český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Minule jsme vyrazili na cestu po Myanmaru. Z Yangonu jsme doputovali do Mandalay. V dnešní části pokračujeme dál za poznáním lidí a měst asijské země.

 

Průvodcem nadále byl jazykově vybavený taxikář, který nás v době oběda zavezl do sousedního města Amarapura, do kláštera Maha Gandayon Kyaung, kde se schází každý den stovky mnichů. Dostávají peníze a jídlo na den, což je doprovázeno obřadem, jenž trvá asi patnáct minut.

 

Oběd pro silné povahy

Každý muž by měl alespoň dvakrát za život dočasně vstoupit do mnišského řádu, jednou jako novic ve věku deseti až dvaceti let, později jako plně vysvěcený mnich kdykoli po dvacátém roce života. Mnichy potkáváme prakticky na každém kroku, zejména ráno při jejich obchůzce za almužnou, kdy dárce věří, že dělá dobrý skutek.

Poobědvali jsme v malé restauraci u cesty. Odvážila jsem se dát si místní Chicken Curry. Donesli mi asi šest mističek – rýži, vývar z ryby, vařené kuře rozsekané i s kostmi na kousky, salát ze zelených chaluh a sypké čili. Tenhle oběd byl opravdu pro silné povahy a já záviděla kamarádům rýži se zeleninou. To byla jistota. Zeleninu mají neskutečně chutnou, a tak jsme si vždy moc libovali.

 

Po „ostrově“ v kočáru

Další zastávka byla původní starobylá vesnice Inwa. Turisté si zde podle informací průvodců mají možnost prohlédnout původní život, ovšem nás místo příliš nezaujalo. Do vesničky se jezdí přívozem, protože je oddělena od silnice řekou. Hned se na nás doslova vrhly místní děti, které prodávaly náramky a další cetky, v podobném duchu to bylo na každé další zastávce. Na břehu čekala řada dřevěných kočárů s poníky. Vozili turisty po „ostrově“ se zastávkami u pagod. Bohužel všude číhali prodejci, a tak jsme neměli klid. Daly se sice koupit velice pěkné suvenýry a také obrazy, ovšem ceny byly neskutečně vysoké. Blížil se západ slunce, a tak jsme zamířili k jezeru Taungthaman, přes nějž vede známý most Ubein. Postavili jej před sto šedesáti lety z týkového dřeva a je dlouhý 1,2 kilometru.

 

Městem na elektroskútrech

Další ráno nás vyzvedl autobus a vyrazili jsme do města Baganmagické město tisíce pagod. Měli jsme typ na ubytování od francouzských turistů. Byla to krásná vila s bazénem, ovšem majitel nám po příjezdu oznámil, že má obsazeno. Po hodině hledání jsme zjistili, že přijíždíme ve svátek, a tak je Bagan úplně beznadějně vyprodaný. Nakonec jsme spali v luxusním hotelu s bazénem, pozlacenými postelemi a pagodou na zahradě. Večeřeli jsme venku a se skleničkou vína si užívali pohled na podsvícený objekt.

Ráno jsme si pronajali elektroskútry a vyrazili na výlet po starém Baganu. Byl to ideální způsob, jak si město prohlédnout. Pagody jsou daleko od sebe a jezdí se po polních cestách. V dávných dobách zde baganští králové nechali postavit 4400 chrámů. Ve 13. stolení nastalo ze strany Mongolů drancování a od 14. do 18. stolení byla oblast považována za prokleté nebezpečné místo plné banditů. Barmánci se začali vracet až s příchodem Britů. Barmské rodiny začaly pečovat o jednotlivé chrámy. V roce 1975 místo zasáhlo silné zemětřesení a opět se opravovalo. V roce 1990 byly barmské rodiny definitivně vystěhovány za město do polí a vznikl nový Bagan.

Ve sterém Baganu se nachází tisíce pagod. V každé jsou čtyři buddhové, někde i více. Některé chrámy mají schody do druhých pater. Takové jsme hledali před západem slunce, je z nich opravdu úžasný pohled na celé bývalé město.

Ve městě jsme poznali dívku, která nám nabídla tanaku – přírodní líčidlo. Konečně jsme se dozvěděli, cože to mají všichni na obličeji. Kmen stromu tanaka se smíchá s vodou a jeho třením vznikne blátíčko, které slouží jako ochrana před sluncem a má i řadu kosmetických účinků. Místní ženy si navíc vytvářejí různé vzory a zdobí si tím svou tvář.

 

Inle lake – předposlední zastávka

Čekala nás předposlední zastávka před odletem domů a my se vydali na cestu do hor k jezeru Inle. Autobus jel z Baganu asi šest hodin, není to daleko, ale ke konci v horách se muselo velice pomalu. Cestou jsme opět pozorovali rýžově pole v mokřinách, kde se brodili muži, někdy i s buvoly. Rýže se sušila podél silnice snad v každé vesničce. Místy se v horách už budovaly asfaltové silnice. K našemu údivu asfalt ručně pokládaly pouze mladé ženy.

Do města jsme dorazili pozdě odpoledne. Cestou do hotelu nás vyhledal nový průvodce. Drobný mladík na kole si s námi začal povídat, poradil místa, která navštívit, a doprovodil nás do hotelu. Vlastnil na jezeře loďku, a tak jsme se domluvili, že nás vezme na prohlídku. Městečko u jezera bylo malé a podobně jako celá země zdálo velice vyprahlé. Večer jsme našli místní trhy, kde jsme si dali k večeři maso a mořské plody na špejli a také oblíbené ananasové smootie a pivo Myanmar.

Druhý den ráno jsme na vypůjčených kolech vyrazili omrknout okolí. Viděli jsme místní chrámy, vesničky a pole. U skromných chatrčí se sušily nejrůznější plody. Potkali jsme také mateřskou školku. Asi nejvíc nás šokovaly vesnice na jezeře, malé dřevěné chatrče jedna vedle druhé, v nichž dosud žijí místní rybáři. Místo do sprchy skočí rovnou do hnědé vody, kterou mají všude kolem.

V lese jsme našli přírodní koupaliště, voda byla krásně průzračná, ale také se všude kolem válely lahvičky od šamponů, proto jsme se rozhodli, že se nebudeme koupat. Cestou zpátky jsme zajeli na místní vinici. Najednou si člověk připadal jako v Evropě. Lány vína, krásná moderní terasa a kolem spousta turistů. Vůbec jsme nechápali, kde se tady vzali, protože jsme o bělocha ve městě téměř nezavadili.

Následující den jsme strávili s naším průvodcem na jezeře. Loďka byla rychlá a velice hlučná, vešly se na ni čtyři osoby. Inle je dlouhé 22 kilometry a široké 11 kilometrů. Jeho břehy lemují vysoké Šanské hory. Vesničky a města leží kolem celého jezera a žije tady asi 100 tisíc obyvatel. Jako první jsme zastavili u rybářů. O místních rybářích jsme věděli z prvních stránek průvodců, že jejich styl rybaření na jedné noze je unikátní. Jednou rukou loví ryby a druhou se drží za veslo a balancují.

Ještě jsme navštívili několik malých manufakturen a dílen. Viděli jsme kovárnu, výrobnu stříbrných šperků a kvalitního ručního hedvábí, jež má na jezeře dlouhou tradici. Tkají tam látky z lotosových stonků, které se ve vodě pěstují. Viděli jsme tabákovou dílnu, kde se dělají místní ochucené cigarety.

Na oběd jsme se zastavili v restauraci s velkou terasou a vyhlídkou na jezero. Odpoledne jsme si ještě prohlédli místní chrám a vydali se na cestu zpět. Nakonec nás okouzlily plovoucí zahrady. Na jezeře se pěstuje velké množství ovoce, zeleniny a květin. Bylo až neskutečné, že něco podobného může vůbec fungovat.

 

Yangon dříve Rangún

V podvečer jsme zamířili autobusem do Yangonu, odkud za tři dny letělo letadlo domů. Byli jsme domluveni, že se ještě potkáme se dvěma přáteli, kteří do Myanmaru nebo Barmy (jak chceme) odjeli pracovně už před rokem. Délka poslední cesty měřila asi 250 kilometrů, přesto jsme jeli celou noc, asi 13 hodin. Na autobusovém nádraží jsme si najali taxi a další dvě hodiny setrvali v zácpě, než jsme se dostali přes město do hotelu.

Bydleli jsme ve velice rušné části starého Yangonu. Všude byly nejrůznější obchůzky a stánky s jídlem. Vypadalo to tu jako na obrovské tržnici. Ulice ucpané auty, na každém kroku to zavánělo sušenými rybami a masem. Pozorovali jsme polorozpadlé domy, všude trčící elektrické dráty, viklající se chodníky.

 

Yangon je největší město země, žije zde asi 5 milionů obyvatel a do roku 2005 bylo také městem hlavním. Na jihu je ohraničeno řekou Yangon, na severním okraji se nachází většina obchodů a hotelů, a to na ulicích Pyay Rd, Kaba Aye Pagoda Rd a Insein Rd, což jsou dlouhé průběžné komunikace, které směřují ze severu od letiště na jih do centra. Jednou z nejdůležitějších čtvrtí centra je Dagon, kde se nachází pagoda Shwedagon, People's Park.

 

Shwedagon Paya je hlavním symbolem Yangonu a spolu s Baganem i celého Myanmaru. Je to opravdu neskutečné místo, nazvala bych jej malým městem zlatých pagod. Nejvyšší se tyči do výše téměř 100 metrů a je vidět ze všech koutů Yangonu. Pro buddhisty z Myanmaru je to nejposvátnější místo, většina příchozích jsou místní. Turisté platí vstupné a nikoho sem nepustí, pokud nemá zahalená kolena a ramena. My jsme sem na doporučení kamarádů vyrazili na západ slunce. Jakmile se začalo stmívat, všude se rozsvítily svíčky a vše bylo opravdu ještě kouzelnější. Z památek jsme navštívili ještě velkého ležícího Buddhu v Chaukhtatgyi.

Nakonec jsme společně uznali, že nám kulturní zážitky už stačí a poslední dva dny jsme si jen užívali s přáteli. Díky nim jsme poznali město zase z jiné stránky. Ukázali nám vyhlášené místní restaurace a doporučili různé obchůdky, které bychom sami jen těžko hledali. V pátek večer jsme dokonce navštívili asi tři kluby na střechách hotelů. Oproti prvnímu dojmu ze starého města to byla příjemná změna a také naladění na cestu zpátky domů.

 

Autorka: Jana Pallendalová, Foto: autorka

Modlitba Otčenáš, nebo také modlitba Páně patří mezi nejznámější a nejrozšířenější křesťanské texty. Modlí se ji lidé po celém světě v bezpočtu jazycích. Je to ale mnohem více, než jenom prostá modlitba, obsahuje v sobě vlastně stručnou rekapitulaci základů víry. Na její historii i hlubší obsah se můžeme nyní podívat v dalším díle seriálu o základech víry.

 

„Podle Spasitelova příkazu a podle jeho božského učení odvažujeme se modlit,“ těmito slovy často uvádí kněz při mši modlitbu Otčenáše. Vyjadřuje se tím jednak vazba na samotného Ježíše, který Otčenáš dal svým učedníkům jako vzorovou modlitbu, tak se tím zdůrazňuje, že v modlitbě samotné jsou obsažené nebo alespoň naznačené mnohé prvky křesťanského učení.

 

Vzorová modlitba

„Jednoho dne se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: ‘Pane, nauč nás modlit se, jak i Jan naučil své učedníky,’“ přibližuje Katechismus katolické církve okolnosti vzniku Otčenáše. V odpovědi na tuto prosbu učedníků svěřil Ježíš svým následovníkům a celé církvi základní křesťanskou modlitbu. Zprávu o této události máme hned ve dvou evangeliích – u Lukáše se uvádí kratší text, u Matouše je uvedená širší verze, která se také začala používat v liturgii. Už zřejmě na přelomu 1. a 2. století k této modlitbě křesťané v liturgii přidali ještě takzvanou doxologii, která měla původně podobu: „Neboť tvá je moc a sláva na věky,“ později do ní přibylo ještě „království“. Tento bohoslužebný dodatek se s modlitbou tak nerozlučně spojil, že ho někteří písaři dodatečně vpisovali i do textu Nového zákona.

 

Jak nám Pán uložil

Od počátku byla křesťanskými teology modlitba Páně vysoce ceněna. Svatý Augustin o ní napsal: „Projděte všechny modlitby, které jsou v Písmu; myslím, že v nich nelze najít něco, co by nebylo obsaženo v modlitbě Páně.“ Jedinečnost Otčenáše – a odtud i jeho označení jako „modlitby Páně“ – je samozřejmě v tom, že podle svědectví evangelia pochází jeho text přímo od samotného Ježíše Krista. Existuje mnoho starobylých modliteb, které jsou ve velké úctě, ale Otčenáši je v tomto ohledu i kvůli jeho původu prokazována úcta nejvyšší.

Zároveň je ale třeba říci, že Ježíš nám nezanechává jen nějakou formuli k mechanickému opakování. Katechismus k tomu říká: „Ježíš nám nedává jen slova naší synovské modlitby: dává nám zároveň Ducha, skrze něhož se ta slova v nás stávají duchem a životem. Protože naše modlitba tlumočí naše touhy Bohu, je to opět Bůh, který zkoumá srdce, Otec, který ví, co Duch žádá, a jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. Modlitba k našemu Otci se začleňuje do tajemného poslání Syn a Ducha svatého.“ Síla Otčenáše není tedy v jeho mechanickém opakování, není to nějaká magická formulka, ale spočívá v tom, že se ho modlíme ve shodě s tím, co Ježíš uložil své církvi.

 

Třikrát denně

Modlitba Páně brzy po vzniku církve nahradila židovskou modlitbu osmnácti dobrořečení. Jeden z nejstarších křesťanských textů mimo Nový zákon, takzvaná Didaché, stanovuje, že by se Otčenáš měl křesťan modlit třikrát denně. I v tom je vidět, že se raná církev začínala postupně odpoutávat od židovského bohoslužebného pořádku a od vazby na synagogy. Na základě toho se pak Otčenáš dostal jednak do liturgie slavení mše svaté, ale také do denní modlitby církve, kterou se pravidelně každý den modlí například řeholníci v klášteře.

Velmi blízkou souvislost má Otčenáš také se svátostmi křtu a biřmování. Bývalo zvykem, že katechumenům, tedy těm, kteří se připravovali na přijetí křtu, byl Otčenáš symbolicky předáván jako znamení jejich kroku na cestě ke křtu. Je potěšující, že se v katolické církvi v posledních desetiletích předávání Otčenáše vrátilo do liturgie postní doby v souvislosti s přípravou katechumenů a bývá dnes alespoň u dospělých, kteří se na křest připravují, slaveno podle vzorů z prvního tisíciletí křesťanské církve.

 

Volání k Otci

Na samotném počátku modlitby Otčenáš oslovujeme Boha jako Otce. To není v žádném případě samozřejmé. Znamená to velké vyznání, že se cítíme jako jeho děti. Katechismus k tomu říká: „Můžeme vzývat Boha jako Otce, protože nám to zjevil jeho Syn, který se stal člověkem, a protože nám ho dává poznat jeho Duch. Co člověk nemůže poznat ani andělské mocnosti pochopit, totiž osobní vztah Syna k Otci, na němž Duch Syna dává účast nám, kteří věříme, že Ježíš je Kristus a že jsme zrozeni z Boha.“

Přiznání se k Otci s sebou nese ale zároveň velký závazek. „Tento nezasloužený dar přijetí za děti od nás vyžaduje trvalé úsilí o obrácení a nový život,“ upozorňuje Katechismus a dodává: „Když nazýváme Boha ‘naším Otcem’, je třeba, abychom si vzpomněli, že se máme chovat jako Boží děti. Nemůžete nazývat svého Otce Bohem veškeré dobroty, jestliže zůstává vaše srdce kruté a nelidské.“ Už v prvním slově modlitby Otčenáš se tedy skrývá závazek toho, kdo se modlí, jednat v duchu dobra, pravdy a lásky.

 

Sedmero proseb

Text Otčenáše obsahuje sedm proseb. Každá z nich by vydala nejméně na vlastní knihu, protože se dotýkají těch nejzákladnějších skutečností víry. První prosba, tedy „posvěť se jméno tvé“, v sobě vlastně obsahuje všechny ostatní, protože posvěcování Božího jména je to samé jako uskutečňování Boží vůle na zemi. A co je Boží vůlí, to vyjadřuje dobře šest dalších proseb.

Prosba „přijď království tvé“ odkazuje v první řadě na křesťanskou víru v příchod Krista na konci času. Zároveň ale zavazuje k tomu, již nyní příchod Božího království na světě připravovat. Katechismus k tomu říká: „Tato touha však neodvrací církev od jejího poslání na tomto světě, ba naopak, více ji zavazuje.“ „Buď vůle tvá,“ modlíme se dál v Otčenáši. Tím se odkazuje k tomu, že ani v tomto světě, tím méně pak na věčnosti nejsou věci svěřeny zcela do naší moci a kontroly. Je to Boží vůle, která vždy přesahuje tu lidskou. Proto také i Ježíš sám, když se modlil v Getsemanské zahradě, zakončoval svou modlitbu slovy, kterými by měla být alespoň pomyslně zakončena každá naše modlitba: „Ne má, ale tvá vůle se staň.“

 

Charita i odpuštění

V další prosbě Otčenáše jde o chléb. Archaické slovo „vezdejší“ znamená asi tolik, jako každodenní. Zde tedy prosíme Boha o svou každodenní obživu, vědomi si toho, že všechno dobré pochází z jeho rukou. V této prosbě je ale zároveň obsažena povinnost soucitu a starosti s těmi, kteří chléb nemají. „Skutečnost, že existují lidé, kteří mají hlad pro nedostatek chleba, odhaluje jinou hlubinu této prosby,“ upozorňuje Katechismus. V této prosbě je zakořeněna celá křesťanská charita a skutky milosrdenství.

Prosba o zbavení hříchů je v první řadě jejich vyznáním. Uvědomujeme si, že jsme zhřešili a že potřebujeme odpuštění od Boha. Ale to není všechno. Zároveň si uvědomujeme, že i jiní zhřešili proti nám a stejně tak, jako si vyprošujeme odpuštění, tak ho také nabízíme. Bez tohoto kroku odpuštění vůči druhým nemůžeme doufat, že by bylo odpuštěno nám. V této prosbě jsou tedy ukryty všechny mezilidské vztahy a křesťanská láska, kterou jsme jedni druhým zavázáni.

 

Zbavit se moci zla

Poslední dvě prosby Otčenáše se týkají pokušení a zla. Pokud prosíme Pána, aby nás neuvedl v pokušení, vyjadřujeme tím sami závazek, že se budeme podle svých sil snažit pokušení se vyhýbat. V této prosbě je tedy zakořeněná celá křesťanská etika a morálka.  Zároveň si ale uvědomujeme, že se hříchu a bídě světa nemůžeme nikdy zcela vyhnout. Proto poslední prosba Otčenáše zní „zbav nás od zlého.“ Katechismu ji vysvětluje: „Když prosíme, abychom byli osvobozeni od zlého, modlíme se zároveň o to, abychom byli zbaveni všeho přítomného, minulého i budoucího zla, jehož je ďábel původcem a podněcovatelem. V této poslední prosbě církev přednáší Otci všechnu bídu světa. Církev zároveň s osvobozením od všeho zla, jež doléhá na lidstvo, naléhavě prosí o cenný dar míru a o milost vytrvalého čekání na Kristův návrat.“

Poslední slovo v modlitbě je pak: „Amen!“ To pochází už ze Starého zákona a bývá překládáno jako. „Tak se staň!“ Vyjadřujeme tím to, že jsme se ztotožnili s obsahem modlitby, včetně jejich vnitřních a hlubších významů, a že se chceme zasadit o to, aby byla v našem životě uskutečněna. To je v případě Otčenáše skutečně zásadní.

  

Text modlitby Otčenáš

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení,

ale zbav nás od zlého.

Neboť tvé je království i moc i sláva na věky.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Pixabay

Mám ráda asijskou kulturu a jídlo. Jednoho dne mě napadlo, že by cíl mé další cesty mohl být Myanmar. Největší stát v jihovýchodní Asii, který je zatím tak trochu tajemnou zemí. Lákalo mě poznání původní atmosféry, kterou si země zachovala díky vojenské izolaci a hospodářské stagnaci. Lidé zde více než půl století žili v izolaci pod vládou generálů a navštěvovalo ji velice málo turistů. V posledních sedmi letech tento stát zažívá velké politické a ekonomické změny a je tak pro návštěvníky dostupnější. Rovněž jsem se těšila na velké množství kulturních památek. Vždyť je to země silně nábožensky založená a ve starobylých městech je vybudováno tisíce pagod a klášterů. Začala jsem si zjišťovat informace a prohlížet mapu.

 

Mezi Čínou a Indií

Myanmar (dříve Barma) vznikl v údolí řeky Iravádí, která je kolébkou civilizace podobně jako Ganga nebo Nil. Spojujícím kulturním vlivem byl jednoznačně budhismus, který zde přetrvává dodnes. Ovšem jsou zde také křesťanské a muslimské menšiny.

Dějiny Myanmaru odráží její polohu na rozhraní mezi Čínou, Jihovýchodní Asií a indickým kontinentem. Země vždy musela odrážet útoky znepřátelených království a čelit silným kulturním vlivům. Byla snaha ji rozdělit na množství malých království.

Do roku 1948 byla pod britskou kontrolou. V letech 1948–1962 se vedli boje za nezávislost a postupně vznikla většinová barmská vláda. Roku 1962 došlo k vojenskému převratu. Vládu v zemi uchopila Revoluční rada, která zrušila ústavu a vyhlásila cestu k socialismu. Demokratické reformy se místní obyvatelé dočkali až v roce 2011.

 

Základní vybavení na cestu

Hlavní město je od roku 2005 Naypyidaw. Do té doby to byl po dlouhou dobu Yangon. Rodným jazykem je barmština, ale ve větších městech jsme se také domluvili anglicky. Místní měna je Kyat. Dočetla jsem se, že na cestu je třeba mít s sebou v hotovosti dostatek amerických dolarů, nejlépe neopotřebovaných bankovek. To se nám na místě potvrdilo, na bankomaty se zde spoléhat nedá, především mimo velká města jsme téměř žádné nepotkali.

Vhodné oblečení zakrývá celé nohy a také ramena. Na posvátná místa je to nutné, navíc se musí sundávat boty, které se nechávají před chrámem. Tílko a kraťasy si jinde vzít můžete, ovšem Barmáncům to jistě není příjemné, i když nedají nic znát.

Koupila jsem si zavinovací sukni až na zem a v té strávila téměř celou dovolenou. Opravdu doporučuji vzít si minimum věcí, všude za pár korun ochotně šaty vyprali. Místní nosí zavinovací dlouhé sukně z nejrůznějších barvených, ručně vyrobených látek. Ženy k nim mají většinou ušitou i krásnou halenku s dlouhým rukávem.

Na cestu jsme se vydali v listopadu. V Myanmaru tehdy začíná hlavní turistická sezona, která končí až v únoru. V těchto měsících by zde mělo převládat azurové nebe a teploty okolo 32 °C. Nestřídají se zde čtyři roční období, země leží v tropickém klimatu a střídá se sucho s vlhkem a obdobím dešťů. Měli jsme štěstí, počasí vyšlo a pršet začalo až v den odletu.

Průměrná cena letenky je 18 až 25 tisíc a let trvá přibližně 20 hodin s dvěma přestupy. Létá se například přes Vídeň a Bangkok. V některých měsících přes Dubai s jedním přestupem.

Ubytování jsme řešili on-line. Z Prahy jsme si zařídili pouze první noc v Yangonu, kam jsme přiletěli pozdě večer. Přespávali jsme v hotelech různé kvality a nikde nebyl problém se připojit na internet.

 

Cestou necestou

Cestovali jsme místními autobusy. Ve městech vždy funguje řada cestovních kanceláří, které zajišťují přepravu. Mají stánky na velkých autobusových stanicích, kde se dá domluvit. My jsme většinou poprosili recepčního v hotelu, který autobus na následující den telefonicky zamluvil. Velice mile nás překvapilo, že v ceně jízdenky je vždy také přeprava od hotelu na nádraží. Další výhodou je, že na recepci jsme se vždy v celku dobře domluvili anglicky.

Samotná cesta autobusem je zážitek spíše pro silnější povahy. Cesty jsou nezpevněné a mnohdy se jede třeba dvě stě kilometrů i osm hodin. Autobusy i mikrobusy jsou přeplněné lidmi a jejich věcmi, uličky se plní sklopnými sedadly, působí to trochu stísněně. Na první cestě nás překvapilo, že řidiči všem rozdali černé igelitové pytlíky. Nechápali jsme, na co jsou, než vytáhli betel, který celou cestu všichni včetně nich žvýkali a plivali do zmíněných pytlíků nebo z okna.

 

Betelové sousto je rostlinná droga, kterou používají lidé v jihovýchodní Asii jako stimulant třeba místo kávy. Zelený list pepřovníku betelového se potře hašeným vápnem a zabalí se s nedozrálými plody palmy arekové. Při žvýkání se uvolňuje arecaidin, který barví sliny červeně. Vápno likviduje sklovinu a dráždí sliznici. Náruživí žvýkači mají červený, černý nebo prořídlý chrup a pohled na jejich úsměvy až trochu děsí.

 

Mezi většími městy je možné použít vnitrostátní leteckou přepravu nebo se vydat vlakem. Koleje však nejsou tolik rozšířené, jsou také nekvalitní, proto cesta nebývá o moc rychlejší než autobusem. Místní lidé si cizinců příliš nevšímají. Jsou velice slušní a člověk si zde připadá naprosto bezpečně. Nikde se nesmlouvá, ceny jsou pevně stanovené. V zemi panuje v těchto věcech opravdu pořádek – jsou to pozůstatky minulého režimu.

 

Pláž Ngwe saung

Tohle místo bylo jako stvořené pro odpočinek. Prázdná pláž i hotely, úžasné západy slunce, prostě ráj. Nikde jsme nepotkali turisty, ve městě velice dlouho trvalo, než jsme našli směnárnu a někoho, kdo bude rozumět a poradí s další cestou. Druhý den jsme dostali od místních mladíků, projíždějících po pláži na motorce, pozvánku na fire-show. Každý večer se konala v místním baru s názvem UME. Tohle místo musím určitě doporučit. Výborné jídlo, silné drinky, milá obsluha a taneční hudba. K našemu údivu tu také byli turisté z různých koutů Evropy a tančilo se až do rána. Vystoupení s ohněm předvedli mladíci z pláže a byl to krásný zážitek. Doslova mě ohromila jejich slušnost, skromnost a pokora.

Po třech dnech odpočinku jsme se vydali na první dalekou cestu do Baganu. Prvních šest hodin jsme jeli minibusem do města Paya. Vůbec jsme se nemohli poskládat, ve voze pro deset nás jelo asi dvacet a hromada věcí. Sedačky byli maličké a opěradla rozbitá. Na místě jsme se ptali po autobusu na Bagan a tři Barmánci na skútrech nás odvezli na autobusové nádraží. Zjistili jsme, že žádný noční autobus nejede. Nakonec jsme odjeli o hodinu později do Mandalay velkým a pohodlným autobusem, který jel celou noc a my mohli v klidu spát.

 

Druhé největší město

Naše další zastávka byla trochu neplánovaná. Mandalay je po Yangonu druhým největším městem země. Leží severně od metropole necelých sedm set kilometrů a dá se do něj dojet poměrně rychle po hlavní barmské dálnici. Rozkládá se na březích řeky Iravádý.

První odpoledne jsme se procházeli městem, které se nám zdálo být velice klidné. V centru jsme unavení horkem asi dvě hodiny obcházeli Mandalajský palác. Byla to pevnost obklopená hradbami dlouhými 3,2 kilometru, vysokými 8 metrů, která je obehnána vodním příkopem širokým 70 metrů. Přečetli jsme si, že dříve v něm sídlili dva barmští králové. V březnu 1945 vypukl požár při bojích s britskými vojsky a zcela místo zničil. Zachovaly se pouze hradby a příkop. Palác tak musel být postaven znovu. Část paláce je přístupná návštěvníkům, uvnitř jsou různé pavilony, kde jsou například muzea.

Druhý den dopoledne jsme vyrazili na výhled na Mandalay hill. Mandalajská hora je vysoká 230 metrů a pěší výšlap po schodech trvá asi půl hodiny. Nahoru jezdí výtah a dolů jezdící schody. Šli jsme pěšky, bosi a cestou si prohlíželi oblečení, šátky, náramky, obrázky a další věci, které prodávají obchodníci na schodech. Mandalay bylo velice levné, podobné věci se daly koupit i v dalších městech, ale většinou za úplně jiné ceny.

Cestou nahoru jsme poprvé potkali české turisty. Měli jsme ještě několik zastávek ve svatyních se sochami Budhy a nakonec nás odměnil krásný výhled na město.

Odpoledne jsme navštívili Mahamuni Buddha. Chrám velkého zlatého Budhy je nejuctívanější svatyní. Vstup do zlaté místnosti je povolen pouze mužům. Ženy se smějí dívat pouze prostřednictvím kamer a obrazovek, které jsou kolem rozmístěné. Před chrámem lze koupit zlatý nalepovací papírek a poctít jím Budhu. Četli jsme, že vrstva takových papírků je už asi 15 centimetrů široká.

Poslední den nás ráno vyzvedl taxíkář, který měl připravený program na celý den. Navštívili jsme nejznámější místa plné turistů, což byla velká změna oproti dosavadnímu cestování. Výhodou bylo, že jsme stihli ještě hodně vidět. Další plus bylo, že průvodce mluvil velmi dobrou angličtinou a my se mohli na mnohé doptat. Podobných průvodců jsme potkali během dovolené více a všichni se o nás báječně postarali.

Autorka: Lucie Hrubá, Foto: autorka 

Nejrozšířenějším náboženstvím světa je křesťanství. Mohlo by se zdát, že ho nemusíme nijak zvlášť představovat a že je všem dobře známé, ale přesto se najde řada zajímavostí a informací, které nás mohou překvapit. V rámci našeho seriálu o světových náboženstvích tedy začneme právě u něj.

 

Křesťanství patří mezi takzvaná „abrahámovská“ náboženství. To znamená, že spolu s judaismem a islámem náleží do jedné rodiny náboženství, která sdílí část společné kultury a do určité míry i posvátné texty. Naopak liší se od nich ve víře v Ježíše Krista jako Syna Božího a Spasitele, učením o Nejsvětější Trojici a slavením křtu a eucharistie či večeře Páně jako základních obřadů křesťanského života.

 

Je Evropa ještě křesťanská?

Ke křesťanství se na celém světě hlásí asi 2,5 miliardy věřících. To z něj dělá nejpočetnější náboženskou skupinu v absolutních číslech, pokud počítáme zastánce všech jednotlivých církví, konfesí a vyznání dohromady. Dá se zjednodušeně říci, že asi každý třetí člověk na světě je křesťan. Početně v současnosti křesťanství masivně narůstá v Africe a jihovýchodní Asii, zatímco tradiční křesťanské země v Evropě a Severní Americe zažívají spíše úbytek věřících. Přesto ale platí, že asi 75 % Evropanů se identifikuje jako křesťané. Evropské země s největším procentuálním počtem zastoupení křesťanů v populaci jsou Portugalsko, Irsko a Polsko s převažujícím počtem katolíků a Srbsko a Rumunsko, kde tvoří drtivou většinu pravoslavní. Naopak v zemích, jako je Estonsko nebo Česká republika, je počet křesťanů a počet věřících velmi nízký.

 

Historické formování

Můžeme s jistou mírou zjednodušení říci, že křesťanství vzniklo v 1. století po Kr. z některých proudů v judaismu. Ústřední postavou vzniku křesťanství je samozřejmě sám Ježíš, historická postava, kazatel a náboženský vůdce, který byl římskou mocí popraven někdy kolem roku 30. po Kr. O Ježíšovi nacházíme zmínky i u nekřesťanských autorů, zejména u židovského historika Josepha Flavia, ale i u některých pozdějších římských spisovatelů a historiků. O jeho existenci tak nepanují mezi seriózními historiky žádné výrazné pochyby. Z křesťanského pohledu popisuje Ježíšův život a působení Nový zákon, soubor raně křesťanských spisů, které se vedle Tóry, Proroků a Spisů, tedy vedle Starého zákona, staly postupně posvátným textem nebo též Písmem Svatým křesťanů.

Zásadní krok udělalo křesťanství už v počátku svého šíření, když začalo se svým poselstvím oslovovat i příslušníky nežidovských národů. Velice rychle se tak rozšířilo po celém Středomoří a počet těchto „křesťanů z pohanů“ brzy překonal počet křesťanů židovského původu, kteří se někdy jen obtížně rozcházeli s náboženskou praxí judaismu. Pro další formování křesťanství byl rozhodující rok 313, kdy císař Konstantin Veliký prohlásil křesťanství, do té doby v Římské říši více či méně pronásledované, za tolerované a svobodně vyznávané náboženství. O necelých 70 let později se pak v říši stalo oficiálním náboženstvím.

 

Církev a církve

Ve vyznání víry, závazným od roku 451, křesťané vyznávají: „Věřím v jednu svatou, všeobecnou apoštolskou Církev,“ a vyjadřují tak svoje přesvědčení, že pozemská církev by měla žít v jednotě, protože představuje mysticky chápané Tělo Kristovo, jak je to jasně vyjádřeno už Pavlově 1. listu křesťanům do Korintu: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“ Navzdory tomu ale v dějinách došlo v křesťanství k mnoha různým rozdělením a formováním jednotlivých církví, konfesí a denominací. První velké rozdělení nastalo už kolem roku 451. Křesťané z oblastí mimo Římskou říši nebyli schopni dorazit na koncil v Chalcedonu a kvůli terminologickému nedorozumění následně odmítli jeho závěry. Tím vzniklo to, co dnes nazýváme orientální pravoslavné církve. Jsou rozšířené zejména na Blízkém východě a v Egyptě (zde je to hlavně církev koptská). Orientální pravoslavní představují s cca 76 miliony věřících 4. největší skupinu křesťanských vyznání. Další velké rozdělení nastalo v roce 1054, kdy z věroučných ale také politických důvodů nastal rozkol mezi západní a východní částí církve a výsledkem toho je katolická církev na západě a pravoslavná na východě. Třetím nejzásadnějším rozdělením je pak evropská reformace v 15. a 16. století, která postupně dala vzniknout velkému množství evangelických nebo také protestantských církví.

 

Sekty a okrajové proudy

Ke křesťanství se ovšem tak či onak hlásí i některé proudy, které většina křesťanů neuznává. Jedním takovým příkladem mohou být například Svědkové Jehovovi, kteří vznikli v křesťanském prostředí Spojených států v 70. letech 19. století a kteří odmítají mimo jiné základní křesťanské učení o Trojici a o Ježíšově božství. Tato skupina je i v České republice dobře známá svou velmi aktivní misijní činností. Křesťanské kořeny má i Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, lidově nazývaná „mormoni“. Ta má počátek ve 20. a 30. letech 19. století v údajných zjeveních jistého Josepha Smitha v USA. Mormoni sice uznávají Bibli jako Písmo Svaté, ale vedle ní mají ještě další, vlastní texty, zejména Knihu Mormon. Polygamie, která byla v mormonismu zpočátku praktikovaná, byla na nátlak amerických úřadů zrušena roku 1890. Nejvíce mormonů žije v americkém státě Utah, ale jsou také misijně činní na celém světě včetně České republiky.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test