český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Syn bohatého obchodníka s látkami v mládí rozhodně netrpěl nouzí a dnes bychom řekli, že byl dost možná rozmazlený, přesto se dobrovolně oddal chudobě. Stal se jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších světců a založil řád, který trvá dodnes. Řeč je o Františkovi z Assisi, jehož svátek každoročně připadá na 4. října.

 

Světlo světa poprvé spatřil v roce 1181 v malebném umbrijském městečku Assisi, které v těch dobách rozhodně nevypadalo jako předimenzovaný předmět turistického zájmu a jeho ulicemi dozajista neproudily zástupy lidí ze všech koutů světa s fotoaparáty. Nikdo ještě ani netušil, že se zde narodil člověk, který po sobě zanechá v církevních dějinách tak silnou stopu.  

Zásnuby s chudobou

Když bylo Františkovi dvacet let, vypukla válka se sousední Perugií a mladý muž upadl do zajetí. I když se traduje, že válku přečkal bez větší újmy, domů se vrátil jako jiný člověk, a tak se lze jen dohadovat, co přesně tohoto mladíka přimělo zásadně změnit názory, a v neposlední řadě i vlastní život.

František náhle viděl, co se kolem něj děje, všímal si chudých a nemocných, zoufalých a bezprizorních, kteří potřebovali pomoc a byli na tom o poznání hůř nežli on. A potom údajně zaslechl v kostele hlas, který mu říkal: „Oprav můj pobořený dům.“ Podle legendy František tento hlas uposlechl, prodal část otcových látek a zaplatil stavební materiál.

Jak se dalo předpokládat, otci se Františkovy nečekané lidumilné a bohulibé aktivity příliš nelíbily, a tak se otec se synem rozešel. František se zřekl dědictví, oblékl prosté šaty a opustil domov. To všechno s jediným cílem – aby se zasnoubil s chudobou.

 

František z Assisi založil řád františkánů v roce 1209. První stigmata se objevila na jeho těle v roce 1224. V roce 1228 byl prohlášený za svatého. Stal se především patronem zvířat a všeho, co se zvířaty a jejich ochranou souvisí.

 

Cesta přes církevní pole

František založil nedaleko Assisi řád bratří menších, což byl pozdější řád františkánů. V roce 1210 získal od papeže Inocence III. svolení, aby se on a jeho jedenáct druhů stali potulnými kazateli. Už v roce 1219 měl františkánský řád pět tisíc členů, dál se utěšeně rozrůstal a začal být velmi oblíbený. František osobně sepsal řeholní pravidla, která zdůrazňovala především chudobu a pokoru, a jako taková byla v roce 1223 schválena papežem Honoriem III.

František zemřel v roce 1226. Poslední roky svého života se vzdal veškerých řádových postů a doslova naplnil to, co celý život budoval. Dalo by se říct, že byl v té době ztělesněním ducha svých řeholních pravidel. Místem jeho posledního odpočinku se stala bazilika v Assisi. Začala se stavět dva roky po jeho smrti, kdy byl prohlášený za svatého. Jde o pozoruhodnou a nevšední stavbu, skládající se z horního a dolního kostela. Na výzdobě se podíleli přední umělci své doby, fresky ze života světce, které vytvořil Giotto, se řadí k nejznámějším (a také nejkrásnějším) svého druhu nejen v Itálii. Svatyni Františka z Assisi ročně navštíví tisíce návštěvníků nezávisle na národnosti, barvě pleti či vyznání, ale přesto zde vládne jakýsi klid, duchovní pokoj a sounáležitost.

 

V zajetí legend   

O Františkovi z Assisi se vypráví řada legend, k nejznámějším patří příběh o postavení prvního živého vánočního betlému. Stalo se tak údajně v roce 1223. František se rozhodl, že musí oslavit Narození Páně odpovídajícím způsobem, a tak v lese nedaleko městečka Greccio sehrál narození Spasitele v jeskyni podle toho, jak je popsal Lukáš ve svém evangeliu. V Den radosti se sešli všichni lidé z okolí a na vlastní oči spatřili jesle plné sena, a také vola a osla, zkrátka „skutečný“ Betlém. Toho dne František sloužil u jeslí mši, aby uctil prostou chudobu, a z Greccia se opravdu na chvíli stal jakýsi nový Betlém. A potom jeden muž spatřil v jesličkách dítě, ke kterému přistoupil Boží světec. Zázrak. Seno, které leželo v jeslích, si lidé ještě dlouho schovávali, aby k sobě přivolali Boží milosrdenství.

 

František na plátnech mistrů

Na řadě zobrazení můžeme spatřit Františka z Assisi v blízkosti zvířat a zejména ptáků, které si údajně dokázal ochočit natolik, že ho poslouchali. Františkova kázání ptákům se stala vděčným tématem řady významných malířů. La Predica agli uccelli [Kázání ptákům] v bazilice v Assisi, jež vzniklo pravděpodobně v rozmezí let 1295–1299, je připisováno Giottovi a patří k nejúchvatnějším vyobrazením světců, jaká se vůbec dochovala. Kázání ptákům je patnáctý z dvaceti osmi scén tvořících cyklus fresek z příběhů o svatém Františkovi a nalezneme je v Horní bazilice. I kdyby v Assisi nic jiného nebylo, už jen tento výjev by stačil, aby se sem člověk vypravil.

 

V českém rozměru

Ani české a moravské země nezůstaly vůči svatému Františkovi z Assisi imunní. Řada kostelů zasvěcených tomuto světci se do dnešních dnů nedochovala. Kostel v Brně byl zbořený již ve čtyřicátých letech 17. století, v Jáchymově v šedesátých letech 20. století, v Jihlavě v osmdesátých letech 20. století a v Mikulově po kostelu svatého Františka z Assisi zůstalo jen torzo, které bylo později využito pro galerijní účely. Naopak v Zákupech, Voticích, Turnově a Golčově Jeníkově se kostely, zasvěcené svatému Františkovi z Assisi, dochovaly – nemluvě o hlavním městě.

 

Pražský František

Na pražském Chodově vznikl kostel sv. Františka z Assisi až na konci 30. let 20. století, a to přestavbou místních jatek. Také kostel sv. Františka z Assisi v Krči byl postavený až ve 20. století, přesněji v roce 1941 jako provizorní kaple. Jedná se o celodřevěný objekt s nízkými obvodovými zdmi a vysokou střechou. Na jižní straně přiléhá ke kostelu sakristie a na střeše visí malý zvon krytý stříškou ve tvaru domečku. Vstupní prostor interiéru překlenuje kruchta s harmoniem a připomíná tím spíše venkovský kostelík.

Naopak kostel sv. Františka z Assisi na Starém Městě, v těsném sousedství Klementina a Karlova mostu, nese veškeré stopy důstojné velkoleposti. Byl vybudovaný v letech 1679–1685 podle plánů Jeana-Baptisty Matheye a jako stavitelé jsou pod touto monumentální barokní stavbou podepsáni Gaudenzio Casanova a Domenico Canevalle. V roce 1688 kostel vysvětil pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna. Jedná se o centrální stavbu s oltářem na severní straně a mohutnou, nepřehlédnutelnou kupolí. Spolu se Staroměstskou mostní věží tak tvoří neopakovatelné pražské panorama, které lze nejlépe obdivovat z Karlova mostu anebo z protějšího vltavského břehu. 

 

Na přání Anežky České

Nejstarší pražský kostel, zasvěcený sv. Františkovi z Assisi, nalezneme v areálu Anežského kláštera a právě podle této stavby dostala název i zdejší lokalita – Na Františku. Kostel sv. Františka je jedním ze dvou klášterních svatostánků. Původně měl asymetrickou dispozici dvoulodního kostela, kdy k hlavní lodi přiléhala jen jižní loď a na severní straně stála budova konventu – patrně proto, aby klarisky mohly vstupovat přímo z dormitáře na tribunu, aniž by se setkaly s veřejností, a mohly se nerušeně zúčastňovat bohoslužby. O existenci této pravděpodobné tribuny dodnes svědčí portál v severní zdi.

Klášterní areál založil Václav I. v první polovině 13. století z podnětu své sestry Anežky pro řád klarisek, které tato zbožná žena uvedla do Čech. Kostel byl současně s konventem otevřený 25. března roku 1234, neboli v den vstupu Anežky do řádu. Po letech byly klarisky přinucené uprchnout před husity a klášter zůstal opuštěný. Ludvík Jagellonský objekt přidělil minoritům od svatého Jakuba, poté se v něm usadili dominikáni, kteří museli jezuitům uvolnit Klementinum, ale když se jezuité přestěhovali k svatému Jiljí, vrátily se sem klarisky a žily tu až do roku 1782, kdy byl klášter na příkaz Josefa II. zrušený. Areál postupně prošel mnoha změnami, na nějaký čas se z něj stalo skladiště, potom dílny, příležitostně zde nalezlo přístřeší mnoho bezprizorných. Klášter chátral, až v druhé polovině 20. století stát konečně zrekonstruoval jak chrámové stavby, tak klášterní prostory, a poté jej přidělil Národní galerii. Co by tomuto řešení řekl svatý František z Assisi, se můžeme jen dohadovat.

Text a foto: Magdalena Wagnerová

Evu Borskou známe jako reportérku a moderátorku zpravodajské relace, mnoho z nás si ji pamatuje také coby zpěvačku, kdy používala příjmení Skalická. Stále se usmívá a dobrou náladu rozdává na potkání. Je velmi pracovně vytížená, ale rodina je pro ni posvátná.

 

 

Eva se narodila 19. října 1975 v Praze. Přestože je Váha, dokáže být rozhodná a rázná. Ráda vzpomíná na dětství a říká, že byla asi hodná holka. Čas v její společnosti velmi rychle utíká, protože umí poutavě vyprávět a má hromadu zážitků a úsměvných příběhů. Zastavila jsem ji na chvilku a vyptala se, jak jde život.

 

Jaká jste byla jako dítě? Hodná holčička nebo neposedná střela, co pořád někde lítá?

Na tuhle otázku by asi lépe odpověděli moji rodiče, ale nikdy si nestěžovali, tak jsem asi byla hodná holka. K tomu hodně zodpovědná a spolehlivá. V sedmi letech mi pověsili na krk klíč a s lístečkem v ruce jsem chodila pro mladší sestru do školky. Nikdy jsem nebyla obzvlášť soutěživá, zato ale ctižádostivá, tvrdohlavá a trpělivá. Od mala jsem pořádkumilovná a tím trápím své okolí dodnes. Naštěstí mám partnera, který je na pořádek stejný puntičkář. Jako holčička jsem byla dobrosrdečná, trošku lítostivá ale i urážlivá. Dodnes se to učím potlačit a snad jsem na dobré cestě. Celkově prý se mnou naši neměli žádné starosti a i pubertu jsme všichni přežili bez větších kotrmelců. I když jsme se ségrou samozřejmě taky uměly zazlobit, ale tak nějak v rámci normy a adekvátně věku.

 

Jaké jste měla dětství?

Krásné a mám na něj plno vzpomínek. S rodiči a ségrou jsme bydleli v panelákovém bytě 3+1, a to byste koukala, co všechno se dá zažít na pražském sídlišti. Principiálně ale všechno vycházelo z toho, že jsme flákly s taškou do kouta a prchaly ven vstříc dobrodružstvím. Jako malá jsem měla taky spoustu kroužků. Intenzivně jsem se věnovala hudbě i sportu a myslím, že i díky tomu jsem dodnes hodně společenská. Byl problém nás dostat domů, dneska je to naopak. Ale je jiná doba. Naše děti budou na své dětství také vzpomínat hezky a úplně stejně jako my. Tvrdit takové to „já bych dnes nechtěla být mladá, my měli lepší dětství…“ je hloupost. Všechno je poplatné době a ta jde holt dopředu. Oni vlastně taky chodí na hřiště, jen častěji na to virtuální než na to před domem.

Na co ráda vzpomínáte v souvislosti s dětstvím?

Na všechno. Jediné, co nás omezovalo, bylo, že jsme nemohli za hranice. S našima jsme jeli maximálně k Balatonu, do Bulharska nebo bývalé NDR. Snažili se nám to ale vynahrazovat jinak. Prázdniny jsme trávili na venkově, odkud pocházeli prarodiče a bylo tam krásně. Od první třídy jsme jezdily na tábory a ráda vzpomínám i na Orlík, kam jsme s rodiči jezdili kempovat. Večer se všichni sešli u ohně, hrálo se a zpívalo, prostě super. V zimě nás zas máma tahala na běžky, pěkně autobusem. S krosnou na zádech a s lyžemi jsme se rvaly několik kilometrů pěšky do kopce na chatu, kde jsme si samy vařily. Byla to taková dámská jízda a z dnešního pohledu pěkná řehole. Často se tomu smějeme a obdivujeme mámu, jak to bez všech těch dnešních vymožeností a možností mohla zvládat. Také jsme hodně dodržovali různé tradice, hlavně vánoční a velikonoční a to se dnes snažím předávat i svým dětem.

 

Kam jste se vrtla po základní škole? Jaká je vaše původní profese?

Po základní škole jsem začala studovat Obchodní akademii, i když mě to spíš táhlo k umění a humanitním oborům. Být to po revoluci, asi bych měla v rodičích větší podporu, ale tehdy nebylo moc možností a naši chtěli, abych měla jistotu a širší záběr při výběru povolání. Takže cesta k moderátorce vedla přes sekretářku, účetní, profesionální zpěvačku a televizní reportérku.

 

V televizi jste nakonec zakotvila. Proč zrovna zpravodajství?

Do zpravodajství, kde jsem působila dlouho jako reportérka a nedávno i jako moderátorka Našich zpráv, jsem se dostala z pořadu Prominenti, do kterého jsem nastoupila před sedmi lety. Díky skvělým kolegům jsem se v novinařině brzy zorientovala a tu práci si zamilovala. Získáte přehled napříč obory a o zajímavá setkání není nouze. Ať už jde o slavné osobnosti, politiky nebo odborníky, zkrátka lidi, kteří něco dokázali nebo mají z pohledu zpravodajství zajímavý příběh. Často se díky reportáži podaří vyřešit nějaké bezpráví, poradit lidem či zprostředkovat pomoc. Některé děkovné dopisy mám dodnes schované a stále mě hřejí u srdce.

 

Jako moderátorka musíte být pohotová, reagovat na přímou otázku, musíte umět improvizovat. Jak moc těžké to pro vás bylo? Nebo nebylo?

Člověk by měl mít určitě k takové práci povahové předpoklady. Myslím, že třeba nemůže být příliš velký introvert. Ale spousta věcí se dá natrénovat. Hodně jsem se otrkala v době, kdy jsem se živila jako zpěvačka. Na pódiu bylo potřeba často improvizovat a někdy program i odmoderovat. Ale učím se stále. Vždycky se najde něco, co vás může překvapit. Přiznám se, že příliš pohotová nejsem dodnes. Jsem raději, když si můžu rozmyslet, co řeknu. V tomto smyslu je moderování zpráv snadné, protože všechno je dopředu připravené a pak už se „jen“ čte. Nedá se to srovnat s moderováním pořadů založených na diskusi. Třeba prezidentská debata, to už je skutečně vyšší dívčí. Nedávno jsem uváděla Rumburské slavnosti a moc jsem si to užila. Navíc si při takové příležitosti občas i zazpívám a rázem se všechny profese pěkně propojí. To mě baví. A teď přišla další výzva – pořad Bez cenzury, který bude, stejně jako zprávy, vysílaný živě. Diváci do něj budou moci volat a ptát se hostů na to, co je zajímá. 

 

Máte za sebou hudební minulost, zpívala jste s kapelou. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Hudbu jsem samozřejmě neopustila, jen už se jí nevěnuji profesionálně. Bylo to krásné období. Zpěvačkou jsem chtěla být už odmalička. K hudbě nás vedl táta. Už ve školce jsem zpívala ve sboru a později jsem navštěvovala dva další. Doma jsem si hrála na Madonnu s vařečkou v ruce místo mikrofonu. Už tehdy jsem měla náhradní plán. Říkala jsem si, že když to nevyjde, budu pracovat v televizi. Jsem živým důkazem, že když si člověk něco hodně přeje, splní se mu to. Vydali jsme tři alba, byli párkrát v televizi, ale pak už nebylo moc kam pokračovat. Všechno má své limity. Zlom nastal asi i proto, že jsem chtěla založit rodinu. Dala jsem si pauzu a pak přišla nabídka pracovat v televizi. S nadšením jsem ji přijala a nechtěla sedět jedním zadkem na dvou židlích. Když chce člověk dělat práci dobře, musí se jí věnovat. Zvládnout časově práci reportérky a věnovat se pěvecké dráze i dětem zkrátka nešlo.

 

Co máte ráda a jak trávíte volný čas?

Miluju módu a také dobré jídlo a pití. Jsem tak trošku požitkář. Než abych snědla něco nekvalitního, raději jsem o hladu. Neznamená to ale, že si nedám třeba párek v rohlíku nebo hamburger. Musí být ale takzvaně poctivý. No vidíte, máme tady další moji vlastnost. Asi budu i trošku vybírává. Volný čas ráda trávím aktivně s přítelem nebo rodinou, ale občas potřebuji i takový ten holčičí den, jen pro sebe. Ráno si třeba zajdu na kosmetiku, pak na dobrý oběd, klidně i sama, a odpoledne se obklopím horou časopisů, naliju sklenku vína a čtu si, než přijde zbytek rodiny domů. Takových dní je ale málo. Rodina totiž vyžaduje akčnější program. Ani na cestách se ale neobejdu bez časopisů nebo knížky.

Máte děti a partnera, povíte něco o nich? Jak trávíte čas společně?

Mám celkem velkou rodinu. Vlastní děti mám dvě, dceru Moniku (8) a syna Petra (11). Otec mých dětí má ještě dceru z prvního manželství a můj současný partner Jiří má z předchozích vztahů celkem tři děti. Takže mám vlastně šest dětí. Kromě těch mých jsou už všichni dospělí a takzvaně vyletěly z hnízda. Máme ale hezké vztahy a stýkáme při různých událostech. Rádi si vyrazíme do divadla, kina nebo třeba na box a také hodně cestujeme a poznáváme nové věci. Každý měsíc vyrážíme v různém složení na výlet, ať už po Čechách nebo do zahraničí. Třeba začátek letošního roku jsme trávili hodně netradičně – na ostrově Mauricius. Být na Silvestra na party na pláži bylo opravdu velkolepé. Natolik jsme se tam naladili na teplé počasí, že už se nám pak ani nechtělo na hory. Tak jsme je letos posunuli až na březen. V dubnu jsme byli s partou na španělské řece Ebro a v květnu jsme si ve dvou udělali poznávací cestu do Španělska. Navštívili jsme Lichtenštejnsko, francouzské Saint-Tropez, Itálii a Andoru. Nemyslete si ale, že jsou to nějaké dlouhé výlety. Máme děti, práci a tak každý měsíc zmizíme maximálně na pět dní nebo prodloužený víkend. Jen Mauricius měl parametry klasické dovolené, je to hodně daleko.

 

Jak jste strávila letošní nádherné léto?

V červenci byly děti na táboře a jezdilo se víceméně po Čechách. Navštívili jsme pár přátel, na které přes rok marně hledáme čas. Třeba jsme dopluli lodí na chatu zpěvačky Zuzany Stirské. Naší oblíbenou destinací je Španělsko, kam jezdíme každé léto. V srpnu jsme zde strávili dvacet dní. Když jsme tam s dětmi, neobejde se dovolená bez návštěv famózních zábavních parků. Kromě desítek atrakcí tam mají i pestré doprovodné programy, v létě jsou tu super vodní atrakce a různá vystoupení se zvířaty – delfíny, kosatkami nebo papoušky. Letos jsme měli extrémně teplé počasí, takže jsme byli prakticky celý den ve vodě. Rádi navštěvujeme různé památky nebo města. V Barceloně jsme prozkoumali snad už úplně všechno. Od památek přes trhy po restaurace a obchody. V tamním přístavu je nádherné Aquarium, kde jsou k vidění všemožné druhy mořských živočichů. Z toho byly děti úplně paf.

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo? 

Jakékoli, které s láskou uvaří můj drahý muž. Je výborný kuchař, ale i kdyby jen namazal chleba máslem, k nezaplacení je ten pocit, že na vás někdo myslel, než přijdete domů, chtěl vám ulehčit práci nebo prostě udělat radost.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv Evy Borské

Přátelské posezení jsme s Ivanou Myškovou plánovaly dlouho. Několikrát jsme ho přesouvaly nebo rušily a ujišťovaly jsme se, že když jsme se neviděly tolik let, nějaký týden už nehraje roli. V jistém ohledu to byla a je pravda – Ivana se od vysoké školy skoro nezměnila. Opět mě udivovala nevídanou vnímavostí vůči osudům postav skutečných i literárních.

 

Skoro jsem měla pocit, že by z ní mohla být skvělá terapeutka. Neřekla jsem to ale nahlas, protože by takový kompliment v rozpacích a s předstíranou neobratností zametla pod koberec. Vždyť ani o své letošní nominaci na Magnesii Literu za povídkovou knížku Bílá zvířata jsou velmi často hluchá jí skromnost nedovolila mluvit vážně.

Byla jsem pozvána do půvabného obchůdku s autorskou módou, kde si Ivana každý čtvrtek přivydělává. Budeme mít čas si v klidu popovídat, dát si kávu, je to klidné prostředí, navrhovala v e-mailu, a aby to vhodně ilustrovala, dodala, že tam s ní Jan Němec dělal rozhovor pro únorový Host. Vlastně proč ne, řekla jsem si tedy, a trochu mě mrzelo, že nebudu první, kdo tam chce Ivanu vyzpovídat pro časopis.

Obchůdek s přiléhavým názvem Pokojíček je skutečně místo, kde by se krásně povídalo, kdyby brzy po mém příchodu nedorazila i první zákaznice. Když jsem ji z útočiště tmavomodré pohovky pozorovala prvních patnáct minut, říkala jsem si, tebe nám byl čert dlužen, ale po půl hodině jsem si byla jistá, že nám ji seslalo samo nebe. Udivena situací, která nabírala groteskní podobu, rychle jsem přehodnotila původní záměr. Místo rozhovoru udělám reportáž!

 

Uhranuta jelenem

Zákaznici přivedly do obchodu šaty s motivy obrazů Fridy Kahlo, které zahlédla ve výloze. Nikdy se už nedozvíme, odkud paní s culíkem šla a kam, a ona se asi zase nikdy nedozví, že se stala podnětem pro vznik tohoto článku. Přesto to bylo setkání pro obě strany obohacující a nezapomenutelné. Ona má šaty, my zážitek. Ale nebylo to nic jednoduchého. Koupě módního kousku s jelenem byla zdlouhavá a vyčerpávající nejen pro zákaznici.

Nejprve chvilka napětí v kabince. Délka šatů jí nevyhovuje, ani u krku si to takhle nepředstavuje, rukávy by dala pryč úplně. Zdá se mi to, nebo po odstranění všech nedostatků zbývá jen paroháč na levém ňadru? Ivana hledá řešení a volá majitelce obchodu, básnířce Marii Šťastné. Ta nabízí, že šaty může ušít na míru dle požadavků a poslat poštou. Za půl hodiny bude v obchůdku a vezme si míry. To se ale zákaznici nezamlouvá, musela by na zásilku pár dní čekat, a navrhuje jiná – poměrně svérázná – řešení. Šaty si upraví sama (a dle jejích slov soudíme, že je v tom vážně dobrá), ale chce na ně slevu. Ivana zlevnit nemůže, vždyť tenhle originál stojí necelou tisícovku, přičemž metr látky vyjde na čtyři sta. „Metr látky? Máte metráž? Ušila bych si je sama!“  

Už nemám sílu být účastna projevů neomalenosti, za které může náhlé vzplanutí k jelenovi, tak se radši zvedám a jdu to rozchodit. To zákaznici přichází vhod, protože si na pohovce, kterou jsem právě opustila, vyzkoušené šaty začne poměřovat ještě s jinými, taktéž parohatými. Pečlivě zvažuje, které budou k přešití vhodnější. Chudák autorka, povzdychnu si. Kdyby viděla, jak její originalita může přijít vniveč, muselo by jí být do breku.

Když ohledně šatů konečně dojde k finálnímu rozhodnutí, Ivana s úlevou přijímá platbu a přeje hezký den.

 

Bez ostychu

Čas na intermezzo a silnou kávu se zákuskem. Ještě chvíli se smějeme tomu, jak se nám to pěkně rozjelo. Zrovna jelen! Vždyť je to ústřední metafora v Ivanině povídkové sbírce, o které jsem si s ní přišla popovídat! Navrhuji Ivaně, že napíšu reportáž o protivenstvích spisovatelské a tvůrčí práce vůbec. Jak to mají složité módní návrhářky, si už představit dokážu, ale co literáti na volné noze? Že se nedá uživit vydáváním prózy, byť nominované na prestižní literární ocenění, je mi jasné, ale pořád mi vrtá hlavou, jak a proč se z Ivany mohla na jeden den v týdnu stát prodavačka.

Copak se jí nelíbilo v Českém rozhlase Vltava jako redaktorce? „Nešlo o to, že by mě ta práce nebavila. Natáčela jsem rozhovory a reportáže pro ranní Mozaiku, což je pořad, který informuje o kultuře. Setkáváš s úžasnými vzdělanými a nadanými lidmi a často ty vztahy přerostou v krásná přátelství. Jenže je to práce do tří do rána. Přesto se pak do vysílání dostane třeba jen jedna minuta. Myslím, že mě zkrátka potkal syndrom vyhoření jako každého, kdo není rutinér a bere svou práci až příliš zodpovědně a hledá v ní dokonce nějaký přesah. Po čase se ukázalo, že odejít bylo správné rozhodnutí. Vydala jsem druhou knížku, která měla nečekaný ohlas, a na Vltavu se teď vracím jako host, který mluví na té druhé straně mikrofonu, i jako spolupracovnice, která chystá třeba četby na pokračování.“

V něčem se Ivana přece jenom změnila. Přijde mi, že není téma, které by pro ni bylo tabu. Kdysi jsem ji považovala spíš za stydlivou a nemluvnou. Překvapuje mě, s jakou otevřeností a upřímností dokáže mluvit o čemkoliv, na co přijde řeč. Na nic si nehraje, nic nepředstírá. Uvědomuji si, že to, co jsem na Ivanině projevu měla a mám ráda, je nejen humor a nadsázka, ale také pečlivost, kterou věnuje výběru slov. Sebepřízemnější téma si podle ní zaslouží, aby se o něm mluvilo s přiměřeností a taktem.

„Dokud si člověk neváží sám sebe, není schopen vidět, že si ho váží druzí a proč,“ dokáže stručně shrnout otázku sebevědomí, na kterou jsme narazily. Pokud si nejsme vědomi svých kvalit, žádné vnější ocenění to nemůže nahradit. Konečně příležitost se Ivany zeptat, jaký to byl pocit být nominovaná na prestižní literární ocenění a co to pro ni znamenalo. „Nebudu předstírat, že nejsem ješitná. První reakcí bylo ohromení. Člověk na chvíli propadne velikášství, a i když si o sobě myslí, že toho v literatuře ještě moc nedokázal a není žádný soutěživý typ, tak zjistí, že soutěživý přece jen asi trochu bude. Nic ale nevynahradí radost a hluboké uspokojení ze samotného psaní.“

 

Nepodceňujte prodavačky

Čas se nachýlil, musím stihnout vlak, ale vím, že tady nejsem naposledy. Zbývá zaplatit náušnice, které mi Ivana balí do „ekologického“ pytlíku vyrobeného ze starého časopisu. Obě se zasmějeme, když na fotce vidíme rektora vysoké školy, kde jsme se takřka před dvaceti lety seznámily. Ten nápad se mi líbí: místo igeliťáku sáček s článkem, který vám může ukrátit dlouhou chvíli v metru. A co kus, to originál. „Proč časopisy vyhazovat, když je takhle krásně můžeme recyklovat?“ směje se Marie a Ivana dodává, že jednou dokonce narazila na pytlík vyrobený z recenze její knihy. „Opravdu?“ zeptám se s údivem a už si v duchu fantazíruji: třeba si ten zákazník recenzi v metru skutečně přečetl a pak se zamyšleně zadíval na Ivaninu fotku… Odkud já ji jenom znám?

 

Ivana o své knize Bílá zvířata jsou velmi často hluchá:

Ve sbírce jedenácti různě dlouhých povídek jsem sledovala osudy postav, které jsou v zajetí svých utkvělých myšlenek, ze kterých jen obtížně hledají cestu ven. Ústřední metaforou celé knížky je bílý jelen, který se v mládí v lese navlékl do odhozené pneumatiky a ta mu na krku zůstala do smrti a koneckonců i po smrti, protože teď jeho hlava s pneumatikou kolem krku visí jako trofej v hospodském sále zapadlé vesnice, kde se koná hasičský bál, na kterém tvrdne dospělá dcera, když tu čeká na otce.

Ten jelen je hrdinou nejen ústřední povídky Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, ale i všech ostatních. Takovým bílým jelenem, dost často hluchým, uvězněným v pneumatice, je totiž každá postava, která o svém osudu z nějakých důvodů nerozhoduje sama, přestože žije v relativně svobodných poměrech. Ať je to žena, která se téměř zblázní z přesvědčení, že nedopatřením zabila muže z protějšího okna, ať je to muž, který si kvůli neznámému zničil vztah a nechal se vystrnadit z bytu, ať je to žena, která málem přijde o zrak kvůli muži, který ji nemiluje, jen zneužívá její nepochopitelné oddanosti…

Všechny ty postavy jsou odpozorované ze života, všechny ty postavy žijí mezi námi a spoustu času promarní nenávistí k sobě samým, sebeobviňováním, pochybnostmi a tragikomickými pokusy o sblížení a naplnění. Jsou to lidé směšní i dojemní, trapní i krásní, zbabělí i odvážní, pozorní k malichernostem a hluší k tomu, co je opravdu podstatné. Budete se jim smát, budete s nimi soucítit a možná vás i malinko zamrazí, když v nich poznáte někoho blízkého – třeba i sebe.

 

Autorka: Pavlína Vočková, Foto: Rafał Komorowski pro opowiadanie.org 

Katka Horáková z Orlickoústecka je šťastná maminka malé Kačenky. Málokoho by napadlo, jak těžké časy mají ona a její rodina za sebou. Nečekaná a ojedinělá choroba skrývající se pod písmeny aHUS/TTP ji v čerstvé plnoletosti skoro připravila o život.

 

Katku postihl Atypický hemolyticko-uremický syndrom způsobující rozpad červených krvinek, snížení množství krevních destiček a selhání ledvin. Situace byla velmi složitá. Lékaři ji sice udrželi při životě, ale i tak jí selhaly ledviny. Po dvou letech na dialýze jí daroval svou ledvinu tatínek, nemoc ji však do měsíce zlikvidovala.

 

Největší výzvou nebyla maturita

Když onemocněla, byla ve čtvrťáku a plná života. Až do chvíle, kdy dostala zdánlivě chřipku, to vypadalo, že jedinou velkou výzvou toho roku bude blížící se maturita. Několik dnů jí nebylo dobře. Užívala Ibalgin v naději, že jde nejspíš o běžnou virózu. Dělaly se jí modřinky po nohách a byla velmi unavená. Lékař to přisuzoval angíně, a tak přidal antibiotika. Po několika dnech ale skončila v okresní nemocnici a potom putovala do pražské Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí.

 

Nebyla to angína

Biopsie ledvin odhalila, o jakou chorobu se asi jedná. Komplikace přibývaly jedna za druhou. „Nemoc vyvolala epileptické záchvaty a krvácení do mozku. Jsem jedináček a rodiče museli čelit drsným alternativám případného neradostného vývoje – buď se s tím poperu a budu normálně žít, nebo budu postižená, nebo zemřu,“ vzpomíná po letech.

Katka přežila, ledviny však přestaly fungovat a potřebovala dialýzu. V jejím životě bylo rázem všechno úplně jinak. „Snášela jsem to vcelku dobře. Nejvíc mě tehdy zajímalo, kdy zase budu moct být s kamarádkami. Všichni mě brali celkem normálně, jen občas si někdo všiml, že málo piju. Měla jsem povoleno třeba půl litr za den,“ říká. Do školy se při dialyzačním režimu dostala pouze dvakrát týdně a studium nakonec vzdala.

 

Ledvina od tatínka

Po dvou letech na dialýze jí nabídl ledvinu tatínek. Operace proběhla zdárně a všichni se těšili na nový začátek. Přijatý orgán však fungoval jen měsíc. „Tehdy se ještě nevědělo, že mám ojedinělé onemocnění, které by bylo schopné v krátkosti zlikvidovat jakoukoli zdravou ledvinu,“ upřesňuje. Dalšími cílenými vyšetřeními jí byla diagnostikována velmi vzácná choroba, kterou v Evropě onemocní asi sedm lidí z milionu, a sice aHUS (atypický, komplementem zprostředkovaný, hemolyticko-uremický syndrom).

Katka měla genetické predispozice právě po tatínkovi, u něhož se choroba neprojevila, a do onemocnění dcery o ní neměl tušení. Nemoc navíc podpořily i určité geny ze strany maminky. Následovalo devět let na dialýze, kam docházela třikrát týdně na pět hodin. „Nemůžu říct, že bych tehdy trpěla. Měli jsme dobrou partu. Já a ostatní pacienti ve věku nad šedesát let a veselé sestřičky. Byla jsem i vděčná. Dobře jsem si uvědomovala, že druhou alternativou je nežít. Při všech léčbách po nemocnicích, i těch pozdějších, pro mě byli lékaři a sestry štěstím v neštěstí. Jsem ráda, že jim mohu veřejně poděkovat za lidskost a profesionalitu,“ zdůrazňuje.

 

Nový lék a další dárce

Když se Katka v roce 2009 vdávala, byla už sedmým rokem na dialýze na středisku B. Braun Avitum v Ústí nad Orlicí. „Brali jsme to oba tak, jak to je. Já i manžel. Ale já jsem pořád doufala, že ještě něco přijde. Vím, že může být i hůř a je zlaté chodit na dialýzu než třeba muset řešit rakovinu. Člověk to nemá nikdy vzdávat, má bojovat a věřit!“

V té době už v IKEMu věděli o novém léku, který účinně pomáhá lidem s diagnózou aHUS. Tehdy byl ale ve fázi klinických zkoušek. Když byl pak schválen i v Evropě, svitla Katce a několika dalším pacientům v republice nová naděje. Jedná se o druh biologické léčby – lék je známý pod názvem eculizumab. Je schopen i při Katčině onemocnění přijatou ledvinu ochránit. „Díky němu jsem dnes schopná normálně žít a být třeba mámou,“ říká po letech.

 

Opakovaný zákrok

Byla tehdy nejmladší pacientkou s nadějí, že když podstoupí opakovanou transplantaci, bude přijatý orgán chráněn speciálními medikamenty. Ledvinu Katce nabídla manželova maminka, švagr i manžel. Ten byl nakonec ze všech dárců nejvhodnější. Transplantace proběhla v roce 2014. „Moje tělo ledvinu dobře přijalo. Manželovi jsem nesmírně vděčná. Bylo mi ho tehdy líto, po operaci měl bolesti. Ale neměl jiné zdravotní problémy, a tak ho druhý den propustili do domácí péče,“ říká Katka.

Dlouhodobý režim vytrvalých návštěv zdravotnických zařízení vystřídalo těšení se na miminko. „Vzhledem k mé diagnóze a genetice jsme před vlastním těhotenstvím upřednostnili možnost nabídnout domov a lásku dítku, které by to potřebovalo. Po šesti letech těšení jsme dostali do péče miminko a rodičovství si moc užíváme,“ říká Katka a chová dvouletou Kačenku. Rodinná náruč Horákových je otevřená i dalším dětem. A hned po nich je v pořadí třeba ta maturita. Katka je totiž bojovnice a ví, že možné je ledacos.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Archiv Katky Horákové

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test