český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Na prvním kurzu tvůrčího psaní byli všichni v šoku

Tvůrčí psaní učí sedm let a za tu dobu jeho kurzy prošlo přes tři a půl tisíce lidí. Jeho toulavé boty ho zavedly na šest ze sedmi kontinentů, zajímavé přitom je, že do patnácti let se bál i tmy. Na Facebooku má René Nekuda jedenáct set fanoušků. Je mu jednatřicet, ale vypadá mladší, často tak čelí různým předsudkům. Ti, kdo jeho kurzy prošli, vědí, že jakékoli předsudky jsou zbytečné. Na svého učitele nedají dopustit.

 

Dá se říct, že jste nejmladší učitel tvůrčího psaní na světě?

Jeden z nejmladších asi budu, vzhledem k tomu že jsem tvůrčí psaní začal učit hned po vysoké škole. Ale jestli jsem úplně nejmladší, nevím. Na mezinárodních konferencích, kterých jsem se účastnil, to tak skoro vypadalo. Já sám v Evropě mladšího učitele tvůrčího psaní neznám, což ovšem neznamená, že neexistuje.

 

Jak na své začátky vzpomínáte?

Bylo to zajímavé, já jsem si to sám nevybral. Na Literární akademii, kde jsem státnicoval, mi učení tvůrčího psaní nabídli hned třikrát – nabídka zazněla z úst rektora a opakovaně i od vedoucí katedry. Dvakrát jsem odmítl, ale do třetice jsem si řekl, že na tom asi něco bude. Vůbec jsem si nebyl jistý, zda mi to půjde, ani jestli mě to bude bavit, takže jsme se domluvili, že si novou roli vyzkouším tak, že povedu týdenní letní kurz pro veřejnost, který Literární akademie pořádala. Tehdy se sešlo čtrnáct vyzrálých žen ve věku 40+. Ony byly v šoku, já jsem byl v šoku, ale hned druhý den jsem měl jasno, že tohle chci dělat.

 

Mluvil jste o Literární akademii v Praze, která byla svého času nejpopulárnější a jedinou vysokou školou tohoto typu. Prošel jste jí jako student, učitel… Co se s ní vlastně stalo?

Oficiálně zbankrotovala. Byla to nejlepší škola tvůrčího psaní v Čechách. Ještě dlouho ji, myslím, žádná další instituce nepřekoná…

 

Stále platí, že k vám do kurzů chodí převážně ženy?

Je pravda, že žen vždy bývalo víc. Poslední dobou začíná chodit víc chlapů.

 

A co lidi nejčastěji přiměje, aby se přihlásili?

Chodí ke mně poměrně hodně vášnivých čtenářů, co vlastně ani nemají větší ambice psát. Možná sem tam nějakou povídku, ale že by chtěli vydávat knihy, to ne. Spíš je zajímá, co je za tím. Co se děje, než kniha vznikne. Jak se vytváří příběh. Chodí hodně doktorů, psychiatrů a obecně profesí, které pracují s lidskými příběhy. Pak taky dost ajťáků, kteří mají v oblibě fantasy, sci-fi, hodně čtou a rádi píšou. Dále přicházejíí manažeři, i pro ně je totiž práce s příběhem zajímavá. Vedení lidí je o komunikaci a jim kurzy v jistém slova smyslu rozšiřují rozhled.

 

Máte z hodin nějakou historku, na kterou vzpomínáte, a i po letech se smějete?

Stal se mi třeba roztomilý trapas. Jedna ze studentek přišla pozdě do hodiny, tak jí říkám: Postava. Abych jí objasnil, co děláme. Měl jsem samozřejmě na mysli literární postavu. A ona odpověděla: 90–60–90. Bez přemýšlení jsem odvětil, že to není moc vtipné. Vzhledem k tomu, že neměla míry modelky, z toho vznikl docela vtipný dvojsmysl. Naštěstí se taky zasmála.

 

Otevřely vám kurzy někam dveře?

Určitě. Mohl jsem spolupracovat s řadou firem, poznal mnoho zajímavých lidí, naučil se spoustu nových věcí… V době, kdy neučím, mám dostatek času na cestování a na vlastní projekty.

 

S kterými zajímavými lidmi jste se díky tvůrčímu psaní poznal?

Se spoustou. S lidmi z televize, herci, novináři … nebudu je ale jmenovat. Stejně tak s neznámými lidmi s velmi působivými příběhy. Takzvanými hrdiny všedních dní. Lidsky zajímavými osobnostmi. Chodí ke mně do kurzu třeba čtyřiaosmdesátiletá paní, už třetím rokem. Skvěle zapadla do kolektivu: všichni ji berou a ona je taky. Pro ni jsou ty lekce důležité, což mi na křtu knihy, ve které má také povídku, potvrdila její dcera. Prý v psaní našla další smysl života. To mě samozřejmě moc těší.

 

Měl jste někdy o svoje studentky a studenty strach?

Všechno hodně prožívám, i když to třeba nedávám najevo. U dlouhodobých kurzů mám se studentkami a studenty už bližší vztah. Když mi třeba někdo pošle e-mail, že nenapsal povídku a uvažuje, že přestane chodit, tehdy strach mám. Vím, že se třeba mohou zaleknout, že něco nesplnili, a byli by schopní kvůli tomu skončit s kurzem, kde je jim evidentně jinak dobře.

 

Jaká je vaše zkušenost s firemními kurzy?

Dobrá. Nedělám je často, ale vždy jsou pro mě zpestřením. Pro zaměstnance je to vytržení z každodenního stereotypu, nastartování nového způsobu přemýšlení, hraní si v pracovní době… To mě baví. Na druhou stranu třeba aktuálně jednám s firmou, která ode mě žádá čistě věcné školení. Přednášku… A to dělat nechci. Tvorba a hravost je pro mě důležitá a je nedílnou součástí lekcí. I když mi nabízejí hodně peněz, tohle není způsob, jakým chci učit. Radši si odedřu víc menších zábavnějších kurzů.

 

Co byste dělal, kdybyste nebyl učitelem tvůrčího psaní?

To nevím. Nemám moc zralý odhad, co bych dělal jiného. Sedm let dělám tohle a pořád nemám dost. K tvůrčímu psaní mě přivedla náhoda: díky soutěži v Novém prostoru jsem se stal ještě na střední škole jejich dopisovatelem z Keni.

 

Jak to tehdy vlastně bylo?

Nový prostor zorganizoval soutěž s podtitulem „první tištěná reality show“, které se zúčastnilo přes sto lidí. V rámci ní jsme plnili různé úkoly, hlavně psali a fotili. Já jsem ji na základě hlasování veřejnosti vyhrál a časopis mě v maturitním ročníku vyslal na dva měsíce do Keni, abych dokumentoval adopci na dálku. To byl můj první kontakt s psaním a cestováním.

 

Které projekty díky tvůrčímu psaní vznikly?

Jsou různé a je jich několik včetně těch charitativních. Navštěvuji klienty Ergoklubu – lidi po mrtvici, a společně v rámci jejich terapie tvoříme. Před časem jsme psali s bezdomovci, respektive s prodejci Nového prostoru, a teď mě oslovili znovu. Velmi zajímavý byl také projekt Hakuna Matata…

 

Čím?

Díky němu jsem se vrátil do Keni, kde jsem vyslechl životní příběhy devatenácti dopředu vytipovaných obyvatel slumu v Kibeře (na snímku). Po návratu do Čech si moji studenti tyto osudy „rozebrali“ a inspirovali se jimi při psaní literárních příběhů. Vznikla kniha Hakuna Matata, která se tři čtvrtě roku prodávala, dnes je k dispozici e-book, a prodejem jsme získali asi sto třicet tisíc, které jsme jako dar poslali do Kibery. Za peníze, které jsme vybrali, se nakoupily knihy pro tamní učebnicovou knihovnu, do které chodí tři tisíce dětí. Ty teď díky našemu projektu mají snazší přístup ke vzdělání.

 

Máte ke knihám blízko, na některá témata jistě máte jasný názor. Jak se díváte třeba na vydávání knih samonákladem?

Myslím, že na tom není nic špatného. Knižní trh je sám o sobě drsný, takže pokud chce někdo vzít riziko sám na sebe, proč ne? Tito autoři to mají ale v knihkupectví bez podpory nakladatelských domů těžké. Knihkupectví jsou zavalená novými tituly. V Čechách vychází každý rok 16–18 tisíc nových knih. Denně je to zhruba padesátka. Včetně víkendů a svátků. Konkurence je obrovská.

 

A co říkáte, když známá herečka nebo režisérka během pár víkendů, s nadsázkou řečeno, napíše knihu, z níž je rázem bestseller?

To se dělo vždy a vždy se to dít bude. Myslím, že soudný člověk pozná, za jakým účelem takové knihy vznikají. Není nic špatného si je pro zpestření přečíst, číst ale jenom tyto knihy bych nedoporučoval. Je nutné však dodat, že pro nakladatele jsou takoví autoři důležití: jejich známé obličeje pomáhají vydělat peníze, které pak nakladatelství použijí třeba na vydávání prvotin a obecně na podporu začínajících autorů.

 

Pojďme k cestování… Které země jste procestoval?

Mojí srdeční záležitostí je Keňa, kde jsem byl třikrát a určitě to není konečné číslo. Dále jsem navštívil Kolumbii, Indii, Indonésii, Filipíny, Thajsko, Srí Lanku, Ameriku… Cestování je pro mě důležité. Člověk si díky němu drží nadhled a odstup od každodenních problémů.

 

Bál jste se někdy o život?

Asi bál, ale nikdy to nebylo tak, že by mi šlo vyloženě o život. Hodně se bojím v šílených autobusech v zemích třetího světa, když se předjíždí zleva, zprava. Tam stačí sekunda a průšvih je na světě.

 

V jakých okamžicích říkáte věty typu: Díky bohu za to, jak to máme v Česku?

Obyčejně v situacích, kdy postrádám řád. V těch tzv. rozvojových zemích vládne chaos, všechno je „free a maňana“. Kolikrát, když tam člověk nežije a má jen nějaký omezený čas na poznání nové lokality, potřebuje, aby věci fungovaly: aby autobus nebo vlak jel, jak má, aby se dovnitř turista vešel a nemusel na střechu… Na střeše jsem mimochodem cestoval v Kolumbii a nebylo to úplně příjemné. Taky mi schází naše čistota. A český chleba! Slané pečivo je ve světě obecně nedostatkové zboží.

 

Jací jsme my, Češi, národ?

Jsme v pohodě, ale máme tvrdou slupku. Jsme taková vajíčka natvrdo. Když se však oloupeme, je to dobré. Nejsme třeba jako Američani, kteří se druhým okamžitě vrhají kolem krku. Nám to trvá. Umíme být pohostinní a kamarádští, ale není to na první dobrou…

 

Zdá se, že vás lidi mají rádi, máte vůbec nějaké nepřátele?

Nemyslím si, že bych měl nepřátele, ale vím, že některé lidi dráždím. Dráždil jsem je tím, že jsem začal učit tvůrčí psaní jako mladý. Chápu, že se to nemusí všem líbit, ale pokud z mých kurzů odcházejí spokojení lidé, kteří dostali službu, jakou si představovali, nejsou tyhle předsudky ohledně věku zbytečné? Jinou skupinu lidí zase dráždí už samotný fakt, že se tvůrčí psaní vůbec učí. Přitom máme řadu jiných kreativních oborů, u kterých se to už dnes neřeší: divadlo, hudbu, film…

 

Máte někdy potřebu kurzy tvůrčího psaní veřejně obhajovat?

Ne. Pro mě je dostatečnou satisfakcí, že lidi, kteří ke mně chodí, vykazují dobré výsledky, jsou spokojení, někam se v psaní posunuli. Nemám pocit, že by to nějak negativně ovlivňovalo knižní trh. Většina mých kurzistů nemá ambice stát se autory na plný úvazek. Přijde mi super, že pro tvorbu a kreativitu existuje samostatná disciplína, kde se lidé, kteří o to mají zájem, mohou vzdělávat. Vždyť je to fajn, když se někdo rozhodne na sobě pracovat a rozvíjet se.

 

Měl byste pro naše čtenáře v rámci Měsíce čtenářů nějaké poselství, vzkaz?

Chtěl bych, aby Češi nedávali jen na reklamu a doporučení, ale aby se nebáli a zkoušeli tu a tam sáhnout i po nových, třeba neznámých autorech. Aby zkrátka dali šanci i tomu, co vzniká mimo hlavní proud. 

MgA. René Nekuda (1986) vystudoval Literární akademii v Praze, několik let pracoval jako novinář, píše povídky a divadelní hry, cestuje po světě a o svých cestách také přednáší. Od roku 2011 profesionálně vyučuje tvůrčí psaní. Je vítězem první tištěné reality show (časopis Nový prostor, 2005), na svém kontě má několik drobných literárních ocenění a svoji tvůrčí energii realizuje v mnoha veřejných projektech (moderování, režie/dramaturgie pořadů či jako herec). Na webu pravidelně publikuje články o kreativitě a tvůrčím psaní a aktualizuje nabídku svých kurzů. Sám tvůrčí psaní studoval například u Daniely Fischerové, Petra Šabacha, Radky Denemarkové, Arnošta Goldflama nebo Ivony Březinové.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: René Nekuda, Petr Florián

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test