český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Herec a režisér Jiří Mádl ve své kariéře úspěšně střídá místo před i za kamerou. V posledních letech patří k vyhledávaným českým hercům, s úspěchem se ale setkal i jeho start na poli režie. Za debut Pojedeme k moři, který v kinech vidělo přes sto tisíc diváků, získal při vyhlašování Cen české filmové kritiky 2015 Cenu RWE pro objev roku.

 

 

V současnosti přichází do kin jeho druhý film coby scenáristy a režiséra, Na střeše, vyprávějící příběh stárnoucího, osamělého muže, kterého náhodné události spojí s mladým Vietnamcem na útěku. Profesor Rypar (Alois Švehlík) poskytne dočasné útočiště Songovi (Duy Anh Tran), mladému Vietnamci, jehož našel ukrytého na střeše svého domu. Soužití nevraživého pána, rozzlobeného na celý svět, který mu neuchopitelně uniká, a mladíka, který hledá východisko ze zoufalé situace v neznámém městě, přináší mnoho třecích ploch, tragikomických situací, ale i překvapivých nápadů a řešení.

 

Scénář vznikal původně jako příběh imigranta, který se v neznámé zemi dostane do tíživé situace, ale finální verze filmu ukazuje, že je možná daleko více příběhem pana Rypara, stárnoucího muže, který v absurdní situaci najde impuls ještě svůj život úplně nezabalit. Souhlasíte? Kdy se vám začalo případně ukazovat, že možná bude příběh Ryparův důležitější než Songův?

Song možná vznikl v mé hlavě jako první, protože měl předobraz v kamarádovi, co se mnou bydlel v New Yorku. Ale nevnímám ani jednoho jako hlavního. Ono se to může zdát, protože Rypar je dějotvornější, Song má daný limitace, co může a nemůže. Ale pro mě je to film o nich dvou.

 

Starý, nerudný chlápek a mladý cizinec, ztracený v zemi, kde nikoho nezná. Je to bizarní dvojice, ale zaslouží si divákovu náklonnost. Čím by měl jejich příběh podle vás diváka chytit nejvíce?

Drzostí, humorem a chutí do života, která ze Songa s Ryparem vyzařuje. Zároveň věřím, že všichni bychom byli rádi schopný chovat se tak trochu jako Rypar. Nebo já teda určitě. Asi jsem ho i proto napsal, že bych rád jednou takovej byl. Jedná zcela tak, jak to cítí, vtipkuje, vymýšlí, když se naštve, vybouchne. Zároveň pomáhá, odpouští. Je tvrdej a něžnej zároveň. Ten kontrast je vždycky lákavej.

 

 

Bude pro mladé diváky zajímavý starý protiva Rypar?

Věřím, že jo. Je to pirát, starou má jen kůži. Celkově si myslím, že tenhle film je spíš pro určitý typ diváka než pro konkrétní věkovou skupinu.

 

Rypar má v sobě několik vrstev, které jako diváci postupně odhalujeme. Je protivný, zapšklý, ale také zábavný, jízlivý, sarkastický a laskavý. Přidal byste ještě něco?

To ať už přidá divák…

 

Kterou z jeho podob vy máte nejraději?

Nejradši mám to, co je za tím, jak se tváří a co říká. Chvilku nadává Songovi, že by se měl vrátit do Vietnamu, protože Vietnamci jen falšujou tenisky a neplatí daně, ale když se Song rozkašle, okamžitě začne řešit, že mu není dobře. S tím zakaboněným obličejem a nevrlým chováním někde vevnitř cítí, že je zase něco platnej.

 

Alois Švehlík je určitě obrovským přínosem pro tuto roli, je naprosto uvěřitelný, velmi přesný v dávkování jednotlivých emocí. Jak se vám s ním pracovalo?

Skvěle, cítil jsem z něj ohromnou chuť si Rypara zahrát. Hodně jsem se na něj ptal kolegů, herců i režisérů. A takovej společnej jmenovatel jejich referencí byl, že rád dělá s mladýma a je otevřenej různým přístupům. To se potvrdilo. Snažil jsem se, abych měl na něj vždycky čas a po každým dalším dni jsem už ani nevěděl, jak mu dávat najevo svoji radost z toho, že tam je.

 

Vaše herecká kariéra se souběžně prolíná s režijní, ale ve svém filmu se neobjevíte ani v malé roli. Je to proto, že jste se pro žádnou necítil vhodný, anebo nechcete tříštit pozornost a soustředíte se výhradně na režii?

Já bych to asi zatím nedokázal. Když režíruju, jsem v jiným stavu mysli, než před kamerou, pomalu si ani nezavážu tkaničky, natož abych se ještě soustředil na roli.

 

Jste autorem scénáře i režisérem. Když začínáte točit, má pro vás již příběh konečný tvar, tak, jak jste jej napsal, nebo počítáte s tím, že v průběhu natáčení do něj budete ještě zasahovat a případně jednotlivé scény upravíte?

Neměním skoro nic. V textu úplně výjimečně sáhnu na některý slovíčko a držím se storyboardů, který si nakreslím. Ale je pravda, že když jsem párkrát během tohohle natáčení improvizovat musel, tak mě to nakonec tolik nebolelo.

 

 

Po debutu Pojedeme k moři se o vás začalo mluvit jako o velkém příslibu. Byla práce na druhém filmu složitější v tom, že jste cítil potřebu naplnit ta očekávání?

Bylo to složitý, měl jsem velkej strach. Samozřejmě ta očekávání naplnit chci. Tenhle film nemá a nebude mít jedinou část cesty na svět jednoduchou. To už s Monikou Kristl víme dávno. Ona tomu filmu strašně moc dala a já samozřejmě cítil tlak okolí, ale po všech těch peripetiích, kdy to Monika nevzdala tam, kde už by to dávno jiný producenti udělali, jsem si uvědomil, že nechci zklamat hlavně ji.

 

Ve filmu Pojedeme k moři jste pracoval s dětmi, nyní jste měl v jedné z hlavních rolí neherce. To si to sám sobě ještě ztěžujete?

Já si to ulehčuju, vybírám si pro role ty nejvhodnější lidi. Petr Šimčák, Honza Maršál i Duy Anh Tran jsou opravdu skvělí herci. Navíc jednou jsem viděl jednu českou teenagerovskou komedii o Snowboarďácích a tam hrál taky jeden neherec a docela to šlo...Tak jsem se toho tolik nebál.

 

Pro film bylo určitě třeba „vyrovnat“ vysoce profesionální herectví Aloise Švehlíka a „neherectví“ Duy Anh Trana, aby vedle sebe nepůsobili křečovitě. Jak jste tohle řešil – měli jste zkoušky, přípravy, hereckého kouče?

S Duy Anh Tranem jsem skoro rok zkoušel průběžně. O nějakým vyrovnávání s Lojzou bych nemluvil. Oni na sebe hned slyšeli a já s nima oběma zkoušel tak dlouho právě proto, abych přesně věděl, co potřebujou. Navíc Lojza není ani nějaká stará škola, je to docela moderní herec.

 

Některé scény jste točili na opravdové střeše a docela vysoko. Trpíte závratí?

Hrozně. Nesnáším vejšky a na tý střeše mi bylo chvílema fakt blbě. Ale ten výhled a pocit, kterej tomu filmu tahle lokace měla dát, ten jsem tam cítil, tak jsem prostě zatnul zuby.

 

Autor: redakce, Foto: Dawson Films

Tags:

Tyrolsko je nejvýchodnější částí Rakouska a Innsbruck je jeho hlavním městem. Pokud bychom hledali místo, z kterého dýchá romantika života v klínu vysokých hor, byli bychom tady skutečně správně. Innsbruck je ale mnohem více. Je to město s bohatou historií i pestrou současností.

 

Příhodné místo v údolí mezi skalními štíty je osídleno už odedávna – první sídliště jsou doložena kolem roku 1000 př. Kr. Zachovaly se zde urny s ostatky z doby bronzové. Ve 4. století po Kr. vznikla v dnešním Wiltenu, čtvrti na jihozápadním konci města, malá římská pevnost s názvem Vedildena. Toto osídlení, vytvořené jako součást římské snahy o kontrolu území, mělo díky posádce vojáků ochránit římskou cestu spojující italskou Veronu s Brennerským průsmykem a dál až s Řeznem. Strategická pozice budoucího Innsbrucku tak byla od počátku jasná.

 

 

Důležitý most

Původní římská pevnost zanikla v 6. století v důsledku pádu římské říše a dalších politických změn v Evropě – a samozřejmě také v důsledku takzvaného stěhování národů. Výhodné místo ale už nikdy nebylo opuštěno. Postupně se zde formovaly osady se jmény Ambras, Hötting a Mühlau.

Roku 1138 byl založen klášter premonstrátů Wilten, nesoucí ve svém jménu původní římské označení, který provozoval převoz přes řeku Inn. A to se ukázalo jako klíčové. Překračování řek totiž ve středověku bylo náročné a nebezpečné. Přívozy a mosty byly velmi důležitým strategickým prvkem, kdo je kontroloval, mohl z nich mít značný prospěch. Tak i přes řeku Inn byl postaven most a koncem 12. století zde vznikla osada při mostu a už před rokem 1205 jí byla udělena městská práva. Její vliv rychle rostl, protože kontrolovala obchodní stezku do Itálie. Však i jméno Innsbruck můžeme rozložit a přeložit jako „most přes Innu“.

 

Tyrolská muzea

Mnoho z historie Innsbrucku můžeme zhlédnout v jednom z místních muzeí. Tyrolské muzeum lidového umění (Tiroler Volkskunstmuseum) je zaměřené na lidovou tvořivost, užitý design, masky a tradiční tyrolské oděvy. V tomto oboru si vydobylo uznání v celé Evropě a je považováno za jedno z nejlepších muzeí místní lidové kultury vůbec. Po celý rok je tu v provozu replika historického tyrolského statku a v době vánoční jsou tu potom neméně známé tyrolské jesličky v nejrůznějších tradicích od historických po současné, které lákají návštěvníky z blízka i z daleka.

Druhé muzeum, které určitě stojí za návštěvu, je Tyrolské národní muzeum (Tiroler Landesmuseum), které nabízí hned sedm různých expozic z dějin Tyrolska. Nalezneme zde archeologické doklady o nejstarším osídlení, i příklady umění místních tvůrců od středověku po současnost. Tím ale muzejní svět Innsbrucku zdaleka nekončí, můžeme třeba navštívit Muzeum Alpské jednoty nebo Muzeum lokální železniční a tramvajové dopravy. Kdo by si ale myslel, že se do Innsbrucku jezdí jenom do muzeí, byl by na omylu.

 

Innsbruck sportovní

Innsbruck je totiž také místo zaslíbené zimním sportům. Hned dvakrát se tam konaly zimní olympijské hry, a to v letech 1964 a 1976, a také zimní paralympijské hry v letech 1984 a 1988. Kvůli olympiádě vznikla úplně nová čtvrť Reichenau a také neodmyslitelná Olympijská vesnička.

Nejpatrnější památkou na hry je slavný skokanský můstek Bergisel, který se zapsal i do dějin českého sportu. Nachází se na kopci téhož jména. Je jednou z nejdůležitějších staveb Světového poháru ve skocích na lyžích, na kterém každoročně hostuje Turné čtyř můstků. Český skokan Dalibor Motejlek na něm získal jedinou medaili pro československou olympijskou výpravu v roce 1964. Do dnešní moderní podoby byl skokanský můstek přestaven v roce 2003 podle návrhu irácké architektky Zahou Hadid.

 

Kaple za manžela Marie Terezie

Není možné navštívit Innsbruck a minout Hofburg, někdejší sídlo tyrolských knížat. Svou dnešní podobu, kterou návštěvníci obdivují, získal ke konci 18. století, kdy jej Marie Terezie nechala přestavět ve stylu říšského vídeňského stylu inspirovaného rokokem.

Sama císařovna Marie Terezie navštívila Innsbruck nejméně dvakrát, a to v roce 1739 při okružní cestě po své říši a v roce 1765 během svatby syna Leopolda II. se španělskou princeznou Marií Ludovikou. Na počest sňatku byl také v Innsbrucku vztyčen vítězný oblouk na konci ulice Marie Terezie. Tuto šťastnou událost ovšem zastínilo úmrtí jejího manžela Františka Štěpána. Marie Terezie jako věrná a zbožná manželka nechala jeho poslední ložnici přeměnit na kapli a zároveň zde založila ženský klášter, v němž se sestry za zesnulého panovníka modlily.

 

Zlatá střecha pro císaře

Velice oblíbenou turistickou atrakcí v samotném městě je Zlatá stříška (Goldenes Dachl). Je charakteristickou kulturní památkou, která odkazuje na dávnou stavební historii města. Je to gotický arkýř, který by za normálních okolností nepřitahoval žádnou větší pozornost, ale mimořádné na něm je, že jeho střechu kryje 2657 pozlacených měděných šindelů. Sloužil jako tribunka pro císaře Maxmiliána I. a jeho rodinu. Reliéfy na arkýři ukazují mimo jiné portréty císaře a obou jeho manželek.

Arkýř byl z nařízení Maxmiliána I. roku 1500 přistavěn k budově, která sloužila od roku 1420 jako rezidence tyrolských zemských knížat. Architektem byl Niklas Türing starší, fresky s postavami císařské rodiny namaloval Maxmiliánův dvorní malíř Jörg Kölderer. Arkýř přežil i bombardování města za druhé světové války a dnes se stal se svojí do dálky zářící střechou jedním z hlavních místních symbolů.

 

Oblíbený zvláště v zimě

Pro Čechy bývají v Innsbrucku nejlákavější zimní sporty. Lyžaři se zde shromažďují samozřejmě hlavně v období od Vánoc do jara. Nedaleké lyžařské areály Patscherkofel stejně jako Nordkettenbahn nabízejí plný lyžařský servis. Konec konců mnoho ze sportovních areálů v okolí Innsbrucku má svůj původ v přípravách olympijských her a kdo z lyžařů by si nechtěl změřit síly s takovou výzvou.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Milosrdenství mezi zbraněmi, tak znělo první heslo celosvětově působící organizace později pojmenované jako Mezinárodní hnutí Červený kříž. Krátce po jeho založení vznikaly národní společnosti a Československý červený kříž byl ustanoven právě před sto lety.

 

Hlavním impulsem k založení společenství, které by chránilo zdraví, důstojnost a snižovalo utrpení lidí v nouzi následkem válek, přírodních nebo technických katastrof a epidemií bez ohledu na národnost, původ, politický názor nebo náboženství byla válečná zkušenost švýcarského obchodníka Jeana-Henriho Dunanta. Ten shodou náhod zažil jednu z nejkrvavějších bitev své doby, bitvu u Solferina 24. června 1859.

Tehdy nebylo obvyklé, aby se o zraněné vojáky v boji někdo staral, proto byli ponecháni vlastnímu osudu. Což zvyšovalo počet mrtvých, kteří by při včasném zákroku mohli žít. S tím se nemohl Dunant smířit, a po krvavých jatkách sepsal publikaci Vzpomínka na Solferino obsahující myšlenku na zřízení organizace připravující se v míru na pomoc zraněným v příštích válkách a také na kodifikování ochrany těm, kteří pomoc poskytují.

Svou vizi šířil mezi vlivné osoby tehdejší doby osobní intervencí, přímluvami i zasláním své útlé knihy. Podařilo se mu získat mnoho podporovatelů, mezi nimi i švýcarského právníka Gustava Moyniera, který byl prezidentem ženevské Společnosti pro veřejné blaho. Na její schůzi 9. února 1863 byla jmenována pětičlenná komise, která se měla záležitostí založení organizace v duchu Dunantových myšlenek zabývat. Později se jí začalo říkat „výbor pěti“. Patřili do ní Gustave Moynier, Louis Appia, Théodore Maunoir, generál Henri Guillaume Dufour a Jean-Henri Dunant. Komise dostala oficiální název Mezinárodní komitét.

 

První ženevská konference

Ve dnech 26. až 29. října 1863 proběhla v Ženevě konference, jíž se zúčastnilo třicet šest zástupců ze šestnácti zemí. Delegáti přijali Rezoluci konference, ve které vyzývají ke zřizování Výborů pro pomoc raněným už v dobách míru a dohodli se na přípravě dobrovolných zdravotníků a ošetřovatelů. Dále vytyčili zásadu nedotknutelnosti a neutrality zdravotnických zařízení a personálu, který bude nadále označován červeným křížem, jenž byl přijat jako univerzální znak nově založené organizace. Fakticky tím došlo k založení Mezinárodního výboru Červeného kříže.

O více než tři čtvrtě roku později byla zahájena další konference, na které byly rozšířené a podrobněji zpracované mezistátní smlouvy, protože praxe ukázala, že znění Rezoluce je málo dostačující. Během druhé konference se sestavil definitivní text první Ženevské úmluvy (nazývané také konvence), která funguje jako základ soudobého mezinárodního humanitárního práva. Československo ji ratifikovalo v roce 1919.

 

Situace v českých zemích

První bod Rezoluce z roku 1863 ukládal jednotlivým zemím zřizovat národní společnosti Červeného kříže. Třináctou zemí, kde byl spolek založen, se 5. září 1868 stal Vlastenecký pomocný spolek pro Království české, předchůdce pozdějšího Československého (a Českého) červeného kříže. Spolek se zabýval především získáváním ošetřovatelů raněných a vytipováváním vhodných budov s volnými lůžky v případě potřeby. Dále pak podporoval invalidy, vdovy a sirotky.

Souběžně s ním byl na konci 19. a na počátku 20. století činný také Dámský pomocný spolek Červeného kříže pro Království české, který se zabýval především zajišťováním lůžek pro případ války, sběrem nejrůznějšího materiálu, zajišťováním dodávek potřeb první pomoci pro vojáky a soustavnou péčí o spolek ošetřovatelek. V čele zemského spolku Červeného kříže pro království České stál hrabě Ervín Nostic, ženský spolek vedla kněžna Ida z Lobkovic.

 

Vznik samostatného Československa

Oficiálně se navazující sdružení ustanovilo až 6. února 1919. V tento den totiž odpověděl dopisem prezident T. G. Masaryk, že souhlasí se vznikem nové organizace a jmenováním své dcery Alice do funkce předsedkyně. Mezinárodní výbor Červeného kříže uznal československou národní pobočku 1. prosince téhož roku. V meziválečném období v mnoha případech spolek suploval státní zdravotní správu anebo ji doplňoval. Vedle budování zdravotních ústavů, poraden, jeslí, sirotčinců, starobinců také pomáhal zajatcům a uprchlíkům nebo rozvíjel zdravotnickou osvětu.

Během protektorátu Čechy a Morava byl v roce 1940 rozpuštěn a mnoho členů vězněno v koncentračních táborech. Ti, kteří zůstali na svobodě, se aktivně účastnili odboje a pomáhali, kde bylo potřeba. Po druhé světové válce navázal Československý červený kříž (ČSČK) na předválečné tradice a zřídil také Pátrací službu ČSČK, která pomáhala vyhledávat nezvěstné osoby, ať už byly zavlečené na nucené práce, staly se vězni koncentračních táborů nebo se jednalo o účastníky válečných konfliktů.

Únorový převrat znamenal výraznou změnu v činnosti. ČSČK ztratil svou samostatnost i nezávislost a musel se tím odklonit od svých sedmi základních principů. Z činnosti vymizely některé tradiční funkce, jež se nahradily jinými. Organizoval dobrovolné dárcovství krve, školil odbornou i laickou veřejnost, vedl zájmové kroužky a tábory. Sametová revoluce přinesla návrat k základním principům hnutí i původním činnostem a od 5. června 1993 působí pod názvem Český červený kříž.

 

Sedm základních principů Mezinárodního hnutí Červeného kříže

* humanita * nestrannost * neutralita * nezávislost * dobrovolnost * jednota * světovost *

 

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Pixabay

Kniha s tímto názvem vyšla zcela nedávno. Její hlavní postavou je nenápadná postarší paní, která dokonalou češtinou líčí své zážitky, bez ohledu na to, že se přihodily před desítkami let. Do kolonky „datum narození“ si píše rok 1935. Přesto u ní nemůže být ani řeči o problémech s pamětí. Paní Eva Tůmová je poslední žijící pamětnicí, rodinnou přítelkyní a hospodyní, která prožila posledních pět let společně s rodinou Jana Wericha ve vile na Kampě. A rozhodla se o své zážitky podělit.

 

 

Když pročítám knihu vašich vzpomínek, připadá mi až neuvěřitelné, co všechno se může vejít do jednoho života. Kdy jste se rozhodla své zážitky zaznamenat a předat je tím široké veřejnosti?

To rozhodnutí přišlo skoro symbolicky, v době, kdy se po rekonstrukci slavnostně otvírala Werichova vila na Kampě. Tehdy jsem byla oslovena, abych přinesla svědectví, jak to ve vile vypadalo v době, kdy jsem tam žila společně s Werichovými. Samozřejmě jsem taky musela prozradit, co se tehdy u Werichů vařilo. Já jsem sice ve vile nepůsobila pouze jako kuchařka, i když se to někdy takto prezentuje, ale ke kuchyni jsem měla velmi blízko. A když Jan Werich zjistil, že mě vaření baví, musela jsem nějakou tu dobrotu občas připravit. Na Kampě ale byla řada lepších kuchařek, třeba Frances Ježková, která se vrátila z Ameriky, kde skutečně jako excelentní kuchařka pracovala. No a krátký čas poté jsem se seznámila s nakladatelem Pavlem Mészárosem, který mi při našem prvním setkání řekl, že tyhle moje vzpomínky je třeba sepsat a vydat, aby tady zůstaly pro další generace. Ujal se i úlohy spoluautora, takže nakonec jsme knihu úspěšně dokončili a letos v lednu slavnostně pokřtili – samozřejmě ve Werichově vile.

 

 

Jak a kdy jste se vlastně s Werichovými seznámila?

To je hodně dávno, bylo mi jedenáct a já se na skautském táboře seznámila s Janou Werichovou, s níž jsem sdílela jeden stan. Skamarádily jsme se a vzájemně si jazykově vypomáhaly. Ona mě učila angličtinu, a protože díky svému pobytu v Americe trochu plavala v češtině, tak já jsem jí zase pomáhala s mateřštinou. Po táboře jsme se často navštěvovaly, chodila jsem na Kampu, kde jsme si hrály na dvoře vily, a s námi i spousta dalších kamarádů. Řádili tam s námi třeba bratři Martin a Petr Štěpánkovi, co bydleli nedaleko. To vše k nelibosti básníka Vladimíra Holana, který bydlel v přízemí vily a naše dětské hry z duše nesnášel. Vždycky se zavřel v bytě a zatáhl všechny těžké závěsy. Nakonec se odstěhoval. Nevím, možná jsme k tomu přispěli i my a naše dovádění.

 

Jak se stalo, že jste s Werichovými sdílela společnou střechu nad hlavou?

Když jsme já i Jana dospěly do studentských let, na čas jsme se odloučily. Jana absolvovala konzervatoř, skončila v divadle takzvaně „na oblasti“ a občas mi poslala pozvánku na premiéru. Zlomové bylo naše setkání v roce 1975, kdy jsem se cestou z nějakého pohřbu ocitla na Kampě a Jana tam zrovna venčila rodinného mazlíčka, jezevčíka Cvočka. Já na tom nebyla psychicky nejlíp, měla jsem po rozvodu a děti mi emigrovaly do Kanady. Jana byla taky rozvedená a doma měla tehdy prvňačku Fanču. Tak jsme se zase po letech sešly ve vile a já Janě nabídla, že jí pomůžu s Fančou, protože ona byla velmi vytížená, a já měla šanci, že se zase budu mít o koho starat a budu tak líp snášet to tehdejší osamění. Začala jsem Fanču vodit na kroužky, pomáhat jí s učením a jezdit s ní do přírody, třeba na mou chatu v Krkonoších, nebo do Werichovy roubenky na Sázavě. Bydlela jsem tehdy sama v domě na Bílé Hoře a vždycky večer jsem do něj z Kampy vracela. Až mi po čase Jan Werich nabídl, abych se nastěhovala do podkrovního pokojíku ve vile a zůstala tam s nimi. Tak jsem prožila nezapomenutelných pět let.

 

 

První kapitola knihy je věnována vašemu dětství a mládí, které je spojeno s pohnutými osudy vašeho otce, zasloužilého legionáře a bojovníka na blízkovýchodní frontě generála Karla Střelky, mimo jiné spolužáka Karla Klapálka. Jak se to odrazilo na osudech vaší rodiny?

Tatínek byl typ zásadového a férového člověka, který službu v armádě bral skutečně jako vlasteneckou povinnost, v době, kdy slovo vlastenectví ještě mělo svou váhu. Když se po skončení první světové války vrátil jako legionář, začal ihned pracovat pro novou republiku. Když pak všechny snahy přerval příchod nacismu, tatínek jen tak tak uklouzl gestapu a podstoupil dramatickou anabázi do Anglie, kde začal působit jako důstojník pod velením Benešovy exilové vlády. To se projevilo i na osudu zbytku rodiny. Maminka byla deportována do německého internačního tábora ve Svatobořicích, kde zůstala až do konce války. Já s bratrem jsme zůstali sami, ale naštěstí se v našem okolí našli lidé ochotní nám pomoct. Když se pak maminka vrátila do Prahy, několik týdnů jsme ji museli schovávat ve sklepě našeho domu zasypanou uhlím, protože v Praze ještě nebylo bezpečno. Tatínek se po osvobození vrátil taky, a představte si, že až do svého návratu žil v přesvědčení, že maminka v táboře zahynula. Dostal totiž falešnou informaci. Bylo to tedy opravdu nezapomenutelné setkání.

 

Ale pokud vím, moc se vám neulevilo. Co nedotáhli nacisté, dokončili komunisti…

Ano, tatínek jako legionář neměl opravdu na růžích ustláno. S příchodem únorových události roku 1948 se začal nový režim projevovat ve své zvrácenosti. Tatínek byl uvězněn a bez soudu strávil několik let po komunistických kriminálech. Naše rodina byla bez podpory, maminčino zdraví bylo podlomeno léty strávenými v táboře, takže nebyla schopná práce. Já tehdy při studiu vydělávala na živobytí, třeba tím, že jsem na zapřenou pracovala v továrně na motocykly nebo pomáhala známým prodávat klavíry. Ale o tom všem a spoustě dalších zážitků se čtenář dočte v naší knize…

 

Autor: redakce, Foto: AOS Publishing

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test