český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych to považoval za legraci, ale je to fakt: soubory městských legend a pověstí se svého času staly velmi prodávanými knihami, podle nichž vznikla divadelní inscenace, televizní a rozhlasový seriál. Za nečekaným úspěchem Černé sanitky, seznamující s moderními českými městskými legendami, duchařských povídek Krvavá Máry a nejnovější knize Mýtus o Pérákovi stojí etnolog Petr Janeček.

 

Narodil se 17. října 1978 v Praze. Je český etnolog a folklorista. Po studiích na Univerzitě Karlově a několika zahraničních stážích působil v Národopisném muzeu Národního muzea. Je svobodný a žije v Praze.

 

Kdy a kde jste se poprvé setkal s tím, co nazýváme městskou legendou?

Na počátku byly příběhy, které si vyprávějí děti na chatách, chalupách, ale hlavně letních táborech a školách v přírodě. Jedná se o takové ty dětské povídačky o nebezpečném škvorovi, který vám zaleze do ucha a procvakne ušní bubínek, o netopýrovi, který se vám v noci zamotá do vlasů a poškrábe vás. To jsou ale z žánrového hlediska spíše pověry. S tímto prostředím souvisejí i strašidelné táborové historky o nejrůznějších maniacích ohrožujících dětské táborníky, příběhy o vyvolávání duchů a vyprávění o vrazích, upírech a vlkodlacích. Mnohem později jsem zjistil, že podstatná část těchto příběhů byla vlastně zlidovělou verzí literárních textů. Například strašidelných britských pohádek ze sbírky nedávno zesnulého Pavla Šruta Kočičí král, knih Jana Vladislava či dobově nesmírně oblíbené, a částečně zakázané, knihy Miroslava Švandrlíka Draculův švagr z počátku sedmdesátých let.

První skutečnou městskou legendou bylo ale fiktivní varování před Romy, kteří údajně nastražují na tobogánu na plaveckém stadionu v Praze v Podolí ostré žiletky, o které se měli nic netušící koupající pořezat. Této xenofobní povídačce jsem skutečně ve svých jedenácti či dvanácti letech věřil a tobogánu se vyhýbal jako čert kříži.

 

Napadlo vás tehdy, že byste se tomuto subžánru mohl jednou věnovat vědecky?

Nenapadlo. Byl jsem sice těmito fenomény v dětství velmi fascinován, ale bral jsem je jako zcela běžnou, i když důležitou součást každodennosti. To, že by je mohl někdo vědecky studovat, mi vůbec nepřišlo na mysl. A asi by mi to přišlo v tom věku i absurdní!

 

Kdo vás k tomu tedy přivedl?

Velký vliv na můj zájem o mýty a legendy měl můj tatínek, který mi před spaním místo pohádek četl povídky Edgara Allana Poea a jinou strašidelnou literaturu.

 

Čím byl váš tatínek? A co ho vedlo k tomu, že malému dítěti četl hororové příběhy?

Tatínek pracoval jako technik ve Vývojových dílnách Československé akademie věd, kde se mimo jiné podílel na vývoji československých družic Magion a Vega a dalších projektů v rámci tehdejšího programu Interkosmos. Podle jeho vlastního vyjádření nám hororové příběhy četl proto, že jsme se sestrou při čtení běžných pohádek o princích a princeznách zlobili a hráli si. U strašidelných příběhů to ale bylo jinak, ani jsme nedutali. Nešlo ale jen o Poea, ale i o Roberta Louise Stevensona či o Stanislawa Lema, což má k tomu kosmickému výzkumu přeci jen blíže. 

Stejný zájem a autoři jako James George Frazer, Howard Phillips Lovecraft a John Ronald Reuel Tolkien mě přivedli ke studiu etnologie. Mýty a legendy mě z tohoto oboru zajímaly asi nejvíce. Zaměřil jsem se na české tradiční pověsti, zprvu ty staropražské. Odtud byl už jen krůček k moderním městským pověstem, legendám a fámám. To, že je možné je v rámci etnologie seriózně studovat, jsem objevil během svých stáží v Polsku, Rakousku a USA.

 

Jak vlastně došlo k tomu, že jste napsal o městských pověstech a mýtech první díl Černé sanitky?

Ve své diplomové práci jsem se zabýval pražskými pověstmi přelomu devatenáctého a dvacátého století, z nichž už mnohé měly rysy moderních „městských legend“ a současných pověstí. Začal jsem sbírat podobné pověsti i v současnosti. Nejdříve mezi rodinou a přáteli, později i mezi cizími lidmi, zjistil jsem, že se tematikou amatérsky zabývají diskusní skupiny na některých uzavřených internetových serverech, takže jsem nebyl rozhodně první, kdo by se u nás této problematice důkladněji věnoval.

Můj kamarád, redaktor z nakladatelství Plot, pak přišel s nápadem vydat na toto téma odbornou knihu, protože měl pocit, že by mohla zaujmout studenty a zájemce o populárně naučnou literaturu. Přizvali jsme výtvarnici Toy_Box, která vedla jednu z těch výše zmíněných internetových skupin, a ta knihu doprovodila skvělými ilustracemi. Zájem čtenářů nás ale příjemně překvapil, takový jsme opravdu před těmi deseti lety nečekali. Takže brzy následovaly další dva díly Černé sanitky a výběr toho nejlepšího z nich.

 

Mediální ohlas na Černou sanitku byl obrovský. Vznikl rozhlasový seriál i televizní cyklus, na němž jste se podílel dokonce i jako průvodce pořadem. Dostaly se k vám také čtenářské a divácké reakce?

Můj podíl na adaptacích Černé sanitky byl relativně malý a stejně malý byl i počet ohlasů. Zdá se mi, že nejpozitivnější ohlasy měl rozhlasový seriál, ze kterého bylo vydáno i velmi podařené cédéčko, televizní adaptace je podle toho, co jsem slyšel, oceňována spíše zpětně až dnes, hlavně ze strany tehdy velmi mladých diváků. Existovala i divadelní adaptace ze strany brněnského HaDivadla, která byla podle mne po té rozhlasové snad nejvydařenější, ale z nějakých příčin záhadně zapadla.

 

Už během práce na cyklu Černá sanitka jste narazil na fenomén Péráka. Jak se stalo, že nakonec vydal na celou knihu?

Myslím, že si to Pérák zaslouží. Je to podle mého mínění nejslavnější česká městská legenda dvacátého století. Má velké množství literárních, filmových, divadelních a především komiksových zpracování, hlavně z posledního dvacetiletí. A proti této velké oblibě v umělecké a populární kultuře bylo podle mého názoru na místě představit „původního“ autentického Péráka, jak si o něm lidé u nás vyprávěli. Ta knížka je taková konfrontace popkulturního „mýtu“ o Pérákovi, tedy toho, jak ho chápeme dnes, s jeho historickou podobou.

Pérák nakonec vydal více než na celou knihu. Mnohé se do ní nevešlo, třeba souvislost Péráka s brněnskou bohémou nebo jeho ohlasy v Polsku. V současnosti jednám s dvojicí amerických univerzitních nakladatelství o vydání knihy o Pérákovi v angličtině. Myslím, že pro rodiště Supermana, Spidermana a Batmana by mohl náš skákající superhrdina být možná docela zajímavý.

 

U nás je Pérák vnímán hlavně jako hrdina městských legend druhé světové války, vy jste však našel příběhy mnohem starší. Překvapilo vás, kam až jste se se svým hrdinou „zatoulal“?

To, že se u nás o Pérákovi vyprávělo již ve dvacátých letech, a to především v severozápadních Čechách a hlavně v Krušnohoří, jsem věděl díky výzkumům svého předchůdce Miloše J. Pulce. A že se o něm vyprávělo i v Německu a Rusku, a stejně intenzivně jako u nás, to mi umožnila prozkoumat až moje vlastní bádání spojená s psaním knihy.

Doufám, že se mi zároveň podařilo i prokázat, že kořeny legendy o Pérákovi jsou ještě starší a sahají až do georgiánské a viktoriánské Anglie, kde byl známý jako skákající postrach Londýna zvaný Spring-heeled Jack.

 

Čemu se hodláte věnovat v budoucnu?

Rád bych se věnoval fenoménu, který mnozí považují za typicky český, tedy „hospodskému“, přízemnímu, lidovému humoru. Přijde mi zvláštní, že v zemi Haška a Kundery stále neexistuje seriózní odborná práce o anekdotách a vtipech. Právě těm bych se chtěl ve své příští knize věnovat, stejně jako příbuzným fenoménům jako jsou nápisy na zdech, veřejných toaletách či moderní krátké internetové vtípky, neboli memy.

 

 Autor: Přemysl Hnilička, Foto: archiv Petra Janečka 

Snad žádné místo na Moravě nemá pozici jako Velehrad – místo tradiční cyrilometodějské pouti. Nebylo tomu tak v historii vždy, ale rozhodně lze říci, že tradice a historie velehradského kláštera je barvitá a plná zvratů. Vystřídaly se tady řeholní řády i období, kdy byl klášter poničený a zpustlý. Dnes opět kypí životem a proudí sem tisíce poutníků.

 

Každý rok kolem svátku svatých Cyrila a Metoděje se malá obec Velehrad ve Zlínském kraji začne plnit poutníky, kteří několikanásobně přečíslí místní obyvatele. Pod titulem Dny lidí dobré vůle se sem sjíždí lidé z celé republiky, aby se účastnili duchovního i kulturního programu, který vrcholí poutní bohoslužbou ke cti moravských věrozvěstů.

 

Veligrad a Velehrad

Kde se nacházelo centrum velkomoravské říše a biskupská stolice svatého Metoděje, o to se historikové dodnes přou. Z legendy o svatém Metoději se dozvídáme: „Velkomoravský arcibiskup byl pochován ve stoličním chrámě moravském, po levé straně ve zdi za oltářem Panny Marie,“ ale není udáváno přesné místo. Z jiných zdrojů, zejména z Dalimilovy kroniky víme, že toto místo je označováno jménem Veligrad nebo Velehrad.

Totožnost velkomoravského Velehradu se současným Velehradem je tradice, která vznikla ve 13. století a byla výrazně posílena v době barokní, což souviselo samozřejmě později i s rozvojem poutní tradice a cyrilometodějskou úctou. Historici a archeologové v otázce identity velkomoravského Veligradu ještě zřejmě neřekli poslední slovo.  

 

Založení kláštera

Na jisté historické půdě se ocitneme v okamžiku založení velehradského cisterciáckého kláštera. Tento vůbec první klášter svého druhu na Moravě si přál moravský biskup Robert, zvaný Angličan. Tento prelát, který zastával funkci olomouckého biskupa v letech 1201 až 1240, po sobě zanechal mnoho významných staveb. Mimo jiné rekonstrukci vypálené olomoucké katedrály, biskupský palác nebo hrad v Pustiměři. Měl dobré vztahy s moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem a byl to právě on, kdo začal na Velehradě stavět klášter.

Dokončen byl ve čtyřicátých letech 13. století a tím začala jeho pohnutá historie. Sám ústřední chrám byl posvěcen biskupem Robertem na počátku výstavby 27. listopadu 1228. Tehdy byla vysvěcena východní část chrámu, zřejmě presbytář s křížovou lodí, a snad byla v té době hotova i část přilehlých klášterních budov. Biskup Robert se nechal na Velehradě i pohřbít.

 

Doby temna i rozvoje

Cisterciácký klášter padl v 15. století za oběť husitským válkám a byl vypálen moravskými zastánci kalicha. K obnově došlo až v 16. století, ale další zničení přišlo s třicetiletou válkou v letech 1623 a 1626, jednou vojáky ze Sedmihradska a podruhé valašskými povstalci. V roce 1681 dokonal dílo zkázy velký požár, po němž nastoupila rozsáhlá přestavba, která dala konventu a kostelu novou tvář.

Josefínské reformy sice klášter zrušily a kostel přeměnily na farní, nicméně v roce 1890 na Velehrad přicházejí jezuité, kteří jsou zde usazeni až do dnešních dní. Byly zde zřízeny jezuitské vyučovací ústavy, nejprve kolej a posléze řádové gymnázium, a byla také provedena rozsáhlá rekonstrukce podzemí, které můžeme dnes obdivovat. Další temné období kláštera přišlo s komunistickou diktaturou. Všichni místní jezuité byli v rámci Akce K odvlečeni a činnost kláštera byla ukončena. Navrátit se mohli až po změně společenských poměrů v roce 1990. Dědicem pedagogické činnosti na Velehradě je Stojanovo gymnázium, založené arcibiskupem Graubnerem v roce 2001.

Dnes na Velehradě působí i Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje a slovenská provincie Kongregácie sestier Božského Vykupiteľa.

 

Poutní místo

Vznik tradice velehradských poutí má kořeny v období sílícího národního obrození 19. století, které hledalo všechny kořeny naší slovanské identity. Cyrilometodějská tradice byla v tomto ohledu velmi vhodná a široce respektovaná. Stará tradice o velkomoravské vazbě hrála Velehradu do not. Zároveň v této době přestal být areál velehradského kláštera prostorem uzavřené mnišské komunity a stal se vhodným cílem pro poutě.

Tak začaly Velehrad navštěvovat postupně tisíce poutníků a význam tohoto místa rostl. Do historie se mimořádným způsobem zapsaly oslavy v roce 1863, 1885 a 1985. Z poslední zmíněné poutě se komunistický režim marně pokusil udělat namísto náboženské události spíše mírovou manifestaci. Vyzněla jako gesto nenásilného, ale velmi výmluvného politického protestu. Ministr kultury Klusák ve svém projevu označil Cyrila a Metoděje za první komunisty, důsledně při řeči o nich vynechával přídomek svatý a pokusil se dát celé pouti „ten správný politický rozměr“. Jeho vystoupení však vyústilo tak, že byl z tribuny vypískán a celá akce přerostla v jednu z největších demonstrací odporu proti komunistickému režimu za celé období normalizace.

 

Růže od papeže

Velehrad v sobě nese i papežskou stopu. V roce 1985 mu věnoval papež Jan Pavel II. zlatou růži – velice významné vyznamenání. V atmosféře nově nabyté svobody po sametové revoluci se papež k poutníkům v dubnu roku 1990 připojil. Při té příležitosti prohlásil: „Svět bez Boha je člověku nepřátelský. Je těžký, chladný, pustý. Nad tímto světem je nutné zvítězit. A to, co zvítězí nad světem, je naše víra. To jste sami zakusili. Zakusili jste tíhu světa bez Boha. Zakusili jste tragický pokus vyloučit Krista, kámen nárožní, ze stavby společnosti a kultury a jeho následky. Zakusili jste i osvobozující moc víry, moc Kristova vzkříšení. Skrze tuto zkušenost jste se stali dědici evangelia – dědici Slova, dědici království Božího. Buďte jeho dobrými správci a předejte ho dalším pokolením.“

Připomínkou na tuto papežovu návštěvu je velký kříž se znakem svatého Jana Pavla II., který vítá poutníky při příchodu k velehradskému areálu.

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Rakovina prsu je po kožních útvarech nejčastějším nádorovým onemocněním. V České republice je diagnostikována zhruba sedmi tisícům pacientek a přibližně tisíc devět set z nich nemoci podlehne. Statistiky prokázaly, že více než devadesát procent žen s nádorem v počátečním stadiu se zcela vyléčí. Nejdůležitější je přijít včas na preventivní vyšetření a podstupovat jej pravidelně.

 

Mamografie je metoda vyšetření prsů žen i mužů využívající měkké rentgenové záření. Ne každý problém či hmatný nález hned znamená rakovinu. Přestože je medicína na špičkové úrovni, stále se najdou tací, kteří jí nevěří. I tato vyšetřovací metoda je opředena mýty, na které se dnes podíváme.

 

Podstata vyšetření

Většina nálezů má nezhoubný (benigní) charakter. Nejčastějšími jsou fibroadenomy, cysty, lipomy a u mužů gynekomastie, tedy zvětšení prsní žlázy.

Mamografie je pro svou jednoduchost, rychlost a bezpečnost vhodná i k preventivnímu, takzvanému screeningovému vyšetření zdravých a bezpříznakových žen. „Jeho cílem je odhalit onemocnění v co nejranějším stadiu. Čím menší nález, tím lepší prognóza a šance na plné uzdravení,“ uvádí MUDr. Jozef Prattinger, primář akreditovaného screeningového mamografického pracoviště, EUC Klinika Liberec. „Samotná mamografie zcela jistě nezabrání vzniku onemocnění, ale při pravidelných kontrolách lékař porovnává snímky se staršími a je schopen odhalit i velmi diskrétní známky počínajícího onemocnění.“

Většina pracovišť má moderní přístroje s přímou digitalizací obrazu. „Metoda je to jednoduchá a rychlá,“ popisuje Jaroslava Luciová, vedoucí radiologická asistentka akreditovaného screeningového mamografického pracoviště, EUC Klinika Liberec. „Žena stojí čelem k přístroji a každý prs je snímkován ve dvou projekcích. K dosažení co nejlepšího zobrazení a zároveň co nejnižší dávky záření je nutná komprese. To je asi ta nejméně příjemná část celého procesu. Některé ženy tuto fázi vnímají nepříjemně. Každá asistentka přistupuje ke klientce individuálně a snaží se, aby bylo vyšetření co nejméně stresující. Celý proces trvá několik minut a chvilka tohoto nepohodlí se dá vydržet.“

 

Čtyřicet plus

Mamografické vyšetření je proces první volby u žen starších čtyřiceti let. Do tohoto věku jsou prsy vyšetřovány ultrazvukem a mamografie se provádí pouze ze závažného důvodu. Mladá, takzvaná fertilní žláza je lépe zobrazitelná právě pomocí ultrazvuku. Ve chvíli, kdy je mléčná žláza v prsu nahrazována tukovou, je prs lépe přehledný pomocí mamografu. Vyšetření je hrazeno v rámci prevence ze zdravotního pojištění ženám po dovršení pětačtyřiceti let jednou za dva roky.

 

Mýty a nepravdy

1. Vyšetření způsobuje rakovinu štítné žlázy a prsu

„Mamografie je bezpečná,“ uvádí primář MUDr. Petr Váša z RDG oddělení EUC Kliniky Ústí nad Labem. „Stále je to jediná ověřená a celosvětově uznávaná screeningová metoda pro vyšetření prsů. Pochopitelně se jedná o rentgenovou metodu využívající ionizujícího záření a čistě teoreticky lze připustit mizivé procento takzvaných indukovaných nádorů. Ale čistě prakticky vidíme, jak dokáže nacházet nádorové onemocnění ve velmi časných stadiích růstu, kdy je velmi dobře léčitelný a v intervalu pětiletého přežití je úspěšnost vyléčení téměř stoprocentní. Pravdivost tohoto tvrzení podtrhuje fakt, že zavedení celoplošného mamografického screeningu v roce 2002, vedlo k poklesu úmrtnosti na rakovinu prsu přibližně o osmnáct procent.“

 

2. Existují šetrnější přístroje

„Na rozdíl od původních přístrojů, používaných v začátcích diagnostiky, jsou současné nejmodernějšího typu, s minimální nutnou dávkou záření, kompletně digitalizované a s výrazně menší kompresí prsu při snímkování. Tím se zlepšil komfort pacientky a výrazně se zlepšila kvalita obrazu. To vede k lepší výtěžnosti samotného vyšetření při výrazně snížené nutné dávce rentgenového záření. Obavy z rentgenového záření jsou naprosto zbytečné. Mamografie využívá měkké záření a jeho dávky k nejnižším v diagnostické radiologii,“ vysvětluje MUDr. Halka Bitmanová, lékařka akreditovaného screeningového pracoviště, EUC Klinika České Budějovice. „Celosvětově byla na základě dlouhodobých statistických výsledků prokázána její účinnost vedoucí ke snížení úmrtnosti v souvislosti s rakovinou prsu. Je to metoda bezpečná a v současnosti nenahraditelná.“

 

3. Mamografické vyšetření je zbytečné

Rozhodně ne! Významnou měrou se podílí na poklesu úmrtnosti v naší zemi. „Pacientky s nálezem v počátečním stadiu mají nesrovnatelně lepší prognózu na uzdravení, než  kdyby se po čase nádor  projevil až zdravotními potížemi. Pozitiva  vyšetření jednoznačně převažují nad negativy. Je pravdou, že  se někdy ultrazvukové vyšetření po provedené mamografii doplňuje, ale neznamená to, že ji může nahradit. Momentálně nemáme jinou, přesnější metodu k odhalování raných stadií karcinomu prsu. Je chyba podcenit prevenci a mamografické vyšetření neabsolvovat,“ říká MUDr. Jana Vymětalová, primářka akreditovaného screeningového mamografického pracoviště, MephaCentrum Ostrava.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: euc.cz

Začínal jako klavírista v Orchestru Zdeňka Bartáka, jednoho z nejslavnějších tanečních orchestrů v Evropě. Bylo mu patnáct let. Později hrál v několika kapelách, na svém kontě má více než šest tisíc odehraných koncertů napříč celou republikou. Zároveň začal skládat hudbu – což bylo vždycky jeho největším snem.

 

Ve svých 35 letech s koncertováním přestal a od té doby se naplno věnuje komponování. Napsal mnoho písní pro naše přední interprety, a celou řadu hitů jako například Nenapovídej či Nonstop pro Michala Davida. Složil hudbu ke všem filmům režiséra Jaroslava Soukupa i mnoha dalším snímkům a televizním seriálům, je autorem muzikálů i hudby k večerníčkům. Věnuje se produkci, spolupracuje se sokoly, je předsedou jedné z porot pro udělování Cen Thálie, stojí i včele Kolegia Herecké asociace. „Jak to všechno stíhám? Jsem pracovitý,“ směje se. V jeho muzikálech dostávají šanci i začínající zpěváci, protože jak říká, kdysi ji dostal i on.

 

 

Odmala jste vyrůstal obklopený hudbou, měl jste i jiná přání než stát se muzikantem?

Jako každé dítě jsem chtěl být popelářem. Ale potom na základní škole jsme měli skvělou partu a nedovedli si představit, že bychom se mohli rozloučit. A tak jsme společně podali přihlášku na ekonomickou školu a na učební obor prodavač průmyslového zboží. Byl jsem přijat, jenže když jsem se koncem srpna vrátil z letního tábora, táta mě nekompromisně vyslal na dodatečné zkoušky na konzervatoř.

 

S jakým hudebním nástrojem jste začínal?

První byly housle a s nimi jsem také poprvé vystoupil na veřejnosti. Byly mi necelé čtyři roky, když Studio Ševčík pořádalo koncert a já se sborem stejně starých dětiček zahrál pár tónů. Ale housle jsem nenáviděl. V šesti letech mi maminka na splátky koupila klavír a táta mě začal učit hrát. Toužil jsem skládat písničky. Ještě na základní škole jsme se spolužačkou jednu vymysleli a poslali ji do televizní soutěže Písničky na zítra. Nebyla sice vybrána, ale pan Vladimír Dvořák, který soutěž uváděl, nám napsal velmi milý a povzbudivý dopis, byla to báječná motivace.

 

Vybral jste si tedy na konzervatoři skladbu?

Snil jsem o tom, jenže skladba se vyučovala až od třetího ročníku, takže jsem musel zvolit i nějaký hudební nástroj. Na klavír jsem hrál už devět let a pokračovat dál se mi moc nechtělo. Profesor Václav Hoza, slavný tubista České filharmonie, mě prohlásil za „vhodného“ ke hře na tubu. A tak jsem nakonec vystudoval obor skladba a tuba.

 

Co vám tatínek poradil do profesionálních začátků?

V jeho orchestru jsem hrával už dávno před tím, než jsem školu dokončil. A tátův přístup? Hodil mě do vody, abych plaval. Byla to drsná, ale skvělá škola. Občas se dařilo, občas jsem něco pokazil, ale bylo to asi to nejlepší, co pro mě mohl udělat. Hráli jsme každou neděli odpoledne na čajích v Lucerně, vždycky tak pro dva tisíce lidí, rychle jsem se „otrkal“. Pomohl mi také uplatnit se v roli skladatele. V soutěži, která tam probíhala, posluchači hlasovali v žebříčku písniček a poslední tři vždy soutěž opustily. A mým úkolem bylo do příštího týdne vymyslet nové…

 

Jaký byl „odrazový můstek“ vaší kariéry?

Nejdůležitější je dostat šanci, a tu jsem měl díky tátovi. Dovedl mě k tehdy největšímu českému skladateli tanečních písní Bohuslavu Ondráčkovi. Začal jsem k němu pravidelně chodit, nosil mu své skladby a společně jsme je posuzovali a vylepšovali. Byla to báječná praxe. Vybral dvě mé písničky na desku Heleny Vondráčkové, což byl pro mě, jako začínajícího autora, velký úspěch a povzbuzení. A úplně zlomovým okamžikem se stal můj první šlágr, písnička Kamarád pro Hanu Zagorovou. Když jsem ji napsal, bylo mi jedenadvacet.

 

Proč jste se začal naplno věnovat filmové hudbě?

Přišla nabídka režiséra Jaroslava Soukupa, abych složil hudbu k filmu Drsná planina. Tím začala naše spolupráce. Napsal jsem postupně hudbu ke všem jeho filmům, zatím je jich téměř dvacítka. Ve filmu Vítr v kapse zazněla poprvé píseň Nonstop, a stal se z ní megahit. Nahráli jsme ji tenkrát s několika zpěváky, ale pořád to nebylo ono. Michal David přišel na řadu až poslední a my věděli, že máme správného interpreta. Vzpomínám na jeden koncert v Karlových Varech, kde diváci najednou uprostřed programu začali skandovat Nonstop…

 

Spolupracujete i s dalšími režiséry?

Vždycky jsem velmi obdivoval filmy Hynka Bočana. Jednoho dne jsem sedl, napsal mu dopis a přiložil ukázky své hudby. Ozval se, že za čtrnáct dní začíná točit Zdivočelou zemi a nabídl mi spolupráci. Seriál má nakonec čtyřicet pět dílů, každý trvá pětapadesát minut a zhruba polovina je podložena hudbou. Úplně poslední hudební motiv má číslo osm set. Začínali jsme v roce 1995 a s přestávkami mezi jednotlivými řadami to trvalo dvacet roků. Velký kus mého života, na který mám ty nejkrásnější vzpomínky.

 

Trápil jste se s vymýšlením úvodní písničky Sen kovbojů, a jak vůbec filmová hudba vzniká?

Já se nikdy netrápím. Sednu si ke klavíru, a když zjistím, že to nejde, zavřu jej a jdu pryč. A třeba v noci, když dostanu nápad, zase se vrátím a melodie jde sama. U filmu si vždycky přečtu scénář, ale jen zběžně, abych věděl, o co jde. Spíš si tu dobu „nastuduju“ v literatuře a párkrát jdu na natáčení, abych nasákl atmosféru a styl filmu. Připravuju si témata a dívám se. Hudba totiž přichází na řadu většinou jako poslední, když už je film natočený. Pak jej několikrát s režisérem celý projdeme a hledáme správná místa pro hudební motivy. Přestože film znám téměř nazpaměť, rád si k hotovému dílu sednu do křesla a užiju si jej.

 

Písničky, filmová hudba, muzikály, producentská práce, plánujete, čemu se kdy budete věnovat, nebo berete příležitosti, jak přicházejí?

Dělám to tak, jak to život přináší, někdy i podle nálady, ale plánovat musím. Když píšu třeba muzikál, potřebuji se na něj soustředit a nemohu dělat zároveň něco jiného. Nerad přiznávám, že někdy se opravdu věnuji i třem věcem najednou, jsou projekty, které nemohou počkat. To bych pak potřeboval, aby měl den dvacet šest hodin, nebo raději víc.

 

Syn Daniel se „potatil“ a na muzikálech s vámi spolupracuje…

Také se rozhodl pro hudbu, a kterého otce by nepotěšilo, že jde syn v jeho stopách. Je mým nejbližším spolupracovníkem a aranžérem mých věcí. Sám skládá, věnuje se zpěvu a herectví. Je to radost, ale s přibývajícím věkem i trochu „boj“ – jiná generace, jiné názory, ale nakonec se vždycky nějak dohodneme.

 

Vaše muzikály se hrají i v amfiteátru v Hluboké nad Vltavou. Jak vznikl nápad inscenovat je právě tam?

Jako vždy, náhodou. Majitelem penzionu, kam jezdil odpočívat můj textař a scenárista Petr Markov, je Zdeněk Pikl, herec a nadšený organizátor. Vznikl nápad, že na Hluboké uvedou muzikál Jedna noc na Karlštejně. Zájem diváků byl nečekaný. Odstartoval tradici tzv. Divadelního léta na Hluboké, letos už půjde o třináctou sezonu.

 

Slavil jste velké úspěchy i v Jižní Koreji…

Můj kamarád měl přítelkyni Korejku, která tady žila. Přišla za mnou s nabídkou a já ji přijal. Napsal jsem pro korejskou Státní operu muzikál Bouře. Byl přijat s nadšením. V tvrdé konkurenci získal prestižní cenu asijského Oskara za nejlepší muzikál roku. Od té doby jsem pro Koreu napsal ještě dalších sedm muzikálů a doma mám ještě jednu takovou cenu – za hudbu k muzikálu Romeo a Julie. V Koreji mě zaujala především jejich slušnost. Ctí své předky, nikdy jsem se nesetkal s žádnou nezdvořilostí, všude nám dávali najevo, jak si nás váží. Mou hudbu vybrali Korejci i pro zahajovací ceremoniál na MS ve fotbale, to bylo pro mne velkou poctou.

 

 

Vaše písničky zpívá i Andrea Bocelli, kde jste se potkali?

Podařilo se mi vyhrát anonymní celosvětovou soutěž. Sešli jsme se potom v Benátkách, na křtu CD. Je milý, skromný, jak už velcí mistři bývají, a nešetřil uznáním. Když pak přijel do Prahy a já za ním vešel do šatny, začal hrát a zpívat na rozezpívání mou písničku. Dojal mě.

 

Herecká asociace vás zvolila předsedou Kolegia pro udělování Cen Thálie, zároveň předsedáte porotě pro operetu a muzikál. Co přesně je vaším úkolem?

Celý rok sledujeme všechny premiéry, které vzniknou, bývá jich kolem šedesátky. Nakonec vybereme tři muže a tři ženy, kteří nás nejvíce zaujmou. V den vyhlašování se sejde tzv. Kolegium, které tajným hlasováním určí vítěze každé kategorie. Večer se pak spolu s diváky dozvídáme, jak to celé dopadlo.

 

Bydlíte v těsné blízkosti sídla České obce sokolské. Jaký je váš vztah ke sportu?

Doma schováváme babiččin sokolský průkaz z roku 1924, ale jako cvičenec jsem se nikdy neuplatnil. Sokolské myšlenky, duchovní odkaz, jsou mi ale velmi blízké. V roce 2006 jsem se stal hudebním dramaturgem sokolských sletů, letos na XVI. všesokolském sletu cvičí děti ve skladbě Cirkus na mou hudbu.

 

Vzpomenete si i na nějaký smutný zážitek spojený s hudbou?

Vzpomínám na velký smutek, když jsem 17. srpna 2002 stál na jevišti vyprodané Státní opery v korejském Soulu při premiéře muzikálu Romea a Julie a tekly mi slzy, protože doma byly povodně, které mi vytopily ateliér i byt, a moje žena tam byla sama. A letos v lednu, když mi umíral táta a přál si naposledy slyšet Sen kovbojů… Hudba má velký dar, umí rozesmát i rozplakat, proto je tak krásná.

 

***

Zdeněk Barták se narodil v Praze v roce 1954. Vystudoval Státní konzervatoř v Praze, vystupoval s několika orchestry a hudebními skupinami, skládá filmovou hudbu, píše muzikály. Za své hity Nonstop a Nenapovídej obdržel Zlaté a Platinové desky, jeho muzikály pro Státní operu v Koreji získaly nejvyšší ocenění. Syn Zdeňka Bartáka Daniel se také úspěšně věnuje hudbě.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Zdeňka Bartáka

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test