český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Dominik Božek: Rodina je nejdůležitější!

Kromě Francie, kam sahá původ šlechtického rodu Mensdorff-Pouilly, je spřízněn i s britskou královnou Viktorií, či princem Albertem. Jak? Také o tom jsme si povídali s hraběcím potomkem slavného rodu, který se po více než třiceti letech života v Kanadě rozhodl vrátit „domů“ do jihomoravských Boskovic.

Pan Dominik Božek je sice potomkem slavného šlechtického rodu, a i když ho dnes čas od času někdo osloví „pane hrabě“, on sám to jako výjimečnost nevnímá. „Ano, vím, z jakého rodu pocházím, znám celou naši historii, k čemuž nás od dětství vedla maminka, ale že bych byl jiný, nebo řekněme lepší ve smyslu jakési společenské hierarchie, to určitě ne. Takhle jsem to nikdy nevnímal a stejné je to i dnes," přiznal ve své kanceláři, která se nachází v přízemí empírového skvostu Moravy, jak se již léta přezdívá zámku v Boskovicích. 

Máte tatínkovo příjmení, neuvažoval jste nad tím, že byste zachoval tradici slavného rodu a změnil si je na Mendsdorff-Pouilly, tedy přijal příjmení maminčino?

Přemýšlel jsem o tom několikrát, to je pravda. Bohužel ale k tomu ještě nedošlo. Dokonce i můj strýc (hrabě Hugo Franz Maria Karl Friedrich Alfons Heinrich Rafael Mensdorff-Pouilly – pozn. red.) mi nabídl, že mě adoptuje, protože v šlechtických rodech platí trochu jiná pravidla. Sice je fakt, že řada lidí, kteří se přivdají nebo přižení do takové rodiny, si okamžitě nechávají změnit své příjmení na šlechtické, ale bohužel tak činí jen z nějakého vlastního prospěchu a pocitu jakési důležitosti. 

 

A jak je to s vaší rodinnou provázaností na bývalou panovnici Spojeného království Velké Británie a Irska a první císařovnu Indie, královnu Viktorii?

Praprababička mé maminky Terezie Mensdorff-Pouilly byla sestrou matky královny Viktorie a současně sestrou otce prince Alberta. Čili rodokmen našeho rodu je skutečně provázán i s věhlasným Buckinghamským palácem, který se stal hlavním královským sídlem roku 1837 s nástupem královny Viktorie na trůn.  

 

Když se o někom řekne, že bydlí na zámku, v lidech to probudí nejen zvědavost, ale i závist, nemám pravdu?

Ono to opravdu zní romanticky, ale také je třeba podotknout, zvláště pak pro ty, kteří, jak říkáte, závidí, že ve skutečnosti to není jednoduché a jde samozřejmě o peníze. Co se týká našeho zámku, tak rozhodně nemáme armádu lidí, ale na řadu záležitostí, jako je mytí oken, vysávání, utírání prachu si většinou najímáme firmy. Ženy určitě vědí, když se hovoří o úklidu, o čem je řeč, a v našem případě si je třeba uvědomit, že u nás je tohle všechno několikanásobně větší. Vlastnit takový zámek, je jako mít několikapatrový činžovní dům. Například jen oken máme sto dvacet čtyři!

Přitom nevlastníte pouze zámek!

Přesně tak. Pod správu naší rodiny patří ještě boskovický hrad, tedy přesněji jeho goticko-renesanční zřícenina, která je stejně jako zámek kulturní památkou, k tomu téměř 5 tisíc hektarů lesů, na místě dřívějšího kláštera, jen kousek pod zámkem jsme z původního Penzionu vybudovali Hotel a restauraci Pod Zámkem, abychom umožnili zahraničním i tuzemským turistům možnost ubytování, pokud se rozhodnou například pro rodinný výlet. Za tuto investici jsem velmi rád, protože o služby našeho hotelu a restaurace je rok od roku větší zájem.  

Spousta lidí žije v domnění, že život aristokrata je na hony vzdálen jejich životům. Myslí si, že si žijete na vysoké noze, máte rozsáhlé majetky, tučná konta, služebnictvo… 

Tohle si mohou dovolit lidé, kteří mají spoustu peněz a vůbec nemusí pocházet z žádného šlechtického rodu. U našeho rodu tohle dávno neplatí. Pokud budu hovořit čistě za sebe, tak žiji úplně obyčejný život. Od svých šestnácti let pracuji, vydělávám si vlastní peníze a o životě na vysoké noze nemůže být řeč. Ani nevím, jestli bych právě tohle chtěl, jestli bych byl šťastný. Vlastnit zámek, hrad a další památky není v dnešní době žádná výhoda, protože se o majetek musíte starat, de facto ho stále dotujete. Ano, spousta lidí má bohužel značně zkreslené představy.

 

Narodil jste se a do svých 35 let žil v Kanadě. Kdy jste poprvé navštívil Boskovice?

Až ve svých jedenatřiceti letech. To mi zemřela maminka, a protože odtud pocházela, pohřeb měla logicky v Boskovicích a byla uložena do zdejšího rodinného hrobu.

 

V té době už jste přemýšlel, že opustíte Kanadu a usadíte se zde? 

Ne. Ale je pravda, že asi první signál k tomu už byl. Když jsem se po pohřbu maminky se svým bratrem procházel po zámeckém parku, zčista jasna jsem se zastavil a řekl mu, že tady se cítím doma. Těžko popsatelný, ale natolik výmluvný pocit, který nelze jen tak přejít … Ale o návratu jako takovém jsem vůbec nepřemýšlel. Pak jsem sem začal dvakrát třikrát do roka jezdit, a když mi bylo pětatřicet, rozhodl jsem se, že tady zůstanu a převezmu správu rodinného majetku.

 

Kdo vás nezná osobně, těžko by uvěřil, že jste déle jak čtvrt století vyrůstal, žil i studoval za velkou louží a přitom hovoříte zcela plynně česky …  

Myslím, že je zcela přirozené, aby se člověk přizpůsobil místu, ve kterém se rozhodne žít. Je fakt, že asi řada lidí měla po mém usazení se tady pochybnosti, jak může někdo, kdo do té doby mluvil jen anglicky rozhodovat a řídit takový holding, ale já se česky naučil poměrně rychle. Zkrátka jsem věděl, že chci být a žít tady a měl jsem z tohoto svého rozhodnutí stejnou radost jako z postupného zdokonalování se v češtině.

 

Je lepší život v Kanadě, nebo tady?

Na tuto otázku jednoznačná odpověď neexistuje. Pokud budu hovořit sám za sebe, jsem velmi vděčný za život, který jsem prožil v Kanadě, a zároveň šťastný, že nyní žiji tady. Možná se budete divit, ale tady si lidé žijí velice dobře. Myslím, že mají krásný život. Bohužel jejich vnímání a názory tomu neodpovídají. A také se hodně podceňují. Což je velká škoda.

 

Bylo něco, co vás po přesídlení do Česka překvapilo? 

Bylo, i když jsem si to dlouho vůbec nepřipouštěl. Ovšem postupem času jsem to začal vnímat. Chování většiny lidí, kteří prioritně řeší druhé. Nejvíc je zajímá, že „Soused má tohle, já to musím mít lepší!“, „Slyšeli jste, jak támhle ta o vás řekla, že…“ Ne náhodou se říká, že na malém městě lidi o sobě vědí všechno. Tomu nerozumím, protože mě podobné malichernosti nikdy nezajímaly. A to, že ve větších městech je život anonymnější, je sice pravda, ale Češi se těmito zbytečnostmi zaobírají dnes a denně. Já věnuji nejvíce energie své rodině a práci. Pokud bych ji měl věnovat ještě na řešení takových přízemních nesmyslů, musel bych být blázen.

Máte vůbec čas sám na sebe?

Musím si ho udělat. Ale v tomto směru se určitě nezanedbávám. Člověk si musí najít chvilku, aby si vyčistit hlavu. Někdy to jako velké sousto může vypadat, ale jiní lidé řídí mnohem větší firmy nebo společnosti a mají mnohem větší zodpovědnost. Je to o dobrém řízení. Musíte mít jasně stanovené priority, vědět, co chcete a jakým způsobem to realizovat.  A ještě jednu důležitou věc musím říct: Když svoji práci děláte s radostí a láskou, o čemž je moje práce v první řadě, kolikrát ji ani jako práci neberete. U mě se jedná o historii mé vlastní rodiny, takže vše vnímám jako automatickou součást mě samotného. 

 

Navštěvujete aristokratické večírky? 

Málokdy. Většina těchto setkání probíhá v Praze, kam čas od času zavítám, ale není to pravidlo. Akcí pořádaných v Brně se účastním poměrně víc. Ale upřímně, pro mě je zábavnější víkend na lyžích nebo jachtě ve společnosti švagra. Pak například dovolená v USA, kam jezdím za rodinou. A nesmím zapomenout na víkendy, které mám z devadesáti osmi procent vyhrazené jen a pouze pro svou rodinu.

 

Pane Dominiku, co je pro váš život vůbec to nejdůležitější?

Jednoznačně moje rodina. Mnozí rodinu vnímají jako samozřejmost, ale ona to samozřejmost vůbec není. A většinou si to řada jedinců uvědomí příliš pozdě. Bohužel. Mám v sobě odmalinka zakořeněnou jakousi, řekněme tradici trávit nejvíce času s rodinou. Takto jsem byl vychován a toho se držím, protože člověk se nejlépe a takzvaně v bezpečí cítí právě doma s těmi, které nejvíc miluje. Mám skvělou ženu, tři úžasné syny a to je pro mě velmi důležité.   

 

Počítáte s tím, že jednoho dne předáte jednomu z nich, nebo každému rovným dílem – zámek, hrad, hotel s restaurací, lesy a další firmy, které jsou součástí vaší společnosti?

Všechno, co jste vyjmenoval, je majetkem rodinné firmy, která je poměrně rozsáhlá. Když budu počítat, tak s bratranci a sestřenicemi je nás celkem třináct, čili synové zdědí jeden z mnoha podílů ve firmě.

 

Jak si představujete jejich budoucnost? 

Jediné, co si v případě budoucnosti svých synů představuji, je, aby si oni sami vybrali pro svou profesní cestu to, co je samotné bude nejvíce bavit. Pro mě je nejdůležitější, aby byli šťastní.

 

Historie rodu Mensdorff-Pouilly

Původně francouzský rod Pouilly přijal jméno Mensdorff podle lucemburské vesnice za Alberta Louise Pouillyho v roce 1792. V době Velké francouzské revoluce se příslušníci staré francouzské rodiny vystěhovali do Německa. V roce 1818 získal rod hraběcí titul v Rakousku. V roce 1839 byl rodu udělen český inkolát, tedy povolení zůstat na našem území a příslušnost mezi zdejšími šlechtickými rody. V té době získal panství a zámek Preitenstein (Nečtiny) v západních Čechách, který zůstal v jeho vlastnictví do roku 1945. Díky sňatku pravnuka Alberta Louise Alfonse Fridricha s dědičkou boskovického panství Terezií Rosou Františkou z Dietrichsteina v roce 1843 přibyly do rodinného majetku Boskovice. Syn Terezie a Alfonse, hrabě Alfons Vladimír, se oženil s Idou, hraběnkou Paarovou. Dědicem Boskovic se stal jejich syn Alfons Karel, který si vzal hraběnku Marii Strachwitzovou ze Zdounek (rodiče Terezie Mensdorff-Pouilly, maminky Dominika Božka). V průběhu nacistické okupace byla na boskovické panství uvalena nucená správa. Majetek byl rodině konfiskován a navrácen po pádu komunistického režimu.

Autor: NEL, Foto: Dagmar Hájková a archiv autora

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270