český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Václava Žmolíka nemusíme dlouze představovat. Za mnoho let, kdy ho vídáme na televizní obrazovce či slyšíme na rozhlasových vlnách, se vryl do paměti mnoha z nás. Kromě toho, že je moderátor, publicista, redaktor a režisér, je také fotograf a především cestovatel. Dnešní povídání je hlavně o knize Po Česku III. s podtitulem Místa s příběhy, která se objevila na pultech knihkupectví teprve nedávno.

 

Stejnojmenný cyklus příběhů vznikajících napříč celou republikou vysílá Český rozhlas už osmnáct let, teď na Dvojce. Knižní „trojka“ je navíc obohacena o část pojednávající o vinařských lokalitách, zajímavostech a vínu samotném. A protože letos slavíme sté výročí vzniku republiky, nevynechala ani několik lokalit na Slovensku. „Kniha je věnována všem poutníkům, kteří putují po naší krásné zemi,“ říká autor. Všechna místa projel, aby nám o nich mohl vyprávět.

 

Místa s příběhy

„Podtitul jsem nezvolil náhodou,“ začíná Václav vyprávění. „Příběhy totiž vypovídají nejen o krásných místech, ale i o lidech, kteří jsou s nimi spjati. Ať už o těch, které jsem sám potkal, tak o jiných, kteří už tu s námi nejsou, ale zanechali po sobě nesmazatelné stopy.“ Podívá se skoro všude a bonusem k práci, která ho baví, je skutečnost, že se tu a tam zatoulá i do zákoutí, kam se lidé vůbec nedostanou a ta potom může ukázat. „Sám jsem si šéfem,“ směje se. „Takže si sám rozhodnu, kam se podíváme. Na některá místa jezdím i opakovaně.“ Na otázku, zda existuje lokalita, která ho vyloženě neoslovila, odpovídá, že víceméně ne, i když vídá ošklivá zákoutí. „Podepisujeme se na vzhledu krajiny čím dál víc. Všechno asfaltujeme a betonujeme a zastavujeme nesmyslnými sklady. I taková místa samozřejmě vidím, ale snažím se upozorňovat na to hezké a přimět lidi, aby se snažili to změnit, protože to jde. A navíc: kam se dostaneme, když spadneme jen do věčného nadávání?“

Václav si vybírá hlavně památky a objekty, které mají historii a duši. „Především jezdím ale za lidmi. Bez nich by hezká místa totiž nebyla. Hodně mě zajímají. Je to zvláštní sorta lidí, kterých si moc vážím, protože dělají něco víc než ostatní.“

Protože slavíme sté výročí vzniku republiky, nemohlo v knize chybět několik příběhů ze Slovenska. „Je to taková bonusová část publikace. Navštívil jsem krásné lokality, kde se točily pohádky a mnoho lidí to neví. Málokterý ze slovenských zámků je tak známý díky filmovým pohádkám a seriálům jako je ten v Bojnicích nedaleko Prievidze. Právě tam se zamilovala šíleně smutná princezna Helena do svého prince Václava. Točilo se tady mnoho pohádek, protože zámecká budova s věžemi a věžičkami vypadá, jako kdyby z pohádky vystoupila.“ Kolik z nás však ví, že je historie zámku opravdu s pohádkami spojená?

 

Mise se zdařila

„Když jsem začínal s televizními pozvánkami Po Česku, byl jsem v televizi i rozhlase málem jediný, kdo pořad tohoto druhu přinášel. Dneska je informovanost mnohem větší a já mám velkou radost, že se mise vlastně zdařila a přinesla to, co bylo jejím záměrem – zájem o cestování.“ Vzpomíná třeba na kastelánku státního zámku Lednice, Ivanu Holáskovou, která udělala obrovský kus práce. Ze zámeckých komnat zmizely zemědělské stroje, jsou otevřené nové prohlídkové okruhy a stále pracují na tom, aby návštěvníkům přinášeli nové zážitky. Krásných lokalit je mnoho a já ukazuji i ty, které nejsou notoricky známé, nebo jsou dokonce neznámé.“

Osmnáct let krát padesát zastávek – to je Václavova statistika, ukazující, že je stále na co se dívat. „Někam jezdím i opakovaně, protože mě zajímá, co se změnilo a co mají nového.“ Kromě hradů a zámků poukazuje na možnost návštěv zpřístupněných vil, kterých u nás také není málo. „Je mnoho míst, o kterých lidé netuší, a já věřím, že to ocení nejen skalní turisté.“ 

Jedním z oblíbených Václavových míst je například jičínský Libosad s lodžií, který dal vystavět Albrecht z Valdštejna, avšak o vzniku a výstavbě se mnoho informací nedochovalo. „Opravy tady probíhají postupně,“ popisuje milovník Českého ráje. „Přestože lodžie není ještě kompletně opravená, pořádají se tady různé akce. Jezdí sem hlavně mladé rodiny s dětmi a opravdu to tady žije. Myslím, že to je dobře a je to krásná ukázka nadšení lidí, kteří chtějí ostatním otevřít nové obzory.“ 

 

Co, kde a proč?

V knize najdeme nejen poutavé povídání a krásné fotografie. Je i zdrojem poučení, neboť i mnohé objasňuje. Kupříkladu, proč se Věstonická venuše píše s malým „vé“, jak to bylo s prameny v Karových Varech nebo že kaple v Hluboké rokli byla vystavena na památku zázračně uzdravených dětí. V Penzionu Rejvíz si štamgasti posedí na vlastních židlích s originálně vyřezávanými opěradly, v okolí rozhledny na Studenci, kterou stavěli pouhé čtyři měsíce, můžeme vidět kamzíky horské, ale jsou dost plaší.

Příběhy se čtou samy a jsou zajímavější o to, že je provázejí fotografie, které autor při toulkách pořídil. „Nerad beru práci profesionálním fotografům, ale někdy to jinak nejde. Snažím se do reportáže dávat i své pocity, aby byly tak nějak voňavé a osobnější. A těmi fotkami opravdu zprostředkuji vlastní pohled.“

Za jednu z největších zajímavostí považuje asi Svobodnou spolkovou republiku Kraví hora. „Neježe tam mají smysl pro humor, ale třeba založili Ministerstvo pro ochranu písničky, mají vlastní velvyslanectví, hymnu, prezidenta a vládu. Jsou to správní recesisti – hraví, tvořiví a inspirující. A to mám rád. Má to obrovský náboj a taková setkání jsou opravdovými zážitky.“

 

Cestování za vínem

Václav je kromě cestovatele také milovníkem vína. „V České televizi Brno natáčím jako průvodce a scenárista cyklus o víně. Byl to nápad kamaráda Petra Psotky, ředitele Vinařského institutu, který pořádá someliérské kurzy. Jeho napadlo udělat televizní pořad o víně, ve kterém bychom představovali jednotlivé odrůdy.“ Vinařská gramotnost se prý stále zvyšuje. A tak vinaři (a nejen oni) jistě uvítají, že je Václav zavede do vinařských oblastí, kterých u nás není málo.

A kde jinde udělat první vinařskou zastávku než v Mikulově? Historie pěstování révy je tu prastará a traduje se, že ji tu vysazovali už staří Římané. Václav pátral, jak to s nimi bylo, a zjistil mnohem víc, než jen první zmínky o vinařství v této oblasti.   

Není to ale povídání jen o víně jako moku, přináší i zajímavosti o sklepech a samotných vinařích. „Třeba jsem se dozvěděl, že plže jsou sklepy, samostatně hloubené ve svahu nebo že součástí zámecké expozice je obří sud pocházející z roku 1643, který pojme sto jeden tisíc a čtyři sta litrů vína, což jej řadí mezi největší v Evropě.“

 

Čas nezastavíš

Jak se dá všechno zvládnout, když člověk dělá, co ho těší, a k tomu s láskou, by mohl vyprávět hodiny. „Když děláte práci, která vás baví, nekoukáte na pracovní dobu. K tomu ale potřebujete zázemí. Mně ho vytvořila moje žena. Úžasně mi pomáhá a bylo to tak vždycky. Zůstala doma s dětmi a držela rodinu, aby fungovala tak, jak má. Vzali jsme si k nám i moji maminku, takže mám všechny pěkně pohromadě.“

Důležité je také, aby měl člověk rád sám sebe. „To je další nezbytná věc,“ kýve hlavou. „Měl jsem nějaké zdravotní problémy a přišel čas zamyslet se nad sebou. Tak jsem se zamyslel. Malinko jsem si upravil životosprávu, začal jsem snídat, což jsem nedělal, a cvičit. Výsledky se dostavily. Nebolí mě klouby, lékař mi vysadil léky na tlak, zhubl jsem dvacet kilo a cítím se moc dobře. S ohledem na čas, který mám, jsem začal cvičit jógu a pak pilates. Zpočátku to vůbec nebylo jednoduché,“ vzpomíná s úsměvem. „Vůbec jsem nevěděl, jak to mám dělat, nevěděl jsem ani, jak mají cviky vypadat. Ale tělo si nakonec řeklo samo. Chce to jen víc jej vnímat. A představte si, že si teď dělám instruktorský kurz pilates u Renaty Sabongui. Cvičím každý den a je to čím dál tím lepší.“ Vzpomíná i na dobu, kdy s manželkou chodili do tanečních pro starší a pokročilé. „Ale chyběl mi právě čas, který strašně letí. A chodit jen jednou týdně, to mi bylo jednak líto, jednak mi to připadalo málo.“  

 

Dělat, co nás těší

Václav má dceru a syna. Kromě toho, že s ním od malička najezdili mnoho kilometrů po společných výpravách Českem, se dnes věnují tomu, co mají rádi. „Mám radost, že se to povedlo i u dětí. Myslím si, že tohle poselství by měli rodiče předávat dětem a vést je, aby dělaly, co je baví a co chtějí. Tím bude jejich život lepší, protože budou šťastné.

Dcera je zpěvačka klasické opery a má velmi dobře našlápnuto. Hodně koncertuje třeba s Jaroslavem Svěceným. V téhle branži je obrovská konkurence, ona věděla, že to nebude jednoduché, a přesto si šla za svým. Syn je na tom úplně stejně – šel za tím, co má rád. Oba si splnili své sny. Co je pro rodiče víc?“ 

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský a Khalil Baalbaki

Jestli můžeme být jako Češi na něco opravdu pyšní, je to náš venkov – lány obilí, louky a lesy, studánky, pohádkové chaloupky… Když tu nebydlíte, máte nutkání, kdykoli tudy projíždíte vzít si trošku toho českého nebo moravského venkova s sebou. Esenci na horší časy. I proto jsme možná víc citliví, když se objeví něco, co sem očividně nepatří. Co většinou dráždí oči? Které věci by autorka článku z venkova nemilosrdně škrtla?

 

Polorozpadlé trampolíny bez skokanů

V posledních letech se staly hitem – řeč je o trampolínách. Když jedeme na kole českým nebo moravským venkovem, vidíme je takřka u každého domu. Mezi vzrostlými břízami, včelími úly a záhonky salátů jsou nicméně trošku jako pěst na oko. Pěkně vypadají zpravidla jednu dvě sezony. S každým dalším létem je jejich kondice horší a horší. Spolu s euforií z jejich pořízení s nimi odchází i jejich fyzická atraktivita a zůstávají trčící pera, protržené sítě, zohýbané laťky. Nejen že na nich po čase už nikdo neskáče, jakmile dětem zevšední, přestane na nich záležet i dospělým. Na zimu je neuklízejí a brzy se z nich stává polorozpadlá hromada plastu a zteřelé látky, která na dům a zahrádku vrhá stín ošklivosti. Přitom úplně zbytečně. 

 

Fasády domů jako špatné vizitky

Pěkná fasáda je nejen vizitkou každého domu, ale především jejího majitele. Vnímání barev je do jisté míry subjektivní záležitostí – to, co jednomu může připadat pěkné, se jinému může ošklivit. Pokud si ovšem fasádu natřeme v odstínu světle zeleného toaletního papíru, lze předpokládat, že se svým domem díru do světa neuděláme. Strčíme do kapsy maximálně ty, kteří se řadu let jaksi obejdou bez fasády, tedy jen s opláštěním in natura. Vybrat správně barvu fasády je podobně závažné rozhodnutí jako vybrat jméno pro dítě, nejsme-li si tedy jistí, jakou barvu zvolit, zůstaňme konzervativní. Použít minimalistickou šedou, bílou nebo pudrovou není v žádném případě prohra. Lidskému oku některá z těchto barev fasády určitě polahodí víc než sytě červená, kanárkově žlutá nebo fialová.

 

Plachty realitních kanceláří a obličeje makléřů na plotech

Prodejní plachty jsou při obchodování s nemovitostmi oblíbeným nástrojem propagace. Makléři, kteří jsou na nich vyobrazení, na fotkách vypadají tak, jak je v civilu nikdy neuvidíte – srdeční lidé s tvářemi modelů a modelek a úsměvy od ucha k uchu, na první pohled tedy nikdo, kdo z nás má provizi. Ve městě, kde je spousta vizuálního smogu, jsou tyto plachty snadno přehlédnutelné, jakmile na ně ale narazíme na vesnici nebo za vesnicí, přilákají naši pozornost. Důvodem je to, jak moc se na ploty z dřevěných latěk nehodí. Jestli na český a moravský venkov něco opravdu nepasuje, jsou to právě podobné realitní plachty a plachtičky.

 

Slunečníky darované hospodským odvedle

Krásná chalupa z přírodních materiálů, na které je vidět, že se o ni majitelé starají, pod pergolou vzorně vyskládaná polínka, zastřihnuté větve jabloní, trávník jako na stadionu Arsenalu… Genius loci jako hrom. A pak nás práskne do očí onen příšerný reklamní slunečník. Roztahuje se v předzahrádce, jako by byl někdo, a přitom je to jen obří marketingový krám. Nejhorší jsou pivní slunečníky, které vypadají, jako bychom si nad venkovním posezením roztáhli hodně velký ubrus. Majitelé chalup jsou povětšinou ochotni zaplatit, aby jim bylo v jejich víkendových příbytcích příjemně, desítky i stovky tisíc. Řada z nich ale ve svém rozpočtu už nenajde peníze na pěkný slunečník, protože ten od výčepního Jožky z místní hospody je zadarmo a zase tak příšerně nevypadá. To je ale jeden z největších omylů! Reklamní slunečník patří před hospodu a nikam jinam.

 

Trpasličí panoptika

Nutně u cesty nemusejí stát Šmudla, Prófa, Kejchal, Rejpal, Stydlín, Štístko a Dřímal, v podstatě jakákoli trpasličí metamorfóza se počítá – od žab s korunkami, přes vyjevené veverky v nadživotní velikosti až po rádoby rozkošné čápy. Povolené množství je v tomto případě jeden kus na sto metrů čtverečních, pakliže si chceme uchovat alespoň minimální chatařskou důstojnost. S trpaslíky a jimi podobnými artefakty se totiž musí opatrně! Vysvětlení, že Šmudlu nám darovala vnučka Pepinka a čápa zase vnouček Vítek, není racionálním důvodem, abychom si posunuli práh estetického cítění níž.

 

Podomácku pomalované popelnice

Není street art jako street art. Pestrobarevná popelnice, která čeká na svoz odpadu někde na konci Zábeštní Lhoty, není nic, co by stálo za obdiv, a to ani v případě, že ji pokreslilo dítě. Malovat na popelnici je infantilní a, smím-li hovořit za popeláře, o vernisáž tohoto typu nikdo z nich nestojí. Nános barev z žádné popelnice hezčí neudělá. Spíš naopak. A my budeme pro smích nejen sousedům, kteří nás budou chtít vyhostit z rodné vesnice, ale i popelářům a všem náhodným kolemjdoucím. Pokud v nás tedy dřímá Picasso, pořídíme si raději malířské plátno. Je to hygieničtější než nádoba na komunál, a když se dílo z „růžového období“ čirou náhodou nepovede, mnohem snáz vyměníme plátno za plátno než popelnici za popelnici.

 

Načerno postavené pomníčky u cest

Někdy mají větší účinnost než výstražné značky. Každý pomníček u cesty je takový němý vykřičník, často postavený načerno. Pozor, tady někdo umřel, dávejte na sebe bacha! Lemují cesty, řeky, železniční koleje. Jsou to mementa toho horšího, co se na světě odehrává. Nejde si jich nevšimnout. Rozptylují pozornost. Jedeme na kole, užíváme si atmosféru venkova, výhledy z kopců, vůni posečené trávy… a pak kříž. Když na něj narazíme, něco se uvnitř sevře. Fotku těch, co tu umřeli, raději vidět nechceme. Jsme na dovolené, tak proč do svých životů zbytečně vpouštět cizí smutky? Pietní místa by měla být opravdu pietními místy. Měla by připomenout, ne děsit. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby na cestách bylo tak bezpečno, aby kříže podél cest vůbec nebyly potřeba…

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Pixabay

Pro někoho má dovolená jasně daný program – chata, chalupa nebo pláž u moře. Mnoho lidí má ale, zejména v létě, chuť vypadnout ze stereotypu a zkusit něco nového. A právě pro ně přinášíme několik tipů a námětů z církevního prostředí.

 

Začátek srpna je tu, a vy stále přemýšlíte, kam si letos zamíříte odpočinout či jen hledáte užitečné tipy pro zpříjemnění volna? Snášíme na jednu hromadu důkazy, že čas volna lze prožít i jinde, než hlava na hlavě například Chorvatsku. Věděli jste, že u nás existuje široká nabídka pobytů na farách, v klášterech či je možné navštívit mnohé chrámy, poutní místa a církevní zajímavosti s výkladem? Nezapomněli jste, že si poměrně jednoduše můžete i na cestách vyhledat bohoslužbu?

 

Proč ne do kláštera?

Církevní a klášterní turistika nabízí hned několik možností: od tiché kontemplace v klášteře, přes rodinný pobyt na faře až po pěší pouť, návštěvu otevřených chrámů či návštěvu církevního pivovaru. K tomu všemu ještě připočtěme věrného pomocníka pro vyhledávání mší svatých na cestách, aplikaci bohosluzby.cirkev.cz, která je dostupná pro Android či jako webové stránky. 

Uživatelé aplikace Mapy.cz jistě rádi potvrdí, že zde obsažená informace o kostele a odkaz na web farnosti také není k zahození. Na vašich cestách vám může pomoci i nově vydaná mapa Vybrané církevní památky České republiky. Seženete ji v síti Karmelitánského nakladatelství.

 

Ubytujme se na faře

Po celé České republice je možnost ubytování v církevním prostředí, a to od far, přes kláštery, poutní domy či přímo penziony a hotely. Novinkou pro tuto sezónu je penzion Tõde v Olomouci, který spravují sestry františkánky.

Nové ubytování chystají v Jitravě (Litoměřická diecéze), Staré Vsi u Rýmařova či v blízkosti Hukvald (Ostravsko-opavská diecéze) či v Chateau Clara Futura v Dolních Břežanech a připravuje se i otevření Hotelu Chateau Mostov (Pražská arcidiecéze).

 

Prostě jít

Vyrazit na pouť! To je také varianta. Pod slovem pouť se nám většinou vybaví kolotoče a cukrová vata, jenže proč se nenechat pozvat i k trochu jiné pouti, té pěší? Často se vyráží na cestu do španělské Compostely po svatojakubské cestě, která vede i u nás. Ale nabídek je mnohem více, stejně jako možných poutních cílů. Buď si sami individuálně vyberete z nabízených cest na webovém portálu cirkevnituristika.cz nebo se zúčastníte skupinové pěší pouti, obojí je hlubokým zážitkem.

 

Modlit se

Chcete-li církevní prostředí poznat nejen ve formě ubytování či návštěvy památky, ale k načerpání duchovních sil, zkuste se poohlédnout po exerciciích, tedy po duchovních cvičeních. Některé řády také nabízejí možnost žít na určitou dobu kontemplativním životem zaměřeným na ztišení.

Obojí vás na čas vytrhne z každodenních starostí a dá možnost prožít setkání s hlubokou spiritualitou. Přitom vůbec není potřeba mít obavy, že by se člověk do exercičního nebo klášterního prostředí nehodil. Naopak, je velkým obohacením, když přicházejí lidé různého věku a s různými životními zkušenostmi.

 

Dveře kostela dokořán

Několik stovek kostelů například ve Zlínském kraji, městě Olomouci či v Ostravsko-opavské diecézi nabízejí poznat jejich krásy s průvodcem. Tato možnost je samozřejmě nabízena například i na Zelené Hoře (na snímku), Velehradě a dalších místech, která jsou významná nejen poutně, ale i turisticky.

Podrobný přehled je k nalezení na webových stránkách cirkev.cz pod heslem „Máme otevřeno“. Nejsou to ale jen kostely, které zvou k návštěvě, pozornosti by nemělo uniknout ani několik farních či diecézních muzeí, která nabízejí mnohdy zcela unikátní expozice.

 

Na pivo za jiným účelem

V ČR se nachází i několik církevních pivovarů. Vydáte-li se poznávat krásy starého biskupského sídla Litoměřice, nezapomeňte zavítat i do zdejšího pivovaru. Poznávání života fungujícího kláštera v Želivi můžete spojit s ochutnávkou zdejší pivovarnické produkce. Toulání po Orlických horách se dá zakončit v Neratově, kde je postupně obnovováno zdejší poutní místo a rozvíjí se tu komunita zaměřená na sociální podnikání. I tady k němu patří nový pivovar.

Církevní turistiku, která nabízí příležitosti po celé republice lze samozřejmě vhodně kombinovat s poznáváním dalších památek či přírodních krás. Církevní turistické objekty se dají nezřídka najít v historických sídlech či naopak horských oblastech republiky. Vše potřebné hledejte na cirkevnituristika.cz.

 

Autor: pjv, Foto: archiv a Pavel Langer – Člověk a víra

Přijali jsme pozvání do Českého ráje, do domu v Radostné pod Kozákovem, kde to voní ovocem a hýří barvami. Přivítal nás mladý usměvavý muž a za ním vykoukla dvouletá holčička s šibalskýma očima. Není tak obvyklé, aby tatínkové nastupovali na rodičovskou dovolenou. Jan Kakos opustil místo vedoucího obchodního týmu v bance, stal se tatínkem na plný úvazek a k tomu ještě výrobcem marmelád.

 

Marmelády z Ráje sbírají od roku 2014 medaile a nejrůznější ocenění na mnoha soutěžích, včetně Mistrovství světa ve vaření marmelád, staly se Regionálním produktem Libereckého kraje, byly oceněny Česko-Polským centrem hospodářské spolupráce, honosí se dvěma hvězdami ze tří možných na soutěži Great Taste Awards, získaly 2. místo Živnostník Libereckého kraje 2017. Mají za sebou řadu dalších úspěchů. Jak to vlastně všechno bylo?

  

Spontánní je nejlepší

„Není za tím žádný srdcervoucí příběh,“ dává se do vyprávění Jan Kakos. „Jen jsme udělali něco, co lidem chutná a oblíbili si to.“ Samozřejmě tomu předcházela myšlenka, která přišla ve správnou chvíli. „S manželkou jsme pracovali v bance a přitom jsme si otevřeli kavárničku, kde jsme prodávali čerstvé bagety a palačinky.“ Chtěli mít podnik, který by byl něčím výjimečný a lidé by se rádi a často vraceli. „Nechtěl jsem, aby na té čerstvé palačince, kterou udělám, byla nějaká kupovaná sladká marmeláda, protože mně osobně moc nechutnají. Tak jsem uvařil vlastní marmeládu jablíčko a šípek, kterou jsme začali na ty palačinky dávat.“ A pak ji, jen tak z legrace, poslal do soutěže a čekal, co se stane. „A ona vyhrála,“ usmívá se. „Tak jsme zkusili další, citronovou, a ta získala stříbrnou medaili na Mistrovství světa ve vaření marmelád. V soutěži o nejlepší jídla světa jsme pak s příchutí Jablíčko s šípkem a badyánem získali dvě hvězdy z možných tří.“

Tehdy si řekli, že zřejmě umějí něco, co obstojí v konkurenci, a začali připravovat více příchutí a vyjeli na svůj první trh. „Vzniklo to tak spontánně,“ vzpomíná Honza. „Nebylo naším záměrem vařit marmelády a z toho dělat byznys. Všechno vyplynulo poté, kdy se nám povedla první várka, která zachutnala a dostala první ocenění. Pak už to prostě jen samo vyplynulo.“ Nejprve ale museli vše připravit a vymyslet – skleničky, etikety, podobu produktu, aby se líbil. „Máme rádi hezké věci. Naším cílem byl jedinečný a originální výsledek. Když už máme kvalitní obsah, obal nesmí být tuctový.“

 

Manažerka kvality

Před dvěma lety přibyla Kakosům další členka týmu – dcera Elizabet. Mohlo by se zdát, že se všechno změnilo, ale opak je pravdou. „Když se dcera narodila, rozmýšleli jsme se ženou, jak to bude dál. Protože ona byla v bance na vyšším postu, rozhodli jsme se, že půjde do práce a na rodičovské dovolené zůstanu já. Opustil jsem pozici vedoucího obchodního týmu a začal se věnovat dceři a rodinné firmě. Hrozně jsem se na to těšil,“ přiznává. „Musím říct, že máme doma hotový poklad. Elí s sebou bereme všude už od malička a je opravdu skvělá. Jezdí se mnou i na jednání, miluje akci a je zvyklá být mezi lidmi.“ Pomalu se zapojuje i do výrobního procesu. „Stala se naší manažerkou kvality,“ směje se Honza. „Všechno musí projít přes ni. Děti dají okamžitě najevo, když jim něco nechutná. A naší malé zatím chutnalo všechno, takže dobrý,“ dodává vesele. Že je zvyklá na lidi, nás přesvědčila při fotografování, byla usměvavá a přirozená a podle slov tatínka je důležitým článkem rodinného týmu.

 

Marmeláda nebo džem?

Marmeláda je hustší a tužší a nejsou v ní kousky ovoce. Džem je naopak řidší, dobře se roztírá a kousky ovoce v něm jsou. Podle platných zákonů Evropské unie se od roku 2004 může marmeládou nazývat pouze produkt, který je uvařen z citrusů. Všechno ostatní je džem. „Když se podíváte na složení džemů zakoupených v supermarketech, je tam třeba třicet procent jahod a zbytek jsou jablka. Často jsou označovány jako ovocné pomazánky, protože podíl ovoce je v nich nepatrný,“ vysvětluje. „My pracujeme s podílem zhruba osmdesát procent ovoce a dvacet procent cukru.“

V roce 2017 získaly Marmelády z Ráje druhé místo v soutěži Živnostník roku za extrajahodovou příchuť. „Extrajahoda znamená, že podíl jahod je osmdesát pět procent a zbytek cukr a trocha pektinu. Nic víc.“ Na tom staví úspěch výrobků. „Někdo vaří jen ovoce a nepřidává žádný cukr, to je jeden z nových trendů. Potom se musí dlouho vařit, aby se odpařila voda. Dlouhým vařením se však znehodnotí všechno, co v ovoci je. Některé samo o sobě špatně želíruje, proto se všechno rozmixuje, konečný produkt má konzistenci pyré a vypadá trochu jako přesnídávka.“

Dalším pomocníkem, který spousta hospodyněk do zavařenin přidává, je želírovací cukr. „S tím je sice jednoduchá práce, ale když si přečtete, co obsahuje, tak to taky není úplně přírodní. Dřív se všechno dělalo jako povidla, která se při nízké teplotě táhnou několik hodin, aby se odpařila všechna voda,“ konstatuje výrobce. „Hodně záleží na tom, kdy se proces vaření ukončí. Když se to povede ve správnou chvíli, jsou vláčná. V opačném případě je to hmota tuhá jako beton, která se pak doluje lžičkou. Já povařím ovoce jen krátce, přidám cukr a pektin. Marmeláda krásně zhoustne a vlastnosti ovoce jako barva, chuť i vůně zůstanou zachovány.“

 

Něco navíc…

„Marmeláda je od prvopočátku cukrovinka, proto tam cukr patří,“ uvažuje Honza. „Když si ji dám, očekávám od ní, že bude trochu sladká. Ne moc, zkrátka tak akorát.“ Nerad kombinuje více druhů ovoce, ale má rád něco netradičního, mimořádného, neočekávaného. Proto stále vymýšlí nové kombinace, aby, jak říká, neustrnuli na jednom místě.

„V limitované edici jsme vyrobili například kombinaci citronů z jižní Itálie a italského prosecca. A ona nám, naprosto nečekaně, zajistila stříbrnou medaili na mistrovství světa ve vaření marmelád Dalemain Marmalade Awards 2017. Zkusili jsme borůvky s prvotřídní dvanáctiletou whisky Chivas Regal, která zvýrazní chuť ovoce. Za tuto kombinaci nám udělilo Česko-polské centrum hospodářské spolupráce první místo v soutěži regionálních výrobků.“

Zdejší produkty získaly i ocenění Regionální produkt Českého ráje, který zaručuje, že i použité suroviny pocházejí z této lokality. „Jediné, co si necháváme dovážet, jsou právě citrusy, jinak všechno ostatní ovoce je opravdu místní. Ať už jsou to jahody, meruňky nebo broskve.“

V Radostné nepoužívají stroje, všechno je ruční výroba. Na jednu várku přijde asi dvacet pět kilogramů ovoce, a to dělá ve výsledku přibližně šedesát skleniček marmelády. „Co várka, to originál, protože každé ovoce je jiné. Jinak chutná, obsahuje jiné množství cukru a všechno se potom musí ladit individuálně.“

Honza uznává, že si vybral asi nejvíc konkurenční prostředí, které mohl. „U nás je to tak, že co Čech, to zaručený recept na zavařeninu. A my chceme zaujmout třeba i babičku, která celý život zavařuje marmelády, ale u nás by chtěla ochutnat něco, co nezná. Když kombinujeme ovoce s alkoholem, tak proto, že alkohol zvýrazní chuť ovoce. Třeba borůvka je sama o sobě celkem mdlá a whisky ji zvýrazní. Nebo šampaňské udělá jahodou chuť ještě jahodovější.“

 

Jezdí mezi lidi

Marmelády z Ráje se dají koupit v kamenných obchodech po celé republice, v Libereckém a Královéhradeckém kraji je nabízí jeden obchodní řetězec, objednat se dají na e-shopu a v neposlední řadě je můžeme potkat na trzích napříč republikou.

„Trhy mám moc rád. Velikonoční, adventní nebo třeba dožínky, vždycky se na ně moc těším. Setkáváme se na nich s lidmi, kteří sami zavařují a dělí se s námi o vlastní zkušenosti, nebo k nám chodí i pro rady, co a jak mají dělat, aby to bylo dobré. A to mě baví,“ usmívá se. „Na trhy se těším, protože to je přímá zpětná vazba. Zákazník okusí a my okamžitě známe jeho názor. Řekne, co mu chutná nebo nechutná. Ale to nám zatím nikdo neřekl.“ Kromě trhů navštěvují i gastronomické festivaly, kde už mají svoje místo.

 

Nutné zlo

Zajímalo nás, jak obtížné je pro drobného živnostníka ustát všechny nové předpisy, zákony, požadavky. „Vzhledem k tomu, že vyrábíme jídlo, musíme splňovat spoustu norem, a to nejen hygienických. Dneska jsou úplně na všechno – jak má vypadat etiketa, co na ní musí být napsáno, jak velkým písmem a spousta dalších věcí. Musíme splňovat požadavky všech možných institucí, od hygieny přes stavební úřad, zemědělské a potravinářské inspekce, živnostenského úřadu. Kdykoli může přijít odkudkoli kontrola. Pro malého živnostníka je to značně vyčerpávající, protože kontrolou výrobku to nekončí. Jsou to i daně a tak dále. Velká firma má na všechno příslušná oddělení a pracovníky.“ Konstatuje ale, že s přibývajícími zákony a legislativními úpravami musí i malý živnostník počítat. „To prostě k podnikání patří. Považuji to za nutné zlo, které mi sice ztěžuje život, ale já to neovlivním a neberu to jako překážku. Dělám, co mě baví, a to se vším všudy!“

Za strašáka považuje Honza něco úplně jiného. „Pro nás je opravdovým strašákem to, že se neurodí. My potřebujeme slunce a dostatek vláhy, aby byla pěkná úroda ovoce a přijatelná cena. Každý vyšší náklad se samozřejmě promítne do ceny konečného produktu, a to se nám ani trochu nelíbí!“

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test