český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Pro někoho má dovolená jasně daný program – chata, chalupa nebo pláž u moře. Mnoho lidí má ale, zejména v létě, chuť vypadnout ze stereotypu a zkusit něco nového. A právě pro ně přinášíme několik tipů a námětů z církevního prostředí.

 

Začátek srpna je tu, a vy stále přemýšlíte, kam si letos zamíříte odpočinout či jen hledáte užitečné tipy pro zpříjemnění volna? Snášíme na jednu hromadu důkazy, že čas volna lze prožít i jinde, než hlava na hlavě například Chorvatsku. Věděli jste, že u nás existuje široká nabídka pobytů na farách, v klášterech či je možné navštívit mnohé chrámy, poutní místa a církevní zajímavosti s výkladem? Nezapomněli jste, že si poměrně jednoduše můžete i na cestách vyhledat bohoslužbu?

 

Proč ne do kláštera?

Církevní a klášterní turistika nabízí hned několik možností: od tiché kontemplace v klášteře, přes rodinný pobyt na faře až po pěší pouť, návštěvu otevřených chrámů či návštěvu církevního pivovaru. K tomu všemu ještě připočtěme věrného pomocníka pro vyhledávání mší svatých na cestách, aplikaci bohosluzby.cirkev.cz, která je dostupná pro Android či jako webové stránky. 

Uživatelé aplikace Mapy.cz jistě rádi potvrdí, že zde obsažená informace o kostele a odkaz na web farnosti také není k zahození. Na vašich cestách vám může pomoci i nově vydaná mapa Vybrané církevní památky České republiky. Seženete ji v síti Karmelitánského nakladatelství.

 

Ubytujme se na faře

Po celé České republice je možnost ubytování v církevním prostředí, a to od far, přes kláštery, poutní domy či přímo penziony a hotely. Novinkou pro tuto sezónu je penzion Tõde v Olomouci, který spravují sestry františkánky.

Nové ubytování chystají v Jitravě (Litoměřická diecéze), Staré Vsi u Rýmařova či v blízkosti Hukvald (Ostravsko-opavská diecéze) či v Chateau Clara Futura v Dolních Břežanech a připravuje se i otevření Hotelu Chateau Mostov (Pražská arcidiecéze).

 

Prostě jít

Vyrazit na pouť! To je také varianta. Pod slovem pouť se nám většinou vybaví kolotoče a cukrová vata, jenže proč se nenechat pozvat i k trochu jiné pouti, té pěší? Často se vyráží na cestu do španělské Compostely po svatojakubské cestě, která vede i u nás. Ale nabídek je mnohem více, stejně jako možných poutních cílů. Buď si sami individuálně vyberete z nabízených cest na webovém portálu cirkevnituristika.cz nebo se zúčastníte skupinové pěší pouti, obojí je hlubokým zážitkem.

 

Modlit se

Chcete-li církevní prostředí poznat nejen ve formě ubytování či návštěvy památky, ale k načerpání duchovních sil, zkuste se poohlédnout po exerciciích, tedy po duchovních cvičeních. Některé řády také nabízejí možnost žít na určitou dobu kontemplativním životem zaměřeným na ztišení.

Obojí vás na čas vytrhne z každodenních starostí a dá možnost prožít setkání s hlubokou spiritualitou. Přitom vůbec není potřeba mít obavy, že by se člověk do exercičního nebo klášterního prostředí nehodil. Naopak, je velkým obohacením, když přicházejí lidé různého věku a s různými životními zkušenostmi.

 

Dveře kostela dokořán

Několik stovek kostelů například ve Zlínském kraji, městě Olomouci či v Ostravsko-opavské diecézi nabízejí poznat jejich krásy s průvodcem. Tato možnost je samozřejmě nabízena například i na Zelené Hoře (na snímku), Velehradě a dalších místech, která jsou významná nejen poutně, ale i turisticky.

Podrobný přehled je k nalezení na webových stránkách cirkev.cz pod heslem „Máme otevřeno“. Nejsou to ale jen kostely, které zvou k návštěvě, pozornosti by nemělo uniknout ani několik farních či diecézních muzeí, která nabízejí mnohdy zcela unikátní expozice.

 

Na pivo za jiným účelem

V ČR se nachází i několik církevních pivovarů. Vydáte-li se poznávat krásy starého biskupského sídla Litoměřice, nezapomeňte zavítat i do zdejšího pivovaru. Poznávání života fungujícího kláštera v Želivi můžete spojit s ochutnávkou zdejší pivovarnické produkce. Toulání po Orlických horách se dá zakončit v Neratově, kde je postupně obnovováno zdejší poutní místo a rozvíjí se tu komunita zaměřená na sociální podnikání. I tady k němu patří nový pivovar.

Církevní turistiku, která nabízí příležitosti po celé republice lze samozřejmě vhodně kombinovat s poznáváním dalších památek či přírodních krás. Církevní turistické objekty se dají nezřídka najít v historických sídlech či naopak horských oblastech republiky. Vše potřebné hledejte na cirkevnituristika.cz.

 

Autor: pjv, Foto: archiv a Pavel Langer – Člověk a víra

Přijali jsme pozvání do Českého ráje, do domu v Radostné pod Kozákovem, kde to voní ovocem a hýří barvami. Přivítal nás mladý usměvavý muž a za ním vykoukla dvouletá holčička s šibalskýma očima. Není tak obvyklé, aby tatínkové nastupovali na rodičovskou dovolenou. Jan Kakos opustil místo vedoucího obchodního týmu v bance, stal se tatínkem na plný úvazek a k tomu ještě výrobcem marmelád.

 

Marmelády z Ráje sbírají od roku 2014 medaile a nejrůznější ocenění na mnoha soutěžích, včetně Mistrovství světa ve vaření marmelád, staly se Regionálním produktem Libereckého kraje, byly oceněny Česko-Polským centrem hospodářské spolupráce, honosí se dvěma hvězdami ze tří možných na soutěži Great Taste Awards, získaly 2. místo Živnostník Libereckého kraje 2017. Mají za sebou řadu dalších úspěchů. Jak to vlastně všechno bylo?

  

Spontánní je nejlepší

„Není za tím žádný srdcervoucí příběh,“ dává se do vyprávění Jan Kakos. „Jen jsme udělali něco, co lidem chutná a oblíbili si to.“ Samozřejmě tomu předcházela myšlenka, která přišla ve správnou chvíli. „S manželkou jsme pracovali v bance a přitom jsme si otevřeli kavárničku, kde jsme prodávali čerstvé bagety a palačinky.“ Chtěli mít podnik, který by byl něčím výjimečný a lidé by se rádi a často vraceli. „Nechtěl jsem, aby na té čerstvé palačince, kterou udělám, byla nějaká kupovaná sladká marmeláda, protože mně osobně moc nechutnají. Tak jsem uvařil vlastní marmeládu jablíčko a šípek, kterou jsme začali na ty palačinky dávat.“ A pak ji, jen tak z legrace, poslal do soutěže a čekal, co se stane. „A ona vyhrála,“ usmívá se. „Tak jsme zkusili další, citronovou, a ta získala stříbrnou medaili na Mistrovství světa ve vaření marmelád. V soutěži o nejlepší jídla světa jsme pak s příchutí Jablíčko s šípkem a badyánem získali dvě hvězdy z možných tří.“

Tehdy si řekli, že zřejmě umějí něco, co obstojí v konkurenci, a začali připravovat více příchutí a vyjeli na svůj první trh. „Vzniklo to tak spontánně,“ vzpomíná Honza. „Nebylo naším záměrem vařit marmelády a z toho dělat byznys. Všechno vyplynulo poté, kdy se nám povedla první várka, která zachutnala a dostala první ocenění. Pak už to prostě jen samo vyplynulo.“ Nejprve ale museli vše připravit a vymyslet – skleničky, etikety, podobu produktu, aby se líbil. „Máme rádi hezké věci. Naším cílem byl jedinečný a originální výsledek. Když už máme kvalitní obsah, obal nesmí být tuctový.“

 

Manažerka kvality

Před dvěma lety přibyla Kakosům další členka týmu – dcera Elizabet. Mohlo by se zdát, že se všechno změnilo, ale opak je pravdou. „Když se dcera narodila, rozmýšleli jsme se ženou, jak to bude dál. Protože ona byla v bance na vyšším postu, rozhodli jsme se, že půjde do práce a na rodičovské dovolené zůstanu já. Opustil jsem pozici vedoucího obchodního týmu a začal se věnovat dceři a rodinné firmě. Hrozně jsem se na to těšil,“ přiznává. „Musím říct, že máme doma hotový poklad. Elí s sebou bereme všude už od malička a je opravdu skvělá. Jezdí se mnou i na jednání, miluje akci a je zvyklá být mezi lidmi.“ Pomalu se zapojuje i do výrobního procesu. „Stala se naší manažerkou kvality,“ směje se Honza. „Všechno musí projít přes ni. Děti dají okamžitě najevo, když jim něco nechutná. A naší malé zatím chutnalo všechno, takže dobrý,“ dodává vesele. Že je zvyklá na lidi, nás přesvědčila při fotografování, byla usměvavá a přirozená a podle slov tatínka je důležitým článkem rodinného týmu.

 

Marmeláda nebo džem?

Marmeláda je hustší a tužší a nejsou v ní kousky ovoce. Džem je naopak řidší, dobře se roztírá a kousky ovoce v něm jsou. Podle platných zákonů Evropské unie se od roku 2004 může marmeládou nazývat pouze produkt, který je uvařen z citrusů. Všechno ostatní je džem. „Když se podíváte na složení džemů zakoupených v supermarketech, je tam třeba třicet procent jahod a zbytek jsou jablka. Často jsou označovány jako ovocné pomazánky, protože podíl ovoce je v nich nepatrný,“ vysvětluje. „My pracujeme s podílem zhruba osmdesát procent ovoce a dvacet procent cukru.“

V roce 2017 získaly Marmelády z Ráje druhé místo v soutěži Živnostník roku za extrajahodovou příchuť. „Extrajahoda znamená, že podíl jahod je osmdesát pět procent a zbytek cukr a trocha pektinu. Nic víc.“ Na tom staví úspěch výrobků. „Někdo vaří jen ovoce a nepřidává žádný cukr, to je jeden z nových trendů. Potom se musí dlouho vařit, aby se odpařila voda. Dlouhým vařením se však znehodnotí všechno, co v ovoci je. Některé samo o sobě špatně želíruje, proto se všechno rozmixuje, konečný produkt má konzistenci pyré a vypadá trochu jako přesnídávka.“

Dalším pomocníkem, který spousta hospodyněk do zavařenin přidává, je želírovací cukr. „S tím je sice jednoduchá práce, ale když si přečtete, co obsahuje, tak to taky není úplně přírodní. Dřív se všechno dělalo jako povidla, která se při nízké teplotě táhnou několik hodin, aby se odpařila všechna voda,“ konstatuje výrobce. „Hodně záleží na tom, kdy se proces vaření ukončí. Když se to povede ve správnou chvíli, jsou vláčná. V opačném případě je to hmota tuhá jako beton, která se pak doluje lžičkou. Já povařím ovoce jen krátce, přidám cukr a pektin. Marmeláda krásně zhoustne a vlastnosti ovoce jako barva, chuť i vůně zůstanou zachovány.“

 

Něco navíc…

„Marmeláda je od prvopočátku cukrovinka, proto tam cukr patří,“ uvažuje Honza. „Když si ji dám, očekávám od ní, že bude trochu sladká. Ne moc, zkrátka tak akorát.“ Nerad kombinuje více druhů ovoce, ale má rád něco netradičního, mimořádného, neočekávaného. Proto stále vymýšlí nové kombinace, aby, jak říká, neustrnuli na jednom místě.

„V limitované edici jsme vyrobili například kombinaci citronů z jižní Itálie a italského prosecca. A ona nám, naprosto nečekaně, zajistila stříbrnou medaili na mistrovství světa ve vaření marmelád Dalemain Marmalade Awards 2017. Zkusili jsme borůvky s prvotřídní dvanáctiletou whisky Chivas Regal, která zvýrazní chuť ovoce. Za tuto kombinaci nám udělilo Česko-polské centrum hospodářské spolupráce první místo v soutěži regionálních výrobků.“

Zdejší produkty získaly i ocenění Regionální produkt Českého ráje, který zaručuje, že i použité suroviny pocházejí z této lokality. „Jediné, co si necháváme dovážet, jsou právě citrusy, jinak všechno ostatní ovoce je opravdu místní. Ať už jsou to jahody, meruňky nebo broskve.“

V Radostné nepoužívají stroje, všechno je ruční výroba. Na jednu várku přijde asi dvacet pět kilogramů ovoce, a to dělá ve výsledku přibližně šedesát skleniček marmelády. „Co várka, to originál, protože každé ovoce je jiné. Jinak chutná, obsahuje jiné množství cukru a všechno se potom musí ladit individuálně.“

Honza uznává, že si vybral asi nejvíc konkurenční prostředí, které mohl. „U nás je to tak, že co Čech, to zaručený recept na zavařeninu. A my chceme zaujmout třeba i babičku, která celý život zavařuje marmelády, ale u nás by chtěla ochutnat něco, co nezná. Když kombinujeme ovoce s alkoholem, tak proto, že alkohol zvýrazní chuť ovoce. Třeba borůvka je sama o sobě celkem mdlá a whisky ji zvýrazní. Nebo šampaňské udělá jahodou chuť ještě jahodovější.“

 

Jezdí mezi lidi

Marmelády z Ráje se dají koupit v kamenných obchodech po celé republice, v Libereckém a Královéhradeckém kraji je nabízí jeden obchodní řetězec, objednat se dají na e-shopu a v neposlední řadě je můžeme potkat na trzích napříč republikou.

„Trhy mám moc rád. Velikonoční, adventní nebo třeba dožínky, vždycky se na ně moc těším. Setkáváme se na nich s lidmi, kteří sami zavařují a dělí se s námi o vlastní zkušenosti, nebo k nám chodí i pro rady, co a jak mají dělat, aby to bylo dobré. A to mě baví,“ usmívá se. „Na trhy se těším, protože to je přímá zpětná vazba. Zákazník okusí a my okamžitě známe jeho názor. Řekne, co mu chutná nebo nechutná. Ale to nám zatím nikdo neřekl.“ Kromě trhů navštěvují i gastronomické festivaly, kde už mají svoje místo.

 

Nutné zlo

Zajímalo nás, jak obtížné je pro drobného živnostníka ustát všechny nové předpisy, zákony, požadavky. „Vzhledem k tomu, že vyrábíme jídlo, musíme splňovat spoustu norem, a to nejen hygienických. Dneska jsou úplně na všechno – jak má vypadat etiketa, co na ní musí být napsáno, jak velkým písmem a spousta dalších věcí. Musíme splňovat požadavky všech možných institucí, od hygieny přes stavební úřad, zemědělské a potravinářské inspekce, živnostenského úřadu. Kdykoli může přijít odkudkoli kontrola. Pro malého živnostníka je to značně vyčerpávající, protože kontrolou výrobku to nekončí. Jsou to i daně a tak dále. Velká firma má na všechno příslušná oddělení a pracovníky.“ Konstatuje ale, že s přibývajícími zákony a legislativními úpravami musí i malý živnostník počítat. „To prostě k podnikání patří. Považuji to za nutné zlo, které mi sice ztěžuje život, ale já to neovlivním a neberu to jako překážku. Dělám, co mě baví, a to se vším všudy!“

Za strašáka považuje Honza něco úplně jiného. „Pro nás je opravdovým strašákem to, že se neurodí. My potřebujeme slunce a dostatek vláhy, aby byla pěkná úroda ovoce a přijatelná cena. Každý vyšší náklad se samozřejmě promítne do ceny konečného produktu, a to se nám ani trochu nelíbí!“

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský

Prostá a přitom důležitá výzva je titulem nového církevního dokumentu, takzvané exhortace papeže Františka. Hovoří v něm o našem povolání ke svatosti a o životě víry v současném světě, každodenním životě, a našich konkrétních životních okolnostech. Je to dokument mimořádné síly a důležitosti.

 

Nový dokument papeže Františka byl provázen velkým očekáváním. Jeho forma, tedy apoštolská exhortace, je hned po encyklice považována za jeden z nejvyšších typů papežských dokumentů. František dosud napsal dvě: Evangelii gaudium v roce 2013 a Amoris laetitia v roce 2016. Obě způsobily v dobrém slova smyslu poprask a nejinak tomu je i v novém případě. Současná exhortace nese latinský titul Gaudete et exsultate.

 

Buďte svatí

Hned z počátku papež upozorňuje, co ho vedlo k sepsání textu, který se mnohem více než komplikovanými detailními otázkami teologie zabývá křesťanským životem a jeho každodenností: „Touto exhortací bych především rád připomněl povolání ke svatosti dané Pánem každému z nás, také tobě: ‚Buďte svatí, neboť já jsem svatý.‘ Druhý vatikánský koncil na to položil mocný důraz: ‚Všechny věřící křesťany, v každém povolání a stavu, volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.‘“

Obrací se tedy skutečně na každého, nejen na kněze, řeholníky nebo takzvaně „dobré“ věřící, ale dává si nárok oslovit skutečně každého a ukázat, že ke svatosti může vést mnoho různých cest, co člověk, to originál, a každý musí ve své konkrétní situaci hledat způsoby uskutečnění opravdového křesťanského života.

 

Není to nedostižný cíl

V dějinách církve se o svatosti mluví poměrně často a hodně – nejvíce asi v připomínkách dávných nebo i ne až tak dávných svatých jako lidských příkladů křesťanské dokonalosti tady na zemi. Když člověk svůj vlastní, takzvaně obyčejný, život poměřuje s příběhy ze života kanonizovaných světců, mohl by snadno upadnout do iluze, že něco takového nemůže dokázat a že cesta svatosti pro něj není otevřená. S tím ale papež velmi silnými slovy polemizuje: „‚Každého jeho vlastní cestou‘, říká koncil. Není tedy třeba klesat na mysli při pohledu na vzory svatosti, které se jeví nedostižné. Existují svědectví, která jsou užitečná, povzbuzují nás a motivují, ale nikoli proto, abychom je kopírovali, což by nás dokonce mohlo vzdalovat od té jediné a specifické cesty, kterou Pán vyhradil nám. Záleží na tom, aby každý věřící rozpoznal svou vlastní cestu a dal vzejít tomu nejlepšímu ze sebe, co do něho zcela osobně vložil Bůh, a nevyčerpával se ve snaze napodobovat něco, co není zamýšleno pro něho. Všichni jsme povoláni být svědky, ale ‚existuje mnoho forem svědectví‘. Božský život se totiž sdílí ‚jedněm tímto a druhým oním způsobem‘.“

 

Svatost v každodennosti

Právě naopak, pro papeže je v tomto dokumentu možná mnohem důležitější ne svatost mimořádných velkých činů a hrdinských skutků víry, ale spíš trpělivý každodenní život s Bohem, který znamená, že se člověk křesťanským obsahem a křesťanskou zvěstí pokouší naplňovat svou každodennost, jakkoli by byla třeba banální. Protože pokud jde o svatost, není malých životů. Papež k tomu říká: „Častokrát jsme pokoušeni myslet si, že svatost je vyhrazena těm, kdo mají možnost zachovávat odstup od běžného zaměstnání, aby se věnovali modlitbě. Tak to není. Všichni jsme povoláni být svatými tím, že budeme žít lásku a nabízet každému svědectví v každodenním zaměstnání tam, kde jsme. Jsi zasvěcená nebo zasvěcený? Buď svatý či svatá tím, že budeš radostně prožívat svoje zasvěcení. Jsi ženatý či vdaná? Buď svatý v lásce a oddanosti vůči své manželce či manželovi, jako Kristus a církev. Jsi pracující? Buď svatý poctivou a kompetentní prací ve službě bratřím. Jsi matka či babička? Buď svatá trpělivým vyučováním dětí, aby následovali Ježíše. Máš pravomoc? Buď svatý zápasem o obecné dobro a zříkáním se svých osobních zájmů.“

 

Neklesej na mysli

Základním předpokladem k svatosti v širokém slova smyslu není totiž nějaké mimořádné nadání, které by se dostávalo jenom někomu, ale křest, který jsme přijali všichni. Papež je tady ve svém dokumentu velice důsledný a opakovaně zdůrazňuje, že i slabý a chybující člověk je povolaný k tomu, aby usiloval o takovou míru křesťanské dokonalosti, jaké je schopen. To je veliké povzbuzení. Však také titulek exhortace není zvolen náhodou, celá vyznívá v tom smyslu, že by křesťanská cesta za svatostí měla být v první řadě radostným podnikem. A v tom nám naše lidská slabost nemá a nemůže bránit: „Dovol, aby milost tvého křtu přinášela plody na cestě svatosti. Všechno nech otevřené Bohu a s tímto cílem se rozhodni pro Něho, vol Boha stále znovu. Neklesej na mysli, protože máš sílu Ducha svatého, která to umožňuje, a svatost je v zásadě plodem Ducha svatého v tvém životě. Když jsi pokoušen sednout na lep svojí slabosti, pozvedni oči k Ukřižovanému a řekni: ‚Pane, jsem ubožák, ale ty můžeš učinit zázrak, abych byl trochu lepší.‘ V církvi, svaté i hřešící, se nachází vše, co je potřeba k růstu ve svatosti. Pán ji obdařil mnohotvárnou krásou, plynoucí z Pánovy lásky, ‚jako nevěstu ozdobenou šperky‘.“

 

Svatost roste malými skutky

Jak je pro papeže Františka obvyklé, nebojí se ukázat své myšlenky na příkladech z každodenní praxe, které jsou velmi dobře srozumitelné nejenom učeným teologům, ale skutečně každému člověku, protože stojí na sdílené lidské zkušenosti a na tom, co dnes a denně zažívá člověk, bez ohledu, jestli je v Evropě, Jižní Americe nebo třeba na dalekém východě. Jeden z takových krásných příkladů ukazuje, že svatost lze budovat i drobnými činy: „Svatost, k níž tě volá Pán, roste malými skutky. Například: nějaká paní jde nakupovat na trh, potká sousedku, začnou si povídat a padne nějaká kritika. Paní si však řekne: ‚Ne, nebudu o nikom mluvit špatně.‘ Toto je krok směrem ke svatosti. Potom se doma svého syna zeptá na jeho plány, a přestože je unavena, sedne si k němu a trpělivě a citlivě mu naslouchá. To je další oběť, která posvěcuje. Potom zakusí nějakou úzkost, ale připomene si lásku Panny Marie, vezme růženec a s vírou se modlí. To je další krok ke svatosti. Potom vyjde na ulici, potká chudáka, zastaví se a citlivě s ním rozmlouvá. Také toto je krok vpřed.“

 

Někdy tak, jindy onak

I sám papež František má před očima některé vzory – jak z řad historických světců, tak ale i z řad lidí současnosti, které považuje za příklady konkrétního a hlubokého života každodenní víry. Jedním z nich je i kardinál Văn Thuận, který byl vězněm komunistického režimu ve Vietnamu. Do biskupské hodnosti byl jmenován v roce 1967 a v témže roce přijal i biskupské svěcení. Své diecéze v Ho Či Minově Městě se ale nemohl ujmout, protože ho komunistické úřady okamžitě zatkly a uvěznily. Ve vězení prožil celkem třináct let, z toho devět let v naprosté izolaci. Po propuštění z vězení byl donucen k emigraci a do své vlasti se nesměl vrátit až do roku 2001, kdy vietnamské ministerstvo zahraničí po jeho jmenování kardinálem prohlásilo, že by mu umožnilo turistickou návštěvu za stejných podmínek jako jiným cizím státním příslušníkům. Už v roce 2002 nicméně kardinál Văn Thuận zemřel. Že se rychle stal inspirací, dokládá nejen to, že ho nyní cituje papež František, ale třeba i to, že ho citoval i Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi z roku 2007. Z hlediska hledání svatosti o něm papež František píše: „Někdy život klade větší výzvy, jejichž prostřednictvím nás Pán vybízí k novým konverzím. Jindy jde jen o to, najít dokonalejší způsob života toho, co již děláme. Když byl kardinál Van Thuan dlouhá léta ve vězení, netrápil se čekáním na svoje osvobození. Ale rozhodl se ‚prožívat přítomný okamžik tím, že jej naplňoval láskou‘, a způsob, kterým to konkretizoval, spočíval ve ‚využívání příležitostí, jež se během dne naskytnou, k mimořádnému provedení obyčejných skutků‘.“

 

Není snadné milovat

Celý dokument exhortace Gaudete et exsultate rozhodně stojí za přečtení. I čtenář, který není zvyklý na náročnou teologickou literaturu, se nemusí obávat, že by se v něm ztrácel. Papež František má obrovské nadání zprostředkovávat složité problémy jednoduchým a přístupným jazykem, aniž by rezignoval jakkoli na hloubku poselství. Český překlad má necelých sto stran a vydalo jej nakladatelství Paulínky. Možná, že právě tento dokument plný naděje by mohl být letní inspirující četbou.

Na závěr ještě slova povzbuzení samotného papeže Františka: „Není snadné naplno milovat, protože jsme často velice slabí. Avšak právě proto, abychom mohli milovat, jako nás miloval On, sdílí Kristus svůj vzkříšený život s námi. Náš život tak dokazuje působení Jeho moci také uprostřed lidské slabosti.“

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

V letošním „osmičkovém“ roce si připomínáme řadu výročí událostí z naší historie. Bezesporu nejvýznamnějším je sté výročí vzniku samostatného Československa. Výročí je opravdu tolik, že na některá se patrně ani nedostane. Buď proto, že nejsou „kulatá“, nebo s odstupem let mohou připadat málo významná. Popovídáme si o 22. srpnu. Bude tomu sto padesát let, co čeští poslanci na zemském sněmu přijali deklaraci, která se stala kamínkem mozaiky na naší pouti k národní samostatnosti.

 

Třetího července 1866 se u Sadové (na obrázku) střetla rakouská a pruská armáda. Jedna z největších bitev na našem území skončila drtivou porážkou Rakušanů, kteří byli přinuceni podepsat na zámku v Mikulově příměří a 23. srpna mírovou smlouvu v Praze. Nebyla zdaleka tak krutá, jak ve Vídni očekávali. Dvacet milionů tolarů válečných náhrad pro Prusko, odchod Rakouska z Německého spolku a závazek, že se dál nebude vměšovat do vývoje v Německu.

 

Věrni císaři a monarchii

O tom, že porážka ve válce přinese nutně změny i do rakouské vnitřní politiky, nepochyboval v habsburské monarchii asi nikdo. Uvědomovali si to i čeští politici, kteří chtěli využít nové situace ve prospěch českých zemí. Ty se poprvé po řadě století ocitly mimo rámec Svaté říše římské či Německého spolku. To podle Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra i další představitelů české politické scény otevíralo šanci na důstojnější postavení zemí Koruny české – Čech, Moravy a Slezska – v rámci rakouské říše. Byli přesvědčeni, že tentokrát nebudou ve Vídni vyslyšeni. České země nesly hlavní tíhu rakousko-pruské války. Bojovalo se na jejich území, velkou část rakouského vojska tvořili Češi a bojovali opravdu statečně. Věrnost panovníkovi zachovalo i obyvatelstvo, jak císař František Josef I. sám uznal.

Porážka ve válce zvýraznila ještě jeden moment české politiky – vítězství a posílení Pruska u politiků vyvolalo obavu z další pruské či německé rozpínavosti a posílilo jejich přesvědčení, že nejlepší obranou je další existence rakouské monarchie. Proto již 22. července poslali do Vídně prohlášení o loajalitě k „habsburskému domu“. O tři dny později se Palacký a Rieger sešli ve Vídni k jednání se zástupci polských politiků a tzv. německých federalistů. Ale každá z tří stran sledovala vlastní zájmy a nehodlala přistoupit na společný postup. Marná byla i žádost o podporu české šlechty, ta nechtěla císaře v tak těžké chvíli vystavovat jakémukoli nátlaku.

 

Namyšlenec, který ničemu nerozumí

Těžko s odstupem půldruhého století chápat, proč čeští politici stále věřili, že různými poníženými podáními, slavnostními adresami či suplikami opravdu přesvědčí císaře a jeho okolí o oprávněnosti svých požadavků. Obvykle přišla jen obecná odpověď, která nic neřešila a ani neslibovala. Prý až císař přijede opět do Prahy…

František Josef I. sice proti Čechům nic neměl, ale jak mu stále opakovalo jeho okolí, přílišná vstřícnost vůči nim by mohla povzbudit další národy monarchie a vyvolat nesouhlas „rakouských“ i „českých“ Němců.

Na konci roku 1866 zavítal do Prahy nový předseda rakouské vlády, saský hrabě Fridrich Ferdinand Beust. Chtěl přimět české poslance k návratu do říšské rady, jejíž činnost bojkotovali už od poloviny roku 1863 na protest proti preferenci Uher. Jak napsal po jednání s Beustem mluvčí Moravanů Alois Pražák, „je to povrchní a lehkomyslný“ namyšlenec, který nemá o složitých poměrech v císařství ani ponětí. A co horšího – nesnáší Čechy a vůbec všechny Slovany. I méně chápaví politici museli pochopit, že ponížená loajalita nepřináší žádné výsledky. Nikdo se však neodvážil „přitvrdit“.

 

Rakousko-uherské vyrovnání

To Uhři, kteří nemohli Rakousku zapomenout porážku svého povstání v letech 1848 až 1849, byli rozhodnuti oslabení Vídně co nejvíce využít. Nechtěli monarchii rozbít a osamostatnit se, ale docílit jejího rozdělení na uherskou a neuherskou část, v níž by pány byli oni. Šlechta v Pešti to dala najevo dost jasně: další existence habsburské monarchie odvisí od vyřešení odvěkých práv Uherského království. Její tlak stále narůstal a neváhala sáhnout i k výhrůžkám. Zatímco Češi se předháněli v projevech loajality, Uhři šli na věc tvrdě a nesmlouvavě. Na jaře 1867 bylo zřejmé, že rakousko-uherské vyrovnání, jak bylo rozdělení monarchie na rakouskou (předlitavskou) a uherskou (zalitavskou) část nazváno, je otázkou týdnů.

Čeští politici se opět neodvážili vystoupit, ale zcela nepochopitelně začali hledat pro české státoprávní požadavky podporu v zahraničí. Nejprve Palacký a Rieger navštívili světovou výstavu v Paříži, poté s dalšími politiky národopisnou výstavu v Moskvě, ale v obou případech nevedly rozhovory s politiky k ničemu. O Čechy nikdo neprojevil zájem, jen ve Vídni obě cesty vyvolaly ještě větší nedůvěru vídeňské vlády k upřímnosti projevů české loajality k monarchii.

Osmý červnový den roku 1867 byl František Josef I. korunován v Pešti na uherského krále a habsburská monarchie se de facto změnila v Rakousko-Uhersko, ač de iure byla tato skutečnost potvrzena až o půl roku později prosincovou ústavou. Uhry si vymohly řadu výhod, mj. nižší daně, které nakonec stejně neodváděly v plné výši.

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: archiv

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test