český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Myslbekovu sochu svatého Václava na Václavském náměstí zná každý. Stala se svědkem mnoha zlomových okamžiků naší vlasti. Ne každý si ale hned uvědomí, že po všech čtyřech stranách od Václava stojí i další zemští patroni. A právě na ně bychom se dnes chtěli podívat blíže.

 

Historie pomníku na Václavském náměstí je podobně pohnutá, jako dějiny, které kolem něj procházely. Jezdecká socha význačného patrona našeho národa zdobila vršek Václavského náměstí – tehdy vlastně ještě Koňského trhu – už od doby barokní. Prvním Václavem na koni totiž byla kamenná kašna s pískovcovou sochou svatého Václava od Jana Jiřího Bendla z roku 1678. Ta byla roku 1879 přenesena na Vyšehrad a bylo potřeba ji nahradit.

 

Václav je potřeba

Myšlenek na podobu nové sochy byla celá řada. Od roku 1848 se původnímu Koňskému trhu oficiálně říkalo Svatováclavské (později Václavské) náměstí (snad dokonce přímo na návrh Karla Havlíčka Borovského) a bylo tedy jasné, že vypodobnění největšího národního světce bude mít prominentní pozici. Tím spíše, že v roce 1875 byla zbořena stará Koňská brána spolu s městskými hradbami a vršek náměstí se tím uvolnil. Původní myšlenka byla, že by se svatý Václav mohl stát součástí triumfálního vstupu do nově plánované budovy Národního muzea, která měla místo zbořené brány vyrůst. Nakonec ale dějiny tohoto prostoru nabraly trochu jiný spád.

 

Nelehký výběr

Soutěž na vytvoření nové jezdecké sochy byla vypsána v lednu 1894 a zúčastnilo se jí osm sochařů. První cena nebyla udělena a o druhou se podělili Josef Václav Myslbek a Bohuslav Schnirch. Ten ji navrhl jako sochu světce, jedoucího na koni a žehnajícího davům. Myslbek zvolil netradiční podobu světce jako bojovníka. Bohatě se při tom inspiroval předměty, dochovanými v katedrálním svatováclavském pokladu.

Po vzrušených diskusích byla nakonec tato, národem ostře sledovaná, zakázka zadána Myslbekovi. Jako autora ho v 19. století velmi prosazoval známý mecenáš Josef Hlávka, který také na vytvoření pomníku věnoval poměrně značné finanční prostředky. Tudíž se mu podařilo také „prosadit“ jím preferovaného autora, kterým Myslbek byl.

Samotná délka vzniku celého díla je skutečně obdivuhodná. První etapa prací na něm započala roku 1882. V roce 1913 byla odkryta socha světce na koni i se dvěma dalšími patrony, tedy se dvěma sochami ze čtyř a dokončení pak následovalo v průběhu první světové války.

 

Světci se známou tváří

A právě další patroni na svatováclavském památníku jsou tím, co stojí za bližší pohled. Už jen proto, že stojí tak trochu ve stínu monumentální jezdecké sochy. Mezi oblíbené otázky kvízů také patřívá tyto čtyři další patrony vyjmenovat. Není to otázka jednoduchá, protože jasno v tom z počátku neměl ani sám Myslbek.

Původně měli po bocích svatého Václava stát sochy svaté Ludmily, svatého Prokopa, svatého Vojtěcha a svatého Ivana. Socha svatého Ivana byla nakonec nahrazena sochou Anežky České, která ovšem v době vzniku pomníku ještě nebyla svatořečena. Nejasné bylo zpočátku i pořadí světců. Svatý Vojtěch měl v prvních plánech stát na čelní straně podstavce, ale jelikož není dokonale proveden (při bližším pohledu soše jakoby chybí jedna noha), byla raději umístěna dozadu a v popředí se ocitla socha svatého Prokopa.

Značnou pozornost věnoval Myslbek tvářím jednotlivých světců. Svatý Vojtěch má tak tvář pražského arcibiskupa Františka Schönborna a svatý Prokop nese tvář samotného sochaře Josefa Václava. Svatý Vojtěch byl také na pomník doplněn nejpozději – jeho socha se zde objevila až roku 1924.

 

Matka českého národa

Svatá Ludmila je logickou volbou, byla babičkou svatého Václava a vychovala ho v křesťanské víře. Tato mučednice byla už záhy po své smrti ctěna jako národní patronka i spolu se svým vnukem. Kult obou světců byl vždy velmi úzce provázán.

Jedním z mnoha dokladů může být například i sochařská výzdoba portálů chrámu svaté Ludmily na náměstí Míru. Zde klečí společně se svatým Václavem před Kristem. Autorem tohoto reliéfu je opět Myslbek. Historické zprávy říkají, že kult svaté Ludmily byl zejména ve středověku velmi silný a oblíbený.

Roku 1142, při přestavbě svatojiřského kostela, pražský biskup Ota nedovolil hýbat s jejími ostatky bez souhlasu papeže. Taková byla úcta k této první české světici, nazývané též matkou českého národa. V pozdějších dobách, jak se postava svatého Václava více a více provazovala se skutečným nebo domnělým konceptem české státnosti, ustupovala svatá Ludmila trochu do pozadí. Na podstavci svatováclavského pomníku stojí vpředu po pravici svatého Václava a je snadno rozpoznatelná podle svého atributu – šálu kolem krku.

 

Otcové řeholního života

Na druhé straně pomníku, po Václavově levici vpředu, se nachází socha svatého Prokopa. Ten je také velmi bytostně spjat s naší státností, zejména jako zakladatel a první opat Sázavského kláštera. Spolu se svatým Vojtěchem, který na pomníku stojí hned za ním, vytváří dvojici velkých českých duchovních postav.

Jako je s Prokopem spojený Sázavský klášter, tak je s Vojtěchem samozřejmě spojený především Břevnovský klášter, v kterém sám svatý Prokop svou duchovní a řeholní cestu začínal. Klášter na Sázavě je mimořádně důležitý hlavně kvůli pěstování slovanské liturgie, která se už od doby Cyrila a Metoděje neustále proplétá našimi dějinami – ale ne vždy bez problémů. Příkladem takových problémů může být i Prokopova kanonizace. Jako její datum se uvádí rok 1204. Podle legendy měl papež nejprve kanonizaci slovanského opata odmítnout, ale poté, co se mu již za života prchlivý svatý Prokop zjevil ve snu a vyhrožoval mu, že ho ztluče, měl údajně souhlasit. Vyslal na Sázavu legáta, který kanonizaci provedl. Někteří historici ale toto podání zpochybňují, především proto, že se k údajné kanonizaci nezachovala žádná papežská listina (na rozdíl od jiných kanonizací v té době) a navíc legát, který měl být na Sázavě, je v téže době doložen v Římě.

Je tedy možné, že vyzdvihnutí ostatků, které je považované za první projev kultu, proběhlo ve skutečnosti papežovi navzdory. Nad těmito dávnými spory se ale dávno zavřela hladina dějin a svatý Prokop je i se svatým Vojtěchem ctěn jako nezpochybnitelný světec a patron naší země.

 

Zapomenutý Ivan

Často u uměleckých děl bývá důležité nejen to, co na nich je, ale i to, co na nich není. V případě svatováclavského pomníku na Václavském náměstí je to socha svatého Ivana. Svatý Ivan, někdy též zvaný Jan s přídomkem Český nebo Charvátský, měl být první český poustevník, žijící v 9. století ve skalnatém kraji kolem dnešní obce Svatý Jan pod Skalou nedaleko Prahy.

Historici se na základě nemnoha pramenů, které k svatému Ivanovi máme, přou, zda pocházel z kmenu jihoslovanských Chorvatů, nebo zda patřil mezi lužické Chorvaty, kteří obývali Podkrkonoší. Myslbekovo ztvárnění svatého Ivana existuje, ale na pomník se nakonec nedostalo. Možná v tom hrálo roli to, že svatý Ivan nebyl původem Čech a pro celkový koncept nejen zemských patronů, ale výslovně českých zemských patronů se tolik nehodil. Proto také nepřicházel v úvahu například svatý Zikmund, který je sice ctěn jako český zemský patron, ale pocházel z Burgundie.

 

Anežka, toho času blahoslavená

Na čtvrté místo na pomníku tedy místo svatého Ivana přišla Anežka Česká. I to bylo pozoruhodné, protože v době zhotovení pomníku byla jediná ze čtveřice průvodců svatého Václava, která ještě nebyla svatá. Blahořečena byla papežem Piem IX. v roce 1874, ale k její kanonizaci došlo až v roce 1989.

Naproti tomu pro zahrnutí do celkové koncepce pomníku jednoznačně byla jasná vazba na český stát. Anežka byla nejmladší dcerou českého krále Přemysla Otakara I. a ze svého klášterního ústraní Na Františku dokázala vlivně zasahovat do politického, kulturního i společenského života přemyslovského státu. V českých zemích měla úcta k ní velmi hluboké kořeny – o její kanonizaci usilovala už Eliška Přemyslovna a její lokální kult podporoval i Karel IV.. Formální blahořečení a kanonizace tedy vlastně jen zpětně potvrzují to, co v českém národě bylo drženu už řadu staletí. Proto svatá Anežka na podstavec svatováclavského pomníku nepochybně patří.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv a prague.eu

V květnu proběhla v rámci oslav 70. výročí vzniku státu Izrael premiéra inscenace Svět naruby (Tak zvaný ráj) z poezie Věry Weislitzové. Tvorba autorky nebyla vybrána náhodou, protože sama jako příslušnice židovské vojenské organizace Hagany za nezávislost území bojovala.

Věra Weislitzová byla manželkou spisovatele Arnošta Lustiga a dlouho nikdo netušil, jaký literární talent v ní dřímá. Budoucí manželé se seznámili po válce v zotavovacím táboře pro židovské sirotky, jenž zorganizoval Mezinárodní Červený kříž v Ostravici, a byla to láska na první pohled. Vzali se v roce 1949 během Lustigovy reportážní cesty do Izraele.

Psaní bylo pro autorku jediným způsobem, jak mohla hovořit o nesdělitelné zkušenosti minulosti. Jenže manželky velkých mužů to nemívají vždy lehké. Dcera Eva na toto téma kdysi řekla: „Myslím, že můj otec byl muž velké ženy, věděl to, a proto spolu zůstali.“ 

Na veřejnosti poprvé zazněly verše Věry Weislitzové až v rámci vzpomínkového pořadu k devadesátinám Arnošta Lustiga.

Režisérkou a autorkou scénáře inscenace byla Olga Strusková, které po odborné stránce pomáhala Eva Lustigová. Na scéně Martina Kolínského a v kostýmech Daniely Loužecké vystoupili se skvělým a procítěným přednesem Barbara Lukešová a Josef Hervert, které doprovázela zpěvem a hrou na hudební nástroj Kateryna Kolcová-Tlustá.

Scénu tvořil projekční tyl na pozadí a dva postranní transparentní závěsy. Před nimi stály kostky k sezení herců, které zároveň sloužily jako krabice na rekvizity a úložiště kostýmních převleků. Postranní závěsy fungovaly k odchodu účinkujících ze scény a současně při nasvícení jako stínohra, do níž herci vstupovali k vyjádření vzpomínek, snů a vnitřních pocitů. Jakýmsi prologem inscenace byla filmová projekce sekvence z dokumentu Tvoje slza, můj déšť, kde Arnošt Lustig odpovídá na dotaz režisérky dokumentu, kdo je dcera Olgy a Lea, že je to jeho žena. Pod stejným názvem (Dcera Olgy a Lea) totiž knižně bilingvně vyšla její básnická sbírka.

Během představení se na projekčním plátně objevovaly náladové fotografie dokreslující hloubavou atmosféru. Barbara Lukešová jako Věra Weislitzová zpaměti recitovala emotivní verše a všechny ostatní – mužské – postavy pak zastal Josef Hervert.

Inscenace končí verši: hledám odvahu, slova/jak popsat jed, hada,/plyn a pece, /matku a otce –/jak jen mohu říct svým dětem,/kde místo jarní trávy/roste lidský popel –/musím, než umřu…

Věra Weislitzová ono sdělení vetkla do slov. Tvůrci inscenace její odvahu posunuli dál vrchovatou měrou.

Autorka: jin, Foto: Jaromír Kaiser

Josef Václav Myslbek byl nejvýznamnějším českým sochařem přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tvorba představitele monumentálního realismu a zakladatele novodobého českého sochařství byla ovlivněna klasicismem, antikou, secesí a novorenesancí. Sto sedmdesáté výročí jeho narození jsme si připomenuli 20. června.

 

Narodil se roku 1848 v Praze na Novém Městě do rodiny chudého malíře pokojů Václava a manželky Antonie, rozené Adamcové. Rodiče si přáli mít ze svého syna ševce. Protože se chtěl tomuto povolání vyhnout, sám si zajistil práci v dílně známého sochaře Václava Levého, zakladatele „moderního“ českého sochařství.

 

Sochařství nade vše

Po smrti Levého v roce 1870 se Josef Václav rozhodl studovat na pražské Akademii výtvarných umění. Protože však nenabízela žádné vzdělání pro sochaře, zapsal se na malířství. V roce 1872 odjel na studijní pobyt do Drážďan, kde pobýval v ateliéru Ernsta Julia Hähnela. 
Po návratu v roce 1873 si zřídil vlastní sochařskou dílnu a v témže roce se oženil s Karolinou, rozenou Brožovou. Většinu života prožil v Praze. V roce 1878 odjel do Paříže, kde studoval francouzské sochařství. Našel v něm inspiraci stejně jako v české vlastenecké literatuře, oslavující české tradice a kulturu. V letech 1885 až 1896 působil jako profesor sochařství na Uměleckoprůmyslové škole a mezi jeho žáky byli například Vladimír Astl, Stanislav Sucharda nebo Josef Mařatka. Roku 1896 byl osloven Akademií, aby založil sochařský ateliér. Zde působil do roku 1919 a vychoval řadu předních sochařů, mimo jiných Herberta Masaryka, Quida Kociana, Bohumila Kafku či Břetislava Bendu.

 

Umělecká přátelství

Josef Václav Myslbek byl příslušníkem Generace Národního divadla, kterou od osmdesátých let 19. století výrazně podporovala řada významných podnikatelů. Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, navázal na mecenášství svého otce Josefa Františka Doubka. Do jeho okruhu patřili vedle Myslbeka další přední umělci, například František Ženíšek, Mikoláš Aleš nebo Max Švabinský. Daubek je podporoval zadáváním uměleckých zakázek i možností tvůrčího pobytu na svých statcích. Wiehl společně s Myslbekem a Pirnerem pro něho navrhli rodinnou hrobku. Kromě toho společně navštěvovali umělecký kroužek v Kavárně Union na Národní třídě.

 

Národní obrození jako vzor

Orientace Myslbekovy tvorby vychází z myšlenek českého národního obrození. Významně ho ovlivnil malíř Josef Mánes, který také vytvářel typy českých bájných hrdinů i skutečné osobnosti české historie. Zvlášť intenzivní byla spolupráce s architektem Antonínem Wiehlem. Kromě hrobky rodiny Daubkovy v Litni spolu realizovali i další návrhy pomníků, náhrobků a pamětních desek. Vzpomeňme Pomník Jana Žižky v Čáslavi, pamětní desky Jindřicha Fügnera a Jana Evangelisty Purkyně v Praze nebo návrhy pomníků v Bělehradě a Miláně. Spolupracovali také na výzdobě nájemních domů.

 

Realistická tvorba

Při stavbě Městské spořitelny v Rytířské ulici v letech 1891 až 1894 dozoroval práci svých žáků Františka Hoška, Stanislava Suchardy a Gustava Zoula jako ředitel c. a k. uměleckoprůmyslové školy. 

Jeho sochařskou tvorbu lze rozdělit na idealizovanou (báje, z historie vycházející tvorba) a realistickou (tzv. monumentální realismus), jejímž vrcholem je jezdecká socha svatého Václava na pražském Václavském náměstí. Pracoval na ní přes třicet let. Rok po jeho úmrtí byla dokončena a doplněna sochami českých patronů: svaté Ludmily, svatého Vojtěcha, svatého Prokopa a svaté Anežky. Sousoší se stalo novým nedílným symbolem české státnosti, ale samotného srdce Prahy.

Nezanedbatelná zůstává i činnost portrétistická, návrhy náhrobků a reliéfy, včetně medailí. Je autorem sochařských portrétů významných osobností 19. století, např. Františka Palackého na průčelí domu, ve kterém žil a zemřel, v Palackého ulici v Praze, dále Františka Ladislava Riegra, Vojtěcha Lanny a dalších velikánů. Několik jeho sousoší je umístěno na Palackého mostu v Praze a náhrobek kardinála Bedřicha knížete Schwarzenberga se nachází v chrámu svatého Víta. Mezi nejznámější díla se jistě řadí pomníky Karla Hynka Máchy na Petříně a Františka Ladislava Riegra v Riegrových sadech. 

 

Rodinné zázemí

S manželkou měli osm dětí, většina z nich však zemřela v útlém dětství. Pro obživu rodiny intenzivně pracoval, většinou na několika zakázkách současně. Ke svým dílům byl velmi kritický a většinou je mnohokrát přepracovával, když se svou prací nebyl spokojen.

Karolina Myslbeková svého muže opustila. Ve věku padesáti devíti let spáchala sebevraždu. Josef Václav zemřel v Praze v nedožitých sedmdesáti čtyřech letech a je pochován na vyšehradském Slavíně.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: commons.wikimedia.org (Michal Kmínek)

Prázdniny jsou v plném proudu a děti užívají léto plné pohody a zábavy. Když je krásně, cachtají se u vody nebo lítají po všech čertech. Ale co když se počasí pokazí a venku se nedá nic dělat? Karty ani hry země-město nebo piškvorky už je nebaví. Ke slovu se dostávají hry, hlavolamy nebo stavebnice.  

Dnešní nabídka na trhu je přepestrá a to doslova. Barevné kostky, které do sebe zapadají s naprostou přesností, znají všechny děti na planetě. LEGO je fenomén, který se neokouká. Rozvíjí dětskou kreativitu, představivost, umění vyprávět příběhy a navíc schopnost spolupráce při hře s kamarády. V partě je to totiž vždycky nejlepší.

Pokud některá z krabiček plných kostek a plánků nepřibyla školákovi doma třeba za vysvědčení, jistě se najde nějaká vhodná příležitost i během prázdnin. Vybere si určitě každý. Například předškolní děti jistě ocení všechno, co má kola. Ze série City je zaujme Hasičské auto s žebříkem, Monster Truck nebo Traktor do lesa. Creator zase nabízí Surfařskou dodávku nebo Technic úplnou novinku, kterou je Zelený závoďák. Z té samé série jsou tu pro dobrodružné duše a odvážná srdce například Úžasný dinosaurus, Odvážné kaskadérské letadlo nebo Dobrodružství ve vnitrozemí, Ninjago přichází s příběhem Kai – dračí mistr.

Řada Disney Princess zajistí fantastické tvoření se stavebnicí Elsa a dobrodružství na trhu. Friends okouzlí spíše malé dámy sadami Mia a její domek na stromě a Emin umělecký stojan.

LEGO myslí i na nejmenší. Proto by v žádném dětském pokojíčku neměly chybět skvosty ze série DUPLO, jako Vláček s čísly, Moje první kostky nebo Dinosauří ZOO. 

Každý malý stavitel si mezi stavebnicemi najde to pravé. Barevný svět plný nekonečných možností má pro všechny dveře neustále otevřené.

Autorka: reš, Foto: LEGO®

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270