český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Třináctá komnata sedmi statečných

V této části nemocnice nepoznáme doktory podle bílého pláště ani zde nenajdeme operační sály, přesto nejeden pacient prohlásí, že mu právě tady zachránili život. Kdysi tabuizovaná psychiatrická oddělení bývala strašákem duševně nemocných a skoro každý se jim obloukem vyhýbal. Dnešní situace je naštěstí už jiná.

 

Kdo má zkušenost s hospitalizací na psychiatrii v Ústřední vojenské nemocnici, může potvrdit, že strach a obavy jsou zbytečné. Jak zde léčí duše, se můžeme dozvědět díky personálu a vstřícným pacientům, kteří souhlasili s tím, že nahlédneme do jejich každodenního stereotypu.

 

Podobnost se supermarketem čistě náhodná

Je krátce po půl osmé ráno a před sesternou otevřeného oddělení se do neukázněné fronty řadí pacienti, kteří při živé debatě čekají, až na ně přijde řada. Nemají na sobě pro nemocnici typická pyžama či župany, protože většina se už před snídaní převlékla do běžného oblečení, jak se od nich očekává. V nočním úboru zůstala ubrečená žena kolem padesátky, jejíž nepřítomný a beznadějný výraz prozrazuje o jejím duševním stavu víc než celá lékařská zpráva. Ostatně, do ní by nás personál – vzhledem k lékařskému tajemství – stejně nenechal nahlédnout. Jak tak všichni drží hrnek s čajem na zapití ranní dávky léků, neujde naší pozornosti bílý identifikační náramek s čárovým kódem, který všichni mají na pravé ruce. Na řadu přichází starší muž v hnědém županu, kterého sestra oslovuje „pane doktore“ a načítá jeho čárový kód, aby si ověřila, jakou medikaci mu má podat. S přívětivým úsměvem se ho ptá na kvalitu dnešního spánku a momentální náladu. „Vést pravidelné záznamy, jak se pacient cítí, je velmi důležité. Je to totiž jediný zdroj informací, zda léčba zabírá. Na rozdíl od interny nebo jiných oborů nemůžeme použít rentgen, abychom to posoudili sami,“ vysvětluje usměvavá sestřička.

V nemocnici lépe než doma

Po zapití léků každý míří na pokoj, kde očekává vizitu. Pokud máme představu několikačlenné skupiny zdravotníků, skutečnost by nás asi překvapila. Velká vizita se koná pouze jednou týdně, a sice v úterý. V ostatní dny obchází pacienty vždy jen ošetřující lékař. Během pěti až desetiminutového rozhovoru se probírá aktuální stav a reakce na medikaci. Pak už přichází čas na ranní komunitu, na níž všechny svolává sestra rozhlasem. Do jídelny, kterou pro tento účel upravila týdenní služba z řad pacientů neboli „patroni“, spěchají poslední opozdilci. Na židlích uspořádaných do kruhu sedí osmnáct nemocných. Jako obvykle se kromě data a předpovědi počasí probírá i program dne a hlásí se závady na oddělení. A protože je pátek, končí se přehledem vycházek a propustek na víkend. Ačkoli se tomu divíme, najdou si i tací, kterým se domů moc nechce, protože tady je jim lépe. „My se ovšem snažíme, aby pacienti po dobu hospitalizace neztratili kontakt s životem mimo zdi nemocnice. Jaká by to byla léčba, když bychom v izolovaném prostředí dosáhli zlepšení psychického stavu, ale nevěděli bychom, zda je udržitelný i po návratu domů,“ objasňuje MUDr. Vanda Lukáčová, která nás oddělením provází.

 

Nečekaná síla terapie

V deset hodin začíná skupinová terapie, na kterou se dnes chystá sedm pacientů. V tomto složení se uvidí již počtvrté. Stejně jako na komunitě budou sedět v symbolickém kruhu. Ovšem prostředí bude o něco komornější. Těmto účelům slouží útulná terapeutická místnost s pohodlnými křesly. My se této části programu bohužel nemůžeme zúčastnit, ale po jejím skončení se s několika pacienty scházíme, aby nám sdělili své dojmy a názory. Nejprve ale u odborníka zjišťujeme, jak taková skupinová terapie vůbec vypadá.

„Ačkoli skupinu tvoří čtyři a více pacientů plus jeden terapeut, mohli bychom říct, že v kruhu skupiny jsou si terapeutem všichni vzájemně,“ vysvětluje jedna z terapeutek lůžkového oddělení a dodává, že se vždy začíná tzv. úvodním kolečkem, během kterého se pacienti svěří, jak se cítí. I následující průběh je v rukou pacientů. Mohou reagovat na právě sdílené informace nebo vnést jiné téma. Někdy se prý na začátku pár minut mlčí, ale pak se obvykle najde jedinec, který ticho, jež doslova rve uši, prolomí.

Rozhodně k takovým při svých prvních zkušenostech nepatřil šedesátiletý Rudolf. „Zarytě jsem mlčel a jediné, co jsem na sebe prozradil, bylo, že mám deprese kvůli vyhazovu z práce a špatnému zdravotnímu stavu. Mlčení mi vydrželo ještě tři sezení a pak jsem se, nevím ani jak, rozpovídal. Mohu říct, že jsem hodně překvapil sám sebe. Nejen tím, že jsem se dokázal svěřit, ale hlavně, že jsem si po skupinových i individuálních terapiích uvědomil pravou příčinu svých psychických problémů. A nebylo to příjemné zjištění. Dnes už mám jasno, že na počátku byly nefunkční rodinné vztahy,“ smutně, ale věcně vzpomíná brýlatý sympaťák, který přiznává, že v jeho případě pomyslnou třináctou komnatu dokázal otevřít až tady při hospitalizaci.

 

Díky kruhu vyjít z kruhu

Svou první skupinovou terapii zde zažila i pětatřicetiletá učitelka z Prahy, která trpí smíšenou depresivní a úzkostnou poruchou. Jak sama přiznává, v zaměstnání je zvyklá věnovat pozornost žákům, zabývat se jejich problémy i mimo pracovní dobu. „Tady jsem zažila velmi příjemný pocit, když se takřka cizí lidé zajímali, co prožívám a co mě trápí. V práci musím být ta, která umí vyřešit problémy druhých, na své jako bych neměla právo. Určitě bych skupinovku doporučovala všem lidem z pomáhajících profesí a samozřejmě nejen jim.“ Mocná síla této terapie spočívá mimo jiné v tom, že se účastníkům dostává cizího pohledu na jejich problémy a životní situace. „Někdy se můžete roky něčím trápit, marně hledat řešení. A pak najednou, když slyšíte, jak se na to dívá někdo jiný, bleskne vám hlavou, proč se tak dlouho motáte v kruhu,“ doplňuje třicetiletý Filip, který terapiím věří víc než lékům.

Relaxace není válení v posteli

Kolem půl jedné se podává oběd, který nepřipomíná nemocniční stravu, ale spíše obědové menu v restauraci. Na jídlo tady nikdo nenadává a kuchařům by jistě udělalo radost, že Zuzka, která kdysi trpěla poruchou příjmu potravy, s radostí vzpomíná na pět jahodových knedlíků, které měla včera k večeři. Poobědový odpočinek končí ve čtvrt na tři, kdy v altánu začíná relaxace, na níž se schází stejná parta jako ráno na skupinové terapii. Vleže na molitanových podložkách se pod vedením terapeutické sestry nacvičuje autogenní trénink. „Základem je představivost a formule, které si jedinec v duchu opakuje a tím si vsugeruje pocit uvolnění jednotlivých částí těla.“

 

Z lékaře pacient

Další společnou aktivitou je půlhodinové cvičení, kterému se někteří pacienti chtějí vyhnout. Žena s nadváhou se vymlouvá na klouby a přemluví se jen k několika pohybům, ačkoli se jedná o nenáročné zdravotní cvičení, u kterého se nedá ani zpotit. Tím končí povinný program a každý si může jít „po svém“. Někdo má návštěvu, jiný se vydá na procházku v areálu nemocnice a malá skupinka míří do terapeutické místnosti, která je od šestnácti hodin využívána ke sledování televize a vzájemnému setkávání. „Mluvíme o vážných tématech, ale také se smějeme. Nemyslela jsem si, že tady potkám tak fajn lidi. Vlastně mohu říct, že jsem o psychiatrii měla dost zkreslené představy, a to jsem zdravotní sestra,“ svěřuje se Ivana, která zde tráví čtvrtý týden. Zároveň přiznává, že se za hospitalizaci nejprve styděla. „Není ale za co,“ reaguje muž v hnědém županu, o kterém jsme se ráno dozvěděli, že je lékař. Teprve teď ale vychází najevo, že jeho specializací je psychiatrie. Je na nás vidět údiv, který brzy mizí. „Copak by vás překvapilo, že si chirurg zlomí ruku a potřebuje ji dát do sádry? Je to něco podobného. Jen léčba zabere víc času.“

 

Místo soucitu úcta

Než jdou pacienti v půl šesté na večeři, chystáme se pomalu k odchodu. Naše jednodenní návštěva končí a my jsme plni dojmů, jako bychom tady strávili týden. Původně jsme si mysleli, že nás reportáž vyčerpá a přivede do „deprese“, ale nakonec odcházíme v dobré náladě a s obdivem k lidem, kteří svou statečnost prokázali tím, že se nebáli otevřít svou třináctou komnatu a postavit se svým problémům čelem.

 

Autorka děkuje všem pacientům, kteří se dobrovolně podíleli na článku a svěřili jí své příběhy.

Autorka: Pavlína Vočková, Foto: archiv pacientky

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270