český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Cesta za poznáním daleké Asie (1/2)

Mám ráda asijskou kulturu a jídlo. Jednoho dne mě napadlo, že by cíl mé další cesty mohl být Myanmar. Největší stát v jihovýchodní Asii, který je zatím tak trochu tajemnou zemí. Lákalo mě poznání původní atmosféry, kterou si země zachovala díky vojenské izolaci a hospodářské stagnaci. Lidé zde více než půl století žili v izolaci pod vládou generálů a navštěvovalo ji velice málo turistů. V posledních sedmi letech tento stát zažívá velké politické a ekonomické změny a je tak pro návštěvníky dostupnější. Rovněž jsem se těšila na velké množství kulturních památek. Vždyť je to země silně nábožensky založená a ve starobylých městech je vybudováno tisíce pagod a klášterů. Začala jsem si zjišťovat informace a prohlížet mapu.

 

Mezi Čínou a Indií

Myanmar (dříve Barma) vznikl v údolí řeky Iravádí, která je kolébkou civilizace podobně jako Ganga nebo Nil. Spojujícím kulturním vlivem byl jednoznačně budhismus, který zde přetrvává dodnes. Ovšem jsou zde také křesťanské a muslimské menšiny.

Dějiny Myanmaru odráží její polohu na rozhraní mezi Čínou, Jihovýchodní Asií a indickým kontinentem. Země vždy musela odrážet útoky znepřátelených království a čelit silným kulturním vlivům. Byla snaha ji rozdělit na množství malých království.

Do roku 1948 byla pod britskou kontrolou. V letech 1948–1962 se vedli boje za nezávislost a postupně vznikla většinová barmská vláda. Roku 1962 došlo k vojenskému převratu. Vládu v zemi uchopila Revoluční rada, která zrušila ústavu a vyhlásila cestu k socialismu. Demokratické reformy se místní obyvatelé dočkali až v roce 2011.

 

Základní vybavení na cestu

Hlavní město je od roku 2005 Naypyidaw. Do té doby to byl po dlouhou dobu Yangon. Rodným jazykem je barmština, ale ve větších městech jsme se také domluvili anglicky. Místní měna je Kyat. Dočetla jsem se, že na cestu je třeba mít s sebou v hotovosti dostatek amerických dolarů, nejlépe neopotřebovaných bankovek. To se nám na místě potvrdilo, na bankomaty se zde spoléhat nedá, především mimo velká města jsme téměř žádné nepotkali.

Vhodné oblečení zakrývá celé nohy a také ramena. Na posvátná místa je to nutné, navíc se musí sundávat boty, které se nechávají před chrámem. Tílko a kraťasy si jinde vzít můžete, ovšem Barmáncům to jistě není příjemné, i když nedají nic znát.

Koupila jsem si zavinovací sukni až na zem a v té strávila téměř celou dovolenou. Opravdu doporučuji vzít si minimum věcí, všude za pár korun ochotně šaty vyprali. Místní nosí zavinovací dlouhé sukně z nejrůznějších barvených, ručně vyrobených látek. Ženy k nim mají většinou ušitou i krásnou halenku s dlouhým rukávem.

Na cestu jsme se vydali v listopadu. V Myanmaru tehdy začíná hlavní turistická sezona, která končí až v únoru. V těchto měsících by zde mělo převládat azurové nebe a teploty okolo 32 °C. Nestřídají se zde čtyři roční období, země leží v tropickém klimatu a střídá se sucho s vlhkem a obdobím dešťů. Měli jsme štěstí, počasí vyšlo a pršet začalo až v den odletu.

Průměrná cena letenky je 18 až 25 tisíc a let trvá přibližně 20 hodin s dvěma přestupy. Létá se například přes Vídeň a Bangkok. V některých měsících přes Dubai s jedním přestupem.

Ubytování jsme řešili on-line. Z Prahy jsme si zařídili pouze první noc v Yangonu, kam jsme přiletěli pozdě večer. Přespávali jsme v hotelech různé kvality a nikde nebyl problém se připojit na internet.

 

Cestou necestou

Cestovali jsme místními autobusy. Ve městech vždy funguje řada cestovních kanceláří, které zajišťují přepravu. Mají stánky na velkých autobusových stanicích, kde se dá domluvit. My jsme většinou poprosili recepčního v hotelu, který autobus na následující den telefonicky zamluvil. Velice mile nás překvapilo, že v ceně jízdenky je vždy také přeprava od hotelu na nádraží. Další výhodou je, že na recepci jsme se vždy v celku dobře domluvili anglicky.

Samotná cesta autobusem je zážitek spíše pro silnější povahy. Cesty jsou nezpevněné a mnohdy se jede třeba dvě stě kilometrů i osm hodin. Autobusy i mikrobusy jsou přeplněné lidmi a jejich věcmi, uličky se plní sklopnými sedadly, působí to trochu stísněně. Na první cestě nás překvapilo, že řidiči všem rozdali černé igelitové pytlíky. Nechápali jsme, na co jsou, než vytáhli betel, který celou cestu všichni včetně nich žvýkali a plivali do zmíněných pytlíků nebo z okna.

 

Betelové sousto je rostlinná droga, kterou používají lidé v jihovýchodní Asii jako stimulant třeba místo kávy. Zelený list pepřovníku betelového se potře hašeným vápnem a zabalí se s nedozrálými plody palmy arekové. Při žvýkání se uvolňuje arecaidin, který barví sliny červeně. Vápno likviduje sklovinu a dráždí sliznici. Náruživí žvýkači mají červený, černý nebo prořídlý chrup a pohled na jejich úsměvy až trochu děsí.

 

Mezi většími městy je možné použít vnitrostátní leteckou přepravu nebo se vydat vlakem. Koleje však nejsou tolik rozšířené, jsou také nekvalitní, proto cesta nebývá o moc rychlejší než autobusem. Místní lidé si cizinců příliš nevšímají. Jsou velice slušní a člověk si zde připadá naprosto bezpečně. Nikde se nesmlouvá, ceny jsou pevně stanovené. V zemi panuje v těchto věcech opravdu pořádek – jsou to pozůstatky minulého režimu.

 

Pláž Ngwe saung

Tohle místo bylo jako stvořené pro odpočinek. Prázdná pláž i hotely, úžasné západy slunce, prostě ráj. Nikde jsme nepotkali turisty, ve městě velice dlouho trvalo, než jsme našli směnárnu a někoho, kdo bude rozumět a poradí s další cestou. Druhý den jsme dostali od místních mladíků, projíždějících po pláži na motorce, pozvánku na fire-show. Každý večer se konala v místním baru s názvem UME. Tohle místo musím určitě doporučit. Výborné jídlo, silné drinky, milá obsluha a taneční hudba. K našemu údivu tu také byli turisté z různých koutů Evropy a tančilo se až do rána. Vystoupení s ohněm předvedli mladíci z pláže a byl to krásný zážitek. Doslova mě ohromila jejich slušnost, skromnost a pokora.

Po třech dnech odpočinku jsme se vydali na první dalekou cestu do Baganu. Prvních šest hodin jsme jeli minibusem do města Paya. Vůbec jsme se nemohli poskládat, ve voze pro deset nás jelo asi dvacet a hromada věcí. Sedačky byli maličké a opěradla rozbitá. Na místě jsme se ptali po autobusu na Bagan a tři Barmánci na skútrech nás odvezli na autobusové nádraží. Zjistili jsme, že žádný noční autobus nejede. Nakonec jsme odjeli o hodinu později do Mandalay velkým a pohodlným autobusem, který jel celou noc a my mohli v klidu spát.

 

Druhé největší město

Naše další zastávka byla trochu neplánovaná. Mandalay je po Yangonu druhým největším městem země. Leží severně od metropole necelých sedm set kilometrů a dá se do něj dojet poměrně rychle po hlavní barmské dálnici. Rozkládá se na březích řeky Iravádý.

První odpoledne jsme se procházeli městem, které se nám zdálo být velice klidné. V centru jsme unavení horkem asi dvě hodiny obcházeli Mandalajský palác. Byla to pevnost obklopená hradbami dlouhými 3,2 kilometru, vysokými 8 metrů, která je obehnána vodním příkopem širokým 70 metrů. Přečetli jsme si, že dříve v něm sídlili dva barmští králové. V březnu 1945 vypukl požár při bojích s britskými vojsky a zcela místo zničil. Zachovaly se pouze hradby a příkop. Palác tak musel být postaven znovu. Část paláce je přístupná návštěvníkům, uvnitř jsou různé pavilony, kde jsou například muzea.

Druhý den dopoledne jsme vyrazili na výhled na Mandalay hill. Mandalajská hora je vysoká 230 metrů a pěší výšlap po schodech trvá asi půl hodiny. Nahoru jezdí výtah a dolů jezdící schody. Šli jsme pěšky, bosi a cestou si prohlíželi oblečení, šátky, náramky, obrázky a další věci, které prodávají obchodníci na schodech. Mandalay bylo velice levné, podobné věci se daly koupit i v dalších městech, ale většinou za úplně jiné ceny.

Cestou nahoru jsme poprvé potkali české turisty. Měli jsme ještě několik zastávek ve svatyních se sochami Budhy a nakonec nás odměnil krásný výhled na město.

Odpoledne jsme navštívili Mahamuni Buddha. Chrám velkého zlatého Budhy je nejuctívanější svatyní. Vstup do zlaté místnosti je povolen pouze mužům. Ženy se smějí dívat pouze prostřednictvím kamer a obrazovek, které jsou kolem rozmístěné. Před chrámem lze koupit zlatý nalepovací papírek a poctít jím Budhu. Četli jsme, že vrstva takových papírků je už asi 15 centimetrů široká.

Poslední den nás ráno vyzvedl taxíkář, který měl připravený program na celý den. Navštívili jsme nejznámější místa plné turistů, což byla velká změna oproti dosavadnímu cestování. Výhodou bylo, že jsme stihli ještě hodně vidět. Další plus bylo, že průvodce mluvil velmi dobrou angličtinou a my se mohli na mnohé doptat. Podobných průvodců jsme potkali během dovolené více a všichni se o nás báječně postarali.

Autorka: Lucie Hrubá, Foto: autorka 

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test