český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Medvědi jsou můj život

Tradice chovu medvědů na Českém Krumlově je dlouhá více než čtyři sta let. První zmínky pocházejí z druhé poloviny 16. století, z doby, kdy byl zdejším pánem Vilém z Rožmberka. Podle rodových pověstí jsou Rožmberkové příbuzensky spjati s italským rodem Orsini, a orsa znamená italsky medvědice. Proto se dostala dvojice medvědů do rodového znaku Rožmberků, kde jsou zobrazeni jako štítonoši, a proto se asi na Českém Krumlově začali medvědi chovat.

 

Pana Černého zaujali už v dětství. Prostál hodiny u medvědária, a když si ho zdejší medvědář všiml a vyzval ho, zda by mu chtěl pomáhat, nezaváhal ani chvilku. O medvědy se stará už čtyřicet tři let, za tu dobu neměl ani jednou dovolenou.

„Vím, že to se mnou není jednoduché a bez podpory a porozumění manželky a celé rodiny bych to dělat nemohl.“ A protože jablko nepadá daleko od stromu, na vizitkách a samolepkách můžeme číst: Medvědáři Jan Míša Černý a syn Radek Černý. Slavní medvědí sourozenci Matěj, Vojta a Kuba ze seriálu Méďové se narodili právě tady a pan Černý jim doslova zachránil život.

 

 

Pane Černý, jak to tenkrát bylo?

Medvíďata se narodila na počátku ledna. Jejich máma, vystresovaná ze silvestrovských petard a ohňostrojů, je odmítla přijmout, dokonce je zahrabala do hnoje. Bylo velké štěstí, že jsem tu právě byl. Medvědici jsem odehnal, medvídky popadl a utíkal s nimi domů. Hlídali jsme je, krmili, zahřívali, a můj kamarád Václav Chaloupek, kterému jsem hned zavolal, rychle přijel, aby mi s nimi pomohl. Rozhodl se, že s nimi zkusí natočit večerníček, protože už měl zkušenosti s jinými zvířaty. Seriál Méďové byl velmi úspěšný. Dnes už žijí jen dva z nich, Matěj a Kuba, domov našli v lesoparku v Berouně a mají se dobře.

 

Vzpomenete si, kdy jste poprvé medvěda pohladil?

Pamatuju si to přesně. Bývalý medvědář, pan Samek, mi nabídl, abych přišel za ním do medvědária a pomohl mu. Byl jsem z té možnosti nadšený. Zametal jsem, chystal medvědům jídlo. Bylo mi čtrnáct let. Medvěda Jakuba, který tu tenkrát žil, jsem si pohladil přes mříže hned a byl to pro mě neskutečný zážitek. Že se ze mě stane medvědář, jsem si „usmyslel“ už jako malý kluk. Jezdil jsem k babičce a dědovi na statek, kde byla spousta zvířat, ale medvědi mi tam chyběli…

 

A pak jste se jím opravdu stal…

Když mi bylo osmnáct, medvěd pana Samka zranil a bývalá ředitelka zámku mě požádala, zda bych ho zastoupil. Takže jsem se o ně staral, za dvě stě padesát korun měsíčně. Po jeho návratu jsem mu dál pomáhal. Pak jsem jednoho dne dostal klíče od medvědária a stal se medvědářem. Dlouhá léta jsem zároveň pracoval jako horník, později střelmistr – celých třicet let. Teď už mám medvědy na plný úvazek. Skončil jsem na šachtě, opatřil si živnostenský list. Mám certifikát ošetřovatel cizokrajné zvěře – medvědi, živnost má název chov zoologických zvířat.

 

 

Vychováváte si i vy svého nástupce?

Bude jím jednou můj syn, pomáhá mi už i jeden z vnuků. Syn je vyučený uměleckým kovářem, opravuje národní památky. Jeho práce jsou tady na Krumlově, ale i na Hluboké, v různých kostelech. I on už má certifikát na medvědy, dokáže mě zastoupit, když je nemohu nakrmit. Ale já ještě nechci skončit. Zatím mám síly dost, jsem vytrénovaný, každý den s manželkou chodíme s našimi psy na dlouhé procházky do lesa. Záda mě občas bolí, chodím sem i v horečkách, ale své medvědy neopouštím.

 

Teď tu máte jen jednoho…

Ano, Marušku, Marii Terezii. Zůstala tu sama, její kamarády jsme museli uspat, byli už velmi nemocní. Medvědi jsou samotáři, takže jí to nevadí, ale brzy tu bude veseleji, chystají se sem nová medvíďata a my už se na ně všichni těšíme, já asi nejvíc. Všechno je zrekonstruované, zabezpečené, připravené. Marie Terezie pochází jako její slavná jmenovkyně z Rakouska. Původně jsme ji přivezli jako nevěstu pro našeho medvěda Huberta. Jenže Hubert se v milostném namlouvání uhodil hlavou o skálu, upadl do vody a utopil se. Marušce je dvacet šest let, jiného partnera už by nepřijala, zůstala bez mláďat. Je to medvěd brtník, její kamarádi „přes mříže“ byli medvědi hnědí – Káťa a Vok.

 

A vaše medvědí vzpomínky?

Ty nejkrásnější. Vychoval jsem postupně devět mláďat od jejich narození, celkem mi „prošlo rukama“ čtrnáct medvědů. Malá medvíďata tu chodila po místnosti, byla zvědavá, otevírala ledničku. Míval jsem vyházené a rozšlapané jogurty, rozlité mléko… Třeba Kateřina a Vok, to byli praví „páni Krumlova“. Oba se dožili daleko vyššího věku než medvědi ve volné přírodě, byl jsem s nimi do jejich úplného konce. Od mládí jsem na hlavě nosíval takový „rumcajsovský“ klobouk, měl jsem ho moc rád, ale Káťa mi ho sežrala. Na různých zdejších slavnostech chodívám ke stánkům s klobouky, ale zatím jsem stejný nenašel. Naše další medvíďata Eliška a Honzík žijí v Plzni, na Konopišti mají Martínka a Agátu, kvůli nim tam obnovili medvědárium.

 

 

Co je pro začínajícího medvědáře nejobtížnější?

Dostat se medvědům „do duše“, získat jejich důvěru. Stát se součástí jejich života, být laskavý, nepodrazit je. Každý z nich je jiný, jeden zrádný, jiný flegmatický, některý dobrák, některý zlý. Vyplatí se mít mezi nimi „svého ochránce“. Káťa mi jednou zachránila život, když mě díky mé neopatrnosti medvědi obstoupili, zahnala je. Byla to moje „princezna“, ale nesměl jsem to před ostatními medvědy dávat najevo. Jsou žárliví a klidně by jeden na druhého skočil. Člověk si musí držet odstup, dávat si neustále pozor. Medvěd je nebezpečná šelma, a tak k němu musíte přistupovat. Maruška, když sem přišla, byla velmi ostrá. Sekala, útočila, trvalo tři roky, než jsme se skamarádili. Dnes už ji i pohladím.

 

Poranili vás někdy?

Jizvy po těle mám, ale medvědům za to vinu nedávám. Vždy se to stalo nějakým nedopatřením. Medvěd brtník váží kolem dvě stě padesáti kilogramů, medvěd hnědý má i čtyři sta kilogramů. Když se tací drobečkové oženou… Mají obrovskou sílu, jsou jak „rozjetý vagon“.

 

Není pro vás asi moc příjemné, když téměř ve všech zámeckých komnatách vidíte medvědí předložky…

Já do zámku nechodím, byl jsem tam snad jednou v životě. Ale jsem rád, že mí medvědi zůstali i po smrti na zámku. Že se vrátili zpátky domů a jejich kůže nezdobí chatu nějakého zbohatlíka. Je tu Káťa, Vok, Míša, Sam… Nevěřila byste, jak velký je o medvědí kůže zájem, a tak mě těší, že jsou na Krumlově.

 

 

O Samovi jste ještě nevyprávěl…

Medvědář Samko ho spolu se mnou zachránil. Jeho rodiči byli mí první medvědi, Jakub a Zuzana. Mláďata se musí včas oddělit od rodičů, nebo je samec zabije, aby měl samici pro sebe. Jeho sourozence Jakub zakousl, Sama se nám podařilo oddělit. Medvědář ho vzal domů a staral se o něj. Jako mládě ho vodil i do hospody, ležel nám pod stolem. Teprve když si Sam vylezl na jedno auto a rozdupal jeho střechu, přišel čas, aby se vrátil do medvědária. Byl to obrovský, krásný medvěd, žil tu spokojeně celý život a měl nás moc rád. Dokonce účinkoval i v reklamě Japonců na auta. Na zámku jezdily mercedesy a za nimi se objevil Sam… Vydělal si čtyři stovky.

 

Rozpoznáte „své“ medvědy třeba na fotografii?

Určitě. Každý byl trochu jiný. Vedu si záznamy, mám i videokazety z jejich nejdůležitějších životních okamžiků, které čekají na zpracování, ale zatím jsem nenašel čas. Kastelán doktor Slavko zpracoval historii zdejších medvědů, vznikla nádherná publikace, kterou máme jako dárek pro sponzory a vzácné návštěvy.

 

Co dáváte medvědům k jídlu a pití?

Není legrace je uživit. Třeba medu pro ně potřebuju čtyři sta dvacet kilo ročně. Pijí mléko, do kterého přidávám vodu, med, minerály, rybí tuk a mastné kyseliny. Osmdesát procent jejich potravy tvoří ovoce a zelenina, sponzoři nám dávají potraviny, které se neprodají v obchodě. Dostávají i jogurty, tvaroh, smetanu, vepřové škvarky a psí granule. Maso jim nedávám, protože žijí několik generací v zajetí a na rozdíl od zvířat z volné přírody nemají vytvořenou imunitu vůči syrovému masu. Med jim mažu na stromy, na kameny a oni hledají, bývá to pro ně zábava. Krmím je až sedmkrát denně, ale kdybych je krmil třeba dvacetkrát, vždycky se na jídlo vrhnou. Jsou to nenažranci.

 

 

Máte problémy s návštěvníky, kteří jim házejí svačiny?

Teď už jen výjimečně. Bývaly doby, kdy jsme mezi medvědy sbírali plechovky a všechno možné, díky osvětě už se to ale nestává. Pořádám přednášky pro děti, seniory, přijíždějí ze všech koutů republiky. Především těm malým vždy zdůrazňuju, že nejde o hračky, plyšáky, ale o velmi nebezpečné šelmy. Když ale dojde na otázky, holčičky se mě často ptají, kolik mi je let a jestli jsem ženatý.

 

Kdy vám vaši svěřenci dělají největší radost?

Když se narodí medvíďata a mají se k světu, to jsou okamžiky, na které se nezapomíná. A když si pak lebedí v bazénu nebo spokojeně polehávají a tzv. „gaučují“, vím, že je jim fajn. To je pro mě ta největší odměna.

 

Zažil jste i nějaký „průšvih“?

Stalo se to 8. února v roce 1987. Dva opilí mladíci skočili do příkopu k medvědům, chtěli jim dát ochutnat pivo. Jednoho potrhali, přišel o ruku, druhý má doživotní psychické potíže. Medvědi byli poranění přihlížejícím policistou, museli jsme oba zastřelit. Poté jsem téměř dostal infarkt. Byl to příšerný rok.

 

 

Raději k něčemu veselejšímu, máte tu nějaké medvědí „tradice“?

Každoročně už od roku 1988 na Štědrý den pořádáme medvědí Vánoce. Ozdobíme vánoční stromy medvědími pochoutkami, dětem vaříme čaj s medem, dospělým „medvědí mok“. Přijíždějí lidé z celé republiky, bývá jich tu více než tisícovka, někteří přivážejí i všelijaké medvědí dobroty. Novinkou je účast zámecké gardy, která dohlíží na focení rodin s medvědem, který je samozřejmě za mřížemi. Bývá tu skvělá nálada.

 

Pane Černý, proč milujete medvědy?

Protože jsem sám medvěd, já už se tak cítím…

  

Jan Míša Černý se narodil v roce 1952, dětství prožil v Rychtářově u Českého Krumlova. Pracoval jako horník a později střelmistr. Má na starosti medvědy v Medvědím příkopu na Českém Krumlově. Je ženatý, syn Radek je jeho zástupcem, o práci s medvědy se zajímá i jeho sedmnáctiletý vnuk. Celkem má osm vnoučat a čtyři pravnoučata.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský 

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test