český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Před čtyřmi lety jsme dobývali zámek Hrubý Rohozec a s jeho kastelánem Jiřím Holubem prošli objekt od sklepení po věž. Proto jsme se přijeli po čase podívat, co nového se na zámku událo a děje. Zámek, který stojí na okraji Turnova nad Jizerou, byl naším hostitelem v srpnu letošního horkého léta.

 

V roce 2014 jsme dobyli Hrubý Rohozec, tehdy jsme navštívili dva okruhy, kolik jich můžeme vidět dnes?

Prakticky jsme se ustálili na třech. Kromě reprezentativní trasy prvního patra a soukromého druhého patra zámku, jsme otevřeli ještě podzemí a přízemí s technickým a služebnickým zázemím. Dalším okruhem je zkrácená prohlídka pro děti a ta se krásně prolíná všemi třemi okruhy.

 

 

Prozraďte víc o třetí trase, jež míří i do sklepení…

Třetí prohlídkový okruh je zaměřený nejen na nejstarší historii tehdy ještě markvartického hradu z roku 1300, který se dnešnímu zámku moc nepodobal, ale míří také na místa, která užíval zámecký personál. Návštěvník se tak zastaví před vstupem do zámku, kde mu ukážeme všechny detaily, kterých si při příchodu nevšiml a které krásně odkazují na hrad i předchozí rody, jež zámek vlastnily, ukážeme mu nejen pískovcové podobizny majitelů ze 16. století, ale také hladomornu, bývalé přízemí, které se vyrovnáním nádvoří dostalo do podzemí, projdeme sklepy zásobovací i ledniční, zastavíme se v bývalé černé kuchyni, ukážeme, kde byla chlebová pec a kde spávala kuchařka a prohlídku ukončíme v Lokajně a Vrchnostenské kanceláři. Je to příjemný přibližně půlhodinový okruh, který trochu osvětlí i staletí před tím, než na zámek přišel poslední rod Des Fours, kterému jsou věnovány oba hlavní okruhy.

 

Hrubý Rohozec je státní zámek a národní kulturní památka, která leží ve stejnojmenné městské části na severozápadním okraji města Turnova, v části Hrubý Rohozec. Je obklopený nevelkým anglickým parkem, nabízí svým návštěvníkům prohlídku více jak třiceti bohatě zařízených místností, které dříve sloužily jako reprezentační a obytné pokoje příslušníků původem francouzské hraběcí rodiny Des Fours Walderode.

 

Máte speciální okruh pro děti, je jednoduché je zaujmout?

Práce s dětmi je samozřejmě specifická. Záleží na tom, jaká věková skupina se na prohlídce sejde, zda jsou děti stydlivé, nebo naopak až moc akční – jednoduché to ale samozřejmě není. Snažíme se výklad přizpůsobit, vést jej spíš formou otázek, ukázat takové to logické propojení prostor, jako kde se vařilo, kde se to, co se uvařilo, snědlo. Začínáme v zámecké kuchyni v přízemí, končíme v ložnici a herně posledních zámeckých synků ve druhém patře. Trasa nemá daný text, ani prostory, záleží na průvodci, který odhadne, nakolik se dá s jeho skupinkou pracovat, ale snažíme se nepřekročit třicet minut, to je tak akorát odpovídající doba, kterou děti vydrží.

 

 

Jak se vyvedl letošní den pro ně zaměřený v květnu?

Jednou až dvakrát za sezonu se snažíme uspořádat den pro děti v zámeckém areálu. Akce probíhá hlavně v parku, kde jsou stánky, tvůrčí dílničky, historický kolotoč, děti tu mohou vyzkoušet jízdu na ponících, stát se pravým rytířem nebo princeznou, projdou pohádkovou stezku, poslechnou si písničky, zatančí si s nimi Honza Popleta, letos jsme měli připravenou i dračí svatbu, která spojovala celý program. Do toho všeho je možné se tu pořádně vyřádit, projít si už zmiňovanou dětskou prohlídku, pobavit se, vyzkoušet si barmanskou dílničku, střelbu z kuše, zkrátka, když vyjde počasí, dá se tu prožít opravdu příjemný den. Podle reakcí návštěvníků se letošní druhý ročník povedl, tak doufám, že nám bude i v příštím jarním termínu počasí přát, jako tomu bylo letos.

 

Také, zdá se mi, změny „postihly“ park – co je v okolí zámku nového?

Park před několika lety získal finanční injekci OPŽP, tedy Operačního programu životního prostředí, takže změnou určitě prošel. Peníze, které bychom z rozpočtu dohromady nikdy nedali, pokryly vykácení suchých a život ohrožujících stromů, vysázení nové zeleně, záhonů trvalek a okrasných keřů. Přestal být tou ne moc udržovanou džunglí, ale pomalu se začíná podobat anglickému parku, který vysázeli poslední majitelé zámku někdy v druhé polovině devatenáctého století. V současné době hledáme ve státních rezervách nějakou ukrytou dotaci na parkové cesty nebo na opravu zámecké zdi, bazénku v jeho přední části, či vyhlídkové jeskyně, která je nedílnou a oblíbenou součástí návštěv Hrubého Rohozce.

 

Sezona se blíží ke konci, jak letošní hodnotíte? Jací jsou vlastně současní zájemci o historické památky?

Za sebe mohu říct, že jsme ji snad ustáli se ctí! Letošní byla hodně komplikovaná horkým počasím, které bylo znát i na samotných návštěvnících, sluncem uondaných a připravených vybuchnout kvůli zdánlivé maličkosti, nad kterou by jindy mávli rukou. Perné to měli i průvodci, provázet vedrem zneklidněné turisty po zámku, kde například ve druhém patře teplota dosahovala třiceti osmi stupňů, nebylo jednoduché ani pro jednu stranu. A přesto se vše povedlo. Nikdo si výrazně nestěžoval, většina od nás odcházela s poděkováním a úsměvem na rtech. Nás, zámecký personál, zachraňovala večer co večer krásně studená řeka Jizera, která pod zámkem protéká. Sotva jsme zavřeli, vyrazili jsme se na hodinu potopit do báječně osvěžující vody na jez v Dolánkách, a tam ze sebe dostali celý perný den a sto stupňů přehřátí z práce. Pro mě osobně to bylo léto, jak má být – plné slunce, krásných teplých večerů, skvělé party, která se letos na zámku sešla a užila si prázdniny, co strašně rychle utekly, společně se mnou a ostatními stálými zaměstnanci.

 

 

Kolik vás na zámku pracuje?

Co se stálého personálu týče, zámek uživí kastelána, uklizečku, stálou průvodkyni, půl zahradníka a údržbáře.

 

Potřebujete tedy na léto pomocníky. Je těžké vychovat dobré průvodce? Vracejí se?

V létě se naše řady rozrostou o brigádníky. Bývá jich pět až šest na jeden provázecí den, kdy musí pokrýt všechny čtyři prohlídkové okruhy. Každých patnáct až dvacet minut někdo odchází, všichni umí všechno, a tak je i pro ně den pestřejší, když se podaří nechodit stále jen jeden okruh, ale pěkně je prokombinovat. Já si svoje průvodce hýčkám a oni to moc dobře ví. Většina z nich mi nastupuje, když jim je patnáct, šestnáct let a vydrží do pětadvaceti, než ukončí vysokou školu. Jsou tu rádi, berou to tu jako svoje doma, a to je pro zámek skvělé – jakmile k němu získají vztah, vypadá text a prezentace objektu úplně jinak, než když to berou jako povinnou praxi nebo brigádu, která má vydělat na nový telefon, a tím to končí. Občas mají tendence vyzkoušet i něco jiného a jdou na jiný objekt, ale většina se rychle a ráda vrací, protože třeba nenajdou tak přátelské a rodinné prostředí, na které jsou z Rohozce zvyklí. Osobně jsem na svoje „děti“, jak jim říkám, a to i těm, kterým už dneska táhne na čtyřicet i víc a občas zavítají, aby si zaprovázeli, strašně hrdý a jsem rád, že se v nich podaří zažehnout zájem o památky, historii, práci na hradech a jdou v budoucnu v mých stopách. Mám už obsazených dobrých pár hradů a zámků lidmi, co prošli za těch cirka dvacet let „holubí školou“ a teď spravují vlastní objekt.

 

 

Hradozámecká noc – milují ji návštěvníci. Jak se k ní staví průvodci? Baví je učit se jiné texty?

My od fochu bereme tuto noc jako takové ukončení hlavní sezony. Naštěstí není daný nějaký pevný program, každý ji může pojmout po svém. Někteří pořádají koncerty a kulturní vystoupení, jinde probíhají přednášky, někde dělají takzvané prohlídky po anglicku, kdy se návštěvník nemusí trápit s průvodcem a projde si objekt sám bez doprovodu. Je to různé. My jsme před lety vsadili na hrané prohlídky, které se motají kolem historie, osobností a dění na Rohozci. Hned první rok jsme vzbudili emoce prohlídkami, které jsme směřovali do padesátých, šedesátých a sedmdesátých let minulého století, kdy se tvořily nové politicky koncipované expozice i texty. Hrané prohlídky měly ohromný úspěch, tak jsme u nich už zůstali. Každé dva roky obměňujeme téma a hrajeme něco jiného. Jak už jsem zmínil, začínali jsme bláznivým socialismem, poté jsme pohřbívali starého pána – našeho majitele z počátku dvacátého století. V dalších jsme se třeba věnovali modernizaci zámku a zavádění elektřiny, v předposledním ročníku pak balonovému létání a letos jsme to vzali přes tetičku Mitsko Coudenhove, první Japonku, která dostala titul rakousko-uherské šlechtičny a byla s naší rodinou propojena.

 

 

Předpokládám, že scénáře píšete sám, kde čerpáte témata a jak s nimi nakládáte? Nakolik je povolena fabulace?

Scénáře píšu samozřejmě sám – když už jsem ten spisovatel, že ano. Vždycky se děsím, jak rychle utekly dva roky a musím zase napsat něco nového. To se pak lituju, kňourám, že nemám nápad, a vzdychám a dělám všechno pro to, abych nic psát nemusel, ale nakonec se to zlomí a jsou z toho nové hrané prohlídky. Základem nočních prohlídek je podle mě to, aby byly vtipné – návštěvníci se na ně jdou pobavit a ne se zamýšlet nad smrtelně závažnými tématy. Mám naštěstí skvělé herce z řad průvodců, kteří se nestydí a dokážou texty skvěle prodat. Naše nočky (noční prohlídky) jsou tím docela proslulé a těší mě, že nám na ně chodí návštěvníci opakovaně. Co se týče fabulace, držíme se jen postav a některých faktů, ale jinak jsou kompletně smyšlené a dost často vyhnané do úplného absurdna – asi jako moje knížky pro děti, však to asi nemusím obhajovat.

 

 

Chci-li se zúčastnit noční prohlídky, co pro to musím udělat?

Rezervační systém spouštíme vždy prvního srpna, aby byl měsíc času na obsazení prohlídek. Určitě se nevyplatí rezervace podcenit, bez nich totiž na naši Hradozámeckou noc nemáte šanci. Jsme limitovaní prostory, do skupiny se bere přibližně třicet lidí, každých dvacet minut od osmé hodiny večerní do jedenácté, takže zámek na HZN pojme cca tři sta lidí. Dost návštěvníků nechává rezervaci na poslední chvíli, a tak se stává, že poslední týden před prohlídkami zvoní v intervalech co tři minuty telefon, do kterého opakujeme stále dokola stejnou frázi – bohužel, už je úplně plno, zkuste to za rok. Takže doporučím včasnou rezervaci, aby na vás vyšel vámi vybraný čas!

 

A ještě k zámku jako takovému: jak pokračuje soudní spor o vlastnictví zámku? Stále je na bodě mrazu?

Nejlíp by to vystihl název úspěšného filmu Nekonečný příběh. Kauza zatím nemá ani vítěze, ani poraženého, zámek je pořád okleštěný o finance a větší stavební a záchranné práce kvůli nedořešené kauze Walderode. A jak to s rychlostí českého soudnictví vypadá, ke konci se to nijak nechýlí. Uvidíme, co přinese příští rok, ale vypadá to, že minimálně ještě dvoje nebo troje noční prohlídky budu muset vymyslet.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Jiřího Holuba

Pod rukama mu ožívají staré vinylové desky. Místo na smetišti končí jako žádaný artikl různých internetových obchodů. Už čtyři roky vyrábí Jan Čížek pod značkou loop-store originální hodiny, svatební oznámení a pohlednice z gramodesek. „Od začátku nad celým nápadem nepřemýšlím jako nad prostředkem, jak zbohatnout. Pohání mě radost z toho, co mi vzniká pod rukama,“ říká jednatřicetiletý olomoucký podnikatel, který sám sebe nezdráhá označit za snílka. Povídali jsme si s ním nejen o snech, jež pomalu mění ve skutečnost.

 

 

Kdy jste prodal svůj první vlastnoruční výrobek?

Začalo to už na základní škole. V šesté třídě jsem kamarádovi ze staré nabíječky vyrobil brzdové světlo na kolo. Ta nabíječka byla vlastně první předmět, který jsem upcykloval. Dokonce jsem si tím vydělal pár korun a koupil si za ně časopis ABC.

 

Co je upcyklace?

Upcyklace je proces, v rámci něhož se z odpadového materiálu a nepotřebných věcí stávají nové materiály a produkty. Tento termín poprvé použil v roce 1994 Reiner Pilz z technologické společnosti Pilz GmbH. Upcyklace ale existovala dávno předtím, než získala svůj název. Jak to? Kdykoli si lidé nemohli dovolit nové spotřební zboží, tak si je, často improvizací, vyráběli ze starých věcí. Levným a nenáročným způsobem zachraňovali oblečení, renovovali nábytek, vyráběli dekorace… V dnešním slova smyslu je upcyklace synonymem pro zachování tradičních hodnot a šetrný přístup k přírodě. V postmoderní společnosti je zároveň vzdorem vůči konzumnímu způsobu života.

 

Pamatujete si, kdy jste vyrobil první hodiny z vinylové desky?

Při rekonstrukci pokoje mi bylo líto vyhodit staré poničené hodiny – než letěly do popelnice, vyndal jsem z nich funkční strojek, který jsem následně použil při výrobě prvních gramohodin. Ty vznikly tak, že jsem jednou večer do staré vinylové desky pilkou vyřezal jednoduchý motiv. Hodiny jsem vyfotil, sdílel je na Facebooku a mezi přáteli to vzbudilo nečekaný ohlas. Líbily se jim.

 

To byl impuls, díky němuž jste začal přemýšlet o vlastním podnikání?

Zkusil jsem vyrobit ještě jedny a vážně mě to bavilo. Blížily se Vánoce a já si řekl, že si zaplatím prodejní místo na vánočních trzích a nějaké vinylové hodiny prodám. Vyrobil jsem dvacet různých motivů a prostě to riskl. Zboží pro své první zákazníky jsem připravoval několik týdnů. Byl jsem v té době zaměstnancem, takže jsem neměl zkušenosti s podnikáním, hodinářstvím, rýsováním na počítači, obalovým materiálem… Ve všem jsem byl samouk. Tenkrát jsem sice nic nevydělal, ale ani neprodělal. Ta zkušenost mě však utvrdila v tom, že se výrobě vinylových hodin začnu věnovat navážno.

 

 

Měl jste hned představu, jak na to?

V roce 2014 mě inspiroval podobný zahraniční koncept. Ve francouzském Bordeaux jsem natrefil na malý krámek, kde bylo všechno, co zde prodávali, nějakým způsobem upcyklované. Staré věci tu dostávaly nový smysl. Měli tu kšandy a opasky z hasičských hadic, tašky z autoplachet a také hodiny z vinylových desek. Právě ty mě zaujaly nejvíc. Už jako dítě jsem si vydržel dlouhé hodiny hrát s gramofonem, takže mi ten nápad byl docela vlastní. Navíc jsem věděl, že nechci být doživotně zaměstnancem s dvaceti dny dovolené ročně, ale že by mě lákalo přesně tohle: mít volnost a něco vyrábět. Výrobě gramohodin se věnuji čtyři roky a sortiment výrobků postupně rozšiřuji – dnes dělám i svatební oznámení, pohlednice a pomalu začínáme s výrobou mozaikových obrazů.

 

Co se týká výrobního procesu, motivy do výrobků z vinylu si vyřezáváte sami?

Nevlastním všechny potřebné stroje a technologie, některé výrobní operace pro mě tak dělají externí firmy. Jako pro začínajícího podnikatele je to pro mě snazší – nesplácím stroje, neplatím jejich trvalou obsluhu, nemusím si pronajímat větší prostory. Funguje to tak, že ode mě dodavatel dostane přesné zadání, a jakmile má hotovo, pokračujeme u nás v dílně. Ta výroba tedy není stoprocentně ruční. Ono by to šlo udělat od A do Z ručně, ale velmi by se to prodražilo, takže dnes kombinujeme strojní výrobu, založenou na vyřezávání laserovým paprskem, s ruční prací.

 

 

Kolik vás pod značkou loop-store pracuje?

Záleží na období. Dlouhodobě jsme tu dva, v poslední době tři, ale v předvánočním období nás v dílně bývá i deset. Podařilo se mi najít využití pro starší typ gramodesek, tzv. šelakové gramodesky, které jsou tvrdé a křehké. Z těch jsme začali s mou první zaměstnankyní, paní Andreou, která má třetí stupeň tělesného postižení, vyrábět mozaikové obrazy. Mým snem je brzy založit chráněnou dílnu nebo sociální podnik. Díky němu bych chtěl zaměstnávat co nejvíc osob se zdravotním hendikepem. Pomalu se poohlížím po prostorách v centru Olomouce, které by byly bezbariérové a kde by mohla být současně dílna, prodejna, případně i galerie. Chci podnikat eticky a dělat to, co je mou silnou stránkou – rukodělnost. Přitom si zachovat ekonomickou prosperitu a podporovat místní dodavatele a komunitu lidí, s níž sdílím stejné město či region.   

 

Získal jste více svobody, kterou jste si od vlastního podnikání sliboval?

Určitě. Na léto vždy odjíždím s dodávkou a karavanem do Anglie, kde dva měsíce žiju. Sbalím si s sebou část svých výrobků a prodávám je na dece, nebo na upraveném lehátku přímo na ulici. Teď naposledy jsem vylepšil i logistiku. Zboží už nevozím každý den na kole, ale pořídil jsem si třicet let staré motokolo Piaggio, které utáhne i menší vozík. Má tak slabý motor, že do kopce musím šlapat, ale ideálně to dotváří celkový dojem z mého „stánkaření“.

 

 

Máte nějaké podnikatelské zásady?

Určitě na trhu nechci konkurovat cenou. Při hromadné výrobě hodin z asijských komponentů bych zákazníkům mohl nabídnout naše výrobky za lepší cenu, ale já se snažím k výrobě i materiálům přistupovat odpovědně. Mohl bych místo krabic s podílem recyklátu, do kterých balím zboží, používat ty běžné bez recyklačních přísad. Dokonce by to bylo levnější. Stejně tak bych k výrobě hodin mohl místo gramofonových desek používat levná plastová kolečka. Vizuálně by to vypadalo stejně, ale nekorespondovalo by to s mou podnikatelskou filozofií. Navíc chci lidem, kteří pro mě pracují, platit adekvátní mzdu, podnikat udržitelně, využívat lokální zdroje a být eko-friendly. I když se moje hodiny mohou zdát dražší (v e-shopu se jejich cena pohybuje mezi 350 a 1250 korunami), byl bych rád, aby zákazník věděl, co je přidanou hodnotou. Vyšší cena se vždy nemusí rovnat vyšší zisk.

 

Nabízí se otázka, kde gramodesky pořád berete…

Úplně všude. Těch cest, jak se ke mně dostávají, je několik. Jednak staré desky nakupuju po bazarech – těch klasických i internetových. Dost jich mám také z Anglie, z charitních skladů. Další přísun je pak od lidí, co s gramodeskami obchodují. Ty poškrábané nebo jinak poničené od nich vykupuju za zbytkovou cenu. Nebo se na mě už lidi obracejí sami od sebe. Teď mi třeba psala jedna paní z Olomouce, že má doma spoustu desek, a neví, co s nimi, tak ať si pro ně přijedu. Legrační někdy je, že si zákazníci mohou myslet, že jsem rozřezal desku Waldemara Matušky, abych z ní vyrobil hodiny, ale tak to není. Vyrábím jen z nefunkčních nebo poškozených elpíček. Do Matušky bych opravdu nikdy neřezal… (Směje se).

 

Dá se říct, o jaké motivy mají zákazníci největší zájem?

Obecně nejoblíbenější jsou hudební motivy. Třeba Elvis Presley nebo Beatles. Populární jsou ale i městské reliéfy… Vždycky záleží také na tom, kde se výrobek zrovna prodává. Internetu kraluje hudba, na městských trzích s ručními výrobky zase vždycky letí hodiny a pohlednice s tematikou daného města.

 

Vzpomenete si, jaký nejbizarnější motiv jste vyráběli?

Jedna zákaznice si přála do hodin vyřezat chmelovou paličku, hasiče, chameleona a křesťanský kříž. Z našeho pohledu to byl takový nesourodý pelmel, ale pro ni to bylo důležité. Chtěla hodiny věnovat svému manželovi, který byl věřící, dobrovolný hasič, měl rád pivo… zkrátka každý ten symbol nějak souvisel s jeho životem.

 

A co zpětná vazba? Ozývají se vám zákazníci, jaký měl ten který výrobek úspěch?

E-mailů a komentářů chodí plno. Že třeba někdo plakal dojetím a tak. To je krásné. Osobně mě ale nejvíc potěší, když se k nám zákazníci vracejí. Kapitola sama o sobě jsou pak svatební oznámení, která vyrábím z malých gramodesek, tzv. espéček. Na zadní straně mají magnet, takže si je lidé často vystavují jako umělecká díla. A propagují se po celé republice úplně samy, aniž bych jejich prodej jakkoli marketingově podporoval. Je to jednoduché – vyrobíte jich na svatbu třeba třicet a mezi těmi třiceti svatebčany se vždy najde pár, který chystá svatbu, a tato vinylová svatební oznámení mu přijdou originální, takže si je také objedná a vyrobí se jich dalších třicet, a tak putují po celé republice a dokonce i za hranice. Od začátku roku jsme jich v různých variantách vyrobili přes tři tisíce. 

 

 

S jakými problémy se jako živnostník potýkáte?

Můj největší problém je asi to, že si stále ještě nemůžu dovolit, abych měl nastálo víc zaměstnanců: někoho na výrobu, na marketing, na běžnou denní agendu a administrativu. Často se všem těm věcem věnuji sám. Chvíli třeba dělám zakázkové hodiny, následně design svatebního oznámení, pak vyrábím hodiny… a to není dobře, nemůžete střílet jednou flintou na deset zajíců. Potřeboval bych z toho malého živnostníka zkrátka ještě trošku povyrůst. Řešil jsem také problém, kdy mě loni jeden obchodní partner podvedl, občas mám starosti s byrokracií… Na druhou stranu jsem nikdy nevyhořel, nikdo mě nevytopil… takže vlastně žádné vážné problémy nemám.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: loop-store

Syn bohatého obchodníka s látkami v mládí rozhodně netrpěl nouzí a dnes bychom řekli, že byl dost možná rozmazlený, přesto se dobrovolně oddal chudobě. Stal se jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších světců a založil řád, který trvá dodnes. Řeč je o Františkovi z Assisi, jehož svátek každoročně připadá na 4. října.

 

Světlo světa poprvé spatřil v roce 1181 v malebném umbrijském městečku Assisi, které v těch dobách rozhodně nevypadalo jako předimenzovaný předmět turistického zájmu a jeho ulicemi dozajista neproudily zástupy lidí ze všech koutů světa s fotoaparáty. Nikdo ještě ani netušil, že se zde narodil člověk, který po sobě zanechá v církevních dějinách tak silnou stopu.  

Zásnuby s chudobou

Když bylo Františkovi dvacet let, vypukla válka se sousední Perugií a mladý muž upadl do zajetí. I když se traduje, že válku přečkal bez větší újmy, domů se vrátil jako jiný člověk, a tak se lze jen dohadovat, co přesně tohoto mladíka přimělo zásadně změnit názory, a v neposlední řadě i vlastní život.

František náhle viděl, co se kolem něj děje, všímal si chudých a nemocných, zoufalých a bezprizorních, kteří potřebovali pomoc a byli na tom o poznání hůř nežli on. A potom údajně zaslechl v kostele hlas, který mu říkal: „Oprav můj pobořený dům.“ Podle legendy František tento hlas uposlechl, prodal část otcových látek a zaplatil stavební materiál.

Jak se dalo předpokládat, otci se Františkovy nečekané lidumilné a bohulibé aktivity příliš nelíbily, a tak se otec se synem rozešel. František se zřekl dědictví, oblékl prosté šaty a opustil domov. To všechno s jediným cílem – aby se zasnoubil s chudobou.

 

František z Assisi založil řád františkánů v roce 1209. První stigmata se objevila na jeho těle v roce 1224. V roce 1228 byl prohlášený za svatého. Stal se především patronem zvířat a všeho, co se zvířaty a jejich ochranou souvisí.

 

Cesta přes církevní pole

František založil nedaleko Assisi řád bratří menších, což byl pozdější řád františkánů. V roce 1210 získal od papeže Inocence III. svolení, aby se on a jeho jedenáct druhů stali potulnými kazateli. Už v roce 1219 měl františkánský řád pět tisíc členů, dál se utěšeně rozrůstal a začal být velmi oblíbený. František osobně sepsal řeholní pravidla, která zdůrazňovala především chudobu a pokoru, a jako taková byla v roce 1223 schválena papežem Honoriem III.

František zemřel v roce 1226. Poslední roky svého života se vzdal veškerých řádových postů a doslova naplnil to, co celý život budoval. Dalo by se říct, že byl v té době ztělesněním ducha svých řeholních pravidel. Místem jeho posledního odpočinku se stala bazilika v Assisi. Začala se stavět dva roky po jeho smrti, kdy byl prohlášený za svatého. Jde o pozoruhodnou a nevšední stavbu, skládající se z horního a dolního kostela. Na výzdobě se podíleli přední umělci své doby, fresky ze života světce, které vytvořil Giotto, se řadí k nejznámějším (a také nejkrásnějším) svého druhu nejen v Itálii. Svatyni Františka z Assisi ročně navštíví tisíce návštěvníků nezávisle na národnosti, barvě pleti či vyznání, ale přesto zde vládne jakýsi klid, duchovní pokoj a sounáležitost.

 

V zajetí legend   

O Františkovi z Assisi se vypráví řada legend, k nejznámějším patří příběh o postavení prvního živého vánočního betlému. Stalo se tak údajně v roce 1223. František se rozhodl, že musí oslavit Narození Páně odpovídajícím způsobem, a tak v lese nedaleko městečka Greccio sehrál narození Spasitele v jeskyni podle toho, jak je popsal Lukáš ve svém evangeliu. V Den radosti se sešli všichni lidé z okolí a na vlastní oči spatřili jesle plné sena, a také vola a osla, zkrátka „skutečný“ Betlém. Toho dne František sloužil u jeslí mši, aby uctil prostou chudobu, a z Greccia se opravdu na chvíli stal jakýsi nový Betlém. A potom jeden muž spatřil v jesličkách dítě, ke kterému přistoupil Boží světec. Zázrak. Seno, které leželo v jeslích, si lidé ještě dlouho schovávali, aby k sobě přivolali Boží milosrdenství.

 

František na plátnech mistrů

Na řadě zobrazení můžeme spatřit Františka z Assisi v blízkosti zvířat a zejména ptáků, které si údajně dokázal ochočit natolik, že ho poslouchali. Františkova kázání ptákům se stala vděčným tématem řady významných malířů. La Predica agli uccelli [Kázání ptákům] v bazilice v Assisi, jež vzniklo pravděpodobně v rozmezí let 1295–1299, je připisováno Giottovi a patří k nejúchvatnějším vyobrazením světců, jaká se vůbec dochovala. Kázání ptákům je patnáctý z dvaceti osmi scén tvořících cyklus fresek z příběhů o svatém Františkovi a nalezneme je v Horní bazilice. I kdyby v Assisi nic jiného nebylo, už jen tento výjev by stačil, aby se sem člověk vypravil.

 

V českém rozměru

Ani české a moravské země nezůstaly vůči svatému Františkovi z Assisi imunní. Řada kostelů zasvěcených tomuto světci se do dnešních dnů nedochovala. Kostel v Brně byl zbořený již ve čtyřicátých letech 17. století, v Jáchymově v šedesátých letech 20. století, v Jihlavě v osmdesátých letech 20. století a v Mikulově po kostelu svatého Františka z Assisi zůstalo jen torzo, které bylo později využito pro galerijní účely. Naopak v Zákupech, Voticích, Turnově a Golčově Jeníkově se kostely, zasvěcené svatému Františkovi z Assisi, dochovaly – nemluvě o hlavním městě.

 

Pražský František

Na pražském Chodově vznikl kostel sv. Františka z Assisi až na konci 30. let 20. století, a to přestavbou místních jatek. Také kostel sv. Františka z Assisi v Krči byl postavený až ve 20. století, přesněji v roce 1941 jako provizorní kaple. Jedná se o celodřevěný objekt s nízkými obvodovými zdmi a vysokou střechou. Na jižní straně přiléhá ke kostelu sakristie a na střeše visí malý zvon krytý stříškou ve tvaru domečku. Vstupní prostor interiéru překlenuje kruchta s harmoniem a připomíná tím spíše venkovský kostelík.

Naopak kostel sv. Františka z Assisi na Starém Městě, v těsném sousedství Klementina a Karlova mostu, nese veškeré stopy důstojné velkoleposti. Byl vybudovaný v letech 1679–1685 podle plánů Jeana-Baptisty Matheye a jako stavitelé jsou pod touto monumentální barokní stavbou podepsáni Gaudenzio Casanova a Domenico Canevalle. V roce 1688 kostel vysvětil pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna. Jedná se o centrální stavbu s oltářem na severní straně a mohutnou, nepřehlédnutelnou kupolí. Spolu se Staroměstskou mostní věží tak tvoří neopakovatelné pražské panorama, které lze nejlépe obdivovat z Karlova mostu anebo z protějšího vltavského břehu. 

 

Na přání Anežky České

Nejstarší pražský kostel, zasvěcený sv. Františkovi z Assisi, nalezneme v areálu Anežského kláštera a právě podle této stavby dostala název i zdejší lokalita – Na Františku. Kostel sv. Františka je jedním ze dvou klášterních svatostánků. Původně měl asymetrickou dispozici dvoulodního kostela, kdy k hlavní lodi přiléhala jen jižní loď a na severní straně stála budova konventu – patrně proto, aby klarisky mohly vstupovat přímo z dormitáře na tribunu, aniž by se setkaly s veřejností, a mohly se nerušeně zúčastňovat bohoslužby. O existenci této pravděpodobné tribuny dodnes svědčí portál v severní zdi.

Klášterní areál založil Václav I. v první polovině 13. století z podnětu své sestry Anežky pro řád klarisek, které tato zbožná žena uvedla do Čech. Kostel byl současně s konventem otevřený 25. března roku 1234, neboli v den vstupu Anežky do řádu. Po letech byly klarisky přinucené uprchnout před husity a klášter zůstal opuštěný. Ludvík Jagellonský objekt přidělil minoritům od svatého Jakuba, poté se v něm usadili dominikáni, kteří museli jezuitům uvolnit Klementinum, ale když se jezuité přestěhovali k svatému Jiljí, vrátily se sem klarisky a žily tu až do roku 1782, kdy byl klášter na příkaz Josefa II. zrušený. Areál postupně prošel mnoha změnami, na nějaký čas se z něj stalo skladiště, potom dílny, příležitostně zde nalezlo přístřeší mnoho bezprizorných. Klášter chátral, až v druhé polovině 20. století stát konečně zrekonstruoval jak chrámové stavby, tak klášterní prostory, a poté jej přidělil Národní galerii. Co by tomuto řešení řekl svatý František z Assisi, se můžeme jen dohadovat.

Text a foto: Magdalena Wagnerová

Evu Borskou známe jako reportérku a moderátorku zpravodajské relace, mnoho z nás si ji pamatuje také coby zpěvačku, kdy používala příjmení Skalická. Stále se usmívá a dobrou náladu rozdává na potkání. Je velmi pracovně vytížená, ale rodina je pro ni posvátná.

 

 

Eva se narodila 19. října 1975 v Praze. Přestože je Váha, dokáže být rozhodná a rázná. Ráda vzpomíná na dětství a říká, že byla asi hodná holka. Čas v její společnosti velmi rychle utíká, protože umí poutavě vyprávět a má hromadu zážitků a úsměvných příběhů. Zastavila jsem ji na chvilku a vyptala se, jak jde život.

 

Jaká jste byla jako dítě? Hodná holčička nebo neposedná střela, co pořád někde lítá?

Na tuhle otázku by asi lépe odpověděli moji rodiče, ale nikdy si nestěžovali, tak jsem asi byla hodná holka. K tomu hodně zodpovědná a spolehlivá. V sedmi letech mi pověsili na krk klíč a s lístečkem v ruce jsem chodila pro mladší sestru do školky. Nikdy jsem nebyla obzvlášť soutěživá, zato ale ctižádostivá, tvrdohlavá a trpělivá. Od mala jsem pořádkumilovná a tím trápím své okolí dodnes. Naštěstí mám partnera, který je na pořádek stejný puntičkář. Jako holčička jsem byla dobrosrdečná, trošku lítostivá ale i urážlivá. Dodnes se to učím potlačit a snad jsem na dobré cestě. Celkově prý se mnou naši neměli žádné starosti a i pubertu jsme všichni přežili bez větších kotrmelců. I když jsme se ségrou samozřejmě taky uměly zazlobit, ale tak nějak v rámci normy a adekvátně věku.

 

Jaké jste měla dětství?

Krásné a mám na něj plno vzpomínek. S rodiči a ségrou jsme bydleli v panelákovém bytě 3+1, a to byste koukala, co všechno se dá zažít na pražském sídlišti. Principiálně ale všechno vycházelo z toho, že jsme flákly s taškou do kouta a prchaly ven vstříc dobrodružstvím. Jako malá jsem měla taky spoustu kroužků. Intenzivně jsem se věnovala hudbě i sportu a myslím, že i díky tomu jsem dodnes hodně společenská. Byl problém nás dostat domů, dneska je to naopak. Ale je jiná doba. Naše děti budou na své dětství také vzpomínat hezky a úplně stejně jako my. Tvrdit takové to „já bych dnes nechtěla být mladá, my měli lepší dětství…“ je hloupost. Všechno je poplatné době a ta jde holt dopředu. Oni vlastně taky chodí na hřiště, jen častěji na to virtuální než na to před domem.

Na co ráda vzpomínáte v souvislosti s dětstvím?

Na všechno. Jediné, co nás omezovalo, bylo, že jsme nemohli za hranice. S našima jsme jeli maximálně k Balatonu, do Bulharska nebo bývalé NDR. Snažili se nám to ale vynahrazovat jinak. Prázdniny jsme trávili na venkově, odkud pocházeli prarodiče a bylo tam krásně. Od první třídy jsme jezdily na tábory a ráda vzpomínám i na Orlík, kam jsme s rodiči jezdili kempovat. Večer se všichni sešli u ohně, hrálo se a zpívalo, prostě super. V zimě nás zas máma tahala na běžky, pěkně autobusem. S krosnou na zádech a s lyžemi jsme se rvaly několik kilometrů pěšky do kopce na chatu, kde jsme si samy vařily. Byla to taková dámská jízda a z dnešního pohledu pěkná řehole. Často se tomu smějeme a obdivujeme mámu, jak to bez všech těch dnešních vymožeností a možností mohla zvládat. Také jsme hodně dodržovali různé tradice, hlavně vánoční a velikonoční a to se dnes snažím předávat i svým dětem.

 

Kam jste se vrtla po základní škole? Jaká je vaše původní profese?

Po základní škole jsem začala studovat Obchodní akademii, i když mě to spíš táhlo k umění a humanitním oborům. Být to po revoluci, asi bych měla v rodičích větší podporu, ale tehdy nebylo moc možností a naši chtěli, abych měla jistotu a širší záběr při výběru povolání. Takže cesta k moderátorce vedla přes sekretářku, účetní, profesionální zpěvačku a televizní reportérku.

 

V televizi jste nakonec zakotvila. Proč zrovna zpravodajství?

Do zpravodajství, kde jsem působila dlouho jako reportérka a nedávno i jako moderátorka Našich zpráv, jsem se dostala z pořadu Prominenti, do kterého jsem nastoupila před sedmi lety. Díky skvělým kolegům jsem se v novinařině brzy zorientovala a tu práci si zamilovala. Získáte přehled napříč obory a o zajímavá setkání není nouze. Ať už jde o slavné osobnosti, politiky nebo odborníky, zkrátka lidi, kteří něco dokázali nebo mají z pohledu zpravodajství zajímavý příběh. Často se díky reportáži podaří vyřešit nějaké bezpráví, poradit lidem či zprostředkovat pomoc. Některé děkovné dopisy mám dodnes schované a stále mě hřejí u srdce.

 

Jako moderátorka musíte být pohotová, reagovat na přímou otázku, musíte umět improvizovat. Jak moc těžké to pro vás bylo? Nebo nebylo?

Člověk by měl mít určitě k takové práci povahové předpoklady. Myslím, že třeba nemůže být příliš velký introvert. Ale spousta věcí se dá natrénovat. Hodně jsem se otrkala v době, kdy jsem se živila jako zpěvačka. Na pódiu bylo potřeba často improvizovat a někdy program i odmoderovat. Ale učím se stále. Vždycky se najde něco, co vás může překvapit. Přiznám se, že příliš pohotová nejsem dodnes. Jsem raději, když si můžu rozmyslet, co řeknu. V tomto smyslu je moderování zpráv snadné, protože všechno je dopředu připravené a pak už se „jen“ čte. Nedá se to srovnat s moderováním pořadů založených na diskusi. Třeba prezidentská debata, to už je skutečně vyšší dívčí. Nedávno jsem uváděla Rumburské slavnosti a moc jsem si to užila. Navíc si při takové příležitosti občas i zazpívám a rázem se všechny profese pěkně propojí. To mě baví. A teď přišla další výzva – pořad Bez cenzury, který bude, stejně jako zprávy, vysílaný živě. Diváci do něj budou moci volat a ptát se hostů na to, co je zajímá. 

 

Máte za sebou hudební minulost, zpívala jste s kapelou. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Hudbu jsem samozřejmě neopustila, jen už se jí nevěnuji profesionálně. Bylo to krásné období. Zpěvačkou jsem chtěla být už odmalička. K hudbě nás vedl táta. Už ve školce jsem zpívala ve sboru a později jsem navštěvovala dva další. Doma jsem si hrála na Madonnu s vařečkou v ruce místo mikrofonu. Už tehdy jsem měla náhradní plán. Říkala jsem si, že když to nevyjde, budu pracovat v televizi. Jsem živým důkazem, že když si člověk něco hodně přeje, splní se mu to. Vydali jsme tři alba, byli párkrát v televizi, ale pak už nebylo moc kam pokračovat. Všechno má své limity. Zlom nastal asi i proto, že jsem chtěla založit rodinu. Dala jsem si pauzu a pak přišla nabídka pracovat v televizi. S nadšením jsem ji přijala a nechtěla sedět jedním zadkem na dvou židlích. Když chce člověk dělat práci dobře, musí se jí věnovat. Zvládnout časově práci reportérky a věnovat se pěvecké dráze i dětem zkrátka nešlo.

 

Co máte ráda a jak trávíte volný čas?

Miluju módu a také dobré jídlo a pití. Jsem tak trošku požitkář. Než abych snědla něco nekvalitního, raději jsem o hladu. Neznamená to ale, že si nedám třeba párek v rohlíku nebo hamburger. Musí být ale takzvaně poctivý. No vidíte, máme tady další moji vlastnost. Asi budu i trošku vybírává. Volný čas ráda trávím aktivně s přítelem nebo rodinou, ale občas potřebuji i takový ten holčičí den, jen pro sebe. Ráno si třeba zajdu na kosmetiku, pak na dobrý oběd, klidně i sama, a odpoledne se obklopím horou časopisů, naliju sklenku vína a čtu si, než přijde zbytek rodiny domů. Takových dní je ale málo. Rodina totiž vyžaduje akčnější program. Ani na cestách se ale neobejdu bez časopisů nebo knížky.

Máte děti a partnera, povíte něco o nich? Jak trávíte čas společně?

Mám celkem velkou rodinu. Vlastní děti mám dvě, dceru Moniku (8) a syna Petra (11). Otec mých dětí má ještě dceru z prvního manželství a můj současný partner Jiří má z předchozích vztahů celkem tři děti. Takže mám vlastně šest dětí. Kromě těch mých jsou už všichni dospělí a takzvaně vyletěly z hnízda. Máme ale hezké vztahy a stýkáme při různých událostech. Rádi si vyrazíme do divadla, kina nebo třeba na box a také hodně cestujeme a poznáváme nové věci. Každý měsíc vyrážíme v různém složení na výlet, ať už po Čechách nebo do zahraničí. Třeba začátek letošního roku jsme trávili hodně netradičně – na ostrově Mauricius. Být na Silvestra na party na pláži bylo opravdu velkolepé. Natolik jsme se tam naladili na teplé počasí, že už se nám pak ani nechtělo na hory. Tak jsme je letos posunuli až na březen. V dubnu jsme byli s partou na španělské řece Ebro a v květnu jsme si ve dvou udělali poznávací cestu do Španělska. Navštívili jsme Lichtenštejnsko, francouzské Saint-Tropez, Itálii a Andoru. Nemyslete si ale, že jsou to nějaké dlouhé výlety. Máme děti, práci a tak každý měsíc zmizíme maximálně na pět dní nebo prodloužený víkend. Jen Mauricius měl parametry klasické dovolené, je to hodně daleko.

 

Jak jste strávila letošní nádherné léto?

V červenci byly děti na táboře a jezdilo se víceméně po Čechách. Navštívili jsme pár přátel, na které přes rok marně hledáme čas. Třeba jsme dopluli lodí na chatu zpěvačky Zuzany Stirské. Naší oblíbenou destinací je Španělsko, kam jezdíme každé léto. V srpnu jsme zde strávili dvacet dní. Když jsme tam s dětmi, neobejde se dovolená bez návštěv famózních zábavních parků. Kromě desítek atrakcí tam mají i pestré doprovodné programy, v létě jsou tu super vodní atrakce a různá vystoupení se zvířaty – delfíny, kosatkami nebo papoušky. Letos jsme měli extrémně teplé počasí, takže jsme byli prakticky celý den ve vodě. Rádi navštěvujeme různé památky nebo města. V Barceloně jsme prozkoumali snad už úplně všechno. Od památek přes trhy po restaurace a obchody. V tamním přístavu je nádherné Aquarium, kde jsou k vidění všemožné druhy mořských živočichů. Z toho byly děti úplně paf.

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo? 

Jakékoli, které s láskou uvaří můj drahý muž. Je výborný kuchař, ale i kdyby jen namazal chleba máslem, k nezaplacení je ten pocit, že na vás někdo myslel, než přijdete domů, chtěl vám ulehčit práci nebo prostě udělat radost.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv Evy Borské

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test