český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Jakub Zahradník je v rodu již třetí generací skladatelů hrajících na klávesové nástroje. Žije láskou k hudbě naplno a stále. Ráno se s ní probouzí a večer s ní usíná. „Když to na mě přijde, sednu si ke klavíru a jen improvizuji, ponořím se do hudby a zastaví se mi čas,“ říká syn někdejšího šéfdirigenta Orchestru Československé televize Václava Zahradníka. V jeho Pianotéce jsme si povídali nejen o muzice.

K hudbě tíhl už od malička. První skladby složil jako šestiletý chlapec, v sedmi začal chodit na klavír do hudební školy a muzika už ho nikdy neopustila. Na sklonku loňského roku se stal předsedou Kruhu klavírníků, varhanářů, stavitelů a restaurátorů klávesových hudebních nástrojů. O klavírech mluví s láskou a něhou, jakoby to byly živé bytosti.

 

Kus mámy, kus táty

Jakub se narodil před čtyřiapadesáti lety v Praze do umělecké rodiny. Maminka Jaroslava Kubištová je bývalá novinářka a píše pohádky i pro Český rozhlas. „Táta byl nejen dirigent, byl i skladatel, který stál za spoustou hudby k inscenacím a filmům.“

První hudební nápady mu táta zapisoval do not. Pak přišla Lidová škola umění a Pražská konzervatoř, kde vystudoval klasickou skladbu. Při studiích si přivydělával jako korepetitor – hudebník, který studuje se zpěváky jejich role.

Sbíral zkušenosti jako klávesista, studiový hudebník, aranžér a skladatel scénické hudby. Odehrál několik set koncertů se skupinou Balet po boku Ivety Bartošové a Petra Hejduka. Po dvouletém působení v německém Ansbachu, kam odjel na zkušenou hrát pro změnu hard rock, se vrátil domů. „Nestačily mi finance, tak jsem si přivydělával jako dělník nebo topič. V devadesátých letech jsem se na deset let uchytil v pražských muzikálových produkcích.“

 

Talent nejen k muzice

Vedle hudebního rozvíjel Jakub i literární talent. Byl šéfredaktorem Poetické revue Obratník, vydal několik sbírek básní, generační almanach Přetržená nit, psal odborné články o hudbě a poezii, pořádal literární večery. Stál u zrodu Poetické kavárny Obratník v Praze na Smíchově, kde uspořádal asi tři sta padesát různých představení, včetně vlastní kabaretní show, vysílanou Českým rozhlasem 2. „V roce 2000 jsem se začal věnovat vlastní tvorbě a začala spolupráce se soulovou zpěvačkou Pavlou Kapitánovou. Hráli jsme u nás, v Německu, Španělsku, vyšla nám cédéčka, všechno bylo zalité sluncem,“ vzpomíná. „V létě 2007 však Pavla zemřela při autonehodě. Musel jsem jít ale dál. Pokračoval jsem sám recitály klavírních improvizací, založil kapelu, pořádal hudebně-básnické večery a hodně skládal.“

Předloni se opět vydal na koncertní pódia, tentokrát s vlastním sólovým recitálem. A jako by mu to nestačilo, otevřel si v Praze-Braníku obchod s klavíry – Pianotéku.

 

Galerie plná tónů

„Předloni jsem byl na operaci s uchem, ta ale nepřinesla žádné pozitivní výsledky. Když jsem ležel asi měsíc doma, přemýšlel jsem, co budu dělat dál. Poškozený sluch není pro muzikanta úplně ideální. A protože toho mám, co se klavírů týče už hodně za sebou a celý můj život je s nimi spojen, přišel nápad, že si otevřu prodejní galerii – pianotéku.“ V okamžiku, kdy si tohle řekl, což bylo 7. září, se začaly dít věci. „Viděl jsem z autobusu ten obchod, a přesně vyhovoval mým představám. Kamarádi mi pomohli se vším, co bylo potřeba a 23. října jsme slavnostně otvírali,“ popisuje. „Přišla se podívat i paní Adéla Gjuričová, historička a členka Rady městské části Praha 4, která má na starost kulturu a řekla, že jsou rádi, že tady jsem. Neměl jsem potuchy, že Braník je místem, kde se lidé o svoji kulturu opravdu berou, ani že v tom domě, kde jsem si vyhlédl obchod, žijí fajn lidé. Městská část mi pomohla uspořádat předvánoční akci pro lidi z Braníka. Tam přišla paní, kterou vůbec neznám, nikdy jsem ji neviděl a řekla, ať jí napíšu číslo účtu, že mi něco pošle. A skutečně, poslala mi deset tisíc. To se mi v životě nestalo!“

 

Nejen obchod

Přiměl své kolegy opraváře, aby starší klavíry opravovali s použitím původních materiálů, například ručně nanášených laků. Je to zdlouhavé, ale dnes výjimečné a výsledek je krásný. Jeho cílem je mít perfektní nástroje ve všech kategoriích, od pianina pro dítě po koncertní křídlo. Že toho není jednoduché dosáhnout, si je vědom. „Ještě jeden smysl je podle mě velmi důležitý, a sice ten, že se tady lidi mohou opravdu hodně dozvědět.“ Chodí sem klavírníci, intonéři, ladiči, učitelé hudby, klavíristé. Každý zná něco a navzájem mohou svoje zkušenosti propojovat. „Pro spoustu lidí znamená klavír strašně moc, a nemusí být hudebně vzdělaní. Pro ně je Pianotéka úplný ráj.“

O tom svědčí i velká červená kronika, v níž jsou vzkazy a poděkování i od zahraničních návštěvníků. „Jsem asi jediný v Praze, kdo umožňuje cvičit nebo skládat lidem, kteří sem přijedou na pár dní. Ve světě je to dnes už celkem běžné, že přijdete do pianosalonu a mají tam zkušebnu, můžete tam komponovat nebo cvičit. U nás to ale není zatím zvykem.“

 

Smysl pro dobrodružství

„Táta se narodil jako válečné dítě v roce 1942 v Praze. „Babička byla prostého původu a dělala služku. Byla milovnicí opery a měla schované programy z představení. I tátův otec měl přirozený hudební talent.“ Po válce se s rodiči přestěhovali do Nepomuku, ale stavební průmyslovku studoval v Plzni. „Tam se seznámil s Antonínem Matznerem, který se pak stal hudebním producentem tátových desek a později dramaturgem Pražského jara.“  

Jakub vzpomíná na otcovu dobrodružnou povahu. „Když v padesátých letech dostudoval, dostal umístěnku do Škodovky, ale rozhodl se, že tam nenastoupí a odjel do Prahy. Tam ale neměl kde být, a tak přespával na Petříně někde v přírodě. „Když děda zjistil, že je v Praze, prodal dům v Nepomuku a jel za ním.“ 

Dobrodružná povaha nebyla Zahradníkům cizí. „Například tátův děda odešel do Ameriky a zůstal tam. Jeho žena s dětmi se za ním rozjely, ale zanedlouho se vrátily zpátky. Dědův bratr, skladatel, založil hudební školy v Blatné a Litoměřicích. Vystudoval varhanickou školu a řídil hudbu na kostelním kúru. Taky miloval šachy. Takhle jednou v Blatné si šel zahrát, zahrál si o barák a prohrál. Přišel domů a řekl: Stěhujeme se. Tak se sbalili a odstěhovali. To si dneska nikdo neumí představit.“                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                          

Vzpomínky na tátu

Na otázku, co tátu bavilo, odpověděl Jakub okamžitě: „Rychle běhal, uběhl stovku pod dvanáct vteřin a jeho vášeň byl fotbal. Hrál i za plzeňský klub. Taky rád četl o bitvách na moři, houbařil a měl období, kdy chytal ryby. Měl vlastně fůru koníčků.“ Prý taky miloval mariáš a trochu hrál šachy, ale moc je neuměl. „Strašně nerad prohrával. Když to vypadalo, že prohraje, byl schopen jakoby náhodou šachovnici převrhnout,“ smál se při vzpomínce. „Byl to normální táta. Hodně se pak, když už byl starší, věnoval bratrovi Václavovi, který je o čtrnáct let mladší a je dirigentem v Národním divadle.“

Národ ho znal jako dirigenta, byl ale také významným skladatelem. „Táta byl autorem písní třeba pro skupinu Rebels, současně psal jazz a měl svůj příležitostný Big band. Natočil spoustu desek a spolupracoval se slavnými jazzmany té doby, americkými a černošskými, kteří dělali hudbu na světové úrovni. Je škoda, že se dnes tahle hudba skoro nehraje.“ 

V roce 1989 přišel dvojitý infarkt a Václav přežil jen díky kardiologovi z Jindřichova Hradce. Postižení srdce mu však nedovolilo dál vykonávat funkci dirigenta. „Když už nemohl dirigovat, tak komponoval. Skládal i vážnou hudbu. Obraceli se na něho z České filharmonie, FOKu – symfonického orchestru hlavního města Prahy, ale taky ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu.“

Skládal melodie, které notoricky známe, ale se jménem Václava Zahradníka si je spojí jen málokdo. „Tak třeba Bludička Julie, Strejček Jonatán, Švihák lázeňský. Napsal hudbu k mnoha inscenacím nebo k filmům Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny, nakonec i S tebou mě baví svět,“ říká hrdě a dodává, že dalším zásadním hudebním počinem byla třeba hudba k Rákosníčkovi.

 

Psaní hudby je řemeslo

V roce 1973 udělal Václav konkurz na dirigenta a o rok později byl založen televizní orchestr. „A pak byl, v rámci zábavných pořadů, jaké dnes nemají obdoby, permanentně na obrazovce. Mluvím o Televarieté, Možná přijde i kouzelník nebo Ring volný, to byly přece úžasné pořady. A samozřejmě Silvestry. Taková zábava dnes chybí.“

Jakub se zamýšlí i nad tím, že psaní hudby je řemeslo a buď ho člověk umí, nebo neumí. „Když chcete, aby vám někdo napsal něco pro Big band nebo orchestr, tak to člověk musí především umět.“

Doba velkých jazzových těles pominula. „Měli jsme víc talentovaných lidí na úrovni mého táty, byla to ale doba, kdy nám režim spoustu věcí zakazoval, ale na druhou stranu jsme měli orchestry, které dnes prakticky neexistují. Když přišla nová doba, téměř okamžitě zrušili televizní orchestr. Vždyť jsme měli Vlacha, Valdaufa, Krautgartnera, Vobrubu, Hybše nebo Broma v Brně. To byli lidi, kteří dělali hudbu na vysoké úrovni, a bylo jich docela hodně. A dneska tady tyhle věci chybí,“ říká zamyšleně.

Václav Zahradník zemřel v roce 2001 ve věku padesáti devíti let. „Díky šťastným okolnostem jsem se narodil do muzikantské rodiny, a to přece není málo!“ dodává Jakub vděčně.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Jakuba Zahradníka

Pověst vypravuje o skále s tajemnou jeskyní, obývanou Sovím králem, kdysi mladíkem s moudrýma očima, který neopětoval náklonnost čarodějnice Durmy. Jednou ho objevila cituplná dívka z Jiříkova a zůstala s ním. Královští manželé prý dodnes za svitu měsíce vystupují na Soví skálu a její kameny zdobí podivuhodnými kresbami.

Od paty Soví skály vede strmým žlebem cesta vzhůru, k pozoruhodné historické stavbě v jižním podhůří Nízkého Jeseníku. V mírné pahorkatině nelze mohutný hrad Sovinec s výrazným bergfritem přehlédnout. Je výjimečný, patří k nejrozsáhlejším hradním komplexům Bruntálska a určitě je nejnavštěvovanější.

 

Sídlo s obytnou věží

Ve starověku tudy vedla cesta z Moravy do Slezska, chráněná posádkou z kastelu, malého tábora římského vojska na okraji tehdejší kolonie. V letech 1329–1332 bratři Vok a Pavel ze starého moravského rodu Hrutoviců na skalním vápencovém výběžku postavili hlavní sídlo, palác a válcovou obytnou věž. Podle množství sov, které tu žily, zvolili jméno Sovinec. V době husitských válek měli páni ze Sovince hrad dobře opevněný a přízeň prokazovali střídavě králi Zikmundovi i husitům.

V následujících dvou stoletích se měnili majitelé i vzhled stavby. Rozšiřovala se, zdokonalovala a přizpůsobovala novým stylům i potřebám. Na konci šestnáctého a na počátku sedmnáctého století postavili Vavřinec Eder ze Štiavnice a jeho zeť Jan starší Kobylka z Kobylího budovu purkrabství. Opevnění posílili polygonální dělovou baštou zvanou Remter, skalní výběžek nad údolím opatřili další baštou (Kočičí hlava) a obranu první hradní brány zesílili mohutným renesančním barbakánem.

Jan starší Kobylka, který se dědictvím v roce 1609 stal jediným majitelem, však víc udělat nestačil. Aktivně se účastnil protihabsburského stavovského povstání. Po bitvě na Bílé hoře byl z těžšího postihu omilostněn tím, že v roce 1623 Sovinec s panstvím prodal za symbolickou částku Řádu německých rytířů.  

 

Léty změnil význam

V té době byl (ve dvanáctém století založený špitální řád) také řádem vojenským. Pevnost držel po tři století a budoval další opevnění. Za třicetileté války (1618–1648) se hradní posádka vzdala vojskům švédského generála Lennarta Torstenssona, která tu setrvala v letech 1643–1650. Pak vojenský význam mohutného hradu postupně mizel a na počátku devatenáctého století se měnil v zásobárnu stavebního materiálu. Ve čtyřicátých letech se však do Švihova začal život opět navracet a byl více civilní.

Při švédském obléhání se poničená osmiboká dělová věž stala základem zvonice právě budovaného kostela svatého Augustina. Na šestém nádvoří dali postavit řádový seminář, v němž v poslední třetině devatenáctého století dovolili umístit lesnickou školu. Na počátku dvacátého století objekt elektrifikovali a od roku 1904 sloužil jako řádové letní sídlo velmistra a muzeum s bohatou knihovnou a vojenskými sbírkami.  

 

Obyvatelé a návštěvníci

Nejprve obyvatelé stálí a neškodní: Sovinec si oblíbily kolonie devíti druhů netopýrů. Osídlily sklepení a půdní prostory. Vrápenci malí tráví zimu v jeskyni na pátém nádvoří. Drobní savci jsou plaší, lovem hmyzu člověku prospěšní, na území České republiky zákonem chránění, patří k ohroženým druhům. „Vždyť jsou na Zemi už šedesát milionů let,“ uplatňuje jen mimoděk čerstvé znalosti ze základní školy možná budoucí přírodovědec. Každého nejvíc zajímá návštěva podzemí a opravená chodba ze sedmnáctého století.  

S hradním podzemím je spojena řada příběhů i pověstí. Zdejší stavitelé využívali všechny pukliny a jeskyně vápencové skalní homole, budovali v nich sklepy a chodby. Nejdelší prý vedla až do vesnice Dlouhá Loučka, což je vzdušnou čarou pět kilometrů.

Když se za třicetileté války švédská vojska z území Slezska přesunula na Moravu, jejich velitel poslal oddíly také k hradu Sovinec, s představou, že před branami nebudou dlouho, protože obráncům brzy dojdou zásoby. Švédové netušili, že obránci nestrádají, protože z dobře opevněného hradu vede do vesnických domků sedm podzemních chodeb, kterými putují potraviny, zbraně i střelivo.

 

Spolčení s ďáblem?

Jednoho letního dne vyšel z hradu parlamentář s bílým praporem a švédské velení požádal ten den o klid zbraní, protože má velitel hradu narozeniny. Švédové vyhověli také ze soucitu, měli hlad a jejich zásoby byly v nedohlednu. V určený den je velice překvapilo veselí za hradbami a užasli, když večer vstoupili do velitelského stanu zástupci sovinských s děkovným pohoštěním. Pro Švédy to byl důkaz, že posádka je v důvěrném spolku s ďáblem. Od pevnosti rychle odtáhli, aby si zachovali holé životy. Zasáhla zrada.

V podhradí žil kovář, před časem přistižený při pytláctví. Sovinecký představený ho dal potrestat pětadvaceti ranami přes chodidla. Kovář se vydal do švédského ležení a tajemství vyzradil. Za měsíc se obléhatelé vrátili a domy obsadili. Posádka hradu dlouho odolávala, a teprve, když už neměli pitnou vodu a docházelo střelivo, zraněný velitel Lichtenštejn přijal od Torstenssona nabídnutou kapitulaci.

V listinách je doloženo: Švédské přepadení v červnu 1643 nebylo úspěšné, návrat v září, vedený zkušeným Lennartem Torstenssonem, končil na počátku října značným poškozením hradu a švédským vítězstvím. Obránci v urputných bojích vyčerpali většinu střeliva, řádový místodržící Augustin Osvald Lichtenštejn byl zraněn a přistoupil na kapitulaci formou čestného akordu. Obránci měli dvaasedmdesát padlých, Švédové osm set. Torstensson na hradě zanechal dvěstěčlennou posádku a dal opravit poškozená místa. Lichtenštejn opakovaně podnikal na hrad výpady, dal otrávit vodu ve studních, ale úspěch neměl. Od Švédů převzal Sovinec až v roce 1650, po skončení třicetileté války a mírových smlouvách.      

 

Karta se obrátila

Dvacáté století Sovinci štěstí nepřineslo. Řád německých rytířů nebyl na straně nacistů, naopak pomáhal jejich odpůrcům. Za to se mu nacisté mstili na životech i majetku, přivlastnili si některé řádové symboly.

V roce 1939 řád rozpustili, o rok později hrad přidělili Wehrmachtu pro zajatecký tábor. V letech 1940–1942 zde věznili francouzské důstojníky a generálovi Henrimu Giraudovi se podařilo utéct.

Na prostranství před hradem je pomník, věnovaný válečným obětem, pod sousoším dvojice vojáků v rakouských uniformách z první světové války je deska na paměť kapitána Gilberta Jeana Vincenta (*10. 9. 1882 Montluçon – †17. 1. 1941 Sovinec). Jeho ostatky byly na počátku roku 1948 převezeny do Francie.

Důstojník André Barre v dopise o svém zajetí, který po druhé světové válce poslal do Československa, mimo jiného napsal: „Na Dušičky roku 1941 bylo několika z nás dovoleno navštívit hrob kapitána Vincenta, který byl na Sovinci zastřelen.“ V roce 1942 byli zajatci přemístěni, hrad převzal sudetský lesní úřad, v dubnu 1943 jej prodal společnosti pečující o německé kulturní památky a jednotka SS zde střežila umělecké předměty, které si nacisté na okupovaných územích průběžně přivlastňovali.

 

Tajné rituály

Generace obyvatel si vyprávěly historky o pátém hradním nádvoří, kde se zjevuje mírumilovný šedý skřítek, občas se prochází paní v bílých nebo černých šatech, o schodech v paláci, po nichž běhá ohnivý kůň. Podivuhodné pověsti, tajuplná místa na hradě, v jeho podzemí a okolí, to velice vyhovovalo silné náklonnosti příslušníků SS k černé magii, okultismu a paranormálním jevům.

Prý si Sovinec zvolili pro tajné zasvěcovací rituály. Po válce hrad opustili, patrně tři dny před mohutným požárem 9. května 1945, který nikdo nehasil. V plamenech zmizely dokumenty i všechno vnitřní vybavení. Zůstalo holé zdivo, poškozené výbuchem muničního skladu, zachovaly se jen konírny a budovy v předhradí.

Kdo oheň založil? Možná ustupující nacisté, aby zahladili stopy, místní lidé, kteří začali drancovat či opilí vítězní vojáci Rudé armády, jimž se pevnost stala terčem pro zápalné granáty. V létě roku 1945 Sovinec převzal stát.

 

Divadlo, šerm, řemesla

Zabezpečovací práce začaly v roce 1951, v roce 1962 bylo rozhodnuto o konzervaci. Možnost obnovy se objevila v roce 1965, když byl hrad dán do správy tehdejšího vlastivědného muzea v Bruntále. Muzejníci zahájili opravy a zpřístupnili bezpečné části objektu, v následujících dvaceti letech jej staticky zabezpečili a pokračovali s opravami. V devadesátých letech byl hrad ve správě bruntálského okresního úřadu a města Rýmařova.

Sovinec je majetkem Moravskoslezského kraje a od roku 2000 v přímé správě Muzea v Bruntále. Rekonstrukce pokračují, díky cílevědomému úsilí hrad představuje jedinečnou stavebně-technickou barokní vojenskou architekturu.

Odbornost a nadšení muzejníků jsou podstatou bohatého programu pro návštěvníky. Rozšiřují se prohlídkové okruhy s průvodci v dobových kostýmech, v rekonstruovaných prostorách Jižního paláce, konírnách a purkrabství, v komnatách či gotických sklepech jsou bohaté expozice historických předmětů, archeologické nálezy, pořádají se výstavy. Z hlavní věže je nezapomenutelný výhled do krajiny a přírodního parku.

Text (čerpáno z webových stránek hradu) a foto: Ljuba Vašáková

Představme si sendvič. Dva kusy pečiva a mezi nimi něco dobrého. Právě ten prostředek bývá obvykle to nejlepší, na co se nejvíc těšíme. Sendviče jsou velmi oblíbené hlavně proto, že s nimi není velká práce a nad jejich přípravou nemusíme dlouho přemýšlet. Vnímáme je jako samozřejmost.

 

Podobně je na tom takzvaná sendvičová generace, která drží společnost pohromadě a naplňuje nejen základní potřeby mnoha lidí za minimální ocenění a uznání. Tento pojem, v poslední době velmi často skloňovaný, upozorňuje právě na tu pomyslnou náplň mezi dvěma vrstvami, z nichž jednu tvoří malé děti a druhou stárnoucí rodiče. Obě skupiny mají požadavky, kterých nedocílí bez pomoci. „Náplň“ poskakuje sem a tam a drží všechno pohromadě, aby se to nerozpadlo, aby rodina fungovala v klidu a pohodě.

 

Cesta vede středem

Ve středním věku se mnoho lidí smiřuje se svým životem a upevňuje identitu. V tomto věku už obvykle našli životního partnera, zajistili si kariéru a pořídili děti. Současně mají poblíž stárnoucí rodiče, kterým ubývají síly a potřebují jejich pomoc. Výzkumy ukázaly, že si většina českých seniorů přeje, i ve stavu nemohoucnosti a za pomoci pečovatelů, zůstat doma.

Na některé osoby v tomto období doléhají nároky vícegenerační péče obrovskou vahou. Někdy žijí v domácnosti nezaopatřené ratolesti nejrůznějšího věku proti stárnoucím a často nemocným prarodičům. Obě skupiny mají složitý soubor potřeb a obě vyžadují od „náplně“ pomoc.

Ta je lapena přesně uprostřed a musí všechny nezbytnosti naplňovat, aby celý mechanismus fungoval. Snaží se, aby se nevymkl z rukou vlastní život, vztahy a pracovní povinnosti, a přitom musí chodit na sportovní utkání svých dětí, pomáhat jim s domácími úkoly, vařit a řešit každodenní povinnosti. K tomu se ještě stará o jednoho nebo oba rodiče, zařizuje a doprovází je na lékařská vyšetření, poskytuje jim pomoc v podobě stříhání nehtů, oblékání, koupání, podávání léků a krmení. „Náplň“ je vlastně pečovatel, ať rodinný příslušník nebo profesionál.

 

Mít se rád je žádoucí

Lidé, kterým se dostalo lepší rané rodičovské péče a lepších základů, se se středním věkem někdy vyrovnávají snáz. Stárnout s grácií vyžaduje, aby se člověk cítil dobře a spokojený sám se sebou. Je-li jeho vnitřní rozhovor laskavý a milující, bude lépe vybavený k tomu, aby dával lásku ostatním, ale zároveň ji i přijímal. Jeho cesta tímto obdobím bude méně chaotická, i když bude muset čelit řadě výzev.

Jedinec, který najde vnitřní klid, ujasní si priority a dá věcem řád, bude mít i jednodušší stanovení určitých postupů. Pečovatel se učí žít podle vnitřních pravidel. Která to mohou být?

Mám na vybranou: buď budu vděčný za každý nový den, nebo se rozhodnu být nešťastný. Mám život ve svých rukou.

Budu se stavět na první místo: budu-li fyzicky a duševně vyčerpaný, nebudu se moci postarat o ostatní. Musím si najít čas na sebe a nesmím se za to cítit provinile.

Udělám si čas na sebe a na partnera: nebudu odsouvat svoje koníčky a aspoň jeden den si na ně udělám čas. Budu dávat partnerovi najevo, že je pro mě stále důležitý.

Zavedu rutinu: odbourám chaos a rodina pocítí, že žít podle pravidel je lepší.

Požádám o pomoc: pokud pocítím, že mi ubývají síly, požádám o pomoc někoho z rodiny.

Mohu říct ano, možná, později nebo ne: musím si stanovovat vlastní hranice a chránit vlastní čas.

Budu věnovat pozornost vlastním pocitům a potřebám: naučím se říct „dost“ v okamžiku, kdy se začínám cítit přetažený. Tím zabráním, aby se mi všechno „vymklo z rukou“.

Budu si připomínat, že tohle je jediný život, který mám: budu si připomínat, že tenhle život je můj a nikoho jiného. Ani mých dětí ani rodičů. Já jsem zodpovědný za svoje štěstí.

 

Péče o partnera

Jakmile se pečovateli podaří zaměřit část energie, kterou dřív investoval do rodiny, zpět do sebe, bude mít lepší pozici k tomu, aby si uvědomil, že má potřeby i jeho partner. Dochází totiž k tomu, že příslušník multigenerační péče někdy přes stromy nevidí les. Sám se v lese ztratí, partner tím trpí a často pociťuje, že vztah uvadá. Přitom právě jejich vztah je hlavním pilířem, který drží všechno pohromadě. Základ tohoto pilíře tedy musí být pevný a stále upevňovaný, aby celá konstrukce účinně fungovala.

Poté, co pečovatel oživí vztah s partnerem, získá zpět pozornost a lásku, kterou sám nutně k životu potřebuje.

 

Rutina, diář a harmonogram

Zavedení rutiny může být nápomocné při vytváření vědomě plánovaného životního stylu, v němž zůstává i dost času na sebe i partnera. Diář, který si člověk dříve vedl hlavně kvůli zábavě, získává nový rozměr a hlavně účel: zachování zdravého rozumu. A může následovat další krok: vytvořit jednoduchý harmonogram. Jednoduchý proto, že v něm lze snadno provádět nezbytné úpravy.

V každodenním plánu by určitě neměly chybět položky jako: Vstávat a cvičit, Snídaně a polibky, Odchod, V kanceláři, Práce, Pauza, Práce, Oběd, Práce, Cesta domů, Večeře, Rodinné hry, Domácí úkoly a čas na starší členy… Nutností je časový údaj od kdy do kdy se úkony mají odehrávat. Víkend by měl mít samostatný harmonogram s tím, že oproti všedním dnům tady bude podstatně více času, který budou trávit všichni společně.

 

Zpracováno podle knihy Sendvičová rodina, vydanou nakladatelstvím Portál v roce 2018.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Pixabay

Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych to považoval za legraci, ale je to fakt: soubory městských legend a pověstí se svého času staly velmi prodávanými knihami, podle nichž vznikla divadelní inscenace, televizní a rozhlasový seriál. Za nečekaným úspěchem Černé sanitky, seznamující s moderními českými městskými legendami, duchařských povídek Krvavá Máry a nejnovější knize Mýtus o Pérákovi stojí etnolog Petr Janeček.

 

Narodil se 17. října 1978 v Praze. Je český etnolog a folklorista. Po studiích na Univerzitě Karlově a několika zahraničních stážích působil v Národopisném muzeu Národního muzea. Je svobodný a žije v Praze.

 

Kdy a kde jste se poprvé setkal s tím, co nazýváme městskou legendou?

Na počátku byly příběhy, které si vyprávějí děti na chatách, chalupách, ale hlavně letních táborech a školách v přírodě. Jedná se o takové ty dětské povídačky o nebezpečném škvorovi, který vám zaleze do ucha a procvakne ušní bubínek, o netopýrovi, který se vám v noci zamotá do vlasů a poškrábe vás. To jsou ale z žánrového hlediska spíše pověry. S tímto prostředím souvisejí i strašidelné táborové historky o nejrůznějších maniacích ohrožujících dětské táborníky, příběhy o vyvolávání duchů a vyprávění o vrazích, upírech a vlkodlacích. Mnohem později jsem zjistil, že podstatná část těchto příběhů byla vlastně zlidovělou verzí literárních textů. Například strašidelných britských pohádek ze sbírky nedávno zesnulého Pavla Šruta Kočičí král, knih Jana Vladislava či dobově nesmírně oblíbené, a částečně zakázané, knihy Miroslava Švandrlíka Draculův švagr z počátku sedmdesátých let.

První skutečnou městskou legendou bylo ale fiktivní varování před Romy, kteří údajně nastražují na tobogánu na plaveckém stadionu v Praze v Podolí ostré žiletky, o které se měli nic netušící koupající pořezat. Této xenofobní povídačce jsem skutečně ve svých jedenácti či dvanácti letech věřil a tobogánu se vyhýbal jako čert kříži.

 

Napadlo vás tehdy, že byste se tomuto subžánru mohl jednou věnovat vědecky?

Nenapadlo. Byl jsem sice těmito fenomény v dětství velmi fascinován, ale bral jsem je jako zcela běžnou, i když důležitou součást každodennosti. To, že by je mohl někdo vědecky studovat, mi vůbec nepřišlo na mysl. A asi by mi to přišlo v tom věku i absurdní!

 

Kdo vás k tomu tedy přivedl?

Velký vliv na můj zájem o mýty a legendy měl můj tatínek, který mi před spaním místo pohádek četl povídky Edgara Allana Poea a jinou strašidelnou literaturu.

 

Čím byl váš tatínek? A co ho vedlo k tomu, že malému dítěti četl hororové příběhy?

Tatínek pracoval jako technik ve Vývojových dílnách Československé akademie věd, kde se mimo jiné podílel na vývoji československých družic Magion a Vega a dalších projektů v rámci tehdejšího programu Interkosmos. Podle jeho vlastního vyjádření nám hororové příběhy četl proto, že jsme se sestrou při čtení běžných pohádek o princích a princeznách zlobili a hráli si. U strašidelných příběhů to ale bylo jinak, ani jsme nedutali. Nešlo ale jen o Poea, ale i o Roberta Louise Stevensona či o Stanislawa Lema, což má k tomu kosmickému výzkumu přeci jen blíže. 

Stejný zájem a autoři jako James George Frazer, Howard Phillips Lovecraft a John Ronald Reuel Tolkien mě přivedli ke studiu etnologie. Mýty a legendy mě z tohoto oboru zajímaly asi nejvíce. Zaměřil jsem se na české tradiční pověsti, zprvu ty staropražské. Odtud byl už jen krůček k moderním městským pověstem, legendám a fámám. To, že je možné je v rámci etnologie seriózně studovat, jsem objevil během svých stáží v Polsku, Rakousku a USA.

 

Jak vlastně došlo k tomu, že jste napsal o městských pověstech a mýtech první díl Černé sanitky?

Ve své diplomové práci jsem se zabýval pražskými pověstmi přelomu devatenáctého a dvacátého století, z nichž už mnohé měly rysy moderních „městských legend“ a současných pověstí. Začal jsem sbírat podobné pověsti i v současnosti. Nejdříve mezi rodinou a přáteli, později i mezi cizími lidmi, zjistil jsem, že se tematikou amatérsky zabývají diskusní skupiny na některých uzavřených internetových serverech, takže jsem nebyl rozhodně první, kdo by se u nás této problematice důkladněji věnoval.

Můj kamarád, redaktor z nakladatelství Plot, pak přišel s nápadem vydat na toto téma odbornou knihu, protože měl pocit, že by mohla zaujmout studenty a zájemce o populárně naučnou literaturu. Přizvali jsme výtvarnici Toy_Box, která vedla jednu z těch výše zmíněných internetových skupin, a ta knihu doprovodila skvělými ilustracemi. Zájem čtenářů nás ale příjemně překvapil, takový jsme opravdu před těmi deseti lety nečekali. Takže brzy následovaly další dva díly Černé sanitky a výběr toho nejlepšího z nich.

 

Mediální ohlas na Černou sanitku byl obrovský. Vznikl rozhlasový seriál i televizní cyklus, na němž jste se podílel dokonce i jako průvodce pořadem. Dostaly se k vám také čtenářské a divácké reakce?

Můj podíl na adaptacích Černé sanitky byl relativně malý a stejně malý byl i počet ohlasů. Zdá se mi, že nejpozitivnější ohlasy měl rozhlasový seriál, ze kterého bylo vydáno i velmi podařené cédéčko, televizní adaptace je podle toho, co jsem slyšel, oceňována spíše zpětně až dnes, hlavně ze strany tehdy velmi mladých diváků. Existovala i divadelní adaptace ze strany brněnského HaDivadla, která byla podle mne po té rozhlasové snad nejvydařenější, ale z nějakých příčin záhadně zapadla.

 

Už během práce na cyklu Černá sanitka jste narazil na fenomén Péráka. Jak se stalo, že nakonec vydal na celou knihu?

Myslím, že si to Pérák zaslouží. Je to podle mého mínění nejslavnější česká městská legenda dvacátého století. Má velké množství literárních, filmových, divadelních a především komiksových zpracování, hlavně z posledního dvacetiletí. A proti této velké oblibě v umělecké a populární kultuře bylo podle mého názoru na místě představit „původního“ autentického Péráka, jak si o něm lidé u nás vyprávěli. Ta knížka je taková konfrontace popkulturního „mýtu“ o Pérákovi, tedy toho, jak ho chápeme dnes, s jeho historickou podobou.

Pérák nakonec vydal více než na celou knihu. Mnohé se do ní nevešlo, třeba souvislost Péráka s brněnskou bohémou nebo jeho ohlasy v Polsku. V současnosti jednám s dvojicí amerických univerzitních nakladatelství o vydání knihy o Pérákovi v angličtině. Myslím, že pro rodiště Supermana, Spidermana a Batmana by mohl náš skákající superhrdina být možná docela zajímavý.

 

U nás je Pérák vnímán hlavně jako hrdina městských legend druhé světové války, vy jste však našel příběhy mnohem starší. Překvapilo vás, kam až jste se se svým hrdinou „zatoulal“?

To, že se u nás o Pérákovi vyprávělo již ve dvacátých letech, a to především v severozápadních Čechách a hlavně v Krušnohoří, jsem věděl díky výzkumům svého předchůdce Miloše J. Pulce. A že se o něm vyprávělo i v Německu a Rusku, a stejně intenzivně jako u nás, to mi umožnila prozkoumat až moje vlastní bádání spojená s psaním knihy.

Doufám, že se mi zároveň podařilo i prokázat, že kořeny legendy o Pérákovi jsou ještě starší a sahají až do georgiánské a viktoriánské Anglie, kde byl známý jako skákající postrach Londýna zvaný Spring-heeled Jack.

 

Čemu se hodláte věnovat v budoucnu?

Rád bych se věnoval fenoménu, který mnozí považují za typicky český, tedy „hospodskému“, přízemnímu, lidovému humoru. Přijde mi zvláštní, že v zemi Haška a Kundery stále neexistuje seriózní odborná práce o anekdotách a vtipech. Právě těm bych se chtěl ve své příští knize věnovat, stejně jako příbuzným fenoménům jako jsou nápisy na zdech, veřejných toaletách či moderní krátké internetové vtípky, neboli memy.

 

 Autor: Přemysl Hnilička, Foto: archiv Petra Janečka 

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270