český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Richard Pachman: Jsem vděčný, že můžu žít a tvořit

Věnuje se hudbě, malování, psaní, je jedním z našich nejznámějších autorů soudobé duchovní hudby. V roce 2000 se omylem napil louhu a déle než rok bojoval v nemocnici s následky svého úrazu. Do života ho vrátil především profesor Pavel Pafko a lékařka Věra Dolejšová, která mu dodnes s jeho potížemi obětavě pomáhá. Vrátil se k umění, rozšířil je o nová, duchovně velmi silná témata.

 

 

Rodná Olomouc mu splnila životní přání. Jeho symfonické oratorium Pašije zde zaznělo v provedení Moravské filharmonie a Akademického sboru Žerotín, Libuše Švormové, Martiny Kociánové, Dity Hořínkové a Andreje Beneše. Oratorium Mistr Jan Hus, jehož je autorem i hlavním interpretem, slyšelo na Staroměstském náměstí u příležitosti 600. výročí upálení Jana Husa patnáct tisíc posluchačů. Za scénickou podobu tohoto díla získal Richard Pachman Cenu Dagmar a Václava Havlových a v roce 2014 obdržel Cenu Města Olomouce za přínos pro kulturu.

 

Jaké bylo vaše první setkání s hudbou?

Tatínek mi hrál na klavír, už když jsem byl v povijanu. Ve čtyřech letech jsem se švihadlem místo mikrofonu zpíval hity Václava Neckáře, kterého mám dodnes velmi rád. Od šesti jsem chodil do hudebky, kde se mi moc líbilo. Jako dítěti mi ke spokojenosti stačily pastelky a piano, a to vlastně přetrvalo dodnes.

 

Kam jste zamířil po základní škole?

Miloval jsem skupinu ABBA, a abych rozuměl jejich textům, začal jsem se učit anglicky. Jazyky mě bavily a také jsem si přál cestovat, což v době mého mládí nebylo jednoduché. Proto jsem se přihlásil na gymnázium a poté na Vysokou školu ekonomickou, obor cestovní ruch. Chtěl jsem mít vzdělání i jako „pojistku“, kdyby mě umění neuživilo. Po dokončení vysoké školy jsem zahájil studia na Konzervatoři Jaroslava Ježka, obor kompozice a skladba, a začal vydávat svá první alba.

 

Říká se vám „český Vangelis“, jste s tou přezdívkou spokojený?

Jako jeden z prvních u nás jsem skládal relaxační hudbu a líbila se mi spolupráce se sbory. Klávesy, smyčce a sbor – to stylově Vangelise připomíná. Přirovnání k němu je pro mě ctí, lepší přezdívku mi nemohli novináři vymyslet. Je to úžasný muzikant. Za více než dvě desítky let mé tvorby jsem se ale posunul, hodně zpívám, píšu duchovní skladby, věnuji se obrazům. Trochu jsem se mu vzdálil, ale jeho hudbu mám stále velmi rád.

 

 

Vzpomenete si na své první vystoupení pro veřejnost? Měl jste strach?

Zajímavé je, že to nebyl zpěv, ale tanec. Mistr v tanečních mě přemluvil, abych to zkusil v tanečním klubu. Spojení hudby a pohybu mě zaujalo a až do svých třiadvaceti jsem se věnoval závodnímu tanci. S mou taneční partnerkou jsme si připravili diskotance, které jsme předvedli na festivalu v Ústí nad Labem a stali se mistry Československa. Naše generace nebyla vychovávána k sebevědomí, mě tahle zkušenost naučila beze studu chodit před obecenstvo. Strach jsem neměl, spíše takovou trému, která posiluje.

 

Věnujete se duchovní hudbě. Proč?

Po roce a půl v nemocnicích, kdy nebylo jisté vůbec nic, jsem se vrátil k životu. Nejen ke konzumaci potravin, což bylo velké vítězství, ale i ke svému publiku, které mi zůstalo věrné. Chtěl jsem poděkovat Pánu Bohu svou hudbou. Vybíral jsem témata jako ukřižování Ježíše, život Jana Husa. Vím, že jsou to příběhy mnohokrát zpracované, měl jsem však vnitřní potřebu se také vyjádřit, dovedl mě k tomu osud.

 

První muzikál Babička vám přivedl do cesty ženu, která vás významně povzbudila k napsání Oratoria Jan Hus. Co k tomu prozradíte?

Náhody neexistují. Před dokončením muzikálu dávali v televizi pořad Potomci slavných a já uviděl prapravnučku Boženy Němcové Michaelu Procházkovou, farářku Církve československé husitské. Zavolal jsem jí, přišla na premiéru. Byla jednou z těch, v jejichž hlavách vznikla myšlenka na Oratorium Jan Hus. Když člověk s pokorou přijme nějakou životní zkoušku, dostane „jako dárek“ nádherná setkání, která ho obohatí. Tohle bylo jedno z nich.

 

Jaké profesní zkušenosti vám Oratorium přineslo?

Přečetl jsem o Husovi patnáct knih a uvědomil si, že neznám člověka, který by ho měl raději než já. Proto jsem se rozhodl převzít hlavní roli, přestože nejsem herec. Pojal jsem ho po svém a publikum to přijalo. Druhou mou velkou zkušeností byly pořady, které jsme díky projektu zpracovali pro základní a střední školy. Jsou kombinací besedy, přednášky, koncertu a autorského čtení. V každé škole se našly děti s velkými znalostmi, zájmem, které téma oslovilo. Byla to pro mě velká radost.

 

Čím se vám Jan Hus „vryl do duše“?

Jako většina lidí jsem ho znal díky filmu se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli a díky jeho citátu o pravdě. Nic dalšího jsem o něm nevěděl, ale vždy ho vnímal jako národního hrdinu! Četl jsem jeho kázání a životopisy, obzory mi ale nejvíc rozšířila stará kniha Sto dopisů Jana Husi. Představte si takovou drobnost – noc před upálením se dopisem loučí s přáteli a jednomu ze svých studentů odkazuje svou suknici. Ale protože věděl, že student nemá rád šedou barvu, vzkázal mu, ať ji někomu věnuje. Na to myslel pár hodin před smrtí! Musel to být neskutečně hodný a empatický člověk.

 

 

Lišil se nějak váš profesní život před úrazem a po něm, nastala změna?

Velká. Po studiu jsem se živil jako recepční v hotelu a hudba byla mým koníčkem, finančně velmi náročným. Bylo třeba zaplatit nástroje, vydání CD, propagaci koncertu. Bál jsem se, že by mě umění neuživilo. Strach je to nejhorší, co vás může potkat, nesmírně člověka svazuje. Vrátil jsem se do života a přestal se bát. Uvědomil jsem si, že není na co čekat. S myšlenkou, že má hudba a mé malování možná někoho osloví, jsem šel „s kůží na trh“.

 

Co vám pomáhalo v největších bolestech?

Jsem životní optimista, a toho jsem se držel, i když mi bylo nejhůř. Věřil jsem, že to zvládnu. Krátce před úrazem jsem byl s maminkou u moře, měl jsem fotku, na které obědváme v restauraci. Po úrazu ležela na nočním stolku a já věřil, že se zase jednou dokážu najíst. Rád používám rčení, že zdravý člověk má spoustu přání, nemocný jen jedno – uzdravit se.

 

Jsou místa, na která v souvislosti s vaším koncertováním nezapomenete?

Téměř na každém svém koncertě zpívám česky Husovu píseň Neodvolám. Jsem patriot. Bývám příjemně překvapen, jak třeba v Belgii, Holandsku, Rusku Husa znají a jak si ho váží. Nezapomenutelným zážitkem pro mne bylo zpívat v Naardenu nad Komenského hrobem. Především v Praze a Olomouci jsem vystupoval v mnoha kostelech a všechna ta nádherná místa provází můj vděk, že jsem směl vystoupit a hrát. Více než stovku nádherných koncertů s velmi silnou atmosférou jsem odehrál na Křižíkově fontáně. Spojení hudby, vody a světelných efektů bylo úžasné.

 

Po svém uzdravení jste začal malovat obrazy a psát knihy, ta první vyšla v roce 2004…

Jmenovala se Jak chutná bolest. Původně byla myšlena jako pomoc lidem, kteří se dostanou do podobné situace jako já, abych je povzbudil. Text jsem zamýšlel nechat pro potřeby nemocnice, ale shodou okolností a setkání v pravý čas vyšla kniha asi měsíc po dopsání. Jejím ústředním motem je citát: „Co tě nezabije, to tě posílí“. Ohlasy čtenářů byly nádherné, inspiroval jsem mnohé z nich ke zvládání problémů, najednou se jim v porovnání s mým úrazem zdály malicherné.

 

A vaše zatím poslední kniha?

Je sedmá a má název Jak chutná Mozart. Otevírám v ní určitá duchovní témata, myšlenky, které upřímně a z vnitřní potřeby předkládám čtenářům. Je to životní filozofie člověka, který je šťastný, že tu je, a je vděčný za každodenní maličkosti.

 

Kterou barvou nejraději malujete?

Většinou nechybí oranžová a žlutá, barvy, které přinášejí naději i energii. Na jednom z mých CD jsem se pokusil barvy vyjádřit hudbou. Osud mi poslal do cesty houslového virtuosa Jaroslava Svěceného. Jsme přátelé, on je inspirativní, silná osobnost, která mě i mou hudbu obohacuje. Mám štěstí na lidi, s nimiž mě těší pobývat. Patří k nim i belgický klavírista Francois Glorieaux, s nímž jsem absolvoval turné po Belgii, nebo třeba herečka a zpěvačka Dita Hořínková.

 

 

Román Tylda o vaší babičce jste napsal spolu s tatínkem. Čím byla výjimečná?

Svým životním optimismem, který jsem možná po ní zdědil. Dlouho jsem netušil, čím musela projít, u nás doma se o koncentračních táborech a holocaustu vůbec nemluvilo. Jen díky slohovému úkolu jsem se babičky jednou zeptal na válku. Přede mnou se začal odkrývat přetěžký osud, spojený s deportací do Terezína i s neskutečným strachem o dvouletého syna, mého tátu, schovaného téměř rok ve sklepě u dobrých lidí. S tátou jsme při psaní vyplakali mnoho slz, mám dojem, že naše společné sepisování babiččina osudu a obtížné pátrání po faktech z jejího života mu zčásti pomohlo sejmout ze sebe traumata, která si nesl po celý život.

 

Přestože jste spíše útlé postavy, provázejí vás životem bordeauxské dogy. Proč právě tihle psi?

Mají nádherné oči, vidíte jim přímo do duše. Jsou to klidní, hodní psi, téměř neštěkají. Jsou velmi spjati s rodinou, své lidi nade vše milují. Inspirují mě třeba i tím, jak žijí v souladu s přírodou, nedokáží člověka podrazit. Sdílí se mnou mé smutky i radosti, mají vlastnosti, které bychom jim mohli závidět.

 

 

Co byste vzkázal těm, kteří jsou smutní nebo nešťastní?

Na světě je krásně, někdy to ale nevnímáme. Když se cítíme hodně špatně a nedokážeme si pomoci, stačí vyjít ven. Každý máme kolem sebe někoho, kdo nás má rád, kdo nás vyslechne, s kým se můžeme o svou bolest podělit. Na nás samotných záleží, jestli se nám podaří najít štěstí, které třeba v určité chvíli nevidíme.

 

Richard Pachman se narodil v roce 1966 v Olomouci. Je význačným autorem duchovní a relaxační hudby, k jeho nejvýraznějším skladbám patří Pašije a Oratorium Mistr Jan Hus. S velkým ohlasem koncertuje doma i v zahraničí, vydal na tři desítky hudebních alb, své obrazy vystavuje v galeriích, na hradech a zámcích. Knihy se společným mottem o životní odvaze začal psát po uzdravení z vážného úrazu, kdy dlouho bojoval o život. Na svém kontě jich má zatím sedm.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Richarda Pachmana 

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test