český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Buddhismus je dalším náboženstvím, které má svůj původ v Indii, ale za více než 2500 let své existence se rozšířil do mnoha dalších míst, zejména v Asii. Buddhismus je vnitřně velmi pestrý a vytváří mnoho škol, z nichž některé nalezly své následovníky i v Evropě a Americe.

 

Buddhismus je svým původem indické náboženství, o něco mladší, než hinduismus. Zároveň ale v zemi svého původu není příliš praktikovaný a jeho dnešní centra leží spíše jinde v Asii. Svým historickým původem je jeho vznik spjatý se životem, postavou a vystupováním svého zakladatele Buddhy, který žil zřejmě v letech 564–484 př. Kr.

 

Buddha – první probuzený

Buddha, zakladatel buddhistického nábožensko-filozofického systému, se vlastním jménem jmenoval Siddhárta Gautama. Informace o jeho životě máme převážně z buddhistických legendárních pramenů, takže je těžké rozlišovat historickou skutečnost od fikce, ale podle tradice se vypráví, že Siddhárta byl velmi nadaným a schopným synem místního panovníka. Celý život žil uchráněn všech starostí, až mu jednoho dne čtyři postupné návštěvy – starce, nemocného, mrtvoly a žebravého mnicha – daly spatřit bídu lidského osudu. Siddhárta pak opustil podle legendárního podání rodinu a zvolil si jako své poslání snahu zvítězit nad utrpením. Během svého hledání, při kterém prošel různými tehdy existujícími meditačními školami, nakonec vytvořil vlastní formu meditace a podle buddhistických textů vstoupil do stádia nejvyššího vědomí a stal se tak v pravém slova smyslu Buddhou, tedy v překladu Probuzeným. Z kruhu jeho následovníků se zformovala první komunita nového náboženství.

 

Náboženství nebo filozofie?

Už tato prvotní historie dává nahlédnout jeden z problémů při popisu buddhismu. Některé jeho proudy, zejména ty později vzniklé, které na sebe nabalují velké množství lidových tradic a folklóru, jsou bezpochyby velmi „náboženské“, ale samo jádro buddhistického učení bychom mohli označit nejen za náboženství, ale i za filozofii, jež sdílí obvyklé náboženské představy tehdejší společnosti, které jsou velmi podobné i představám hinduistickým. Podle některých religionistů, ale i podle některých buddhistů samotných není buddhismus náboženstvím ve stejném slova smyslu, jako třeba křesťanství nebo islám, ale jde spíše o soubor mravních zásad a principů, které mají sloužit jako návod pro lidské žití. Na druhé straně zejména mimo Indii si buddhismus vytvořil mnoho institucí, škol a proudů. Možná by se dalo říci, že je buddhismus původně specifická filozofie a meditační praxe, která postupem času znáboženštěla. Buddhistické společenství se nazývá sangha a shromažďuje novice, mnichy i laické stoupence.

 

Nauka o probuzení

Podobně jako jiné tradice, obsahuje i buddhismus své posvátné texty. Je jich velké množství a různé buddhistické školy se liší v tom, které považují za závazné. Nejstarší sbírkou textů, nazývaných sútry, o Buddhově životě a buddhistickém učení, je takzvaná Tripitaka (v překadu „Tři koše“). Tento soubor, sepsaný v jazyce pálí, obsahuje starobylá pravidla mnišské disciplíny, některá Buddhova kázání a filozofické a psychologické výklady buddhistické nauky.

Základy buddhistického učení jsou shrnuty v takzvaných Čtyřech vznešených pravdách vyhlášených údajně samotným Siddhártou Gautamou. Tyto teze učí, že každá existence je bolestná, původ této bolesti je v lidském toužení a chtění, které člověka váže k samsáře (cyklu znovuzrození), cestou k vymanění se z tohoto cyklu je zrušení touhy a cesta k tomuto osvobození spočívá v řízení se pravidly mravnosti, meditace a moudrosti, která buddhismus dále rozpracovává. Tato pravidla jsou v zásadě společná všem buddhistickým školám. Člověk, který dosáhl osvobození od žádostivosti, vstupuje do nirvány a sám se stává buddhou, tedy probuzeným.

 

Od Indie po Japonsko

Buddhismus se v průběhu staletí vyvinul do mnoha různých škol. Nejstarší školou buddhismu je théraváda, která vychází primárně ze starobylých pálijských textů vzniklých v Buddhově době a její forma meditace a praxe je dost podobná původní indické verzi buddhismu. Dnes je rozšířena především v Thajsku, Laosu, Barmě a na Šrí Lance.

Druhou velkou školou je mahájána, což v překladu znamená „Velký vůz“. Tato skupina, typická pro buddhismus Číny, Japonska, Koreje nebo Vietnamu, vychází z mystičtějšího chápání buddhistické nauky a především zavádí ideál bódhisattvy, tedy člověka, který sice mohl dosáhnout probuzení a nirvány, ale záměrně zůstal krok před ní, aby mohl zůstat ve světě a vyučovat ostatní. Někdy jako podskupina mahájány, někdy jako samostatná škola se vyděluje ještě vadžrajána, mystický buddhismus typický pro Tibet, Nepál, Bhútán nebo Mongolsko. Jednou z tibetských buddhistických škol je i škola gelugpa, jejímž vrcholným představitelem je dalajláma, v Evropě jeden z nejznámějších představitelů buddhismu vůbec.

 

Zenová prostota

Zcela svébytná tradice, stojící na buddhismu, se vyvinula v Číně a svého nejvýraznějšího rozpracování dosáhla v Japonsku. Touto tradicí, někdy považovanou za školu buddhismu, někdy za samostatný proud, je zen. Tradice zenu se oprošťuje od většiny „náboženských“ aspektů buddhismu a soustřeďuje se v první řadě na samotnou techniku meditace, které se v japonštině říká zazen. Zenová tradice, typická svou prostotou a uměřeností, velmi ovlivnila japonské umění od poezie, tušové malby po aranžování květin, ale třeba také ideál japonského válečníka-samuraje. Zen je dnes mimo Japonsko a Čínu rozšířený i v Koreji a je jednou ze škol, která pronikla i do Evropy.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Pixabay

Dnes jsme přichystali výjimečný okamžik, protože sourozenci Anna Tvrzníková Melenová a Josef Melen společně ještě žádný rozhovor neabsolvovali, ačkoli se to nabízí, vzhledem ke všem aktivitám, které podnikají. Mluvit s nimi byla čirá radost, protože z nich sálalo nadšení pro věc a sourozenecké porozumění. Neustále jeden druhého doplňovali. Seděli jsme v jejich útulné kavárně v centru Prahy a vzhledem k probíhající výstavě s charitativním dosahem, nemohla být první otázka jiná…

 

Jak jste se k podpoře znevýhodněných lidí vůbec dostali a kdy vás napadlo spojit své síly?

Anna Tvrzníková Melenová (A): Tak tady by asi měl začít Pepa, protože on je hlavní nosnou osobou všech projektů. Já jsem si vlastně jen dovolila doplnit jednu věc a připojila se až po nějakém čase.

Josef Melen (J): S charitativními projekty a jejich podporou jsem začal někdy na začátku devadesátých let coby člověk, který se vyprofiloval z dětského zpěváka do moderátora v rádiu, ale nešlo o nic nového. Setkával jsem se lidmi v sociálních zařízeních, ať už v ústavech sociální péče, různých léčebnách, ozdravovnách a podobně, už od dětství. Vyrůstal jsem v tom a byla to nedílná součást našich vystoupení. Jezdili jsme po celé republice křížem krážem. Takže když jsem v devadesátých letech začal spolupracovat se školou Svítání, která v té době byla velmi mladičká, šlo o pokračování již začatého a přirozeného. Nic z toho nebylo plánované, nebyly to kroky, jak se zviditelnit. Někdo mě prostě požádal o pomoc a já ve většině případů přijal. Postupem času jsem zjistil, že nemůžu vyhovět každému. A zadruhé, v jednu chvíli vám najednou dojde, že jste ten, na koho se spousta lidí dívá, a určujete druhým, jak žít. Ať chcete nebo ne. Pokud jste jednou vydali nějakou desku, pokud pracujete jako moderátor, herec, hudebník a oslovujete spousty lidí, tak je nesmírně důležité ukázat, že pomoc druhým a hendikepovaným je něco, co by mělo být naprosto normální. Tady někde začaly moje charitativní plány. To, že už dnes velmi dobře plánuji, komu pomohu a jak, a nedrobím milion malých korunových pomocí, ale raději se věnuji několika projektům dlouhodobě, už je jen otázkou vývoje vlastní osobnosti.

 

 

Když jste říkal, objížděli, tak myslíte sebe a sestru?

J: Měli jsme rodinnou kapelu Rytmus, ve které byl kromě mě tatínek, strejda a později i maminka. A když čekala Aničku, tak vlastně s námi jezdila už od prenatálního stavu také. Vystupovat s námi začala od svých dvou let.

A: Já jen doplním. Jak říkal Pepa, narodila jsem se do prostředí, v němž se podobné akce dělaly, proto i pro mě bylo a je přirozené, že pomáhat se má. Že nemusí jít o něco obrovského. Což vlastně souvisí s mou prací tím, že se dnes primárně věnuji osobnostnímu rozvoji a jsem trenérkou osobního rozvoje pro lidi. Myslím, že člověk jako já by měl být určitým způsobem vzorem pro ostatní. Věnovala jsem se aktivně třeba pomoci pejskům, kteří byli zachraňovaní z množíren, pořádala různé sbírky, kdy jsem svážela spousty věcí od dárců a vozila plná auta pro různá sdružení a organizace, které je zachraňovaly. Myslím si, že pro Pepu i pro mě je to něco, co nám nepřijde jako výjimečné, ale naprosto normální, co je součástí našeho života.

 

Aničko, k bratrovi jste se přidala až postupem času při jiném projektu. Oč jde?

A: Vlastně nás propojila Kavárna Melen. To byl moment, kdy přesně před rokem jsme začali přemýšlet, že budeme v rámci kavárny spolupracovat jako partneři, díky tomu se spojily i naše časová pásma, protože do té doby jsme se potkávali opravdu dvakrát do roka. A najednou jsme si řekli, že tady je něco, co bychom mohli budovat společně, a já jsem okamžitě vycítila, že jde o správnou věc. První akce, kterou jsme v kavárně uspořádali, se odehrála po smrti naší maminky, kdy po ní zbyla spousta knížek z její knihovny a obrazy, které malovala, a já cítila, že by bylo dobré je dostat mezi lidi. S Pepou jsme se domluvili, že uspořádáme akci, kdy mohli lidé přispět na Domácí hospic Cesta domů, který nesmírně pomohl mamince i nám zvládnout nejtěžší okamžiky.

 

Ve chvíli, kdy spolu děláme rozhovor, je v kavárně prodejní výstava. Do kdy mají zájemci možnost obrazy vidět a případně zakoupit a koho svou koupí podpoří?

J: Patnáctého března byla vernisáž obrazů výtvarníka a malíře Václava Tauše. Je to mladý člověk, ale napříč Evropou poměrně uznávaný pro svá díla. Václav mi byl poradcem v úplně prvních začátcích naší kavárny, která je součástí galerie. To je nutné říci. A nemalá procenta z prodeje půjdou na léčbu malého Míši Teresky. Takže pokračujeme…

A: … v naší misi.

J: Přesně tak. Míša potřebuje skoro tři sta tisíc za rok na svoji léčbu, které musí sehnat. Dnes už nesháníme napříč republikou víčka, kdy bychom mu dali tři sta plných kamiónů, ale snažíme se mu pomoci nějak lidsky a spojili vše plynule s naší činností. Výstava bude v kavárně trvat až do 26. července.

 

 

Před Vánocemi jste pořádali vánoční besídku spolu s vernisáží obrazů namalovaných žáky Školy Svítání. Děti byly akci přítomné. Jak to vnímaly?

J: Nutno podotknout, že jde většinou o autisty. Už jen, že šli před tolik lidí, považuju v podstatě za zázrak. Stejně jako že s námi mluvili na mikrofon. To není vůbec obvyklé. Dokonce u Jakuba Karáska je nutné říct, že je malířem, který dlouho nemluvil. Jeho příběh je velmi zajímavý. Jakub je dneska velmi uznávaný pro své portréty státníků a zajímavých osobností vůbec. Dokonce už měl výstavu v Senátu a v různých místech po republice. Děti se těšily na cestu do Prahy, na rozsvěcení vánočního stromu, které bylo spolu s besídkou odstartováním výstavy, a myslím, že jsme si celou akci všichni, děti, hosté i my, nesmírně užili. Děti postupně zjistily, že si musí na své věci najít peníze, takže se snaží komunikovat. Například při tradiční golfové dražbě pro jejich speciální školu, kde jsem dva roky byl a letos budu také hlavním moderátorem. Je součástí golfového turnaje ve Svobodných Hamrech. U autistů je nutné volit hranici, abychom je nevylekali.

A: Ještě bych možná doplnila, že spolupráce se speciální školou Svítání a chráněnou dílnou Létho nezačala a neskončila uvedenou výstavou. Propojili jsme s nimi samotnou kavárnu tím, že hrnečky, ze kterých teď pijeme kávu, pro nás vyrábí. A nejde jen o hrnečky, které si mohou zákazníci také koupit domů, ale také dárkové tašky na víno nebo na dárečky či různé kasičky. Ať budou v kavárně jakékoli obrazy, propojení s Létho a Svítáním tu bude pořád.

J: My si jejich práci skutečně objednáváme, a ne z důvodu zvláštního plnění, ale velmi rádi je podpoříme. Ačkoli nám kdekdo říká, že když si vše objednáme z Číny, ušetříme. Jenže my chceme dávat prostor a práci lidem s hendikepem.

 

Během vánočního rozsvícení stromečku jste spolu zpívali. A vlastně nejen vy dva, ale připojil se také tatínek hrou na akordeon. Kde vás můžeme třeba ještě slyšet takhle pohromadě?

J: Určitě v naší kavárně.

A: Zpětná vazba byla velmi pozitivní. Vlastně se lidé ptají do dneška, kdy zase něco podobného nachystáme. Což nám vnuklo myšlenku, že koncert určitě zopakujeme.

J: Možná bychom se v létě mohli potkávat pravidelně, třeba jednou za měsíc. To jsou všechno věci, které nám ukazuje život, a my jim nasloucháme.

A: Ono to takhle bylo i s vánoční akcí. Protože úplně původně se měl jen rozsvítit strom, předat vybraná částka Domácímu hospicu a otevřít nová výstava. A při té příležitosti jsme si říkali, že bychom si mohli jednu dvě písničky zazpívat. Nakonec jsme přizvali tatínka a vydařilo se to.

J: Ono bylo docela zajímavé sledovat reakce zákazníků, protože asi čtrnáct dní před koncertem, když byl čas, jsme v kavárně zkoušeli. Lidé to brali velmi hezky, tleskali nám uprostřed zkoušky.

A: Zákazníci si popíjeli své kafíčko a poslouchali, jak zpíváme. Naše kavárna je prostě celkově dost netradiční, ale tím se, myslím, lidem líbí.

 

Pepo, vy jste tváří ještě jedné organizace, která je navázána na nemoc, kterou jste prodělal a se kterou pořádáte happeningy v průběhu léta na Ladronce. Bude nějaký i letos?

J: Ano, plánuje. Nejsem samozřejmě sám, kdo je tváří. Patronů je mnohem víc. Já jsem se k akci přidal, protože vím, že urologická prevence je něco, o čem se příliš nemluví a o čem je potřeba si povídat. Protože můžeme osvětou na jedné straně někoho zachránit a na straně druhé aspoň prodloužit život jiným lidem o dlouhá léta. Bylo nesmírně náročné se na takovouto akci připravit. Moderovali jsme ji společně s Ivankou Jirešovou. Museli jsme se naučit spoustu odborných termínů. Navíc tolik kapacit v  oboru a setkání s nimi je pro mě nesmírnou pokorou. Když vidím, kolik odoperovali umělých ledvin a kolik zachránili životů, je pak pro mě velkou ctí být toho celého součástí. A jsem moc rád, že se přidala celá řada osobností, které nás podpořily. Cítili jsme, že spoustě lidí bylo mezi námi tak dobře, že si najednou o svých problémech nebo i jen zvídavých otázkách chtěli povídat. Což se málo kdy vidí, aby lidé chtěli napůl na veřejnosti řešit, jestli mají s něčím problémy a co mají dělat. Akce se jmenuje „(uro)Logické kroky ke zdraví“.

 

 

Vraťme se ke kavárně. Můžeme vás v ní zastihnout oba?

A: Ono se to hrozně střídá. Mám dvouletou dceru, která mi nedovoluje, abych se zde vyskytovala v pravidelných intervalech, ale dá se říct, že od samého počátku jsme se vše s bratrem snažili koncipovat tak, abych byla jeho opora v zádech, když nebude on moci; abych byla parťák, který mu pomáhá. V současnosti se v kavárně vyskytuji spíš jako člověk, který má na starosti marketingové aktivity, přípravy věcí kolem, které jsou potřeba. A do budoucna mám v plánu se věnovat kulturnímu programu. V tuto chvíli jsem tu tak třikrát do týdne. Ale Pepa tady skoro i spí. Já jsem spíš člověk, který ho sem přijde potěšit.

J: Je to vlastně tak, že když nějaký podobný projekt začíná, a pokud si na něj nechcete vzít úvěr, musíte vše vybudovat vlastními silami. Myslím si, že to rozhodně není jen o nás dvou, ale i našich rodinách, které do toho šly s námi a bez kterých bychom se neobešli. Každopádně to, že já jsem zároveň i baristou, jehož tvář je na obalu kávy, neznamená, že se nemusím starat ještě o jiné věci. Myslím si, že je nás oba potřeba i jinde než za mašinou na kávu. A jelikož máme speciality, které jsou specialitami pouze u nás, tak doufám, že si brzy vychováme spolupracovníky, kterým budeme moci důvěřovat a kteří v kavárně budou a my budeme moci vše rozvíjet dál. Upřímně, zápřah, který v průběhu prvního roku mám, se nedá zvládat dlouhodobě. Ale sám osobně cítím povinnost zde na začátku být a vlak roztlačit.

A: Já bych jen ještě doplnila, že obrovskou hybnou silou, nejen finanční, je můj manžel. Umožnil mi uskutečnit můj sen. Velmi ráda říkám, že Káva Melen je káva se srdcem a kavárna s duší. A Pepa je pro mě srdce projektu, miluje kávu, celé to vymyslel, zařídil, aby i mašiny, které tu jsou, byly skvělé, a aby jeho káva byla nejlepší. A já se zase snažím v kavárně o duši. Doplnit prostředí tak, aby si zákazník sedl a řekl si: Tady je mi hezky. Což se děje. My vlastně propojujeme Pepovo srdce s mou duší, a tím vdechujeme speciální atmosféru, kterou lidé cítí.

 

Ještě by mě zajímalo, jaké byly první měsíce „baristy Josefa Melena“?

J: Nesmírně těžké. Protože naivita, kterou člověk měl v tom, že si pořídí kavárnu a všechno půjde hladce, byla neuvěřitelná. Třeba tři týdny jsem nebyl schopný nastavit mlýnek, abych udělal dobrou kávu; tři neděle jsem dělal denně padesát káv. A ani jedna nebyla dobrá. Vůbec jsem nechápal, jak je možné, že nejde vyladit mlýnek a kávovar. Ono to samozřejmě bylo tím, že kávovar, který jsem měl, nebyl tak dobrý, jak mi prodejce tvrdil. Koupil jiný a na něm už najednou všechno šlo hladce. Když jsem navštívil jednoho svého kamaráda, barmana, zjistil jsem, že by to mohlo být ještě lepší. Vzal mě za bar a předvedl mi mlýnek, který byl dražší než celá moje první mašina, a já jsem pochopil, že to nebude zas tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Můj začátek nebyl úplně pokus-omyl, ale uvědomil jsem si, že člověk opravdu nemůže věřit všemu, co mu druzí řeknou. A teprve vyzkoušení na vlastní kůži vás někam posune. Těch káv nakonec bylo několik set, než jsem mohl loni v dubnu říct: „Tohle je káva, za kterou si stojím.“

A: My jsme s bratrem opravdu takoví střelci. A nikdy nezapomenu na to, když mi řekl, že strašně potřebuje, abych to vzala za něj, protože musel být jinde. V životě jsem neměla takové nervy. Klepala jsem se, bušilo mi srdce víc než na koncertech, které byly přímé přenosy do televize. Říkala jsem si, že jsem zvědavá, co budu dělat, až někdo přijde. Ale když se teď podívám po roce zpět, co jsme spolu všechno zvládli, jsem na nás opravdu pyšná. V tom nejlepším slova smyslu.

 

Autorka: Lenka Neureuterová, Foto: Miroslav Martinovský

Tags:

Letošní Svět knihy byl jubilejní. Už po dvacáté páté se z celé republiky, ale i ze světa sjeli milovníci a autoři literatury k největšímu knižnímu veletrhu v Česku. Hlavním zahraničním hostem se stala literatura Latinské Ameriky, ale paleta témat, hostů a akcí byla velmi široká. Návštěvníci měli šanci poznat například nositelku Nobelovy ceny za literaturu Hertu Müllerovou (na snímku).

 

 

Po čtvrt století trvá tradice Světa knihy. Pražské výstaviště a jeho Průmyslový palác – navzdory shořelému levému křídlu – se opět doslova k prasknutí naplnil knihami a jejich milovníky. Počasí bylo letos milosrdné a tradiční výheň, která sužuje každoročně zejména vystavovatele v onom levém křídle, které je postavené jako provizorní stan, se letos nekonalo. Jen v sobotu prudký déšť změnil část výstavní plochy v malou imitaci biblické potopy. Ale možná i dobré počasí na začátku veletrhu přispělo k dobré účasti, stejně jako velmi hodnotný program.

 

Poslední surrealista

První literární doslova „bomba“ přišla hned na samotném začátku. Účast potvrdila hvězda fantastické literatury, filmu a komiksu, dnes již devadesátiletý mág slova i obrazu Alejandro Jodorowsky. Tento chilsko-francouzský filmař, herec, mystik, filozof, autor komiksů, dramatik a spisovatel svůj vlastní literární styl nazývá psychomagie a někdy bývá řazen k posledním žijícím reprezentantům klasického surrealismu. Do České republiky byl na Svět knihy zván již minulý rok, ale stejně tak jako většinu pozvání odjinud ze světa odmítl kvůli vytíženosti a vysokému věku. I letos to vypadalo, že se festival obejde bez něj, ale na poslední chvíli potvrdil a do Prahy přijel, což byl zejména pro fanoušky komiksu velký svátek. U nás je v této komunitě známý především svým vysoce hodnotným a uměleckým komiksem Incal z let 1981–1989.

 

Zkušenost totality

Pro mě samotného bylo asi největším zážitkem Světa knihy setkání s rumunsko-německou nositelkou Nobelovy ceny za literaturu Hertou Müllerovou. Tato přemýšlivá a do sebe dost uzavřená žena je známa tím, že nemá příliš ráda novináře, ani velká veřejná vystoupení. Nejvíce času tráví o samotě jenom se slovy. V posledních letech svou tvorbu zaměřuje na lyrické básně, které lepí na papír ze slov vystříhaných z novinových titulků. Může si to ovšem dovolit, protože za sebou toho má hodně – jak po lidské, tak po autorské stránce.

 

 

Narodila se v roce 1953 v Niţchidorfu v rumunském Banátu, který je u nás známý i malou českou komunitou. Její rodina byla národnostně německá a nesla si s sebou smutné dědictví druhé světové války, v které její otec bojoval na té „špatné“ straně. Herta jako jemná intelektuálka vystudovala germanistiku a rumunskou literaturu. Když odmítla spolupráci s komunistickou tajnou službou, byla vystavena represím a nakonec donucena k emigraci do Německa. Všechny traumatické události autobiograficky využívá ve svých románech, z nichž je několik přeloženo do češtiny.

 

Kelímek nás přežije

Literární setkání s Hertou Müllerovou v hlavním sále Průmyslového paláce bylo velkou událostí pro všechny účastníky veletrhu. Však se mačkali tak, že se téměř nevešli do prostoru. Autorka se po představení některých svých prací pustila do toho, co umí nejlépe – pozorného a téměř filozofického komentování běžných věcí z neběžných úhlů pohledu. To je právě hlavní, čím své knihy činí výjimečnými. „Předměty mě zajímají více, než lidé,“ prohlásila a potvrdila svou pověst uzavřené a téměř poustevnické intelektuálky. A shromáždění milovníci literatury doslova se zatajeným dechem sledovali, jaká verbální i myšlenková kouzla dokáže Herta Müllerová vytěžit z drobností každodenního života, jako jsou plastový kelímek nebo kapesník. Nad plastovým kelímkem kupříkladu vůbec nepřemýšlíme, je to typický příklad předmětu, který je „nám vydán na milost a nemilost“, přitom ale vzhledem k tomu, že se nerozkládá, je dobře možné, že nás všechny přežije.

 

Totalitní liška

Došlo však i na ponuřejší témata a samozřejmě – jako ve většině Hertiných knih – i na autobiografickou reflexi zkušenosti totality, které bychom – jak ona sama říkala – jako posttotalitní země mohli zvláště rozumět. Opět byla tato reflexe spojená s předmětem. Tentokrát s kůží lišky. Tu si autorka kdysi dávno koupila, nebo jí snad byla koupena na límec od kabátu. Liška ale ještě byla vcelku, jen stažená, s ocasem a tlapami a tak ji Hertě bylo líto rozstříhat na kabát. Proto s ní kůže nadále zůstávala jako předmět v domácnosti a předložka na zemi. Když za ní začali chodit agenti tajné policie a nutit ji ke spolupráci, stala se liška jejich obětí. V naznačené výhružce totiž po každé své návštěvě uřízli některý z údů, ocas nebo tlapu. A autorka znetvořenou kůži stále nechávala na svém místě, dílem jako vzdor a dílem jako připomínku výhružky ze strany nelidského režimu. Ještě mnoho takových okamžiků setkání s Hertou Müllerovou přineslo a do paměti návštěvníků se zapsalo jistě nesmazatelně.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Miroslav Martinovský

 

Ne všechny děti mají to štěstí, že mohou vyrůstat se svými rodiči. Osmadvacetiletá Helena strávila část svého dětství v ústavu a část v náhradní rodinné péči. Sebelepší vychovatelka v dětském domově se podle ní nemůže věnovat dítěti tak, jak by potřebovalo. Díky náhradní rodině prožila Helena krásné dětství. Dlouhodobých pěstounů je však v České republice stále nedostatek.

 

V termínu od 10. do 16. června 2019 proběhne v Praze první ročník Týdne pěstounství. Při této příležitosti přinese časopis Naše rodina třídílný seriál s rozhovory a informacemi o pěstounské péči.

 

Praha zve na Týden pěstounství

Hlavním cílem akce je poskytování informací o náhradní rodinné péči pro veřejnost a zájemce o pěstounství. Návštěvníky čekají semináře, diskuse s odborníky a se samotnými pěstouny, výstavy a promítání dokumentárních filmů s tematikou náhradní péče, ale i zábava pro rodiny s dětmi. Týden pěstounství je i příležitostí k poděkování všem pěstounům. Všechny části programu jsou zdarma. Akce se koná pod záštitou paní Mgr. Mileny Johnové, radní hl. m. Prahy pro oblast sociální politiky a zdravotnictví.

 

Pěstounská péče je forma náhradní rodinné péče, kdy je dítě rozhodnutím soudu svěřeno jednotlivci nebo do společné péče manželů. Děti jsou do pěstounské péče svěřovány v situacích, kdy se o ně rodiče nemohou nebo nedokážou postarat. Soud nejprve hledá možnosti umístění dítěte v jejich širší rodině, ale jsou děti, které nemají v příbuzenstvu nikoho, kdo by se o ně mohl postarat.

Na rozdíl od osvojení (adopce), kdy zanikají práva a povinnosti mezi dítětem a jeho původní rodinou, u pěstounské péče zůstává rodič dítěte zákonným zástupcem. To znamená, že pěstoun spravuje záležitosti dítěte jen v běžných záležitostech a k dítěti nemá vyživovací povinnost. Stát péči finančně podporuje formou dávek, kontroluje a současně nabízí pěstounům odbornou podporu formou poradenství a odborných služeb. Pěstounská péče může být zrušena opět jen rozhodnutím soudu a končí zletilostí dítěte.

 

Příběh Heleny

Helena svou matku viděla naposledy, když jí bylo šest: „V pěti letech mě poslala do ozdravovny a už si pro mě nikdy nepřijela. Vzpomínám, jak všechny děti odjížděly domů, a já čekala a nikdo nepřijel. Až sociálka. Odvezli mě do diagnostického ústavu, potom do dětského domova. Pamatuju si na pár návštěv mé matky. Asi rok mi od ní chodily dopisy se sliby, že si mě vezme zpátky, ale nakonec z toho nic nebylo.“

Helena dnes žije u Moravské Třebové, je vdaná a má dvě malé děti. V jejím životě zůstala také pěstounská rodina, ve které našla před více jak dvaceti lety svůj nový domov. Biologická matka Heleny se postupně vzdala svých rodičovských práv, a tak mohla Helena přijmout dokonce i příjmení své nové rodiny. „Když mě můj muž požádal o ruku, věděla jsem, že budu mít dvě příjmení. Příjmení, které jsem dostala od své pěstounské rodiny, je pro mě důležité a podstatné, věděla jsem, že ho nechci ztratit.“

 

Konečně krásné dětství

„Jsem moc ráda, že jsem měla možnost vyrůstat v rodině, i když jsem to často bojkotovala – lhaní, krádeže, později útěky. Dnes bych si nafackovala. Nedokážu si představit, co naši prožívali. Bylo pro mě velmi těžké být upřímná, byla jsem uzavřená v sobě, neuměla jsem se svěřit. Dlouho jsem o svém životě nedokázala mluvit, bála jsem se, že se mi děti ve škole budou smát. I když to se mnou nebylo jednoduché a moje dospívání bylo divoké, vše se podařilo. Dospěla jsem a spoustu věcí si uvědomila, například že rodina je opravdu to nejdůležitější. U nás to vždycky žilo, vždycky tam bylo plno lidí. Přátelili jsme se s dalšími pěstounskými rodinami. Stále jsme něco tvořili, natáčeli jsme filmy, jezdili na výlety. Postupně k nám přibyly další tři pěstounské děti. Žili jsme v krásném velkém domě. Dnes jsme všichni dospělí, ale žijeme poblíž sebe, máme velkou rodinu. Měla jsem krásné dětství.“

 

Neosobní dětský domov

Helena nemá žádné informace, zda se její matka tenkrát snažila si ji vzít zpátky. Zbylo pár fotek, později od ní četla dopisy. Téměř si ji nepamatuje, nevybaví si její obličej. Matka se na Helenu nikdy nedoptávala, nechtěla ji vidět. Pro dítě je však důležité vědět, že za to nemůže, že nic neudělalo.

„Přemýšlela jsem i o tom, kdybych zůstala v dětském domově, jaké by to potom bylo. Protože domov přece nepřipraví člověka na normální život. Když na něj vzpomínám, vybaví se mi vše jako neosobní, bez soukromí, spousta věcí je společných, žádné svěřování. Vztahy s vychovatelkami jsou podobné vztahu učitelka a žák. Možná je to dneska jinak, ale myslím, že vychovatelky v dětském domově se nemohou věnovat každému dítěti tak, jak by potřebovalo. Pamatuji si, když mě ředitelka dětského domova vyzvedávala v diagnostickém ústavu, přivezla mi krásnou panenku. Byla jen moje, nikdy dřív jsem takovou neměla, taková krásná panenka. Děti v domově mi ji ale zničily.“

Helena nyní pracuje v neziskové organizaci, zatím jako administrativní pracovník, ale doplňuje si potřebné vzdělání, aby mohla dělat sociální práci. Chce být sama nápomocná tomu, aby děti mohly žít v rodinách, a ne v ústavech, protože ona ví, jaké to bylo.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: jay mistry on Unsplash

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test