český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Překopala jsem svůj život a nelituju toho

V loňském roce se operní pěvkyně Jana Veberová rozhodla k zásadnímu kroku. Z Prahy se přestěhovala na venkov, přesněji do okrajové části Kutné Hory a spolu se svým mužem začala farmařit. Koncertní zpěv sice na hřebík nepověsila a nadále jej miluje, ale jak říká, dnes už si dovede představit život i bez zpívání. Její prioritou je klidný a spokojený rodinný život. „Můj muž je „velitelem“ při práci na farmě, já zase velím při zpívání,“ směje se. Spolu s Jaroslavem, jeho tatínkem a svými dvěma dětmi pečují o rozlehlý jabloňový sad, starají se o dva koně a zvelebují dům.

 

Proč jste zamířila na gymnázium místo na konzervatoř?

Bylo to přání mého tatínka. Přál si, abych měla jistotu ve vzdělání, zdálo se mu, že konzervatoř mi v životě moc nepomůže. Měl představu, že jednou budu paní učitelkou. Maminka zase měla sen, že budu zpěvačkou. Přání jsem splnila vlastně oběma. Maminka chodila na každé mé vystoupení a radovala se z mých úspěchů. Dnes jsem i učitelkou zpěvu.

 

Stala jste se soukromou žákyní operní pěvkyně Ludmily Bendlové, kterou nikdy nezapomenete zmínit. Zač jí vděčíte?

Za to, že zpívám. Učila jsem se hrát na klavír, kytaru, flétnu, a když mi bylo třináct, vzala si mě pod svá křídla paní profesorka Bendlová, sólistka Národního divadla. Stala se mou „hudební mámou“ a já se pevně rozhodla, že budu zpěvačkou. Probudila ve mně lásku ke zpěvu, naučila mě zpívat s jistotou, poradila mi „fígle“, které dodnes používám. Měly jsme spolu krásný vztah. Radila mi s líčením, oblečením, hlídala mou životosprávu.

 

 

Ještě v posledním ročníku gymnázia jste absolvovala konkurz do Státní opery Praha a byla přijata…

Byla to také zásluha paní profesorky, která usoudila, že přišel správný čas a ke konkurzu mě přemluvila. Byla jsem přijata a o prázdninách po maturitě se stala členkou souboru. Pobyla jsem tam dva roky. Nejsem dravý člověk, nemám ostré lokty. Divadlo je stres, psychicky náročná záležitost, konkurenční boj. Necítila jsem se spokojená, a když odcházela paní ředitelka, odešla jsem také. Rozhodla jsem se pro samostatnou koncertní činnost. Maminka mé rozhodnutí oplakala a uklidnila se teprve tehdy, když zjistila, že se zpěvem pokračuju, jsem spokojená a začíná se mi dařit.

 

Neměla jste strach, že to nezvládnete?

Mladý člověk nemá z budoucnosti strach, ale je pravda, že první dva roky jsem se protloukala všelijak. Sice jsem zpívala, ale k uživení to nebylo. Zkoušela jsem k tomu fotomodeling, ale ani tam nebylo nic jistého. Byla jsem fakturantkou, sekretářkou, nic z toho mě příliš nebavilo. Naštěstí mé koncerty postupně začaly přinášet další nabídky a příležitosti, můj diář se začal plnit a já si uvědomila, že zpívání mě těší ze všeho nejvíc.

 

Vaším vzorem je Ema Destinnová. Proč?

Mám podobně nastavený hlas. Pojala mezzosoprán i soprán, měla barevný hlas a široký rozsah, to není cvičením, ale vrozená dispozice. Je mi velmi blízká tím, že se prosadila svým talentem, neměla známosti, cesta na vrchol jí trvala poměrně dlouho. Často zpívám písně z jejího repertoáru a jako velmi mladá jsem se prosadila právě v Mezinárodní pěvecké soutěži Emy Destinnové.

 

 

Kromě operního zpěvu se věnujete i operetám…

V době, kdy jsem hledala svou jistotu, mi přišla nabídka z jednoho německého operetního souboru na šňůru zájezdních představení. Přestože jsem neuměla německy a s operetou jsem neměla žádné zkušenosti, té šance jsem se chopila a během měsíce nacvičila zpaměti třináct operetních árií. Opera je prožitek, lehkost, koketerie. Patřila jsem k těm, kteří se na ni dívají „skrz prsty“. Svůj názor jsem opravila a operetu si zamilovala.

 

Odstěhovala jste se za svým mužem z Prahy na předměstí Kutné Hory. Znamenalo to pro vás nějaká omezení?

Spíše naopak. Pole působnosti se mi rozšířilo o Kutnou Horu, nádherné historické město, kde je umění velmi kladně přijímáno. Místa, kde už jsem koncertovala, mi zůstala, a k tomu přišla možnost dalších. Významnou měrou k tomu přispěl můj muž Jaroslav, který mi ve zdejším prostředí hodně pomohl. Jako kutnohorský rodák, kterého tu vnímají jako šikovného truhláře a organizátora různých společenských akcí, mohl oslovit mé budoucí publikum a já se nezvykle rychle stala součástí zdejší umělecké sféry a získala popularitu. Když se mezi jeho zákazníky a přáteli rozšířilo, že má ženu operní pěvkyni, přišli na koncert, poprvé možná ze zvědavosti, ale postupně jsem si získala jejich pozornost.

 

Zapojila jste se do společenských aktivit svého muže?

Okamžitě. Díky tomu, že máme kočárové koně a Járovým koníčkem je oprava poškozených historických kočárů, které máme doma už tři, mohu přijíždět na různé akce „jako princezna“ a zazpívat. To je nádhera a okamžitě to zaujme nejen dospělé ale i děti. Vyrobil lavičky do místního parku, úkryt pro kachny na rybníček, budky pro ptáky, zorganizoval prvomájové líbání v sadu. Na můj první zdejší koncert, který proběhl v zámecké knihovně na nedalekém zámku Kačina, osobně pozval více než stovku lidí, vytiskl letáky…

 

 

Velmi povedenou akcí byl „Den otevření dveří“…

Jára vyrobil jako dárek městu repliku historických dveří místní radnice. Pojali jsme to jako happening, celá rodina se zapojila. Mé děti byly připraveny obsluhovat, sestra mi přijela pomoct s pečením štrúdlů. K radnici jsme přijeli v kočáře, přestože v tu chvíli lilo jako z konve a byli jsme úplně promočení. Zmokl pan starosta i přítomní novináři. Židle jsme rychle přesunuli z venku dovnitř, všichni jsme se tam namačkali.

 

Váš muž je farmářem, takže jste se stala farmářkou. Co už jste se stihla naučit?

Tak třeba koně. Patří k farmě, ale nádherně se hodí i k opeře. Před jízdou je musím vyhřebelcovat, umýt zaprášený kočár. Láska ke koním mě provází celým životem, miluju je a mám k nim respekt. V kočáru se cítím bezpečně, zvlášť když otěže drží Jára. Koně nás vlastně seznámili, ale to by bylo na delší povídání… Sbírám jablka, pomaličku pronikám i do práce se dřevem, přidržuju, přináším, teď zrovna budujeme u domu malou jízdárnu. Zpívání přichází na řadu po večerech. Jára je hybnou silou farmy, já se snažím pomáhat, vařím, uklízím. Fyzická práce mě těší a naplňuje, jako bych našla smysl života.

 

 

Na které letošní koncerty vzpomínáte nejvíc?

V létě to byly především dva koncerty v kostele Sv. Jana Nepomuckého v Kutné Hoře. První byl věnován písním Edit Piaf, ten druhý výběru z muzikálů. Tam se Jára „uvolil“ trošku mi pomoci hrou na flétničku. Představení bylo překrásné, zahajovala jsem jako Kleopatra a končila jako Eliška Pomořanská po boku Járy v kostýmu Karla IV. písní Lásko má já stůňu. Mám pocit, že Kutnohoráci už mě berou jako svou. Bylo mi ctí, že jsem byla oslovena organizátory tradiční divadelní přehlídky Tyjátrfest a zahájila ho zpěvem české a slovenské hymny. Ale těch krásných koncertů byla letos celá řada.

 

Občas diváky dovedete překvapit…

Na mém prvním koncertu na Kačině jsem stála u dveří v nádherných šatech, můj muž v obleku. Některé jsme dokonale zmátli, spletli si nás s uvaděči a podávali nám vstupenky. Na koncertě v divadle v Kutné Hoře jsme si oba nasadili cylindry a frak, proměna byla dokonalá. Snažíme se tím dávat najevo, že si svého publika vážíme a hýčkáme si ho.

 

Společně s Kateřinou Daczickou, která pochází z rodu slavného Mikuláše Dačického, jste v pořadech Audience na Kačině zpovídaly zajímavé hosty. Jaké?

Velmi zajímavé, třeba soudního lékaře MUDr. Hladíka, herečku Zdenku Procházkovou, harfenistku Zbyňku Šolcovou. Jejich odpovědi na naše otázky jsem prokládala zpěvem. Pořady byly hodně pestré a lidé byli spokojeni, vždycky se ptali, koho pozveme příště.

 

S moderováním pořadů máte zkušenosti, průvodním slovem provázíte i své koncerty. Operu i operetu tím otevíráte i méně zkušeným posluchačům…

Nedělám to proto, abych někoho poučovala, ale protože chci být s publikem v kontaktu, mám pocit, že jsem mezi svými, že si spolu „povídáme“, a to mám ráda. Nedávno jsem byla pozvaná na koncert v Obecním domě. Byla to pro mě velká čest, prestižní záležitost, ale samozřejmě jsem tam nemohla vstoupit svými komentáři a tím jsem přišla o ještě větší prožitek.

 

 

Jak vzpomínáte na první společné Vánoce?

Vloni se sešla celá široká rodina, užili jsme si to. Jára dříve trávil svátky prací, tak to pro něj byla velká změna. Teď tu voněl františek, zpívali jsme koledy. Přemýšlím, že založím tradici adventních koncertů tady u nás, už přišla první nabídka a je domluven koncert zde na Kaňku v kostele sv. Vavřince 22. prosince 2018 od 17 hodin.

 

V čem vás společný život obohatil?

Přála bych si zestárnout tady na farmě, a kdyby přišlo miminko, byli bychom úplně nejšťastnější. Pro klidnou a spokojenou rodinu bych se své kariéry dokázala vzdát. Užíváme si život, hrajeme si, míváme i netradiční nápady a lidé nás tak berou. Těší nás být spolu, můj muž říká, že ve mně našel parťáka na své „blázniviny“ a že je mu na světě hned lépe. Platí to i obráceně. 

 

Sopranistka Jana Veberová se narodila v Praze v roce 1976. Vystudovala gymnázium, odrazovým můstkem její kariéry se stalo přijetí do souboru Státní opery Praha. Se svým mužem žije v Kutné Hoře, je matkou dvou dětí. Kromě práce na farmě se věnuje koncertní činnosti doma i v zahraničí a zároveň vyučuje zpěv na Základní umělecké škole v Kutné Hoře.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Jany Veberové

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test