český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

Setkání s tanzanskými Masaji

V Tanzanii jsme se s Masaji setkali několikrát. Potkávali jsme je ve městech, několikrát nás jako domorodí průvodci vedli na odlehlejší místa africké přírody, masajské ženy nabízely korálky a také jsme měli možnost vstoupit do jejich vesnice. Masajové jsou vysocí a štíhlí, mají obličeje s ostrými rysy, úzkými rty a štíhlým nosem. Oblečení se liší podle věku, pohlaví a místa. Kolem ramen si zavěšují červenou nebo modrou bavlněnou látku, většinou kostkovanou nebo pruhovanou.

 

Ženy i muži svá těla zdobí různými malbami a nosí šperky. Na nohou mají jednoduché sandály z plastu nebo pneumatik. Dlouhé vlasy nosí jen muži válečníci, ženy mají hlavu vyholenou a naleštěnou tukem. Vody je v kraji Masajů nedostatek, proto se velice málo myjí, vodu zpravidla ani nepijí.

 

Masajové jsou africká černošská skupina nilotského původu a obývají území velké asi jako dvě České republiky na pomezí Keni a Tanzanie. Žije jich zde dnes asi něco kolem čtvrt milionu. Byli sem vytlačeni z rozlehlého území, které obývali po několik staletí. Na tomto území totiž vznikly současné africké národní parky a přírodní rezervace pro divoká zvířata a pro rozvíjející se turismus.

A kde jsou divoká zvířata, není místo pro dobytek. Krávy spasou všechnu trávu a navíc udusají zem, což nepřispívá k ekologické rovnováze. Divoká zvířata pak nemají co jíst a umírají hladem. Navíc v blízkosti masajských vesnic likvidovali jejich obyvatelé všechny predátory, kteří ohrožovali dobytek. Mezi Masaji a správci parků vznikaly velké konflikty, protože Masajové byli po opuštění původního území v dnešních národních parcích a rezervacích odříznuti od vodních zdrojů, které využívali k napojení dobytka. Situace se trochu uklidnila po zavedení vodovodu za hranice národních parků.

 

Bohatstvím Masajů je dobytek a děti

Masajové nejsou lovci, jsou pastevci a masajským bohatstvím je dobytek – krávy. Ale chovají i kozy či ovce. Čím má Masaj více krav, tím je bohatší, váženější a tím více si může dovolit manželek. Ženy si Masajové vybírají z jiných vesnic. Za nevěsty se platí krávami a všechny své ženy s dětmi pak musí Masaj uživit. I větší počet dětí značí váženost a bohatství masajského muže. Každá jeho žena si staví vlastní chýši, ve které bydlí se svými potomky. Žena musí být věrná jen jednomu muži.

Než však mladíci dospějí k manželství, musejí projít dlouhým procesem přijímání do kmene a rituálem dospívání. Po dvanáctém roce věku odcházejí mladí Masajové žít na několik let mimo vesnici – do Manaytta (vesnice bez ohrady), ve které si postaví svou chatrč a kde se učí tradicím svých otců – písně, tance a bojové prvky, učí se bránit zemi a dobytek, podstupují rituál obřezání a jsou přijati mezi takzvané mladší válečníky. Dříve se považovala za známku dospělosti schopnost ulovit lva holýma rukama, dnes se již na této podmínce tolik nelpí. Mladí muži, kteří opustí Manaytta, se plným právem účastní shromáždění a přispívají svými názory do života vesnice.

Krávy jsou nejen bohatstvím, ale zároveň i zdrojem potravy. Základem jídelníčku Masajů je kravské mléko a krev nebo směs krve a mléka známá jako Saroi. Krev získávají naříznutím krční tepny zvířete, aniž by ho zabili. Jednou za čas si dopřejí i maso.

Proč Masajové nepěstují zemědělské plodiny? Nesmějí žádným způsobem narušovat zemi, která je společně s krávami posvátná. Masajský bůh Enkai seslal na zem krávy, které jim poskytují vše, co potřebují k životu. Krávy jsou úzce spjaté s trávou a ta se zemí a porušit jakkoli její celistvost se nesmí. Proto Masajové nehloubí základy svých domů, neorají a nezkypřují půdu, aby v ní mohli něco vypěstovat, a nekopou studny. Nepohřbívají ani své mrtvé, odnášejí je do divočiny, kde si s nimi africké šelmy poradí. Někdy zemřelé pomazávají krví a tukem, protože kdyby zvíře nechalo mrtvolu bez povšimnutí, znamenalo by to, že je něco v nepořádku, a to by byla pro pozůstalé hanba.

Úctu svému bohu vyjadřují obřadem, při kterém obětují býka.

 

Ve vesnici Masajů

Na cestě do národního parku Serengeti jsme zastavili u masajské vesnice. Chvíli jsme museli počkat, než průvodce domluvil, zda můžeme do vesnice vejít. Po chvíli vyšla skupina mužů a skupina slavnostně ozdobených žen, aby nás přivítali. Zazpívali, muži zatancovali za doprovodu „píšťaly“.

Po uvítání nás pozvali do vesnice. Tam pokračovaly ženy ve zpěvu, muži nám ukázali hru „kdo vyskočí výš“ a jak rozdělávají oheň. Vše se odehrávalo v prostoru uprostřed vesnice, kde večer krávy uléhají ke spánku.

Mezitím jiné masajské ženy připravily pro turisty nabídku zboží. Koupili jsme šperky, misky, sošky, abychom jim přispěli na lepší život.

Masajská vesnice, neboli boma, má do kruhu uspořádané chatrče a je obehnaná plotem z větví a trnů, který ji chrání před divokými zvířaty. Syn náčelníka, jenž nám chatrč ukazoval, říkal, že ji staví zhruba čtyři dny a vydrží asi tři roky. Základní stavba sestává z větví, proutí, kůží, bahna, hnoje, popela, trávy a trusu, ale použijí, co se dá, třeba papír i kus igelitu.

Chatrč nemá okna. Vchází se do ní jakoby malou oblou chodbou, což je jakési bezpečnostní opatření proti nevítaným nočním návštěvám. Na noc se ještě vchod zakrývá větvemi a látkami. Uvnitř chatrče je chlad, není tu ani hmyz. V bomě je uprostřed malé ohniště, které stále slabě doutná, kout s nádobami na vodu a jídlo, stranou trochu vyvýšený prostor určený na spaní.

Ve vesnici byly pouze malé děti. Děti školního věku se učily ve škole nedaleko za vesnicí. Na jejich oblečení bylo znát, že vesnici navštěvují turisté. Mnohé vesnice totiž leží strategicky na trase k národním parkům a rezervacím, a tak nemají o návštěvníky nouzi. Přesto většina stále žije tradičním způsobem života. Na uvítanou nám děti zazpívaly, na tabuli byla napsaná písmena a číslice.

V Tanzanii je sice školní docházka povinná, ale také zpoplatněná. Děti proto často chodí jen do základní školy nebo ji nenavštěvují vůbec. Školství má v Tanzanii tři stupně: základní, střední a vyšší. Je vždy rozděleno na základní a pokročilejší: tedy dva roky předškolního vzdělání, sedm let základního vzdělání, čtyři roky středního, dva roky pokročilého a tři či více let vyššího vzdělání. Během základního vzdělání se děti učí nejen svůj rodný jazyk – svahilštinu, ale také úřední jazyk – angličtinu. Střední vzdělání si mohou dovolit jen rodiny, které mají možnost výdělku, vyššího vzdělání se dostane pouze dětem bohatých nebo těm, které někdo finančně podpoří (projekty adopce na dálku a podobně). Výuka na základních a často také středních školách je v holých místnostech, mnohdy bez lavic a jakýchkoli pomůcek. Ve městech nosí děti školní uniformy podle školy, do které chodí, a do škol je svážejí školní autobusy.

 

Masajové – nepřátelé i průvodci turistů

Měli jsme s Masaji „dobrou turistickou zkušenost“, proto jsme se divili, když nás průvodce upozorňoval, že od některých masajských vesnic se musíme držet co nejdále a odjet co nejrychleji, protože tamní na auta s turisty házejí kameny, jelikož je považují za ty, kteří je připravují o původní pastviny. U jiných masajských vesnic jsme mohli v klidu zastavit a naši domorodí řidiči jim zanesli něco z našich zásob, většinou barel vody.

S Masaji jsme se setkávali i při zastávkách na focení a podobně. Mnohdy se najednou objevili a chtěli být obdarováni. Dětem jsme vezli čepice, trička, zubní kartáčky, tužky a bloky.

Masajové pro nás byli ale nepostradatelnými průvodci na výletech do odlehlejších koutů africké přírody. Byli milí a pozorní, připraveni pomoci při překonávání překážek. Většina z průvodců mluvila anglicky, ale i s ostatními se dalo dohodnout posunky.

 

Text a foto: Helena Glezgová

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test