český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

V historii naší kopané je jméno Antonín Panenka nepřehlédnutelné. V roce 1980 zvítězil v anketě Fotbalista roku, o dvacet osm let později mu prezident Klaus udělil státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy. Na svém kontě má devatenáct reprezentačních a padesát devět ligových gólů. Je členem klubu Bohemians Praha 1905. Za Klokany nastupoval více než dvacet let, fanoušci milovali jeho fotbalové „parádičky“.

 

Na sklonku kariéry si podmanil srdce rakouských fanoušků, když pomohl k několika výrazným úspěchům klubu Rapid Vídeň. I dnes zůstává „ v Ďolíčku“, působí v roli čestného prezidenta, Bohemka je jeho celoživotní láskou.

 

Jak jste si užil letošní Mistrovství světa ve fotbale, vyšly vaše tipy?

Musím se přiznat, že z úvodních utkání jsem viděl jen různé úseky – zajímavosti, branky, od čtvrtfinále už celé zápasy. Smutné pro mě je, že se fotbalu věnuju přes padesát let a při tomhle mistrovství jsem zjistil, že mu vlastně nerozumím. Mužstva, která jsem tipoval, která měla „papírově“ vyhrát, většinou vypadla už v základních skupinách. Jediný tip, který mi vyšel, byli „černí koně“ šampionátu Belgie a Chorvatsko. Oba týmy se dostaly vysoko.

 

Potěšilo či naopak zklamalo vás něco?

Viděl jsem řadu vynikajících zápasů, kde padlo hodně branek, a to je pro diváky to pravé koření. Excelentní hráči – Belgičan Hazard a Chorvat Modrič hráli skvěle a potvrdili svou suverenitu. Zklamáním byli Němci, nikdo asi nečekal, že tak brzy vypadnou. Zdálo se mi, že v tom mužstvu nebyl dobrý duch. Společný cíl, vzájemná pomoc tady chyběly a já říkám, že to je takový dvanáctý hráč na hřišti.

 

Je rozdíl mezi pojetím dnešní hry a fotbalem, který jste hrával vy?

Obrovský. Když někde dávají záběry zápasů z „našich časů“, ptají se všichni, proč to pouštějí zpomaleně… Fotbal se neskutečně zrychlil, je daleko agresivnější, hráči mají ohromnou fyzičku a jsou univerzálnější, skoro všichni hrají stejně nebo aspoň podobně, nemít cedulku na zádech, ani by se nepoznalo, kdo je kdo. Dříve bylo daleko víc prostoru pro technické akce, mně osobně se zdál fotbal líbivější.

 

Co podle vás potřebuje český fotbal, aby se s námi ve světě zase počítalo?

Lépe pracovat s talenty. Kvalita našich současných hráčů není bohužel na úrovni vrcholných evropských klubů, řada hráčů je venku, ale žádný z nich ve špičkovém mužstvu. Chybí výrazné individuality. Talentů je dost, ale ztrácejí se. Odcházejí do zahraničních angažmá velmi brzy, nejsou připraveni, nemají herní zkušenosti, pak jen střídají, sedí na lavičce, neprosadí se a vracejí se domů s promarněnými šancemi.

 

Vaše srdce patří Bohemians, prožil jste s ní horší i lepší časy. V jakém stádiu je klub dnes?

Pro nás byl loňský rok přelomový, takové našlápnutí do lepších časů. Všechny problémy, konkurzy, několik klubů stejného jména, strach o „střechu nad hlavou“, se podařilo vyřešit, můžeme se soustředit jen na fotbal. Radost nám udělalo i mužstvo, které získalo překvapivě hodně bodů a skončilo na krásném sedmém místě tabulky. Fanoušci byli nadšeni, celá naše „klokaní rodina“ očekává dny příští s velkým optimismem, ale buďme při zemi.

 

Jste prezidentem klubu, co máte na starosti?

Neřídím klub, jsem čestným prezidentem. Mým úkolem je Bohemku reprezentovat, snažit se o její zviditelnění. Spolupracuji se sponzory, s našimi partnery, v angličtině se tomu říká ambasador.

 

Proč nejste trenérem?

To by nebylo nic pro mě, nemám tu tvrdost, důslednost, nekompromisnost. Neumím si představit, že bych měl někomu říct, že pro něj v mužstvu není místo. Chvilku jsem působil jako asistent trenéra, takový prostředník mezi hráči a trenérem, vyvažoval jsem různé třecí plochy. Ale dělat hlavního trenéra a dělat to pořádně, to bych neuměl.

 

O čem jste snil jako malý kluk, když jste s kamarády hrávali na ulici?

Tenkrát jsem žádné velké cíle neměl, být fotbalistou nebylo „řemeslo“ k uživení. Hrál jsem pro radost, bavilo mě to. Fotbalem jsem žil, nejen když jsem čutal do míče, ale od rána do večera. Vybral jsem si vždy toho nejslabšího, postavil ho do brány a hrál sám třeba proti pěti, šesti klukům. To byla nejlepší škola, naučil jsem se kličkovat, sebrat balon, a hlavně spoléhat sám na sebe a věřit si. Pod vánočním stromkem jsem vždycky našel míč, a vždycky jsem byl šťastný. Nejprve plastový, později opravdový „kopačák“. Pamatuju ještě ty s vázáním, po hlavičce se pěkně obtiskl na hlavu a hodně to bolelo, od té doby jsem hlavičky neměl rád.

 

Bohemians jste si vybral sám?

Bydleli jsme na Vinohradech, měli jsme tam nejblíž. Ale pravým důvodem bylo, že mě na Slávii ani na Dukle nechtěli. Ve svých devíti letech jsem byl velmi drobný, řekli mi, ať přijdu, až vyrostu a zesílím. Na Bohemce jsem předvedl, co umím a vzali mě hned. Druhý den jsem přinesl ukázat vysvědčení, fotku a čtyři koruny na známku, a v sobotu už jsem nastupoval k svému prvnímu zápasu.

 

Když vyprávíte o svých fotbalových začátcích, vždycky zmíníte tatínka. Jaký byl a co vám dal na vaši fotbalovou cestu?

Táta byl můj první „trenér“. Miloval fotbal a sotva jsem začal chodit, vodil mě na kdejaký zápas, za sobotu a neděli jsme vždy zvládli čtyři i pět, od ligových po nejnižší soutěže. Byl velký srdcař, sám nikdy nehrál, protože při úraze málem přišel o nohu. Nemohl mi nic ukázat, ale radil mi, všude mě vozil, povzbuzoval, udělal pro mě, co mohl. Chodil na každý můj trénink, dokonce i na jeden, kam jsem nedorazil. Po návratu domů jsem hned dostal pohlavek. Do konce života mi neuvěřil, že jsem o tom tréninku nevěděl.

 

Měla vaše fotbalová kariéra i stinné stránky? Jak jste je překonal?

Ještě než jsem pořádně začal, tak jsem málem i skončil. Na zimním turnaji jsem dostal míčem, obaleným námrazou, ránu do oka. Přestal jsem na ně vidět. Hned mě odvezli do nemocnice, podstoupil jsem docela těžkou operaci, pobyl jsem tam dva měsíce. Ale ani v té nejhorší chvíli jsem si nepřipustil, že bych už nemohl hrát. To mě vůbec nenapadlo. Dopadlo to naštěstí dobře.

 

Na sklonku své kariéry jste kopal za Rapid Vídeň. Jak vás tam přijali, jak na tu dobu vzpomínáte?

V Rapidu jsem prožil jednu z nejkrásnějších etap svého fotbalového života. V Bohemce jsem kopal dvaadvacet let a nikdy jsme nic nevyhráli. V Rapidu jsem se za své čtyřleté působení stihl stát dvakrát mistrem ligy, třikrát vítězem poháru, dostali jsme se až do finále Poháru vítězů pohárů – užil jsem si to. Když jsem přišel, bylo to těžké. Diváci mě téměř neznali, neuměl jsem řeč, byl jsem zvyklý hrát kolektivně, a tam hrál každý sám na sebe. Nakonec jsem to zvládl a stal se „idolem“ Vídně. Podle mého nejslavnějšího spoluhráče se plakáty hemžily nápisem FC Krankl Rapid, po dvou letech se změnily na FC Panenka Rapid. Získal jsem srdce fanoušků a moc si toho vážil.

 

Mrzí vás, že jste kvůli fotbalu něco tzv. „prošvihl“?

Nemyslím, že mi fotbal něco vzal, měl jsem nádherný život. Velkou zásluhu musím ale připsat své manželce. Mít dobré rodinné zázemí je pro každého vrcholového sportovce asi to nejdůležitější. Klid, pohoda, vědomí, že vám doma fandí, pomáhají, drží palce – to jsem měl a byl jsem za to vděčný. Bez své ženy bych takových výsledků nikdy nedosáhl. Vzdala se svých koníčků, věnovala se dětem, rodině, vytvořila domov, kam se vždycky rád vracím. Do zlaté svatby už nám chybí jen kousek…

 

Co vám trenéři nejvíc vytýkali?

Jednou mi trenér v dorostu o poločase vynadal za nějakou chybu v zápase. Bránil jsem se, že podobné i větší chyby dělají všichni, a nic jim neříká. Odpověděl, že jsem lepší než oni, že chyby dělat nesmím a podobné akce musím vyřešit. Měl na mě prostě větší nároky a asi to bylo správné. Později mi občas trenéři vytýkali, že málo pomáhám s obranou. Vždycky jsem se ale cítil být útočníkem, snažil se rychle přihrávat a hrát stále dopředu. Mým krédem bylo potěšit hrou sám sebe, ale i diváky nějakou „parádičkou“, zvláštností, nečekanou přihrávkou, aby bylo po zápase o čem vyprávět. Pro to trenéři ale moc pochopení nemají.

 

V dobách vaší největší slávy vás znal každý kluk, velmi populární jste i dnes. Je vám zájem lidí příjemný?

Nevadí mi. Těší mě, když mě lidé poznávají, mám pocit, že jsem ve fotbale zanechal svou stopu. Horší bylo, že mě chlapi často zvali na „panáka“. Když jsem přijal, byl jsem za ožralu, když ne, za náfuku. Od jednoho zkušeného trenéra jsem dostal skvělou radu, jak to vyřešit. Poděkuju a řeknu si místo o panáka o řízek, to každého zaskočí, ale představte si, v životě mi nikdo řízek neobjednal.

 

O hráčích a fanoušcích Bohemians se říká, že jsou „jedna rodina“. Kdy jste si to nejvíc uvědomil?

Vždycky jsme byli takový rodinný klub. Pohodoví lidé, kteří se mezi sebou znali, pomáhali si. Zajímavé je, že jsme nevadili Sparťanům ani Slávistům, taková ta klubová řevnivost se nám vyhýbala. Neskutečné vzepjetí fanoušků, láska ke klubu, loajalita a soudržnost se ukázala, když šlo o všechno a Bohemka stála na kraji propasti. Sbírka, která se rozjela mezi fanoušky a nejen mezi nimi, byla úžasná a doslova nás zachránila. Klobouk dolů!

 

Je vaše slavná penalta na ME v roce 1976 i pro vás nejkrásnější hráčskou vzpomínkou, nebo máte v paměti ještě jinou, povedenější akci?

Mám. Za Rapid jsem v posledním ligovém utkání vstřelil branku, díky níž jsme se stali mistry Rakouska. Proběhl jsem uličkou mezi hráči, míč jsem „poddloubl“ a přehodil brankáře. Ten gól zvítězil v anketě „Gól třicetiletí rakouské ligy“. Ale nedá se nic dělat, ta penalta je slavnější a „vstoupila“ do historie fotbalu.

 

Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny. Bude „na nohou“ celá Bohemka?

Přiznám se, mám z toho trochu obavy. Oslavy určitě budou, ale mých přátel a známých je tolik, že si to zatím nedovedu moc představit. Doma, v klubu, mezi kamarády… Nejjednodušší by bylo dát si se všemi „panáka“ a jít dál…

 

***

Antonín Panenka se narodil v Praze v roce 1948. Jeho jméno je spjato především s klubem Bohemians Praha 1905. V době své největší slávy patřil k nejvýraznějším hráčům naší reprezentace a pojem Panenkova penalta se vryl fanouškům navždy do paměti. Dnes je čestným prezidentem klubu a také prezidentem Nadace fotbalových internacionálů.

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský 

Přestože jsou jihomoravské Čejkovice známé spíše jako vinařská obec, již více než dvacet pět let odsud do celého světa putují různé druhy čajů a voňavého koření. Firma Sonnentor, která zde sídlí, při jejich výrobě ročně zpracuje tři sta tun bylinek. Její podnikání je okořeněné odpovědným přístupem a je v něm vyluhovaná pověstná moravská dobrosrdečnost.

 

Své výrobky Sonnentor neprodává do nadnárodních řetězců ani do supermarketů, přesto má tak silné podnikatelské zázemí, že může trvale spolupracovat se zhruba třiceti tuzemskými a více než dvěma sty zahraničními dodavateli a dávat práci přes sto padesáti lidem z regionu. Od počátku svého podnikání v České republice patří k průkopníkům ekologického zemědělství a idea udržitelného rozvoje se zde odráží snad ve všech aspektech výroby, o tom ale později. Začněme pěkně od začátku…

 

Příběh vizionáře Gutmanna

Zakladatel firmy Sonnentor, Johannes Gutmann, vyrůstal v chudé oblasti rakouského Waldviertlu, kde sedláci dennodenně bojovali o přežití. Psal se rok 1988 a tento nezaměstnaný mladý Rakušan v kulatých červených brýlích za žádnou cenu nechtěl podlehnout trendu stěhování se za prací z venkova do města. Rozhodl se vydat vlastní cestou, ze které by neprofitoval jen on, ale i oblast, kde se narodil. V době, kdy slovo „bio“ ještě neexistovalo, byl horlivým propagátorem ekologického zemědělství. Jako třiadvacetiletý začal objíždět trhy a nabízel zde balené bylinky, čaje a lokální koření. Od jiných prodejců se lišil tím, že prodával bioprodukty s příběhy lidí, kteří je vypěstovali, a brzy se tak v kraji, z něhož pocházel, stal jakýmsi maskotem.

 

Začátky podnikání v ČR

Začátkem 90. let minulého století, kdy byl rakouský Sonnentor ještě malou firmou se třemi zaměstnanci, se během konference o ekologickém zemědělství Johannes Gutmann setkal s vystudovaným agronomem Tomášem Mitáčkem. Slovo dalo slovo a v roce 1992 společně založili českou dceřinou společnost. „Učarovala mi tehdy myšlenka dělat smysluplnou práci na pomezí potravin a lidové medicíny a pomáhat s odbytem kvalitních produktů ekologických zemědělců. Když mi Johannes nabídl, abychom společně vytvořili něco podobného, co měli v Rakousku, také v České republice, byl jsem před dokončením školy a neváhal ani minutu,“ vzpomíná Tomáš Mitáček.

V jihomoravských Čejkovicích nejprve opravili zdevastovaný Havlíčkův mlýn a později komplex rozpadlého kravína v kopci nad Templářskými sklepy. A nerozrostl se jen areál, s přibývajícím objemem výroby a vyššími organizačními nároky se rozrostl i management: v roce 2009 přišel do vedení české pobočky Josef Dvořáček, pod jehož rukama se firma proměnila v moderní výrobní areál. „Díky přestavbě a rozšíření prostor dnes našim hostům můžeme zpříjemnit návštěvu také čajovým salonem s kavárnou, posezením na terase či vyhlídkou do okolí, díky turistickému projektu Bylinkový ráj zase můžeme návštěvníkům nabídnout exkurze výrobou,“ vyjmenovává, co všechno se tu v posledních letech podařilo vybudovat. Jedné takové exkurze jsme se zúčastnili.

 

V souladu s přírodou

V čejkovickém Sonnentoru se ročně zpracuje tři sta tun bylinek od téměř tří set dodavatelů z celého světa. Hotové bioprodukty nezůstávají jen v České republice, část z nich míří zpět do světa, Japonec nebo Madagaskařan si tak klidně může k snídani vypít porcovaný čaj Sonnentor, který vyrobili Čejkovičtí. Od počátku svého podnikání patří firma mezi průkopníky ekologického zemědělství v Česku. Se všemi pěstiteli spolupracuje napřímo, něco jako nákup bylinek na burze je zde naprosté tabu. Všichni dodavatelé jsou také držiteli biocertifikace a průměrná délka spolupráce s nimi se pohybuje mezi patnácti až dvaceti lety. „Naše dodavatele známe osobně a ti tuzemští se u nás dokonce každoročně setkávají,“ potvrzuje Josef Dvořáček a dodává: „Snažíme se jim vytvářet podmínky pro to, aby si mezi sebou mohli pravidelně vyměňovat zkušenosti. A nejen to, díky těmto přátelským setkáním pěstitelů eliminujeme vznik zbytečného konkurenčního prostředí.“

 

Pod dohledem trichogrammy

„Výroba biočajů i biokoření je nákladná a je potřeba ji dobře plánovat,“ popisuje proces výroby Kamila Šťastná, která má v Sonnentoru pod palcem marketing. „Bylinky zpracováváme podle ročního plánu a vždy, když nějakou vykoupíme, se ji samozřejmě snažíme co nejdříve zpracovat,“ vysvětluje, proč je sklad s bylinkami, kde to na každém kroku intenzivně voní, velký tak akorát. Každý pytel tu má vlastní šarži, podle níž lze snadno zjistit, kdo, kdy, kde a co vypěstoval. Vzorky z pytlů se testují v laboratoři, aby se vyloučila přítomnost nežádoucích látek. Těch problematických může být až tři sta.

Přestože jsou skladovací prostory hermeticky uzavřené, aby se zamezilo přítomnosti škůdců, tu a tam si sem hmyz cestu najde. Způsob, jakým se pak likviduje, je vskutku zajímavý. „Jednak používáme biologické feromonové pásy, které hmyzu voní, nalepí se na ně a následně odumře,“ říká Kamila Šťastná s tím, že druhý způsob je vypuštění vosičky trichogramma, které se česky říká drobněnka: „Tato vosička má zhruba 0,3 mm, což znamená, že je desetkrát menší než špendlíková hlavička. Stačí, aby se zde proletěla a nakladla vajíčka do případných molů a ti poté odumřou.“

 

Prakticky bezodpadová výroba

Hlavní část čejkovické výroby, úsek zpracování bylinek, je doménou mužů – musí se zde přemisťovat těžké pytle a navíc je zde poměrně prašné prostředí. Bylinky se tu řežou na třech strojích. „Když řežou pánové kurkumu, jsou celí žlutí, u ibišku zčervenají, a když přijde na řadu máta, je to cítit až pod kopec!“ říká s nadsázkou naše průvodkyně.

Po každé změně suroviny se stroje musí vyfoukat, vytřít a vysušit. „Uvnitř strojů je síto, přes které se bylinky řežou, a prach z pořezu padá do pytlů. Kolikrát je potřeba pořezané bylinky až dvacetkrát odprášit,“ popisuje proces Kamila Šťastná s tím, že obecně se v čajích pozná, že jsou bylinky dobře odprášené tak, že v uvařeném šálku není přítomný žádný kal.

Prach, který pořezem vzniká, se, v souladu s ideou udržitelnosti, bezezbytku využívá. „Z části si necháváme vyrobit peletky a těmi pak z poloviny vytápíme naši budovu, zbytek vracíme zpět do přírody,“ dodává s tím, že někteří zemědělci bylinkovým prachem krmí dobytek, jiní jej zase používají jako hnojivo.

 

Zaostřeno na čaje

Aby biočaje chutnaly pokaždé stejně, není tak samozřejmé, jak by se mohlo na první pohled zdát. „Chuť a vůně každé bylinky a ovoce, která se do čajů přidává, je ovlivněna podnebím, vlhkem, sluníčkem... a podle toho se ladí i výsledná receptura,“ zmiňuje další zajímavost a dodává: „Například ovocné čaje je dobré zalít a dát jim chvilku času, aby mohly přirozeně pustit barvu. Aby měly pěkné výrazné zbarvení, které se od ovocných čajů očekává, přidáváme do nich ibišek.“

V Sonnentoru nepoužívají žádné chemikálie a veškerá přidaná aromata jsou přírodního původu. A ovoce je vždy ovoce. Na trh z jižní Moravy putují tři typy čajů – porcované (ty jsou vlajkovou lodí Sonnentoru), sypané a pyramidální. Obal, ve kterém jsou krabičky čaje zabaleny, není z celofánu, jak bývá obvyklé, ale jde o zpracovanou celulózu, která je plně kompostovatelná. Samotný čajový sáček je pak vyroben z neběleného filtračního papíru, i on tedy vzniká procesem šetrným k přírodě. „Svým podnikáním, zakotveným na principech společenské odpovědnosti, se snažíme podporovat ducha ekologického zemědělství a našimi hodnotami a prací zase inspirovat co nejvíc lidí,“ mají jasno Čejkovičtí. Pokud je vám tento přístup sympatický, určitě si na jižní Moravu udělejte výlet. Stojí to za to.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Sonnentor

Je možné stát se oceňovaným designérem až po padesátce? Proč ne! Dokázaly to dvě pětapadesátnice letos, kdy po pěti letech společné práce získaly „designérského Oscara“ A´Design Award za kolekci multifunkčních kožených kabelek Multibags.

 

Začneme však od začátku. Co přimělo dvě ženy středního věku, aby zcela změnily svůj život a šly do něčeho, co nikdy nedělaly? Děti dospěly, únava ze stresující práce v různých reklamních agenturách a společnostech začala ohrožovat zdraví a hrozil syndrom vyhoření. Tehdy je na místě udělat tlustou čáru za dosavadním způsobem života a vrhnout se do nového dobrodružství. Přesně to udělaly dvě spolužačky ze střední výtvarné školy sochařka Olina Francová a grafička Jitka Arazimová.

Na začátku stála vlastně náhoda. V prodejně kabelek si nedokázaly vybrat pravou, tak je napadlo si tu svou vysněnou ušít. Nezůstalo u jedné, i kamarádky je nutně potřebovaly, a pak už to šlo samospádem. Založily ateliér Franco Arazzi a začaly se designu kabelek věnovat naplno. Pardon, teď už to nejsou kabelky. Pro své výtvory musely vymyslet vlastní název MULTIBAGS, protože čeština pro to, co dělají, jednoslovný název nemá. Bylo by to něco jako: batohokabelkotaškopsaníčkoledvinka. Multibagy se prostě v průběhu dne můžou proměňovat a měnit své použití i vzhled podle potřeby majitelky.

 

Takže jste vlastně i trochu vynálezkyně?

To ani ne, jen při práci nepřemýšlíme o názvu designovaného předmětu, ale o tom, co by měl splňovat za požadavky. Chcete třeba na něčem jíst, ale když se upnete na to, že to má být stůl, a to je jak známo deska na čtyřech nohách, tak už vás všechno omezuje při navrhování a výsledkem bude zase jen deska na čtyřech nohách. Nám dalo zpočátku velkou práci zapomenout na všechny kabelky, co jsme kdy viděly. Byly jsme jako dvě pračlověkyně, co mají za úkol něco přinést do jeskyně, a přemýšlely, jak to udělat. Slovo taška nebo kabelka ještě nebylo vynalezeno. Tento přístup nás dovedl k několika opravdu neobvyklým řešením, a tak se nám běžně stává, že naše multibagy lidé na ulici poznávají, i když zrovna ten konkrétní model ještě neznají. To nás ohromuje a utvrzuje v našem dalším badatelském úsilí.

 

Jaký typ ženy je vaše zákaznice? Multibagy se pro svou neobvyklost asi nelíbí každému…

To máte pravdu. Naše zákaznice jsou většinou originální sebevědomé osobnosti, které se nebojí nosit něco neobvyklého, byť i vysoce funkčního. A tak nepřekvapí, že jsou to ženy spíš po třicítce. Starší modelky nefotíme jako nějakou kuriozitu, ale fotky běžně používáme pro prezentaci multibags, jak na našem webu, tak na facebooku a instagramu. Dříve se zákaznice mnohdy zdráhala objednat si vybraný model, protože to je přece spíš „pro mladý“, teď už se nám to nestává. Naopak, naše multibags zohledňují i problémy se zády, které s věkem přibývají. Právě proto se naše tašky můžou změnit na batoh, aby si majitelka během dne, když něco nakoupí a kabelka ztěžkne, nekřivila páteř.

Tohle uvažování vás přivedlo k neziskovým projektům?

Ono to přišlo tak nějak samo. Napřed jsme se seznámily se slečnou, která chtěla ušít tašku na vozík, aby se nedala lehce ukrást. Tak jsme se dozvěděly, že vozíčkáři jsou velmi často první na ráně, a z rozhořčení nad touto situací vznikl nápad zkusit vymyslet design tašek pro různé druhy postižení. Daly jsme jim název Handibags. V průběhu dvou let jsme vydesignovaly a ušily tašky, kabelky a batohy asi pro dvanáct hendikepovaných. Ty si můžete prohlédnout na našem webu.

Pak přišlo onkologické onemocnění jedné z nás a zase nápad, co na holou hlavu? A opět jsme zjistily, že nejen náš trh s obdobným hendikepem moc nepočítá. Tak vznikly naše čepice Chemohats. I tento projekt vznikl jako neziskový, chtěly jsme ukázat ženám v podobné situaci, že když se chce, tak to jde. Opět jsme založily web, který nabízel inspiraci, jak takové čepice na holou hlavu můžou vypadat a jak se dají ušít. Spojily jsme se i se společností Mamma Help a pod jejím patronátem předvedly zmíněné chemočapky na módní přehlídce v plzeňské Papírně, při příležitosti založení pobočky Mamma Help v Plzni.

 

Jak vás napadlo se přihlásit do mezinárodní designérské soutěže?

Organizátoři soutěže A´Design Award nás oslovili sami. Jde o jednu z největších mezinárodních soutěží designu. Tato soutěž je pořádána každoročně v Itálii. Mezinárodní porota hodnotí design různých kategorií od účastníků z celého světa a vítěz získává ocenění doživotně. My letos získaly stříbrné ocenění a jsme na to náležitě hrdé. Někoho z organizátorů zřejmě zaujala naše kolekce Multibags Rebels, kterou jsme představily loni v Londýně na módní přehlídce konané v rámci London Fashion weeku.

 

Zdá se, že nemáte nouzi o nápady, co vás inspiruje?

Inspiruje nás zřejmě vše, co se kolem nás děje. Od zajímavých setkání až po neuvěřitelné díry na trhu. Člověk by si myslel, že dnes si může koupit vše, co potřebuje. Ukazuje se však, že to není úplně pravda. Nás zajímá jak design, tak funkčnost. Nechceme dělat design pro design. Samy na sobě vše testujeme, zkoušíme a přemýšlíme, jak danou věc ještě vylepšit. Zdá se, že mnozí výrobci jdou jen po pozlátku na povrchu, možná i proto mají naše multibagy takové ohlasy. Nebo je to dáno tím, že nás primárně nezajímá sláva a výdělek, ale výsledek. A hlavně nás to nesmírně baví! A ještě víc nás těší, že to baví nejen naše zákaznice, ale i modelky, na kterých naše multibagy fotíme. Letos jsme navázaly na starší projekt Forever Young a nafotily kolekci s modelkami 60+ jak v Praze, tak i v italských Benátkách. Modelkami se staly kamarádky, spolužačky, kamarádky kamarádek, ale i zcela náhodně oslovení lidé v benátských ulicích.

Autorka: jas, Foto: ateliér Franco Arazzi

Půlstoletí existence, to už je náležitý důvod k oslavě, a k padesátce dospívá Naše rodina. Byla to léta mnohdy dramatická, náročná a prostředí a situace, v které Naše rodina vycházela, se několikrát radikálně změnilo. Co se ale nezměnilo jste vy – naši věrní čtenáři. S velkým díkem právě vám se podívejme na těch pět dekád existence časopisu.

 

Rok 1968 byl rokem vzedmutých nadějí a pak také hořkého zklamání. Národ se pro jednou semkl, aby táhl za jeden provaz, ale už brzy po nešťastném srpnu a začátku období, které nazýváme jako normalizace, se tato jednota začala zase drolit. Mnoho lidí upadlo do jakési zoufalé apatie a pocitu, že je všechno marné a nic se nezmění. Právě v této situaci začala být pociťována potřeba po novém hlasu ve společnosti a na nepříliš širokém trhu oficiálně dovolených médií.

 

Lidovci a katolíci

První čtyři čísla časopisu vyšly ještě v roce 1968. Měly barevné obálky a černobílý obsah. První šéfredaktorkou se stala Marie Hemzalová, která přišla z nakladatelství Vyšehrad. Celý časopis se vlastně zformoval v kruzích blízkých Československé straně lidové a také – to se samozřejmě nedalo říkat tak nahlas – i katolické církvi. Naši rodinu od počátku tisklo nakladatelství Lidové demokracie. Záměrem vydavatelského týmu bylo svým čtenářů, tak trochu pod rouškou deklarované rodinné tématiky, přinášet materiály, které by se na stránkách ostatních oficiálních periodik asi nemohly objevit.

Že byli lidé po časopisu tohoto typu hladoví, prozrazují dopisy čtenářů v prvních číslech, ale i bezpočet vzpomínek a historek z oné prvotní doby. Náklad ani zdaleka nestačil obrovskému zájmu, z Naší rodiny se stalo „podpultové zboží“ a začala se formovat první generace věrných čtenářů. Vzpomínám na historku, kterou mi vyprávěl jeden kněz z jižních Čech: Byl tehdy malý chlapec, ale živě si vzpomíná, jak na konci doku 1968 přišel domů jeho otec a v ruce držel jeden z prvních výtisků časopisu. „Tohle je nové, bude to dobré, to budeme číst.“ Stejně tomu bylo v tisícovkách a tisícovkách dalších domácností. Naše rodina rychle prorazila a stala se časopisem, který četla doslova celá rodina.

 

Kája Mařík přichází

Jedno jméno je hned s počáteční fází existence Naší rodiny úzce spojené. Není to však žádný šéfredaktor, ani zdatný reportér nebo komentátor, nýbrž románová postava – Kája Mařík. Tento románový chlapec, vytvořený spisovatelkou Marií Černou, provdanou Wagnerovou, která publikovala ve dvacátých letech 20. století pod pseudonymem Felix Háj, byl ztělesněním chytrého, i když prostého dítěte, které má bezprostřední vztah k přírodě a zejména k neokázalé, ale přitom velmi hluboké víře. Především pro tuto vazbu ke katolictví se Kája Mařík pro mnoho lidí v těžké době stal něčím víc: nejen didaktickým románem pro děti, ale velkou manifestací života tak, jak by měl vypadat – slušný, zbožný, laskavý, nikoli pokroucený totalitním režimem a diktaturou.

K Vánocům 1969 připravilo nakladatelství Vyšehrad reedici prvního dílu Školáka Káji Maříka, ale pak už zasáhla cenzura a další díly skončily ve stoupě. Přesto se Kája k lidem dostával na stránkách Naší rodiny, kde začal vycházet jako čtení na pokračování. Dodnes mnoho lidí vzpomíná, že právě tento prostý románový školák jim v dobách, kdy se ztrácela naděje, byl velkou posilou. A pro Naši rodinu znamenal jen posílení popularity a poptávku po vyšším nákladu.

 

Slovo má František Tomášek

Od počátku Naše rodina informovala rovněž o soudobém společenském dění doma i ve světě – v dobách absence dnešních „rychlých“ médií a sociálních sítí byla i týdenní periodicita pro zpravodajství zajímavá. Zde se samozřejmě muselo objevovat mnoho „úliteb“ oficiálnímu režimu, ale vedle nich se podařilo občas vpašovat na stránky i zprávy, které čtenářskou obec skutečně zajímaly. Vedle nudných a stereotypních článečků o tom či onom komunistickém sjezdu, o budování míru a přátelství napříč národy či jakého velvyslance spřátelené lidově demokratické země zrovna přijal prezident, se tu a tam otiskovaly důležité zprávy ze života katolické církve, a to jak doma, tak i v zahraničí – zejména přímo z Říma.

Na stránkách časopisu se s určitou pravidelností objevovaly texty z pera významných českých katolických osobností, přičemž za všechny můžeme jmenovat tehdejšího správce pražské arcidiecéze a pozdějšího arcibiskupa a kardinála Františka Tomáška. I tyto články jasně podtrhovaly celkové směřování časopisu – tedy po odmyšlení dobově nezbytného rudého balastu přinášet lidem solidní texty, stojící na křesťanské morální základně a podporovat křesťanské hodnoty, rodinu především. Redakce Naší rodiny se také v dobách normalizace opětovně stávala útočištěm pro publicisty, kteří jinde publikovat nemohli pro své politické názory, nebo třeba pro svou víru.

 

Normalizace na postupu

V roce 1970 vystřídal tehdy již vážně nemocnou Marii Hemzalovou na pozici šéfredaktora PhDr. František Suchý a časopis dostal trochu inovovanou grafickou podobu. Z této doby pochází i známé a dodnes užívané logo stylizované matky s dítětem, které odkazovalo k rodinnému zaměření, nicméně katolický čtenář, zvyklý hledat v době cenzury významy i mezi řádky, v něm mohl snadno vidět i něco jiného – stylizaci klasické podoby Panny Marie s Ježíšem. Zároveň začala být patrná i přituhující normalizace.

Vydávání Káji Maříka muselo být násilně přerušeno v roce 1972 a místo něj začala na pokračování vycházet politicky „neškodnější“ Bassova Klapzubova jedenáctka s ilustracemi Josefa Čapka. Celou dobu existence pak Naše rodina s komunistickými mocipány sváděla nepsanou hru kočky s myší. Když se například před Vánoci na titulní stránku podařilo dostat fotografii betléma, jednalo se „samozřejmě“ jen o pouhou ilustraci folklórního řezbářského umění, a podobně…

Taková drobná symbolická vyjádření odporu byla pro čtenáře cenná. Duchovní obsahy se tak schovávaly třeba za články o archeologii nebo historii. Případně se otiskla báseň Vánoce od Jaroslava Vrchlického, protože velkého klasika by soudruzi mohli cenzurovat jenom těžko.

 

Vrchol nesvobody

Do jisté míry typickým příkladem existence v prostředí tuhé normalizace byl rok 1977, tedy rok, kdy byla podepsána Charta 77. Ta kritizovala státní moc za nedodržování občanských a lidských práv, včetně těch, které souvisely se svobodou vyznání. Na stránkách Naší rodiny se čtenáři o chartě nedozvěděli nic – to možné nebylo – namísto toho působí až strašidelně některé dopisy z té doby, které jistě velmi „dobrovolně“ psaly různé kolektivy a zavazovaly se k rázné akci proti „reakcionářům, co mluví do větru“ třeba tím, že „odpracují jednu mimořádnou směnu“. Článek kovaného stalinisty a ředitele Sekretariátu pro věci církevní Karla Hrůzy, který musela Naše rodina otisknout a který vychvaluje socialistické zřízení za jeho příkladnou náboženskou svobodu, skutečně dostál příjmení svého autora a byl doslova hrůzný…

Oč více politické agitace na stránky Naší rodiny pronikalo zvenčí, o to více se snažili redaktoři propašovat příspěvky náboženského obsahu. Každá rekonstrukce kostela nebo kaple byla záminkou alespoň pro krátký článek či zprávu, stejně jako osmdesáté narozeniny papeže Pavla VI. byly příležitostí otisknout jeho portrét.

 

Technický pokrok

Konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let přinesl mírné uvolnění normalizačního tlaku, ale také technologický pokrok, který se projevil v redakční práci. Pro sazbu se začalo používat tehdy moderní fotosázecí zařízení DIGISET a své začínala pomalu promlouvat i zprvu velmi základní, ale přesto přínosná výpočetní technika.

Na začátku osmdesátých let měla redakce devět zaměstnanců a náklad časopisu byl na dnešní poměry téměř nepředstavitelný. V mnoha domácnostech navíc šla Naše rodina z ruky do ruky a i tak si čtenáři často v dopisech stěžovali, že jim jejich trafikanti Naší rodinu nedodali, nebo přišlo jen omezené množství kusů.

 

Převratné změny

Velmi silně Naší rodinu samozřejmě zasáhly události roku 1989. Už v několika posledních rocích let osmdesátých se na stránkách Naší rodiny čím dál více prosazují duchovní témata, otiskuje se rozhovor s novým biskupem Antonínem Liškou a senzační správou je chystané svatořečení Anežky Přemyslovny.

Protože týdeník nemohl kvůli své delší výrobní lhůtě tak pružně reagovat na společenský vývoj, nenajdeme v něm mnoho zpravodajského materiálu z pohnutých listopadových dní, ale rozsáhlá reportáž ze slavnostní mše ke cti svaté Anežky vyšla ve vánočním čísle. Hned z kraje roku 1990 je už zcela viditelné, že se obsah časopisu mění k lepšímu. Mizí „povinné“ politické zprávy a místo toho dostávají slovo obnovované organizace jako Junák, Sokol, Orel, církevní školy a píše se také o Šumavě bez železné opony. Od ledna onoho roku se také na stránky Naší rodiny vrací Kája Mařík.

 

Najít si místo v nové době

Nově nabytá svoboda s sebou ale nesla i řadu úskalí. Trh s časopisy najednou doslova explodoval konkurencí a Naše rodina, dlouho zvyklá na jistou exkluzivitu mezi určitým segmentem populace, se musela učit chodit v tržním prostředí. A nebylo to vůbec jednoduché. Kvůli vzrůstajícím nákladům na papír a tisk stoupala cena, klesal počet stránek, zeštíhlovala se redakce a přestěhovala se do skromnějších prostor, předplatitelé odcházeli ke konkurenci… Vypadalo to, že budoucnost je nejistá.

V pravý moment ale zasáhla jako klíčový hybatel do osudu Naší rodiny postava JUDr. Františka Taliána. Majitel nakladatelství SPN měl s Naší rodinou už od začátku devadesátých let úzké vztahy a několikrát se i na jejích stránkách objevil. V okamžiku, kdy fyzická existence týdeníku visela na vlásku, se rozhodl stát se jeho novým vydavatelem a tím zůstává dodnes.

V roce 1999 tak Naše rodina pod novým vedením šéfredaktora PhDr. Milana Koukala zase rychle nabývá na obsahu a postupně se také vybarvuje až k plné barevnosti všech stránek. Také se zde poprvé objevují některé tradiční stálice, jako je oblíbená rubrika Starožitník Ing. Miloslava Burdátše, která zůstává dosud. Naše rodina jakoby na přelomu tisíciletí nabrala nový dech.

 

V dnešním hávu

Své místo si mezi čtenáři Naše rodina tedy i přes jisté váhání na konci let devadesátých našla a celkem je i udržela. Slova JUDr. Taliána k pětatřicátému výročí by mohla stejně tak dobře platit i k výročí padesátému: „Je krásná, je svá. Je stálá. Nepodbízí se. Není patolízalská. Není povrchní. Nemá jepičí obsah. Opírá se o trvalé hodnoty, zkrátka je jiná!“ Tomu se snaží být Naše rodina věrná i nadále.

Přestože změn za léta následující bylo ještě mnoho, ať už na pozici šéfredaktorů, v grafické podobě časopisu, ta současná se mimochodem poprvé objevila v lednu 2005, v tiskárně nebo v nově zavedené koncepci tematických čísel, bylo poslední desetiletí pro Naši rodinu z čtenářského hlediska dekádou stability. A mnozí to oceňují. Pro všechny členy současné redakce není větším vyznamenáním, než když pošta doručí jednou za čas děkovný dopis od čtenáře nebo čtenářky, který velmi často začíná větou: „Naši rodinu odebírám od roku 1968…“

Jsme hrdi na tradici naší Naší rodiny a doufáme, že ji budeme dobře nést dál.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv Naší rodiny

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test