český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

V údolí pod bývalým hradištěm kněžny Libuše, v areálu někdejšího koupaliště, proběhl v sobotu 21. dubna sedmadvacátý ročník největšího středověkého festivalu u nás – Bitva Libušín 2018. Historicky první festivalová bitva se uskutečnila na kopci u kostelíka svatého Jiří, další ročníky se pak přesunuly do údolí.

 

Letošní setkání zhruba patnácti stovek českých i zahraničních účastníků zakončila mohutná bitva, v níž si „zahrálo“ zhruba tisíc z nich. Návštěvníků dorazily téměř čtyři a půl tisíce. Kdo si udělal výlet do Libušína u Kladna, strávil rodinné odpoledne vynikajícím způsobem. Radovali se především milovníci historie.

 

Pokaždé jiný příběh

„Každoročně má polní bitva svůj příběh,“ uvedl za pořadatele Petr Šrámek z Libušínského spolku přátel historie. „Ten letošní byl vyvrcholením předešlých dvou let, kdy spolu bojovali dva pánové – Karel a Jindřich.“ V letošním smluveném klání se mělo rozhodnout, který je lepší válečník. „Tato akce bývá každoročně největší středověkou bitvou nejen u nás, ale i v okolních státech. Přijíždí sem stále více historických šermířů i z jiných zemí, protože to, že se v poli střetává skoro tisícovka bojovníků, je opravdu unikum,“ dodal organizátor. Jak to dopadlo? Který z pánů byl lepší bojovník? Všechno vyřešila samotná královna, která na koni přijela přímo na bojiště a prohlásila, nechť se vojska spojí v jedno velké, které bude vojskem královniným.

4. Defil DSC 0837

„Rád bych upozornil na fakt, že příběhy jednotlivých bitev jsou vždy smyšlené,“ vysvětlil organizátor. „Předvádíme vlastně pohádky. Co se však týká rekonstrukce zbraní, zbroje a vybavení, je naším cílem, aby vzhledem a funkcí co nejvěrněji odpovídaly historii. Návštěvníci festivalu vidí na jednom místě historické postavy a repliky předmětů z doby v rozmezí od roku 800 do roku 1500. Vedle sebe zde stojí například vikingové, husité, členové rytířských řádů a další. Je to průřez rekonstrukcí středověkého života v Evropě,“ dodal ještě.

 

Bylo nač koukat

Polní bitva se stala vyvrcholením celého odpoledne. Předcházel jí bohatý program na různých stanovištích, a na své si přišli úplně všichni. Nechyběl tu dětský koutek, zahrály historické kapely a na obrovském tržišti se to hemžilo jako v mraveništi. „K zajímavostem, které přilákaly všechny účastníky, patřil bezesporu obrovský tábor, v němž jsme mohli vidět šermíře od devátého po patnácté století. Opravdovou lahůdkou se staly jezdecké turnaje, letos proběhly dva, a to lovecký a rytířský, oba v podání Agentúry HECTOR ze Slovenska.“

Napětí v hledišti bylo dočista hmatatelné. „Přeneste se s námi do časů minulých, kdy ještě platily rytířské ctnosti a čest byla víc než život,“ uvedl průvodce vystoupením celou exhibici. „Udatní bojovníci a bitkami zocelení rytíři budou přímo před vašimi zraky předvádět svoji šikovnost a obratnost, a to nejen v rytířských turnajových disciplínách, ale i v soubojích na život a na smrt.“

Pak program začal. Nejprve nám udatní rytíři na svých koních předvedli, jak se loví pták, ryba nebo kanec a po krátkém odpočinku se vrhli do osobních soubojů. Diváky čekaly líté střety, jejichž vyvrcholením byla nejváženější disciplína zvaná tjost – duely rytířů plně chráněných zbrojí, kteří se v trysku sráží kopím ze sedel. Divákům tuhla v žilách krev, naštěstí se souboje obešly bez větších zranění.

7. Boj DSC 0909

Mezi turnaji jsme mohli s napětím sledovat zápolení mužů i žen v soule – středověké míčové hře, velmi podobné rugby. A byl to stejný adrenalin jako u tjostu. Spoře oděná těla do sebe narážela v zápalu boje, muži z týmů Ničitelé světů a Zubaté veverky šli do osobních střetů naplno. Kupodivu všichni odešli po svých a netekla krev. Dámy přistoupily ke hře opatrněji, ale i tak do ní daly veškeré síly. Zrzavý flundry soupeřily s Copatýmem na doraz. Nechyběla ani oblíbená dětská bitva s hadrovými míčky a vlastnoručně vyrobenými štíty.

11. eny DSC 0709

 

Mysleli na všechno

Počasí vyšlo jako malované, tahle sobota se opravdu vydařila, a nejeden návštěvník si doma jistě ošetřoval připálená ramena. Především pro koně to musel být vyčerpávající den, protože propocené skvrny na dekách, kterými byli zahaleni, nešly přehlédnout. Po turnajích je chladili u pohotovostně přistaveného vozu hasiči z Vinařic, kteří střežili bezpečnost, obzvlášť při bitvě, kdy hořely na bojišti velké ohně. V pohotovosti byl i tým záchranářů s přistavenou sanitkou poblíž. Po šarvátkách ošetřili pár oděrek a šrámů, ale nic vážnějšího naštěstí řešit nemuseli.

Pokud chtěl návštěvník přijet s vlastním psem, mohl za předpokladu, že respektuje pravidla organizátora. Pejsek musel mít povinná očkování a na krku psí známku. K vidění tu bylo mnoho plemen, loveckých i pasteveckých, nechyběl československý vlčák nebo vlkodavové, všichni spořádaně splynuli s davem a nechali se od kolemjdoucích i pohladit.

 

Tržiště jak má být

Jednu z částí areálu opanovalo dobové tržiště, kde si návštěvník mohl prohlédnout a zakoupit nejen repliky historických předmětů, ale i třeba korbele z kůže, koše a ošatky, ovčí kůže, stažené lišky či ručně šité boty a mnoho dalších nezbytností, které nesměly chybět v žádné středověké domácnosti.

Řemeslníci v dobovém oblečení předvedli, jak se tehdy žilo, a vůbec to nebylo snadné. Muzikanti z kapely Euphorica zajistili živou historickou hudbu k tanci i poslechu. V dětském koutku probíhaly tvořivé dílny, ve kterých si děti vlastnoručně vyrobily vše, co by mohly v rámci středověkého odpoledne potřebovat. Společně si namalovaly prapory, zhotovily štíty, vyzkoušely zbroj a podobně.

Návštěvníci v hojném počtu využili komentované prohlídky historického tábora. Při pohledu z hlediště do tábora byly vidět jen dobové stany. Tedy nic novověkého, natož auta. Divákovi měla být zprostředkována „naučná stezka“ kolem vybraných ležení, kde účinkující předváděli dobové vojenské táboření.

Na vršku probíhala komentovaná cvičení dravých ptáků k lovu, odvážní zájemci měli možnost vzít si je na ruku. Všechno probíhalo podle plánu, než přišla na řadu orlice Helenka. Zřejmě se chtěla proletět, nedbala pokynů cvičitele a namířila si to nad vysoké stromy. Za okamžik se ale otočila, protože neodolala lákadlu – syrovému masu. Přesto zůstala svéhlavá a místo na vztyčenou rukavici sokolníka se snesla přímo mezi překvapené diváky. Svoje maso stejně dostala.

2. Sova DSC 0743

Ostatně, o jídlo nebyla nouze, hladoví mohli vybírat z přehršle jídel, dobových i současných, ale ať jsme si dali halušky, langoše nebo grilované sýry od farmáře, všechno bylo čerstvé, chutné a za příznivé ceny.

***

Hector je největší skupina, která se od roku 2012 zabývá historickými jízdními turnaji na koních na Slovensku. Vystupuje nejen v jejich domovině, ale také po Evropě, od chorvatských kolbišť, přes rakouský zámek Rosenburg a město Linz. K vidění byli také v roce 2016 na slavnostním turnaji pro Karla IV. v rámci velkých oslav císařových 700. narozenin na Staroměstském náměstí.

***

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský a Jana Stojanová

Řekne-li se Česká televize, vybaví se všem i její sídlo – Kavčí hory. Odtud do domácností přicházejí pořady publicistické i zábavné, tady se všechno plánuje, chystá, natáčí a posléze vysílá. Velký komplex dobře dostupný z centra lze dokonce navštívit. Po chodbách procházejí návštěvníci v doprovodu průvodců. Ovšem je třeba se dopředu objednat!

talir

Též jsme dostali pozvání na procházku po Kavkách. Zasvěceně nás provázel Daniel Růžička, který v ČT pracuje od roku 1991. Rovněž se zajímá zevrubně o televizní historii a sleduje žhavou současnost. S ním jsme navštívili místa, kam se hned tak někdo nepodívá, dokonce ani někteří zaměstnanci ne.

 

Největší skříň v Praze

Sešli jsme se na hlavní vrátnici, abychom se vzápětí ponořili do zákoutí obrovského labyrintu. Přestože na „rozcestích“ chodeb jsou zřetelné ukazatele, není jednoduché se orientovat ve spleti průchodů, schodišť, nadchodů a podchodů. Odhodlaně jsme mířili k první zastávce – skladu kostýmů.

„Na Kavkách se skutečně dá zabloudit, stačí špatně odbočit a člověk je najednou úplně jinde, než si myslel,“ potvrzuje Daniel Růžička. „Jednou se prý při Dni otevřených dveří zatoulal jakýsi chlapeček a hledali ho tady kdovíjak dlouho. Opravdu se tu ztratit dá.“ Proto jsme se svého průvodce drželi zuby nehty. Podzemní spojovací tunel, kterým jsme kráčeli, propojuje jednotlivé části objektu. Cestou jsme narazili na nějaké kulisy, které se vracely do skladu, nebo naopak chystaly do studia. Při pouti za kostýmy jsme potkávali pospíchající zaměstnance – všichni rozhodně věděli, kam míří.

Ledva jsme vystoupali po schodech, otevřel se před námi první ze skladů pánských kostýmů. Místností plných oděvů je hned několik a jsou rozdělené podle historických období. Jak prozradila paní vedoucí, celkem opečovávají přes osmdesát tři tisíce položek oděvů pro pány. „Však se sotva vejdeme, teď právě trochu reorganizujeme, tedy je tu malý nepořádek,“ omlouvala se, ale vůbec to nebylo potřeba.

Zdejší dámy připravují kostýmy podle přání výtvarnic a kostymérek, zaznamenají výdej v počítači, po návratu z natáčení dají věci do čistírny, pak zkontrolují stav, drobné záležitosti s jehlou v ruce zachrání samy, větší opravy posílají do krejčovny. „Máme moc šikovné švadlenky.“ Nakonec vyprané a zašité vrátí na správné místo na štangli.

0 DSC 9766

Kostýmy se šijí, ale rovněž se vykupují. „Výkup probíhá na vrátnici. Na Internetu vyhlásíme, že máme zájem o určité období, lidé přinesou, co doma mají, a výtvarnice vybírají. Někdy lidi přinesou pozůstalost darem.“

Kostýmy se nepůjčují jen do televizních pořadů. Možnost mají i diváci. „Na webových stránkách je kontakt a doba, kdy zájemce může přijít. Ale jsme schopné se domluvit i v jiných termínech, stačí zavolat,“ potvrzuje paní vedoucí. Největší frmol bývá v období plesové sezony a karnevalů. Na Mikuláše je zase tahanice o oděv světce, anděla i čerta. „Ty bychom potřebovali ještě nějaké našít,“ směje se paní vedoucí.

Procházeli jsme uličkami, všude kolem visely fraky, pláště, saka či kalhoty, označené evidenční kartou. Všude naprostý pořádek. Na policích u stěn se pyšnily klobouky. Na vlastní oči jsme spatřili třeba Rumburakův plášť z Arabely. „Nefunguje, to už jsme vyzkoušely,“ mírnila nadšení naše průvodkyně.

Nejstarší oděv v pánské části je z roku 1958 a byl pořízen do inscenace o Alexandru Dumasovi. Nejtěžší váží šestadvacet kilogramů a jde o plášť císaře Zikmunda. „Musíme se tady nejen vyznat, ale umět i něco o historii oděvů. Učíme se z Internetu, míváme odborné přednášky. Vždycky jsme si poradily…“

 

Srdce české televize

Ze světa šatů, plášťů a pohádkových hávů jsme zamířili k vysílacímu pracovišti. Dřív než jsme vstoupili v osmém patře výškové budovy do území klidu a soustředění, chvíli jsme shlíželi z okna na televizní komplex i hlavní město.

Výšková budova se tyčí přímo nad televizními studii. Je jich celkem pět. Z jedné strany k nim přiléhají šatny a prostory pro techniku, z druhé na ně navazují dílny, v nichž se vytvářejí kulisy, šijí šaty, kašíruje se, maluje – není toho málo, co se musí udělat, aby vše před natáčením vypadalo jako skutečnost. Televize je vlastně obrovská fabrika s celou řadou profesí.

Krásné počasí nám dopřálo pěkný výhled. Spatřili jsme za Vltavou sídliště Barrandov, zahlédly zrovna se opravující Terasy, pod sebou jsme si pořádně prohlédly celý televizní areál.

Ale už nastal čas vstoupit tam, kde se signály přijímají a vysílají, odkud se celé ono kouzlo děje. S panem Karlem Trpákem jsme vstoupili na pracoviště, odkud se vysílá první program. Smyslem onoho pracoviště je, aby se pořady, jež se „dole“ vyrobí, zanesly do kontinuálního programu, který pak následně uvidí divák. „Tady se poskládají jednotlivé články do celistvého programu a doplní se o nezbytnosti, které diváci dvakrát nemilují, jako jsou upoutávky, reklamy a sponzorské vzkazy,“ dozvěděli jsme se.

Před počítači a několika monitory seděli dva pánové, kteří hlídali, aby vše probíhalo tak, jak má. „Tady kolega má před sebou terminál, v němž každá řádka představuje samostatnou část vysílání, ať už je to třicetisekundový džingl, nebo tříhodinový film, pořád je to jedna řádka v programu. Většinu činnosti zde odvede automat. To je v pořádku, pokud by se vysílaly pouze předtočené pořady. Jenže máme sportovní přenosy, rozhovory, zprávy, tehdy se musí vysílání posunout ručně dál na další program, až živý přenos skončí, aby nedošlo k prodlevě nebo jinému zádrhelu. Dalším úkolem pracoviště je, aby každá vysílaná část měla veškeré náležitosti. Třeba pokud se televize rozhodne, že film bude vysílaný se dvěma zvuky, musí pracovník zde zkontrolovat, že tam oba jsou, a podobně.“

0 DSC00591

Sledovali jsme, jak se posune program z jednoho pořadu k druhému. „Dřív by už touto dobou nastartovala hlasatelka, aby nový pořad uvedla,“ připomíná doby minulé Daniel Růžička. Nyní na to máme techniku, adrenalin trochu vymizel. „Všechny příspěvky se vysílají z videoserveru, protože je to spolehlivější než pásky a kazety a podobné věci a taky v konečném důsledku i levnější,“ souhlasí pan Trpák.

Celkem je v oddělení takových pracovišť šest – pět pro jednotlivé programy a jedno rezervní, aby se na něj mohlo při jakémkoli problému, hledat závadu a přitom dál vysílat. Divák tak nic nepozná, i když zdejší technici třeba zažívají horké chvilky.

Na monitorech můžeme sledovat signál, který opouští televizi a směřuje do distribuce. Také je vidět zpětný signál z distribuce, který je o něco zpožděn, protože se musí zakódovat do patřičné podoby dat, což spotřebuje nějakých pět šest vteřin. „To představuje, že divák vidí na obrazovce televizoru nebo v počítači obraz o asi pět vteřin později, než jej my odvysíláme,“ vysvětluje nám náš průvodce.

 

Bez chlazení to nejde!

Pokud by vypadl elektrický proud, je televize dokonale jištěná. Televizní divák svůj pořad dostane. „Na Kavčí hory jde proud ze tří různých směrů. Kromě toho, kdyby vypadly všechny tři, lze nahodit ještě dieselagregát. Máme nějaké zásoby nafty, tedy bychom na něj mohli několik dnů vysílat. Protože však agregátu to nějakou dobu trvá, než se nahodí, je vše jištěné bateriemi. Přibližně půlhodinku můžeme vysílat na baterie. Shodou okolností se ale zjistilo, že daleko větší problém by nastal při výpadku vody. Tím by se narušilo chlazení a v tom případě by šlo o několik desítek minut, než bychom uvařili veškerou technologii.“

DSC00587

Posádku Vysílacího pracoviště tvoří dvanáct techniků pracujících v nepřetržitém provozu v pěti směnách. Největší adrenalin představují živé sportovní přenosy nebo zpravodajství na ČT24, kdy se například čeká na tiskovou konferenci, nebo se protáhne rozhovor. Pak nastává „frmol“, aby se vše stihlo a klaplo, jak klapnout má. Zde je velká zodpovědnost každého z operátorů. Vše do sebe musí zapadat. Proto zde pracují klidní a vyrovnaní lidé, kteří nepropadají panice a jsou odolní vůči stresu. Předpokladem je znalost techniky a samozřejmě schopnost logického myšlení a samostatnosti.  

 

Dolů ke studiím

Hlavní osu budovy České televize na Kavčích horách tvoří pět studií, v nichž se točí inscenace, soutěže, publicistické pořady… každé z nich je plné techniky od kamer po světla. Díky zručným řemeslníkům v televizních dílnách se v nich dá natočit kde co. Například legendární nemocnice na kraji města v převážné míře vznikala přímo ve studiu.

0 DSC 9849

Nahlédli jsme na natáčení pořadu pro děti Planeta YO. Protože štáb zkoušel, mohly být přítomné i děti, které přišly na prohlídku televize. Tiše a evidentně nadšeně sledovaly práci svých oblíbených kamarádů z „Déčka“. Nevyrušovaly jsme a přidali se k malým návštěvníkům. Pan režisér sledoval herce, radil a naváděl, jak na to, hodnotil, odkud bude záběr kamery příhodnější…

Po chvíli jsme studio opustili, ještě si prohlédli stavbu kulis pro další pořady, nahlédly do dílen a zamířili domů. Hlavně, že jsme se v té spleti chodeb neztratili!

 

Data z historie československé televize

  • 1. května 1953 – zahájení zkušebního vysílání ze Studia Praha
  • 25. února 1954 – televizní vysílání vyhlášeno za pravidelné
  • 11. února 1955 – první přímý televizní přenos (hokejové utkání ČSR – IF Leksands ze Zimního stadionu v Praze
  • 31. prosince 1955 – Studio Ostrava zahájilo vysílání
  • 1. října 1956 – zahájeno vysílání televizního zpravodajství
  • 3. listopadu 1956 – Studio Bratislava zahájilo vysílání
  • 1. října 1959 – zřízena Československá televize
  • 28. ledna 1960 – založena Intervize jako součást OIRT; ČST zakládajícím členem
  • 6. července 1961 – Studio Brno zahájilo vysílání
  • 25. února 1962 – Studio Košice zahájilo vysílání
  • 22. června 1964 – uspořádán 1. mezinárodní televizní festival Zlatá Praha
  • 21. až 28. srpna 1968 – televizní studia obsazena okupačními vojsky Varšavské smlouvy; legální vysílání probíhá z náhradních pracovišť
  • 14. února 1970 – první barevný přenos z Mistrovství světa v lyžování ve Vysokých Tatrách
  • 10. května 1970 – zahájeno vysílání 2. programu
  • 9. května 1973 – zahájeno pravidelné barevné vysílání na 2. programu
  • 9. května 1975 – zahájeno pravidelné barevné vysílání na 1. programu
  • 21. až 27. listopadu 1989 Československá televize se postupně vymanila z podřízení ÚV KSČ

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský

Ukazuje lidem, že to jde. S pětadvaceti dny dovolené celoročně cestuje po světě a často s sebou bere babičku, čtyřletou dceru i kamaráda s ne moc dobrou angličtinou. O svých cestovatelských zkušenostech Hana Machalová ze Vsetína už rok přednáší po celé republice a dodává lidem kuráž k cestování.

 

Trvá to přesně šest minut, než se celý sál poprvé rozesměje, a výbuchy smíchu pak provází celou dvouhodinou přednášku Vsetíňanky Hany Machalové. Téma přednášky – levné a chytré cestování – lidi zajímá a toho, že jim ho někdo umí neškrobeně naservírovat, si cení. Olomoucké Divadlo na Šantovce, které pojme až 250 hostů, cestovatelka dva dny po sobě vyprodala. Hanácká metropole přitom byla jen jednou z mnoha jejích zastávek na cestě za publikem, které touží vidět svět. V jarních měsících už přednášela v Liberci, Českých Budějovicích nebo Valašském Meziříčí, začátkem května ji pak čeká Rožnov pod Radhoštěm, Staré Město u Uherského Hradiště, Havířov, Hradec Králové…

 

Cestovatelka, asistentka ředitele a máma

Hlavní aktérka přednášek, Hana Machalová ze Vsetína (na snímku), boří mýty, že je cestování drahé, časově náročné a nebezpečné: „Myslím, že jsem přesným ztělesněním všech „ale“ a „až“, na které se lidi, kteří necestují, často vymlouvají. Jsem z malého města, na každé letiště je to od nás daleko, navíc mám malé dítě a vitální babičku. Řekla bych, že co se týká podmínek pro cestování, těžko mohou mít ostatní pocit, že je mají horší než já. I proto bych chtěla všem, kteří otálejí s nákupem letenek a jízdenek, ukázat, že jediné limity, které máme, jsou ty v našich hlavách…“

Machalova 4

 

Na dovolenou za celoroční úspory? Nesmysl

Sedmkrát obletěla zeměkouli a každoročně navštíví téměř dvě desítky zemí, málokdo by byl tedy povolanější své zkušenosti sdílet s ostatními. Každému městu, v němž přednáší, dává na míru sestavený návod, jak chytře a levně kdykoli v průběhu roku vyjet do světa. Na svém osobním příkladu ukazuje, že omezený počet dní dovolené, závazky ani finance nejsou pro cestování překážkou. Podle jejích rad a zkušeností si lidé plní cestovatelské sny o exotických destinacích, lítají co tři měsíce k moři a víkendy tráví v evropských metropolích.

A co dělá jinak než ostatní? „Většina lidí celý rok šetří, a pak jede v nejvyšší sezoně na nějaké extrémně drahé místo, kde svoje několikaměsíční úspory během velice krátké doby, týdne, čtrnácti dnů, vyhodí do vzduchu. Nevadí jim davy turistů, ani vysoké ceny. Dokonce jsou ochotní zaplatit si za lehátko na pláži, což je pro mě naprosto nepřijatelný nesmysl. Já jezdím do světa celoročně, každý měsíc, a je mi jedno, jestli je zima nebo léto. Památky v Římě či Paříži jsou v únoru stejné jako v květnu, ale vyhnete se davům turistů.“

 

Víc než zaměstnání nás brzdí výmluvy 

Při plánování výletu či dovolené my, Češi, prý často opakujeme stejnou chybu. „Je spousta destinací, o kterých lidé sní, ale mají pocit, že tam musí zůstat minimálně tři týdny, měsíc, aby něco viděli. Mít ale pokaždé k dispozici tak dlouhý časový úsek se nejeví reálně. Zastávám názor, že je vždy lepší vidět alespoň něco za kratší čas než nic,“ zdůrazňuje Hana Machalová a doporučuje ostatním kalkulovat při plánování cest s víkendy, státními svátky nebo pauzami mezi směnami. „Dnes máme výhodu, že je doprava velmi levná a navíc frekventovaná, evropská města si tak klidně můžeme prohlédnout i během tří dní. Nemusíme mít pocit, že tím, že jsme zaměstnaní, o něco přicházíme.“

Machalova 3

 

Platit za plážové lehátko není v pořádku

Někteří si dovolenou bez moře už neumí představit, nejde ovšem o fixní náklad nebo položku, která musí každoročně nutně zatížit rodinný rozpočet. Dá se pořídit i chytře! „Například ke Středozemnímu moři a okolním mořím, Jónskému, Jadranu, je lepší jet mimo sezonu. Tato moře jsou svou polohou určená především pro Evropany a na to, jak jsou s prominutím obyčejná, jsou pobyty zde extrémně předražené,“ upozorňuje cestovatelka a dodává: „Navíc se tu dost často opakuje nešvar, který se ve světě moc nevidí, a to že si hotel sám pro sebe zabere pláž, naskládá na ni stovky lehátek a dokonce za ně vybírá peníze! Tohle třeba na Havaji, v japonské Okinawě nebo na Filipínách neexistuje. Tam jsou nekonečné kilometry pláží, po kterých si každý může chodit, jak se mu zlíbí.“ Za stejné peníze, které v létě utratíme třeba za Řecko, můžeme v zimě vyletět na mnohem atraktivnější místa: „Od prosince do května je takřka všude v exotice, tropickém a subtropickém pásmu fantastické počasí!“

Machalova 2

 

Místo do lázní vozí babičku do Dubaje nebo na Island

Cestovatelka je pyšná, že často cestuje s několika generacemi, a během své přednášky hrdě ukazuje fotky své dcery i babičky. „Za peníze, které by babička zaplatila za pět dní v českých lázních, se koupe v Dubaji. Často jezdíme všechny generace pospolu,“ říká Hanka.

V únoru byly tři generace žen z její rodiny společně na Maltě. Letenka stála každou šest set korun. „Myslím, že to je částka, kterou ve svém rozpočtu najde i důchodkyně, pokud chce. Sice se nekoupete v moři, ale památky tam jsou stejné jako v létě. Máte jiný druh zážitku, vidíte, jak dané místo vypadá a funguje… Za mě je to pořád přijatelnější varianta než být doma, dívat se z panelákového okna a brečet, že se nikam nepodíváme.“

 

Jde to i bez zbytečného strachu

Neukazuje lidem sny, něco nesplnitelného, ale to, co má každý z nás na dosah. Za luxus nepovažuje drahé hotely, ale zážitky. A zásadně necestuje za úspory: „Tím, že cestuju často, nemám vlastně čas si na cestování naspořit. Jak měsíční příjem přichází, tak zase odchází.“ Strach a obavy podle jejích slov nejsou na místě: „Nechápu, proč lidi tak často myslí na to, že se jim určitě něco šíleného stane jen proto, že vyjedou na cestu. V panice myslíme na nějaký vysoce nepravděpodobný extrém – unesou mě, zabijí mě, spadne letadlo, ztratím se… Přitom statisticky je pravděpodobnost, že se vám stane něco takto šíleného, asi tak 0,000001. To vás dřív zabije rampouch, který na vás spadne doma ve vedlejší ulici ze střechy.“

Machalova 5

Na přednáškách Hany Machalové se dozvíte, kde a jak si počíhat na levné jízdenky a letenky nebo jak najít v cizině cenově dostupné ubytování. Poradí také nejrůznější vychytávky – od dopravy na letiště přes zaparkování auta až po nocování v letištní hale. Její přednáška otočí vaše představy o cestování o 180 stupňů. A navíc se budete od první do poslední minuty bavit!

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv Hany Machalové

Vítězem 25. ročníku ankety o nejoblíbenějšího učitele České republiky Zlatý Ámos se stal David Turek ze Základní školy v České Kamenici. Podle poroty v čele s Janem Cimickým se mu nejvíc ze všech povedlo vystoupení ve finále, na které ho přijeli podpořit, stejně jako další čtyři finalisty, žáci a příznivci. Oficiální korunovace proběhla na slavnostním galavečeru 24. března v pražském hotelu Ambassador Zlatá husa.

Koruna

Nálada v sále byla vynikající. Všichni, děti i dospělí, fandili z plných plic. Někteří s sebou přivezli transparenty, jiní řehtačky a dokonce i buben, aby bylo (nejen na jevišti, ale i v hledišti) jasné, kdo je nejlepší. Známý tanečník Jan Onder, který celé finále moderoval, měl co dělat, aby jiskřivou atmosféru zvládl. „Na moderování ankety jsem se moc těšil,“ uvedl po skončení finálového odpoledne. „Jsem z učitelské rodiny, takže to prostředí dobře znám, a pracovat s dětmi je pro mě velká radost. Tady se spojilo všechno dohromady. Bylo to super!“

Bubny

 

Jak to dopadlo?

  • Dětskou Ámoskou, kterou zvolila dětská porota, se stala Lucie Bakalová z holešovského gymnázia.
  • Titul Ámos sympaťák získala díky hlasujícím programu ČT:D Helena Lísková ze ZŠ Ladova Litoměřice.
  • Ámosem fyzikářem se letos stal Vladimír Vochozka a oranžová učebna od ČEZ vznikne na ZŠ Planá nad Lužnicí.
  • Ámosem chemikářem byla korunována opět Lucie Bakalová z gymnázia v Holešově. Na vybavení odborné učebny získala padesát tisíc korun od nadace Unipetrol.
  • Ámosem matikářem je Michal Čečák z pražské ZŠ s rozšířenou výukou jazyků K Milíčovu.
  • Titul Ámos češtinář si odvezla Lucie Čimerová ze ZŠ v Městci Králové. Stejně jako někteří kolegové dostala od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy velkou krabici plnou dárků pro své žáky.

 

Titul a něco navíc

Všechny nominované, kteří se z regionálních kol a semifinále dostali až do závěrečného klání, čekal nejen samotný boj o korunu krále českých učitelů. Získali i mnoho nezapomenutelných zážitků. Mezi největší vzpomínky bude určitě patřit setkání s prezidentem Milošem Zemanem na Pražském hradě a prohlídka neveřejných reprezentačních prostor naší nejvýznamnější památky. A další je ještě čekají. Zlatý Ámos totiž se svou třídou vyhrál mimo jiné i zájezd do německého Legolandu v hodnotě padesát tisíc korun.

Pokus

„Letošní ročník je jubilejní a pro nás svým způsobem výjimečný,“ řekl zakladatel a ředitel Slávek Hrzal. „Měli jsme možnost se setkat s více než šedesáti učitelkami a učiteli z celé republiky, které jejich žáci považují za své nejoblíbenější. V srdcích svých žáků zvítězili všichni. Letošní finalisté jsou jejich důstojnými vyslanci, kteří opět potvrdili, že v našich školách učí úžasní lidé.“

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270