český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Předseda Křesťanské policejní asociace, katolický jáhen a zároveň instruktor Útvaru rychlého nasazení Policie ČR, to je profil našeho dnešního hosta. Kombinace na první pohled nezvyklá, ale jak jsme se dozvěděli vlastně logická, protože jak křesťanský duchovní, tak policista v první řadě slouží lidem.

 

S majorem a doktorem teologie Jiřím Ignácem Laňkou se setkáváme v kostele Nanebevzetí Panny Marie a svatého Karla Velikého na pražském Karlově. Hned v přilehlé budově se nachází Muzeum Policie ČR, takže se zde prostorově potkává svět policejní se světem duchovním. A právě tak se potkává i v osobě našeho hosta, který za sebou má mnohaletou službu u elitní jednotky policie, ale zároveň pastoračně působí jako katolický jáhen.

 

 

Jste policista a duchovní zároveň. Můžete nám přiblížit, jak se tyto dva světy – oba svým způsobem služební – potkávají?
Je to samozřejmě něco, co jsem si musel sám v sobě vyřešit a vyargumentovat. Podle mého názoru se ale policejní a křesťanská služba mohou potkávat velmi dobře a mohou jít vedle sebe ruku v ruce. V obou případech se totiž jedná o službu bližnímu. Sloužit a pomáhat lidem by mělo být prioritou pro křesťana, ale je to vlastně i úkol policisty. V případě té policejní služby to pak někdy může být až k vydanosti sebe sama, je-li to nezbytné, tak až k vydání svého vlastního života. Tak to ostatně každý policista slibuje ve služební přísaze. Dalo by se tedy říci, že policejní služba – i když to většina policistů třeba ani netuší – je službou hluboce křesťanskou přesně podle vzoru našeho „nejvyššího velitele“ Pána Ježíše.

 

K čemu jste se dostal dříve – k policejní nebo k duchovní službě?

Byla to ta policejní. Policistou jsem už třicet čtyři let a na útvaru, kde působím, jsem celých třicet let. Jáhenské svěcení jsem naproti tomu přijímal až v roce 2011. Když jsem vstupoval do duchovní služby, tak jsem snad byl – mohu-li to tak říci – celkem vyzrálý. Neříkám, že moudrý, na to mám ještě času dost… Ale už jsem tehdy asi celkem dobře věděl, o čem je služba policejní, o čem je život obecně, a tak moje církevní služba mohla od počátku mít pevné opory.

 

Jaká byla vaše cesta k duchovnímu povolání?

Já vlastně úplně přesně nevím. Přirovnal bych to možná k situaci, kdy člověk sedí v klidu doma a najednou dostane povolávací rozkaz. Začalo to tím, že jsem studoval teologii na Jihočeské univerzitě a postupně jsem během studia odkrýval, že existuje něco jako teologie služby, jaké jsou věroučné základy křesťanské služby. Seznámil jsem se i s vojenskými kaplany, kteří jsou i pro naši službu u policie velkým vzorem, a viděl, že existuje určitá mezera v oblasti duchovní péče o lidi u policie. Jakmile jsem došel k poznání, že to je něco, čemu bych se rád věnoval, chtěl jsem k tomu mít i nějaké vyšší požehnání, a tak jsem zahájil jáhenskou přípravu.

 

Působíte třicet let na Útvaru rychlého nasazení, jedné z elitních složek policie. Co vás přivedlo právě sem?
To musíme sáhnout do velmi dávných dob. Když jsem se rozhodl pro službu u policie, tak moje první představa byla samozřejmě kriminálka. To tak bývá. První krok byl absolvování náhradní vojenské služby v délce pěti měsíců, pak jsem nastoupil do služby a zároveň studoval praporčickou školu a dodělával si maturitu, to bylo tehdy dvouleté denní studium. Ale už během té náhradní vojenské služby jsem zjistil, že existuje tento útvar, a tím bylo rozhodnuto – všechno svoje úsilí jsem napřel k tomu, abych se na něj dostal, což se také podařilo.

 

Co za ty dlouhé roky vnímáte jako nejsilnější prožitky ze služby?

Určitě to byla práce na zahraničních misích. Ale obecně musím říci, že nejsilnější motiv pro mě vždycky bylo přátelské prostředí, které mezi policisty panuje. To je něco neopakovatelného a nepopsatelného, pokud to člověk nezná z vlastní zkušenosti. Z vnějších věcí to jsou právě ony zahraniční mise. Byl jsem na dvou misích v Bagdádu v Iráku, pokaždé na čtvrt roku. Loni jsem pak strávil nějakou dobu v Erbílu a Libanonu.

 

Jaká je náplň práce policistů na zahraničních misích do těchto krizových regionů?

Při slově zahraniční mise se většině lidí asi vybaví armáda, ale policie už dlouhou dobu také vysílá lidi do zahraničí. Jedním z úkolů bývá spolupůsobit při výcviku místních policejních složek, a pak jsou specifické mise Útvaru rychlého nasazení, které probíhají od roku 2003 od války v Zálivu. Policisté zde působí jako ochranný tým pro ambasádu a její zaměstnance, doprovázejí například velvyslance na služebních cestách ve městě nebo i po zemi a chrání ho, nebo i další zaměstnance ambasády, proti vnějším útokům. 

 

Jak jste v zahraničí vnímal setkání s jinou kulturou a náboženstvím?

Bylo to velice zajímavé setkání. Odjížděl jsem tam s velkým očekáváním, a to určitě nebylo zklamáno. Velmi rád mluvím s lidmi, a tak jsem neměl problém se kontaktovat a seznámit s místními. Navázali jsme i některá dobrá přátelství. Musím ale říci, že to je doopravdy střet s jiným světem, jinou filozofií, jiným myšlení. Nejsem si úplně jistý, jestli je to vždy kompatibilní s naším kulturním prostředím, ale tak jak to bývá, všude narazíte na lidi v širokém spektru. A pokud se sejdou lidi normální, otevření – a těch je většina – tak se vždycky domluví a dokáží i navázat přátelství, které vůbec nemusí být vynucené nebo s nějakými postranními úmysly.

 

Nejsou křesťané v policii také trochu jiný svět uprostřed nevěřícího prostředí?

Obecně v naší společnosti jsou křesťané v menšině, u policie ještě v menší míře, než v běžné populaci. Přesto tam křesťané jsou, a někdy je až překvapující, že je o nich slyšet. Určitě ale netrpí nějakým útlakem. Za posledních pár desítek let se lidé hodně naučili žít svou víru spíš vnitřně a nedávají ji tak na odiv navenek. To u policie trochu zůstává. A i jim pak slouží Křesťanská policejní asociace. To je organizace, která sdružuje křesťany, kteří se chtějí družit, společně si povídat, společně se modlit a prožívat život víry ve zvláštním společenství, kterým policie bezpochyby je. Křesťan, který slouží v policii, má často jiná témata, která jsou pro něj důležitá, než běžný křesťan v normálním farním společenství. Právě na platformě Křesťanské policejní asociace to ale možné je. Velká setkání máme většinou dvakrát za rok. Tady v tomto krásném kostele na Karlově se nad to ještě každý třetí čtvrtek v měsíci scházíme k bohoslužbě za bezpečí.

 

Jaké jsou duchovní potřeby policistů?

Policejní prostředí je hodně zaměřené na výkon. Lidé v něm nemají moc potřebu sdělovat svoje pocity, spíš se s těžkými věcmi snaží vyrovnávat sami, i když ne vždy se to povede. U policie existují různé nástroje podpory, má skvělé psychology, systém kolegiální pomoci, nechybějí krizoví interventi a podobně. Ta oblast, která souvisí s duchovním životem, ale zatím podchycena není. Proto si myslím, že by duchovní-kaplani měli u policie své místo. Praxe ukazuje, že by to mohlo dobře fungovat. Jestli se ale projekt oficiální duchovní služby u policie povede, na tom se teprve pracuje.

 

Připomínáte si také policisty, kteří padli při výkonu služby?

Možná to leckoho překvapí, ale od roku 1993, kdy došlo k rozdělení Československa, je na Desce cti už kolem stovky jmen policistů, kteří položili život při výkonu služby. Existuje Nadace policistů a hasičů, která se stará o pozůstalé po padlých policistech a hasičích, ale i o ty, kteří při výkonu služby utrpěli zranění, kvůli kterému nemohli dál sloužit. Každý rok organizujeme pietní akt, tady před kostelem v parku je památník padlým policistům a hasičům, a následuje pak vždycky bohoslužba. To je jenom jeden z příkladů, jak se policejní společenství stará o své padlé a jejich pozůstalé. Vedení policie s nadací velmi úzce spolupracuje. Další organizací je pak Veterán Policie ČR, to je organizace, která sdružuje bývalé policisty a pomáhá jim. Z lidského hlediska je tedy o policisty postaráno dobře.

 

Jako policista se setkává s tím nejhorším v naší společnosti. Není pak těžké neztratit důvěru v člověka?

No jejej! Myslím si, že to je jeden z rysů policejních veteránů, že mají určitou nedůvěru k lidem a určitý jistý odstup. Zvláště policisté, kteří pracují na ulici, jsou v bezprostředním kontaktu s tím zlem, které se děje. Je to někdy dost těžké udržet si nadhled a životní optimismus. Ale věřící v tomhle mají trochu výhodu, protože vědí, že to zlo a rozbroje tady budou do konce světa, ale také vědí, že je tu ještě nějaká eschatologická budoucnost, která jde za jeho hranice a která nás čeká.  

 

Major ThDr. Mgr. Jiří Ignác Laňka, Ph.D., SChLJ působí jako vedoucí výcvikového oddělení Útvaru rychlého nasazení Policie ČR (URNA), jako předseda Křesťanské policejní asociace (KPA) a jako trvalý jáhen v duchovní správě u kostela Nanebevzetí Panny Marie na Karlově.  

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

První úspěšnou transplantaci srdce v Československu provedl tým profesora Pavla Firta pod vedením tehdejšího šéfa pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) Vladimíra Kočandrleho, před třiceti pěti lety 31. ledna 1984. Stalo se tak šestnáct let po světové premiéře výměny srdce profesorem Christianem Barnardem v jihoafrickém Kapském Městě. Osm měsíců po Barnardovi lékaři v Bratislavě pod vedením profesora Karola Šišky operovali slovenskou padesátiletou pacientku. Orgán však pracoval pouhých pět hodin. Jednalo se o první pokus o přenos nejdůležitějšího orgánu v socialistickém bloku.

 

Poprvé na Slovensku

Historie transplantací srdce se v bývalém Československu začala psát 9. července 1968. Bratislavský akademik Karol Šiška s týmem operoval Šarlotu Horváthovou, která byla do nemocnice přijata v kritickém stavu s těžce postiženými ledvinami, plícemi i játry. Stála před otázkou, zda se podrobit výměně srdeční chlopně, nebo stejně riskantní transplantaci. Na výměnu srdce se bratislavští lékaři připravovali již dříve, dlouho se však nedařilo nalézt vhodného dárce. Když se konečně objevila příležitost paní Horváthové srdce vyměnit, stálo lékaře mnoho úsilí přimět příbuzné asi čtyřicetiletého muže, který si pádem na beton beznadějně poškodil mozek, k darování jeho orgánu. Přestože po čtyřhodinové operaci začalo srdce v těle pacientky pracovat, vydrželo jen pět hodin. Tento čin je dnes považován za jeden z přelomů tuzemské lékařské vědy.

Karol Šiška tehdy řekl: „Ty operace byly tak povzbuzující, že jsme nemohli zůstat stát, měli-li jsme stejné podmínky jako jinde. Když jsme viděli, že máme pacientku, která by rozhodně zemřela ve velmi krátkém čase a která sama už nechtěla žít, zkusili jsme to...“

 

První český úspěch

Lékaři IKEM se na podobný zákrok připravovali od konce sedmdesátých let, mimo jiné i ve světovém transplantačním centru Stanfordovy univerzity. K zahájení a rozvoji programů transplantací tehdy zásadně přispěl přední odborník, přednosta Centra výzkumu transplantací orgánů v letech 1983 až 1990 Vladimír Kočandrle. Pod jeho vedením proběhla první náhrada srdce u nás, zároveň se jednalo o první úspěšný zákrok svého druhu ve východní Evropě.

Pacient, tehdy čtyřiačtyřicetiletý technik Josef Divina, dostal srdce muže o devět let mladšího. Z nemocnice ho po náročné rekonvalescenci propustili 16. března a už 27. srpna se vrátil do práce, čímž získal světový primát. S novým srdcem žil třináct a půl roku. Zemřel 7. června 1997 na selhání ledvin, způsobené dlouhodobou farmakologickou zátěží organismu.

Za zmínku stojí také pacient číslo tři – Rudolf Sekava, operovaný v říjnu 1984. Jihlavský učitel se stal nejdéle žijícím pacientem s transplantovaným srdcem v Česku, v roce 2016 oslavil osmdesátiny. „Výročí transplantace si připomínám jako druhé narozeniny. Beru to jako největší dar,“ řekl před lety pan Sekava.

 

IKEM dnes

Institut klinické a experimentální medicíny je největším českým pracovištěm zaměřeným na srdeční operace a může se pochlubit řadou unikátních zákroků, včetně kombinovaných transplantací srdce a dalších orgánů. V roce 2003 zde jako první v Evropě voperovali mechanické srdce, jež je přechodnou podporou doby do transplantace srdce biologického. Od roku 1992 provádí tuto náročnou operaci jako jediné další pracoviště v Česku také Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně. 

V roce 1991 provedl svoji první transplantaci srdce prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. V témže roce se stal přednostou kardiovaskulární chirurgie a o čtyři roky později získal post přednosty celého IKEMu. Ročně provede kolem dvě stě padesáti transplantací. Onu úplně první, slovenskou, hodnotí slovy: „Byl to takový zoufalý pokus. Pro ostatní lékaře to byla tehdy senzace a museli se o zákrok pokusit také. Žádný však neskončil jinak než katastrofou. Ale zkusili to.“

Úmrtnost v počátcích zákroků byla vysoká a jen asi sedm procent pacientů přežilo déle než rok. Průlom nastal až v osmdesátých letech. „Naše pracoviště tehdy převzalo novou a účinnou metodu od doktora Normana Shumwaye z Kalifornie, který se svým týmem objevil lék cyclosporin A,“ popisuje Jan Pirk. „Ten umožňuje, aby tělo bez problémů přijalo cizí srdce a to mohlo v cizím těle fungovat.“

Do programu transplantace srdce jsou zařazeni pacienti s vyhlídkou na dožití kolem jednoho roku. Ti, kteří to štěstí mají a nový orgán dostanou, fungují průměrně dalších deset let. „Důvodem, proč se nedělá víc transplantací, je nedostatek vhodných dárců. Proto se začala používat takzvaná umělá mechanická srdce, která člověku umožní žít dál i bez přijatelného dárce,“ objasnil přednosta.  

Za uplynulých deset let získalo nové srdce přes sedm set pacientů. Ročně počty kolísají mezi padesáti sedmi a osmdesáti sedmi pacienty. Na čekací listině je kolem stovky nemocných. Česko patří obecně v transplantacích ke světové špičce, například předloni byl počet dárců v přepočtu na milion obyvatel šestý nejvyšší na světě.

 

Prof. MUDr. Vladimír Kočandrle, jemuž se neřeklo jinak než Kočka, se narodil 13. července 1933 v Ostravě. Český kardiovaskulární a transplantační chirurg, ředitel pražského kardiocentra IKEM, byl prvním lékařem, který Československu i v celém východním bloku provedl úspěšnou transplantaci srdce. V letech 1991 až 1993 pak pracoval ve vojenské nemocnici Walter Reed Army Medical Center ve Washingtonu, kde zavedl program kombinovaných transplantací slinivky břišní a ledvin. Zemřel 30. března 2017 ve třiaosmdesáti letech.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Pixabay

Základy víry, základní křesťanské texty a obřady – otčenáš, krédo, jednotlivé svátosti – nám možná přijdou úplně samozřejmé. Věřící lidé se s nimi setkávají téměř každodenně. Přesto není na škodu se k nim občas vrátit a objevit možná nečekané zajímavosti. Tento rok se na stránkách Naší rodiny budeme jednou za měsíc setkávat právě s těmito tématy, třeba pak nastane příležitost promluvit o základech víry se svými dětmi nebo vnoučaty.

 

Když se řekne katechismus, představíme si obvykle příručku, která nás zasvěcuje do základů nějakého oboru. Například Jiří Guth Jarkovský napsal svůj známý Společenský katechismus, který přináší základy slušného chování a etikety. V nejvlastnějším slova smyslu je však katechismus kniha základů církevní nauky – podle katechismu se vzdělávají lidé ve víře, ať už před přijetím křtu nebo během výuky náboženství. Takový maličký katechismus tento rok nalezneme na stránkách Naší rodiny, ale sluší se, abychom seriál začali odkazem na katechismus oficiální – tedy Katechismus katolické církve.

 

Výchova k víře

V původním významu znamenalo slovo katechismus vlastně ústní výuku dospělých a dětí, zejména během přípravy na křest. Je odvozené od řeckého slova katechein, které znamená „pevně držet“, ale také „vyučovat, instruovat“. Slovo katechismus tedy znamená původně to samé jako „výuka“, myšleno ovšem výuka ve víře. Dodnes se pro kandidáty křtu používá odvozeného slova katechumen, což tedy doslova znamená „ten, který prochází katechismem“. Původně ústní vyučování, které konal duchovní, se postupně měnilo a začaly vznikat katechismy jako knihy – a to v katolickém i nekatolickém prostředí. Umožnil to hlavně rozvoj knihtisku, který produkci knih výrazně zlevnil. Věřící, kteří měli k dispozici katechismus, se mohli utvrzovat ve víře nejen v rámci přípravy na přijetí svátostí, ale v průběhu celého života i tehdy, kdy třeba nebyl duchovní po ruce.

 

Reformační počátky

Možná to bude překvapivé, ale samotný koncept tištěného katechismu jako knihy se poprvé objevil v nekatolickém prostředí, v rámci německé reformace. Jedním z prvních dokumentů tohoto druhu byl Malý a Velký katechismus sepsaný Martinem Lutherem. Když Martin Luther v roce 1528 cestoval po Sasku, nepříjemně ho překvapilo, že prostí lidé ve farnostech často nauky víry znají jenom povrchně a neúplně. Rozhodl se proto sepsat základní příručku výuky ve víře. Využil k tomu některá svá starší kázání, která vykládala desatero přikázání, apoštolské vyznání víry nebo otčenáš. Katechismus byl sepsaný německy, proto je také někdy znám jako Německý katechismus. Malý katechismus je vlastně výtahem z velkého, omezuje se na nejdůležitější témata. Lutherovy katechismy jsou dodnes v evangelických církvích široce čtené a používané. V reformovaném prostředí se pak prosadily další podobné katechismy, například Ženevský katechismus, sepsaný Janem Kalvínem, nebo Heidelberský katechismus z roku 1563, který je také používán až do dnešních dní.  

 

Hlad po katechismu

Evangelický koncept tištěného katechismu měl velký úspěch a na katolické straně nemohl zůstat bez reakce. Několik katolických autorů, mezi nimi svatý Petr Canisius nebo jezuitský kardinál Robert Bellarmin, sepsali vlastní katolické katechismy. Největší autoritu ale po právu má katechismus, jehož oficiálně přijal Tridentský koncil a vešel do dějin jako Catechismus Romanus, tedy Římský katechismus, který ovšem z předchozích prací – zejména z té Canisiovy – čerpá. Konec konců veliký hlad, který po katolickém katechismu v tehdejším světě byl, výmluvně dokumentuje i fakt, že všechny tři Canisiovy katechismy (napsal Malý, Velký a Střední katechismus) se dočkaly jenom za jeho života na dvě stě vydání a dotisků.

 

Dokument s autoritou koncilu

Při diskusích církevních otců na Tridentském koncilu (1545–1563) vyplynula vůle a potřeba důkladně sjednotit základy učení katolické církve do jediného oficiálního textu: „Vedeni touto situací, otcové Tridentského ekumenického koncilu s živou touhou přijmout nějaký spasitelný lék na tak závažné a zhoubné zlo, neomezili se na to, že by objasnili svými definicemi hlavní body katolické nauky proti všem bludům naší doby, ale stanovili také, aby byla nabídnuta určitá formulace a určitá metoda ke vzdělávání křesťanského lidu v základech víry, jež si mají osvojit ve všech místních církvích ti, kteří mají úřad legitimních pastýřů a učitelů,“ píše se v samotné předmluvě katechismu. Tím hlavním důvodem byla potřeba vymezit se proti šířícímu se učení reformace.

 

Pod dohledem svatého Karla Boromejského

Rozhodnutí o vydání katechismu bylo přijato na 18. zasedání koncilu dne 26. února 1562 na návrh velmi známého a respektovaného kardinála svatého Karla Boromejského, který si velice přál důkladnou reformu duchovenstva, a to právě i prostřednictvím náboženského vyučování. Papež Pius IV., který koncilu předsedal, svěřil práci na něm čtyřem vynikajícím a vyzkoušeným teologům: Arcibiskupu Leonardo Marinovi z Lanciana, Muzio Calidimu ze Zary, Egidio Foscarinimu, biskupu v Modeně, a portugalskému dominikánovi Fureiro Franciscovi. Dohled nad prací měli za úkol tři kardinálové a autoři se inspirovali i v již existujících katechismech.

Karel Borromejský sám dohlížel na sestavení originálního italského textu, který byl díky jeho úsilí dokončen v roce 1564. Ten byl poté přezkoumán kardinálem Vilémem Sirletem a přeložen do latiny Paulem Manutien a Juliem Pogianim. Vyhlášení proběhlo souběžně v latině a italštině v roce 1566 na příkaz papeže sv. Pia V. Do češtiny byl Římský katechismus přeložen ve 40. letech 19. století.

 

Katechismus pro novou dobu

Po několik staletí byl Římský katechismus základem pro výuku víry po celém světě. Po 2. vatikánském koncilu ale začala být přece jen pociťována potřeba jeho částečné revize a úpravy, mimo jiné i proto, že se společnost, její myšlení a koncepty, v kterých uvažuje, od 16. století, výrazně posunuly.

Byla taky vůle papeže Jana Pavla II., aby se nový katechismus více soustředil na využití Bible a děl raných křesťanských spisovatelů. Při oslavách 20. výročí 2. vatikánského koncilu v roce 1985 tak papež zadal práci na novém katechismu pro celou katolickou církev. Text byl dokončen a papežem slavnostně vyhlášen v roce 1992 pod názvem Katechismus katolické církve. Původně byl publikován ve francouzském jazyce, jeho autoritativní latinská verze byla vyhlášena v roce 1997. Od té doby je základním textem pro výuku náboženství všude na světě. Drobnou změnu v jeho textu ohlásil v loňském roce papež František, když v článku o trestu smrti upřesnil, že dnes jej církev považuje ve světle evangelia za nepřijatelný.

 

Katechismus digitální

Katechismus katolické církve je velmi důležitý text, určený věřícím i duchovním, učitelům i žákům jako studijní pomůcka, ke které se může člověk neustále vracet, obnovovat si své pochopení víry ve shodě s církevním učením, nebo si víru i prohlubovat. K tomu patří, že by katechismus měl být pokud možno snadno dostupný. A nemusí jít vždycky jenom o fyzickou knihu. Díky snaze a úsilí programátorů a vydavatelů je dostupný i v různých elektronických formátech. Můžeme jej zdarma najít na webu, kde lze text prohledávat i podle klíčových slov a témat. Pokud používáme „chytrý telefon“, můžeme mít katechismus ještě blíž po ruce. Existuje pro něj aplikace do telefonu, kterou si lze stáhnout a mít tak tento text kdykoli velmi snadno k dispozici.

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Stále usměvavá zpěvačka a moderátorka Heidi Janků má za sebou neveselé období. Zemřela jí kamarádka Věra Špinarová a několik měsíců po ní i manžel a manažer Ivo Pavlík. Dnes jí dělá radost její nový čtyřnohý kamarád Eda. V letošním roce se Heidi se těší na koncertování s novou kapelou HeidiBand.

 

Na podzim loňského roku jste strávila měsíc doma s nechodící sádrou, co se vám přihodilo?

Na jednom z vystoupení jsem při poslední písničce a tanečku skočila na hranu odposlechového monitoru. V noze mě to docela zabolelo, ale myslela jsem si, že to bude jen naražené nebo výron. Bohužel se po čase ukázalo, že mám zlomenou zánártní kůstku pod pátým prstem. Paní doktorka nechtěla nechat nic náhodě.  Aby to dobře srostlo, tak šla noha do sádry a nastoupily berle, protože sádra byla nechodící.

 

Jak jste si to nečekané volno doma „užívala“, co jste dělala?

Naštěstí jsem v tomto období neměla moc vystoupení, i když se zlomenou nohou se zpívat dá, akorát u toho nemůžu poskakovat a tancovat. Bohužel tím, že sádra byla delší dobu nechodící, jsem víceméně posedávala, četla, koukala na televizi a vyřizovala resty na počítači. Největší trauma jsem měla z venčení Edy, protože on je zvyklý na dlouhé procházky. Naštěstí pomohli sousedi, taky jsem využila služeb profesionální agentury na venčení pejsků. Eda nemá problém s lidmi, takže si své mazlichůvy hned oblíbil.

 

 

Svého času jste hrála v muzikálech, ale už dlouho jsme vás v žádném neviděli, proč?

Muzikály mám moc ráda a ve svém repertoáru mám několik muzikálových melodií, které si s chutí občas zazpívám, ale v domácí produkci takových, v nichž bych chtěla vystupovat, moc není. Navíc zkoušet a následně hrát je časově hodně náročné a já bych to se zpíváním a moderováním v televizi těžko skloubila. Teď je ale trochu jiná situace, protože momentálně na obrazovce už nemoderuju. Možná přijde čas na nějaký ten muzikál. Přiznám se, že jedna nabídka mi leží právě na stole, ale nesmím zatím nic konkrétního prozrazovat. Taky nevím, jestli ta role, co mi byla nabídnutá, je ta pravá pro mě, ale to předbíhám. 

 

Jste zpěvačka, muzikálová herečka a rovněž zdatná televizní moderátorka, která z těchto profesí vás baví nejvíce?

Baví mě všechno. Možná právě proto, že všechno nějak střídám, se na to, co dělám, těším a těší mě i zpětné vazby. Nicméně se vždycky budu cítit hlavně jako zpěvačka. Ty ostatní profese, pokud to tak můžu říct, beru jako bonus.

 

Nedávno jste načetla audioknihu Nové příběhy pejska a kočičky, jak vám šla práce od ruky a těšila vás práce ve studiu s mikrofonem?

Byla to pro mě úplně jiná zkušenost a přesto, že nemám ráda slovo výzva, tak v tomto případě to byla i výzva. Snažila jsem se, aby to bylo pro posluchače zábavné a nešlo jenom o čtení, takže jsem do toho dala i trochu herectví. Jestli se to povedlo, posoudí nejlépe děti.

 

 

Troufla byste si i na dabing?

Dabing je specifická disciplína, kterou asi nemůže dělat každý. Mám k němu a zvláště tomu českému veliký respekt a myslím, že nejsem ta pravá. Chce to jistou přípravu a taky praxi a já nemám ani jedno. Máme v Česku skvělé dabéry a dabérky, tak já bych je nechala dělat jejich práci, kterou umí skvěle, asi bych se mezi ně nepletla.

 

Máte novou kapelu, kterou vede váš nevlastní syn Adam Pavlík, jak došlo k vašemu uměleckému spojení?

Kapela mi chyběla už dlouho. Ivoš už se o kapelu starat nechtěl a já si nedovedla představit, že by mou kapelu vedl nějaký jiný kapelník a manažer než on. Když se předloni přihodilo v naší rodině to, co se přihodilo, s Adamem jsme si tak nějak zbyli. Chvíli jsme na to ani jeden neměli myšlenky, Adam si potřeboval ukončit vše, co s Věrkou prožil. To se stalo na velkém koncertu v Ostravě rok po její smrti. Až pak jsme se začali intenzivněji bavit o tom, že to je možná cesta nás obou. No a teď už mám kapelu, kterou vede Adam, a oba jsme za to moc rádi. Kapela výborně šlape, sedli jsme si i lidsky, což je velmi důležité, a máme za sebou už pár koncertů, které publikum vzalo velmi pozitivně. Tak doufám, že to pořádně rozjedeme!

 

 

Představíte nám jednotlivé členy skupiny?

Dalibor Glomb hraje na kytaru a zpívá. Oslovila ho kytara, když o ní ve dvanácti letech zakopl, a to doslova, když ji jeho brácha přinesl domů. Od té doby mu kytara učarovala a naučil se na ni sám. Je grafikem, a tak veškeré grafické práce spojené s HeidiBandem jsou jeho doménou. Marek Fulneček, neboli Mára, hraje na basovou kytaru od svých patnácti let, kdy ji vyměnil za kytaru, na kterou ho učil hrát jeho tatínek. Studoval Lidovou konzervatoř, ale nedokončil ji, protože odjel na zkušenou do Ameriky. Po návratu se k muzice vrátil a hrál v různých kapelách a vždy byl u toho Dalibor. Jak říká podle své manželky, je šťastně ženatý. Adam Pavlík od dětství chodil do lidové školy umění na klavír, k němuž ho samozřejmě vedl jeho táta Ivo Pavlík. Vyrůstal obklopen muzikou, a tak bylo velmi pravděpodobné, že se jí bude věnovat profesionálně, i když vystudoval strojní průmyslovku. Hrál v několika skupinách, ale osudová byla spolupráce s jeho maminkou Věrou Špinarovou, které dělal manažera a staral se jí o kapelu a o vše související s koncerty. Je to nejlepší tanečník v naší kapele. Jarda Sivák, bubeník, je v kapele benjamínek, protože je nejmladší. Nicméně muzikant je to od boha. Od šesti let hraje na klavír a od dvanácti na bicí. Začínal doma na kastroly a pokličky, a protože to maminka nemohla vydržet, přihlásila ho do ZUŠky. Už od třinácti let jezdí s různými kapelami hrajícími od big beatu po popík. Dnes je sice obchodníkem, ale muzika je nedílnou součástí jeho osobnosti. Pro dívky mám ale smutnou zprávu, nedávno se oženil se svou dlouholetou láskou.

 

K nové skupině patří i nové album. Už o něm přemýšlíte, vyjde letos?

Ano, přemýšlíme i o albu, i když nevím, jestli s novinkami nebo spíš s písničkami, které hrajeme na koncertech, tedy s mými největšími hity, které kapela upravila, aby zněly mladistvěji. Nicméně Adam mi už jednu novou písničku napsal, takže i novinky možná dělat budeme. Zatím ale chceme být co nejvíce spolu na jevišti, abychom se sehráli. Pokud přijde album, tak určitě až za nějaký čas, letos bych to ještě neviděla.

 

Před pár dny začal rok 2019, dala jste si do něj nějaké předsevzetí?

Každý rok si dávám úplně stejné předsevzetí, které mi vydrží maximálně do konce ledna. Být zdravě sebevědomá, to je to, co mi moc nejde a co bych si přála. Tak uvidíme, jak dlouho mi vydrží tentokrát.

 

Co vás letos čeká, jaké máte plány?

Plány jsou jednoznačné. Hrát co možná nejvíce za doprovodu kapely. Tak mi držte palce ať se nám to letos, ale i v budoucnu povede.

 

Autor: Mirek Graclík, Foto: Václav Nekvapil, MV knihy

Tags:

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test