český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Již počtvrté se v zámeckém parku ve Velké Bystřici konala akce Jsme ze stejné planety 2. Letošní ročník projektu, jehož hlavním tématem je hledání lidských kořenů, se tentokrát nesl v italském duchu a do města přilákal 9. června stovky návštěvníků.

 

Za vznikem celého projektu stojí vlastně náhoda – dárek publikací fotografií Jindřicha Štreita z cyklu Jsme ze stejné planety. Jeho soubor fotografií vznikl jako součást projektu Charity ČR s názvem Pozitivní obraz cizince v České republice.

Moravský fotograf v rámci projektu oslovil třicet cizinců, kteří u nás dlouhodobě žijí, a novinářka Martina Vašíčková k fotografiím připsala jejich životní příběhy. Byla to právě věta jednoho z cizinců, který se zmínil o určitém typu vykořeněnosti, která stála za vznikem projektu Jsme ze stejné planety 2. Účastní se jej stejní lidé, původní téma je ale tentokrát pojato jinak – jako piknik v parku.

 

Sympatické místo nejen pro piknik

Charakter akce ze všeho nejvíc připomínal happening pod širým nebem, kterému hrálo slunečné počasí s teplotami, jež atakovaly třicítky, ideálně do karet. Organizátoři do parku přivedli plejádu designérů, kteří na travnaté ploše vytvořili velmi atraktivní a sympatické místo pro piknik či rodinné odpoledne. Samotné dějiště události bylo velkým překvapením zejména pro ty, co se nezúčastnili žádného z minulých ročníků – ti zde obyčejně strávili mnohem delší čas, než původně zamýšleli. Jednoduše proto, že tu bylo krásně.

Celodenní program se všemi aktivitami připravoval menší tým lidí. „Intenzivněji jsme jej chystali od začátku roku. Snažíme se pracovat hodně komunitně, ve velmi úzkém týmu,“ uvedla za tým organizátorů Hana Bělařová s tím, že důležitou roli v přípravách hrál omezený rozpočet.

 

V hlavní roli lidské kořeny a zázemí

Projekt o lidech, pomyslných kořenech a skutečných domovech v parku symbolizovaly vysazené stromy. Každý z nich vysadil cizinec žijící v Česku, u stromů tak nechyběly zajímavé příběhy těchto lidí – jejich osudy, zážitky, pocity…

Jedním z nich byl třeba příběh mladé Íránky, která se během cesty do Istanbulu seznámila s českým cestovatelem, a ten se do ní zamiloval. V roce 2009 tak společně přijeli do Česka. Překvapilo ji, jak jsou Češi studení a kolik je u nás mezi lidmi samoty. Bohužel ti, kterým byla tato slova určena, si je zřejmě nikdy nepřečtou, pro nás ostatní tak byla nastaveným zrcadlem naší společnosti, jejíž obraz můžeme my všichni společnými silami jen zlepšit.

 

Spousta zážitků na jednom místě

V parku a přilehlém okolí si lidé mohli prohlédnout fotografie z cyklu Jsme ze stejné planety, poslechnout nemainstreamovou hudbu nebo zajímavá povídání organizovaná italskou sekcí Katedry romanistiky. Před zraky veřejnosti dokonce v jednom okamžiku proběhlo navázání partnerství Velké Bystřice s italským Alfianellem, a to se všemi potřebnými formalitami.

„Dokonce jsme tu přivítali deset, dnes již přátel, z rodného města Itala Gianprima, který v parku v roce 2015 vysadil strom – symbol svého zakořenění v ČR. Takže z naší strany velká spokojenost,“ vysvětlila Hana Bělařová. Vyvrcholením designové části programu pak byla netradiční módní přehlídka: „Studenti 3. ročníku SŠDaM Prostějov z oboru Design oděvu vytvořili pod vedením návrhářky Yvony Leitner patnáct modelů, inspirovaných příběhy cizinců ze Jsme ze stejné planety.“ Módní přehlídku moderoval Aleš Procházka, principál prostějovského divadla Point.

Účastníci pikniku mohli ochutnat cizokrajné kulinářské speciality jako třeba paellu, thajskou polévku s kokosovým mlékem nebo krevety, a nakouknout pod ruce italskému kuchaři, kterým nebyl nikdo jiný než starosta města Alfianello připravující pravé italské rizoto. U stánků nechyběla zmrzlina, domácí limonáda nebo pivo z minipivovarů. Bez zájmu už tradičně nezůstaly ani pulty s ručně vyráběnými šperky, hračkami, bloky nebo stánky s přírodní kosmetikou a domácími sirupy.

 

Dílny a dílničky pod širým nebem

Kdo chtěl, měl příležitost se zapojit do některého z workshopů – nabídka byla skutečně bohatá! U stánku Zašívárny se ve velkém vyšívalo, u Handle with care vznikaly originální porcelánové šálky na espresso, o kus dál se zase vyráběly krasohledy nebo květinové věnce do vlasů. Různé rukodělné aktivity zde čekaly i na děti: u stánku Pišlik si mohly vyrobit vlastní dřevěné autíčko, na levém břehu potoka zase stylové plesové škrabošky pod vedením šikovných učitelek z místní mateřské a základní školy.

Atmosféru, jaká zde panovala, si nemohl vynachválit ani Tomáš Helísek, jeden z oficiálních fotografů události: „Účast na akci, jako je tato, je pro reportážního fotografa čest i zábava v jednom. Prima atmosféra, lidi, jídlo, propojení mnoha světů, zemí, kultur… Byl jsem moc rád, když mne organizátor Josef Janeček požádal, abych mu celou akci nafotil a vytvořil reportáž.“ Průřez jeho uměleckých fotografií z celého sobotního dne vám zde přinášíme.

 

Ve Velké Bystřici už piknik zakořenil

Spokojený s průběhem akce byl i starosta Velké Bystřice Marek Pazdera: „Líbilo se mi to moc! I když organizačně je to vždy poněkud náročnější, výsledek stál za to. Vyšlo počasí, v parku byla uvolněná pohodová atmosféra, výborné jídlo a pití. Originální kulturní program, ale tím jsou už pořadatelé známí, že se pořád snaží vymýšlet něco nového.“ A co říká na ohlasy veřejnosti? „Ty jsou skvělé. Byla tady spousta místních, ale většina lidí byla nebystřická, a i to je důkaz, že se o akci ví a že u nás ve Velké Bystřici pomalu ale jistě zakořenila jako ty stromy, co se zde v rámci projektu vysázely.“

Řada pozitivních ohlasů se dostala i k pořadatelům akce. Zde je jeden, který hovoří za všechny: „Nějak bylo všechno akorát. Skvělá hudba, vkusné stánky s workshopy a zajímavými atrakcemi, ubrusy na stole, dobré jídlo, prostě příjemné, jak kdekoli jinde v civilizované zemi... Doufám, že se této nálady chytí i další města.“

Pokud vás tato zajímavá a hlavně smysluplná aktivita oslovila a nemáte to na Moravu daleko, můžete si poznačit do svých diářů, že její další ročník se uskuteční v sobotu 8. června 2019!

Autorka: Monika Valentová, Foto: Tomáš Helísek

Myslbekovu sochu svatého Václava na Václavském náměstí zná každý. Stala se svědkem mnoha zlomových okamžiků naší vlasti. Ne každý si ale hned uvědomí, že po všech čtyřech stranách od Václava stojí i další zemští patroni. A právě na ně bychom se dnes chtěli podívat blíže.

 

Historie pomníku na Václavském náměstí je podobně pohnutá, jako dějiny, které kolem něj procházely. Jezdecká socha význačného patrona našeho národa zdobila vršek Václavského náměstí – tehdy vlastně ještě Koňského trhu – už od doby barokní. Prvním Václavem na koni totiž byla kamenná kašna s pískovcovou sochou svatého Václava od Jana Jiřího Bendla z roku 1678. Ta byla roku 1879 přenesena na Vyšehrad a bylo potřeba ji nahradit.

 

Václav je potřeba

Myšlenek na podobu nové sochy byla celá řada. Od roku 1848 se původnímu Koňskému trhu oficiálně říkalo Svatováclavské (později Václavské) náměstí (snad dokonce přímo na návrh Karla Havlíčka Borovského) a bylo tedy jasné, že vypodobnění největšího národního světce bude mít prominentní pozici. Tím spíše, že v roce 1875 byla zbořena stará Koňská brána spolu s městskými hradbami a vršek náměstí se tím uvolnil. Původní myšlenka byla, že by se svatý Václav mohl stát součástí triumfálního vstupu do nově plánované budovy Národního muzea, která měla místo zbořené brány vyrůst. Nakonec ale dějiny tohoto prostoru nabraly trochu jiný spád.

 

Nelehký výběr

Soutěž na vytvoření nové jezdecké sochy byla vypsána v lednu 1894 a zúčastnilo se jí osm sochařů. První cena nebyla udělena a o druhou se podělili Josef Václav Myslbek a Bohuslav Schnirch. Ten ji navrhl jako sochu světce, jedoucího na koni a žehnajícího davům. Myslbek zvolil netradiční podobu světce jako bojovníka. Bohatě se při tom inspiroval předměty, dochovanými v katedrálním svatováclavském pokladu.

Po vzrušených diskusích byla nakonec tato, národem ostře sledovaná, zakázka zadána Myslbekovi. Jako autora ho v 19. století velmi prosazoval známý mecenáš Josef Hlávka, který také na vytvoření pomníku věnoval poměrně značné finanční prostředky. Tudíž se mu podařilo také „prosadit“ jím preferovaného autora, kterým Myslbek byl.

Samotná délka vzniku celého díla je skutečně obdivuhodná. První etapa prací na něm započala roku 1882. V roce 1913 byla odkryta socha světce na koni i se dvěma dalšími patrony, tedy se dvěma sochami ze čtyř a dokončení pak následovalo v průběhu první světové války.

 

Světci se známou tváří

A právě další patroni na svatováclavském památníku jsou tím, co stojí za bližší pohled. Už jen proto, že stojí tak trochu ve stínu monumentální jezdecké sochy. Mezi oblíbené otázky kvízů také patřívá tyto čtyři další patrony vyjmenovat. Není to otázka jednoduchá, protože jasno v tom z počátku neměl ani sám Myslbek.

Původně měli po bocích svatého Václava stát sochy svaté Ludmily, svatého Prokopa, svatého Vojtěcha a svatého Ivana. Socha svatého Ivana byla nakonec nahrazena sochou Anežky České, která ovšem v době vzniku pomníku ještě nebyla svatořečena. Nejasné bylo zpočátku i pořadí světců. Svatý Vojtěch měl v prvních plánech stát na čelní straně podstavce, ale jelikož není dokonale proveden (při bližším pohledu soše jakoby chybí jedna noha), byla raději umístěna dozadu a v popředí se ocitla socha svatého Prokopa.

Značnou pozornost věnoval Myslbek tvářím jednotlivých světců. Svatý Vojtěch má tak tvář pražského arcibiskupa Františka Schönborna a svatý Prokop nese tvář samotného sochaře Josefa Václava. Svatý Vojtěch byl také na pomník doplněn nejpozději – jeho socha se zde objevila až roku 1924.

 

Matka českého národa

Svatá Ludmila je logickou volbou, byla babičkou svatého Václava a vychovala ho v křesťanské víře. Tato mučednice byla už záhy po své smrti ctěna jako národní patronka i spolu se svým vnukem. Kult obou světců byl vždy velmi úzce provázán.

Jedním z mnoha dokladů může být například i sochařská výzdoba portálů chrámu svaté Ludmily na náměstí Míru. Zde klečí společně se svatým Václavem před Kristem. Autorem tohoto reliéfu je opět Myslbek. Historické zprávy říkají, že kult svaté Ludmily byl zejména ve středověku velmi silný a oblíbený.

Roku 1142, při přestavbě svatojiřského kostela, pražský biskup Ota nedovolil hýbat s jejími ostatky bez souhlasu papeže. Taková byla úcta k této první české světici, nazývané též matkou českého národa. V pozdějších dobách, jak se postava svatého Václava více a více provazovala se skutečným nebo domnělým konceptem české státnosti, ustupovala svatá Ludmila trochu do pozadí. Na podstavci svatováclavského pomníku stojí vpředu po pravici svatého Václava a je snadno rozpoznatelná podle svého atributu – šálu kolem krku.

 

Otcové řeholního života

Na druhé straně pomníku, po Václavově levici vpředu, se nachází socha svatého Prokopa. Ten je také velmi bytostně spjat s naší státností, zejména jako zakladatel a první opat Sázavského kláštera. Spolu se svatým Vojtěchem, který na pomníku stojí hned za ním, vytváří dvojici velkých českých duchovních postav.

Jako je s Prokopem spojený Sázavský klášter, tak je s Vojtěchem samozřejmě spojený především Břevnovský klášter, v kterém sám svatý Prokop svou duchovní a řeholní cestu začínal. Klášter na Sázavě je mimořádně důležitý hlavně kvůli pěstování slovanské liturgie, která se už od doby Cyrila a Metoděje neustále proplétá našimi dějinami – ale ne vždy bez problémů. Příkladem takových problémů může být i Prokopova kanonizace. Jako její datum se uvádí rok 1204. Podle legendy měl papež nejprve kanonizaci slovanského opata odmítnout, ale poté, co se mu již za života prchlivý svatý Prokop zjevil ve snu a vyhrožoval mu, že ho ztluče, měl údajně souhlasit. Vyslal na Sázavu legáta, který kanonizaci provedl. Někteří historici ale toto podání zpochybňují, především proto, že se k údajné kanonizaci nezachovala žádná papežská listina (na rozdíl od jiných kanonizací v té době) a navíc legát, který měl být na Sázavě, je v téže době doložen v Římě.

Je tedy možné, že vyzdvihnutí ostatků, které je považované za první projev kultu, proběhlo ve skutečnosti papežovi navzdory. Nad těmito dávnými spory se ale dávno zavřela hladina dějin a svatý Prokop je i se svatým Vojtěchem ctěn jako nezpochybnitelný světec a patron naší země.

 

Zapomenutý Ivan

Často u uměleckých děl bývá důležité nejen to, co na nich je, ale i to, co na nich není. V případě svatováclavského pomníku na Václavském náměstí je to socha svatého Ivana. Svatý Ivan, někdy též zvaný Jan s přídomkem Český nebo Charvátský, měl být první český poustevník, žijící v 9. století ve skalnatém kraji kolem dnešní obce Svatý Jan pod Skalou nedaleko Prahy.

Historici se na základě nemnoha pramenů, které k svatému Ivanovi máme, přou, zda pocházel z kmenu jihoslovanských Chorvatů, nebo zda patřil mezi lužické Chorvaty, kteří obývali Podkrkonoší. Myslbekovo ztvárnění svatého Ivana existuje, ale na pomník se nakonec nedostalo. Možná v tom hrálo roli to, že svatý Ivan nebyl původem Čech a pro celkový koncept nejen zemských patronů, ale výslovně českých zemských patronů se tolik nehodil. Proto také nepřicházel v úvahu například svatý Zikmund, který je sice ctěn jako český zemský patron, ale pocházel z Burgundie.

 

Anežka, toho času blahoslavená

Na čtvrté místo na pomníku tedy místo svatého Ivana přišla Anežka Česká. I to bylo pozoruhodné, protože v době zhotovení pomníku byla jediná ze čtveřice průvodců svatého Václava, která ještě nebyla svatá. Blahořečena byla papežem Piem IX. v roce 1874, ale k její kanonizaci došlo až v roce 1989.

Naproti tomu pro zahrnutí do celkové koncepce pomníku jednoznačně byla jasná vazba na český stát. Anežka byla nejmladší dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a ze svého klášterního ústraní Na Františku dokázala vlivně zasahovat do politického, kulturního i společenského života přemyslovského státu. V českých zemích měla úcta k ní velmi hluboké kořeny – o její kanonizaci usilovala už Eliška Přemyslovna a její lokální kult podporoval i Karel IV.. Formální blahořečení a kanonizace tedy vlastně jen zpětně potvrzují to, co v českém národě bylo drženu už řadu staletí. Proto svatá Anežka na podstavec svatováclavského pomníku nepochybně patří.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv a prague.eu

V květnu proběhla v rámci oslav 70. výročí vzniku státu Izrael premiéra inscenace Svět naruby (Tak zvaný ráj) z poezie Věry Weislitzové. Tvorba autorky nebyla vybrána náhodou, protože sama jako příslušnice židovské vojenské organizace Hagany za nezávislost území bojovala.

Věra Weislitzová byla manželkou spisovatele Arnošta Lustiga a dlouho nikdo netušil, jaký literární talent v ní dřímá. Budoucí manželé se seznámili po válce v zotavovacím táboře pro židovské sirotky, jenž zorganizoval Mezinárodní Červený kříž v Ostravici, a byla to láska na první pohled. Vzali se v roce 1949 během Lustigovy reportážní cesty do Izraele.

Psaní bylo pro autorku jediným způsobem, jak mohla hovořit o nesdělitelné zkušenosti minulosti. Jenže manželky velkých mužů to nemívají vždy lehké. Dcera Eva na toto téma kdysi řekla: „Myslím, že můj otec byl muž velké ženy, věděl to, a proto spolu zůstali.“ 

Na veřejnosti poprvé zazněly verše Věry Weislitzové až v rámci vzpomínkového pořadu k devadesátinám Arnošta Lustiga.

Režisérkou a autorkou scénáře inscenace byla Olga Strusková, které po odborné stránce pomáhala Eva Lustigová. Na scéně Martina Kolínského a v kostýmech Daniely Loužecké vystoupili se skvělým a procítěným přednesem Barbara Lukešová a Josef Hervert, které doprovázela zpěvem a hrou na hudební nástroj Kateryna Kolcová-Tlustá.

Scénu tvořil projekční tyl na pozadí a dva postranní transparentní závěsy. Před nimi stály kostky k sezení herců, které zároveň sloužily jako krabice na rekvizity a úložiště kostýmních převleků. Postranní závěsy fungovaly k odchodu účinkujících ze scény a současně při nasvícení jako stínohra, do níž herci vstupovali k vyjádření vzpomínek, snů a vnitřních pocitů. Jakýmsi prologem inscenace byla filmová projekce sekvence z dokumentu Tvoje slza, můj déšť, kde Arnošt Lustig odpovídá na dotaz režisérky dokumentu, kdo je dcera Olgy a Lea, že je to jeho žena. Pod stejným názvem (Dcera Olgy a Lea) totiž knižně bilingvně vyšla její básnická sbírka.

Během představení se na projekčním plátně objevovaly náladové fotografie dokreslující hloubavou atmosféru. Barbara Lukešová jako Věra Weislitzová zpaměti recitovala emotivní verše a všechny ostatní – mužské – postavy pak zastal Josef Hervert.

Inscenace končí verši: hledám odvahu, slova/jak popsat jed, hada,/plyn a pece, /matku a otce –/jak jen mohu říct svým dětem,/kde místo jarní trávy/roste lidský popel –/musím, než umřu…

Věra Weislitzová ono sdělení vetkla do slov. Tvůrci inscenace její odvahu posunuli dál vrchovatou měrou.

Autorka: jin, Foto: Jaromír Kaiser

Josef Václav Myslbek byl nejvýznamnějším českým sochařem přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tvorba představitele monumentálního realismu a zakladatele novodobého českého sochařství byla ovlivněna klasicismem, antikou, secesí a novorenesancí. Sto sedmdesáté výročí jeho narození jsme si připomenuli 20. června.

 

Narodil se roku 1848 v Praze na Novém Městě do rodiny chudého malíře pokojů Václava a manželky Antonie, rozené Adamcové. Rodiče si přáli mít ze svého syna ševce. Protože se chtěl tomuto povolání vyhnout, sám si zajistil práci v dílně známého sochaře Václava Levého, zakladatele „moderního“ českého sochařství.

 

Sochařství nade vše

Po smrti Levého v roce 1870 se Josef Václav rozhodl studovat na pražské Akademii výtvarných umění. Protože však nenabízela žádné vzdělání pro sochaře, zapsal se na malířství. V roce 1872 odjel na studijní pobyt do Drážďan, kde pobýval v ateliéru Ernsta Julia Hähnela. 
Po návratu v roce 1873 si zřídil vlastní sochařskou dílnu a v témže roce se oženil s Karolinou, rozenou Brožovou. Většinu života prožil v Praze. V roce 1878 odjel do Paříže, kde studoval francouzské sochařství. Našel v něm inspiraci stejně jako v české vlastenecké literatuře, oslavující české tradice a kulturu. V letech 1885 až 1896 působil jako profesor sochařství na Uměleckoprůmyslové škole a mezi jeho žáky byli například Vladimír Astl, Stanislav Sucharda nebo Josef Mařatka. Roku 1896 byl osloven Akademií, aby založil sochařský ateliér. Zde působil do roku 1919 a vychoval řadu předních sochařů, mimo jiných Herberta Masaryka, Quida Kociana, Bohumila Kafku či Břetislava Bendu.

 

Umělecká přátelství

Josef Václav Myslbek byl příslušníkem Generace Národního divadla, kterou od osmdesátých let 19. století výrazně podporovala řada významných podnikatelů. Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, navázal na mecenášství svého otce Josefa Františka Doubka. Do jeho okruhu patřili vedle Myslbeka další přední umělci, například František Ženíšek, Mikoláš Aleš nebo Max Švabinský. Daubek je podporoval zadáváním uměleckých zakázek i možností tvůrčího pobytu na svých statcích. Wiehl společně s Myslbekem a Pirnerem pro něho navrhli rodinnou hrobku. Kromě toho společně navštěvovali umělecký kroužek v Kavárně Union na Národní třídě.

 

Národní obrození jako vzor

Orientace Myslbekovy tvorby vychází z myšlenek českého národního obrození. Významně ho ovlivnil malíř Josef Mánes, který také vytvářel typy českých bájných hrdinů i skutečné osobnosti české historie. Zvlášť intenzivní byla spolupráce s architektem Antonínem Wiehlem. Kromě hrobky rodiny Daubkovy v Litni spolu realizovali i další návrhy pomníků, náhrobků a pamětních desek. Vzpomeňme Pomník Jana Žižky v Čáslavi, pamětní desky Jindřicha Fügnera a Jana Evangelisty Purkyně v Praze nebo návrhy pomníků v Bělehradě a Miláně. Spolupracovali také na výzdobě nájemních domů.

 

Realistická tvorba

Při stavbě Městské spořitelny v Rytířské ulici v letech 1891 až 1894 dozoroval práci svých žáků Františka Hoška, Stanislava Suchardy a Gustava Zoula jako ředitel c. a k. uměleckoprůmyslové školy. 

Jeho sochařskou tvorbu lze rozdělit na idealizovanou (báje, z historie vycházející tvorba) a realistickou (tzv. monumentální realismus), jejímž vrcholem je jezdecká socha svatého Václava na pražském Václavském náměstí. Pracoval na ní přes třicet let. Rok po jeho úmrtí byla dokončena a doplněna sochami českých patronů: svaté Ludmily, svatého Vojtěcha, svatého Prokopa a svaté Anežky. Sousoší se stalo novým nedílným symbolem české státnosti, ale samotného srdce Prahy.

Nezanedbatelná zůstává i činnost portrétistická, návrhy náhrobků a reliéfy, včetně medailí. Je autorem sochařských portrétů významných osobností 19. století, např. Františka Palackého na průčelí domu, ve kterém žil a zemřel, v Palackého ulici v Praze, dále Františka Ladislava Riegra, Vojtěcha Lanny a dalších velikánů. Několik jeho sousoší je umístěno na Palackého mostu v Praze a náhrobek kardinála Bedřicha knížete Schwarzenberga se nachází v chrámu svatého Víta. Mezi nejznámější díla se jistě řadí pomníky Karla Hynka Máchy na Petříně a Františka Ladislava Riegra v Riegrových sadech. 

 

Rodinné zázemí

S manželkou měli osm dětí, většina z nich však zemřela v útlém dětství. Pro obživu rodiny intenzivně pracoval, většinou na několika zakázkách současně. Ke svým dílům byl velmi kritický a většinou je mnohokrát přepracovával, když se svou prací nebyl spokojen.

Karolina Myslbeková svého muže opustila. Ve věku padesáti devíti let spáchala sebevraždu. Josef Václav zemřel v Praze v nedožitých sedmdesáti čtyřech letech a je pochován na vyšehradském Slavíně.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: commons.wikimedia.org (Michal Kmínek)

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test