český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Pod Orlickými horami se rodí čeští panovníci

Zapadlí vlastenci. Přesně to mě napadlo, když jsem opouštěla obydlí výtvarnice Jarmily Haldové v malé obci pod Orlickými horami. Každé setkání s nesmírně skromnou a vzdělanou ženou patří mezi nezapomenutelné a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Pod jejíma rukama vznikají půvabné reliéfy českých panovníků, loutky, betlémy, ilustrace pohádek nebo rostlin, které přinášejí radost dětem i dospělým.

 

Letos uplyne sto let od vzniku Československé republiky, a tak začněme unikátním souborem českých panovníků. Kolik se jich už pod vašima rukama narodilo?

Počet mých panovníků přibývá. Teď jich mám sto osmnáct a ještě čtrnáct chybí, ale dokončení se plánovat nedá. Loni jsem vytvořila čtyři, mezi nimi Marii Terezii k jejím narozeninám.

1

Řekněte, kde se vzal impuls pustit se do tak rozsáhlé práce?

V devadesátých letech jsem dělala reliéfní obrazy světců pro Katolickou nadaci pro nevidomé. Mohla jsem si sama zvolit, koho vytvořím, a tak jsem si samozřejmě vybrala české a dále ty, kteří jsou pro nás charakterističtí tím, že jim jsou zasvěceny kostely nebo jsou patrony měst. Volila jsem i podle svých sympatií – mám ráda světce, kteří nebyli trpnými mučedníky, ale spíš aktivisty, a tak mezi dvaatřiceti nechyběli svatá Ludmila, svatý Václav, svatý Prokop, svatý Vojtěch, Cyril a Metoděj a svatá Anežka.

 

Jaká byla konečná podoba světců?

Po vyřezání jsem potřebovala ošetřit povrch. Musela jsem použít barvu vhodnou pro dotyk, což je akrylová. Nechtěla jsem ale světce natřít jednobarevně, protože s nevidomými chodí i doprovod. Zároveň mi bylo líto, že nemá smysl zabíhat do detailů v malbě.

 

A panovníci?

Tím, že světci začínají historickými postavami našich panovníků, napadlo mě, že by bylo pěkné vytvořit panovníky. Další inspirací byly celé soubory obrazů panovníků na zámcích a hradech, a ty se mi vždy moc líbily. Věděla jsem, že nic takového mít nemůžu, že si to jedině musím sama udělat.

 

To je ten pravý důvod?

Zaujalo mě i to, že u panovníků můžete sledovat historický vývoj kostýmů a odívání, k čemuž jsem vždycky měla vztah. Babička byla švadlena, takže jsme měla vztah k šatičkám. Rodiče dělali loutky, a to je ještě lepší než šít na panenky. Navíc odívání panovníků šlo opravdu s módou a bylo nej nej nej.      

 

Vždycky vás bavila historie?

Nadšenec pro historii jsem od dětství a v panovnících se vše krásně skloubilo. Na jednotlivých postavách vlastně probíhá celá naše historie.

 

Dřevořezby jsou propracované do nejmenších detailů. Kde sháníte informace?

V literatuře, v muzeích. Zvláště nejstarší období jsem konzultovala s historiky. Je zajímavé, že máme spoustu literatury, jak se oblékali Římané, ale o době mnohem pozdější málo. Je to i tím, že se během 9. a 10. století začala Evropa proměňovat, různě se přesouvaly davy lidí a zároveň se utvářely první státní útvary. Čerpala jsem i z nálezů na Pražském hradě, kde se našly kovové gombíky, uložené v párech v místech klíčních kostí. Neví se, zda byly součástí oděvu, ale myslím, že plášť udržet nemohly. Možná byly zavěšené na čelence.  

 

Pátrala jste v zahraničí?

Během cest jsem hlavně v Anglii, kde se této oblasti zřejmě hodně věnovali, narazila na dějiny odívání nebo textilu, kde jsou i střihy. Takové knihy jsem si koupila a pak z nich bohatě čerpala. Pátrání v prvopočátcích bylo napínavé. Teď jsem v baroku a zobrazení z této doby je hodně.  Vše si ale musím nastudovat, a tak se například dozvídám, že Marie Terezie měla ráda modré šaty. Příprava trvá déle než vlastní realizace. Chce to také určitý odstup od chvíle, kdy si vše přečtu. Zároveň musím najít něco, co mě na postavě zaujme, čím mi je sympatická, a to se objeví v medailónku. Málokterá ze sto osmnácti hotových postav mi je vyloženě nesympatická.

4

Koho z panovníků jste vytvořila jako prvního?

První byl Jiří z Poděbrad. Potom Karel IV., Rudolf  II. a několik manželek. Teprve potom jsem to vzala systematicky od prvních Přemyslovců.

 

Máte mezi nimi oblíbence, s kým byste se chtěla setkat? 

Nevím konkrétně. Ale asi by bylo zajímavé dělat s nimi rozhovory, že? Fantastické na většině z nich je, a platilo to hlavně o Habsburcích, jak cílevědomě vzdělávali všechny své děti, i dcery. Nezahrnovalo to jen vládnutí, ale i kulturu, vědu, jazyky, hudbu. Například Leopold založil kapelu, která neměla v Evropě obdoby. Byli všestranně vzdělaní, jazykově vybavení, většina z nich uměla česky – obsáhli říši i z tohoto hlediska. Je podle mě škoda, že výročí Marie Terezie se věnovalo tak málo pozornosti. Její zásluhy o naše školství a další oblasti jsou úctyhodné. Ona si totiž dokázala najít schopné rádce.    

 

Kde letos panovníky vystavíte?

První výstava byla v březnu a dubnu v Praze v Dolních Chabrech, v červnu se přestěhuje do Kroměříže, na podzim jsem slíbila panovníky do Piešťan.

 

Máte ráda vůni dřeva – jak jste se dostala k dřevořezbě?

Začala jsem jako úplně maličká. Z Prahy jsme jezdili na chalupu do Krkonoš, kde jsme si jako děti museli hrát s tím, co tam bylo, a tak jsme si dělali panenky třeba z kůry. S kamarádkou, jejíž tatínek byl loutkoherec, a ten můj navrhoval loutky, jsme hrály loutkové divadlo. Dostala jsem papírové divadélko se skládacími kulisami, ale papírové loutky jsem postupně nahrazovala dřevěnými oblékanými špalíčky, postupně zdokonalovanými.   

 

Vloni vznikla stálá expozice loutek na zámku v Kvasinách. Vy a vaši synové tam jste hojně zastoupeni. Prozradíte, co všechno tam vystavujete?

Jedna místnost tam je věnována domácímu divadlu, což byl v Čechách docela fenomén. Loutková divadla se vyráběla průmyslově, řada firem dělala marionety nebo maňásky. Později samostatné hlavy. Úžasné exponáty – divadlo, loutky, scény, nábytek – zapůjčila rodina Tydlitátova.  Druhá část expozice je věnována naší rodině, jsou tam i loutky po rodičích. Dědeček založil loutkové divadlo v Sokole na Smíchově a byl jeho principálem. Jeho synové se stali profesionály a naši rodinu to zcela pohltilo. Já dnes loutky dělám pro rodinu a třeba pro ochotníky, stejně tak moji synové, ti ale mimo vlastní profese. Loutky tvoří i vnučka s vnukem, přestože studují něco jiného. Další z rodiny, strýc, bratranec, jeho žena, jsou profesionálními loutkáři, můj bratr restaurátorem dřeva, mimo jiné i loutek.

 

Kolik generací u vás propadlo loutkám?

Dědeček, táta, já a moje generace, mé děti i vnuci – takže pátá. Navíc můj strýc působil jako loutkoherec a pedagog na katedře loutkoherectví na DAMU, kterou s mým tátou a dalšími spoluzakládali. 

 

Jste známá také jako ilustrátorka, doprovázíte pohádkové knihy. Která byla zatím poslední?

Čtvrtý díl pohádek z Orlických hor, které napsal Josef Lukášek. Kniha by měla v nejkratší době vyjít. Navazuje na předchozí knížky, což každý pozná už podle obálky.

3

Ve vašich ilustracích se často objevují témata z regionu. Proč?

Jsem systematik, což mě naučil manžel, kterému ilustruji rostliny, a takové kresby musí být přesné. Mám sklony k tomu, že když je pohádka zasazena do konkrétního prostředí, tak se snažím, aby se na obrázku objevilo. Stejně tak musí kostýmy odpovídat době děje. Na detaily dbá i autor pohádek.   

 

Vyhovuje vám průběžné střídání výtvarných činností – ráda odložíte dláto a věnujete se obrázkům?

Pro mě je to příjemná změna. Obě činnosti se navzájem obohacují. V sochařské části pracujete s prostorem, v ilustraci musíte pracovat s plochou. Je to osvěžující a zároveň užitečná změna. Určitě nejsem sama. Řada výtvarníků se specializuje na určitý obor a pro radost se věnuje něčemu jinému. Třeba Jiří Trnka ilustroval pohádky, ale dělal i loutkové filmy, trojrozměrné, podílel se i na tvorbě figurek. Dokonce jsem od něj viděla i řezby.

 

Znají vaši synové a jejich děti pohádky, které jste ilustrovala?

Samozřejmě, že je četli. Když jsem s Josefem Lukáškem připravovala první díl, byla vnučka asi tříletá. Seděla mi na klíně, já kreslila a pohádku jsme si vypravovaly. Ona do toho vkládala své rozumy, které pak dokonce autor textu akceptoval. Osobně si myslím, že to jsou pohádky dobře napsané pro děti a ty je i dobře přijímají.

 

Pocházíte z Prahy. Jak se stalo, že jste se ocitla v malé obci v Orlických horách?

Spíš náhodou. Hledali jsme místo, kam bychom jezdili na chalupu, až jsme zajeli i do Sedloňova. Když byly děti malé, trávili jsme tu hodně času. Pak za mnou přišli z místní školy, že mají stále míň dětí, aby náš nejstarší začal chodit do školy tady. Přihlásili jsme ho a už po krátké době jsem zjistila, že malotřídka je mnohem lepší prostředí. Dítě, učitelka a rodina jsou v mnohem užším kontaktu. A tak jsme tady zůstali vlastně kvůli škole.

 

Vracíte se do rodného města?

Praha je moje město, jedu tam ráda, ale bydlet bych tam už nechtěla. Jsem opravdu přesvědčena, že děti se líp vychovávají na venkově, školy tam líp fungují, navíc kultura se tu dělá aktivně. Stala jsem se venkovankou a je to fajn.

 

***

Jarmila Haldová, roz. Havlíková (*1951) si vydobyla jméno ve výtvarném světě nápaditými a sochařsky dovednými dřevěnými skulpturami a reliéfními obrazy, osvědčila se i jako minuciózní malířka botanických krás, ilustrátorka pohádek a tvůrce papírových betlémů a řady drobných publikací. Kromě toho stačila porodit čtyři syny.

 

Autorka: Dana Ehlová, Foto: autorka

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test