český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Na kafi s Josefem Dvořákem

Mám štěstí, že mohu dělat rozhovory pouze s lidmi, s nimiž je radost se setkávat. Dvojnásobnou radost jsem měl ze setkání s Josefem Dvořákem, jemuž v těchto dnech vychází nová knížka. Povídali jsme si ale nejen o ní. Ono to s Pepou Dvořákem ani jinak nejde – myšlenka stíhá myšlenku, příběh střídá příběh. S úsměvem lze poslouchat excelentního vypravěče, který s věkem zraje jako víno, v jeho očích stále nepohaslo ono mladistvé jiskření a k jeho laskavému humoru jen přibylo více životní moudrosti.

 

Sešli jsme se symbolicky u šálku dobré kávy, protože vaše zatím poslední knížka nese název Na kafi s Josefem Dvořákem. Na rozdíl od několika předchozích má tahle trošku jiný obsah. A vy i váš spoluautor Petr Matějček o ní shodně tvrdíte, že je „bilanční“. Usoudil jste, že už je čas ohlédnout se zpět a hodnotit?

Ale vůbec ne. Tahle kniha vlastně vznikla náhodou, na základě rozhovoru, který se mnou Petr dělal původně pro noviny. Jenže jak se pořád ptal, já odpovídal, tak nám materiál začal doslova kynout, až nakynul do objemu, mnohonásobně přesahující kapacitu jakýchkoli novin. Já jsem Petra varoval, že když se rozjedu, jsem k nezastavení, ale on nedbal a následkem je tahle knížka.

 

 

Já se Petra musím trochu zastat, byl bych na tom asi stejně. Jsou lidé, kteří když mluví, tak je škoda je zastavovat, protože prostě mají co říct a naslouchat jim je požitek. Takhle řekněme „komunikativní“ jste byl vždycky?

Za to může maminka. U nás doma když se sedlo ke stolu, tak my všichni museli disciplinovaně mlčet, protože přece u jídla se nemluví, ale jediný, na koho to neplatilo, byla maminka. Maminka byla gejzír slov a studnice příběhů. A já si zřejmě vynahrazuju onu dobu povinného mlčení, kdy nás nepustila ke slovu, a vzal jsem to po ní. Proto se taky strašně rád setkávám pořád s novými a novými lidmi, abych jim znovu a znovu mohl vyprávět všechny ty příběhy, co jsem zažil, a které mám za ta léta nastřádány. Víte, když jste pečliví ve vyprávění, a je vám navíc sedmasedmdesát, tak asi fakt máte co říct…

 

Takže představa, jak osamělý penzista Pepa Dvořák sedí mlčky na lavičce v parku a hází drobty holubům, je pro vás asi nepřijatelná.

No, já už vlastně v penzi jsem, a docela dlouho. Ale ona ta funkce penzisty je něco, co mi bylo jaksi přiděleno, za zásluhy, ale ani jako funkcionář si nedovedu představit, že bych večer nešel hrát divadlo. Nebo vůbec, že bych se najednou nepotkával s lidmi. Já měl vždycky představu, že jestli se jednou octnu v nějakém důchoďáku, tak nebudu rozhodně trávit čas zavřený na samotce, a ostatní spolupenzisti nebudou sedět u televize, nebudou dokola hrát karty nebo šachy, ale budou říkat: „Hele, zahoďte to a pojďte za Dvořákem, ten bude vyprávět a bude sranda…“ Ale pozor, to ticho v parku a házení drobtů ptactvu si taky umím užít.

 

Opravdu vás lze potkat v parku na lavičce se suchým pečivem v ruce a obklopeného rozdychtěným ptactvem?

No, já si zrovna tuhle činnost bohatě vynahrazuji na chalupě, kterou máme v severních Čechách, na krásném místě v lese, kde vždycky večer, když přestanou chodit turisti, tak všechno ztichne, kromě lesa, a ten se najednou rozezpívá. Vždycky si říkám, že před nějakými třiceti lety to bylo obráceně – to jsme se vraceli z hospody a zpívali jsme my. Někdy jsme i ty ptáky přezpívali, ne-li přeřvali. Ale dneska si už jejich produkci dokážeme užít a vychutnat. Taky se o ně staráme, aby nestrádali, krmíme je, takže kolem naší chalupy máme nejvypasenější sýkorky v Českém ráji. Některé dokonce už ani nelítají, ale choděj pěšky.

 

Ornitolog by zaplesal nad takovou péčí…

Nebo taky ne – tedy skrz tu nadváhu. Ale neřekli byste, jaké jsou to potvůrky inteligentní. Když z chalupy odjedeme, tak vědí, že nic nekápne, a rozletí se do všech koutů lesa. Jakmile dorazíme, dochází k velkým leteckým manévrům, oddíly ptactva se stáhnou do blízkosti chalupy, pak přiletí průzkumná letka, a jakmile zjistí, že stav zásob byl čerstvě doplněn, vydá signál a letecké svazy jdou do akce. Jsem šťastný, že jsme si před lety chalupu v tak krásném koutě pořídili, jezdíme tam pravidelně relaxovat. Můžeme si uspořádat v klidu myšlenky, anebo si dovolit přepych nemyslet na nic, což je občas hrozně očistné. A hlavně, já strašně rád relaxuju fyzickou prací. No a na to je chalupa ideální.

 

Relaxujete i na jevišti?

Na jevišti to nejde. Tam musíte být naplno a celý. Ještě v šatně před představením se můžete zabývat myšlenkami na cokoli, třeba co vás zítra čeká, kam musíte zajít, že musíte objednat zedníka nebo kominíka. Konkrétně v naší šatně to už v posledních letech bývá jako v čekárně u doktora – trumfujme se, koho co bolí a na jakém vyšetření zrovna byl. Ale jak vlezete na jeviště, všechno z vás spadne a vy po celou dobu představení musíte vnímat jen hru, partnery, kolegy. Víte, jsou herci, co třeba hrají ve více představeních v několika divadlech, a mají je rozdělené – tady si to užiju, tomu věnuju péči, ale sem si jdu zahrát jen pro honorář. Tak tohle já neumím. I když na hercích, kteří hrají souběžně několik představení na několika místech, k tomu si ještě střihnou nějaký seriál, obdivuji, že vědí, kde mají zrovna být a co mají říkat. Já bych to asi nedal. Rád sedím pevně na jedné židli, než v kalupu poposedávat z jedné na druhou, to pak na každé sedíte jen půlkou zadnice.

 

Existuje nějaký rozdíl mezi divákem řekněme předrevolučním a tím současným?

To bych ani neřekl. Divadelní publikum je v zásadě stále stejné. Ale jsou velmi různá, takříkajíc jednotlivá publika. Jiří Suchý tenhle fakt krásně vystihl slovy: „Diváku, jseš takovej, jakej se sejdeš.“ A to je záhada, kterou se nám za celá léta nepodařilo vyřešit. Nesouvisí to ani s typem představení. Vzpomínám si, že v době největšího úspěchu Kytice, kdy na ni bylo neustále vyprodáno a my hráli i dvakrát denně, jsme mívali čtyři víkendová představení – dvě v sobotu a dvě v neděli, vždycky odpoledne a večer. A jedno z těch představení úplně propadlo. Reakce publika byly o padesát procent slabší, než jsme byli zvyklí. Záhada. No a jindy, to jsme ale příčinu odhalili, jsem taky před představením zjistil, že publikum je úplně zticha. Publikum musí šumět, jakmile je zticha, něco není v pořádku. A tenkrát bylo jasné na první pohled, že to bude vlažné. Ale vysvětlení bylo celkem prostě – bylo to o Dušičkách a skoro všichni se vraceli ze hřbitova.

 

Vraťme se ještě k počátku vaší divadelní společnosti. Bylo těžké rozhodování, najednou „přešaltrovat“ ze zaměstnance na podnikatele?

Já z toho nadšený nebyl. My jsme byli autorské divadlo, takže jsme si na sebe v pohodě jako zaměstnanci vydělali. Ale nebylo to jen o penězích. Měli jsme dost času i na jiné aktivity, a zejména pro mě, notorického bordeláře, mělo obrovské plus, že jsem se nemusel o nic starat. Do kanceláře si mě zavolali maximálně na nějakou konzultaci, nebo když bylo před schvalovačkou nové hry. To se už naštěstí dnes neděje, protože tyhle schvalovačky před komisí, která měla z principu zákaz se smát a všichni v hledišti byli tudíž kožení jak sbírka zákonů, to byly pro komika tortury za trest. Brr, už bych to nechtěl zažít. Když přišlo rozhodování, zda se postavit na vlastní nohy a najednou se starat o všechno, dost jsem se toho bál.

 

Ale vy jste v té době byl už etablovaný, úspěšný komik, určitě by vás někdo zaměstnal…

No jo, ale to já jsem zase nechtěl. To by byl konec divadla, které jsme od počátku dělali. Já měl kolem sebe partu lidí, byli jsme na sebe zvyklí, a tohle všechno by se najednou rozbilo. My chtěli dělat dál divadlo, do kterého jsme se zamilovali. A co je hrozně důležité, já bych najednou musel hrát divadlo „cizím jazykem“. My už měli ten svůj, navzájem jsme si rozuměli mezi sebou i s publikem.

 

Takže pak už nebyla jiná cesta – kromě herce jste se stal navíc divadelním podnikatelem. Nestará se o vás už kancelář, ale máte dvě významné posily z domácího týmu.

Ano, manželku a dceru. My jsme to nejdřív zkoušeli s agenturami. Jenže taková umělecká agentura nemá jenom vás a tudíž se o vás nestará jako o vlastní rodinné stříbro. Jste prostě jedni z mnoha. Jenže o divadlo se musíte starat čtyřiadvacet hodin denně. Tak jsem navrhl své ženě, aby se toho ujala ona. Nechtělo se jí, ale nakonec jsem jí vysvětlil, že přece dělala filmovou produkci, což vlastně znamená zajišťovat herce, dispozice, dopravu, mzdy, smlouvy… Navíc, říkal jsem, jsi hezká, chytrá, umíš jednat s lidma. No uznejte, pod tíhou takových argumentů nakonec nemohla odmítnout.

 

Jak to zvládáte, když kromě manželky máte doma i manažerku? Není to občas o nervy?

Napište to nějak laskavě, ale někdy to jde na nervy těžce. (smích) Z našeho obýváku se občas stává kolbiště, kde se řeší i nepříjemné věci a nezdary. A musím říct, že jako soupeři jsme oba nesmlouvaví. Ale dlužno dodat, že jen pro určitý čas, protože vždycky řešení najdeme. Pak jeden odejde do kuchyně a okřídlená věta Mám ti taky udělat kafe? všechno smaže. To hledání shody a kompromisu vždycky stojí za úsilí, protože oba víme, že děláme divadlo, které přináší publiku radost, které tvoří parta lidí, co jedou na jedné vlně, a publikum právě tohle neomylně vycítí.

 

Zdá se, že v rodině máte vůbec podporu. Dlužno říct, že v rodině poměrně rozvětvené…

Musím přiznat, že zpočátku jsem tu rodinu, v mém případě se sluší spíše říct „ty rodiny“ trochu zanedbával, až jsem si ani nestačil uvědomit, jak se nám pěkně rozrůstají a množí. Teď mám ale obrovskou radost, že je tak početná. Navíc jsem hrozně rád, že příslušníci všech rodin spolu bez problémů komunikují, což se týká dětí i manželek. To nebývá úplně běžné. Mám skvělé dcery i vnučky a vnuky, vím, že se na všechny můžu spolehnout. Tohle považuju za jeden z největších darů, jimiž člověk může být na této zemi obdarován a poctěn.

 

Autor: Pavel Mészáros, Foto: archiv Josefa Dvořáka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test