český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Vypadat skvěle, být štíhlí, mít jasnou pleť a překypovat energií, kdo by to nechtěl. Naneštěstí naše hlavy a hlavy našich známých jsou plná zaručených tipů, jak toho dosáhnout, načtených a slyšených z médií.

 

Rady, návody, pohromy

Na trhu existují stovky návodů jak zhubnout. Firmy s posvěcením věhlasných profesorů bombardují ostatní zaručeně účinnými návody. Dámy se předhánějí informacemi, o které zaručené dietě, jež vyřešila váhu hollywoodské celebrity, četly. Co se však zamyslet, jestli už toho není příliš?

Z vlastní zkušenosti vím, že dělat pro sebe dobré věci, bývá často velmi náročné. Vůle a rozhodnutí v nemálo případech zafunguje, až když jsme se sebou opravdu nespokojeni, cítíme bolest nebo se potýkáme se strachem. V tu chvíli objevujeme do té doby skrytou energii a jsme rozhodnuti pro změnu. Sami sobě se nelíbíme, necítíme se dobře, už delší čas víme, že je potřeba věci měnit. Necháme v sobě naštvanost na sebe sama pořádně nabobtnat, až praskne.

 

Chuť na změnu

Už takhle dál ne a všechno bude jinak! S vidinou a přáním co nejrychlejších výsledků si naordinujeme některou z dostupných diet podle zaručených rad na hubnutí. Míra našeho znechucení sama ze sebe určuje míru přísnosti, kterou se chystáme uplatnit. Jdeme do toho po hlavě a bezhlavě. Aplikujeme do vlastního života určitý stravovací systém, který sestavil neznámý člověk a s námi nemá nic společného. Prý funguje na každého, říkali to aspoň v televizi, kamarádka vychvaluje, manželka Jirky Bartošky přece takhle taky zhubla.

S radostí a dobrým pocitem, že pro sebe něco děláme, se pustíme do práce. Vezmeme svou vůli a jsme ochotni přesně dodržovat a své dny řídit podle toho, co kdosi cizí napsal, nacpal do tabulek, sáčků, krabiček. Jsme rozhodnuti a zároveň i silní, a tak se vše daří. Ráno tyčinku, k obědu nutričně vyváženou polévku v sáčku plus zelenou zeleninu pokud je hlad a večer křupavé snacky, které obsahují vše, co tělo potřebuje. Jsme ze sebe nadšeni, už jsme zvládli den, týden, měsíc…

Tělo hubne, obličej splaskává a jsme plni energie z uskutečněné změny. Teď už nás nic nezastaví na cestě k vysněnému tělu. S větší či menší úspěšností se nám diety daří dodržovat. Ti nejsilnější je dokážou držet i celé týdny dle doporučení zapsaného v návodu na štěstí. Jenže nikdo v takovém případě není vítězem.

 

Cesta bez konce

Nyní se otočme za svým životem a projděme si podobné hry s předěláním sama sebe. Určitě každý z nás nějaké zkušenosti má. Ti, co řeší váhu celoživotně, by o dietách mohli napsat neslušnou knihu. Pokud by toto byla cesta, tak máme všichni vysněná těla, radost ze života a štěstí na rozdávání. Realita je taková, že 99,9 procenta lidí, jež řeší vlastní váhu dietami, ji řeší celoživotně a bez úspěchu.

Cesta k vysněnému cíli vede přes uvědomění si své moci, toho že pouze my víme a máme možnost se svým životem něco udělat, něco změnit. Při slepém převzetí některé z diet se své moci vzdáváme, samy sobě sdělujeme, že pro to něco změnit potřebujeme pomoc zvenčí od někoho, kdo všechny lidi světa nacpal do tabulek, krabiček a práškových polévek. Od někoho, kdo o nás nic neví, nezná náš život, rozpoložení, chutě, těla atd.

Zkusme to jinak. Spolu! Příště se těším na čtenou zde.

Autor: Martin Kačer, Foto: Pixabay

Televizní diváci znají Jiřího Bartoně hlavně z kriminálních seriálů, přitom se dokázal dávno předtím prosadit jako divadelní herec. Jeho vrozená muzikálnost a znělý hlas mu dovolují zpívat v hudebních kusech, nebo šansony či evergreeny ze starých českých filmů, které má stejně nejradši. V poslední době se věnuje nejen divadlu, ještě zpívá, moderuje, stal se z něho pedagog, za což děkuje osudu.

jiri barton 1

Pokud vím, zpíval jste už v éře šumperského angažmá stejně jako v hudebních inscenacích Everyman a Leviatan brněnského uskupení Ensemble Opera Diversa…

Je to tak. Měl jsem štěstí na role. Současně ale věřím, že role si vás sama najde. Vybere si vás jako svého zpodobitele. Může to znít jakkoli vznešeně nebo pohádkově, ale věřím, že nic není náhodné.

 

Máte rovněž blízko k šansonu. Nové písně vám napsal na tělo Vítězslav Hádl s textařem Vlady Grycem…

Ani to jistě není náhoda. Stejně jako se člověk v životních událostech „nepředběhne“, tak i lidé se potkávají v pravý čas. Když se ohlédnu za sebe, tak zpětně vidím souvislosti jako na dlani. Všechno na sebe navazuje vlastně velmi magicky, ale přitom je v té magii něco přímočaře logického. Kdybych nepotkal toho nebo onoho člověka, neodehrálo by se tohle a pak by nemohla navázat jiná událost… Je to všechno osud. Náhody opravdu neexistují, respektive – jsou vyššího původu.

 

V posledních letech sice žijete v Praze, přesto se často vracíte pracovně na Moravu, třeba v představení Pan Kaplan má třídu rád, což je úspěšný titul brněnského divadla Parnas. Zasvěcení říkají, že jste tam ve svém živlu…

Každou svou postavu mám rád, Kaplana nevyjímaje. Věřím, že moje láska k té postavě se pak odráží v celém výkonu. Ale podstatné vždy je, jakými lidmi jsem obklopen a v jaké atmosféře pracuju. Protože směsici toho všeho vysíláme k divákům a výsledkem je buď krásná souhra s nimi, nebo to, že se můžeme účinkem zcela minout. Kontakt s diváky během představení je jedna z nejvíce přitažlivých okolností onoho krásného procesu, zvaného divadlo.

 

Velké a krásné role jste dostával i v šumperském divadle. Proč jste odešel do Prahy?

Ještě před odchodem do Prahy jsem si „odskočil“ na rok a půl do Brna. Jedno období jsem ale do Prahy jezdíval točit ve čtyřech projektech současně, byla to vidina zajímavé práce, která mě do „hlavního města“ přitáhla. A já jsem člověk změn. Baví a vzrušuje mě vstupovat do nových životních etap, do „nejistot“. Rád se jim odevzdávám.

 

Nyní jste na volné noze, ale kdyby přišla nabídka do pevného angažmá některého z pražských divadel, vzal byste ji?

Nevím. Jak už jsem řekl, důležité by pro mě bylo, s jakými lidmi bych se měl denně potkávat. Zda bychom si rozuměli a zda bychom spolu chtěli trávit čas. Radost vracet se mezi lidi, které mám rád a s nimiž souzním, je na prvém místě veškerých mých rozhodování. Určitě bych se do jakéhokoli „trvalého“ pracovního svazku bezhlavě nevrhal. Mohu si tento přepych dovolit. Nemám vůči nikomu žádné závazky a sám sebe vždycky nějak uživím.

jiri barton 2

Na televizní obrazovce jste často obsazován do kriminálních či detektivních seriálů, kde zpravidla představujete vrahy. Na druhé straně je to asi zajímavější než hrát kladného hrdinu, nebo ne?

Není podstatné, jestli je to postava takzvaně „černá“ nebo „bílá“, ale jestli na ní najdete něco zajímavého a jste to pak schopni adekvátními prostředky předat divákům. Svými rolemi opravdu žiju, a to i těmi „negativními“, jen se pak od jejich působení musím čistit, protože všechno má svou energii – i ony „fiktivní“ postavy. Vím, co říkám. Nepřejte si vědět, co se mi dělo, když jsem natáčel vraha Olizovače v Případech prvního oddělení, nebo když jsem kdysi před lety v Brně hrál postavu nekrofilního spisovatele Františka Zavřela, trpícího komplexem nadčlověčenství. To pak byla opravdu očista po každém představení takřka „životně nutná“.

 

Režisér Jiří Svoboda vás obsadil do nového filmu Rašín. O jakou postavu se jedná?

Jde rozsahem o nevelkou, leč vzhledem k titulnímu hrdinovi důležitou postavu velitele tábora Mollersdorf. Jsem za ni ovšem šťastný v jiné souvislosti – aniž by tušil, že mám právě kulaté narozeniny, zavolal mi onen večer s nabídkou této role osobně sám režisér Svoboda, což je zcela neběžný postup, protože obvykle vás k natáčecímu procesu vyzve produkce. Pokud se ozve osobně režisér, je to velká pocta.

 

Sledujete tvorbu českých režisérů a vůbec vývoj české kinematografie? Co vás v poslední době zaujalo?

Popravdě se současnou filmovou tvorbou takřka vůbec nezabývám. Jde do velké míry mimo mě, přestože jsem v několika seriálech a filmech sám hrál. Ale teď si uvědomuju, že jsem byl nedávno na premiéře slovenského filmu Čiara, na kterou mě pozval kolega a kamarád, herec Milan Mikulčík. Jinak inklinuju spíš k dávnověku české kinematografie, k černobílým perlám především třicátých až šedesátých let.

 

Jste vystudovaný filmový a divadelní historik, všiml jsem si, že jste jedním z konzultantů brněnské výstavy, věnované herečce Vlastě Fialové…

V případě výstavy Vlasty Fialové je moje participace na ní zatím spíše úsměvná, pouze jsem identifikoval jednu „tajemnou“ fotografii, na které tato herečka figurovala. Je ale pravda, že jsem byl kurátorkou výstavy vyzván, abych o paní Fialové připravil přednášku. Tak na to se moc těším.

 

Kdo byl vaším idolem, když jste byl kluk či mladík, a na které z herců a hereček se rád podíváte dnes?

Svou neskutečnou hereckou energií mě jako mladého kluka fascinovaly Alena Ambrová a Ivana Hloužková, které hrály v divadle Husa na provázku a které jsem chodil obdivovat na představení dnes už legendárních inscenací Maryša, Baletky nebo Se mnou smrt a kůň. Dalším idolem pro mě byla herečka Mirka Kolářová z Městského divadla Brno. Co se týká filmu, jako zjevení na mě působila Giulietta Masina ve Felliniho filmu Cabiriiny noci.

 

Kdybyste měl vyjmenovat pět nejlepších českých filmů, které by to byly?

To není jednoduché. Nicméně asi bych do té mé zcela subjektivní pomyslné pětice zahrnul filmy Vlčí jáma, Probuzení, Zlatá reneta, Romance pro křídlovku a Měsíc nad řekou.

 

Vzpomenete si ještě na alternativní brněnské divadlo Čára, kde jste kdysi dlouho působil? Je to ten moment, kdy jste zjistil, že bez divadla nemůžete existovat?

Bodejť bych si nevzpomněl, vždyť to divadlo znamenalo jednu klíčovou etapu mého života. Ovšem to, že pro mě bude divadlo bytostně důležité, jsem pocítil ještě dávno předtím, už v dětství. Tehdy jsem si to ale sám pro sebe ještě takto nepojmenoval. Žil jsem do velké míry ve svém vlastním světě.

 

Zpět do současnosti. Jak snášíte castingy a vůbec to všechno okolo?

Když se mě mí studenti ptají, co je na divadle a herectví nejtěžší, s určitou nadsázkou jim odpovídám, že „zvládnout zákulisí“. Co se castingů týká, nejde vždy o důstojné záležitosti a vždy zvažuju, zda mi účast na nich opravdu stojí za to. Proto si nesmírně cením, že jsem párkrát na žádný herecký konkurz nemusel a byl pro určité role dopředu režisérem přímo vybraný. Šlo třeba o šéfa nácků v kriminálce Expozitura, o zmíněného Olizovače nebo o postavy vrahů v seriálech Specialisté a Za sklom.

 

Jak trávíte volný čas?

Mít čas čistě sám pro sebe je velmi důležité, a pokud cítím, že jej mám nedostatek, cíleně si jej vytvářím. Duševní hygiena je opravdu podstatná. Tím, že jsem na volné noze, organizuju si do velké míry svůj čas sám a musím říct, že mi dělá velmi dobře „být si šéfem“. Hodně chodím na procházky do lesa. Moc rád čtu knihy, nebo třeba staré filmové časopisy, kterých mám ve vyvázané formě doma několik svazků. A samozřejmě rád trávím čas s přáteli. S lidmi, se kterými máme podobné ladění a s nimiž pobýt, znamená ten VÁŠ čas bohatě a smysluplně využít. Dnes už si velmi vybírám, s kým prožívám své dny.

 

Co pro vás znamená přátelství a jak moc je pro vás důležité?

To je krásná otázka. Navázat s někým opravdové přátelství je přece jedna z nejvzácnějších skutečností, která se vám může v životě přihodit. Před pár lety jsem na dovolené v Řecku četl životopisnou knihu Mileny Jesenské a citaci z jejího fejetonu Ďábel u krbu si pamatuju skoro doslovně: „Obyčejně si lidé vyčítají právě to, co je podstatou jejich vnitřního života, a nepřijdou na to, že je právě úlohou přátelského vztahu, aby podstatu druhého sneslo, aby druhý cítil oprávnění být takovým, jakým je. Koneckonců je to vždy jen potvrzení sebe, kterého se člověk doprošuje od druhého. Důkaz, že je milován, přestože… Lidé žijí a stýkají se spolu proto, aby měli kamaráda. Aby měli v samotě světa někoho, kdo by potvrzoval oprávněnost jejich existence se všemi chybami a nedostatky.“ Pamatuju si, že jsem tento text četl na břehu moře a plně se s ním ztotožňoval.

jiri barton 3

JIŘÍ BARTOŇ se narodil 3. listopadu 1977 v Kyjově. V roce 1992 začal studovat na střední knihovnické škole. Po maturitě pracoval jako technik v Městském divadle Brno. Othello byla první profesionální inscenace, v níž se objevil na jevišti. Současně účinkoval v několika studentských divadlech a v letech 2003–2008 v alternativním divadle Čára. V roce 2004 absolvoval studium divadelní a filmové vědy na FFMU Brno. Období 2008–2013 strávil v angažmá Divadla Šumperk. Dnes žije v Praze. Hraje v seriálech a filmech naší i zahraniční produkce, spolupracuje s několika divadelními soubory. Během posledního roku připravil dva šansonové recitály, moderuje. Jako lektor herectví jezdí na divadelní tábory. Od loňského podzimu vyučuje dějiny filmu na Mezinárodní konzervatoři Praha.

Autor: Robert Rohál, Foto: autor a archiv Jiřího Bartoně

Templářský řád je opředen mnoha tajemstvími, jeho historická realita si ovšem mnohdy nezadala s dobrodružným románem. Řád drsných bojovníků ve Svaté zemi, ale také šikovných finančníků v Evropě, měl v jednu dobu velkou politickou a vojenskou moc. A to se mu stalo osudným.

 

Období křížových výprav je v církevních dějinách kontroverzně hodnocené, představa šíření víry s mečem v ruce sice tak úplně neodpovídá motivaci křižáků, ti chtěli v první řadě osvobozovat posvátná místa křesťanské víry z rukou „nevěřících“, ale i tak dodnes tato doba a termín křížová výprava vyvolává rozporuplné emoce. Zároveň se v této době ale zrodil i zvláštní druh řeholního života – křesťanské rytířství. S rytíři si naopak spojujeme jistou romantiku, i když jejich reálný život, ať již v poli nebo ve špitálech, zdaleka tak romantický nebyl. Mezi všemi rytířskými řády vystupuje ten templářský jako mimořádně zajímavý.

 

Na ochranu poutníků

Opat Daniel, jeden z duchovních autorů a cestopisců, kteří procestovali počátkem 12. století Svatou zemi, píše: „A je zde mnoho pramenů. Poutníci odpočívají v jejich blízkosti, ale ve velikém strachu, neboť je to opuštěné  místo  a  poblíž  je  město  Aškelon,  z něhož  vyrážejí  Saracéni  a  zabíjejí  poutníky ubírající se po těchto cestách. Rovněž je veliký strach vydávat se odtud vzhůru do kopců.“ V tomto citátu velmi dobře shrnuje původní motivaci vzniku templářského řádu – byla to ochrana poutníků. Křesťanské vojsko v Jeruzalémě bylo velmi malé a lidé, kteří z celé Evropy putovali často pěšky přes Turecko a podél pobřeží Středozemního moře do oblasti dnešního Izraele mohli být snadným terčem útoku. Někdo je proto musel chránit.

 

Řád se ustavuje

S myšlenkou ochrany vystoupil Huguens de Payns, veterán první křížové výpravy, který velice dobře znal poměry na Předním východě. Stal se tak zakladatelem řádu rytířů Božího hrobu, které známe jako templáře. Byl to on, kdo navrhl původní koncepci řádu. První písemné informace o templářích zprostředkovává několik kronikářů z druhé poloviny 12. století. Jeden z nich, Vilém z Týru, uvádí: „V témže roce 1118 jistí vznešení muži rytířského stavu, pobožní muži, Bohu zasvěcení a bohabojní, se zavázali službou Kristu z rukou patriarchy. Slíbili žít navždycky jako řádní kanovníci, bez vlastnictví, v čistotě a poslušnosti. Jejich předáky byli ctihodný Hugo z Payns a Godefroi ze Saint Omer. Jelikož neměli žádný kostel ani sídlo, dal jim král dočasně obydlí jižně od paláce, blízko chrámu Páně. Král, jeho vznešení muži, také patriarcha a církevní preláti jim svěřili úděly ze svých domén, některé na vymezený čas a některé navěky. Museli se postarat rytířům o potravu a oblečení. Jejich plnou povinností, kterou jim patriarcha a ostatní biskupové uložili za odpuštění hříchů, bylo, že budou chránit cesty a silnice proti útokům lupičů a loupežníků. To se dělalo zvláště na ochranu poutníků.“ 

 

Skromní válečníci

O přesném datu založení řádu se historici dodnes přou, ale podstatný je pro jeho rané období rok 1129, kdy se jeho zakladatel zúčastnil koncilu v Troyes a dosáhl zde uznání. Velmi se o něj zasloužil i slavný teolog a pozdější světec Bernard z Clairvaux. Templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů. Svatý Bernard byl obecně znám jako příznivce rytířů a křižáků. A možná právě po jeho vzoru se templáři ve Svaté zemi oddávali evangelní chudobě. Dokonce přikázání chudoby vstoupilo přímo do jejich symboliky. S templářským řádem se velmi úzce pojí obraz dvou rytířů, kteří jedou na jednom koni.

Nejdůležitější dovedností rytířů v první etapě existence řádu bylo válečné umění. Kronikář Vilém z Týru chválí jejich udatnost například v boji o Aškalon: „Tito muži, udatní a silní ve zbrani, plní své pověření rozvážně a věrně do dnešního dne. Mocně útočili proti uvedenému městu Aškalonu častými tajnými výpady, takže ti, kteří nás dříve udržovali ve strachu zabíráním a pleněním celého kraje, se nyní považují za nanejvýše šťastné, když za modlitby nebo za peníze je jim dovoleno žít dočasně v míru uvnitř hradeb a v klidu se věnovat práci.“ Zajímavé je, že boj považovali křižáci za své zaměstnání a proto, i když bojovali za křesťanskou věc, nebyli jejich padlí ctěni jako mučedníci.

 

Cesta do Evropy

Historie křížových výprav i rytířů ve Svaté zemi končí se závěrem 12. století. Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Předním východě počaly pádem jeruzalémského království v roce 1187. Roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Johanité, tedy dva nejvýznamnější bojové řády, museli postupně opustit dobytá území a přesunout se do Evropy. Tím se začala psát docela nová kapitola jejich dějin.

 

Evropská řádová mocnost

V Evropě řád dosáhl velikého rozmachu a to jak početního, tak i politického a finančního. Stali se tak prakticky stejně významným hráčem v mezinárodní politice, jako byly mnohé státy. Největší centrum vytvořili ve Francii, kde na pozemcích darovaných Ludvíkem VII. vznikl takzvaný Templ. Pařížský Templ se stal rezidencí velmistra po pádu Svaté země. Hlavní stavbou opevněného území byl donjon, dále zde byl kostel, klášterní budovy a další stavby obehnané hradbami s baštami. Obranný systém byl vedle donjonu doplněn ještě čtverhrannou věží. Od roku 1146 byl v donjonu nazývaném Tour du Temple (Templářská věž) uložen francouzský královský poklad, jehož střežením byli templáři jako zvláštní symbol důvěry pověřeni. Tato praxe se udržela až do vlády Filipa IV. Sličného, který proti templářskému řádu vystoupil a s jehož jménem se pojí jeho neslavný konec.

 

Král proti templářům

Kořen konfliktu mezi templáři a francouzským králem Filipem IV. Sličným je dodnes předmětem sporu historiků. Jedním z vysvětlení, která bývají často citována, je spor o finanční půjčky na válečné výpravy, které templáři jako velký věřitel udíleli. Zároveň ale nijak nepodléhali králi ani místním biskupům a jejich představeným byl pouze jejich velmistr a nad ním papež. Taková nezávislá síla na vlastním území mohla také v králi vzbuzovat obavy. Zásah proti templářům byl asi zároveň součástí snahy o mocenské ovládnutí a podřízení si, jakkoli neformální, papežství. A je nepochybné, že roli sehrál i obrovský majetek templářů, který mohl lákat panovníka, jehož státní kasa v důsledku válečných výprav zela prázdnotou.

 

Povolil až slabý papež

Řád sám byl hodně uzavřený před okolním světem a obklopovalo jej mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k často neprávem vzneseným obviněním. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a z vzájemné sodomie. Král se snažil přimět papeže, aby je exkomunikoval, což ale, přes značný nátlak, odmítli jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež Klement V. souhlasil s Filipovými požadavky vůči řádu. Právě Klement V. byl z velké části ve francouzském područí a ovládán mocenskými zájmy. Není proto divu, že to byl právě on, kdo později přesunul sídlo papeže z Říma do francouzského Avignonu.

 

Velmistr na hranici

Jakmile měl král v ruce papežský souhlas, začalo masivní zatýkání templářů. Dnem počátku represe proti řádu byl pátek 13. října 1307. Právě odsud možná pramení pověra, že pátek třináctého je nešťastný den. Zatčeno bylo na pět tisíc rytířů, včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale zde se setkalo jen s malým ohlasem. Zatčení templáři byli krutě mučeni, aby doznali smyšlená obvinění, které o nich rozšiřoval král. Několik desítek rytířů bylo jako kacířů upáleno. V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jacques de Molay a tři další představení řádu Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffroy de Charnay. Ti byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Při vyhlášení rozsudku ale velmistr a de Charnay povstali a odmítli svá předchozí, mučením vynucená přiznání. Rozzuřený král nařídil, aby byli upáleni. Tím se uzavřela jedna velká kapitola křesťanského rytířství. Část majetku templářů, zejména mimo Francii, kde ho nemohla převzít francouzská koruna, připadl johanitům nebo některému dalšímu z řádů. Uvnitř ostatních rytířských řádů často dožili i bývalí templáři, kteří unikli pronásledování. Templářský řád nebyl nikdy obnoven.

 Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Otto Fischl byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského a následně popraven. Životní příběhy jeho dvou dcer ukazují, jak daleko mohla člověka zavát totalita, před kterou musel uprchnout.

Helena Kosková se narodila v Praze v roce 1935 jako Fischlová. Otec Otto (na dobovém snímku vlevo) pocházel z židovské, česky asimilované rodiny a provozoval soukromou advokátní praxi. Maminka byla žena v domácnosti. V rodině kromě Heleny vyrůstala také o pět let starší dcera Eva, která byla mladší sestře v mnoha ohledech vzorem. Obě dívky prožily klidné dětství. Po protižidovských opatřeních musel otec opustit právnickou praxi. Podle takzvaných norimberských zákonů zavedených nacisty v protektorátu byla rodina považována za smíšenou. Jak se později ukázalo, léta rasové diskriminace za války nebyla pro rodinu tím nejhorším obdobím.

14 otec

Záchrana před deportací

Otce, jakožto Žida, a dcery jako míšenky určitou dobu chránila před deportací do koncentračního tábora nežidovská manželka, respektive matka. „Tehdy otec, zcela formálně, matce navrhl, že by se mohli rozvést. K tomu naše katolická babička prohlásila, že v tom případě by mámu vydědila a otce adoptovala.“ Rodině Fischlových se podařilo deportaci odvrátit částečně i tím, že otec simuloval infarkt, většina otcových příbuzných však do transportu musela. Téměř všichni ale zahynuli v koncentračních táborech, vrátila se jen babička, která válku přečkala v Terezíně. Po osvobození se přes pracovní kontakty pan Fischl dostal do styku s komunistickou stranou.

 

Nebylo cesty zpět

O správnosti levicové ideologie byl přesvědčený stejně jako mnoho lidí, kteří zažili represe a válku. Komunisté nabízeli sociální spravedlnost, rovnost a vzor Sovětského svazu. „Cítil potřebu dělat cokoli, aby se hrůzy války neopakovaly.“ Svým založením byl podle dcery Heleny spíš idealista, snažil se pomáhat, projevoval velký zájem o literaturu, především o krásnou. Otto Fischl začal pracovat na ministerstvu financí, stal se náměstkem ministra, později byl diplomatem a v letech 1949 až 1951 působil jako velvyslanec ČR v NDR. Podle slov Heleny nepatřil mezi stranické špičky a s děním ve straně ne vždy souhlasil: „Domnívám se, že uvítal přesun do Berlína i to, že se vzdálí od centra dění. I on musel s některými praktikami KSČ a s jejím vývojem nesouhlasit, nebylo však pro něj cesty zpět.“

 

Emigrace vše změnila

Na rozdíl od otce byly obě sestry (na snímku) výrazně protikomunisticky zaměřené. Eva žila studentským životem, podobně jako Škvoreckého literární hrdinové, Helena byla členkou ilegálního skautského oddílu a dívčí skupiny Divošky, kterou kromě ní tvořily dvě přítelkyně, jejichž rodiny byly komunistickým režimem perzekvovány. Eva se nakonec odhodlala zemi opustit. Při jedné z návštěv otce, který byl v NDR, přejela ze z Východního Berlína do Západního a požádala tam o azyl.

14 sestry

Její emigrace život rodiny naprosto změnila. „Život naší rodiny se zcela změnil po sestřině emigraci 15. ledna 1951. Otec byl okamžitě odvolán z postu velvyslance, začala nás sledovat Státní bezpečnost a otec očekával vyšetřování a nemohl sehnat zaměstnání.“ Ve dvě ráno 30. června 1951 vtrhla do bytu StB a udělala domovní prohlídku. Helena Kosková vzpomíná, že největší starost při domovní prohlídce měla o svůj skautský deník, podařilo se jí ho však schovat do prádelníku a před příslušníky utajit.

 

Šok pro celou rodinu

Zapojení Fischla do procesu s „protistátním spikleneckým centrem kolem Rudolfa Slánského“ byl pro matku i dceru naprostý šok. „Když v rozhlase mluvili o procesu, netušila jsem, že by se to mohlo týkat táty. Pak četli jeho jméno a bylo to velké překvapení.“ Začlenění Fischla a mnoha dalších obžalovaných vyplývalo z antisemitské konstrukce procesu diktované sovětskými poradci. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: „Několik dnů po zahájení procesu vyhodili mámu ze zaměstnání. Po tátově zatčení začala pracovat jako dělnice v Pražských papírnách. Soudružky z tamní organizace KSČ prohlašovaly, že by nás měli rozšlapat po Staroměstském náměstí. Mě vyhodili ze septimy Akademického gymnázia rok před maturitou.“

 

Češka žijící ve Švédsku

Helena vzpomíná i na tragický konec procesu: „V něčem jsem to měla jednodušší než děti jiných popravených, byla jsem přesvědčena o tátově nevině.“ Rozsudek trestu smrti byl vykonán 3. prosince 1952. „Máma měla při poslední návštěvě u táty dojem, že po všem, co prožil, snad ani nechtěl dál žít.“ Jeho dopis na rozloučenou rodina dostala až při revizi procesu v roce 1963. O dva roky později Helena, již provdaná Kosková, s mužem, matkou a dcerou emigrovala přes Jugoslávii do Itálie. Odstěhovala se do Švédska, neztratila kontakt s českou literaturou, byla v úzkém kontaktu s exilovými nakladatelstvími – Tigridovým Svědectvím v Paříži nebo Škvoreckých 68 Publishers v Torontu. Pracovala pro ně jako autorka studií o literatuře, překladů a recenzí, pomáhala s distribucí exilových tiskovin do Československa. Dnes, kdy může svobodně cestovat mezi Prahou a švédským Norrköpingem, se významná propagátorka české literatury v zahraničí cítí jako „Češka žijící ve Švédsku.“

Autorka: Andrea Jelínková, Foto: archiv Paměti národa

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test