český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

Příroda bývá nevyzpytatelná. Nepodléhá našim zákonům, nařízením a dokonce ani zvyklostem, odmítá naslouchat přáním, tužbám a potřebám lidí. Je svéhlavá, náladová a má ráda překvapení – ta milá i nemilá. Je tvrdohlavá, někdy nepochopitelně umanutá a místy nelítostná. Dokáže být krutá stejně tak jako laskavá a vlídnost je pro ni stejně přirozená jako nemilosrdnost. Často lidem zásadně zkomplikuje život a někdy jim život zcela znemožní. A jak se zdá, naprosto nerespektuje názory lidí, týkající se jejích výsostných záležitostí, ty odborné především.

Meteorologové aby si zoufali, když se příroda rozhodne vydat zcela opačným směrem, než hlásají jejich prognózy. Profese meteorologů bývá díky její náladovosti často zdiskreditovaná a mají-li nastat zásadní změny počasí, lidé se o nich zpravidla dozví až tehdy, když opravdu nastanou.

Letošní jaro bylo v české kotlině poněkud nezvyklé. Teplotami připomínalo spíše léto a navzdory opakovaným prognózám o poklesu teplot umíněně setrvávalo v letním převleku. Jeden by řekl, že budou lidé potěšení a přijmou tento kanadský žertík matky přírody s povděkem. Titíž lidé totiž obvykle celé jaro úpěnlivě vyhlížejí příchod léta, někteří dokonce ve snaze prodloužit letní čas odlétají v předstihu do teplých končin, kde se s neutuchajícím nadšením nastavují slunečním paprskům. Ale člověk je v zásadě tvor nevděčný. Když výjimečně teplé jaro trvá už kolikátý týden, Čech přestane vzývat slunečné dny a počne žehrat. Jeho duši přepadne nostalgie po jarních přeháňkách a jarních kabátech. V cestovních kancelářích se objeví jedinci požadující vrácení peněz za zájezd na Kanárské ostrovy, kam už nemá smysl cestovat, jelikož v Čechách je klima přibližně stejné. V duchu „Každému co jeho jest“ lidé náhle začnou žádat normální české jaro, ačkoli nikdo nikdy nestanovil, co vlastně normální české jaro je. Ovšem i kdybychom tyto pomyslné mantinely vytesali do kamene a uzákonili je, stačí, aby si matka příroda zamanula, a naše zákony naštěstí přijdou vniveč.

Nezbývá než s napětím čekat, co přinese letošní léto...

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Foto: Pixabay

Stojíme na prahu léta. Děti školou povinné vyrážejí na prázdniny a i před pracujícími mnohdy stojí trochu klidnější čas, který plyne jakýmsi zvláštním tempem, trochu líně, zdánlivě pomaleji.

Za sebe mohu říci, že si k létu hledám vztah obtížně – vždy mi byla sympatičtější spíše zima, než vedro, protože zimy se člověk vždycky dokáže nějak zbavit, ať už oblečením, pohybem, nebo praskajícím dřevem v kamnech. Vedro naproti tomu vleze všude, nevyženeme ho a není mnoho cest, jak se před ním uchránit, ať už vevnitř nebo venku. Rodinné dovolené, spočívající v povalování se na rozpálené písečné pláži kdesi v mořském letovisku pro mě tak byly vždy utrpením – i když mnoho mých přátel si právě tuto formu relaxace náramně oblibuje a já jsem ten poslední, kdo by jim ji chtěl brát.

Co tedy s letním časem a tou trochou volna, kterou přináší? Útočištěm před horkými letními dny pro mě často byly a jsou naše české lesy a malé vísky. Může se to zdát paradoxní – od přátel chodí pohledy (i když v poslední době spíš fotografie z mobilního telefonu) z  těch nejexotičtějších lokalit Dálného východu a podobně a já raději hledám krásu na místech, kde je zdánlivě všechno obyčejné a pohled odtamtud nikdo posílat nebude. Ona zdánlivě obyčejná místa ale v sobě často ukrývají nečekaná překvapení.

V aktuálním čísle se dočteme o vyhlášení dalšího ročníku soutěže Má vlast cestami proměn, s kterou se setkáváme pravidelně. A ta je právě z velké části o hledání krásy na místech, kde by ji člověk nečekal. Ve starých, zanedbaných, pobořených nebo zapomenutých ruinách, jež lidské úsilí, píle a dobrý úmysl dokážou pozvednout a udělat z nich něco nového a krásného. Možná, že se letos za některou z takto proměněných památek také vypravím, jen tak pěšky, s batohem na zádech, a budu se radovat z kraje kolem sebe. Možná i vám nějaké zdánlivě obyčejné místo udělá radost – napište nám o tom.

ThDr. Petr Jan Vinš, redaktor

Foto: Pixabay

Červen mám rád. Nic na tom nemění ani to, že jej považuji za patrně nejdivočejší období roku. Kam se hrabou Vánoce, Nový rok, nebo masopust! Většina lidí sice ještě není na dovolené, ale jako by už jednou nohou byla. S bigbítovou kapelou objedeme pár akcí a hrajeme asi třikrát víc než v jiném ročním období. Do toho se čas od času ozve telefon, ve kterém se kdosi neznámý, či snad i povědomý ptá:

„Hele, nepřijeli byste k nám příští sobotu? Pečeme prase.“

Vysvětluji, že to takhle narychlo nejde, že tohle se domlouvá víc dopředu a že by museli mít zvukaře a tak...

„Hele, ale budou tam tři sudy piva a Venca udí klobásky.“

Nechávám pozdravovat Vencu, lituji, že neochutnám jeho klobásky a snažím se ukončit hovor.

„Slivovice,“ vyhrkne muž na druhém konci, „litry slivovice!“

Vysvětlím neznámému, že zrovna stojím na štaflích a maluju kuchyň a že bych při představě litrů slivovice mohl spadnout ze špriclí.

„Kdo to byl?“ vyzvídá žena.

„Nějakej chlapík chce, abychom jim příští sobotu zahráli při pečení prasete.“

„Doufám, žes mu nic neslíbil. Víš, že máme rodinnou oslavu?“

Vím. Neteř udělala další doktorát, nebo co. Pro jistou se nenápadně dívám do diáře, jestli jsem na příští sobotu někomu něco neslíbil. Aha! Tak cyklistický výlet si můžeme škrtnout. No, podle předpovědi má stejně pršet. Opět zvoní telefon. Kamarád, písničkář, se ptá, jestli počítám s tím společným vystoupením příští sobotu, však vím kde. Polévá mě studený pot, listuji diářem. Ve „však vím kde“ hrajeme až za čtrnáct dní. Kamarád podle zvuku v telefonu též něčím listuje, připouští, že se spletl, ale vzápětí nahazuje další udičku:

„Hele, a nedomlouvali jsme se na příští sobotu, že si vyjedeme na kolech?“

„Bude pršet.“

„Nevadí, vezmeme si pláštěnky.“

„Uvidíme. My asi budeme muset na rodinnou oslavu. Neteř...“

„Vezměte jí sebou! Má kolo?“

„Jo, uvidíme...“

„Mohli bychom zajet za Vencou. Udí klobásky.“

„Fakt?“

„Jo, a jeho brácha shání nějaký bigbít. Velká akce! Nějaká jeho známá prý udělala doktorát...“

Jaromír F. Palme, výtvarník a muzikant

Foto: Pixabay

Ráno, když se člověk probudí, je trochu naštvaný, že musí vstát a něco dělat, nejraději by si ještě hodinku pospal. Přece však vstane a pomalu roztočí kolotoč návyků a povinností, které musí každý den udělat. Náladu mu trochu zvedne pohled z okna ven – je tam stále více světla, které proniká i k němu domů, ba dokonce ještě dál a hlouběji, až někam do jeho srdce. Najednou už to není tak hrozné, kupodivu se i těší na to, s kým se setká a co všechno během dne prožije.

Také to takhle každé ráno vnímáte? Ať už lépe než já, nebo stejně, je před námi každopádně zase jeden den života a záleží jen a jen na nás, jak jej prožijeme. To, že bude stejně dlouhý jako včerejší a jako předvčerejší, ještě neznamená, že bude úplně stejný. Pokud to aspoň trochu jde, můžeme kolotoč návyků mírně přibrzdit. Nemusíme přece stihnout úplně všechno. A pokud to jde ještě o trochu více, můžeme jej dokonce zastavit.

Ano, to je ono. Na chvíli se zastav a podívej se. Namátkou si vzpomínám na slova jedné starší písničky, kterou jsem jako kluk rád poslouchal z rádia: „Podívej, kvete růže, podívej...“ Teprve, když se člověk zastaví a pohlédne třeba na tu růži, vidí, jak je hezká a užasne nad tím. Také mu dojde, že to není samo od sebe, a žasne ještě víc.

To ale není všechno. Větší údiv ho čeká, když se zastaví a dá do řeči s nějakým člověkem. Tedy, pokud druhý má také chvíli času a náladu na pár slov. Může to být člověk, kterého už známe, třeba někdo z práce, ale teď, když jsme ho poznali víc, vidíme, co nám dosud unikalo, že je fajn mít takového kolegu.

Jdeme-li například v Plzni centrem města, můžeme se zastavit a podívat téměř kamkoli a všude vidíme něco pěkného a zajímavého. Koukneme vzhůru: stometrová věž katedrály, koukneme nalevo či napravo: staré pěkně opravené historické domy, každý v jiné barvě, koukneme za sebe: jede auto, honem stranou…

Možná, že někdo má natolik nabitý den, že se ani na chvíli zastavit nemůže. Opravdu? Jeden řidič autobusu mi kdysi říkal: „Pořád jsem někam pospíchal, neměl na nic čas. Pak jsem měl jednu větší bouračku, najednou ležel dva měsíce v nemocnici – a měl času dost.“

Takže přece jenom: raději se na chvíli zastav a podívej se.

Jiří Barhoň, kněz

Foto: Pixabay

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270