český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Málokteré místo nabízí tak pestré volnočasové vyžití po celý rok, jako okolí Lipenské přehrady. Pobyt v této lokalitě znamená mnoho krásných zážitků v atraktivním prostředí. In-line bruslení, cyklostezky, Stezka korunami stromů, celoroční bobová dráha, lanový park nebo půjčovna plachetnic přinesou rodinám s dětmi široké možnosti sportovního vyžití. Dnes se podíváme do Království lesa.

 

Zábavný přírodní park v Lipně nad Vltavou je podle slov Vojena Smíška, zástupce lipenského resortu, nejvyhledávanějším místem. Díky desítkám akčních atrakcí a prolézaček tady prožijeme den plný legrace, ale i poučení. Na interaktivních stanovištích se návštěvníci dozvědí užitečné informace o lese a životě v něm.

 

Vícegenerační vyžití

Království lesa přináší zábavu od roku 2016. „Je to zážitkový park, kde se děti při hraní zároveň učí rozeznávat stromy nebo poznávat druhy dřeva, mohou zkoumat a objevovat tajemství přírody. Rodiče je mají na dosah a současně mají jistotu, že se nikam nezaběhnou,“ říká Vojen Smíšek. „Všechny herní prvky jsou inspirované lesem a životem v něm. Rozsáhlá lanová centra připomínají stezky zvířat, pro něž je les domovem a přirozeným prostředím. Tvůrce areálu se inspiroval životem a pohybem veverek, kun, plchů, jezevců nebo lišek, kteří v lese žijí. Současně bylo jeho cílem umožnit návštěvníkům do tajemství skrytého v zeleni proniknout.“ Zatímco děti skotačí, rodiče mohou relaxovat na čerstvém vzduchu nebo si užívat v klidu piknik.

 

Ztratit se? Hravě!

Nová oáza na Šumavě je zasvěcena hrám, dovádění a zdokonalování pohybových schopností. Koho láká stát se aspoň na chvíli součástí lesního společenství, tady k tomu má nejednu příležitost. Co by nám nemělo chybět, je dostatek energie a dobré boty.

Můžeme se zabydlet v bludišti mezi mladými stromky, hravě se ztratíme v mraveništi, nebo si na velké trampolíně vyskočíme až k větvoví vzrostlých stromů. K využití jsou tady originální lanovky, provazové sestavy, stromová městečka, prolézačky či houpačky a mnoho dalších stanovišť. „Všechny herní prvky a sestavy jsou certifikované a promyšleně spojují zábavu s poznáním přírody v jejích rozmanitých podobách,“ vysvětluje Smíšek.

A když si náhodou vezmeme malou svačinu, nevadí. V areálu se můžeme pohodlně občerstvit u kiosků a za zpěvu ptáků načerpat sílu k dalším dobrodružstvím.

 

Moudrá příroda

Na jednotlivých zastávkách se naučíme rozeznávat stromy, zjistíme, jaké vlastnosti má dřevo a jaké jsou možnosti jeho využití. Můžeme si lámat hlavu s poznáváním stop zvířecích obyvatel a pochopíme zákonitosti života lesního společenství. Ohromnou zábavou je zahrát si na originální dendrofon – spolehlivě naladěný hudební nástroj pracující s akustickými vlastnostmi akátového dřeva. Nahlédneme do hmyzího hotelu, okusíme život v duté kládě a můžeme si vyzkoušet hmatový chodník, bludiště nebo různé houpačky a tunely.

Každý návštěvník si odsud odnese i dárek z nejcennějších, a tím je moudrost a bohatství lesa, které se dědí tisíce let od semínka až po vzrostlé mohykány. A jako bonus získáme čistou energii a radost z pohybu na čerstvém vzduchu.

 

Myslí i na školáky

Známé heslo Jana Amose Komenského „Škola hrou“ přesně vystihuje filozofii šumavského království. Mateřským a základním školám nabízí tu nejlepší učebnu pod korunami stromů. „Děti mohou učební látku zažít na vlastní kůži a hned si získané informace vyzkoušet. Kromě rozpoznání zvířat rychle pochopí fungování lesního ekosystému a naučí se rozlišovat patra lesního biotopu se vším, co se k němu váže a co v něm žije. Zároveň si odnesou cenné vědomosti o životě dřeva, co předchází tomu, že ze semenáčku vyrostl urostlý strom a jak je třeba starat se o les i jeho zvířecí obyvatele.“

Učitelé vítají množství obrázkových informačních tabulí, které hravě pochopí i nejmenší děti. „A je tu i dost míst na sezení i odpočinek,“ vysvětluje Smíšek. „Výhodou je i přehlednost celého lesního městečka, díky které děti nikdy neztratíte z dohledu.“

 

Pořád se něco děje

„Rád bych pozval návštěvníky na akce, které tady pořádáme,“ upozorňuje nás mluvčí. „Stále se tu něco děje, proto uvedu jen ty nejbližší. Například 16. června pořádáme Slavnosti dřeva u Stezky korunami stromů. Jejich součástí budou dovednostní soutěže v ručním řezání dřeva, dřevosochání, koncerty a bohatý program pro celou rodinu. Celodenní akce, při které nás opojí vůně lesa, dřeva i krásných výhledů ze Stezky korunami stromů Lipno.“ Kejklíř Půpa a kouzelník Martin Čejka jsou také velmi oblíbení. Půpa je jeden z nejznámějších a nejlepších kejklířů a klaunů v Čechách. Muzikant, žonglér, jednokolkař, chůdař, eskamotér a herec, který byl mimo jiné účastníkem televizní soutěže Talentmanie. Vedle něj stane Martin Čejka, kouzelník a iluzionista, držitel několika cen Grand Prix.

„Pak přijde ŠouflŠou. Čtyři jinoši hrající svérázný dixieland. Tuba práská, trumpeta kvílí, kytara hladí a banjo pohlavkuje,“ objasňuje Vojen. „Dekádami ověřená muzika společně s bezbřehou poetikou textů a neotřelým konferováním jsou příslibem nevídané podívané.“

Mezi pravidelné sobotní programy během května a června patří Bubeníci Djem – Bo – Djem. Ten nejbližší bude 23. června. „Rozezní se tady africké bubny, a to nejen v rámci koncertu. Během workshopu si můžeme vyzkoušet bonga, konga, djembe a další rytmické nástroje. A to samé potom během září a října,“ dodává průvodce.“ Chybět prý nebude ani oblíbený maskot lišák Fox s animačními programy a dětskou diskotékou. Všechny akce a pozvánky, kterých není málo, najdeme na webových stránkách kralovstvilesa.cz.

  

A něco navíc…

Na Lipně se zaměřili na kombinace více služeb. „V letošním roce připravujeme balíčky, které kombinují například Království lesa, Stezku korunami stromů a lanovou dráhu. Rodinná verze zahrnuje vstupy pro dva dospělé a jedno až čtyři děti.“ Lipenský areál tak vychází vstříc početným rodinám a zatím se o to snaží jako jediný subjekt svého druhu v České republice. „Balíčky jsou v prodeji na pokladnách, on-line cestou nebo v Infocentru Lipno. Tradičně se mohou návštěvníci spolehnout také na kartu hosta Lipno.card, která nabízí slevy na jednotlivé služby a atrakce nejen v Lipně nad Vltavou, ale i v okolí. Veškeré informace jsou k nalezení na našich webových stránkách,“ dodává Vojen Smíšek závěrem.

Při výrobě areálu bylo použito:

  • 4300 běžných metrů akátové kulatiny a štípaných kůlů na oplocení (celková váha kulatiny je cca 78 700 kg)
  • 24 900 kusů spojovacích vrutů do dřeva 
  • 4 800 m opleteného ocelového lana o průměru 16 mm
  • 740 m² vysokopevnostní bezuzlíkové sítě 
  • 1100 m³ dřevní štěpky
  • 11 skluzavek
  • 2 tobogány
  • 2 trampolíny 24 × 15 m = 720 m² skákací plochy
  • Celá dodávka prvků k instalaci vážila 143 550 kg

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: kralovstvilesa.cz a autorka

Touhu komunikovat se svým okolím mají děti dříve, než řeknou své první slovo. Příroda to tak zařídila. Věděli jste ovšem, že abyste se s nimi mohli spolehlivě dorozumět, nemusíte čekat, až se rozmluví? Stejnou službu jako slova udělají v komunikaci s batolaty znaky. Program Baby Signs, který je na nich postavený, využívají miliony rodičů a dětí po celém světě. Lucie Tichá (na fotografii), jedna z lektorek programu a maminka dvouletého Jakuba, vám jej představí.

 

Začněme pěkně od začátku, přesněji řečeno od impulsu, který v Lucii vzbudil zájem o znakování slyšících dětí. „Začátky mateřství byly pro mě i syna těžké. První čtyři měsíce jsem měla pocit, že s ničím nesouhlasí, což dával najevo hlasitým řevem. Když jsem pak sledovala kamarádky, jejichž děti uměly říct v roce a půl různý počet slov, ale většina byla jen nesrozumitelná hatmatilka, lekla jsem se. Při představě, že bych na první Kubova slova čekala tak dlouho a stejně bych neměla jistotu, že se domluvíme, mě opravdu jímala hrůza,“ říká třicetiletá maminka ze Slaného. „Nejhorší pro mě bylo asi synovo koupání. To byl opravdu boj,“ vzpomíná a dodává: „Když jsem jednou zoufale seděla u počítače a hledala nějakou možnost, jak zlepšit vzájemnou komunikaci, objevila jsem článek o znakování. Ta metoda mě okamžitě nadchnula, takže jsem pomalu začala odpočítávat dny, kdy bude Kubovi šest měsíců a budeme moci začít se znakováním. Tenkrát jsem si slíbila, že pokud se nám to podaří, tak se stanu lektorkou a budu tuto zkušenost předávat dál.“

 

Mnohaletý výzkum vyvrátil obavy

Program Baby Signs je založený na americké řeči pro neslyšící, ale je upravený tak, aby odpovídal motorickým schopnostem malých dětí a aby znaky byly snadno zapamatovatelné a logické. Světově uznávané autorky a odbornice na vývoj dítěte, Linda Acredolo a Susan Goodwyn, vytvořily na základě dlouhodobého výzkumu unikátní program. „Zkoumaly zhruba sto čtyřicet rodin, aby vyloučily možnost, že znakující slyšící děti nakonec nedají přednost znakům před řečí. Tato obava se nepotvrdila, ba co víc: psycholožky zjistily, že znakování pomáhá v rozvoji řeči, že znakující děti začínají dříve mluvit, mají lepší slovní zásobu, jsou chytřejší a obecně mají i lepší vztah ke svým rodičům,“ sděluje závěry výzkumu Lucie Tichá s tím, že zkoumané děti byly navíc mnohem víc empatické než jejich neznakující vrstevníci, protože se samy v sobě dokázaly lépe vyznat a odmala pojmenovávat příčiny problémů a nepohodlí. Linda Acredolo a Susan Goodwyn původně vymyslely sto znaků pro nejčastější jevy. „My s Kubou jsme si pro začátek vybrali šest z nich a ty jsme začali aktivně používat.“

 

Znak odstranil problém s koupáním

Se znaky Lucie začala, když bylo jejímu synovi Jakubovi šest měsíců: „Na jeho první znak jsem čekala dva měsíce a bylo to ,světlo‘. Zaujal ho lustr, který jsem pravidelně rozsvěcela nad jídelním stolem.“ Znak, který jim oběma ovšem usnadnil nejvíc život, byl znak ,horký‘, souvisel totiž se zmíněnými starostmi s koupáním. „Přestože jsme vodu ve vaničce měřili teploměrem, můj partner i já jsme do ní namáčeli lokty a zdála se nám v pořádku, Kubovi připadala příliš horká. Ve svých deseti měsících nám dokázal pomocí znaku říct, co ho na koupání celou tu dlouho dobu rozčilovalo a proč ve vaničce pořád brečel,“ vysvětluje Lucie.

 

Vyjádření pocitů i beze slov

Smyslům slov děti rozumí už v osmi měsících věku, neumí ale mluvit, znakování jim tedy nabízí možnost komunikace. „První znaky, které děti začínají používat, představují to, o čem s dospělými chtějí nejčastěji mluvit. Týkají se jejich světa. Například to jsou znaky ,světlo‘ nebo ,čepice‘,“ říká lektorka Baby Signs a dodává: „Smyslem programu není umět desítky znaků, ale vybrat si pár klíčových, které potřebujete a o kterých víte, že vaše dítě zajímají.“ Nenajdou-li maminky v sadě znaků ten, který by se jim hodil, nic se neděje – pro potřebu komunikace se svým dítětem si ho mohou vymyslet. Efekt bude stejný. „Znakující dítě si řekne, co potřebuje. Znaky jsou snadné k naučení, co který znamená, se dá většinou z provedení znaku snadno odvodit. Děti si navíc každý uzpůsobí. Nebo si vymyslí vlastní,“ upozorňuje Lucie s tím, že je ovšem potřeba hlídat, aby děti jedním znakem neoznačovaly více věcí.

 

V pravou chvíli slovo nahradí znak

Někteří rodiče mají zbytečné obavy, že bude znakující dítě pouze znakovat a zbrzdí ho to ve vývoji. „Tak to ale není. Pokud na dítě my, dospělí, budeme mluvit, bude nás napodobovat. Je to podobné jako u chození. Dítě se také nejprve naučí lézt a nestane se, že by se kvůli tomu opozdilo chození. Dítě lezoucí po čtyřech vidí, že rodiče chodí, a chce rovněž chodit. Navíc nastane doba, kdy si dítě uvědomí, že mluvit je efektivnější než znakovat, protože si při tom může třeba hrát nebo malovat,“ říká Lucie.

Rodiče se znakování mohou naučit buď online, nebo v rámci seminářů a kurzů. „Není to časově náročné, ani nijak složité! Stačí se jen naučit správný postup a dodržovat jej,“ dodává.

 

Bylo to správné rozhodnutí

„Ze začátku jsem se hodně bála reakcí okolí. Dost jsem si to celé rozmýšlela. Každý, kdo nás viděl, si automaticky myslel, že je můj syn neslyšící,“ vzpomíná lektorka, „když pak začal dělat zvuky zvířat a mluvit, tak na nás všichni koukali jako na blázny.“ Dnes jsou Kubovi skoro dva roky. Na otázku, jak se na jeho vývoji promítlo znakování, jeho matka odpovídá: „Mluví ve větách, krásně skloňuje, umí se omluvit, pozdravit a já už ani nedokážu spočítat, kolik slov má jeho slovní zásoba. Kamkoli přijdeme, každý obdivuje, jak nádherně mluví a na čem všem se dokážeme domluvit.“ Certifikovaných lektorek, jako je ona, máme v ČR několik desítek, a Lucie Tichá jejich řady rozšířila na konci loňského roku: „Jednoduše plním svůj slib a předávám tento úžasný způsob komunikace dál!“

 

***

Z historie programu Baby Signs®

Profesorky vývojové psychologie Linda Acredolo, PhD. a Susan Goodwyn, PhD.  v roce 1982 objevily, že děti ve věku od 10 do 24 měsíců spontánně používají jednoduché posunky a znaky k tomu, aby tak vyjádřily slova, která ještě neumějí vyslovit. Třeba přičichnutí si ke květině, napodobení psa, co vyplazuje jazyk, nebo mávnutí ptačích křídel. V důsledku toho si tyto dvě dámy položily otázku, co se stane, když rodiče podpoří tento přirozený vývoj a znakovou zásobu dětem rozšíří. Výsledky jejich bádání odstartovaly radikální průlom v komunikaci mezi rodičem a nemluvnětem a pojmenovaly ho Baby Signs Program®. Během dlouhodobého výzkumu, který sponzorovaly Národní Instituty Zdraví v USA, Linda se Susan prokázaly, že je Baby Signs Program přínosný: snižuje frustrace dětí a rodičů, posiluje rodičovské pouto, obohacuje emoční rozvoj dětí a pomáhá dětem při učení mluvit a zvyšuje jejich IQ. Do ČR se tento program dostal v roce 2008 díky Michaele Tilton, která přivezla práva k produktům Baby Signs pro Českou a Slovenskou republiku. Více informací se dozvíte na webu babysigns.cz.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Lucie Tiché

Varhaník Pavel Svoboda o sobě před časem řekl, že žije rychle, protože jedině tak zvládá nespočet aktivit, v nichž je zapojen. Přes své mládí patří mezi špičkové varhaníky, a to v celosvětovém měřítku. Koncertuje po celé republice, často vyjíždí za hranice, spolupracuje se skvělými sólisty i tělesy.

 

Je ovšem také zakladatelem a už osm let uměleckým ředitelem hudebního festivalu F. L. Věka. Založil spolek PROVARHANY, který zachraňuje královské nástroje v Podorlicku, i působí v oblasti osvěty například pořádáním odborných konferencí. Mimo to učí na dvou vysokých školách a v neposlední řadě velice aktivně podporuje projekt Svatovítské varhany.   

    

V Dvořákově síni Rudolfina jste na Pražském jaru hrál skladby J. S. Bacha a zahájil projekt kompletního provedení varhanní tvorby tohoto génia. Čím vás fascinuje? 

To se ani nedá vypovědět. Bach snad dokonale vystihuje duši varhan a ta genialita uvnitř je tak inspirativní, že ji chci poznat co možná nejlépe.

 

Vaše představení kompletní Bachovy varhanní tvorby bude probíhat na dvaceti koncertech během následujících sedmi let. Co bylo impulsem pustit se do této náročné práce?

Nejde jen o moje preference a „poznání“ tohoto rozsáhlého díla, ale také o určitou zkušenost. Jestliže učím na vysoké škole hru na varhany a studenti hrají vždy něco jiného, je na místě, abych jako pedagog celé to dílo ovládal. Bach je totiž základ. 

 

Prozradíte důležité kapitoly jistě zajímavého plánu? 

Plánuji jednotlivé koncerty s konkrétním zaměřením – třeba italské či francouzské vlivy v jeho tvorbě – budou to programy Francouzský Bach, Severoněmecký Bach, Vánoční Bach apod.

 

Kolik skladeb jste musel nastudovat a objevil jste při přípravě i nějaké dosud neznámé? 

Zatím mám v repertoáru asi třetinu, na většinu se teprve chystám. Sám jsem nic nového neobjevil – od toho máme hudební vědce a muzikology, aby bádali. Občas se skutečně něco najde. Neznám detaily, zda existuje i rukopis nebo jen opis, ale jednu „novou“ chorální fantazii jsem hrál v Lipsku. Byla nalezena před několika málo lety. 

 

Budete i natáčet?

Celého Bacha ne, ale teď právě připravuji jedno CD s nahrávkou jeho vrcholných děl. Natočeno bude stylově na varhanách G. Silbermanna kousek od Lipska, na které hrál i Bach. Takové nástroje by měli všichni varhaníci poznat. Nebo alespoň slyšet. Je to nádhera. 

Vzpomenete si na své první setkání s Bachem? 

Pamatuji si na Air z Orchestrální suity D dur, jak jsme jej hráli v ZUŠce u paní učitelky Daniely Štěpánové v úpravě pro dva akordeony. To byl zážitek! Jistě, slavné skladby se stávají slavnými tím, že je někdo použije ve filmové nebo populární hudbě apod. Podprahovým vnímáním je pak považujeme za důvěrně známé, vyznáme se v nich, máme je spojené s konkrétní emocí z filmu. První setkání s Toccatou a fugou d moll pro varhany bylo také fascinující. Ale vždycky přemýšlím, proč je tak známá d moll a nikoli třeba g moll, která není méně chytlavá či geniální.

 

S tímto skladatelem je spojen i váš velký úspěch z roku 2016 v prestižní mezinárodní soutěži Johann Sebastian Bach Wettbewerb Leipzig, kde jste získal titul laureáta. Jak soutěž probíhala? 

Slavná soutěž k poctě J. S. Bacha se koná od roku 1950. Zahrát si v místech, kde Bach působil a poznat specifika „jeho“ nástrojů je stejně důležité, jako setkávat se tam s kolegy z celého světa a navazovat kontakty. Bylo to náročné, zkušenost k nezaplacení. 

 

Jedná se o dosud největší úspěch vaší kariéry? 

To neumím posoudit. V hudebním světě možná ano, je ale spousta jiných věcí, které jsou důležité. 

 

Vraťme se zpět do pražského Rudolfina. V poslední době jste tam dvakrát vystoupil benefičně v rámci projektu Svatovítské varhany. Těšíte se na nástroj, který španělská firma Grenzing staví pro naši katedrálu? 

Ano! Pro nás varhaníky je to bez nadsázky stavba století a náš obor se tím stává součástí civilizovaného světa. Jsem nadšený z propojení kulturních, církevních a podnikatelských i politických kruhů, tedy lidí, kteří pomáhají tomuto záměru. Jsem přesvědčen, že lidé ve Společenství Svatovítské katedrály v čele s mecenášem a advokátem Pavlem Smutným dali tomuto projektu onu vysokou úroveň nejen díky zajištění financí, ale také publicity a kvality zpracování celé akce. Stejně jako kdysi národní sbírka na Národní divadlo se i tento počin jistě zapíše do dějin.  

 

Věřil jste od začátku v úspěch snah o pomyslné dokončení chrámu sv. Víta a v to, že se podaří shromáždit potřebných osmdesát milionů korun? 

V počátku jsem se hlavně obával, zda bude skutečně vybrána kvalitní firma. Pan Grenzing je naprostá špička a mám z toho obrovskou radost. Slyšel jsem i názory, že za tyto peníze by se postavilo varhan pět nebo víc. Možná ano, ale jejich životnost i kvalita by byla třeba desetkrát menší. Je to o filosofii, co chceme dalším generacím předat a jaké bude svědectví o naší době.

 

Znáte technické parametry budoucího nástroje? 

Bude to velký nástroj, který obslouží jak liturgii, tak koncertní provoz a naplní zvukem celou katedrálu. Technické detaily jsou na svatovitskevarhany.com a podle mého názoru nejerudovanější osoby při tomto projektu jsou Štěpán Svoboda a Josef Kšica, kterým budu vždy vděčný, že takovou věc rozjeli. 

 

Vy však podporujete nejen Svatovítské varhany, ale také záchranu královských nástrojů v Podorlicku, a proto jste inicioval vznik spolku PROVARHANY. Daří se plnit cíle, s nimiž jste jej na konci roku 2015 zakládal? 

Ano, díky skupině dobrovolníků, starostkám a starostům, benefičním koncertům a sbírkám se podařilo obnovit varhany v Dobrušce, Přepychách a letos i v Deštném v Orlických horách. Nyní startuje projekt v klášterním kostele v Opočně. Jde o to, že na kůrech kostelů je mnoho historicky cenných a jedinečných varhan. Místní si to často neuvědomují nebo nemají prostředky ani na pravidelnou údržbu natož na rekonstrukce. 

 

Co vám v této souvislosti dělá největší radost? 

Vše, co se podařilo a nadšení lidí, kteří pochopí, že u nich ve vesnici mají něco mimořádně hodnotného, čeho si začnou vážit a starat se sami.  

 

Vedle toho jste již osm let také uměleckým ředitelem hudebního festivalu F. L. Věka, pojmenovaného po obrozenci z Dobrušky, který se údajně setkal s Mozartem. Díky vaší dramaturgii si posluchači mohou vychutnat umění vynikajících interpretů. Koho se vám podařilo získat pro letošní rok? 

Letos, jako všude, si připomínáme sté výročí republiky. V tovární hale firmy KBA v Dobrušce zahraje Symfonický orchestr Českého rozhlasu a přiveze Novosvětskou Antonína Dvořáka. Dále vystoupí Gabriela Beňačková a řada dalších interpretů. Myslím, že i lidé na „venkově“ si zaslouží kvalitní kulturu a kostely, synagogy, zámky a sály najednou ožijí. 

Jak těžké je získat absolutní špičky v oboru pro koncerty tzv. na venkově. Hrají roli i osobní kontakty a vaše renomé coby uznávaného varhaníka? 

Samozřejmě osobní kontakty vše zjednodušují. Nebudu ale zastírat, že ne všechny plány se podařilo uskutečnit.

 

Mimo již zmíněné aktivity působíte ještě na pražské HAMU a Pedagogické fakultě UHK. Je náročné to vše skloubit s vlastní koncertní činností doma i v zahraničí? 

Všechno dělám moc rád a nešlo by to bez lidí kolem sebe, jež pomáhají. Nyní zvažuji, kterou činnost omezit a na kterou se koncentrovat více. 

 

Vaše manželka Iva Kramperová je úspěšnou houslistkou. Potkáváte se často na pódiích? 

Teď méně než dříve. Letos asi jen tři koncerty.

 

Hodnotíte navzájem své výkony? 

Když je na to čas, tak asi ano, ale jde o naprosté detaily jako srozumitelnost ve velké akustice, volba tempa skladby apod. 

 

Půjde ve vašich šlépějích i malá dcerka?

Nevím, rozhodně ji nebudeme do hraní nutit. Pochopitelně vše vidí všude kolem sebe, dobře intonuje, má vynikající sluch, ale upřímně – spíš trochu doufám, že bude dělat něco jiného. 

 

***

Varhaník Pavel Svoboda (*1987) se hudbě začal věnovat na ZUŠ v Dobrušce, hru na varhany studoval na Konzervatoři v Pardubicích. Absolvoval AMU v Praze u doc. Jaroslava Tůmy, interpretační kurzy u významných varhaníků a roční stáž na Universität der Künste v Berlíně u nizozemského varhaníka Leo van Doeselaara. Na magisterské studium navázal disertací, na které pracuje v rámci doktorátu HAMU v Praze. Mezi jeho největší úspěchy patří titul laureáta ze soutěže Pražské jaro v roce 2013, o tři roky později získal 2. cenu a titul Bachpreisträger v prestižní mezinárodní soutěži v Lipsku. Jako sólista vystupuje s orchestry, účinkuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí. Hrál recitály mimo jiné v Německu, Francii, Polsku, Číně, Kolumbii a to na prestižních pódiích (Katedrála Marseille, Beijing Concert Hall atd.). Nyní připravuje projekt, jehož cílem je nastudovat a veřejně uvést kompletní varhanní dílo Johanna Sebastiana Bacha. Je dramaturgem a uměleckým ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka a předsedou spolku PROVARHANY, který se zaměřuje se na ochranu historických varhan. V roce 2014 bylo vydáno jeho CD Historické varhany v Dobrušce 1727, druhý díl Historické varhany v Dobrušce 1904 vydala v roce 2016 společnost ARTA Records. Hru na varhany vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové a je vedoucím Oddělení historicky poučené interpretace na Hudební a taneční fakultě AMU v Praze.

 

Dana Ehlová, Foto: archiv Pavla Svobody

Velikonoce v letošním roce připadly na počátek dubna, a právě od toho okamžiku mohou po zimní odmlce návštěvníci z řad široké veřejnosti opět projít zámeckou branou a nechat se okouzlit vznešenou lehkostí, s jakou byl vybudovaný jeden z nejkrásnějších renesančních objektů, jaký lze v Čechách vůbec najít. Vítejte na zámku Kratochvíle!

 

Původně stálo uprostřed hlubokých lesů a jihočeských rybníků menší panské sídlo s rozkošným názvem Leptáč, které ovšem se zámkem Kratochvíle nemělo příliš společného. Objekt nechal zbudovat na místě byvšího hospodářského dvora proslavený rybníkář Jakub Krčín, který v roce 1569 dostal dvůr na netolickém panství k doživotnímu užívání od Viléma z Rožmberka. Nechal ho vyzdobit nástěnnými malbami s loveckou tematikou a okolo zřídil menší oboru.

 

Pod taktovkou Viléma z Rožmberka

Krčín panství po nějakém čase vyměnil s Vilémem z Rožmberka za Sedlčany. Možná později výměny litoval, protože jak jinak vysvětlit původ řady pověstí, ve kterých vystupuje duch Jakuba Krčína, ať už jako přízrak v ohnivém kočáru, duch spolčený s ďáblem, vraždící regent či zjevení zapřažené do pluhu, které musí vyčistit zanesené stoky? Ovšem ať už to bylo jakkoli, Vilém z Rožmberka si toto místo zamiloval a v roce 1581 požádal císaře Rudolfa II. o udělení oficiálního statusu tvrze. A potom byly zahájeny zásadní stavební úpravy, během kterých nezůstal kámen na kameni a na jejichž konci byla stvořena jedna z nejkrásnějších renesančních staveb v našich končinách, neboli zámek Kratochvíle.

 

V prostoru výhradně literárním

Během pátrání po dávných osudech zámku Kratochvíle nelze pominout Vladislava Vančuru. Román Konec starých časů nás přivádí do dávného dvanáctého století: Zámek Kratochvíle byl založen jakýmsi košíkářem, který se ubíral v den svatého Matěje na výroční trh do města Krumlova. Řečený košíkář se jmenoval Koketák. Nesl v každé ruce deset košíků a nemohl ani smeknouti lidem, s nimiž se potkával. Ta věc mu vynesla štěstí. Právě na místě, kde stojí nyní zámek, potkal opata ze Zlaté Koruny. Pan opat jel v kočáře. Koketák se mu uklonil a již měl na jazyku křesťanské pozdravení, ale jak se klaněl, spadly mu dva košíky do bláta. Tu se košíkář nezdržel neslušného zaklení. Opatovi věc neušla, zakabonil se, vystoupil z kočáru, a aby dal chlapovi na pamětnou, jal se skákati po jeho zboží a rozdupal mu všechny košíky. Přitom se oháněl a mával rukama, až mu spadl z prstu nádherný prsten. Měl k zbláznění velkou cenu. Opat (jak byl v ráži) nic nezpozoroval, ale všemi mastmi mazaný Koketák si dobře zapamatoval místo, kam prsten spadl. Když pak byl opat hotov se svým ponaučením, řekl košíkáři, aby se klidil k ďasu. „Jestliže tě potkám podruhé,“ děl, „a nedáš-li mi křesťanské pozdravení, nebudu už skákat po tvém zboží, ale potrestám tě stokrát citelněji.“ Toho se Koketák ulekl, ale přece jen měl odvahu zeptati se opata, skákal-li vskutku jen po jeho zboží. Opat přisvědčil. „Milosti,“ děl opět Kokekták, „nemáte v obyčeji brát své slovo zpátky?“ „Nikterak,“ odvětil opat a hotovil se vstoupiti do vozu. „Nuže,“ odtušil opět Koketák, „rozumím-li dobře, Milosti, daroval jste mi právě krásné místo, neboť mimo košíky jste zasáhl svým střevícem dvacet pět stop půdy vpravo a vlevo.“ Když to opat uslyšel, dal se do zvučného smíchu a doopravdy daroval onomu Koketákovi něco země. Učinil to, maje ruku v týle a pronášeje tato slova: „Tu máš, ty chlapíku, za kratochvíli, kterou jsi mi způsobil.“

 

Zámek především lovecký

Kratochvíle byla zamýšlena k účelům loveckým a její výsledná podoba svědčila o vytříbeném vkusu i znalosti tehdejších módních vlivů v cizině. Je všeobecně známo, že Vilém z Rožmberka navštívil renesanční letohrádek Hackelberg poblíž Pasova, zámek Köpenick nedaleko Berlína či Neugebäude, letní sídlo Maxmiliána II. u Vídně. Všechny zmíněné objekty mohly Vilémovi posloužit jako inspirace, když se pustil do rozsáhlé přestavby Leptáče, aby vytvořil půvabný zámek ve stylu italských vil, s fasádami zdobenými malbami a sgrafity, mansardovou střechou, širokým vodním příkopem a kamenným mostem. Zámecký areál ohradila obvodová zeď, kterou dotvořila vysoká věžovitá brána, kostelík a hospodářské budovy.

Jak zaznamenal rožmberský archivář a knihovník Václav Březan, pan Vilém rád stavěl a zanechal po sobě řadu památek, například „v netolické oboře velmi nákladné a krásné stavení, totiž vnitř u prostředku nový štok klenutý na bahně, což vše na kolí stojí, a ve všech stranách bašty zevnitř, též bránu s věží a pokoje při tom a lozumenty pro své služebníky pořádně a nákladně, též i kostelík, postaviti dal.“

 

Ve výjimečném postavení

A když už měla vzniknout stavba ve stylu italských vil, bylo třeba obrátit se na italského architekta. Se stavbou bylo započato v osmdesátých letech 16. století podle návrhů stavitele Baldassara Maggiho z Arogna, který řídil i samotnou stavbu zámku. I když měl Maggi za sebou už několik staveb pro rod Rožmberků, s Kratochvílí to bylo přece jen trochu jinak. Tady nemusel přihlížet k dřívějším dispozicím a neměl ani jiná omezení, zde mohl roztáhnout křídla a popustit uzdu vlastní fantazii. Stavba se jistě neobešla bez četných rizik a komplikací, ale výsledek rozhodně stál za to. Kvůli bažinatému terénu bylo nejprve potřeba zpevnit základy zámecké budovy dřevěnými piloty. Na nich vyrostla symetrická obdélná „vila“, která měla původně jen jedno patro. Nebyla umístěná do středu zámecké kompozice, ale posunutá do přední části zahrady a kolmo k hlavní ose areálu. Zámecký prostor byl tedy vymezený vstupní branou s věží, hlavním palácovým vstupním portálem a centrální baštou v zadní obvodové zahradní zdi, čímž došlo k rozdělení prostoru na dvě osově souměrné části. Dokonalost symetrie byla posílena ještě okrasným vodním příkopem okolo hlavní budovy – tím Maggi de facto zabil dvě mouchy jednou ranou, protože kromě role estetické posloužil vodní příkop také k odvedení nežádoucí přebytečné spodní vody ze základů stavby.

 

Šlechtic s vizí

Vilém z Rožmberka byl bezesporu jeden z nejzajímavějších šlechticů v českých dějinách. Narodil se roku 1535 Anně z Rogendorfu a Joštovi z Rožmberka, který zemřel, když byly Vilémovi čtyři roky. Přesto se chlapci dostalo kvalitního vzdělání, mluvil plynně latinsky a německy, v patnácti letech byl uvedený ke královskému dvoru ve Vídni. Hoch byl brzy zralý a schopný zapojit se do společenského života, a to byl pravděpodobně důvod, proč mu Ferdinand I. udělil plnoletost už v šestnácti letech. V roce 1551 Vilém převzal vládu nad největším dominiem v Čechách a v tomto postavení vydržel neuvěřitelných čtyřicet let. Dokázal rozšířit državy Rožmberků (nejen) v jižních Čechách, čtyřikrát se oženil a vydal takové množství moudrých nařízení, že by mu záviděl každý současný politik. Navzdory celoživotním snahám zplodit vlastního potomka zemřel bezdětný v roce 1592.

 

Namísto milovaného dítěte

Vilém z Rožmberka měl Kratochvíli ve značné oblibě a využíval tento renesanční zámecký klenot až do své smrti. Pobýval tady i jeho bratr Petr Vok. Po Rožmbercích zámek vlastnily další významné šlechtické rody Eggenberků a Schwarzenbergů, ale nikdo z nich naštěstí neměl zájem podobu objektu výrazně upravovat ve stylu nových stavebních trendů, a tak si Kratochvíle uchovala původní renesanční podobu do dnešních dnů.

Lovecký letohrádek posledních Rožmberků se nachází v malebné krajině mezi lesy, loukami a rybníky nedaleko Netolic v Jihočeském kraji. Nejen prohlídku zámecké zahrady, ale především zámecké budovy by si nikdo neměl nechat ujít, protože štuková a malířská výzdoba či dodatečné instalace zámeckého zařízení interiérů plně respektují styl, ve kterém byl objekt za slavné éry Rožmberků vybudovaný. Zabílené malby byly opatrně odkryty, zachoval se dokonce i pozoruhodný Zlatý sál. Restaurátoři vrátili této památce nejen její byvší krásu, ale především život. Kratochvíle se stala jakýmsi jihočeským klenotem stavitelského a dekoračního renesančního umění a jen těžko si představit, že by někoho mohla návštěva tohoto mimořádného objektu zklamat.

Magdalena Wagnerová

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test