju životopisy, naposled jsem přečetla Hovory o filmu od Woodyho Allena a Od A k B a zase zpátky od Andyho Warhola. Do kina chodím pravidelně, a to jak na odpočinkové, tak umělecké filmy. Nedávno jsem viděla vítěze Oscara Tvář vody, dokument Švéd v trabantu, i komerčnější Tomb Raider.

Kamera

Jaro je v plných obrátkách. Libujete si v počasí teplém nebo máte raději ponuré a chladné dny?

Jaro mám snad ze všech ročních období nejraději! Miluju všechny začátky a jaro je „začátkem“ roku, kdy není přehnaně vedro, dny už jsou delší a všechno kvete, pučí a voní. A s novými začátky přichází nejvíc sil a inspirace! Aspoň u mě. Navíc jsem si řekla, že se zas konečně někam podívám, tak jsme o Velikonocích zamířily s kamarádkou do Amsterdamu. Už dlouho jsem se chystala do tamní národní galerie, a díky svátkům to časově konečně vyšlo.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Jiří Zídek a caminonakoleckach.cz 

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270