český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Silnici, která se v délce osmdesáti kilometrů klikatí z Cienfuegos do Trinidadu, lemuje předhůří Sierra del Escambray, druhého nejvyššího pohoří na Kubě. Na úbočích hor se pěstuje světově proslulá káva a o trochu výše můžete prozkoumávat panenské deštné pralesy. Pod pohořím leží půvabné město, které má mnoho přezdívek – Perla Karibiku, Žluté město, Město ticha noci či Tropická kolonáda – Trinidad. Na autobusovém nádraží Viazul na nás v Trinidadu čekal náš domácí z casa particular – na cedulce měl dojemně napsaná naše křestní jména. Domluvila to s ním naše domácí ze Cienfuegos.

 

Diego Velázquez de Cuéllar byl španělský conquistador a první guvernér Kuby, a to od roku 1511 až do své smrti v roce 1524. Do Nového světa odplul v roce 1493 s výpravou Kryštofa Kolumba. V letech 1501–1509 spolupracoval na kolonizaci ostrova Hispaniola, v roce 1511 byl pověřen vedením expedice, která měla dobýt a osídlit Kubu.

 

Perla Karibiku

Trinidad (na snímku) je pravděpodobně nejzachovalejším a nejstarším koloniálním městem na Kubě. Leží v provincii Sancti Spíritus a v roce 1514 jej založil Diego Velázquez de Cuéllar. Později město proslulo i častou přítomností Hernanda Cortése, jednoho z nejslavnějších španělských dobyvatelů Ameriky, který zde verboval žoldáky pro své výboje do nedalekého Mexika. Působil tu i španělský historik a dominikánský bratr Bartolomé de las Casas, apoštol indiánů.

Krátké etapy v historii Trinidadu ale nic nezměnily na způsobu života jeho obyvatel. Ti po staletí pěstovali tabák a prodávali solené maso. Zásadní změna nastala v 19. století, kdy se do Trinidadu přistěhovali francouzští zemědělci ze sousedního Haiti. V okolí města založili rozlehlé plantáže a začali pěstovat cukrovou třtinu, což je patrné dodnes. Právě díky kapitálu z obchodu s třtinovým cukrem je Trinidad jedním z nejvýstavnějších historických měst na ostrově. Město zbohatlo ale nejen z obchodu s cukrem, ale i z pašování a trhem s otroky. Do Seznamu světového dědictví UNESCO v roce 1988 bylo zapsáno pro svoji koloniální architekturu.

Trinidad je třetím největším městem ostrova a s domy v pastelových barvách a kamennou dlažbou nabízí pohádkovou atmosféru. Staré město se rozkládá kolem krásně upraveného hlavního náměstí Plaza Mayor. Střed náměstí tvoří parčík rozdělený do několika oplocených zelených ploch s vysokými palmami, starými lavičkami, malovaným zábradlím a sochami chrtů. Kolem náměstí stojí honosné koloniálními budovy z 18. a 19. století, ve kterých dnes sídlí muzea, galerie a kavárny.

Dominantou města a současně jeho nejvyšší stavbou je bývalý dominikánský klášter svatého Františka z Asisi. Stojí nedaleko náměstí a najdete v něm Muzeum revolučního hnutí. Muzeum nabízí mapy ohnisek povstání, postupu revolucionářů, zbraně, fotografie snad všech padlých, nákladní automobil a člun, ve kterých povstalci jezdili.

Vystoupaly jsme na vysokou dřevěnou zvonici kláštera, odkud je krásný pohled na celé město. Jako na dlani jsme měly křivolaké, neskutečně zamotané a rozvětvené ulice a uličky, na mnoha místech v centru hraje živá latinskoamerická hudba.

Na poloostrově Península de Ancón asi deset kilometrů od Trinidadu najdete jednu z nejkrásnějších kubánských pláží Playa Ancón s bílým pískem.

 

Doutníky Trinidad Fundadores jsou pojmenovány po jednom z nejkrásnějších měst na Kubě. Od roku 1980 se vyráběly výlučně pro Fidela Castra v továrně El Laguito v Havaně. Po mnoho let byly jediné krabice s doutníky, které měly dovoleno opustit Kubu, ty, jež zahraniční diplomaté dostali jako dar. Castro byl jedinou osobou oprávněnou k povolení, aby doutníky mohly opustit zemi. Značka oficiálně zahájila kubánský vývoz až v únoru 1998.

 

Národní park Topes de Collantes

Před casa partikulare předjel objednaný jeep a zavezl nás na parkoviště k národnímu parku Topes de Collantes v pohoří Sierra del Escambray. Protože cesta do údolí řeky Caburni k největšímu vodopádu Salto de Caburní (na snímku) vede obtížně schůdným kamenitým terénem s kořeny, není zde mnoho návštěvníků. K vodopádu se slézá hodně z kopce, cesta zpět stoupá zase značně do kopce. Před vodopádem ještě čeká na zdolání převýšení žebřík.

Po cestě lemované svěžími lesy a úchvatnými skalami zpívají ptáci, šumí stromy, občas přeběhne přes cestu ještěrka, snad pokaždé jiná. Zhruba 300 metrů před vodopádem Salto de Caburní, který je dlouhý 62 metry a stéká působivou skalní soutěskou, je laguna, do které vtéká menší vodopád. V laguně se můžete vykoupat a osvěžit.

V parku jako na celém ostrově vzhledem k izolaci od pevniny žije či roste značné množství endemických živočichů, ptáků a rostlin, třeba národní květina Kuby lilie Mariposa, které se díky jejímu vzhledu přezdívá „motýlí květ“. Jedno z kubánských pořekadel říká, že „dům není kompletní, pokud na zahrádce nekvete motýlí květ“.

 

Casa particulare znamená soukromé ubytování v rodině Kubánců, kteří mají k této činnosti speciální státní licenci. Od roku 1997 kubánská vláda umožňuje pronajímat pokoje turistům. Cena zahrnuje postel a snídani, ale můžete se s domácími domluvit za příplatek i na dalším jídle. V pokoji se během pobytu neuklízí, ale je možné si domluvit praní prádla. Domy jsou na předních dveřích z ulice jasně označeny modrou značkou Arrendador Divisa. Casas partikulares najdete na Kubě všude, kde se turisté vyskytují. Ceny za pokoj jsou různé podle vybavení, ale i podle města a jeho čtvrtí.

 

Camagüey

Město (na snímku) bylo založeno stejně jako Trinidad v roce 1514 španělskými kolonisty vedenými Diegem Velázquez de Cuéllarem. Je třetím nejlidnatějším městem na ostrově a bylo pojmenováno na počest jednoho indiánského vůdce. Ve městě najdete mnoho krásných kostelů, půvabných dlážděných náměstí, historické sochy a fascinující muzea. Camagüey je propleteno labyrintem uliček, které byly postaveny s matoucím uspořádáním, aby ztížily pirátům útok na město. Nejužší uličkou na Kubě je Funda del Catre Callejón. V červenci 2008 bylo staré město zařazeno do Seznamu světového dědictví UNESCO. Hlavními institucemi tu jsou Univerzita Camagüey a Pedagogický institut.

Do města nás přivedla hlavně touha vidět sochy místní umělkyně Marthy Petrony Jiménez, která byla jednou z prvních absolventů Kubánské umělecké školy učitelů. Získala v roce 1997 ocenění UNESCO pro národní kulturu a další ocenění v mnoha zemích. Její díla obsahuje několik soukromých sbírek po celém světě. V centru města jsme její sochy nenašly. Ochotný Kubánec, kterého jsme se zeptaly, nás dovedl až k nim. Kubánci to tak prostě dělají. Rádi s vámi kus ujdou, přitom se zeptají, odkud jste, a radují se, že z „Československa“.

Ateliér umělkyně je na Plaza del Carmen. Najdete v něm obrazy, sochy a sošky a můžete si prohlédnout i dílnu umělkyně. Na náměstí jsou také instalovány některé z jejích bronzových soch ze života Kubánců (na snímku) – u fontánky pije holub, na jedné z laviček sedí milenci, na jiné typický Kubánec čte místní tisk, míjíte muže, který před sebou tlačí vozík s nádobami, o kousek dál sedí na židlích tři ženy a rozmlouvají. Jedna je volná – pro vás.

Symbolem města Camagüey je hliněný hrnec neboli tinajón. Jde o dva metry vysoké a po obvodu čtyři metry široké zásobníky na potraviny, které původně sloužily k zachycování okapové vody, protože město trpělo nedostatkem srážek. Zúženým koncem se zahrabávaly do země a voda v nich zůstala čerstvá a chladná. Pokud se napijete z dívčího tinajónu, zamilujete se do té dívky a nikdy ji neopustíte, praví místní legenda.

V sedmdesátých letech 20. století býval kraj provincie Camagüey s největší produkcí cukrové třtiny, ale po ztroskotání výměnného obchodu cukr za ropu se SSSR v roce 1990 bylo mnoho továren zavřeno.

Dnes Kubánci podnikají, jak mohou, když jim to reformy Raúla Castra z roku 2011 umožňují. Jako v každém městě na Kubě jsme se vydaly i do odlehlých čtvrtí. V jedné z uliček šila paní za otevřeným oknem utěrky a chňapky, a tak jsme se nechaly pozvat dovnitř a koupily si je. Na jiném místě hráli kluci na ulici domino. Ochotně nám zapózovali.

 

Kubánci mají doma ve vstupní místnosti televizi, ale internet běžně v domácnostech není. Ve všech městech je kromě hotelů a některých restaurací možné se připojit na náměstích, a tak se tam zejména večer shromažďuje množství místních lidí i turistů s mobilními telefony a notebooky. Aby bylo možné se k internetu připojit, je třeba si koupit zvláštní kartu. První pokusy o zaktivování pomocí karty nebyly příliš úspěšné, ale Kubánci rádi poradí. Karty jsou na různá časová rozmezí, podle toho se odvíjejí i jejich ceny. Na karty se stojí dlouhé fronty u telekomunikačních úřadů Etesca telepunto. Někde je Kubánci nabízejí ke koupi i na ulici, ale samozřejmě na černo a s přirážkou.

 

Autorka: Helena Glezgová, Foto: autorka

K důchodu se často upírají myšlenky mnohých z nás již několik let před jeho nástupem. Ať už nahlížíme na odchod ze zaměstnání se strachem či nedočkavostí, v každém případě bývá tato životní změna spojená s velkým očekáváním, které zůstane často bohužel nenaplněno. Je možné zklamáním předejít a připravit se? Možná nám pomohou zkušenosti ostatních.

 

 

Odchod do důchodu je spolu s prvním nástupem do zaměstnání či svatbou jedním z největších přelomových období života. Zejména v prvním roce můžeme mít problémy zvyknout si na klidnější režim. Méně peněz, ztráta každodenních rituálů, dojem, že jsme nepotřební, nuda… To jsou pocity, které první rok po skončení zaměstnání trápí mnoho lidí.

 

Dagmar chtěla s mužem cestovat

„Už víš, co budeš v důchodu dělat?“ slýcháme od přátel či kolegů. Málokdo dnes předpokládá, že budeme jen krmit v parku holuby a občas pohlídáme vnuky. S tím, jak se lepší zdravotní stav lidí, rostou i očekávání toho, čím volné dny vyplnit a jaké sny si splnit. Dagmar se na důchod těšila: „S manželem jsme vždy rádi cestovali, ale nezbýval nám čas. Nemohli jsme se dočkat, až budeme moci odjet na dovolenou i několikrát za rok. V roce mého odchodu ze zaměstnání však můj manžel vážně onemocněl a do dvou let zemřel. Když se na tu dobu dívám zpětně, vidím se jen, jak ležím celé dny v posteli se zataženými žaluziemi a nevím, čím své dny vyplnit. Bylo to jedno z nejhorších období mého života. Dům, ve kterém jsem celý život bydlela, mi najednou přišel studený a prázdný. Jednoho dne jsem si ale řekla dost. Dům se mi podařilo výhodně prodat a odstěhovat se do malého, ale pohodlného bytu ve městě. Užívám si divadla, přátel a koncertů a po několika letech jsem se dala znovu dohromady s mojí láskou ze studentských let.“

 

Pro Alenu byl důchod sprosté slovo

Dle zkušeností jednotlivých seniorů je důležité uvědomit si, že se dnem odchodu do penze nic nezmění na naší povaze a potřebách. Měli bychom si vyjasnit, co je pro nás důležité a podle toho si zorganizovat dny. Někteří lidé, jako například Alena, jsou velmi činorodí a práce je pro ně životním smyslem. Tací upřednostňují aktivní dovolenou před wellness pobyty a na víkend mají vždy plány.

Pro Alenu bylo slovo důchod skoro něco jako sprosté slovo: „Do důchodu se mi nechtělo. Několik let jsem v práci přesluhovala, ale kolegové i vedení mi dávali najevo, že už se těší na mladou krev. Já si však stará nepřipadala. První rok jsem byla jako tělo bez duše. Cítila jsem se nevyužitá, zapisovala se do různých kurzů, ale nic mě nebavilo.  Až jednou dcera navrhla, proč si konečně nepostavit ten dům, po kterém jsme s manželem tak dlouho toužili. Ten se už také myšlenkově na důchod připravoval a nápadu se okamžitě chytil. Dnes si společně užíváme zahrádky a práce kolem domu. V paneláku u televize bychom se trápili.“

Alena zjistila, že potřebuje nějaký větší projekt, který by ji zaměstnal a dal smysl jejím dnům. Jestliže jsme při síle a činorodé povahy, je dobré využít času, který nám byl dán.

 

Miloš si užívá, že nikam nemusí

V případě, že v práci jen střiháme metr mezi dovolenými a rádi jen tak lenošíme či se necháme inspirovat momentální náladou, pak si pravděpodobně první rok v penzi užijeme. Miloš vstával čtyřicet let vždy ve 4:15 do práce. V důchodu už je téměř deset let a stále se budí ráno ve čtyři a nemůže usnout. „Nic si z toho nedělám. Naopak. Dlouho jsem si užíval, že nikam nemusím, jsem svým vlastním pánem. Hodně jsem četl, zatopil v kamnech, připravil ženě snídani. Když nemůžu v noci spát, tak píšu. Začal jsem si vymýšlet pohádky pro děti. Dokonce teď v místním kulturním domě zkoušíme i divadlo. Mám tolik času.“

 

Květa se nechtěla vzdát svých zvířat

Další určujícím faktorem jsou naše finanční možnosti. Vystačíme s měsíční penzí, nebo se raději poohlédneme po nějakém přivýdělku? Prodáme majetek, abychom měli vždy „něco za rukou“ nebo máme něco našetřeno? Nedělá nám potíže se uskromnit, hlavně, abychom měli klid? Každý by měl s dostatečným předstihem zvážit individuální potřeby a finanční možnosti.

Palčivou otázkou seniorů bývá také nutnost stěhování do levnějšího, menšího či bezbariérového bytu. Většina jen nerada na stáří opouští místo, kde zapustila kořeny. Ať už hraje roli „pouhá“ nostalgie nebo blízkost rodiny, či zájmy, rozhodování je vždy těžké. Květa byla od mládí velkou chovatelkou zvířat a ani stáří si bez koček, psů a slepic nedokázala představit. „Mě tady z toho baráku nikdo nedostane. Dcera do mě jeden čas pořád hučela, ať se přestěhuju někam k nim do menšího, že všechno prodáme, že prý na to sama brzy nestačím. Všechno ale dopadlo jinak. Dcera se mezitím rozvedla a nakonec se přestěhovala i s dětmi ke mně do patra. Dole jsme nechali přidělat ještě jednu koupelnu, na tom trvala, až jednou nebudu moct do schodů. Jsem ráda, že tu nejsem sama.“

Některé události plánovat nelze, přípravu na důchod bychom ale podceňovat neměli. Podle zkušeností ostatních seniorů je důležité stát si za svým a plánovat roky odpočinku dle své povahy, zájmů a finančních možností.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: brunoagguire a evikalemi on Unsplash

Judaismus je náboženstvím asi patnácti milionů vyznavačů. Většina z nich dnes žije buď v Izraeli, nebo ve Spojených státech, ale významné stopy židovských dějin najdeme všude po Evropě, kde byli židé i Židé dlouho předmětem pronásledování až po tragické události holokaustu během 2. světové války. Nahlédněme za oponu náboženství, které bytostně patří i k našim dějinám a kultuře.

 

Judaismus je původně náboženstvím židovského národa. Úzké propojení víry a národnosti hrálo roli v daleké minulosti, i v době nedávné. Odráží se v české gramatice – pokud hovoříme o příslušníkovi židovského národa, musíme psát Žid s velkým písmenem, pokud hovoříme o vyznavači židovského náboženství, píšeme žid s písmenem malým. Z národa jednoho blízkovýchodního kmene se za staletí stalo jedno z nejvýznamnějších světových náboženství, i když početně nikdy příliš nerostlo, protože se aktivně nepokouší získávat nežidovské konvertity.

 

 

Písmo a komentáře

Židé sdílí s křesťany velkou část Bible, tedy její hebrejskou část, kterou křesťané nazývají Starým zákonem. Původně část židů, zejména ti řecky hovořící, kteří měli své centrum v Alexandrii, uznávala i dodatky k Tóře, prorokům a spisům, které nebyly sepsány hebrejsky. Později, během prvních staletí našeho letopočtu, ale tyto spisy byly z kánonu vyřazeny a ve Starém zákoně si je ponechali pouze křesťané. Dnes se těmto spisům říká „deuterokanonické knihy“ a zjednodušeně řečeno za kanonické je pokládají katolíci a pravoslavní a protestanté většinou ne, stejně jako židé.

Kromě Bible – nebo Tanachu, jak zní židovský termín pro hebrejskou Bibli – patří mezi náboženské texty i další položky. Těmi nejzákladnějšími jsou rabínské komentáře k příkazům a zákazům, které Tanach obsahuje, tedy jakási rekapitulace židovského náboženského práva. První takovou velkou rekapitulací byla Mišna, sepsaná zřejmě na začátku 3. století v hebrejštině. Možná ještě známější než Mišna je Talmud, který Mišnu obsahuje a k ní připojuje velice obsáhlé komentáře pozdějších rabínů sepsané v aramejštině. Talmud je dodnes naprostým základem náboženského studia judaismu.

 

Památka Chrámu

Starověký judaismus považoval za své centrum jeruzalémský chrám. Ten byl ale v roce 70 po Kr. zbořen římským vojskem a nebyl nikdy obnoven. Židovské náboženství se tak v 1. století muselo přeorientovat z poutních slavnostní a přinášení obětí v Chrámu na bohoslužebný život v synagogách a na studium Písma a rabínských komentářů. Přesto je památka Chrámu dodnes živá. Na jeho původním místě v Jeruzalémě dnes stojí dvě významné mešity, proto je jeho obnovení nepravděpodobné, ale židé přicházejí alespoň k jedné z opěrných zdí někdejšího chrámového dvora a modlí se zde. To je ona slavná „zeď nářků“, které se v židovském prostředí říká termínem Západní zeď.

 

 

Základy víry

Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tedy uctívá jediného Boha. Boží Jméno je jednou z nejposvátnějších věcí. Nakládání s ním vyžaduje zvláštní úctu a obezřetnost, neboť 3. přikázání z Desatera nařizuje „nebrat ho nadarmo“. V hebrejštině se Boží jméno zapisuje písmeny JHVH a už od starověku platí, že židé toto jméno z úcty nevyslovují. Dřív je směl vyslovit jen jednou za rok velekněz ve svatostánku Chrámu. Tóra – v širokém slova smyslu psaná i ústní, tedy jak Bible, tak základní rabínské komentáře – jsou Božím zákonem seslaným Bohem a Izrael je následuje, aby dodržel podmínky smlouvy s Bohem uzavřené. Judaismus věří v posmrtný život a v odměnu nebo trest, který nás v něm čeká. Věří ve vzkříšení mrtvých a očekává, že přijde mesiáš.

 

Šabat je den odpočinutí

Židovský kalendář obsahuje mnoho svátků, které často odkazují na původní zemědělský cyklus v Izraeli nebo na dávné pouti do Chrámu. Jeden ze svátků se ale opakuje každý týden – šabat. Začíná v pátek po západu slunce a končí sobotní nocí. Je to svátek, kterým se připomíná, že Bůh sedmého dne po stvoření světa odpočíval a že i v tom se mu člověk má podobat. Žid v tento den nepracuje, nezažíhá a nezháší světlo ani oheň, nevaří, nepíše a podobně.

Nejvýznamnějšími svátky v roce jsou pak takzvané vysoké svátky Roš ha-šana a Jom kiput, kterými začíná židovský rok a které přicházejí vždy zkraje podzimu.

Židovské tradice, zvyky a přikázání se týkají doslova každého detailu lidského života. Známé je například to, že židovští muži nechodí nikdy s nepokrytou hlavou. Pokud nemají například klobouk, nosí malou čepičku, které se říká kipa nebo jarmulka.

Zvláštní jídelní předpisy také upravují, co mohou zbožní židé jíst. Pro nábožensky přijatelné pokrmy se používá termínu košer. Pokud byste se o židovském náboženství a židovské kultuře chtěli dozvědět více, není nic snazšího, než navštívit Židovské muzeum v Praze, které je jedním z nejvýznamnějších židovských muzeí na celém světě.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

S Pavlem Holíkem jsme se potkali letos v únoru v šatně pražského divadla Karla Hackera, kam byl pozván jako jeden z hostů pravidelného zábavného pořadu „HOVORY W“. Vstříc přišel usměvavý, skromný, a možná by se dalo říci nenápadný muž, kdyby nebyl nápadný tím, že byl stylově a elegantně oblečen, v kapse saka měl barevně sladěný kapesníček a v klopě odznak Řádu Křižovníků s červeným srdcem. Z vystupování a komunikace vyzařoval šarm a tak trochu prvorepubliková noblesa. K ní má ostatně velmi blízko, už proto, že je zakladatelem a dlouholetým předsedou Společnosti Vlasty Buriana.

 

 

Kde se vlastně vzala myšlenka založit zrovna tuhle společnost? Čím vás Burianova osobnost tolik okouzlila?

V roce 1997 jsme s mým bratrem Petrem Holíkem a s Pavlem Mangem, který se proslavil jako představitel Vaška v seriálu Cirkus Humberto, seděli ve společnosti s tehdejším dramaturgem TV Nova Janem Kraslem a zvažovali myšlenku zřízení nadace, která by připomínala staré herecké bardy a komiky jako například Františka Filipovského, Sašu Rašilova, Jana Pivce a další. Mezi jmenovanými byl také zmíněn náš komik století Vlasta Burian. Jeho filmy jsem mohl zhlédnout až v jinošském věku, ale okamžitě jsem se do jeho herectví zamiloval. Mimo jiné i proto, že stejně jako já měl vřelý vztah ke sportu. No, a to už byl krůček k ustavení jeho společnosti, která funguje přes dvacet let.

 

Vlasta Burian se aktivně věnoval řadě sportů. Prý nechybělo mnoho, a jako skvělého herce a komika bychom ho nikdy nepoznali.

Burian byl nadaný sportovec, dokonce se svého času rozhodoval, zda se bude živit profesionálním sportem nebo herectvím. Jezdil na kole, výborně hrál tenis, plaval. Ale výjimečný vztah měl k fotbalu, byl zapřisáhlý Sparťan a dokonce kvůli zápasu prošvihl několik představení u Karla Hašlera. Když začal za Spartu chytat, byl považován za velmi kvalitního brankáře a lidi ho zpočátku taky brali pouze jako sportovce. Teprve později vystupoval v kabaretu, kde začal třeba s napodobováním ptáků. Postupně stále víc projevoval svůj talent, takže nakonec i jeho tatínek, který byl zpočátku proti tomu, aby se jeho syn živil jako „komediant“, rezignoval. Pochopil, že synek má opravdu nadání od Boha a lidi ho mají rádi.

 

Máte vztah ke sportu, k české kinematografii, ale měli bychom taky prozradit něco o vaší skutečné profesi…

Mou profesí je gastronomie. Tomuhle oboru se věnuji od svých patnácti let, takže vzhledem k tomu, že mi táhne na sedmdesát, nasbíral jsem opravdu dost zkušeností. Vždycky jsem chtěl svou profesi odvádět dokonale, takže preferuji skutečně špičkovou gastronomii, k níž patří kvalita, vysoká úroveň služeb a profesionalita. Vyučil jsem se proto v oborech kuchař a číšník, později jsem si udělal i barmanské zkoušky. Vařil jsem na zaoceánských parnících, u nás jsem otevřel pět restaurací, kde vždycky platila zásada, že ke gurmánskému zážitku patří nejen kvalitní pokrm, ale i kulturní prostředí, a hlavně vybrané chování personálu. Upřímně, to mi dnes trošku chybí.

 

 

S gastronomií jste začínal v padesátých letech, která ale kvalitě a noblese už moc nepřála. Jak se vám podařilo si právě tyto hodnoty udržet a zachovat i v pozdější vlastní praxi?

Měl jsem štěstí, že jsem se mohl učit od skutečných mistrů, kteří ještě pamatovali staré předválečné časy a v oboru ještě nějaký čas po válce pracovali. Tihle profesionálové získávali své zkušenosti ve vyhlášených podnicích třeba v Anglii, ve Francii. V době mého učení to už byli staří pánové, ale měli opravdu co předávat, za všechny třeba v kdysi legendární a dnes už neexistující restauraci Moskva. Za své umění vděčím právě jim.

 

Stejně jako vás s Vlastou Burianem spojuje vřelý vztah ke sportu, máte společnou i další lásku – vztah k dobrému jídlu a kvalitní kuchyni…

No samozřejmě, Burian byl opravdu gurmán! Ne náhodou si v době, kdy si to už mohl dovolit, najal vlastního kuchaře, a to velmi slavného! Jaromír Trejbal byl v oboru pojmem, vařil ve významných světových restauracích, mimo jiné v La Coupole či v Ritzu, a jeho jídla ochutnali třeba Pablo Piccaso, Greta Garbo či Aristotle Onasis. No a pro Buriana vymýšlel spoustu specialit, mezi nimi snad jeho nejoblíbenější kuře s jablky a milánskými nudlemi. Když jsem si ty recepty pročítal, napadlo mě, že bych z nich mohl sestavit kuchařku a vydat ji. Což se také stalo – jmenuje se „Vlasta Burian hodující“ a vyšla již ve druhé reedici.

 

 

Co všechno se podařilo během let trvání vámi založené Společnosti Vlasty Buriana? Jste na něco z toho opravdu pyšný?

Jsem nesmírně šťastný, že se po dlouhé době nakonec podařilo umístit pamětní desku na Burianovu bývalou vilu na pražské Haspaulce. V Liberci, v jeho rodném městě, se nám podařilo umístit na radnici Burianovu bustu a otevřít Centrum Vlasty Buriana s archivem Společnosti. Pak přišla na řadu Pasáž Vlasty Buriana a busta v jeho někdejším divadle. A samozřejmě významným počinem bylo převezení jeho ostatků na Vyšehradský Slavín. No, jestli dobře počítám, tak po jednadvaceti letech existence Společnosti máme za sebou už více než sto akcí na počest velkého komika.

 

Vaše společnost má za sebou i řadu aktivit, které jsou spojeny s odkazem Vlasty Buriana jako sportovce...

Na závodišti v Chuchli se nám podařilo uskutečnit tři ročníky dostihů Velké Ceny Vlasty Buriana a každoročně pořádáme defilé automobilů-veteránů společně s muzeem v Liberci. Také vyhlašujeme cenu Brankáře sympaťáka a Cenu humoru Vlasty Buriana, kterou už obdržela řada význačných hereckých osobností.

 

Vaše jméno je spojeno s myšlenkou založení „Klubu gentlemanů Vlasty Buriana“. Myslíte, že by se gentlemani měli sdružovat ve vlastním klubu?

Myslím, že „gentlemantství“ je něco, co nám dnes citelně chybí. Společenské chování a určitá noblesa je něco, co v nás bylo léta vykořeňováno jako jakýsi přežitek a výraz snobství. Ale ono to nemá se snobstvím nic společného. Gentlemanství je projev elementární lidské slušnosti. A tu bychom se měli snažit pěstovat a udržovat za všech okolností. Doufám a věřím, že gentlemani nevyhynou, ba naopak, že jich bude čím dál tím víc.

 

Práce pro Společnost vás plně zaměstnává, stále se věnujete gastronomii, máte vůbec ještě čas na nějaké koníčky?

Ano, opravdu bych potřeboval někdy navštívit prodejnu, kde prodávají čas, ale jejího otevření se asi nedočkám. Když už nějaký čas vyšetřím, věnuji se studiu historie, kterou mám hrozně rád, a s tím je spojena moje další velká láska – knihy. Už nevím, kam s nimi, dávám je i pod postel. Relaxací je pro mě třeba plavání, které si i dnes občas dopřeju.

Každopádně se v životě řídím dvěma výroky, které si dovolím zde ocitovat. Jeden patří mému otci, který mi kdysi řekl: „Milý synu, zestárnout musíš, ale nesmíš zdědkovatět!“ A pod tím druhým je podepsán Jan Werich, který prohlásil, že „Stáří je hrozné, ale je to jediná možnost, jak zůstat naživu“. Přeji všem vašim čtenářům, ať se potkávají více s humorem než s vulgarismy a lidskou hloupostí.

 

Autor: Pavel Meszaros, Foto: archiv Pavla Meszarose

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test