český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Sám sobě šéfem

Televizní diváci znají Jiřího Bartoně hlavně z kriminálních seriálů, přitom se dokázal dávno předtím prosadit jako divadelní herec. Jeho vrozená muzikálnost a znělý hlas mu dovolují zpívat v hudebních kusech, nebo šansony či evergreeny ze starých českých filmů, které má stejně nejradši. V poslední době se věnuje nejen divadlu, ještě zpívá, moderuje, stal se z něho pedagog, za což děkuje osudu.

jiri barton 1

Pokud vím, zpíval jste už v éře šumperského angažmá stejně jako v hudebních inscenacích Everyman a Leviatan brněnského uskupení Ensemble Opera Diversa…

Je to tak. Měl jsem štěstí na role. Současně ale věřím, že role si vás sama najde. Vybere si vás jako svého zpodobitele. Může to znít jakkoli vznešeně nebo pohádkově, ale věřím, že nic není náhodné.

 

Máte rovněž blízko k šansonu. Nové písně vám napsal na tělo Vítězslav Hádl s textařem Vlady Grycem…

Ani to jistě není náhoda. Stejně jako se člověk v životních událostech „nepředběhne“, tak i lidé se potkávají v pravý čas. Když se ohlédnu za sebe, tak zpětně vidím souvislosti jako na dlani. Všechno na sebe navazuje vlastně velmi magicky, ale přitom je v té magii něco přímočaře logického. Kdybych nepotkal toho nebo onoho člověka, neodehrálo by se tohle a pak by nemohla navázat jiná událost… Je to všechno osud. Náhody opravdu neexistují, respektive – jsou vyššího původu.

 

V posledních letech sice žijete v Praze, přesto se často vracíte pracovně na Moravu, třeba v představení Pan Kaplan má třídu rád, což je úspěšný titul brněnského divadla Parnas. Zasvěcení říkají, že jste tam ve svém živlu…

Každou svou postavu mám rád, Kaplana nevyjímaje. Věřím, že moje láska k té postavě se pak odráží v celém výkonu. Ale podstatné vždy je, jakými lidmi jsem obklopen a v jaké atmosféře pracuju. Protože směsici toho všeho vysíláme k divákům a výsledkem je buď krásná souhra s nimi, nebo to, že se můžeme účinkem zcela minout. Kontakt s diváky během představení je jedna z nejvíce přitažlivých okolností onoho krásného procesu, zvaného divadlo.

 

Velké a krásné role jste dostával i v šumperském divadle. Proč jste odešel do Prahy?

Ještě před odchodem do Prahy jsem si „odskočil“ na rok a půl do Brna. Jedno období jsem ale do Prahy jezdíval točit ve čtyřech projektech současně, byla to vidina zajímavé práce, která mě do „hlavního města“ přitáhla. A já jsem člověk změn. Baví a vzrušuje mě vstupovat do nových životních etap, do „nejistot“. Rád se jim odevzdávám.

 

Nyní jste na volné noze, ale kdyby přišla nabídka do pevného angažmá některého z pražských divadel, vzal byste ji?

Nevím. Jak už jsem řekl, důležité by pro mě bylo, s jakými lidmi bych se měl denně potkávat. Zda bychom si rozuměli a zda bychom spolu chtěli trávit čas. Radost vracet se mezi lidi, které mám rád a s nimiž souzním, je na prvém místě veškerých mých rozhodování. Určitě bych se do jakéhokoli „trvalého“ pracovního svazku bezhlavě nevrhal. Mohu si tento přepych dovolit. Nemám vůči nikomu žádné závazky a sám sebe vždycky nějak uživím.

jiri barton 2

Na televizní obrazovce jste často obsazován do kriminálních či detektivních seriálů, kde zpravidla představujete vrahy. Na druhé straně je to asi zajímavější než hrát kladného hrdinu, nebo ne?

Není podstatné, jestli je to postava takzvaně „černá“ nebo „bílá“, ale jestli na ní najdete něco zajímavého a jste to pak schopni adekvátními prostředky předat divákům. Svými rolemi opravdu žiju, a to i těmi „negativními“, jen se pak od jejich působení musím čistit, protože všechno má svou energii – i ony „fiktivní“ postavy. Vím, co říkám. Nepřejte si vědět, co se mi dělo, když jsem natáčel vraha Olizovače v Případech prvního oddělení, nebo když jsem kdysi před lety v Brně hrál postavu nekrofilního spisovatele Františka Zavřela, trpícího komplexem nadčlověčenství. To pak byla opravdu očista po každém představení takřka „životně nutná“.

 

Režisér Jiří Svoboda vás obsadil do nového filmu Rašín. O jakou postavu se jedná?

Jde rozsahem o nevelkou, leč vzhledem k titulnímu hrdinovi důležitou postavu velitele tábora Mollersdorf. Jsem za ni ovšem šťastný v jiné souvislosti – aniž by tušil, že mám právě kulaté narozeniny, zavolal mi onen večer s nabídkou této role osobně sám režisér Svoboda, což je zcela neběžný postup, protože obvykle vás k natáčecímu procesu vyzve produkce. Pokud se ozve osobně režisér, je to velká pocta.

 

Sledujete tvorbu českých režisérů a vůbec vývoj české kinematografie? Co vás v poslední době zaujalo?

Popravdě se současnou filmovou tvorbou takřka vůbec nezabývám. Jde do velké míry mimo mě, přestože jsem v několika seriálech a filmech sám hrál. Ale teď si uvědomuju, že jsem byl nedávno na premiéře slovenského filmu Čiara, na kterou mě pozval kolega a kamarád, herec Milan Mikulčík. Jinak inklinuju spíš k dávnověku české kinematografie, k černobílým perlám především třicátých až šedesátých let.

 

Jste vystudovaný filmový a divadelní historik, všiml jsem si, že jste jedním z konzultantů brněnské výstavy, věnované herečce Vlastě Fialové…

V případě výstavy Vlasty Fialové je moje participace na ní zatím spíše úsměvná, pouze jsem identifikoval jednu „tajemnou“ fotografii, na které tato herečka figurovala. Je ale pravda, že jsem byl kurátorkou výstavy vyzván, abych o paní Fialové připravil přednášku. Tak na to se moc těším.

 

Kdo byl vaším idolem, když jste byl kluk či mladík, a na které z herců a hereček se rád podíváte dnes?

Svou neskutečnou hereckou energií mě jako mladého kluka fascinovaly Alena Ambrová a Ivana Hloužková, které hrály v divadle Husa na provázku a které jsem chodil obdivovat na představení dnes už legendárních inscenací Maryša, Baletky nebo Se mnou smrt a kůň. Dalším idolem pro mě byla herečka Mirka Kolářová z Městského divadla Brno. Co se týká filmu, jako zjevení na mě působila Giulietta Masina ve Felliniho filmu Cabiriiny noci.

 

Kdybyste měl vyjmenovat pět nejlepších českých filmů, které by to byly?

To není jednoduché. Nicméně asi bych do té mé zcela subjektivní pomyslné pětice zahrnul filmy Vlčí jáma, Probuzení, Zlatá reneta, Romance pro křídlovku a Měsíc nad řekou.

 

Vzpomenete si ještě na alternativní brněnské divadlo Čára, kde jste kdysi dlouho působil? Je to ten moment, kdy jste zjistil, že bez divadla nemůžete existovat?

Bodejť bych si nevzpomněl, vždyť to divadlo znamenalo jednu klíčovou etapu mého života. Ovšem to, že pro mě bude divadlo bytostně důležité, jsem pocítil ještě dávno předtím, už v dětství. Tehdy jsem si to ale sám pro sebe ještě takto nepojmenoval. Žil jsem do velké míry ve svém vlastním světě.

 

Zpět do současnosti. Jak snášíte castingy a vůbec to všechno okolo?

Když se mě mí studenti ptají, co je na divadle a herectví nejtěžší, s určitou nadsázkou jim odpovídám, že „zvládnout zákulisí“. Co se castingů týká, nejde vždy o důstojné záležitosti a vždy zvažuju, zda mi účast na nich opravdu stojí za to. Proto si nesmírně cením, že jsem párkrát na žádný herecký konkurz nemusel a byl pro určité role dopředu režisérem přímo vybraný. Šlo třeba o šéfa nácků v kriminálce Expozitura, o zmíněného Olizovače nebo o postavy vrahů v seriálech Specialisté a Za sklom.

 

Jak trávíte volný čas?

Mít čas čistě sám pro sebe je velmi důležité, a pokud cítím, že jej mám nedostatek, cíleně si jej vytvářím. Duševní hygiena je opravdu podstatná. Tím, že jsem na volné noze, organizuju si do velké míry svůj čas sám a musím říct, že mi dělá velmi dobře „být si šéfem“. Hodně chodím na procházky do lesa. Moc rád čtu knihy, nebo třeba staré filmové časopisy, kterých mám ve vyvázané formě doma několik svazků. A samozřejmě rád trávím čas s přáteli. S lidmi, se kterými máme podobné ladění a s nimiž pobýt, znamená ten VÁŠ čas bohatě a smysluplně využít. Dnes už si velmi vybírám, s kým prožívám své dny.

 

Co pro vás znamená přátelství a jak moc je pro vás důležité?

To je krásná otázka. Navázat s někým opravdové přátelství je přece jedna z nejvzácnějších skutečností, která se vám může v životě přihodit. Před pár lety jsem na dovolené v Řecku četl životopisnou knihu Mileny Jesenské a citaci z jejího fejetonu Ďábel u krbu si pamatuju skoro doslovně: „Obyčejně si lidé vyčítají právě to, co je podstatou jejich vnitřního života, a nepřijdou na to, že je právě úlohou přátelského vztahu, aby podstatu druhého sneslo, aby druhý cítil oprávnění být takovým, jakým je. Koneckonců je to vždy jen potvrzení sebe, kterého se člověk doprošuje od druhého. Důkaz, že je milován, přestože… Lidé žijí a stýkají se spolu proto, aby měli kamaráda. Aby měli v samotě světa někoho, kdo by potvrzoval oprávněnost jejich existence se všemi chybami a nedostatky.“ Pamatuju si, že jsem tento text četl na břehu moře a plně se s ním ztotožňoval.

jiri barton 3

JIŘÍ BARTOŇ se narodil 3. listopadu 1977 v Kyjově. V roce 1992 začal studovat na střední knihovnické škole. Po maturitě pracoval jako technik v Městském divadle Brno. Othello byla první profesionální inscenace, v níž se objevil na jevišti. Současně účinkoval v několika studentských divadlech a v letech 2003–2008 v alternativním divadle Čára. V roce 2004 absolvoval studium divadelní a filmové vědy na FFMU Brno. Období 2008–2013 strávil v angažmá Divadla Šumperk. Dnes žije v Praze. Hraje v seriálech a filmech naší i zahraniční produkce, spolupracuje s několika divadelními soubory. Během posledního roku připravil dva šansonové recitály, moderuje. Jako lektor herectví jezdí na divadelní tábory. Od loňského podzimu vyučuje dějiny filmu na Mezinárodní konzervatoři Praha.

Autor: Robert Rohál, Foto: autor a archiv Jiřího Bartoně

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270