český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

V pondělí 7. května proběhlo v pražském Divadle pod Palmovkou finále 29. ročníku celostátní soutěže Dívka roku. Toto klání bývá zaměřeno pokaždé jiným směrem, letos pořadatel zvolil téma „Planeta Země“. Hlavním cílem soutěže je zapojení přihlášených dívek do programu pomoci druhým. Před šesti lety se navázala spolupráce s Nadačním fondem Krtek, který pomáhá a především léčí onkologicky nemocné děti. Fondu náležel i výtěžek ze vstupného.

Do finálové desítky se probojovaly dívky ve věku čtrnáct až patnáct let. Čekal je nejnapínavější večer, během kterého musely zapojit veškeré síly, šarm a dovednosti, aby porotu přesvědčily, že korunka by měla náležet právě jim. Před zraky diváků to nebylo vůbec jednoduché.

10. Pohdkov aty

Patronkou letošního ročníku se stala Iveta Vítová, která soutěž podporuje mnoho let. Moderátor slavnostního večera David Gránský vkráčel na jeviště jako Zeus a dívky znázorňující čtyři živly vzdávaly otci všech bohů hold tancem.

 

Dlouhá cesta

Než mohla desítka soutěžících stanout na jevišti pražského divadla, musela ujít dlouhou cestu. Dívky čekala třeba zkouška zručnosti, když upcyklovaly, tedy tvořily z obalového odpadu, skládaly znalostní testy, ať už všeobecné nebo ekologické. V této oblasti měly podporu a proškolení od společnosti EKO-KOM. Na soustředění se pod vedením produkční a choreografky Kristýny Sklenářové musely naučit taneční vystoupení. „V letošním ročníku je moc talentovaných dívek,“ uvedla Kristýna. „Porotě vůbec nezávidím a jsem ráda, že mohu být v zákulisí a dívky podporovat.“

1. vodn tanec

Výkony hodnotili Vlastimil Harapes, Petr Vondráček, Kristýna Kubíčková, Václav Upír Krejčí, Braňo Polák, Elis Eliška Mrázová, Roman Vojtek, Lenka Vacvalová a řada dalších porotců. Večer nabitým chvěl emocemi, bylo patrné, že si jej děvčata užívala.

 

Neměli to jednoduché

Mnohačlenná komise hodnotila výkony soutěžících ve čtyřech disciplínách. V rozhovoru s moderátorem ukázaly, jak dokážou rychle a vtipně reagovat, a nutno potvrdit, že je David Gránský vůbec nešetřil. S jeho záludnými otázkami si však hravě poradily.

2. Rozhovor

Ve volné disciplíně diváci obdivovali disko-dance, tanec v dešti, baletní vystoupení, sportovní aerobic nebo folklorní zpěv v kroji či představu, co dělá krasobruslařka, když nebruslí. Následovala pohybová vystoupení a módní přehlídka, kterou zpěvem doprovodil Vojtěch Drahokoupil. Hodnotit jednotlivé výkony a vybrat ty nejlepší byl opravdu oříšek.

6. Kroj

Během večera zpestřili už tak pestrý program i David Gránský se svou taneční partnerkou Zuzanou Šťastnou, zazpívali Petra Vraspírová a Roman Vojtek, Eva Burešová nebo Julián Záhorovský.

 

Splněný sen

Soutěž je současně charitativním projektem a pomáhá těm, kteří to nejvíce potřebují. V minulosti se přispělo speciální školce v Jičíně nebo SOS vesničce v Karlových Varech. Od roku 2012 Spolek Dívka, pořadatel soutěže, pomáhá onkologicky nemocným dětem v Nadačním fondu Krtek.

Pro tento večer přijaly pozvání dvě děvčata – Karolína a Anežka, které spojil stejný osud v podobě onkologického onemocnění. Potkaly se v nemocnici a mají mnoho společného. „Vloni jsem podstoupila čtyři sta čtyřicet sedm dní léčby včetně chemoterapií,“ řekla ztichlému sálu Karolína. „Jsem ráda, že mi rostou vlasy, mohu dělat, co chci a co mám ráda. Kvůli nemoci jsem si nemohla třeba dát ani grilovaný hermelín,“ zakončila krátkou zpověď. A protože jsou obě obdivovatelkami Václava Noida Bárty, splnil jim přání a zazpíval jen pro ně.

8. Noid

Výtěžek ze vstupného a finanční příspěvky od diváků ve formě šeku daroval Spolek Dívka, European Arts a POSHme zástupkyni nadačního fondu před samotným oceněním dívek. Suma 70 408 Kč poputuje dětské onkologii v Brně, na projekt domácí paliativní péče pro děti. „Je to smutné, ale patnáct procent dětí se nepodaří vyléčit,“ řekla MUDr. Renáta Skácelová, ředitelka fundraisingu fondu. „V posledních deseti letech je jim umožněna právě paliativní péče včetně kompletního servisu, aby mohly svoje poslední chvíle života strávit se svou rodinou v domácím prostředí.“

 

Jak to dopadlo?

Dívkou roku 2018 se stala Valerie Hlinovská z Chomutova. Druhou příčku obsadila Denisa Machovcová z Hradce Králové a na třetím stupni stanula Adéla Pejchová z Pardubic.

Nejsympatičtější dívkou publika a internetu je Sarah Horáková z Velkých Pavlovic, nejtalentovanější Dívkou roku Klára Olszowská z Bohumína.

Vyhlášené byly i další tituly. Ocenění Dívka roku Like chips 2018 si odnesla Denisa Machovcová z Hradce Králové. Součástí výhry jsou Originální brambůrky Like chips na rok zdarma. A titul Dívka roku Trenýrkárna 2018 si vybojovala Sofie Fritscherová z Litovle.

Pro tuto slavnostní příležitost dívky oblékla společnost Pohádkové šaty. Byly vskutku pohádkové a ušité na míru. Staly se současně jednou z cen, které všechny finalistky získaly. 

15. Trenrkrna

Generálními partnery byly například Brambůrky.cz, Statek u Prahy, Trenýrkárna.cz, Cewe-Fotolab, Dynamic Invest Group nebo Eurex ship. Všichni pro finálovou desítku připravili dárky, takže i když se dívky na pomyslné bedně neumístily, s prázdnou domů neodjela žádná z nich.

Spolek dívka vsadil na nevšednost a zvolil pro vítězku atypickou korunku z dílny VR Glass Design. „Jde o umělecké zpracování plochého skla ze speciálních ledových střepů v kombinaci s Tiffany technikou,“ popisuje korunku Roman Váha, zástupce společnosti, a dodává, že spodní kamínky jsou z broušeného skla.

 

***

Jak šel čas…

Soutěž vznikla na počátku sedmdesátých let, kdy měla pouze moravský charakter, nesla název Miss Teenager a běžela tři roky. Začala nabírat na intenzitě, zájem byl obrovský a tak se v roce 1992 stala celostátní. Postupně se změnil název přes Miss Poupě na Dívka roku. V roce 2005 odešel zakladatel Mgr. Lumír Dedek do důchodu a po zralé úvaze předal organizaci jičínskému Občanskému sdružení „Dívka“ (nyní „Spolek Dívka“), který je pořadatelem dodnes. V roce 2008 získala soutěž podporu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a letos proběhla pod záštitou Magistrátu hlavního města Prahy. Více informací na divkaroku.cz

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský

Na začátku dvacátých let se Československo zařadilo mezi první státy Evropy, které rozhlas měly. V třicátých letech potom nastal pravý rozmach nového média. Přibývalo koncesionářů, posluchačů. Mít doma rádio už přestalo být něčím ojedinělým. V té době vznikly v rozhlase desítky nových pořadů a programových typů. Zformovalo se programové schéma, které se po mnoho dalších let nemuselo výrazně měnit.

 

Co se bohužel měnit muselo, a to už na konci třicátých let, byl obsah a dikce. Březnem 1939 nastala soumračná doba rozhlasu. V den, kdy do Československa vtrhli Němci, spáchal sebevraždu pádem z okna rozhlasové budovy slovenský redaktor a hlasatel Pavel Donner.

 

Odvaha rozhlasáků

S příchodem Němců museli rozhlas opustit zaměstnanci neárijského původu, začala fungovat cenzura, hlídalo se každé slovo a dokonce i dikce. Bohužel „uplatnění“ našli v tomto smyslu někteří němečtí obyvatelé, kteří uměli česky. „Zvenčí“ upozorňovali na podezřelé jevy ve vysílání. Většina českých rozhlasáků se přesto snažila vymýšlet nejrůznější úskoky. Ve slovech i v tónu.

Je začátek léta 1939. Rozhlas vysílá Smetanovu Mou vlast, Šárku. Hovoří hlasatel Mirko Očadlík. Jeho slova musela vzbudit údiv. Představme si to. V té době! Přesnou citaci obsahuje kniha Od mikrofonu k posluchačům: „Bohatýři z rodu orlů, veliká je jejich síla, neústupná je jejich mysl. Když podlehli, podlehli jen přesile a jen na čas.“ Mirko Očadlík tak statečně navázal na svého kolegu, v té době už legendárního reportéra Frantu Kocourka. Ten nedlouho předtím, v květnu, obdobným způsobem využil opožděné uložení ostatků Karla Hynka Máchy na vyšehradském hřbitově v Praze.

Franta Kocourek měl takových kousků za sebou několik. Neuvěřitelné například bylo, s jakou odvahou reportoval přehlídku německých vojsk. V Archivu Českého rozhlasu se zachovala část této slavné reportáže. Je 19. března 1939, pouhé čtyři dny po obsazení zbytku Československa německou armádou. Na Václavském náměstí v Praze probíhá velká vojenská přehlídka. Rozhlas je u toho. Na balkoně hotelu Šroubek (později Grand hotel Evropa) stojí Franta Kocourek. Těsně vedle něj jsou dva důstojníci německého wehrmachtu. Ještě, že nerozumějí česky. Franta Kocourek do mikrofonu říká: „Je to všechno jako sen. Kdo z nás byl by si pomyslil, že uvidíme takovou přehlídku v Praze na Václavském náměstí ještě před týdnem, ještě v neděli, týden před touto nedělí… Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea dolů k Můstku. Divila se asi tomu obrazu, který viděla před sebou.“

 

Boj o rozhlas

Tak to byl rozhlasák Franta Kocourek. Bohužel zahynul v roce 1942 v koncentračním táboře. V pozdějších letech byly obdobné „kousky“ stále obtížnější a nebezpečnější. Český rozhlas byl začleněn do říšskoněmeckého systému a byl pod stále důslednějším dohledem.

Dlouho museli čekat rozhlasoví pracovníci na konec války. Ale připravovali se na něj už od roku 1944. Například zřizováním nouzových a náhradních vysílacích pracovišť. Technici a redaktoři navázali spojení s vojenskými, policejními a četnickými složkami. A pak přišel květen 1945.

Strojem času se podíváme na místo. Je sobota pátého, brzy ráno. Ztichlou chodbou rozhlasové budovy na Schwerinově (dnes Vinohradské) třídě kráčí muž. Je zamyšlený, jde po paměti. Je pološero, ale on zná cestu velmi dobře. Je to zkušený rozhlasový hlasatel Zdeněk Mančal. Blíží se k hlasatelně, v šest ráno bude číst zprávy. Pak usedne před mikrofon a přesně v 6.00 řekne: „Je právě sechs hodin.“ Touto legendární větou vlastně symbolicky odstartoval Pražské povstání. Od té chvíle už mluvil jenom česky.

Během dopoledne pak přišli do rozhlasu další dva hlasatelé Stanislav Kozák a Ivan Malík. Německý intendant Ferdinand Thürmer povolal do budovy rozhlasu téměř sedm desítek německých vojáků. Po půl jedné se však podařilo dostat do rádia také skupině českých policistů. Bez boje se to ovšem neobešlo a byli také první mrtví.

Hlasatelé se mezitím zabarikádovali v hlasatelně a vysílali dál. Přesně ve 12.33 (a to je důležité) zaznělo poprvé volání rozhlasu o pomoc: „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu.“ Tato věta, kterou pak hlasatelé ještě mnohokrát opakovali a doplňovali informacemi o situaci v rozhlase a jeho okolí, vyburcovala mnoho lidí. Na pomoc vyrazili policisté, četníci, vládní vojáci a velký počet civilistů. Dostávali se do rozhlasu postranními vedlejšími vchody, o čemž svědčí mimo jiné i další slavná věta: „Vchod z Balbínovy ulice je stále volný.“

Skupina ozbrojených mužů i civilistů se dostala do budovy také přes střechy z vedlejších domů. Boj o rozhlas byl dlouhý, zejména v dalších dnech v jeho okolí.  Padlo při něm mnoho Pražanů, budova rozhlasu byla značně poškozena bombardováním. Rozhlas ale nepřestal vysílat a poskytoval dál cenné informace. Lidem dodával sílu a naději. A ty dny včetně památné věty z 5. května 1945 ve 12.33 si Český rozhlas každý rok připomíná vzpomínkovým aktem před budovou na Vinohradské ulici.

Komunistický režim si události v rozhlase při Pražském povstání později přivlastnil. A stálo mu za to pozměnit i onu památnou větu, v případě zvukového záznamu ji sestříhat a zkrátit. Takže zněla: „Voláme českou policii a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu.“ Stateční četníci, kteří v nemalém počtu přispěchali na pomoc, měli zmizet z historie. A nebyli sami. I legendární hlasatel Zdeněk Mančal, který dostal od prezidenta Edvarda Beneše vyznamenání za chrabrost. Pár let po dramatických okamžicích u rozhlasového mikrofonu byl, posledního března 1948, z Československého rozhlasu propuštěn. Bohužel ještě mnoho dalších  rozhlasáků muselo podobně jako on opustit svou milovanou práci.

 

Narodil se Hajaja

Zhruba od přelomu padesátých a šedesátých let došlo k jisté renesanci rozhlasové práce. Přestože nadále existovala cenzura a Československý rozhlas byl pod bedlivým dohledem stranických orgánů, vyrostla nová generace tvůrců. Hovořit o nějakých zlatých šedesátých letech, vzhledem ke stovkám stále ještě vězněných Čechoslovácích, by však bylo nepatřičné. Natáčely se ale zajímavé rozhlasové hry a pohádky, vznikly nové pořady pro děti a mládež, hudební pořady anebo relace ze světa vědy a techniky.

V šedesátých letech vznikly dodnes existující a populární pořady, jako je třeba Meteor. Na jejich začátku se také narodil pohádkový skřítek Hajaja. Je neděle druhého ledna 1961. Žádné mrazy, ten den bylo kolem nuly. Když se setmělo, nefoukal kolem rozhlasové budovy na Stalinově (dnes Vinohradské) třídě ani vítr. Ale ve studiu bylo příjemné útulno. Technik „vyjel kliku“, rozsvítila se červená a do éteru se rozlétla flétnová znělka a pak se ozvalo: „Dobrý večer, děti. Dovolíte, jsem Hajaja…“ sametový uklidňující hlas. Děti v celé republice slyší pohádku, kterou vypráví Vlastimil Brodský. A druhý den další a pak zase novou a tak to šlo večer co večer.

Zajímavý vývoj měl Armádní rozhlas. Zpočátku nezáživný program se v průběhu let proměnil k nepoznání. Způsobili to nově příchozí lidé, kteří se stali jeho redaktory. Nejdříve básník Karel Šiktanc. V roce 1961 přišel učitel z Knína Miloň Čepelka. A ten zase později doporučil dalšího učitele Zdeňka Svěráka. A Armádní vysílání najednou začalo být zajímavé. Na jeho půdě vznikl i pořad Vinárna u Pavouka a dnes legendární Jára Cimrman.  

Ale toto období netrvalo věčně. Nejprve se rozhlas nadýchl svobodného jara 1968, aby v pozdním létě stejného roku byl málem zadušen.

 

1968 – nenahraditelný rozhlas

Je večer 20. srpna 1968. Několik pracovníků rozhlasu už ví, že do Československa pronikají z několika směrů vojáci zemí Varšavské smlouvy. Krušnými horami (už zase) projíždějí němečtí vojáci! A co hlavně. Na ruzyňském letišti přistávají mohutná vojenská letadla a z nich vyjíždí těžká technika. Brzo ráno už budou posluchači od Aše až po Košice průběžně informováni o situaci. Rozhlas sehraje v následujících dnech nenahraditelnou roli. Díky jeho informacím nenastane chaos, který pochopitelně hrozil.

Je 21. srpna 1968. Největší pohyb v rozhlasové budově je ve druhém patře. Tam jsou místnosti Zpravodajské směny, tam se připravují zprávy, které pak hlasatelé odcházejí číst do vysílacích studií. Dveře v místnosti, kde sedí směnař, se nezavírají na kliku. Jen se přivírají a zase otvírají, jak redaktoři horečně nosí zprávy tam a odcházejí zpět k dálnopisu. Na chodbě vidíme Jiřího Dienstbiera, Slávu Volného, Jana Petránka, Karla Jezdinského a další. Technici v budově i na dalších místech, drží vysílání zuby nehty nad vodou. Obávají se, že budou vypnuty hlavní vysílače. Obyvatelé Československa mají čerstvé zprávy.

Druhý den, ráno 22. srpna, už ale byla hlavní budova obsazena sovětskými vojáky. Před budovou jsou poničená auta, vyhořelý autobus, vykolejená tramvaj. Československý rozhlas však vysílá dál. Jak je to možné? Vysílalo se z odloučených a provizorních pracovišť, kterých bylo po Praze několik. Dále pak vypomáhala krajská studia včetně těch na Slovensku. Takto se podařilo svobodně vysílat až do 27. srpna. Ten den přečetl do rádia prohlášení Alexander Dubček po návratu z Moskvy, kam byli naši vládní a straničtí představitelé násilně odvezeni.

Je konec. Od té chvíle je ve vysílání stále více hudby, vše se vrací do starých kolejí. Jiří Dienstbier, Sláva Volný, Jan Petránek a mnozí další musí postupně z Československého rozhlasu odejít.    

Autor: Miroslav Dittrich, Foto: Archiv Českého rozhlasu

Doby, kdy se mladí muži báli odvodu jako čert kříže a tou nejcennější knížkou byla knížka modrá, jsou dávno pryč. Čím dál tím víc lidí dnes naopak projevuje o vojenskou službu dobrovolně zájem a armáda jim vychází vstříc – dává již řadu let možnost přihlásit se do Aktivní zálohy, nebo absolvovat dobrovolné vojenské cvičení. Na jedno takové vyrazil i redaktor Naší rodiny.

 

Takzvaná Aktivní záloha české armády vznikla v roce 2004 jako prostředek doplňování ozbrojených sil za stavu ohrožení státu, za válečného stavu nebo při vzniku nevojenských krizových situací – zejména k pomoci při živelních a ekologických pohromách. Přinesla nabídku lidem, kteří chtějí něco udělat pro svou zemi, zároveň ale nemohou nebo se nechtějí stát profesionálními vojáky.

Členové Aktivní zálohy tak mohou kombinovat dvě povolání – civilní a vojenské. Několik týdnů v roce se věnují vojenskému výcviku a dál vykonávají své civilní zaměstnání. Vstupní branou k působení v zálohách je základní vojenský výcvik. Právě na něj vyrazil v lednu tohoto roku autor těchto řádků – a podělí se zde o několik svých zážitků.

 

Nelehké rozhodování

Úplně prvním krokem na cestě k vojenské službě – a krokem možná úplně nejtěžším – je dnes vlastní rozhodnutí. Vojna už není povinná, jakkoli patřím ještě do generace, která po střední škole musela k odvodu. Během odkladu z důvodu vysokoškolského studia byla povinná základní vojenská služba zrušena, a tak si člověk řekl, že se obávané povinnosti nadobro zbavil. Takže první krok musí být na rovině mentálního nastavení – přestat se na vojnu dívat, obrazně řečeno očima našich otců, jako na nepříjemnou povinnost, ale podívat se na ni nově jako na mimořádnou příležitost a něco přínosného.

Argumentů pro vstup do záloh se vlastně najde celá řada, však jsem si je také sám bezpočtukrát opakoval, než jsem vyrazil na Krajské vojenské velitelství podepsat papíry s žádostí o vstup. Tím prvním argumentem je a asi musí být nějaká forma vlastenectví. Pravda, toto slovo je v dnešní době trochu zprofanované různými kruhy, které se jím ohánějí, ale jen tím maskují jakýsi nenávistný nacio­nalismus. Přesto jsem pevně přesvědčen, že nějaká forma lásky k této zemi je pro každého vojáka, profesionála a záložáka, ještě tím spíš hnacím motorem. Se mnou to tak určitě bylo.

Pak přichází i další argumenty – změna každodenního stereotypu, zajímavé vědomosti a dovednosti a konec konců i pneumatika kolem břicha, která za redakčním stolem spokojeně kyne, dávala najevo, že by jí trochu pohybu na čerstvém vzduchu prospělo.

 

Papíry hýbou (i armádním) světem

První kroky budoucího vojáka v Aktivní záloze vedou na Krajské vojenské velitelství podle místa bydliště. Tady dostane nejzákladnější informace a především podepíše stohy papírů, prohlášení, osobních dotazníků a všeho možného dalšího. Armáda je zkrátka státní organizace a bez určité míry byrokracie to prostě nejde.

Další zastávkou je pak ordinace vojenského lékaře. Jako pro každé exponované povolání, je i pro vojáka nezbytné splnit zdravotní předpoklady pro službu. Této prohlídky ale není zapotřebí se bát. Já jsem se na ní setkal s milými zdravotníky, vstřícným přístupem, ale zase na druhé straně s přísným zrakem, který nevynechal žádný drobný zdravotní neduh. Nakonec jsem odcházel s lejstrem, že pilot stíhačky ani výsadkář ze mě asi nebude, ale jinak jsem vojenské služby schopen! Kdepak nějaké staré známé švejkovské: „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande,“ dneska se každý uchazeč snaží obstát u lékaře co nejlépe. A mně se zadařilo, takže příští stanicí už byl Vyškov.

 

Brána do vojenského světa

Základní výcvik pro budoucí členy Aktivní zálohy a pro absolventy dobrovolného vojenského cvičení (to jsou lidé, kteří se rozhodli dobrovolně absolvovat základní výcvik, i když zatím nemají zařazení do Aktivní zálohy nebo nejsou rozhodnuti, jestli do Aktivní zálohy chtějí vstoupit) trvá asi měsíc a půl, přesněji řečeno šest týdnů, a odehrává se ve Vyškově.

Velitelství výcviku – Vojenská akademie je oficiální název tohoto výcvikového zařízení, ovšem ve vojenském slangu se mu obvykle přezdívá „Vyšpoint“ – s trochu ironickým odkazem na slavnou americkou vojenskou akademii West Point. Právě sem se sjelo něco kolem šedesáti nových rekrutů­‑záložníků.

Lednový termín, na který jsem vyrážel, není příliš oblíbený, protože je obecně považován vzhledem k nepříznivým klimatickým podmínkám za nejtěžší. Ale kdo se dal na vojnu, musí bojovat, říkal jsem si a navíc se v klidném čase počátku roku nejsnáze daly na čas odsunout všechny pracovní povinnosti. To je totiž jeden z důležitých ohledů – voják na cvičení se nemůže věnovat ničemu jinému, má sice ze zákona nárok na volno v zaměstnání, ale pro mnoho zaměstnavatelů je měsíc a půl nepřítomnosti pracovníka prostě těžká rána. A kdo má rodinu a třeba i děti, pro toho tak dlouhá absence rovněž není jen tak. Mnoho budoucích záložáků tak svou první bitvu muselo vybojovat takříkajíc na domácí frontě – aby je vůbec doma a v práci pustili.

 

Levá, dva…

Jestliže ještě první den u zápisu jsme byli nesourodá skupina nejrůznějších jedinců – Čechů, Moraváků, vysokoškoláků, vyučených, mladých, starých, mužů i žen, tak nejpozději po nafasování uniforem a seřazení do útvaru se z nás všech stali (alespoň trochu) vojáci.

Pro mě osobně to byl jeden z nejvíc překvapivých momentů – jak rychle pocitově zmizely rozdíly mezi členy jednotky, nebo možná lépe řečeno jak rychle přestaly být podstatné. Že mezi některými rekruty bylo třeba dvacet pět let rozdílu věku, že jeden byl inženýr a druhý měl jenom učňák? To najednou nikoho nezajímalo a důležité bylo, jak kdo přispěl k celkovému úspěchu. V dnešní době, která je tak orientovaná na individuální výkon, osobní úspěch a ego je tohle opravdu studená sprcha, ale studená sprcha mimořádně potřebná a užitečná.

V základním výcviku člověk všechno dělá jako jednotka. Pochoduje, jí, spí, učí se, cvičí… Jedinec znamená jenom velmi málo, nebo vůbec nic. To je ale nezbytné – v krizové situaci, nebo nedej Bože v ozbrojeném konfliktu se také člověk musí spoléhat na ostatní a sám být týmovým hráčem, protože jinak by nedopadl dobře.

 

Voják se stará, voják má

Výcvik samotný je velmi pestrý – a vlastně se příliš neliší od výcviku, kterým procházejí budoucí vojenští profesionálové. Je jen zkrácený na polovinu, ale zase o to intenzivnější, protože základní dovednosti (byť třeba méně do hloubky) musí mít záložák a profesionální voják vlastně stejné.

Svůj čas tedy člověk tráví dílem na učebnách, kde se zabývá zdravovědou, vojenskou topografií, technickými údaji o zbraních, ochraně proti chemickým, biologickým a atomovým útokům a mnoha dalšími tématy, a dílem samozřejmě venku ve vojenském prostoru – na taktické přípravě, při nácviku přesunů, na střelnici, ale třeba i na nácviku přežití s přespáním ve vlastnoručně vyrobeném přístřešku. Při tom všem se učí nejen poslouchat rozkazy, spolupracovat se svými spolubojovníky, ale zároveň také určité odpovědnosti sám za sebe.

Ne nadarmo říká staré vojenské pořekadlo: „Voják se stará, voják má.“ Je ti zima? Máš hlad? Jsi nevyspalý? Padáš únavou? Je na tobě, aby ses o sebe nějak postaral a dal se dohromady, v armádě ti nikdo nos utírat nebude. I to je velmi cenná zkušenost.

 

Tak přísaháme!

Výcvik sám má svým způsobem dva vrcholy. Jedním z nich je závěrečná zkouška, kde adepti vojenské služby musí teoreticky a prakticky ukázat, že se něco opravdu naučili. A nejde jen o teoretické vědomosti – také se rozebírají a skládají zbraně, nasazuje se plynová maska na čas a podobně. Není to zkouška jednoduchá, také ji ne každý úspěšně složí – je ale možnost přijet na opravný termín při některém z příštích běhů. Spolu s touto sdruženou zkouškou se také skládají testy z fyzické přípravy – voják musí splnit normy v běhu na 12 minut, v cvičení kliků za 30 sekund a sed­‑lehů za 60 sekund. Ženy dělají jen sed­‑lehy a běhají. Normy jsou odstupňované podle věkových kategorií, ale přesto je jejich splnění pro méně sportovně trénované jedince opravdovou výzvou.

Druhým vrcholem, který přichází v druhé polovině kurzu, je pak slavnostní vojenská přísaha. V našem případě jsme ji skládali na náměstí ve Vyškově, za přítomnosti ministryně obrany, náčelníka Generálního štábu a spolu s budoucími profesionálními vojáky. Jakkoli začlenit nácvik řádného „přehlídkového“ kroku do nabitého výcvikového programu nebylo jen tak, nakonec byla slavnostnost okamžiku pro všechny mimořádným zážitkem. A když jsme společně vykřikli své: „Tak přísaháme!“ nebyla to slova do větru. Stali jsme se součástí něčeho většího, něčeho, na co můžeme být hrdí.

Auro: svob. Petr Jan Vinš, Foto: AČR a Gabriela Horáková

Česká režisérka, spisovatelka a výtvarnice Eva Toulová se narodila 3. února 1990 ve Znojmě. V  zorném poli jejího zájmu je především film, společně s literaturou a výtvarným uměním. Za největší dosavadní úspěch považuje celovečerní film Šťastná, uváděný v kinech i televizní produkcí v roce 2014.

 

Eva je autorkou čtyř vlastních knih a spoluautorkou dvou almanachů, pomohla vzniknout charitativnímu projektu Galerie NaVíc, podporujícího nadaci Naše dítě. Miluje svou práci, ale umí i odpočívat.

Eva

Vaše jméno je spojeno se snímkem Camino na kolečkách, který je emotivním příběhem vozíčkáře Honzy Duška. Jak se s odstupem díváte na čas strávený na pouti do Santiaga de Compostela jako jedna z účastníků doprovodného týmu?

Po hraném debutu Šťastná je Camino na kolečkách můj druhý celovečerní film. Osobně jsem dopředu moc nevěděla, do čeho jdu. Nejsem žádný cestovatel, tak jsem se maximálně snažila držet rad našeho organizátora, průvodce a hlavně poutníka a kamaráda Petra Hirsche. Ve výsledku se jednalo o nejúžasnější natáčení vůbec. Sice jsme měli doprovodné auto, ale rozhodla jsem se jít s Honzou Duškem, který trpí roztroušenou sklerózou, celou cestu po Svatojakubské cestě Španělskem pěšky. On tu pouť, dlouhou šest set čtyřicet kilometrů, absolvoval na invalidním vozíku. Jen tak jsem mohla co nejvěrněji podat a zpracovat dokument o celém putování. Bylo sice fyzicky náročné, ale plné zcela jedinečné španělské atmosféry a dobrodružství. Navíc mi připadá, že v zahraničí jsou lidé veselejší, přátelštější a otevřenější. Rozhodně mě cesta vnitřně obohatila a snad i náš film obohatí někoho dalšího. 

 

Jaký je Honza Dušek? Se svou nemocí to nemá jednoduché a přitom se zdá, že drží pohromadě všechny kolem sebe…

Honza má v sobě velké odhodlání, kterým ostatní opravdu motivuje. I ve vypjatých situacích se snaží udržovat dobrou náladu. Zároveň si ho vážím pro vysoké morální standardy – svého syna Jendu se podle nich snažil na cestě do Santiaga vychovávat, aby mu do života předal to nejlepší.

Spolen

Co pro vás bylo na pouti nejtěžší? Nač na druhé straně vzpomínáte nejraději?

Nejtěžší pro mě bylo ranní časné vstávání mezi šestou a sedmou hodinou. Jsem spíš noční sova a brzké vstávání je pro mě utrpení. Ale to k pouti patřilo a jsem moc ráda, že jsem ji prošla. Camino, což znamená španělsky cesta, patřilo k nejkrásnějším zážitkům loňského roku a největší podíl na to mají lidé z našeho „základního camino“, kteří se mnou putovali. Kromě Honzy a Jendy Duška jsou to Petr Hirsch, Petr Slavík, Víťa Kohout, Tomáš Lénárd a Michal Černý. K tomu všemu jsme měli po celý měsíc natáčení krásné počasí, až asi na dva dny, a ve Španělsku byly nejen krásné krajinné scenérie, byli tam i milí lidé.

 

Dokument je velmi úspěšný, po celé republice probíhají promítání, objíždíte města i obce, dokonce se nominoval do několika prestižních soutěží. Přišlo nějaké ocenění?

Ano, ve Španělsku jsme získali první místo za nejlepší dokument za měsíc březen v rámci Barcelona Plane Film Festivalu. Měli jsme z toho všichni velkou radost, a tak trochu nás to nakoplo k tomu pokusit se zúčastnit co nejvíce festivalů. No a v Mexiku jsme se dostali do výběru 4° Festival Cinematográfico de Mérida.

 

Poměrně novým snímkem je film Jak se moří revizoři. Prozradíte o něm něco?

Celovečerní hraný film právě připravujeme na uvedení do kin. Máme velmi atraktivní obsazení. Dana Morávková, Petr Baťek, Míša Tomešová a Láďa Ondřej v hlavních rolích si jako rodinka Malých snaží plnit své velké sny. Jedná se o zábavnou komedii o obyčejné maloměstské rodině. Syn Marko spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží ve vysněné kariéře kriminálníka. Dcera Karin je sebevědomá a své půvaby využívá, co to jde. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci naráz a posouváním hranic, co všechno muži vydrží. Matka Anna zase ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. A otec? Ten je tím nejobyčejnějším z obyčejných – revizorem v městské hromadné dopravě, přesto mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy.

 

Jak vypadá cesta k finální podobě filmu promítaného v kině? Kde čerpáte inspiraci?

Velkým rozdílem je, zda jde o film hraný nebo dokumentární. U hraného bývá striktně daný scénář s dialogy, na kterém se pracuje obvykle i několik let. Probíhají castingy a kamerové zkoušky na herce a stejně tak se i předvybírají lokace. Každá scéna je předem rozdělena na několika záběrů, které se v několika opakují, dokud nejsou perfektní. U dokumentu se seznamujete spíše s tématem nebo natáčenými lidmi a spoustu dějotvorných věcí objevíte až na place. U dokumentu musíte zachytit jedinečný okamžik, který se neopakuje, zatímco u hraného filmu se stále opakuje každý jeden záběr, dokud není perfektní. Následná postprodukce už probíhá u dokumentu i hraného filmu stejně. Natočený materiál se sestříhá, k jednotlivým pasážím se vybere hudba, po finálním střihu následuje zvuková postprodukce, speciální efekty a grading, neboli barevné ladění obrazu. Jakmile je vše hotové, vyrobí se finální DCP (Digital Cinema Package), tedy digitální formát, který se promítá v kinech.

 

Kde hledáte náměty k filmům. Proč vnikla Šťastná nebo nakonec i revizoři?

Inspiraci k natáčení se snažím brát ze situací a lidí kolem sebe. U Šťastné mě inspirovaly moje kamarádky herečky a jejich umělecký život. U revizorů jsem se zase snažila dát ústřední rodince hlavní zlozvyky dnešní společnosti tak, aby se v každé postavě někdo tak trochu našel. 

Fok

Jaká jste měla dětství? Zakřiknutá holčička nebo naopak živel, který chvíli neposeděl?

Jako úplně malá jsem živel byla, ale postupem času jsem se zklidnila. Kromě mně byli v rodině samí kluci. Mám bráchu a čtyři bratránky, všechny v podobném věku. Navíc jsme bydleli všichni v sousedních bytech a trávili společně spoustu času. Takže mé dětství bylo v dost klučičím stylu.

 

Co znamená klučičí styl?

Veškeré dětské hry byly spíš klučičího charakteru – vyráběli jsme dřevěné meče, hráli si s vojáčky, Legem Bionicle, stavěli bunkry, stříleli z kuše a později z kuličkových pistolí, a tou to opravdu „schytat“ nechcete, koukali jen na akční, sci-fi nebo hororové filmy. Někoho, s kým bych si mohla hrát s bárbínou, jsem úplně neměla, ale vlastně mi to vůbec nevadilo.

 

Co dělají vaši rodiče? Jdete v jejich šlépějích?

Právě, že vůbec. Mamka pracuje jako úřednice a taťka je zámečník. Celkově v rodině nemáme nikoho, kdo by se aktivně věnoval něčemu uměleckému.

 

A Eva a sport?

Se sportem jsem měla vždycky tragický vztah. Vůbec mě nebaví nějaké násilné cvičení. Ráda vyvíjím činnost, která k něčemu vede. Proto putovat camino přes šest set kilometrů pěšky mi nedělalo potíže a viděla jsem v tom nějaký smysl – vznikl celovečerní dokument se silnou myšlenkou. Ale plácat se každý den hodinu v posilovně je pro mě ztráta času. Jako malá jsem chodila na gymnastiku, chvíli na karate, ale nejvzdálenější sport, u kterého jsem vydržela nejdéle, byl rybářský kroužek. Vždycky jsem měla ráda plavání a procházky. Tyhle jediné dva sporty provozuju dodnes.

Cesta

Prozradíte, jaké máte plány do budoucna? Zahálet asi neumíte…

Do režírování ještě také maluju, ilustrovala jsem knihu Bídníci.cz aneb ta naše písnička česká od Jiřího Zídka. Oslovil mě i herec Petr Batěk, abych ilustrovala jeho sbírku básní Výkřik Motýla. Dále mě čeká pár menších věcí v podobě reklamních spotů či videoklipů. V květnu bych měla dělat pomocného režiséra na novém celovečerním filmu Voda nad Vodou.  A v nejbližších dnech budu samozřejmě nejvíce prožívat finalizování filmu Jak se moří revizoři.

 

Máte čas na odpočinek?

Čas na odpočinek a především na své blízké si vždycky najdu. K nám, do Moravského Krumlova, jezdím minimálně jednou za dva týdny a vždycky stihnu navštívit všechny své prarodiče. Čas na dobrý film nebo posezení s přáteli si udělám vždycky. Navíc mám v Krumlově svého minijorkšíra, tak bych si neodpustila, kdybych se s ním delší dobu neviděla.

 

Kterou hudbu ráda posloucháte? Váš vztah ke knihám a jaké filmy vyhledáváte v kině – ty k odpočinutí nebo pro inspiraci?

Nejraději poslouchám filmovou hudbu, jsem aktivní posluchačkou Morriconeho. U knih preferuju životopisy, naposled jsem přečetla Hovory o filmu od Woodyho Allena a Od A k B a zase zpátky od Andyho Warhola. Do kina chodím pravidelně, a to jak na odpočinkové, tak umělecké filmy. Nedávno jsem viděla vítěze Oscara Tvář vody, dokument Švéd v trabantu, i komerčnější Tomb Raider.

Kamera

Jaro je v plných obrátkách. Libujete si v počasí teplém nebo máte raději ponuré a chladné dny?

Jaro mám snad ze všech ročních období nejraději! Miluju všechny začátky a jaro je „začátkem“ roku, kdy není přehnaně vedro, dny už jsou delší a všechno kvete, pučí a voní. A s novými začátky přichází nejvíc sil a inspirace! Aspoň u mě. Navíc jsem si řekla, že se zas konečně někam podívám, tak jsme o Velikonocích zamířily s kamarádkou do Amsterdamu. Už dlouho jsem se chystala do tamní národní galerie, a díky svátkům to časově konečně vyšlo.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Jiří Zídek a caminonakoleckach.cz 

Strana 1 z 20

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270