český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Ze všech smyslů, kterými poznáváme svět a orientujeme se ve svém okolí, je nejdůležitější zrak. Nevidomí se proto ve svém životě potýkají s celou řadou potíží, překážek a nesnází. Jednou z organizací, které se snaží ulehčit nebo zpestřit nevidomým jejich nesnadný život, je nadační fond Lumen Christi, který se čtyřiadvacet let věnuje nahrávání křesťanských zvukových knih a zvukových časopisů.

 

JUDr. Lenka Nebeská byla mezi prvními, kteří ve spolupráci s nadačním fondem, vlastně tehdy ještě nadací Lumen Christi, začali zvukové knihy pro nevidomé načítat.

 

Jaké knihy si pro načítání vybíráte?

Nejraději načítám životopisné publikace a příběhy, které pohladí po duši. Nedávno to byly například Kvítky papeže Františka od Andrea Tornielliho, což jsou úryvky z papežových kázání, telefonátů a projevů k věřícím, nyní načítám životopisnou knihu o matce Dona Bosca a potom bych ráda nahrála biografii známé bylinkářky a autorky knihy Zdraví z Boží lékárny Marie Treben.

 

Audioknihám a časopisům pro nevidomé se věnujete mnoho let. Co se za tu dobu změnilo?

V roce 1993 jsme začínali s malým improvizovaným studiem v podkroví budovy České katolické charity v Praze. Zvukové časopisy tam bylo možné načíst za jeden večer, ale pro zvukové knihy to vhodné nebylo. Délka nahrávky jedné knihy je pět, deset, patnáct nebo i více hodin a načítání trvá ještě déle. Na práci po večerech to bylo příliš mnoho času. Když jsem pak byla na mateřské dovolené, načítala jsem doma na kvalitní kazetový magnetofon s externím mikrofonem. Ani to nebylo ideální, mikrofon zaznamenával spoustu ruchů z okolí a často bylo nutné se vracet a nahrávku opravovat. Tímto způsobem jsem však spolu s řadou dalších dobrovolníků načítala zvukové knihy řadu let.

 

Dneska je to jiné?

Nahrávky zvukových časopisů vznikají v profesionálním studiu, zvukové knihy stále načítáme v domácím prostředí. Pracujeme ale digitálně, místo magnetofonů používáme kvalitní tablety a k tomu sluchátka s mikrofonem u úst, který není zdaleka tak citlivý na okolní zvuky. Připravuji podklady pro načítání dvou zvukových časopisů. Jeden se jmenuje Křesťanské obzory a obsahuje různé zajímavosti z křesťanského světa, a druhý, který je určen především pro ženy, se jmenuje Lucie. Jeho obsahem jsou články o zdravé výživě, osobnostech včetně světců, cestování a podobně. Texty jsou vesměs přejaty z různých časopisů, mimo jiné i z Naší rodiny, a také z knih. Kvůli autorským právům se proto tyto zvukové časopisy, stejně jako zvukové knihy, mohou šířit jen mezi nevidomými a těžce zrakově hendikepovanými.

 

Jak se zvukové knihy a časopisy k nevidomým dostanou?

Našim klientům posíláme nahrávky poštou na tzv. fleškách ve speciálních pouzdrech.

  

Paní Barbora Pokorná, původním povoláním dětská sestra, poté herečka, posléze lektorka jógy, patří mezi nové členy týmu dobrovolníků nadačního fondu Lumen Christi. Sama říká, že v načítání pro nevidomé našla ideální spojení své bytostné potřeby být užitečná a nápomocná, se zachováním osobní svobody nakládat s časem, silami i tématy, kterým se chce věnovat.

Jak spolupráce s Lumen Christi probíhá?

Napřed si s kolegou z nadačního fondu vyměníme pár e-mailů. Pokud navrhnu nějaké knihy já, on prověří, jestli už nejsou načtené, pokud je navrhne on, půjčím si je v knihovně a zjistím, jestli by mě bavilo je číst. Když se dohodneme na konkrétním titulu, následuje osobní setkání v jedné příjemné pražské kavárně, kde si pěkně popovídáme a při té příležitosti si převezmu nahrávací zařízení. Potom doma nahrávám ve svém tempu podle vlastních možností, a když mám hotovo, opět se sejdeme v kavárně. Další osud nahrávky už je v rukou Lumen Christi a já se jen těším na další nahrávání.

 

Považujete tuto službu pro zrakově handicapované za důležitou?

Myslíte, že bych to dělala, kdybych o tom pochybovala? To mě ani na vteřinu nenapadlo. Naopak mě nadchlo, že tato možnost existuje, a jsem přesvědčená, že je to přínosné nejen pro ony hendikepované posluchače, ale stejnou měrou i pro nás, kteří knihy k poslechu vytváříme.

 

Jak se vám texty načítají? Předchází nahrávání nějaká příprava?

Po krátké době zkoušení všech možných variant jsem se ustálila na tom, že čtu rovnou a hned přemazávám různé nedokonalosti, ať už jde o rušivé vlivy zvenčí, moje přeřeky, neodpovídající intonaci či jiné prohřešky. Obvykle mi načtení třiceti minut zabere dvojnásobek a mnohdy i trojnásobek času.

 

Co vás na načítání pro nevidomé nejvíc baví?

Těžko říct, co nejvíc. Těší mě, že můžu využít své záliby ve čtení a svých dovedností a zkušeností k tomu, abych potěšila někoho dalšího, že jsem nucena o tom, co čtu, daleko více uvažovat, než když si knížku jen tak „zhltnu“ pro sebe, že se vracím ke svým oblíbeným knihám a poznávám nové, o kterých bych třeba neměla tušení, že vůbec existují, že i jako důchodkyně mohu být prospěšná dále než ve svém bezprostředním okolí. Prostě to z mnoha důvodů dělám ráda a cítím se obohacená.

Text: redakce, Foto: archiv fondu 

Václav Krása působil dvaadvacet let v Domově důchodců v Tvoršovicích, nejdříve jako účetní a potom ve funkci vedoucího. Deset let byl poslancem a v listopadu 2002 se stal předsedou Národní rady osob se zdravotním postižením ČR. Jeho vlastní hendikep mu nebrání rvát se za ostatní, naopak díky němu má mnohem blíže k problematice postižených spoluobčanů. Jeho hlavní myšlenkou je posílit rodinu jako společenství všemi dostupnými prostředky. 

 

Tímto tématem se Václav Krása zabývá dlouho. „Ta dnešní nemá dostatečnou úřední pomoc, ale hlavně nemá ani politickou ochranu. Osobně nesdílím názor, že ji tvoří dva muži nebo dvě ženy a dítě. Od pradávna bylo, je a doufám, že i bude platit, že tento celek tvoří muž, žena a děti.“ Svůj postoj dlouhodobě prosazuje i v oblasti sociální politiky, kde je podle jeho názoru málo nástrojů, které by udržovaly svazek nejen v tomto modelu, ale i ve vztazích mezigeneračních.

  

Rodina je když…

„Pamatuji si, když bylo přirozené, že se rodina sestávala nejen z muže, ženy a dětí, ale také z prarodičů. Poskytnout rodičům alespoň nezbytný komfort k tomu, aby mohli dožít ve svém přirozeném prostředí, bylo naprosto přirozené. Dnes to často takhle není.“

Václav Krása soudí, že je to dáno vývojem, kterým jsme prošli. Není to chyba v lidech, ale čtyřicet let sociálního inženýrství, kterým jsme prošli do roku 1989, přivedlo většinu k tomu, že postarat se o přestárlé, hendikepované a o členy, kteří potřebují jakoukoli zvláštní péči, je povinností státu. „K rozpadu celku dnes přispívají i tendence, které vidíme v zahraničí – základní postuláty, na kterých stojí evropská civilizace, jsou zpochybňovány a relativizovány, a to je obrovský problém dnešní společnosti.“

Ve své činnosti se snaží posilovat nástroje sociální politiky, vedoucí k tomu, aby členové nevytěsňovali toho, kdo nestačí tempu, vyžaduje péči a nemůže žít samostatně. „Často narážím na nevůli politiků tuto věc řešit. Rodina je definována jako skupina lidí, ne jako muž, žena a dítě, a to jsou bariéry, které brání v rozvoji nástrojů přispívajících k částečnému návratu klasického modelu rodiny.“

Nemůžeme se vrátit do stavu před šedesáti lety, svět je jinde než tehdy, musíme intenzivně pracovat, abychom si vydělali na slušné živobytí. „Musíme se snažit pomáhat starším občanům, nebo je vyčleňovat až tehdy, kdy ani za přispění všech možných nástrojů sociální politiky péči není možné zajistit.“ Jsou lidé, kteří nemají rodinné zázemí a řešení ústavními službami je správné. Pokud je mají, první by měla být snaha zabezpečit pomoc vlastními silami. V budoucnu je třeba dramaticky posílit, aby mohla co nejvíce pečovat o děti, i o přestárlé rodiče. Povinností každého je udržet současný model společnosti. „Pokud se nám nepodaří udržet příbuzenstvo pohromadě, dojde k rozpadu společnosti. Budeme mít množství jedinců a bude těžké jim vštěpit národní hrdost, zájem o veřejné dění, a to může vést k fatálním koncům.“

 

Nástroje pomoci

Jedním z pomocných nástrojů je Zákon o sociálních službách z roku 2006, ze kterého vyplývá příspěvek na péči, jako i možnosti odlehčovacích a pečovatelských služeb. Na ty však příbuzní mají často málo peněz. „Model přidělování příspěvků na péči, jak funguje teď, se mi moc nelíbí. Mnohdy neodpovídá potřebě služby a je přiznáván příliš často paušálně. Například na dechová a srdeční postižení zákon příliš nemyslí. Znám případ pětaosmdesátileté ženy s nemocným srdcem a jednou plící, které byl přiznán první stupeň závislosti, a to je ostuda. Navrhuji model, který by přispíval podle potřebných hodin péče a ne podle předepsaných stupňů. U každého je potřeba péče jiná, záleží také například na prostředí, ve kterém závislá osoba žije. Jiný rozsah péče bude poskytován v bezbariérovém bytě, a jiný v prostředí, kde si člověk sám bez pomoci nepomůže. Detailní šetření by bylo spravedlivé a umožnilo by posouzení každého případu individuálně. Ano, bylo by s tím mnoho práce, záleželo by na přístupu osob, které míru závislosti posuzují. Nechtěl bych, aby to byli jen úředníci. Ti jsou zpravidla pod státní správou, mají hodně případů a práce je často mechanická, neposuzují všechny skutečnosti úplně do detailů a čtyři stupně nedovolují příliš velkou flexibilitu v posouzení skutečných potřeb. Posuzování míry závislosti by se mohli účastnit například ergoterapeuti a další odborníci.

 

Státní náklady

Existují studie, které jednoznačně ukazují, že pokud nevrátíme péči o přestárlé a hendikepované členy zpět do svých řad, bude to pro stát velmi nákladné. V budoucnu může model péče v rodinách znamenat návrat úcty ke stáří a navázání mezigenerační soudržnosti. „Domnívám se, že úcta ke starým lidem je velmi narušená. Naši rodiče odvedli svůj díl práce a péče proto, abychom se my měli dobře, ale my, jako jejich potomci, to bohužel tak nevnímáme. Přitom všichni jednou zestárneme a budeme potřebovat pomoc.“

I naši prarodiče byli mladí, měli svoje lásky a prožili svoje životy, které vedly k tomu, že my se máme dobře. Dělali chyby, stejně jako je děláme my, a my jsme povinni jim to nějakým způsobem vrátit. „Uvědomuji si také, že někdy jsou mezigenerační vztahy velmi složité a děti nejsou ochotné se o rodiče z různých důvodů postarat.“ Sociální služby však nabízejí nástroje pomoci, i když jsou nedostačující a některé chybí. Nejhorší situace je u pečujících osob, které odvádějí obrovský kus potřebné práce, a oni zato sklízejí nízké důchody, ztrátu sociálních vazeb, osamění a leckdy i chudobu. To musíme změnit.

 

Přijdou změny

Od poloviny příštího roku bude platit zákon o dlouhodobém ošetřovném. Člen rodiny, například po infarktu nebo mrtvici, bude po propuštění z nemocnice vyžadovat dlouhodobou péči. „Tito pacienti bývají často umisťováni do léčeben pro dlouhodobě nemocné, což považuji za nejhorší řešení. Z důvodu nedostatku personálu bývá nedostatečná rehabilitace, pacienti nemají potřebnou obsluhu, často jsou dehydrováni a ve špatném psychickém stavu.“ Dlouhodobé ošetřovné umožní, že jeden z členů může s nemocným zůstat doma a pečovat o něj, přičemž mu zůstane zachováno zaměstnání a bude pobírat nemocenské dávky ve výši šedesáti procent platu. „Zatím pouze po dobu tří měsíců, což je málo, ale chceme, aby byla doba prodloužena alespoň na šest měsíců. Chceme-li funkčnost  jako dříve, musíme do ní investovat a to nejen finančně, ale i morálně. Musíme vědět, že je to základ společnosti a podle toho také činit.“

Nastupující digitalizace a robotizace mohou přinést vysokou nezaměstnanost. „Právě soustředění péče do rodin může řešit případný nedostatek pracovních míst. Podporovat dospělé děti v péči o blízké může být smysluplný nástroj jejich uplatnění. Tak už řeší nedostatek zaměstnání lidé v některých obcích. Musí samozřejmě existovat i služby, které by eliminovaly nepřetržitou činnost pečující osoby. Dlouhodobé poskytování péče nevydrží nikdo, nebo vydrží chvíli, a pak se zhroutí. Tady je prostor pro terénní nebo krátkodobé pobytové pečovatelské služby, vyplňující čas, kdy si pečující osoba sama potřebuje odpočinout. Tyto principy by udržely soudržnost a zabraňovaly tomu, že příbuzní odloží babičku do domova důchodců a nestará se o ni. Je to běh na dlouhou trať, ale z hlediska civilizace je to nezbytná věc.“

Společnost bere automaticky povinnost rodičů postarat se o děti. Proč neakceptujeme to, že se mají postarat naopak děti o rodiče? „Péče o seniora je obtížnější než o dítě, a stát má pomoci, aby byla tato povinnost splněna.“ Je správné, když se potkávají vrstevníci, které spojují stejné znalosti, zkušenosti, prožitky, v různých klubech seniorů. Základní zázemí by ale měli mít doma. „Nemohu pochopit, když dopustíme, aby se cizí člověk staral o našeho blízkého, krmil ho nebo přebaloval, a sami to dělat nechceme.“

 

Sousedská výpomoc

„My neumíme k péči přistupovat laicky, ze všeho děláme vysoce odbornou věc,“ hodnotí Václav Krása. „Kolem poskytování péče je spousta papírování a přitom většina z toho jsou normální úkony, které děláme dnes a denně. Většina běžné péče se skládá z úklidu, vaření, nákupu, vyprání, někdy přebalení, nakrmení. V některých obcích a malých městech by se hodila takzvaná sousedská výpomoc. Představme si malou obec, kde žije senior a vedle maminka s malým dítětem. Proč by ta maminka neměla dostat odměnu za to, že sousedce uvaří, přinese jí nákup, poklidí. Mamince to pomůže finančně a bez složité administrativy to pomůže i seniorovi.“

Ideální možnost, jak skloubit několik prospěšných činností dohromady. Obzvláště v malých vískách je zajištění terénní sociální služby velký problém, protože tam musí odněkud dojíždět a stojí to víc peněz. „Proč by obec nemohla iniciovat sousedskou výpomoc pod dohledem starosty? Ten má přehled o občanech, kteří v jeho obci žijí, tak proč by se o něco takového nemohl postarat? Starostové by měli mít zájem, aby občané neodcházeli pryč. To by mohla být jedna z cest: já dám mamince peníze za to, že pomáhá sousedce a nemá touhu odejít si vydělávat jinde, protože já jí dávám příjem. Není to přece tak složité, jen nesmíme ze všeho dělat takovou vědu a bát se dát důvěru lidem. Ztrácíme návyky, které jsme jako společnost měli. Už nikdy nebudeme žít, jak jsme žili před padesáti roky, ale měli bychom se chovat co nejpřirozeněji. Přirozené je, že členové rodiny, případně sousedé si pomáhají,“ říká závěrem Václav Krása.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv Václava Krásy 

Listopad přinesl možnost nahlédnout do zákulisí úspěšné ostravské firmy Dara bags, kterou před téměř deseti lety založila Darina Ermisová. Měsíčně se tu šijí stovky kusů originálních kabelek, brašen či peněženek. A právě v dílnách, kde se látky mění ve stylové módní doplňky, se konal den otevřených dveří.

 

Kabelky jsou zboží, které ženy snad nikdy nepřestanou potřebovat. Většinou doma nemívají jen jednu. Mají jich několik – různých barev, velikostí, z odlišných materiálů a k všelijakým příležitostem. První si pořídí v patnácti, a pak si celý život kupují další a další… a tím pádem mají mužům neustále co vysvětlovat. Správným výběrem kabelky ženy navíc podtrhují svůj styl, protože, jak řekla jedna americká módní návrhářka, styl je způsob, jak vyjádřit beze slov, jací jste.

Nahlédnout pod ruce šikovným švadlenkám z Dara bags a podívat se, kde a jak tyto módní doplňky vznikají, byl výjimečný zážitek. Obzvlášť v době, kdy je řada výrobních procesů automatizovaných a kdy se k nám dováží stále více levného čínského zboží. Určitě mi dáte za pravdu, že poctivé ruční práce si dnes coby zákazníci ceníme víc než kdy dřív. 

 

Za úspěchem stojí spousta práce

Dara bags je česká značka s českými kořeny. „S naší kabelkou dostává každá zákaznice jedinečný kousek, založený na původním návrhu,“ říká oděvní návrhářka, designérka a majitelka firmy, která má dnes mnohamilionový obrat, Darina Ermisová. Dara bags začala budovat v roce 2008 během svého prvního těhotenství. Dnes má společnost 25 zaměstnanců a o značce, jíž vytvořila, se už dávno ví i za hranicemi regionu.

Úspěch nepřišel sám – stojí za ním spousta dřiny, úsilí a hlavně nadšení zaměstnanců. Kabelky Dara bags se vyrábí v limitovaných edicích a většinou se zhotovují na základě konkrétních objednávek. Pár kousků skladem mají, ale to je s ohledem na objem objednávek zanedbatelné číslo. Každá taška je ručně šitá zkušenou, profesionální švadlenou. „Neexistuje, že by jedna švadlenka ušila třeba uši, druhá popruh… Každá vždy šije celý výrobek, a jakmile ho dodělá, vloží dovnitř lísteček se svým jménem, aby majitelka nové kabelky věděla, kdo ji pro ni vyrobil,“ vysvětluje Lenka Juráňová, která v Dara bags zodpovídá za objednávky a péči o zákazníky. Každá švadlenka šije jen určitý typ kabelek. Jedna cestovní tašky, druhá psaníčka, třetí třeba peněženky… „Používáme jen ty nejlepší látky, koženku, komponenty a kovové doplňky z celého světa,“ zdůrazňuje majitelka s tím, že některé látky mají dokonce originální potisk, který speciálně pro Dara bags navrhli tuzemští designéři.

V Dara bags se šijí stovky kusů měsíčně. Ušít jeden kus přitom trvá hodinu a půl až čtyři hodiny v závislosti na náročnosti vybraného typu. Momentálně jsou oblíbené vzory s plameňáky, zákaznice se ale také často ptají po motivech koček. V dílnách v Ostravě-Hrabové se pracuje od pondělí do pátku v ranních směnách, tedy do 15 hodin, a výjimečně, například teď před Vánoci, také o víkendech.

 

V Dara bags lidem rádi dělají radost

Myslím, že to není jen můj subjektivní pocit, že lidé mají výrobky Dara bags opravdu rádi. „Zákaznice nám často píšou, ať poděkujeme třeba švadlence Kamile, která pro ně ušila kosmetickou kabelku, nebo nám posílají fotky s našimi taškami ze všech koutů světa. Přišla nám třeba fotografie z Hollywoodu,“ vypráví Lenka Juráňová, která si sama nikdy nenechá ujít příležitost dělat lidem radost. „Dokázali jsme expresně ušít kabelku a opatřit ji personifikovanou výšivkou, takže s ní manžel překvapil svou ženu hned po návratu z porodnice.“

Majitelce a matce dvou dětí Darině Ermisové zase nejsou lhostejné jiné maminky, třeba ty od synových spolužáků. „Včera jsme balili dárečky k úspěšnému ukončení prvního pololetí. Sladkost pro děti, kosmetické taštičky pro maminky. Protože na maminky nikdo nemyslí, přitom většina domácích úkolů je z jejich hlavy,“ napsala si v lednu na Facebook vtipný komentář.

Aniž bych komukoli v Dara bags prozradila, že jsem novinářka a že bych o dni otevřených dveří ráda napsala článek, všichni se ke mně chovali neuvěřitelně mile a ochotně. Pro nás, přespolní, dal ostravský dialekt místních švadlenek a Františkova obecná čeština komentované prohlídce šicích dílen ten správný šmrnc. A co říct závěrem? Většinu svých příspěvků na sociální síti Darina Ermisová zakončuje pozdravem „S láskou Dara“. Nejen díky všem těm sympatickým lidem, kteří se o tuto značku starají, jsem svůj článek pojmenovala „S láskou Dara bags“. Snad to nevadí.

Autorka: mv, Foto: archiv Dara bags

Strana 1 z 4

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270