český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Doby, kdy se mladí muži báli odvodu jako čert kříže a tou nejcennější knížkou byla knížka modrá, jsou dávno pryč. Čím dál tím víc lidí dnes naopak projevuje o vojenskou službu dobrovolně zájem a armáda jim vychází vstříc – dává již řadu let možnost přihlásit se do Aktivní zálohy, nebo absolvovat dobrovolné vojenské cvičení. Na jedno takové vyrazil i redaktor Naší rodiny.

 

Takzvaná Aktivní záloha české armády vznikla v roce 2004 jako prostředek doplňování ozbrojených sil za stavu ohrožení státu, za válečného stavu nebo při vzniku nevojenských krizových situací – zejména k pomoci při živelních a ekologických pohromách. Přinesla nabídku lidem, kteří chtějí něco udělat pro svou zemi, zároveň ale nemohou nebo se nechtějí stát profesionálními vojáky.

Členové Aktivní zálohy tak mohou kombinovat dvě povolání – civilní a vojenské. Několik týdnů v roce se věnují vojenskému výcviku a dál vykonávají své civilní zaměstnání. Vstupní branou k působení v zálohách je základní vojenský výcvik. Právě na něj vyrazil v lednu tohoto roku autor těchto řádků – a podělí se zde o několik svých zážitků.

 

Nelehké rozhodování

Úplně prvním krokem na cestě k vojenské službě – a krokem možná úplně nejtěžším – je dnes vlastní rozhodnutí. Vojna už není povinná, jakkoli patřím ještě do generace, která po střední škole musela k odvodu. Během odkladu z důvodu vysokoškolského studia byla povinná základní vojenská služba zrušena, a tak si člověk řekl, že se obávané povinnosti nadobro zbavil. Takže první krok musí být na rovině mentálního nastavení – přestat se na vojnu dívat, obrazně řečeno očima našich otců, jako na nepříjemnou povinnost, ale podívat se na ni nově jako na mimořádnou příležitost a něco přínosného.

Argumentů pro vstup do záloh se vlastně najde celá řada, však jsem si je také sám bezpočtukrát opakoval, než jsem vyrazil na Krajské vojenské velitelství podepsat papíry s žádostí o vstup. Tím prvním argumentem je a asi musí být nějaká forma vlastenectví. Pravda, toto slovo je v dnešní době trochu zprofanované různými kruhy, které se jím ohánějí, ale jen tím maskují jakýsi nenávistný nacio­nalismus. Přesto jsem pevně přesvědčen, že nějaká forma lásky k této zemi je pro každého vojáka, profesionála a záložáka, ještě tím spíš hnacím motorem. Se mnou to tak určitě bylo.

Pak přichází i další argumenty – změna každodenního stereotypu, zajímavé vědomosti a dovednosti a konec konců i pneumatika kolem břicha, která za redakčním stolem spokojeně kyne, dávala najevo, že by jí trochu pohybu na čerstvém vzduchu prospělo.

 

Papíry hýbou (i armádním) světem

První kroky budoucího vojáka v Aktivní záloze vedou na Krajské vojenské velitelství podle místa bydliště. Tady dostane nejzákladnější informace a především podepíše stohy papírů, prohlášení, osobních dotazníků a všeho možného dalšího. Armáda je zkrátka státní organizace a bez určité míry byrokracie to prostě nejde.

Další zastávkou je pak ordinace vojenského lékaře. Jako pro každé exponované povolání, je i pro vojáka nezbytné splnit zdravotní předpoklady pro službu. Této prohlídky ale není zapotřebí se bát. Já jsem se na ní setkal s milými zdravotníky, vstřícným přístupem, ale zase na druhé straně s přísným zrakem, který nevynechal žádný drobný zdravotní neduh. Nakonec jsem odcházel s lejstrem, že pilot stíhačky ani výsadkář ze mě asi nebude, ale jinak jsem vojenské služby schopen! Kdepak nějaké staré známé švejkovské: „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande,“ dneska se každý uchazeč snaží obstát u lékaře co nejlépe. A mně se zadařilo, takže příští stanicí už byl Vyškov.

 

Brána do vojenského světa

Základní výcvik pro budoucí členy Aktivní zálohy a pro absolventy dobrovolného vojenského cvičení (to jsou lidé, kteří se rozhodli dobrovolně absolvovat základní výcvik, i když zatím nemají zařazení do Aktivní zálohy nebo nejsou rozhodnuti, jestli do Aktivní zálohy chtějí vstoupit) trvá asi měsíc a půl, přesněji řečeno šest týdnů, a odehrává se ve Vyškově.

Velitelství výcviku – Vojenská akademie je oficiální název tohoto výcvikového zařízení, ovšem ve vojenském slangu se mu obvykle přezdívá „Vyšpoint“ – s trochu ironickým odkazem na slavnou americkou vojenskou akademii West Point. Právě sem se sjelo něco kolem šedesáti nových rekrutů­‑záložníků.

Lednový termín, na který jsem vyrážel, není příliš oblíbený, protože je obecně považován vzhledem k nepříznivým klimatickým podmínkám za nejtěžší. Ale kdo se dal na vojnu, musí bojovat, říkal jsem si a navíc se v klidném čase počátku roku nejsnáze daly na čas odsunout všechny pracovní povinnosti. To je totiž jeden z důležitých ohledů – voják na cvičení se nemůže věnovat ničemu jinému, má sice ze zákona nárok na volno v zaměstnání, ale pro mnoho zaměstnavatelů je měsíc a půl nepřítomnosti pracovníka prostě těžká rána. A kdo má rodinu a třeba i děti, pro toho tak dlouhá absence rovněž není jen tak. Mnoho budoucích záložáků tak svou první bitvu muselo vybojovat takříkajíc na domácí frontě – aby je vůbec doma a v práci pustili.

 

Levá, dva…

Jestliže ještě první den u zápisu jsme byli nesourodá skupina nejrůznějších jedinců – Čechů, Moraváků, vysokoškoláků, vyučených, mladých, starých, mužů i žen, tak nejpozději po nafasování uniforem a seřazení do útvaru se z nás všech stali (alespoň trochu) vojáci.

Pro mě osobně to byl jeden z nejvíc překvapivých momentů – jak rychle pocitově zmizely rozdíly mezi členy jednotky, nebo možná lépe řečeno jak rychle přestaly být podstatné. Že mezi některými rekruty bylo třeba dvacet pět let rozdílu věku, že jeden byl inženýr a druhý měl jenom učňák? To najednou nikoho nezajímalo a důležité bylo, jak kdo přispěl k celkovému úspěchu. V dnešní době, která je tak orientovaná na individuální výkon, osobní úspěch a ego je tohle opravdu studená sprcha, ale studená sprcha mimořádně potřebná a užitečná.

V základním výcviku člověk všechno dělá jako jednotka. Pochoduje, jí, spí, učí se, cvičí… Jedinec znamená jenom velmi málo, nebo vůbec nic. To je ale nezbytné – v krizové situaci, nebo nedej Bože v ozbrojeném konfliktu se také člověk musí spoléhat na ostatní a sám být týmovým hráčem, protože jinak by nedopadl dobře.

 

Voják se stará, voják má

Výcvik samotný je velmi pestrý – a vlastně se příliš neliší od výcviku, kterým procházejí budoucí vojenští profesionálové. Je jen zkrácený na polovinu, ale zase o to intenzivnější, protože základní dovednosti (byť třeba méně do hloubky) musí mít záložák a profesionální voják vlastně stejné.

Svůj čas tedy člověk tráví dílem na učebnách, kde se zabývá zdravovědou, vojenskou topografií, technickými údaji o zbraních, ochraně proti chemickým, biologickým a atomovým útokům a mnoha dalšími tématy, a dílem samozřejmě venku ve vojenském prostoru – na taktické přípravě, při nácviku přesunů, na střelnici, ale třeba i na nácviku přežití s přespáním ve vlastnoručně vyrobeném přístřešku. Při tom všem se učí nejen poslouchat rozkazy, spolupracovat se svými spolubojovníky, ale zároveň také určité odpovědnosti sám za sebe.

Ne nadarmo říká staré vojenské pořekadlo: „Voják se stará, voják má.“ Je ti zima? Máš hlad? Jsi nevyspalý? Padáš únavou? Je na tobě, aby ses o sebe nějak postaral a dal se dohromady, v armádě ti nikdo nos utírat nebude. I to je velmi cenná zkušenost.

 

Tak přísaháme!

Výcvik sám má svým způsobem dva vrcholy. Jedním z nich je závěrečná zkouška, kde adepti vojenské služby musí teoreticky a prakticky ukázat, že se něco opravdu naučili. A nejde jen o teoretické vědomosti – také se rozebírají a skládají zbraně, nasazuje se plynová maska na čas a podobně. Není to zkouška jednoduchá, také ji ne každý úspěšně složí – je ale možnost přijet na opravný termín při některém z příštích běhů. Spolu s touto sdruženou zkouškou se také skládají testy z fyzické přípravy – voják musí splnit normy v běhu na 12 minut, v cvičení kliků za 30 sekund a sed­‑lehů za 60 sekund. Ženy dělají jen sed­‑lehy a běhají. Normy jsou odstupňované podle věkových kategorií, ale přesto je jejich splnění pro méně sportovně trénované jedince opravdovou výzvou.

Druhým vrcholem, který přichází v druhé polovině kurzu, je pak slavnostní vojenská přísaha. V našem případě jsme ji skládali na náměstí ve Vyškově, za přítomnosti ministryně obrany, náčelníka Generálního štábu a spolu s budoucími profesionálními vojáky. Jakkoli začlenit nácvik řádného „přehlídkového“ kroku do nabitého výcvikového programu nebylo jen tak, nakonec byla slavnostnost okamžiku pro všechny mimořádným zážitkem. A když jsme společně vykřikli své: „Tak přísaháme!“ nebyla to slova do větru. Stali jsme se součástí něčeho většího, něčeho, na co můžeme být hrdí.

Auro: svob. Petr Jan Vinš, Foto: AČR a Gabriela Horáková

Česká režisérka, spisovatelka a výtvarnice Eva Toulová se narodila 3. února 1990 ve Znojmě. V  zorném poli jejího zájmu je především film, společně s literaturou a výtvarným uměním. Za největší dosavadní úspěch považuje celovečerní film Šťastná, uváděný v kinech i televizní produkcí v roce 2014.

 

Eva je autorkou čtyř vlastních knih a spoluautorkou dvou almanachů, pomohla vzniknout charitativnímu projektu Galerie NaVíc, podporujícího nadaci Naše dítě. Miluje svou práci, ale umí i odpočívat.

Eva

Vaše jméno je spojeno se snímkem Camino na kolečkách, který je emotivním příběhem vozíčkáře Honzy Duška. Jak se s odstupem díváte na čas strávený na pouti do Santiaga de Compostela jako jedna z účastníků doprovodného týmu?

Po hraném debutu Šťastná je Camino na kolečkách můj druhý celovečerní film. Osobně jsem dopředu moc nevěděla, do čeho jdu. Nejsem žádný cestovatel, tak jsem se maximálně snažila držet rad našeho organizátora, průvodce a hlavně poutníka a kamaráda Petra Hirsche. Ve výsledku se jednalo o nejúžasnější natáčení vůbec. Sice jsme měli doprovodné auto, ale rozhodla jsem se jít s Honzou Duškem, který trpí roztroušenou sklerózou, celou cestu po Svatojakubské cestě Španělskem pěšky. On tu pouť, dlouhou šest set čtyřicet kilometrů, absolvoval na invalidním vozíku. Jen tak jsem mohla co nejvěrněji podat a zpracovat dokument o celém putování. Bylo sice fyzicky náročné, ale plné zcela jedinečné španělské atmosféry a dobrodružství. Navíc mi připadá, že v zahraničí jsou lidé veselejší, přátelštější a otevřenější. Rozhodně mě cesta vnitřně obohatila a snad i náš film obohatí někoho dalšího. 

 

Jaký je Honza Dušek? Se svou nemocí to nemá jednoduché a přitom se zdá, že drží pohromadě všechny kolem sebe…

Honza má v sobě velké odhodlání, kterým ostatní opravdu motivuje. I ve vypjatých situacích se snaží udržovat dobrou náladu. Zároveň si ho vážím pro vysoké morální standardy – svého syna Jendu se podle nich snažil na cestě do Santiaga vychovávat, aby mu do života předal to nejlepší.

Spolen

Co pro vás bylo na pouti nejtěžší? Nač na druhé straně vzpomínáte nejraději?

Nejtěžší pro mě bylo ranní časné vstávání mezi šestou a sedmou hodinou. Jsem spíš noční sova a brzké vstávání je pro mě utrpení. Ale to k pouti patřilo a jsem moc ráda, že jsem ji prošla. Camino, což znamená španělsky cesta, patřilo k nejkrásnějším zážitkům loňského roku a největší podíl na to mají lidé z našeho „základního camino“, kteří se mnou putovali. Kromě Honzy a Jendy Duška jsou to Petr Hirsch, Petr Slavík, Víťa Kohout, Tomáš Lénárd a Michal Černý. K tomu všemu jsme měli po celý měsíc natáčení krásné počasí, až asi na dva dny, a ve Španělsku byly nejen krásné krajinné scenérie, byli tam i milí lidé.

 

Dokument je velmi úspěšný, po celé republice probíhají promítání, objíždíte města i obce, dokonce se nominoval do několika prestižních soutěží. Přišlo nějaké ocenění?

Ano, ve Španělsku jsme získali první místo za nejlepší dokument za měsíc březen v rámci Barcelona Plane Film Festivalu. Měli jsme z toho všichni velkou radost, a tak trochu nás to nakoplo k tomu pokusit se zúčastnit co nejvíce festivalů. No a v Mexiku jsme se dostali do výběru 4° Festival Cinematográfico de Mérida.

 

Poměrně novým snímkem je film Jak se moří revizoři. Prozradíte o něm něco?

Celovečerní hraný film právě připravujeme na uvedení do kin. Máme velmi atraktivní obsazení. Dana Morávková, Petr Baťek, Míša Tomešová a Láďa Ondřej v hlavních rolích si jako rodinka Malých snaží plnit své velké sny. Jedná se o zábavnou komedii o obyčejné maloměstské rodině. Syn Marko spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží ve vysněné kariéře kriminálníka. Dcera Karin je sebevědomá a své půvaby využívá, co to jde. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci naráz a posouváním hranic, co všechno muži vydrží. Matka Anna zase ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. A otec? Ten je tím nejobyčejnějším z obyčejných – revizorem v městské hromadné dopravě, přesto mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy.

 

Jak vypadá cesta k finální podobě filmu promítaného v kině? Kde čerpáte inspiraci?

Velkým rozdílem je, zda jde o film hraný nebo dokumentární. U hraného bývá striktně daný scénář s dialogy, na kterém se pracuje obvykle i několik let. Probíhají castingy a kamerové zkoušky na herce a stejně tak se i předvybírají lokace. Každá scéna je předem rozdělena na několika záběrů, které se v několika opakují, dokud nejsou perfektní. U dokumentu se seznamujete spíše s tématem nebo natáčenými lidmi a spoustu dějotvorných věcí objevíte až na place. U dokumentu musíte zachytit jedinečný okamžik, který se neopakuje, zatímco u hraného filmu se stále opakuje každý jeden záběr, dokud není perfektní. Následná postprodukce už probíhá u dokumentu i hraného filmu stejně. Natočený materiál se sestříhá, k jednotlivým pasážím se vybere hudba, po finálním střihu následuje zvuková postprodukce, speciální efekty a grading, neboli barevné ladění obrazu. Jakmile je vše hotové, vyrobí se finální DCP (Digital Cinema Package), tedy digitální formát, který se promítá v kinech.

 

Kde hledáte náměty k filmům. Proč vnikla Šťastná nebo nakonec i revizoři?

Inspiraci k natáčení se snažím brát ze situací a lidí kolem sebe. U Šťastné mě inspirovaly moje kamarádky herečky a jejich umělecký život. U revizorů jsem se zase snažila dát ústřední rodince hlavní zlozvyky dnešní společnosti tak, aby se v každé postavě někdo tak trochu našel. 

Fok

Jaká jste měla dětství? Zakřiknutá holčička nebo naopak živel, který chvíli neposeděl?

Jako úplně malá jsem živel byla, ale postupem času jsem se zklidnila. Kromě mně byli v rodině samí kluci. Mám bráchu a čtyři bratránky, všechny v podobném věku. Navíc jsme bydleli všichni v sousedních bytech a trávili společně spoustu času. Takže mé dětství bylo v dost klučičím stylu.

 

Co znamená klučičí styl?

Veškeré dětské hry byly spíš klučičího charakteru – vyráběli jsme dřevěné meče, hráli si s vojáčky, Legem Bionicle, stavěli bunkry, stříleli z kuše a později z kuličkových pistolí, a tou to opravdu „schytat“ nechcete, koukali jen na akční, sci-fi nebo hororové filmy. Někoho, s kým bych si mohla hrát s bárbínou, jsem úplně neměla, ale vlastně mi to vůbec nevadilo.

 

Co dělají vaši rodiče? Jdete v jejich šlépějích?

Právě, že vůbec. Mamka pracuje jako úřednice a taťka je zámečník. Celkově v rodině nemáme nikoho, kdo by se aktivně věnoval něčemu uměleckému.

 

A Eva a sport?

Se sportem jsem měla vždycky tragický vztah. Vůbec mě nebaví nějaké násilné cvičení. Ráda vyvíjím činnost, která k něčemu vede. Proto putovat camino přes šest set kilometrů pěšky mi nedělalo potíže a viděla jsem v tom nějaký smysl – vznikl celovečerní dokument se silnou myšlenkou. Ale plácat se každý den hodinu v posilovně je pro mě ztráta času. Jako malá jsem chodila na gymnastiku, chvíli na karate, ale nejvzdálenější sport, u kterého jsem vydržela nejdéle, byl rybářský kroužek. Vždycky jsem měla ráda plavání a procházky. Tyhle jediné dva sporty provozuju dodnes.

Cesta

Prozradíte, jaké máte plány do budoucna? Zahálet asi neumíte…

Do režírování ještě také maluju, ilustrovala jsem knihu Bídníci.cz aneb ta naše písnička česká od Jiřího Zídka. Oslovil mě i herec Petr Batěk, abych ilustrovala jeho sbírku básní Výkřik Motýla. Dále mě čeká pár menších věcí v podobě reklamních spotů či videoklipů. V květnu bych měla dělat pomocného režiséra na novém celovečerním filmu Voda nad Vodou.  A v nejbližších dnech budu samozřejmě nejvíce prožívat finalizování filmu Jak se moří revizoři.

 

Máte čas na odpočinek?

Čas na odpočinek a především na své blízké si vždycky najdu. K nám, do Moravského Krumlova, jezdím minimálně jednou za dva týdny a vždycky stihnu navštívit všechny své prarodiče. Čas na dobrý film nebo posezení s přáteli si udělám vždycky. Navíc mám v Krumlově svého minijorkšíra, tak bych si neodpustila, kdybych se s ním delší dobu neviděla.

 

Kterou hudbu ráda posloucháte? Váš vztah ke knihám a jaké filmy vyhledáváte v kině – ty k odpočinutí nebo pro inspiraci?

Nejraději poslouchám filmovou hudbu, jsem aktivní posluchačkou Morriconeho. U knih preferuju životopisy, naposled jsem přečetla Hovory o filmu od Woodyho Allena a Od A k B a zase zpátky od Andyho Warhola. Do kina chodím pravidelně, a to jak na odpočinkové, tak umělecké filmy. Nedávno jsem viděla vítěze Oscara Tvář vody, dokument Švéd v trabantu, i komerčnější Tomb Raider.

Kamera

Jaro je v plných obrátkách. Libujete si v počasí teplém nebo máte raději ponuré a chladné dny?

Jaro mám snad ze všech ročních období nejraději! Miluju všechny začátky a jaro je „začátkem“ roku, kdy není přehnaně vedro, dny už jsou delší a všechno kvete, pučí a voní. A s novými začátky přichází nejvíc sil a inspirace! Aspoň u mě. Navíc jsem si řekla, že se zas konečně někam podívám, tak jsme o Velikonocích zamířily s kamarádkou do Amsterdamu. Už dlouho jsem se chystala do tamní národní galerie, a díky svátkům to časově konečně vyšlo.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Jiří Zídek a caminonakoleckach.cz 

Pohled na statistiky církevní příslušnosti ze sčítání lidu nebo z jiných statistických průzkumů by mohly naznačovat, že křesťanství v naší zemi mizí. Není tomu ale tak. Jedním z důležitých indikátorů stavu společnosti je mimo jiné i počet každoročně udělených křtů. A ten zůstává vyrovnaný.

 

V roce 2017 bylo v České republice ve všech diecézích římskokatolické církve dohromady pokřtěno celkem dvacet tisíc šest set lidí. Z toho bylo patnáct tisíc sedm set dětí ve věku do jednoho roku, což je téměř čtrnáct procent ze všech narozených dětí. Počet pokřtěných dětí v absolutních číslech dlouhodobě mírně klesá, počet křtů dospělých zůstává i přes nejrůznější společenské vlivy a výkyvy populační křivky stabilní.

 

Křtěných je čtrnáct procent dětí

Podle posledních mezinárodních výzkumů počty mladých křesťanů ve střední Evropě klesají. Přesto můžeme říct, že křty v naší republice klesají za poslední roky minimálně. Nejvyšší počty pokřtěných vykazovala katolická církev v ČR po revoluci přibližně až do roku 2000. Současně došlo k poklesu porodnosti, díky čemuž byla v polovině devadesátých let křtěna dokonce až čtvrtina všech živě narozených dětí do jednoho roku. Po „křestním porevolučním boomu“ dochází k poklesu (nejvýrazněji v letech 2007 až 2013). Od roku 2013 klesá počet pokřtěných v populaci opět již jen mírně.

Na celkovém poklesu křtů se podepisuje především jejich snižující se počet u malých dětí. Největší pokles u malých dětí sledujeme mezi roky 2007 až 2013. V roce 2007 to bylo devatenáct tisíc čtyři sta čtyřicet pokřtěných dětí, v roce 2013 pouze patnáct tisíc devět set sedmdesát dětí. Od roku 2013 počet křtěných dětí klesá pouze nepatrně. V roce 2017 to bylo patnáct tisíc sedm set dětí, což je 13,7 % ze všech narozených dětí.

 

Vstup do nového života

Oproti tomu počty pokřtěných dospělých navzdory všem společenským vlivům neklesají. V roce 2017 bylo v ČR pokřtěno tisíc osm set devadesát mladých nebo dospělých lidí, což je téměř shodné číslo s rokem 2007, kdy bylo v ČR pokřtěno mladých a dospělých osob o třicet méně. Počty katechumenů jsou u nás tedy dlouhodobě stabilní. „Jsme rádi, že křtů dospělých neubývá. Téměř čtrnáct procent všech dětí, které se u nás vloni narodily, je pokřtěno,“ říká Stanislav Přibyl, generální sekretář České biskupské konference. „Křest je pro křesťany důležitým obřadem, při něm dostane člověk nové jméno a vstupuje do nového života.“

Nejvíc křtů se v roce 2017 konalo v olomoucké a brněnské diecézi. V moravských diecézích se oproti těm českým výrazněji více křtily malé děti, podílely se na křtech až ze čtyř pětin. V českých diecézích mají větší poměrné zastoupení křty mladých a dospělých. V absolutních i relativních počtech u dospělých dominovala v roce 2017 pražská arcidiecéze s třinácti procenty, v relativních (vzhledem k zastoupení dané věkové skupiny na křtech v dané diecézi) se jí pak rovná plzeňská a blíží se i litoměřická se svými dvanácti procenty.

 

Na cestě ke křtu

„Rádi bychom do společenství křesťanů v zemi s tak bohatou tradicí jako je Česká republika přijímali stále víc nově narozených dětí. Stejně tak s radostí připravujeme na křest mladé a dospělé zájemce o tento obřad,“ dodává Přibyl. Přípravu na křest může absolvovat kdokoli, kdo uvěří v Boha. Přípravy probíhají téměř na každé faře po celém území České republiky. Příprava dospělých zájemců, kterým se v církevní terminologii říká katechumeni, trvá v katolické církvi obvykle jeden až dva roky. V případě křtu dítěte absolvují přípravu rodiče a trvá několik týdnů, přičemž se předpokládá, že křtěné je většinou dítě věřících rodičů a jak oni, tak kmotři se při křtu zavazují, že dítě budou vychovávat ve víře. 

 

***

Katechismus katolické církve o křtu

Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti. Stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.“

Stát se křesťanem vyžaduje už od apoštolských dob projít cestu uvedení do křesťanského života v několika úsecích. Tuto cestu lze urazit rychle nebo pozvolna. V každém případě v ní musí být některé podstatné prvky: ohlášení slova, přijetí evangelia, které vede k obrácení, vyznání víry, křest, vylití Ducha svatého, přistoupení k svatému přijímání.

Autorka: Kateřina Pulkrábková

Zapadlí vlastenci. Přesně to mě napadlo, když jsem opouštěla obydlí výtvarnice Jarmily Haldové v malé obci pod Orlickými horami. Každé setkání s nesmírně skromnou a vzdělanou ženou patří mezi nezapomenutelné a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Pod jejíma rukama vznikají půvabné reliéfy českých panovníků, loutky, betlémy, ilustrace pohádek nebo rostlin, které přinášejí radost dětem i dospělým.

 

Letos uplyne sto let od vzniku Československé republiky, a tak začněme unikátním souborem českých panovníků. Kolik se jich už pod vašima rukama narodilo?

Počet mých panovníků přibývá. Teď jich mám sto osmnáct a ještě čtrnáct chybí, ale dokončení se plánovat nedá. Loni jsem vytvořila čtyři, mezi nimi Marii Terezii k jejím narozeninám.

1

Řekněte, kde se vzal impuls pustit se do tak rozsáhlé práce?

V devadesátých letech jsem dělala reliéfní obrazy světců pro Katolickou nadaci pro nevidomé. Mohla jsem si sama zvolit, koho vytvořím, a tak jsem si samozřejmě vybrala české a dále ty, kteří jsou pro nás charakterističtí tím, že jim jsou zasvěceny kostely nebo jsou patrony měst. Volila jsem i podle svých sympatií – mám ráda světce, kteří nebyli trpnými mučedníky, ale spíš aktivisty, a tak mezi dvaatřiceti nechyběli svatá Ludmila, svatý Václav, svatý Prokop, svatý Vojtěch, Cyril a Metoděj a svatá Anežka.

 

Jaká byla konečná podoba světců?

Po vyřezání jsem potřebovala ošetřit povrch. Musela jsem použít barvu vhodnou pro dotyk, což je akrylová. Nechtěla jsem ale světce natřít jednobarevně, protože s nevidomými chodí i doprovod. Zároveň mi bylo líto, že nemá smysl zabíhat do detailů v malbě.

 

A panovníci?

Tím, že světci začínají historickými postavami našich panovníků, napadlo mě, že by bylo pěkné vytvořit panovníky. Další inspirací byly celé soubory obrazů panovníků na zámcích a hradech, a ty se mi vždy moc líbily. Věděla jsem, že nic takového mít nemůžu, že si to jedině musím sama udělat.

 

To je ten pravý důvod?

Zaujalo mě i to, že u panovníků můžete sledovat historický vývoj kostýmů a odívání, k čemuž jsem vždycky měla vztah. Babička byla švadlena, takže jsme měla vztah k šatičkám. Rodiče dělali loutky, a to je ještě lepší než šít na panenky. Navíc odívání panovníků šlo opravdu s módou a bylo nej nej nej.      

 

Vždycky vás bavila historie?

Nadšenec pro historii jsem od dětství a v panovnících se vše krásně skloubilo. Na jednotlivých postavách vlastně probíhá celá naše historie.

 

Dřevořezby jsou propracované do nejmenších detailů. Kde sháníte informace?

V literatuře, v muzeích. Zvláště nejstarší období jsem konzultovala s historiky. Je zajímavé, že máme spoustu literatury, jak se oblékali Římané, ale o době mnohem pozdější málo. Je to i tím, že se během 9. a 10. století začala Evropa proměňovat, různě se přesouvaly davy lidí a zároveň se utvářely první státní útvary. Čerpala jsem i z nálezů na Pražském hradě, kde se našly kovové gombíky, uložené v párech v místech klíčních kostí. Neví se, zda byly součástí oděvu, ale myslím, že plášť udržet nemohly. Možná byly zavěšené na čelence.  

 

Pátrala jste v zahraničí?

Během cest jsem hlavně v Anglii, kde se této oblasti zřejmě hodně věnovali, narazila na dějiny odívání nebo textilu, kde jsou i střihy. Takové knihy jsem si koupila a pak z nich bohatě čerpala. Pátrání v prvopočátcích bylo napínavé. Teď jsem v baroku a zobrazení z této doby je hodně.  Vše si ale musím nastudovat, a tak se například dozvídám, že Marie Terezie měla ráda modré šaty. Příprava trvá déle než vlastní realizace. Chce to také určitý odstup od chvíle, kdy si vše přečtu. Zároveň musím najít něco, co mě na postavě zaujme, čím mi je sympatická, a to se objeví v medailónku. Málokterá ze sto osmnácti hotových postav mi je vyloženě nesympatická.

4

Koho z panovníků jste vytvořila jako prvního?

První byl Jiří z Poděbrad. Potom Karel IV., Rudolf  II. a několik manželek. Teprve potom jsem to vzala systematicky od prvních Přemyslovců.

 

Máte mezi nimi oblíbence, s kým byste se chtěla setkat? 

Nevím konkrétně. Ale asi by bylo zajímavé dělat s nimi rozhovory, že? Fantastické na většině z nich je, a platilo to hlavně o Habsburcích, jak cílevědomě vzdělávali všechny své děti, i dcery. Nezahrnovalo to jen vládnutí, ale i kulturu, vědu, jazyky, hudbu. Například Leopold založil kapelu, která neměla v Evropě obdoby. Byli všestranně vzdělaní, jazykově vybavení, většina z nich uměla česky – obsáhli říši i z tohoto hlediska. Je podle mě škoda, že výročí Marie Terezie se věnovalo tak málo pozornosti. Její zásluhy o naše školství a další oblasti jsou úctyhodné. Ona si totiž dokázala najít schopné rádce.    

 

Kde letos panovníky vystavíte?

První výstava byla v březnu a dubnu v Praze v Dolních Chabrech, v červnu se přestěhuje do Kroměříže, na podzim jsem slíbila panovníky do Piešťan.

 

Máte ráda vůni dřeva – jak jste se dostala k dřevořezbě?

Začala jsem jako úplně maličká. Z Prahy jsme jezdili na chalupu do Krkonoš, kde jsme si jako děti museli hrát s tím, co tam bylo, a tak jsme si dělali panenky třeba z kůry. S kamarádkou, jejíž tatínek byl loutkoherec, a ten můj navrhoval loutky, jsme hrály loutkové divadlo. Dostala jsem papírové divadélko se skládacími kulisami, ale papírové loutky jsem postupně nahrazovala dřevěnými oblékanými špalíčky, postupně zdokonalovanými.   

 

Vloni vznikla stálá expozice loutek na zámku v Kvasinách. Vy a vaši synové tam jste hojně zastoupeni. Prozradíte, co všechno tam vystavujete?

Jedna místnost tam je věnována domácímu divadlu, což byl v Čechách docela fenomén. Loutková divadla se vyráběla průmyslově, řada firem dělala marionety nebo maňásky. Později samostatné hlavy. Úžasné exponáty – divadlo, loutky, scény, nábytek – zapůjčila rodina Tydlitátova.  Druhá část expozice je věnována naší rodině, jsou tam i loutky po rodičích. Dědeček založil loutkové divadlo v Sokole na Smíchově a byl jeho principálem. Jeho synové se stali profesionály a naši rodinu to zcela pohltilo. Já dnes loutky dělám pro rodinu a třeba pro ochotníky, stejně tak moji synové, ti ale mimo vlastní profese. Loutky tvoří i vnučka s vnukem, přestože studují něco jiného. Další z rodiny, strýc, bratranec, jeho žena, jsou profesionálními loutkáři, můj bratr restaurátorem dřeva, mimo jiné i loutek.

 

Kolik generací u vás propadlo loutkám?

Dědeček, táta, já a moje generace, mé děti i vnuci – takže pátá. Navíc můj strýc působil jako loutkoherec a pedagog na katedře loutkoherectví na DAMU, kterou s mým tátou a dalšími spoluzakládali. 

 

Jste známá také jako ilustrátorka, doprovázíte pohádkové knihy. Která byla zatím poslední?

Čtvrtý díl pohádek z Orlických hor, které napsal Josef Lukášek. Kniha by měla v nejkratší době vyjít. Navazuje na předchozí knížky, což každý pozná už podle obálky.

3

Ve vašich ilustracích se často objevují témata z regionu. Proč?

Jsem systematik, což mě naučil manžel, kterému ilustruji rostliny, a takové kresby musí být přesné. Mám sklony k tomu, že když je pohádka zasazena do konkrétního prostředí, tak se snažím, aby se na obrázku objevilo. Stejně tak musí kostýmy odpovídat době děje. Na detaily dbá i autor pohádek.   

 

Vyhovuje vám průběžné střídání výtvarných činností – ráda odložíte dláto a věnujete se obrázkům?

Pro mě je to příjemná změna. Obě činnosti se navzájem obohacují. V sochařské části pracujete s prostorem, v ilustraci musíte pracovat s plochou. Je to osvěžující a zároveň užitečná změna. Určitě nejsem sama. Řada výtvarníků se specializuje na určitý obor a pro radost se věnuje něčemu jinému. Třeba Jiří Trnka ilustroval pohádky, ale dělal i loutkové filmy, trojrozměrné, podílel se i na tvorbě figurek. Dokonce jsem od něj viděla i řezby.

 

Znají vaši synové a jejich děti pohádky, které jste ilustrovala?

Samozřejmě, že je četli. Když jsem s Josefem Lukáškem připravovala první díl, byla vnučka asi tříletá. Seděla mi na klíně, já kreslila a pohádku jsme si vypravovaly. Ona do toho vkládala své rozumy, které pak dokonce autor textu akceptoval. Osobně si myslím, že to jsou pohádky dobře napsané pro děti a ty je i dobře přijímají.

 

Pocházíte z Prahy. Jak se stalo, že jste se ocitla v malé obci v Orlických horách?

Spíš náhodou. Hledali jsme místo, kam bychom jezdili na chalupu, až jsme zajeli i do Sedloňova. Když byly děti malé, trávili jsme tu hodně času. Pak za mnou přišli z místní školy, že mají stále míň dětí, aby náš nejstarší začal chodit do školy tady. Přihlásili jsme ho a už po krátké době jsem zjistila, že malotřídka je mnohem lepší prostředí. Dítě, učitelka a rodina jsou v mnohem užším kontaktu. A tak jsme tady zůstali vlastně kvůli škole.

 

Vracíte se do rodného města?

Praha je moje město, jedu tam ráda, ale bydlet bych tam už nechtěla. Jsem opravdu přesvědčena, že děti se líp vychovávají na venkově, školy tam líp fungují, navíc kultura se tu dělá aktivně. Stala jsem se venkovankou a je to fajn.

 

***

Jarmila Haldová, roz. Havlíková (*1951) si vydobyla jméno ve výtvarném světě nápaditými a sochařsky dovednými dřevěnými skulpturami a reliéfními obrazy, osvědčila se i jako minuciózní malířka botanických krás, ilustrátorka pohádek a tvůrce papírových betlémů a řady drobných publikací. Kromě toho stačila porodit čtyři syny.

 

Autorka: Dana Ehlová, Foto: autorka

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270