český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

AKTUALITY Z REDAKCE

„Hele, četla jsem na facebooku…“ nebo „Na facebooku psali, že…“ Podobné věty slýchám často a děsí mě, jakou mají sociální sítě moc. Znám pár lidí, pro které se staly modlou. Co je napsané na virtuální zdi různých společností, je pro ně pravda. A nic nenadělám s argumentem „Ale ve zprávách na jedničce říkali…“ Protistrana nekompromisně opáčí, že když to psali na sociální síti, tak to tak prostě je. Tam by přece nelhali.

Jako bych se ocitla ve známém filmu, kde stojí paní učitelka u tabule a říká: „Poslední dobou se nám rozmohl jeden nešvar.“ V našem virtuálním světě se rovněž jeden objevil a číhá na každém pomyslném rohu. Všichni je známe – „rozesílačky“ nabádající k přeposlání zprávy deseti, dvaceti, všem známým. V případě, že zprávu nerozešlu, budu mít smůlu, přijdu o někoho blízkého, onemocní mi pes a podobně, když naopak uposlechnu, čeká mě život zalitý sluncem, spousta peněz a láska, o jaké se mi nesnilo.

Vyzkoušela jsem obé. Ať jsem obeslala celý adresář nebo vůbec nikoho, nezměnilo se vůbec nic. Vlastně ano, v prvním případě na mě padla smršť odpovědí v duchu „Neposílej mi takové hlouposti, nebo tě vymažu z adresáře.“ Přece nejsem tak hloupá, abych přišla o kamarády. Štěstěna je vrtkavá a říká se, že štěstí nechodí po horách, ale po lidech. Má ale pár kamarádek, které slepě věří, že když obešlou sto lidí, pohrnou se k nim peníze plnými hrstmi.

Vše je otázkou zdravého selského rozumu. Proto důvěřuji výhradně sobě a svým pocitům, dívám se kolem sebe a řídím se vlastním instinktem. Snažím se nepodléhat módním trendům a v  ostatních vidím především lidi. Ráda čtu cestovatelské příběhy, stejně jako osudy všech,  které ctí píle, talent a důslednost. A také obdivuji zahrádkáře, kteří rok co rok roztáčejí kola svého snažení, aby z miniaturního semínka vypěstovali třeba nádhernou květinu. Dívám se očima a poslouchám ušima. Z každého příběhu si něco odnesu a co uznám za vhodné, předávám dál. A tak by to mělo být!   

Renáta Šťastná, redaktorka a editorka

Naše babičky s oblibou říkávaly, že únor bílý pole sílí. Poslouchali jsme tuto větu každý rok, jakmile jsme procitli z oslav konce roku starého a začali vnímat, že nastal rok nový. Pole a lány nás víceméně nezajímaly, ale prostě se to tak říkalo. Nanejvýš jsme vyhlíželi sněhovou nadílku a přáli si, aby v našich končinách vydržela co nejdéle, protože jsme chtěli co nejdéle lyžovat. V únoru zkrátka nebylo nic trudnějšího nežli pohled na Špindlerův Mlýn bez bílé pokrývky. Přímý vztah mezi konkrétními klimatickými podmínkami a naší existencí si uvědomovala v nejlepším případě hrstka dospělých, kteří to měli v popisu práce. Ustaraný pohled na oblohu, ze které se v únoru snáší déšť, byl u většiny lidí zapříčiněn pouze individuálními zájmy či preferencemi. A pokud únor zaznamenal nečekanou oblevu, našel se – s výjimkou vlekařů a provozovatelů zimních středisek – jen málokdo, jenž se začal strachovat o nadcházející časy.

Skutková podstata většiny úsloví, pořekadel, pranostik a přísloví je nepopiratelná, a přesto přehlížená. Půvabná ponaučení a tradiční návody, jak naložit se životem, se usadily v našem povědomí jako ustálené fráze, nad kterými netřeba úporně hloubat a které netřeba brát vážně. Někdy snad přijdou vhod v rámci konverzační causerie, leč niternějšího vlivu na náš život se bohužel nedočkají. Každý je zná, ale málokdo jim rozumí, natož aby mu byly vodítkem při práci či ukazatelem v životě. Čím dál častěji stojí na vedlejší koleji, odkud už žádný vlak nevyjíždí. A přitom by možná nebylo od věci občas přihlédnout k poselství těchto rad a zbystřit pozornost, pokud nechytíme den za rohy, protože za ocas ho neudržíme. Možná že v situaci, kdy nemáme zrovna co na práci, bychom mohli zbourat pec a postavit novou. Kletby bychom měli brát s klidem, neboť myši vyhrožují kočkám pouze z hloubi děr. Nemluvě o tom, že než začneme straku chválit, jak létá, měli bychom si počkat, kam dosedne.

Magdalena Wagnerová, spisovatelka

Pomalu se bojím pustit jakékoli zpravodajské pořady v televizi či rozhlase, případně zabrouzdat internetem na stránky novin. Téměř všude na mě vyskočí pochroumané nabourané „plechy“, vidím vyděšené účastníky nehody a policisty vyšetřující místo, kde se bouralo. Z naleštěných korábů silnic se během vteřiny stávají zmačkané nefunkční harmoniky, z řidičů i spolucestujících v lepším případě ovázaní pacienti. Nejvíc mě děsí, když na obrázcích a záběrech jsou vidět zcela zakrytá těla těch, kteří už dál nepojedou. Mráz mi jezdí po zádech a  ptám se hlavně PROČ? Kam řidiči tolik pospíchají, ať to stojí, co to stojí? Nač musí být v cíli byť jen o maličký kousek dřív než ostatní? Jak se může stát, že někteří chodci doslova skáčou pod kola vozidel? Nějak tomu nerozumím. Podráždění, které se rozhostilo v kraji, se přeneslo do mezilidských vztahů. Kdo nemá lokty, nikam to nedotáhne. To vše se projevuje na silnici i mimo ni. A ke všemu s námi ještě cvičí počasí, jež dokáže během jednoho týdne navodit tři roční doby ze čtyř. V pondělí je zima, v úterý jaro, následuje podzim. Jen léto naštěstí zůstává v klidu. Zdá se, že pohádková Maruška běhá za dvanácti měsíčky denně a pořád něco vyžaduje. Vzhledem k tomu, že umí pěkně poprosit, měsíce se snaží o sto šest a mávají nad vatrou jako zběsilí. Tím pádem nás zahrnují sněhem a deštěm v hojné míře a občas přidají ledovku. V takovém terénu se špatně chodí, je jasné, že to platí i o jízdě v autě. Aby to šlo dobře, musí se patřičně ovládat řidičské umění. Slíbila jsem, že budu ve svých úvodnících pozitivní. Jenže jak, když zprávy se staly přehledem katastrof. Musíme se vzchopit, abychom situaci změnili. Nikdo jiný to za nás neudělá. Což si trochu zavzpomínat, společně si popovídat, co se podařilo a co by se mělo zlepšit. Začít pěkně doma a tu správnou pohodu pak šířit dál.

PhDr. Jana Semelková, šéfredaktorka 

Letos je na konci letopočtu osmička. Pro Čechy osudová, alespoň se to tak říká. Neplatí to samozřejmě o všech „osmičkových“ rocích. Rád bych jeden připomněl, protože by se na něj možná zapomnělo. A byla by to škoda, neboť šlo o vpravdě důležitý mezník.

Řeč je o roce 1838. Tenkrát majitel novohradského panství na jihu Čech hrabě Buquoy vyhlásil přírodní rezervaci Žofínský prales. Bylo to vůbec poprvé v českých zemích, dokonce poprvé v celé Evropě, kdy někdo vyňal část území z lesního či zemědělského hospodaření a ponechal je samovolnému vývoji. K neobvyklému nápadu vyhlásit rezervaci, a to byl v první polovině 19. století zcela neslýchaný krok, přivedli Buquoye lesníci. Ti ho upozornili na prastaré porosty nedotčené těžbou. Osvícený hrabě se rozhodl prales zachovat pro příští generace.

Není důležité, že později, když byl majitelem panství jeho syn, hrozilo pralesu úplné vymýcení. Ani to, že došlo ke zmenšení chráněné plochy z původních třiceti osmi hektarů na necelé dva. Důležité je, že k vyhlášení došlo a že postupně vznikaly další chráněně plochy. Zpočátku pomalu, třeba proslulý Boubínský prales byl vyhlášen až o dvacet let později, shodou okolností také v „osmičkovém“ roce 1858. Po něm přišly další rezervace.

Léta prošla a dnes jsou u nás stovky chráněných území. Z toho čtyři národní parky, šestadvacet chráněných krajinných oblastí, stovky přírodních rezervací a přírodních památek. Co všechno dnes vlastně chráníme? Zdaleka to nejsou jen části přírody ponechané vlastnímu vývoji. I když pralesy stále patří mezi přírodní perly, na jiných lokalitách ochránci proti lesu bojují. A jako boj to i vypadá. Kupříkladu do přírodní památky Na plachtě u Hradce Králové opakovaně vpouštějí tanky a nákladní auta! Narušují povrch, aby nezarostl křovinami a lesem. Právě narušený povrch vyhovuje vzácným obojživelníkům, motýlům nebo rostlinám.

Zkrátka dnes chráníme nejenom původní přírodu, ale i krajinu, kterou člověk přeměnil v minulosti. A to všechno začalo v jednom „osmičkovém“ roce před 180 lety.   

Miroslav Dittrich, člen Rady Českého rozhlasu

Strana 1 z 3

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270