český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Milosrdenství mezi zbraněmi, tak znělo první heslo celosvětově působící organizace později pojmenované jako Mezinárodní hnutí Červený kříž. Krátce po jeho založení vznikaly národní společnosti a Československý červený kříž byl ustanoven právě před sto lety.

 

Hlavním impulsem k založení společenství, které by chránilo zdraví, důstojnost a snižovalo utrpení lidí v nouzi následkem válek, přírodních nebo technických katastrof a epidemií bez ohledu na národnost, původ, politický názor nebo náboženství byla válečná zkušenost švýcarského obchodníka Jeana-Henriho Dunanta. Ten shodou náhod zažil jednu z nejkrvavějších bitev své doby, bitvu u Solferina 24. června 1859.

Tehdy nebylo obvyklé, aby se o zraněné vojáky v boji někdo staral, proto byli ponecháni vlastnímu osudu. Což zvyšovalo počet mrtvých, kteří by při včasném zákroku mohli žít. S tím se nemohl Dunant smířit, a po krvavých jatkách sepsal publikaci Vzpomínka na Solferino obsahující myšlenku na zřízení organizace připravující se v míru na pomoc zraněným v příštích válkách a také na kodifikování ochrany těm, kteří pomoc poskytují.

Svou vizi šířil mezi vlivné osoby tehdejší doby osobní intervencí, přímluvami i zasláním své útlé knihy. Podařilo se mu získat mnoho podporovatelů, mezi nimi i švýcarského právníka Gustava Moyniera, který byl prezidentem ženevské Společnosti pro veřejné blaho. Na její schůzi 9. února 1863 byla jmenována pětičlenná komise, která se měla záležitostí založení organizace v duchu Dunantových myšlenek zabývat. Později se jí začalo říkat „výbor pěti“. Patřili do ní Gustave Moynier, Louis Appia, Théodore Maunoir, generál Henri Guillaume Dufour a Jean-Henri Dunant. Komise dostala oficiální název Mezinárodní komitét.

 

První ženevská konference

Ve dnech 26. až 29. října 1863 proběhla v Ženevě konference, jíž se zúčastnilo třicet šest zástupců ze šestnácti zemí. Delegáti přijali Rezoluci konference, ve které vyzývají ke zřizování Výborů pro pomoc raněným už v dobách míru a dohodli se na přípravě dobrovolných zdravotníků a ošetřovatelů. Dále vytyčili zásadu nedotknutelnosti a neutrality zdravotnických zařízení a personálu, který bude nadále označován červeným křížem, jenž byl přijat jako univerzální znak nově založené organizace. Fakticky tím došlo k založení Mezinárodního výboru Červeného kříže.

O více než tři čtvrtě roku později byla zahájena další konference, na které byly rozšířené a podrobněji zpracované mezistátní smlouvy, protože praxe ukázala, že znění Rezoluce je málo dostačující. Během druhé konference se sestavil definitivní text první Ženevské úmluvy (nazývané také konvence), která funguje jako základ soudobého mezinárodního humanitárního práva. Československo ji ratifikovalo v roce 1919.

 

Situace v českých zemích

První bod Rezoluce z roku 1863 ukládal jednotlivým zemím zřizovat národní společnosti Červeného kříže. Třináctou zemí, kde byl spolek založen, se 5. září 1868 stal Vlastenecký pomocný spolek pro Království české, předchůdce pozdějšího Československého (a Českého) červeného kříže. Spolek se zabýval především získáváním ošetřovatelů raněných a vytipováváním vhodných budov s volnými lůžky v případě potřeby. Dále pak podporoval invalidy, vdovy a sirotky.

Souběžně s ním byl na konci 19. a na počátku 20. století činný také Dámský pomocný spolek Červeného kříže pro Království české, který se zabýval především zajišťováním lůžek pro případ války, sběrem nejrůznějšího materiálu, zajišťováním dodávek potřeb první pomoci pro vojáky a soustavnou péčí o spolek ošetřovatelek. V čele zemského spolku Červeného kříže pro království České stál hrabě Ervín Nostic, ženský spolek vedla kněžna Ida z Lobkovic.

 

Vznik samostatného Československa

Oficiálně se navazující sdružení ustanovilo až 6. února 1919. V tento den totiž odpověděl dopisem prezident T. G. Masaryk, že souhlasí se vznikem nové organizace a jmenováním své dcery Alice do funkce předsedkyně. Mezinárodní výbor Červeného kříže uznal československou národní pobočku 1. prosince téhož roku. V meziválečném období v mnoha případech spolek suploval státní zdravotní správu anebo ji doplňoval. Vedle budování zdravotních ústavů, poraden, jeslí, sirotčinců, starobinců také pomáhal zajatcům a uprchlíkům nebo rozvíjel zdravotnickou osvětu.

Během protektorátu Čechy a Morava byl v roce 1940 rozpuštěn a mnoho členů vězněno v koncentračních táborech. Ti, kteří zůstali na svobodě, se aktivně účastnili odboje a pomáhali, kde bylo potřeba. Po druhé světové válce navázal Československý červený kříž (ČSČK) na předválečné tradice a zřídil také Pátrací službu ČSČK, která pomáhala vyhledávat nezvěstné osoby, ať už byly zavlečené na nucené práce, staly se vězni koncentračních táborů nebo se jednalo o účastníky válečných konfliktů.

Únorový převrat znamenal výraznou změnu v činnosti. ČSČK ztratil svou samostatnost i nezávislost a musel se tím odklonit od svých sedmi základních principů. Z činnosti vymizely některé tradiční funkce, jež se nahradily jinými. Organizoval dobrovolné dárcovství krve, školil odbornou i laickou veřejnost, vedl zájmové kroužky a tábory. Sametová revoluce přinesla návrat k základním principům hnutí i původním činnostem a od 5. června 1993 působí pod názvem Český červený kříž.

 

Sedm základních principů Mezinárodního hnutí Červeného kříže

* humanita * nestrannost * neutralita * nezávislost * dobrovolnost * jednota * světovost *

 

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Pixabay

Kniha s tímto názvem vyšla zcela nedávno. Její hlavní postavou je nenápadná postarší paní, která dokonalou češtinou líčí své zážitky, bez ohledu na to, že se přihodily před desítkami let. Do kolonky „datum narození“ si píše rok 1935. Přesto u ní nemůže být ani řeči o problémech s pamětí. Paní Eva Tůmová je poslední žijící pamětnicí, rodinnou přítelkyní a hospodyní, která prožila posledních pět let společně s rodinou Jana Wericha ve vile na Kampě. A rozhodla se o své zážitky podělit.

 

 

Když pročítám knihu vašich vzpomínek, připadá mi až neuvěřitelné, co všechno se může vejít do jednoho života. Kdy jste se rozhodla své zážitky zaznamenat a předat je tím široké veřejnosti?

To rozhodnutí přišlo skoro symbolicky, v době, kdy se po rekonstrukci slavnostně otvírala Werichova vila na Kampě. Tehdy jsem byla oslovena, abych přinesla svědectví, jak to ve vile vypadalo v době, kdy jsem tam žila společně s Werichovými. Samozřejmě jsem taky musela prozradit, co se tehdy u Werichů vařilo. Já jsem sice ve vile nepůsobila pouze jako kuchařka, i když se to někdy takto prezentuje, ale ke kuchyni jsem měla velmi blízko. A když Jan Werich zjistil, že mě vaření baví, musela jsem nějakou tu dobrotu občas připravit. Na Kampě ale byla řada lepších kuchařek, třeba Frances Ježková, která se vrátila z Ameriky, kde skutečně jako excelentní kuchařka pracovala. No a krátký čas poté jsem se seznámila s nakladatelem Pavlem Mészárosem, který mi při našem prvním setkání řekl, že tyhle moje vzpomínky je třeba sepsat a vydat, aby tady zůstaly pro další generace. Ujal se i úlohy spoluautora, takže nakonec jsme knihu úspěšně dokončili a letos v lednu slavnostně pokřtili – samozřejmě ve Werichově vile.

 

 

Jak a kdy jste se vlastně s Werichovými seznámila?

To je hodně dávno, bylo mi jedenáct a já se na skautském táboře seznámila s Janou Werichovou, s níž jsem sdílela jeden stan. Skamarádily jsme se a vzájemně si jazykově vypomáhaly. Ona mě učila angličtinu, a protože díky svému pobytu v Americe trochu plavala v češtině, tak já jsem jí zase pomáhala s mateřštinou. Po táboře jsme se často navštěvovaly, chodila jsem na Kampu, kde jsme si hrály na dvoře vily, a s námi i spousta dalších kamarádů. Řádili tam s námi třeba bratři Martin a Petr Štěpánkovi, co bydleli nedaleko. To vše k nelibosti básníka Vladimíra Holana, který bydlel v přízemí vily a naše dětské hry z duše nesnášel. Vždycky se zavřel v bytě a zatáhl všechny těžké závěsy. Nakonec se odstěhoval. Nevím, možná jsme k tomu přispěli i my a naše dovádění.

 

Jak se stalo, že jste s Werichovými sdílela společnou střechu nad hlavou?

Když jsme já i Jana dospěly do studentských let, na čas jsme se odloučily. Jana absolvovala konzervatoř, skončila v divadle takzvaně „na oblasti“ a občas mi poslala pozvánku na premiéru. Zlomové bylo naše setkání v roce 1975, kdy jsem se cestou z nějakého pohřbu ocitla na Kampě a Jana tam zrovna venčila rodinného mazlíčka, jezevčíka Cvočka. Já na tom nebyla psychicky nejlíp, měla jsem po rozvodu a děti mi emigrovaly do Kanady. Jana byla taky rozvedená a doma měla tehdy prvňačku Fanču. Tak jsme se zase po letech sešly ve vile a já Janě nabídla, že jí pomůžu s Fančou, protože ona byla velmi vytížená, a já měla šanci, že se zase budu mít o koho starat a budu tak líp snášet to tehdejší osamění. Začala jsem Fanču vodit na kroužky, pomáhat jí s učením a jezdit s ní do přírody, třeba na mou chatu v Krkonoších, nebo do Werichovy roubenky na Sázavě. Bydlela jsem tehdy sama v domě na Bílé Hoře a vždycky večer jsem do něj z Kampy vracela. Až mi po čase Jan Werich nabídl, abych se nastěhovala do podkrovního pokojíku ve vile a zůstala tam s nimi. Tak jsem prožila nezapomenutelných pět let.

 

 

První kapitola knihy je věnována vašemu dětství a mládí, které je spojeno s pohnutými osudy vašeho otce, zasloužilého legionáře a bojovníka na blízkovýchodní frontě generála Karla Střelky, mimo jiné spolužáka Karla Klapálka. Jak se to odrazilo na osudech vaší rodiny?

Tatínek byl typ zásadového a férového člověka, který službu v armádě bral skutečně jako vlasteneckou povinnost, v době, kdy slovo vlastenectví ještě mělo svou váhu. Když se po skončení první světové války vrátil jako legionář, začal ihned pracovat pro novou republiku. Když pak všechny snahy přerval příchod nacismu, tatínek jen tak tak uklouzl gestapu a podstoupil dramatickou anabázi do Anglie, kde začal působit jako důstojník pod velením Benešovy exilové vlády. To se projevilo i na osudu zbytku rodiny. Maminka byla deportována do německého internačního tábora ve Svatobořicích, kde zůstala až do konce války. Já s bratrem jsme zůstali sami, ale naštěstí se v našem okolí našli lidé ochotní nám pomoct. Když se pak maminka vrátila do Prahy, několik týdnů jsme ji museli schovávat ve sklepě našeho domu zasypanou uhlím, protože v Praze ještě nebylo bezpečno. Tatínek se po osvobození vrátil taky, a představte si, že až do svého návratu žil v přesvědčení, že maminka v táboře zahynula. Dostal totiž falešnou informaci. Bylo to tedy opravdu nezapomenutelné setkání.

 

Ale pokud vím, moc se vám neulevilo. Co nedotáhli nacisté, dokončili komunisti…

Ano, tatínek jako legionář neměl opravdu na růžích ustláno. S příchodem únorových události roku 1948 se začal nový režim projevovat ve své zvrácenosti. Tatínek byl uvězněn a bez soudu strávil několik let po komunistických kriminálech. Naše rodina byla bez podpory, maminčino zdraví bylo podlomeno léty strávenými v táboře, takže nebyla schopná práce. Já tehdy při studiu vydělávala na živobytí, třeba tím, že jsem na zapřenou pracovala v továrně na motocykly nebo pomáhala známým prodávat klavíry. Ale o tom všem a spoustě dalších zážitků se čtenář dočte v naší knize…

 

Autor: redakce, Foto: AOS Publishing

Univerzita Karlova v rámci svých cílů mezigeneračního soužití zahájila Program sdíleného bydlení. Tento projekt reaguje na současnou demografickou a sociální situaci v hlavním městě. Konkrétním cílem je kromě rozvoje mezigeneračních vztahů také podpora sociálních vztahů starších osob a jejich udržení co nejdéle ve svém domácím prostředí. Současně program usiluje o zlepšení podmínek ubytování studentů a o lepší poznání mezigeneračních vztahů.

 

Společné soužití má mnoho výhod. Starší osoby, sdílející jednu domácnost se studentem či studentkou, mají postaráno o společnost a současně mohou nahlédnout do života mladých lidí. Student se stává blízkým člověkem, který pomůže nakoupit, zajistí doprovod k lékaři, navštíví se seniorem kino nebo divadlo, půjde s ním na procházku. Mladí lidé mají zajištěné ubytování, mohou se v klidu věnovat učení a v neposlední řadě získávají příležitost se obohatit zkušenostmi starších osob, se kterými sdílí společnou domácnost. Co se skrývá pod názvem sdílené ubytování na Univerzitě Karlově, komu je program určen a další zajímavosti objasnila doc. Dr. Věra Hoffmannová, která je za projekt zodpovědná.  

 

Jaké vidíte výhody ve společném soužití?

Sdílené bydlení zajišťuje mezigenerační soužití osamělých starších osob s univerzitními studenty. Jejich vzájemné soužití bezesporu obohacuje obě strany. Stát se snaží všemožně podporovat aktivní a důstojné stárnutí populace. Rovněž naše univerzita je do tohoto procesu zapojena a velmi aktivně přispívá k rozvoji mezigeneračního soužití. A to nejen na poli vzdělávání, jak už to velmi úspěšně činí mnoho let ve formě Univerzity třetího věku, ale přispívá i k řešení problému aktivního stárnutí. Do společenského života se snaží seniory zapojovat i díky dalším aktivitám. Proto je tato forma bydlení ideální. Starší osoby zůstávají déle ve svém domácím prostředí, cítí se užitečnými, jsou zapojeny do společenského dění a mají větší pocit bezpečí ve svém domově. Díky vzájemnému soužití mohou nahlédnout do dění na univerzitě, snažit se pochopit cíle a představy dnešních mladých lidí a naopak je obohatit o vlastní zkušenosti a znalosti. Zároveň studentům poskytnou přechodný domov po dobu studia. Obě strany se tím vzájemně a velmi užitečně obohatí. V krátkosti lze tedy říct, že se jedná o iniciativu univerzity, jejímž úkolem je přispět k vyřešení dvou problémů současné společnosti: zapojit seniory do aktivního mezigeneračního společenského soužití a pomoci studentům najít vhodné ubytování v domácím prostředí.

 

Hodí se pro každého?

Program je určen starším osobám ochotným sdílet svou domácnost s univerzitním studentem. Zájemce musí být starší šedesáti pěti let, žít sám, být soběstačný, mít potřebnou motivaci a smysl pro soužití s mladým člověkem, vlastnit byt, který splňuje nezbytné hygienické podmínky a volný pokoj pro budoucího spolubydlícího, který bude zapsán nejméně na jeden semestr na univerzitě. Přihlásit se do programu je jednoduché. Stačí vyplnit přihlášku na našich webových stránkách, zavolat nám nebo poslat e-mail. Brzy je kontaktován odpovědnou pracovnicí Univerzity Karlovy a je zahájen výběr vhodného spolubydlícího podle příslušných kritérií. Soužití se uskutečňuje na základě Dohody o soužití, která je podepsána předem a která reguluje závazky a práva jednotlivých stran.  

 

Máte představu, jak soužití funguje v praxi?

Jak funguje soužití v praxi, jsem měla možnost prověřit přímo. Myšlenka sdíleného bydlení není nová. Jsou země, kde obdobný program úspěšně funguje mnoho let. Ve své většině jej organizují buď neziskové organizace, nebo přímo univerzity. Po rozhodnutí pana rektora Univerzity Karlovy, prof. MUDr. Tomáše Zimy DrSc., zavést tento program na UK, jsem se informovala, jak tyto programy fungují v jiných zemích a který způsob by byl nejvhodnější pro naše poměry. Dostalo se mi velkorysé pomoci od kolegyň Carmel Hurst a Lynnet Grocke z australské instituce HANZA a také od kolegů ze tří španělských univerzit Universidad de León, Universidad de Burgos a Universidad de Valladolid, kde tento program existuje již dvacet let. Systém používaný na španělských univerzitách se zdá jako velmi vhodný, a tak se snažíme jej přizpůsobit našim podmínkám. Výhodou španělského programu je, že velmi úzce spolupracuje s místními úřady, kterými je velkoryse finančně podporován. Kromě pomoci zahraničních univerzit a institucí, které se zabývají homesharingem, jsme oslovili a požádali o spolupráci Život 90.

 

Jak dlouho běží projekt u vás?

Jsme ve fázi pilotního programu, proto se zatím nemůžeme pochlubit konkrétními příběhy soužití mezi seniory a studenty. V únoru začne první soužití v našem studijním středisku Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Mariánských Lázních. Vedoucím projektu sdíleného bydlení, zde je pan Mgr. Petr Hála, ředitel Studijního střediska ÚJOP UK, který zajistil podporu místního úřadu, pan starosta ing. Martin Kalina osobně převzal záštitu. Doufáme, že zkušenost bude dobrá a hodná následování dalšími zájemci.

 

Narazili jste na nějaká úskalí?

Snažíme se propagovat program pomocí webových stránek, prezentacemi a propagováním této akce mezi zájemci o studium na Univerzitě třetího věku. Narážíme na to, že v České republice není příliš zažité sdílení domácnosti s cizí osobou. Má to několik důvodů, z nichž tím nejdůležitějším je, že domácnosti nedisponují volným pokojem pro studenta. Dále musíme bojovat s jistou nedůvěřivostí seniorů vůči všemu neznámému, neprozkoumanému. Doufáme, že toto vše se časem poddá, hlavně až senioři uvidí, jak užitečné je žít s mladým člověkem.

 

Zmínila jste Život 90. Oč se jedná?

Oslovili jsme Život 90 z několika důvodů. Jejich záslužná činnost a odbornost v oblasti péče o seniory je všeobecně známá. Od první chvíle jsme se setkali se vstřícností a snahou se s námi do projektu sdíleného bydlení zapojit. V této chvíli jsme těsně před podepsáním dohody o spolupráci. S jejich odborníky spoluvytváříme dotazníky pro seniory a konzultujeme všechny důležité kroky, které podnikáme. Ještě bych ráda v krátkosti připomněla, čím obohacuje a zkvalitňuje život našich seniorů. Už dvacet sedm let ovlivňuje životy dříve narozených, pozorně sleduje, co se v seniorské problematice děje, a snaží se zasahovat do dění. Mají zástupce třeba v Radě vlády pro seniory a stárnutí populace, spolupracují s několika právníky, kteří poskytují zdarma právní poradenství a zastávají se seniorů v obtížných situacích. Pracovníci na lince důvěry Senior telefon se denně setkávají s příběhy o nespravedlnosti a křivdách vůči starým lidem, kterým poskytují pomoc. Každoročně organizují mezinárodní konferenci Stáří spojuje a vyslali do české společnosti poselství s konkrétními návrhy na zlepšení situace starších spoluobčanů. Pomohli stovkám starších lidí v rámci registrovaných sociálních služeb. Zajišťují pro ně jazykové kurzy nebo sportovní či výtvarné aktivity, přednášky na téma lékového poradenství, finanční gramotnosti a mnoho dalších. Bezpočet seniorů díky Životu 90 navštěvuje divadelní nebo filmová představení nebo besedy se zajímavými hosty. Desítky z nich pobývají v jejich ‚rodinném‘ odlehčovacím centru, využívají podpory fyzioterapie a rehabilitace, jezdí na výlety. Líbí se nám, jaké vyžití a péči senioři v Životě 90 mají.

 

Vizitka organizace Život 90, z. ú.: 

  • nezisková organizace, která nabízí širokou a pestrou škálu služeb seniorům a jejich blízkým s cílem zlepšovat kvalitu jejich života
  • vychází z přesvědčení, že stáří lze prožít aktivně, ve zdraví a hlavně důstojně
  • o seniory se nejen stará, ale vytváří jim podmínky, aby byli soběstační a naplno využívali své schopnosti a dovednosti
  • nedílnou součástí je dobrovolnické centrum, ve kterém se angažuje na sto padesát dobrovolníků, a tvoří tak jedno z největších dobrovolnických center zaměřené na seniory v České republice
  • kromě mnoha sociálních služeb provozuje také Divadlo U Valšů, kde se mohou setkat starší i mladší generace a vyměňovat si tak své zkušenosti, dovednosti a názory, stejně jako v komunitní kavárně v sídle společnosti
  • unikátní nabídka služeb umožňuje věnovat se seniorům komplexně a uspokojit tak všechny jejich potřeby – od krizové intervence, doprovázení, až po aktivizaci a socializaci
  • umožňuje uplatňovat koncept mezigeneračního setkávání v běžném životě a přispívat ke vzájemnému porozumění napříč generacemi
  • organizaci se daří efektivně oslovovat odbornou i laickou veřejnost a osvětlovat dogmata spojená se stárnutím v celospolečenské diskusi
  • nabízí různé formy pomoci a asistence
  • prostřednictvím obecně prospěšné společnosti Gerontologický institut vytváří prostor ke zkoumání širších souvislostí stárnutí a stáří, k řešení těchto témat na odborné úrovni a zároveň ke vzdělávání odborné i laické veřejnosti. Tyto aktivity jsou přístupné odborné veřejnosti z celé České republiky a konference mají zpravidla celostátní charakter

 

Jak může zájemce kontaktovat Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy?

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv

Světový den mládeže je pro církev vždycky mimořádnou událostí. Na jednom místě se sjedou mladí katolíci z celého světa, aby společně prožívali svou víru i vzájemné společenství. Letošní světový den mládeže se konal 22. až 27. ledna, účastnilo se jej okolo dvou set tisíc mladých lidí ze sto padesáti pěti zemí, a chyběla ani česká delegace. Jako velká posila pro všechny dorazil i papež František.

 

Panamský arcibiskup Ulloa Mendieta (na snímku) stojící v čele diecéze, která je hostitelem Světového dne mládeže 2019, promluvil v rozhovoru o svých nadějích v souvislosti s tímto dnem. Mluvil o očekávání mladých poutníků a popsal, jaké přivítání čekalo papeže Františka, který do Panamy dorazil 23. ledna.

 

Jak jste se připravoval na setkání s papežem a mladými lidmi z celého světa?

Základem naší přípravy je především modlitba. V posledních dvou letech jsme tento projekt vložili do rukou Pána a ustanovili 22. den každého měsíce jako den modliteb za Světový den mládeže. Vybrali jsme si právě 22. den, protože je to svátek sv. Jana Pavla II., který Světový den mládeže založil. Spolupracujeme také s velmi prestižní společností, která nám pomohla připravit vše velmi metodicky, což nám umožnilo krok po kroku budovat organizaci dne.

 

Jaký typ církve najde papež František?

Nalezne církev, která je mladá a radostná, autentická, multietnická a multikulturní, s živou vírou a závazkem hlásat evangelium. Církev, která nezklame víru, kterou papež vložil do této malé země, aby uspořádala jedinečnou historickou událost, jako je Světový den mládeže. Církev, která podle učení papeže Františka vychází k lidem a oslovuje ty, kteří jsou na okraji. Církev, která je v dialogu s těmi, kteří jsou „jiní, ale ne vzdálení“, a podporuje ekumenický a mezináboženský dialog. Církev, která slouží všem a nevylučuje nikoho.

 

Jak důležité jsou přitom problémy komunit původních obyvatel a migrantů?

Světový den mládeže je příležitostí zviditelnit tuto problematiku týkající se mladých lidí, zejména pak komunit migrantů, původních obyvatel a afrických komunit. Nemůžeme tyto skutečnosti ignorovat a musíme být dostatečně aktivní. Věřím, že program Světového dne mládeže pomůže soustředit se na tyto otázky a také na to, jak je může pomoci zodpovědět středoamerická církev.

 

Co očekáváte od letošního Světového dne mládeže?

Doufáme, že shromáždí co nejvíce mladých lidí z oblasti Střední Ameriky a vůbec amerického kontinentu. A pro ty, kteří nemohou být fyzicky přítomni, jsme se snažili zajistit, že mohou sledovat Světový den mládeže prostřednictvím různých komunikačních platforem. A také chceme, aby se mladí lidé stali více aktivními při hledání odpovědí na své existenciální otázky.

 

V co doufáte v souvislosti s mladými lidmi, kteří se zúčastní Světového dne mládeže?

Aby je objala milosrdná láska Otce, aby se co nejvíce poučili z katechezí a od papeže, který je přijde vyzvat, protože církev a společnost je potřebuje. A že budou muset mít odvahu odpovědět na Boží povolání svými modlitbami.

 

Účastní se i poutníci z Čech

Dvě stovky poutníků z České republiky doprovází do Panamy královéhradecký biskup Jan Vokál a ředitel Sekce pro mládež ČBK Kamil Strak. Česká výprava tráví dny ve farnosti Pražského Jezulátka v provincii Colón. Místní pro ně připravili seznámení s tradicemi, sportovní program, výlety a dny misií.

Premiérou letošního ročníku je také setkání nejméně tisícovky lidí různých domorodých etnik, zejména ze Střední Ameriky, které proběhne v diecézi David, kde sídlí zdejší nejpočetnější indiánské etnikum Ngöbe. A souběžně s ním se uskuteční setkání afroamerické mládeže. „Nesmíme zapomínat, že pro tak malou zemi je organizace takové akce velkou výzvou. Svatý otec nám ale svěřil tuto odpovědnost, a proto ho nesmíme zklamat,“ řekl mluvčí mládežnického setkání Giancarlo Candanedo pro Vatican News.

Světového setkání se má zúčastnit na čtyři sta biskupů a s organizací pomáhá až sedmatřicet tisíc dobrovolníků. Na závěrečnou mši svatou by podle organizátorů mohlo přijít až osm set tisíc věřících – včetně dosud nenahlášených poutníků. Mezinárodní setkávání mladých křesťanů inicioval v roce 1984 Jan Pavel II. a od té doby se konají jednou za tři roky. Příští se uskuteční v Portugalsku.

Doufáme, že shromáždí co nejvíce mladých lidí z oblasti Střední Ameriky a vůbec amerického kontinentu. A pro ty, kteří nemohou být fyzicky přítomni, jsme se snažili zajistit, že mohou sledovat Světový den mládeže prostřednictvím různých komunikačních platforem. A také chceme, aby se mladí lidé stali více aktivními při hledání odpovědí na své existenciální otázky.

 Autorka: Tereza Zavadilová a Vatican News, Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test