český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Stále usměvavá zpěvačka a moderátorka Heidi Janků má za sebou neveselé období. Zemřela jí kamarádka Věra Špinarová a několik měsíců po ní i manžel a manažer Ivo Pavlík. Dnes jí dělá radost její nový čtyřnohý kamarád Eda. V letošním roce se Heidi se těší na koncertování s novou kapelou HeidiBand.

 

Na podzim loňského roku jste strávila měsíc doma s nechodící sádrou, co se vám přihodilo?

Na jednom z vystoupení jsem při poslední písničce a tanečku skočila na hranu odposlechového monitoru. V noze mě to docela zabolelo, ale myslela jsem si, že to bude jen naražené nebo výron. Bohužel se po čase ukázalo, že mám zlomenou zánártní kůstku pod pátým prstem. Paní doktorka nechtěla nechat nic náhodě.  Aby to dobře srostlo, tak šla noha do sádry a nastoupily berle, protože sádra byla nechodící.

 

Jak jste si to nečekané volno doma „užívala“, co jste dělala?

Naštěstí jsem v tomto období neměla moc vystoupení, i když se zlomenou nohou se zpívat dá, akorát u toho nemůžu poskakovat a tancovat. Bohužel tím, že sádra byla delší dobu nechodící, jsem víceméně posedávala, četla, koukala na televizi a vyřizovala resty na počítači. Největší trauma jsem měla z venčení Edy, protože on je zvyklý na dlouhé procházky. Naštěstí pomohli sousedi, taky jsem využila služeb profesionální agentury na venčení pejsků. Eda nemá problém s lidmi, takže si své mazlichůvy hned oblíbil.

 

 

Svého času jste hrála v muzikálech, ale už dlouho jsme vás v žádném neviděli, proč?

Muzikály mám moc ráda a ve svém repertoáru mám několik muzikálových melodií, které si s chutí občas zazpívám, ale v domácí produkci takových, v nichž bych chtěla vystupovat, moc není. Navíc zkoušet a následně hrát je časově hodně náročné a já bych to se zpíváním a moderováním v televizi těžko skloubila. Teď je ale trochu jiná situace, protože momentálně na obrazovce už nemoderuju. Možná přijde čas na nějaký ten muzikál. Přiznám se, že jedna nabídka mi leží právě na stole, ale nesmím zatím nic konkrétního prozrazovat. Taky nevím, jestli ta role, co mi byla nabídnutá, je ta pravá pro mě, ale to předbíhám. 

 

Jste zpěvačka, muzikálová herečka a rovněž zdatná televizní moderátorka, která z těchto profesí vás baví nejvíce?

Baví mě všechno. Možná právě proto, že všechno nějak střídám, se na to, co dělám, těším a těší mě i zpětné vazby. Nicméně se vždycky budu cítit hlavně jako zpěvačka. Ty ostatní profese, pokud to tak můžu říct, beru jako bonus.

 

Nedávno jste načetla audioknihu Nové příběhy pejska a kočičky, jak vám šla práce od ruky a těšila vás práce ve studiu s mikrofonem?

Byla to pro mě úplně jiná zkušenost a přesto, že nemám ráda slovo výzva, tak v tomto případě to byla i výzva. Snažila jsem se, aby to bylo pro posluchače zábavné a nešlo jenom o čtení, takže jsem do toho dala i trochu herectví. Jestli se to povedlo, posoudí nejlépe děti.

 

 

Troufla byste si i na dabing?

Dabing je specifická disciplína, kterou asi nemůže dělat každý. Mám k němu a zvláště tomu českému veliký respekt a myslím, že nejsem ta pravá. Chce to jistou přípravu a taky praxi a já nemám ani jedno. Máme v Česku skvělé dabéry a dabérky, tak já bych je nechala dělat jejich práci, kterou umí skvěle, asi bych se mezi ně nepletla.

 

Máte novou kapelu, kterou vede váš nevlastní syn Adam Pavlík, jak došlo k vašemu uměleckému spojení?

Kapela mi chyběla už dlouho. Ivoš už se o kapelu starat nechtěl a já si nedovedla představit, že by mou kapelu vedl nějaký jiný kapelník a manažer než on. Když se předloni přihodilo v naší rodině to, co se přihodilo, s Adamem jsme si tak nějak zbyli. Chvíli jsme na to ani jeden neměli myšlenky, Adam si potřeboval ukončit vše, co s Věrkou prožil. To se stalo na velkém koncertu v Ostravě rok po její smrti. Až pak jsme se začali intenzivněji bavit o tom, že to je možná cesta nás obou. No a teď už mám kapelu, kterou vede Adam, a oba jsme za to moc rádi. Kapela výborně šlape, sedli jsme si i lidsky, což je velmi důležité, a máme za sebou už pár koncertů, které publikum vzalo velmi pozitivně. Tak doufám, že to pořádně rozjedeme!

 

 

Představíte nám jednotlivé členy skupiny?

Dalibor Glomb hraje na kytaru a zpívá. Oslovila ho kytara, když o ní ve dvanácti letech zakopl, a to doslova, když ji jeho brácha přinesl domů. Od té doby mu kytara učarovala a naučil se na ni sám. Je grafikem, a tak veškeré grafické práce spojené s HeidiBandem jsou jeho doménou. Marek Fulneček, neboli Mára, hraje na basovou kytaru od svých patnácti let, kdy ji vyměnil za kytaru, na kterou ho učil hrát jeho tatínek. Studoval Lidovou konzervatoř, ale nedokončil ji, protože odjel na zkušenou do Ameriky. Po návratu se k muzice vrátil a hrál v různých kapelách a vždy byl u toho Dalibor. Jak říká podle své manželky, je šťastně ženatý. Adam Pavlík od dětství chodil do lidové školy umění na klavír, k němuž ho samozřejmě vedl jeho táta Ivo Pavlík. Vyrůstal obklopen muzikou, a tak bylo velmi pravděpodobné, že se jí bude věnovat profesionálně, i když vystudoval strojní průmyslovku. Hrál v několika skupinách, ale osudová byla spolupráce s jeho maminkou Věrou Špinarovou, které dělal manažera a staral se jí o kapelu a o vše související s koncerty. Je to nejlepší tanečník v naší kapele. Jarda Sivák, bubeník, je v kapele benjamínek, protože je nejmladší. Nicméně muzikant je to od boha. Od šesti let hraje na klavír a od dvanácti na bicí. Začínal doma na kastroly a pokličky, a protože to maminka nemohla vydržet, přihlásila ho do ZUŠky. Už od třinácti let jezdí s různými kapelami hrajícími od big beatu po popík. Dnes je sice obchodníkem, ale muzika je nedílnou součástí jeho osobnosti. Pro dívky mám ale smutnou zprávu, nedávno se oženil se svou dlouholetou láskou.

 

K nové skupině patří i nové album. Už o něm přemýšlíte, vyjde letos?

Ano, přemýšlíme i o albu, i když nevím, jestli s novinkami nebo spíš s písničkami, které hrajeme na koncertech, tedy s mými největšími hity, které kapela upravila, aby zněly mladistvěji. Nicméně Adam mi už jednu novou písničku napsal, takže i novinky možná dělat budeme. Zatím ale chceme být co nejvíce spolu na jevišti, abychom se sehráli. Pokud přijde album, tak určitě až za nějaký čas, letos bych to ještě neviděla.

 

Před pár dny začal rok 2019, dala jste si do něj nějaké předsevzetí?

Každý rok si dávám úplně stejné předsevzetí, které mi vydrží maximálně do konce ledna. Být zdravě sebevědomá, to je to, co mi moc nejde a co bych si přála. Tak uvidíme, jak dlouho mi vydrží tentokrát.

 

Co vás letos čeká, jaké máte plány?

Plány jsou jednoznačné. Hrát co možná nejvíce za doprovodu kapely. Tak mi držte palce ať se nám to letos, ale i v budoucnu povede.

 

Autor: Mirek Graclík, Foto: Václav Nekvapil, MV knihy

Tags:

Mnoho rodičů si láme hlavu, proč se jejich potomek nedokáže odlepit od telefonu nebo tabletu. Často naráží na odmítavý postoj pokaždé, když přijdou s jakoukoli alternativou, jak strávit společný čas. Odborníci radí, že by se neměli nechat odbýt. Může jednat o závislost na internetu zvanou netolismus.

 

Zvláště u náchylnějších skupin, jako jsou děti a teenageři, může být nová civilizační choroba nebezpečná. Výjimkou ale nejsou ani postižení dospělí jedinci. Jak tomuto nebezpečí předejít? Nesmíme přehlédnout varovné signály.  

 

Ohrožené děti

Jak má rodič poznat, že je jeho dítě na internetu závislé? Především s ním musí průběžně komunikovat o způsobech trávení volného času, výsledcích ve škole a využívání nových technologií. Den závislého začíná již po probuzení pravidelnou kontrolou sociálních sítí. Zbytek aktivit během dne pak zpravidla také probíhá ve virtuálním světě. Dostane-li se dítě náhodou do situace, kdy novinky nemůže kontrolovat, například kvůli ztrátě signálu nebo zákazu ve škole, začne být nervózní, podrážděné až hysterické.

Z jeho života postupně mizí kamarádi ve fyzickém světě a veškeré kontakty se omezují na on-line komunikaci. Dřívější záliby postupně ztrácí veškerou důležitost. Tyto skutečnosti varují, že je třeba začít situaci řešit.

 

Důležité jde stranou

V důsledku závislosti na internetu se dostavují nežádoucí vedlejší účinky. Konzumace internetového obsahu dostává maximální důležitost, jedinec jí dává přednost před svými povinnostmi ve škole nebo v práci. Zvyšování počtu virtuálních přátelství paradoxně vede k silnějšímu pocitu osamělosti – závislý zanevře na skutečné přátele, což je dáno i tím, že vlastně netuší, jakým způsobem s nimi trávit čas, stanou-li bok po boku.

Někteří závislí mohou přestat pečovat o svůj vzhled, sedavý způsob života a namáhání krční páteře může vést ke zhoršení fyzického stavu. Neustálé vystavení záření modrého světla z displejů je příčinou poruch spánku. Většina návykového on-line obsahu je navíc zpoplatnitelná a závislý je za něj schopen utratit nemalé finanční částky ze svého kapesného, někdy i z kreditních karet rodičů.

 

Projevy jsou individuální

Netolismus se může projevit u každého jinak. Stanovit jednoznačně, který z příznaků závislosti je ten nejzávažnější, však vzhledem k jedinečnosti každého člověka nelze.

„Není dobré se do řešení nastalé situace vrhnout bez rozmyslu,“ říká Lukáš Kohoutek, prezident České koalice proti tabáku. „Odvykání je náročné a má svůj logický postup, který je podobný jako u více hmatatelných závislostí, třeba na alkoholu či jiných návykových látkách. Klíčem k úspěchu je vhodně zvolený individuální odvykací plán,“ dodává.

V lehčích případech se o něj může pokusit i rodič sám za předpokladu, že má s dítětem dobrý vztah a průběžně se s ním baví o jeho životě. Pokud zachytí, že potomek tráví ve virtuálním světě nadměrné množství času, měl by mu tento svůj názor jasně pojmenovat. Když navíc porozumí tomu, co dítě na této zábavě láká, může zkusit navrhnout podobnou alternativu i ve fyzickém světě. Je možné, že si dítě samo uvědomí, že jeho situace není v pořádku a bude se snažit spolupracovat na změně.

 

Najít společný jazyk

Nejvhodnějším a nejefektivnějším řešením je vydat se cestou kompromisu, tedy uzavřít dohodu a postupnými kroky se dopracovat k tomu, že dvě hodiny času u počítače budou vyváženy dvěma hodinami sportu, čtení knížek, návštěv kroužků a podobně.

Horší variantou je zjištění, že se netolismus u dítěte projevuje jako reakce na jiný, hlubší problém. Cítí se osaměle, nemá ve škole kamarády, nepociťuje dostatek lásky ze strany rodiny nebo musí čelit šikaně, a proto utíká do virtuálního světa? V takovém případě je vhodné vyhledat odbornou pomoc. První cesta by měla vést k učiteli, následně je dobré oslovit psychologa nebo adiktologa, tedy odborníka na závislosti, jejich prevencí, původ a léčbu.

Psychologické nebo adiktologické ambulance preferují řešení formou rodinné terapie, protože závislost mění život nejen dítěti, nýbrž celé rodině. Další možností je obrátit se na bezplatnou Národní linku pro odvykání hraní a poradit se s odborně vyškolenými konzultanty o nejvhodnějším postupu.

 

O netolismu se dá mluvit, když:

  • jsou postiženy rodinné a přátelské vztahy
  • je negativně ovlivněno zdraví jedince
  • je ovlivněna škola nebo práce

 

Hlavní příznaky:

  • neustálé vysedávání u internetu
  • nedodržovaní stravovacího a pitného režimu
  • uzavírání se do sebe sama a ignorace okolí
  • nervozita až agrese při nepřítomnosti internetu
  • absence jiných zájmů než je počítač, sociální sítě, hry

 

Následky

  • postupná ztráta reálných přátel
  • zdravotní potíže
  • neschopnost navazování vztahů a komunikace
  • částečná ztráta komunikačních a vyjadřovacích schopností

 

Léčba

  • ukončení činnosti, na které je závislost konána
  • po vyléčení závislosti zůstává spektrum oblíbených činností prázdné. Nalezení nové činnosti není vůbec jednoduché. V praxi probíhá závislost několik let, během kterých se závislý jedinec odnaučí dělat jakoukoli jinou činnost. Je důležité zbavit se stereotypu a najít si jiný zájem
  • je nutné si nastavit pravidelné provozování činností a zálib a ten dodržovat. Vyléčený člověk je sociálně schopný navazovat vztahy či přátelství, má předpoklad pro kariéru a k dobrým pracovním výsledkům

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Pixabay

Čin Jana Palacha, který se upálil na protest proti okupaci Československa a proti nastupující normalizaci, je dobře známý. Letos si od tohoto okamžiku připomínáme padesát let. Možná se při té příležitosti stojí podívat na některé méně známé souvislosti Palachovy oběti a následných událostí.

 

„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem: Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku...“ napsal Jan Palach před tím, než se na horním konci Václavského náměstí polil hořlavinou a zapálil. Půl století uběhlo od jeho protestu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a proti nastupující normalizaci, která opět začala omezovat občanské svobody, které si vydobylo pražské jaro.

 

Typický životní příběh

Životní příběh Jana Palacha se až do 16. ledna 1969 nelišil ničím zásadním od osudů řady jeho vrstevníků. Vyrůstal ve Všetatech u Mělníku, v městečku vzdáleném necelých padesát kilometrů od Prahy, kde se 11. srpna 1948 narodil v soukromém sanatoriu.

Po maturitě chtěl Jan Palach studovat historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ačkoli přijímací zkoušky složil dobře, pro velký počet uchazečů nebyl přijat. Zapsal se proto ke studiu zemědělské ekonomie na Vysoké škole ekonomické. Přestože to nebyl jeho vysněný obor, složil za dva roky studia na této škole šestnáct zkoušek a zapojil se do tamního studentského života.

Na VŠE zažil také období pražského jara, které pro něho znamenalo zásadní životní zlom. Již předtím se sice zajímal o politiku, v roce 1968 se však jeho zájem o věci veřejné ještě vystupňoval. V létě roku 1968 potkaly Palacha dvě zprávy, jedna radostná a jedna šokující. Nejprve se dozvěděl, že byl schválen přestup na jeho milovanou Filozofickou fakultu, a o čtyři dny později přišla invaze cizích vojsk.

 

Další pochodně

Z pramenů vyplývá, že Jan Palach delší dobu přemýšlel o radikálním činu, který by vyburcoval veřejnost k odporu. Zvažoval různé formy protestu. Dokládá to zejména jeho návrh na obsazení hlavní budovy Československého rozhlasu a vysílání výzvy ke generální stávce, který na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi na shromáždění studentů Filozofické fakulty UK v Praze.

Dokument byl nedávno objeven ve spisu Státní bezpečnosti, která jej zabavila na počátku sedmdesátých let v archivu Univerzity Karlovy. V dopisech, které před činem rozeslal, uvedl, že je členem skupiny, která se rozhodla pro sebeupálení, aby probudila veřejnost z letargie. Vznesl dva požadavky související se svobodou slova – zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv, které vycházely od konce srpna 1968 jako tiskovina okupačních vojsk. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by nebyly požadavky do 21. ledna 1969 splněny, měly vzplanout „další pochodně“.

 

Jako buddhisté ve Vietnamu

„V době, kdy jsem jmenovaného viděl hořet, plameny již byly tak mohutné, že jsem viděl spoře jen jeho výraz v obličeji. Než jsem však mohl něco podniknout, jmenovaný hořící mladík přeběhl vzdálenost od zdi pod Muzeem k zábradlí do blízkosti mého vozidla, přeskočil zábradlí od chodníku a kolem mého vozidla a vozidla MB 1000, které stálo po mé levé ruce, se přeřítil do vozovky a zaběhl za elektrickou pouliční dráhu, která v tuto dobu projížděla ve směru odspodu Václavského náměstí k Muzeu,“ vypověděl jeden z očitých svědků Palachova protestu. Palacha svými kabáty uhasili kolemjdoucí lidé a do nemocnice ho odvezla kolemjedoucí sanitka Ministerstva vnitra. Přijat zde byl v 14,45 hodin. Když byl odvážen do nemocničního pokoje, zdůrazňoval zdravotním sestrám, že není sebevrah, ale že se zapálil na protest – podobně jako buddhisté ve Vietnamu.

 

Nikdo k němu nesmí

Již za několik hodin po Palachově činu byla klinika obležena novináři, kteří se domáhali informací o jeho zdravotním stavu. Vedoucí oddělení popálenin Jarmila Doležalová proto rozhodla o uzavření kliniky a návštěvu povolila pouze Palachově matce a bratrovi Jiřímu.

Do pokoje nevpustila ani vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti, kteří chtěli zjistit podrobnosti o potenciálních Palachových následovnících. Převzala od nich pouze kotoučový magnetofon, na který měly být nahrány případné Palachovy výpovědi. Dne 19. ledna 1969 v 15,30 hodin konstatovali lékaři smrt Jana Palacha. Večer bylo jeho tělo převezeno do budovy Soudního lékařství, kde se podařilo sochaři Olbramu Zoubkovi tajně sejmout posmrtnou masku (na snímku).

 

Co je nejvyšší hodnota?

Palach byl evangelík, na jeho pohřbu hovořil evangelický farář Jakub Trojan, který řekl: „V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí, a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme všichni vnitřně malí, on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: Co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou?“

 

Autoři: Petr Blažek a Petr Jan Vinš, Foto: archiv

V roce 1971 založil Jan Krisťák Čapek první dívčí country kapelu v Evropě a pojmenoval ji Schovanky. Kapela se postupně stala velmi populární. Účinkovala v televizních Silvestrech, zvali ji do Televarieté i různých estrád. Všechny hrály i zpívaly, což bylo poměrně nezvyklé, na repertoáru měly především americké bluegrassové hity, které opatřily českými texty. A měly úspěch.

 

Dnešní kapelnici bylo v době vzniku Schovanek dvanáct let. Když po nějaké době začaly jednotlivé hráčky kvůli mateřským povinnostem skupinu opouštět, našla na vrátnici konzervatoře pozvánku na konkurz i Míla Plochová. Byla přijata a od té doby Schovanky neopustila. Hrají doma i v zahraničí, jejich vystoupení se počítají na tisíce. „Muž s námi hrál jen jeden jediný, šest týdnů. Bylo to měsíc před mým porodem a čtrnáct dní po něm,“ směje se dneska.

 

 

Z konzervatoře rovnou ke Schovankám a na celý život?

Je to tak. Studovala jsem klasickou kytaru a před svou účastí na konkurzu jsem se šla poradit se svým milovaným profesorem kytary Milanem Zelenkou. Řekl mi, ať to zkusím, ať nepromeškám šanci. Na konkurzu jsem dostala do ruky kytaru, Jarka Čapková začala hrát na banjo a já se automaticky přidala. Od malička jsem měla hudební cítění, slyšela jsem, co doplnit – a byla jsem přijata. Když mě Schovanky vzaly mezi sebe, můj pan profesor mi hraní toleroval, a to tenkrát moc běžné nebylo. Po dlouhé době jsme se spolu potkali na nějakém koncertě, s úsměvem mě ujišťoval, že mě stále sleduje.

 

Znala jste Schovanky i před tím, než jste se stala jednou z nich?

Na jejich koncertě jsem nikdy nebyla, znala jsem je pouze z televize. Věděla jsem, že hrají country muziku, zaujal mě tenkrát Oranžový expres, instrumentálka s nádhernými sóly houslistky Věry Kočišové, která s námi dodnes hraje. Byla v kapele od jejího začátku, na chvíli odešla na mateřskou, poté na pár let „utekla“ k Michalu Tučnému, ale nakonec se vrátila. Díky jejím odchodům mám nejvíce let ve Schovankách odehráno já.

 

Za jak dlouho jste se stala kapelnicí a změnil se nějak repertoár?                           

Asi za pět let a repertoár jsme opravdu trochu změnily, díky tehdejšímu příchodu Věry Martinové. Přijímaly jsme ji jako kytaristku, ale brzy se ukázalo, že je především skvělou zpěvačkou. Trochu jsme se jí přizpůsobily. Přitvrdily jsme, přibraly bicí, basu jsme nahradily basovou kytarou. Hudba tím dostala nový rozměr, začaly jsme vybírat i modernější písničky.

 

Patřilo k povinnostem kapelnice něco, co vás překvapilo?

Ani ne, všechno plynulo hladce, žádné zádrhele nepřišly. Nepřipadám si jako nějaká „velitelka“, většinu věcí řešíme společně, jak přicházejí, vždycky se nějak dohodneme. Rozhodně žádná diktatura. Jen ten čas mi překvapivě velmi rychle utíkal.

 

Něco jste zmeškala?

Málem. Přála jsem si potomka a měla strach, jak to v kapele dopadne, jak to skloubím. Jezdily jsme v té době po celé západní Evropě, po velkých festivalech a countryových klubech, protože u nás bylo koncertů málo. Nakonec jsem téměř až do porodu s kapelou jezdila. Jenže čtrnáct dní poté, co se Terezka narodila, nás opustil můj záskok, a já řešila, co s tím. Po poradě s dětským lékařem jsem s kapelou a dítětem vyjela na koncert do Kolína nad Rýnem. Naštěstí můj manžel jako manažer skupiny jezdil s námi, když jsem zpívala, vozil kočárek. Tereza s námi jezdila až do doby, kdy jsem přestala kojit, pak už nastoupily babičky.

 

Prozradíte něco o zakladateli Schovanek?

Jan Krisťák Čapek byl tramp, který měl rád muziku. Jeho žena Jarka hrála na banjo, s kamarádkami si u táboráku hrály trampské písničky a jeho napadlo založit profesionální čistě dámskou kapelu, první svého druhu v Evropě. Stal se jejím prvním manažerem, byl takovým naším „taťkou“ a držel nás na výjezdech pěkně zkrátka. Manažerskou štafetu po něm převzal můj muž, který s námi původně jezdil jako technik-zvukař. Takže jsem díky Schovankám našla i manžela. I když trvale s námi žádný chlap nehrál, spolupracovaly jsme deset let třeba s Karlem Černochem nebo Karlem Zichem, myslím, že s námi jezdili velmi rádi.

 

Není obtížně mezi samými ženami udržovat „sociální smír“?

Každý si myslí, že není jednoduché být mezi samými ženami, ale opak je pravdou. Můj muž často jezdil s pánskými bigbítovými kapelami, může porovnávat. Říká, že takovou pohodu jako s námi ještě nezažil. Na žádné zásadní hádky si nevzpomínám, možná si někdy vyměňujeme názory, jak co hrát, ale nikdy to nebylo ve zlém.

 

 

V jakém složení Schovanky dnes hrají, a je pravda, že jste tam „tři z rodiny“?

Ano, je to pravda. Já hraju na elektrickou kytaru, akustickou kytaru a banjo, moje mladší sestra Alena Solařová na basovou kytaru. Houslím vládne od samého počátku s krátkým přerušením Věra Kočišová, máme dvě sólové zpěvačky, Lídu Helligerovou a Blanku Šurkovou, obě ještě ovládají hru na kytaru, Lída i na flétnu.

 

Kde je ta třetí členka rodiny?

Posledních pět let už s námi hraje na bicí a basovou kytaru dcera Tereza. Na jevišti s námi stála odmalinka. Ušila jsem jí countryové šatičky a vestu, a když nebylo hlídání, brali jsme ji s sebou. Táhlo ji to k bubnům, v deseti letech dostala pod stromeček dětskou bicí soupravu a byla šťastná. Pouštěla si naše nahrávky a zkoušela k tomu bubnovat. První koncert s námi jako hráčka absolvovala ve svých osmnácti. Dnes s námi hraje, zároveň studuje, pomáhá tátovi s agendou a ještě stíhá brigádu.

 

Na jaké éry byste kariéru Schovanek rozdělila?

Zpočátku hrála kapela bluegrass, takovou klasiku, a to až do roku 1982, kdy přišlo další období příchodem Věry Martinové. Díky ní se Schovanky hodně zviditelnily. Věra po čtyřech letech odešla na sólovou dráhu, ale velmi férově to řekla půl roku dopředu, abychom měly čas najít jinou zpěvačku. Nebylo jednoduché najít náhradu takových kvalit, přišlo období hledání a tápání, které trvalo dva roky. Pak jsme začaly vystupovat na festivalech a v různých klubech v Německu, kde jsme získaly nejvíce zkušeností. Nebyla to žádná procházka růžovou zahradou, někdy čtyři hodiny na jevišti v plném nasazení. Tři tisíce diváků v hledišti, to znamenalo skvělou atmosféru, ale i velikou zodpovědnost.

 

A dnes?

Kolem roku 1996 jsme se vrátily domů. Byl nejvyšší čas, protože tady už se na nás téměř zapomnělo. Začaly jsme zase koncertovat, a to trvá dodnes. Hráváme na festivalech, v klubových pořadech, na vánočních koncertech. Většinou písniček máme převzatých, texty si tvoříme samy, muziku přizpůsobujeme našim nástrojovým možnostem. K tomu, abychom „nezakrněly“, nás burcuje především Tereza. Přichází s novými písničkami, novými nápady, my už jsme trošku „zpohodlněly“. Ona je takový „nový vítr“.

 

Máte nějakou písničku, která je „spolehlivým tahákem“?

Mimořádně úspěšnou písničkou, která se táhne celou historií Schovanek, je písnička Buchty makový. V průběhu času jsme ji oblékly do moderního hávu, diváci na ni vždy čekají. Hraju ji už čtyřicet let. Druhá, kterou nemůžeme nikdy vynechat, je orchestrálka Oranžový expres.

 

Jak jste posluchače přesvědčily o svých schopnostech?

Počátky nebyly jednoduché. S despektem se říkalo, že nám k úspěchu stačí „vystrčit nožky“. Bylo to až urážlivé, ale časem se to hodně zlepšilo. I renomované zahraniční kapely nás uznávaly jako dobré hudebnice, v roce 1990 jsme dokonce získaly cenu Zlatá kytara, udělovanou nejúspěšnější dámské kapele v Evropě, kterou vyhlašuje mezinárodní sdružení evropských country klubů.

 

V čem jste byly lepší než ostatní?

Možná v tom, že už jsme měly díky svým zahraničním vystoupením více sebevědomí. Diváci často tvrdí, že z nás vyzařuje pozitivní energie, že úplně cítí naši radost ze hry. Jdeme do hraní naplno, s nasazením, elánem, baví nás to.

 

Vzpomínáte na některé zajímavé zájezdy do ciziny?

Projely jsme téměř celou Evropu, ale velmi pěkné to bylo v Havaně, kde nás tak dobře krmili, že jsme se téměř nevešly do kostýmů. Nádhernou sérii koncertů jsme zažily v Turecku, v hotelech Hilton. Turecko a country k sobě vůbec „nepasují“, přesto nádherné sály hotelů proměnili na country vesnice, navozili seno, přivedli zvířata, Turci si oblékli kostkované košile a kovbojské klobouky a zpívali s námi. Hodně nás to překvapilo.

 

Všechny Schovanky mají hudební vzdělání. Mají i své hudební aktivity mimo kapelu?

Některé ano. Jedna ze zpěvaček vystupuje ještě s druhou kapelou, jiná má svůj komorní velmi úspěšný pořad pro dětičky z mateřských škol. Moje sestra učí na základní umělecké škole, já mám také několik žáčků hry na kytaru. A také jsem si u nás na vsi, kde zavřeli potraviny, otevřela obchůdek U Schovanky. Všichni se tu známe, ráda si u pultu s každým popovídám. Schovanky jsou pro nás pro všechny ale na prvním místě.

 

Co je největší nevýhodou a výhodou dámské kapely?

Nevýhodou je, že chlapi neustále poukazují na to, že ženy nemohou nikdy hrát tak dobře jako oni a podceňují nás. Hrajeme možná trochu jinak, možná trochu víc srdcem, ale to neznamená, že jsme horší. Snažíme se být milé, příjemné, usmívat se na diváky. Lidé říkávají, že je na nás hezčí pohled…

 

Jaký máte vy osobně nejkrásnější zážitek spojený se Schovankami?

Na oslavu dvacátého výročí založení kapely jsme uspořádaly na Strahově Truck festival. Sjela se téměř stovka trucků z celé Evropy, zazpívaly desítky kapel od nás i ze zahraničí, náš galakoncert tenkrát sledovalo přes šedesát tisíc diváků na místě a další v televizi. To byl nezapomenutelný zážitek. A mám ještě jeden – na společném pódiu si s námi zazpíval legendární Johny Cash. Dal mi pusu a na ten polibek nikdy nezapomenu…

 

Míla Plochová se narodila v roce 1959 v Pelhřimově. Žije v Bratřínově, malé vesničce u Davle poblíž říčky Kocáby. Vystudovala na konzervatoři hru na klasickou kytaru u profesora Milana Zelenky. Po úspěšném konkurzu se stala členkou country kapely Schovanky a o několik let později i její kapelnicí. Hraje na akustickou a elektrickou kytaru, na banjo a zpívá.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: František Jelínek

Strana 1 z 44

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test