český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Za tajemstvím templářů

Templářský řád je opředen mnoha tajemstvími, jeho historická realita si ovšem mnohdy nezadala s dobrodružným románem. Řád drsných bojovníků ve Svaté zemi, ale také šikovných finančníků v Evropě, měl v jednu dobu velkou politickou a vojenskou moc. A to se mu stalo osudným.

 

Období křížových výprav je v církevních dějinách kontroverzně hodnocené, představa šíření víry s mečem v ruce sice tak úplně neodpovídá motivaci křižáků, ti chtěli v první řadě osvobozovat posvátná místa křesťanské víry z rukou „nevěřících“, ale i tak dodnes tato doba a termín křížová výprava vyvolává rozporuplné emoce. Zároveň se v této době ale zrodil i zvláštní druh řeholního života – křesťanské rytířství. S rytíři si naopak spojujeme jistou romantiku, i když jejich reálný život, ať již v poli nebo ve špitálech, zdaleka tak romantický nebyl. Mezi všemi rytířskými řády vystupuje ten templářský jako mimořádně zajímavý.

 

Na ochranu poutníků

Opat Daniel, jeden z duchovních autorů a cestopisců, kteří procestovali počátkem 12. století Svatou zemi, píše: „A je zde mnoho pramenů. Poutníci odpočívají v jejich blízkosti, ale ve velikém strachu, neboť je to opuštěné  místo  a  poblíž  je  město  Aškelon,  z něhož  vyrážejí  Saracéni  a  zabíjejí  poutníky ubírající se po těchto cestách. Rovněž je veliký strach vydávat se odtud vzhůru do kopců.“ V tomto citátu velmi dobře shrnuje původní motivaci vzniku templářského řádu – byla to ochrana poutníků. Křesťanské vojsko v Jeruzalémě bylo velmi malé a lidé, kteří z celé Evropy putovali často pěšky přes Turecko a podél pobřeží Středozemního moře do oblasti dnešního Izraele mohli být snadným terčem útoku. Někdo je proto musel chránit.

 

Řád se ustavuje

S myšlenkou ochrany vystoupil Huguens de Payns, veterán první křížové výpravy, který velice dobře znal poměry na Předním východě. Stal se tak zakladatelem řádu rytířů Božího hrobu, které známe jako templáře. Byl to on, kdo navrhl původní koncepci řádu. První písemné informace o templářích zprostředkovává několik kronikářů z druhé poloviny 12. století. Jeden z nich, Vilém z Týru, uvádí: „V témže roce 1118 jistí vznešení muži rytířského stavu, pobožní muži, Bohu zasvěcení a bohabojní, se zavázali službou Kristu z rukou patriarchy. Slíbili žít navždycky jako řádní kanovníci, bez vlastnictví, v čistotě a poslušnosti. Jejich předáky byli ctihodný Hugo z Payns a Godefroi ze Saint Omer. Jelikož neměli žádný kostel ani sídlo, dal jim král dočasně obydlí jižně od paláce, blízko chrámu Páně. Král, jeho vznešení muži, také patriarcha a církevní preláti jim svěřili úděly ze svých domén, některé na vymezený čas a některé navěky. Museli se postarat rytířům o potravu a oblečení. Jejich plnou povinností, kterou jim patriarcha a ostatní biskupové uložili za odpuštění hříchů, bylo, že budou chránit cesty a silnice proti útokům lupičů a loupežníků. To se dělalo zvláště na ochranu poutníků.“ 

 

Skromní válečníci

O přesném datu založení řádu se historici dodnes přou, ale podstatný je pro jeho rané období rok 1129, kdy se jeho zakladatel zúčastnil koncilu v Troyes a dosáhl zde uznání. Velmi se o něj zasloužil i slavný teolog a pozdější světec Bernard z Clairvaux. Templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů. Svatý Bernard byl obecně znám jako příznivce rytířů a křižáků. A možná právě po jeho vzoru se templáři ve Svaté zemi oddávali evangelní chudobě. Dokonce přikázání chudoby vstoupilo přímo do jejich symboliky. S templářským řádem se velmi úzce pojí obraz dvou rytířů, kteří jedou na jednom koni.

Nejdůležitější dovedností rytířů v první etapě existence řádu bylo válečné umění. Kronikář Vilém z Týru chválí jejich udatnost například v boji o Aškalon: „Tito muži, udatní a silní ve zbrani, plní své pověření rozvážně a věrně do dnešního dne. Mocně útočili proti uvedenému městu Aškalonu častými tajnými výpady, takže ti, kteří nás dříve udržovali ve strachu zabíráním a pleněním celého kraje, se nyní považují za nanejvýše šťastné, když za modlitby nebo za peníze je jim dovoleno žít dočasně v míru uvnitř hradeb a v klidu se věnovat práci.“ Zajímavé je, že boj považovali křižáci za své zaměstnání a proto, i když bojovali za křesťanskou věc, nebyli jejich padlí ctěni jako mučedníci.

 

Cesta do Evropy

Historie křížových výprav i rytířů ve Svaté zemi končí se závěrem 12. století. Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Předním východě počaly pádem jeruzalémského království v roce 1187. Roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Johanité, tedy dva nejvýznamnější bojové řády, museli postupně opustit dobytá území a přesunout se do Evropy. Tím se začala psát docela nová kapitola jejich dějin.

 

Evropská řádová mocnost

V Evropě řád dosáhl velikého rozmachu a to jak početního, tak i politického a finančního. Stali se tak prakticky stejně významným hráčem v mezinárodní politice, jako byly mnohé státy. Největší centrum vytvořili ve Francii, kde na pozemcích darovaných Ludvíkem VII. vznikl takzvaný Templ. Pařížský Templ se stal rezidencí velmistra po pádu Svaté země. Hlavní stavbou opevněného území byl donjon, dále zde byl kostel, klášterní budovy a další stavby obehnané hradbami s baštami. Obranný systém byl vedle donjonu doplněn ještě čtverhrannou věží. Od roku 1146 byl v donjonu nazývaném Tour du Temple (Templářská věž) uložen francouzský královský poklad, jehož střežením byli templáři jako zvláštní symbol důvěry pověřeni. Tato praxe se udržela až do vlády Filipa IV. Sličného, který proti templářskému řádu vystoupil a s jehož jménem se pojí jeho neslavný konec.

 

Král proti templářům

Kořen konfliktu mezi templáři a francouzským králem Filipem IV. Sličným je dodnes předmětem sporu historiků. Jedním z vysvětlení, která bývají často citována, je spor o finanční půjčky na válečné výpravy, které templáři jako velký věřitel udíleli. Zároveň ale nijak nepodléhali králi ani místním biskupům a jejich představeným byl pouze jejich velmistr a nad ním papež. Taková nezávislá síla na vlastním území mohla také v králi vzbuzovat obavy. Zásah proti templářům byl asi zároveň součástí snahy o mocenské ovládnutí a podřízení si, jakkoli neformální, papežství. A je nepochybné, že roli sehrál i obrovský majetek templářů, který mohl lákat panovníka, jehož státní kasa v důsledku válečných výprav zela prázdnotou.

 

Povolil až slabý papež

Řád sám byl hodně uzavřený před okolním světem a obklopovalo jej mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k často neprávem vzneseným obviněním. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a z vzájemné sodomie. Král se snažil přimět papeže, aby je exkomunikoval, což ale, přes značný nátlak, odmítli jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež Klement V. souhlasil s Filipovými požadavky vůči řádu. Právě Klement V. byl z velké části ve francouzském područí a ovládán mocenskými zájmy. Není proto divu, že to byl právě on, kdo později přesunul sídlo papeže z Říma do francouzského Avignonu.

 

Velmistr na hranici

Jakmile měl král v ruce papežský souhlas, začalo masivní zatýkání templářů. Dnem počátku represe proti řádu byl pátek 13. října 1307. Právě odsud možná pramení pověra, že pátek třináctého je nešťastný den. Zatčeno bylo na pět tisíc rytířů, včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale zde se setkalo jen s malým ohlasem. Zatčení templáři byli krutě mučeni, aby doznali smyšlená obvinění, které o nich rozšiřoval král. Několik desítek rytířů bylo jako kacířů upáleno. V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jacques de Molay a tři další představení řádu Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffroy de Charnay. Ti byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Při vyhlášení rozsudku ale velmistr a de Charnay povstali a odmítli svá předchozí, mučením vynucená přiznání. Rozzuřený král nařídil, aby byli upáleni. Tím se uzavřela jedna velká kapitola křesťanského rytířství. Část majetku templářů, zejména mimo Francii, kde ho nemohla převzít francouzská koruna, připadl johanitům nebo některému dalšímu z řádů. Uvnitř ostatních rytířských řádů často dožili i bývalí templáři, kteří unikli pronásledování. Templářský řád nebyl nikdy obnoven.

 Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270