český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Nad obcí Chotyně nedaleko Hrádku nad Nisou se tyčí hradozámecký areál Grabštejn. Vypadá majestátně. Veřejnosti se otevřel po rozsáhlé obnově před pětadvaceti lety. Rozsáhlé záchranné práce dokázaly z téměř zničených budov opět vytvořit sídlo hodné obdivu, lze jej cenit jako příkladně restaurovaný památkový objekt.

 

Vyrazili jsme na návštěvu památky, která leží kousek od Trojzemí – tedy nedaleko od hranice naší republiky s Německem a Polskem. Cesta z Prahy uběhla hbitě a v celkem krátkém časovém úseku. Brzy jsme parkovali pod hradem. Ten je dobře vidět, ale před ním se rozprostírá vojenský prostor, kam obyčejný návštěvník vstoupit bez svolení nemůže. Naštěstí malované cedule dobře navádějí návštěvníky k branám cíle.

 

Před branou

Zanedlouho jsme stáli před hradní krčmou U Mehla ze Střelic, v níž nás uvítala tamní kastelánka Iva Bártová. Šenk vznikl z bývalé konírny a nabídka drobného i vydatnějšího občerstvení je velmi uspokojující. Usedli jsme k bytelným stolům, popíjeli skvělou kávu a povídali si s dámou, jež zdejšímu objektu vládne.

Konkurz na volné místo vyhrála v roce 2013 ještě jako studentka fakulty architektury ČVUT. „Tenkrát jsem se přihlásila, abych zkusila, co takové výběrové řízení obnáší. A vyšlo to.“ Stala se nejmladší kastelánkou v republice a je nejmladší dodnes věkem, nikoli služebními roky. „K památkám jsem inklinovala odmala. Toužila jsem mít svazek klíčů, s kterými budu chodit po zámku. Od patnácti let jsme dělala průvodce na různých památkách během letních prázdnin a o víkendech na jaře či na podzim.“ Nikde však nedostala do ruky onen velký svazek, jako nosily dávné hofmistryně. „Stejné to je na Grabštejnu. Snad kdybych s sebou vláčela kupu klíčů pro údržbáře, kde jsou všechny od veškerých zámků, co tu jsou. Některé ani ten svůj ještě nemají. Občas pátrám a hledám, kam který patří.“

Po gymnáziu začala Iva Bártová studovat vysokou školu. „Ve třetím ročníku se můj vztah k památkám prohloubil i díky panu architektovi Václavu Girsovi, u něhož jsem dělala bakalářskou i diplomovou práci. Souzním s jeho názorem, že stáří má na objektech být vidět, neboť materiály stárnou, což by se mělo přiznat. Ostatně právě to oceňují návštěvníci. Měli bychom tento punc zachovat a nedotvářet vše k původní dokonalosti.“

 

Začalo to inventurou

Sezona trvá od dubna do října s tím, že první a poslední měsíc je otevřeno jen o víkendech. „Ale ještě nás čekají adventní víkendové prohlídky, na které všechny srdečně zveme,“ usmívá se paní kastelánka a doplňuje. „Letos se dařilo a přišlo celkem dost lidí, přestože bylo tak teplé počasí. Pro hrady a zámky je vhodnější spíš deštivo, kdy o dovolené není co dělat. Jenže vedra trvala dlouho, tak se mnozí přišli k nám trochu ochladit.“

Zajímalo nás, co čekalo mladou studentku na hradě jako první. Dostali jsme jednoduchou odpověď: „Předávací inventura. Samozřejmě jsem něco podobného čekala. Romantická myšlenka, ten hrad odteď bude můj, splaskla a evidovalo se. Není to věc, na kterou by člověk vzpomínal jako na největší zábavu a byl z ní na větvi. Přijít však musela. Pak jsem se už věnovala specifikám svého nového působiště – je kousek od hranice, návštěvníci budou i z Německa a Polska, je tady blízkost vojenského prostoru, přes který vede jediná příjezdová cesta. To všechno je dané a s tím musím počítat. Naštěstí kooperace s vojáky je v pohodě a dobře se s nimi komunikuje, což bylo a stále i zůstává milým překvapením.“

Na otázku, zda si někdy myslela, že „něco nedá“, odpověděla: „Nic konkrétního si nevybavuju. Spousta věcí přichází, některé jsou čekané, jiné ne. Musí se vyřešit všechno, co přijde. Líbí se mi ona pestrost mé práce, možnost zdolávat výzvy. V nějaké kanceláři by se mi asi tolik nelíbilo.“

Na Grabštejnu je tým čtyř lidí, kromě paní kastelánky ještě její zástupkyně, pak paní uklízečka a pan údržbář. V letních měsících nastupují brigádníci podle potřeby. „Okruh průvodců-brigádníků máme víceméně uzavřený. Prostě se k nám vracejí a těší se na průvodcování zrovna tady.“

 

Doma je na hradě

Paní Iva žije na hradu ve služebním bytě. Zdá se, že to musí být těžké pro mladou ženu. „Byl to trochu náraz, ale ne tak velký. Jsem z malé vesnice, tedy řadu věcí, jako je třeba štípání dřeva, znám. Pak jsem sice pobyla přes Mladou Boleslav na gymnáziu čtyři a půl roku v Praze, k tomu ještě na Strahovských kolejích, kde se pořád něco dělo, ale samoty jsem se nebála. I když v zimě, kdy jsem sem přijela, tedy v období, kdy stromy shodily listí a brzy se smrákalo, působilo okolí trochu depresivně. Zastavila jsem se a teď už žiju oním přirozeným rytmem, jako žili lidé dřív. Jaro a léto v plné práci, na podzim příprava na zimu a v zimě se odpočívá. Udržuje se potřebné, tedy pracuje, ale ne tak intenzivně. Krásně se mi tím člení rok. Pracovat v nějakém ofissu v jednom tempu bych asi nemohla, i proto jsem tady.“

 

Grabštejn je původně gotický hrad. Kdy byl založen, se přesně neví, jisté však je, že v době vlády Přemysla Otakara II. se zde ve druhé polovině 13. století objevili purkrabí z Donína, pánové na Grafenštejně. Donínové objekt drželi po tři století, pak jej ve druhé polovině 16. století pro dluhy prodali císařskému radovi a zemskému místokancléři Jiřímu Mehlovi ze Střelic. Ten jej nechal v období 1566–1586 přebudovat na renesanční zámek a pod ním vybudoval poplužní dvůr. Právě v tomto období získala původní kaple svaté Barbory, jež se dotýká horního i dolního hradu, jedinečnou malířskou výzdobu i náročné vnitřní vybavení. Stala se perlou renesance a manýrismu v Čechách. V roce 1586 musel Jiří Mehl Grabštejn opustit, koupil jej nejprve Ferdinand Hoffmann z Grünbühelu a následně se majitelé celkem často střídali. Za třicetileté války dokonce obsadila hrad švédská posádka. Od roku 1704 byl hradozámecký areál majetkem rodu Clam-Gallasů, kteří se pustili do četných přestaveb. Rod vlastnil panství až do roku 1945, kdy bylo konfiskováno na základě Benešových dekretů. Rok 1953 znamenal příchod Československé lidové armády. To už byl hrad ve špatném stavu, do té doby se jen udržoval. Armáda hrad plně využívala do roku 1970, kdy jej předala Krajskému středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem. Byl však stále vojensky střeženým prostorem. Po odchodu armády nastala naprostá zkáza objektu, až se z něj stala téměř zřícenina. Rokem 1990 byl hrad předán Státnímu památkovému ústavu a touto změnou se zahájily i rozsáhlé záchranné práce, jejichž výsledky můžeme vidět na vlastní oči.

 

Svatá Barbora

Prošli jsme s paní kastelánkou hradem křížem krážem. Procházka staletími od 16. do 20. století je jedinečná. Mobiliář je z větší míry zapůjčen, neboť mnohé se z hradu ztratilo během nehostinných let. O to víc lze vysledovat stavební prvky a skvěle odvedenou rekonstrukci.

Určitě každého zaujme, jak se žilo kdysi úředníkům. Jejich kanceláře se hodně podobají těm dnešním, ostatně stejně jako jejich byty. Ano, nesou v sobě historii, ale účel věcí a jejich rozmístění je vždy zřetelný.

Vrcholem návštěvy severočeského hradu je rozhodně návštěva kaple svaté Barbory. Místo magické, plné harmonie a pokory. Gotická socha patronky, která stojí v kapli, není původní. Zdobila prostor od 14. do poloviny 20. století, pak ji kdosi z kaple odvezl. Ovšem vedle kopie je dnes na hradu k vidění originál. Na výstavě se mohou návštěvníci obeznámit s životem světice a uvidí původní svatou Barboru, jež se našla v depozitáři Oblastní galerie v Liberci. „Originál a kopie se od sebe liší, protože se postupovalo podle malých černobílých fotografií,“ upozornila Iva Bártová. Ale to vůbec na věci nic nemění. Můžeme si jen tiše přemýšlet, která z patronek je nám vlastně bližší.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský

Domácí mazlíčky často považujeme za právoplatné členy rodiny. Tráví s námi kus života a jsou našimi věrnými společníky. Občas jim kupujeme dražší svačinku než sami sobě. Rozmazlujeme je a oni nás zahrnují láskou. Ani jejich životy však nejsou nekonečné a řada chovatelů si pro ně přeje důstojné poslední rozloučení. Zjišťovali jsme, jaké existují možnosti i na kolik peněz vyjdou.

 

Legální možnosti, jak může majitel naložit s tělem uhynulého zvířete, jsou pouze čtyři. Může ho nechat pohřbít na zvířecím hřbitově, zakopat na vlastním pozemku, nechat převézt do kafilérie nebo zpopelnit ve zvířecím krematoriu. A jak už to bývá, všechny varianty mají svá pro a proti.

 

Nedostatek hřbitovů zvířat

Zvířecích hřbitovů není napříč republikou mnoho. Najdeme je třeba v Kutné Hoře, v Jimlíně nedaleko Loun, Mariánských Lázních, Hradci Králové, Písku… Jeden z nejstarších, podřipské pohřebiště drobných zvířat, funguje od roku 2003 a leží v severních Čechách nedaleko Roudnice nad Labem, přímo na úpatí hory Říp. „Na našem hřbitůvku jsou pohřbeni kočičky, psíci od nalezenců po šampiony, ale i fretka nebo křeček,“ říká majitel hřbitova Josef Mihula s tím, že celkem je zde pohřbeno asi 1300 domácích mazlíčků. „Pohřeb a desetiletý pronájem hrobu pod Řípem chovatele vyjde se vším všudy maximálně na 2400 korun. Těm, co u nás už nějaké zvířátko mají, účtujeme nižší cenu,“ dodává Josef Mihula a doplňuje, že už pochovával domácí mazlíčky dokonce i za panáka. Impulsem pro založení hřbitova mu před mnoha lety byla ztráta vlastního psa.

 

S pohřbem souvisí papírování

O sto padesát kilometrů jižněji, v Písku, zajišťují provoz animálního pohřebiště Městské služby. Je možné tu uložit ostatky domácích zvířat, jako jsou psi, kočky, morčata a další, maximálně však padesátikilová. Pro chovatele z pohřbu vyplývají striktní povinnosti. Je potřeba, aby doložili veterinární osvědčení, které nesmí být starší než tři dny, a čestné prohlášení, že uhynulé zvíře v posledním týdnu nikoho nepokousalo či nezranilo. Bez těchto dokumentů nemůže pohřeb proběhnout. Je samozřejmostí, že se veškeré úkony spojené s uložením zvířete do hrobu provádí v souladu s veterinárními podmínkami pro provozování animálního pohřebiště. Sjednání pohřbu dle aktuálního ceníku chovatele vyjde na 240 korun, vykopání hrobu na 1800 korun a desetiletý pronájem hrobového místa na 960 korun.

 

V zemi tlí tělíčko deset let

Další možností je pohřbít zvířátko na vlastním pozemku, třeba u chaty, chalupy nebo na zahradě rodinného domu, je ovšem potřeba dodržet řadu podmínek, mimo jiné, že hrob musí být vzdálen minimálně 200 metrů od vodního zdroje, 100 metrů od obydlených budov a 50 metrů od hranice pozemku. Takto pochovat lze pouze zvířátko do třiceti kilogramů. Jeho hrob musí být viditelně označen a zajištěn proti vniknutí jiných zvířat, navíc je vyhláškou stanovena jeho minimální hloubka. Problémy nastávají na pozemcích, kde je vysoko spodní voda, a pak zejména v zimě, kdy je zem promrzlá. Jen pro zajímavost: tlecí doba těla zvířete je deset let.

 

Kafilérie chovatelé odmítají

Třetí variantou je nechat tělo zvířete v ordinaci veterinárního lékaře, který zajistí jeho převoz do kafilérie. V kafilériích se zpracovávají uhynulá zvířata z hospodářských nebo zájmových chovů, jateční odpady a jiné odpady živočišného původu. Svoz tohoto typu „odpadu“ zajišťují velkoobjemové vozy. „Následně je vše rozemleto v destruktoru, kde se za vysokého tlaku a teploty veškeré živočišné odpady rozvaří na hmotu, z níž se lisem oddělí tuk, který se dále průmyslově zpracovává, a masokostní moučka, která je hlavním produktem kafilérií a používá se jako přídavné palivo do pecí cementáren,“ vysvětluje podnikatel v oboru s tím, že tato cesta je z pochopitelných důvodů pro většinu chovatelů nepřijatelná.

 

Zvířecí tělo jako odpad?

„Jako dlouholetí chovatelé domácích mazlíčků jsme si ke každému z nich vytvořili velmi blízký vztah. Byli to členové naší rodiny. Bohužel nic netrvá věčně a jako spousta dalších chovatelů jsme museli řešit, jak se s naším zesnulým zvířecím kamarádem rozloučit,“ říká Jiří Kamený z olomouckého ANYT crematory s. r. o. Ponechat mrtvolku zvířete u veterináře s vědomím, že skončí s odpadem v kafilérii, bylo nepřijatelné: „Vždyť už samotná definice mrtvého zvířecího těla jako odpadu je hrozná!“ Právě z toho důvodu se před lety rozhodl na okraji Olomouce vybudovat krematorium zvířat, což v první fázi znamenalo získat celou řadu razítek a povolení od orgánů státní správy. Administrativní příprava projektu trvala čtyři roky.

 

Kremace za několik tisíc korun

Zvířecí krematorium je čtvrtou a zároveň poslední legální možností, které může chovatel využít při nakládání s tělem uhynulého zvířete. Jen pro představu: cena kremace v ANYT crematory s. r. o se pohybuje podle váhy zvířátka od 1500 do 7900 korun. V ceně je kartonový box pro uložení těla a pietní manipulace plus základní plastová urna. „K výše uvedeným cenám se připočítává paušální poplatek 150 korun za uložení zvířátka v chladicím boxu, je-li třeba. Další služby jako přeprava, saténová výstelka, ozdobné urny a podobně jsou za příplatek,“ dodává majitel a provozovatel olomouckého zvířecího krematoria.

 

S dopisem mezi tlapkami

V ANYT crematory s. r. o se provádí pouze kremace zvířat ze zájmového chovu, tedy domácích mazlíčků. „Nejčastěji to jsou pejsci a kočičky, prováděli jsme ale i kremaci žáby, leguána, fretky, papoušků, morčátek nebo králíčků,“ dodává pan Kamený. Pokud to jen trošku jde, snaží se vyjít vstříc požadavkům klientů: „Na poslední cestu lidé zvířátkům například rádi vkládají mezi tlapky obálku s dopisem. Rádi také nechávají zalít popel do skleněného srdce, plastiky, prstenu či náhrdelníku. Tyto služby pro nás zajišťuje partnerské Krematorium zvířat v České Lípě, které současně provozuje sklárnu.“ Na otázku, s jakými neobvyklými požadavky se setkali, odpovídá: „Třeba s prosbou o dodatečnou kremaci zvířete, které předtím již bylo pohřebeno do země. To však nebylo a není z hygienických a veterinárních důvodů možné.“

 

Profesionální a lidský přístup

Ne každý má ve svém okolí zvířecí hřbitov nebo vlastní dostatečně velký pozemek, chovatelé proto existenci zvířecích krematorií vítají.  „Nechali jsme si zpopelnit už dva psy. Vždycky jsme měli jasno v tom, že do kafilérie je rozhodně nedáme. A zakopat je na zahradě nešlo, na to byli moc velcí. Byli to kavkazští ovčáci, kteří vážili přes osmdesát kilo. Pracovníci krematoria si je vyzvedli a až do kremace je měli uložené v chladicím boxu,“ říká Veronika Dziaková z Říčan u Prahy s tím, že ze strany krematoria se coby chovatelka setkala s velmi profesionálním a citlivým přístupem: „Možnost zúčastnit se obřadu jsme odmítli, se psy jsme se rozloučili doma, při samotném pietním aktu byl však kněz. A pejskové tam měli svou oblíbenou hračku. Jediný problém byl s urnou. Popela z tak velikého plemene bylo tolik, že musel být uložen v lidské urně, protože se do zvířecí nevešel.“

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Pixabay 

V mnoha zemích na světě dochází k pronásledování lidí pro jejich víru. Často jsou cílem právě křesťané. Papežská nadace Církev v nouzi před časem přišla se zajímavým projektem, který na tuto skutečnost upozorňuje. Červená středa, jak se akce jmenuje, nyní přichází poprvé i do České republiky.

 

Nadace Církev v nouzi se zabývá pravidelným sledováním otázky náboženské svobody po celém světě. K tomu publikuje cenné studie a zprávy, ve kterých konstatuje, do jaké míry jsou jednotlivé země schopny dodržovat svobodu vyznání. Ve zprávě, která shrnuje období let 2014–2016, se konstatuje, že ze 196 sledovaných zemí je v 38 značným způsobem porušována náboženská svoboda.

 

Křesťané na útěku

Smutné prvenství v pomyslném žebříčku zastává zcela totalitní Severní Korea, v níž je téměř úplně odpíráno právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Rozrůstá se také „islámský hyper-extremismus“ a jeho násilné projevy. Od roku 2014 proběhly jeho útoky v každém pátém státě na světě. V Sýrii a Iráku se pak extremisté snaží zničit jakoukoli náboženskou rozdílnost. Země v Evropě se nacházejí pod stálým tlakem souvisejícím s uprchlickou vlnou, což umožňuje vzestup populistických a extrémně pravicových skupin a vede i k omezování svobody náboženských menšin. Ačkoli z Blízkého východu utíkají lidé všech vyznání, podle analýzy papežské nadace je křesťanů, jezídů a jiných náboženských menšin mezi uprchlíky procentuálně více. Příkladem je syrské Aleppo, jehož počet obyvatel klesl o třicet procent, avšak počet křesťanů až o osmdesát procent.

 

Čínská šikana

Situace se také zhoršila v Číně, kde jsou náboženské menšiny nadále považovány za protistátní prvky. Dochází zde k neustálému zatýkání duchovních a řeholníků. Nedávné kroky k dohodě mezi Vatikánem a čínskými úřady o jmenování biskupů mohou snad přinést nějaké uvolnění, ale i tak zůstává situace velmi kritická. Jedním z příkladů šikany křesťanů v Číně mohou být například zákony přijaté v provincii Če-ťiang, které v roce 2015 jasně vymezily, nebo spíš omezily povolenou barvu, velikost a umístění křížů, stejně jako výšku náboženských budov. Od roku 2013 bylo jenom v této provincii a okolí zničeno na dva tisíce kostelů a křížů.

 

Azyl pro čínské křesťany

Situace čínských křesťanů je nám vlastně do určité míry bližší, než bychom si mohli myslet. Jejich skupina totiž před časem v České republice požádala o ochranu a politický azyl. Ve spolupráci s katolickými organizacemi i nekatolickými církvemi se řada z nich začala učit česky a postupně se integruje do naší společnosti. Jejich žádosti o azyl ale české státní úřady z velké části zamítly, takže jim hrozí vypovězení ze země a v nejhorším případě návrat do Číny, kde je už samotné požádání o azyl v cizí zemi pokládáno za trestný čin. Na podporu těmto žadatelům uspořádala Ekumenická rada církví ve spolupráci s Českou biskupskou konferencí 14. října modlitební shromáždění v Praze na Václavském náměstí (na snímku). Byl to symbolický první krok ukázat veřejnosti, že českým křesťanům není osud jejich čínských souvěrců lhostejný. Více podrobností o této akci a situaci čínských žadatelů o azyl v ČR najdeme na této adrese. 

 

Červená středa v ČR

Červená středa, která letos poprvé přijde do České republiky, je další akcí, která má na pronásledování křesťanů, ale i na porušování náboženské svobody obecně poukázat. Bude se konat v Praze 28. listopadu. V zahraničí bývá symbolickou součástí této připomínky nasvícení významných památek ve městě červenou barvou – odtud se také bere název celého projektu.

V Praze se chystá symbolický průvod s červenými svícemi, který se zastaví u katolického a nekatolického kostela a nakonec i u synagogy. Součástí „nultého ročníku“ červené středy bude i konference s názvem Úloha náboženství a církví ve společnosti v prostorách Karlovy univerzity a od 17.30 společná židovsko-křesťanská modlitba ve velké aule Karolina. Na ni pak od 18.00 naváže symbolický pochod, vycházející z Karolina a směřující přes Staroměstské náměstí ke Staronové synagoze. Snad se tímto způsobem podaří v naší společnosti lépe poukázat na problematiku náboženské svobody – a můžeme doufat, že u nás tradice červených střed zapustí kořeny a stane se každoroční připomínkou toho, na co bychom neměli zapomínat. Více informací o akci najdeme také na Facebooku

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Církev v nouzi a Člověk a víra

V květnu 2017 měla na Nové scéně Národního divadla v Praze premiéru inscenace Křehkosti, tvé jméno je žena v režii Daniela Špinara. Jde o určitou divadelní benefici pětice služebně nejstarších členek souboru tamní Činohry, složenou z rozhovorů, které za celou svou kariéru poskytly tisku.

 

Dramaturgyně Marta Ljubková spolu s režisérem vybrali nejzajímavější odpovědi, poskládali je do kabaretního tvaru a doplnili třemi vstupy ztvárněnými původně Karlem Dobrým, jehož roli převzal David Prachař. Inscenace slaví divácký úspěch a protagonistky, Jana Preissová, Johanna Tesařová, Eva Salzmanová, Iva Janžurová a Taťjana Medvecká, rozesmávají i dojímají diváky během beznadějně vyprodaných repríz už třetí sezonu.

 

 

S posledně jmenovanou se setkáváme v kavárně NONA na Nové scéně Národního divadla po první poprázdninové repríze, abychom se na inscenaci trochu blíže podívali. Vzhledem k datu rozhovoru se jedna otázka rovnou nabízela.

 

Odpočinula jste si během divadelního volna?

Ano. Už se snažím využívat prázdniny k odpočinku, protože naštěstí ještě stále mám v sezoně hodně práce, tak jsem ráda, když si v létě můžu odpočinout.

 

Jak se vám po prázdninách poprvé hrálo?

Říkaly jsme si s kolegyněmi, že přechod z prázdninového režimu do takzvaného „panáčkování“ před lidmi – to je výraz Jiřiny Jiráskové –, je rok od roku horší, ale hrálo se nám docela dobře.

 

Během své kariéry jste měla a máte neustále možnost poznávat a přímo na svém těle zakoušet různé režijní přístupy. V čem je režisér Špinar jiný?

Je to pro mě odlišný pohled na divadlo. Povídali jsme si o tom spolu a na hodně věcí jsem se ho ptala, protože jsem měla pocit, že se neorientuju. Metou naší, starší generace herců a režisérů, vždy bylo, abychom nebyli na jevišti ani trochu takzvaně teatrální, protože se to bralo za pejorativní označení. Chtěli jsme být co nejvíce přirození, autentičtí, což je sice v tak velkém prostoru, jakým je Národní divadlo složité, protože tomu velkému prostoru musíte své hraní přizpůsobit, ale pořád převažovala tendence k jisté realističnosti. No a myslím si, že psychologické a realistické divadlo režiséra Špinara nudí, vyznává naopak teatralitu, vizualitu, tíhne ke grotesce. Sám mi řekl, že si nedovede představit, že by i velké herce nechal pouze stát na jevišti a mluvit. Z mého pohledu stačí méně vnějších efektů, nejdůležitějším hybatelem je pro mě pořád herec, text, situace, ale chápu, že pro dnešní mladou generaci je to asi málo. Vzpomínám si, jak jsem před lety viděla film Moulin Rouge od Baze Luhrmanna a byla jeho opulentností doslova zahlcena ba přesycena. Potkala jsem v tom kině o generaci mladší kolegyni, byla nadšená.

 

„Táňa Medvecká je pro mě mezi herci – a herečkami zvlášť – jednoznačně úkaz. Je především nesmírně skromná, až plachá. Se svým hereckým talentem a zkušeností by si mohla nárokovat mnohé, ale totálně jí chybí sebestřednost – což je vlastně jakousi podmínkou herectví samotného. Je někdy skromná tak, až jí to při práci skrytě zazlívám. Projevuje se to třeba tím, že na jevišti všechny spolehlivě přehraje a pak se za to ještě všem omlouvá. Je taky pěkně ztřeštěná a neuvěřitelně hravá. To na ní miluju! Naprosto tím totiž popírá svůj věk, a i přesto, že o sobě pořád říká, že nikdy nebyla žádná krasavice, já ji považuju za jednu z nejkrásnějších hereček, s jakými jsem kdy pracoval.  Táňa v sobě snoubí tři skutečnosti, které mají jen opravdoví mistři oboru – má talent, tvrdě maká a je nesmírně pokorná.

Když jsem s ní zkoušel na Nové scéně inscenaci Křehkosti, tvé jméno je žena, ve které se setkala se svými úžasnými kolegyněmi z Národního divadla, nebylo to s ní úplně lehké. Text byl totiž mozaikou výstřižků z novinových rozhovorů, které tyto herečky poskytly během čtyřiceti let své kariéry, a Táňa mě pořád přesvědčovala, že její výroky nikdo nemůže brát vážně a že to hlavně nikoho nebude zajímat. Dalo mi docela dost práce, přesvědčit všechny přítomné dámy, s Táňou v čele, že se hluboce mýlí. Diváci těmto hereckým legendám už druhou sezonu oplácí jejich upřímnost a otevřenost na jevišti bouřlivými reakcemi a dlouhotrvajícími potlesky. Takže, Táňo, jsem rád, že jsem se s Tebou mohl v divadle potkat profesně i osobně a doufám, že dáš ještě mnoho rozhovorů, Tvůj život a Tvoje slova jsou totiž opravdu inspirující!“

MgA. Daniel Špinar, umělecký ředitel Činohry Národního divadla v Praze

 

Inscenace je věnovaná pěti služebně nejstarším herečkám Národního divadla, znáte se tedy velmi dlouho. Překvapily jste se něčím při zkoušení?

Vlastně ne. On ani nebyl čas se nějak překvapovat.

 

Jak se vám hraje dramatická postava Medvecká?

Měla jsem s tím opravdu trochu potíže, protože inscenace vznikla z našich rozhovorů, které samozřejmě člověk říká v nějaké situaci. Jde v podstatě o psaný projev a najednou máte samu sebe předvádět na jevišti. A navíc v jevištně atraktivní poloze, protože požadavek režiséra zněl, aby to nebylo vyprávění pod lampou, což chápu. A ještě k tomu si nepřipadám, že bych byla nějaký originální myslitel a zabývat se samou sebou mi není úplně příjemné. Mělo to ale i druhý účinek, že jsem pak rok neposkytla žádný rozhovor, protože jsem měla pocit, že nemám, co nového bych ještě řekla! Přiznám se, že vlastně nemám moc ráda, když na divadle herci hrají herce. Je to vždycky nějaké zploštělé, zjednodušené. Naopak mám ráda, když herec na divadle poslouží svou osobností a hraje jinou postavu.

 

 

A co jste se o sobě z uvedených rozhovorů dozvěděla?

Ukazuje se, jak moc jsou zasazené v konkrétním čase. Když třeba v představení říkám, že při učení role venčím psa, tak to už není pravda, protože ten zmíněný pes dávno není mezi námi! Teď máme psa, který je veliký a děti mě s ním nepouštějí, protože by mě hravě přetáhl.  Ale samozřejmě, že si stojím za tím, co v představení říkám, protože jsem to tak kdysi opravdu řekla a i myslela.

 

Existuje nějaká otázka, kterou jste nikdy nedostala a chtěla ji odpovědět?

Tak takhle jsem o tom nikdy neuvažovala.

 

Eva Salzmanová v inscenaci říká, že být herečkou je diagnóza. Souhlasíte s ní?

Souhlasím. Taky v té inscenaci říkám, že pro herectví musí být nějaká zvláštní dispozice, nějaká posedlost. Zrovna dneska před představením jsem Evě říkala, že tenhle týden začínám svou čtyřicátou třetí sezonu v Národním divadle a že se mi zase zdálo o divadle!  Zdálo se mi o panu Lukavském a Karlu Dobrém a připravovali jsme spolu nějakou inscenaci.

 

Jsou vám tito lidé natolik blízcí, že vstoupili i do snu?

Neřekla bych. Třeba Karla Dobrého kromě inscenací Křehkosti, tvé jméno je žena a Strakonický dudák pracovně neznám. Nikdy jsme spolu na jevišti nevedli dialog. Ale s panem profesorem Lukavským jsem hrála, velmi ho ctila a měla tu čest s ním třeba vystupovat i ve Viole v pořadu Kouzelník Nezval z Nezvalovy poezie. Díky tomu jsme spolu jezdili na zájezdy a měla jsem tak možnost se k němu přiblížit trochu víc. Byl pro mě obrovskou autoritou.

 

Celé představení máte na sobě zvláštní kostým. Vysvětlila vám kostýmní výtvarnice Linda Boraros proč pro vás navrhla zrovna takový?

Ne, myslím, že ne. Přinesla návrhy velmi výrazných a exkluzivních kostýmů.  Paradoxně nás všech pět vyznává spíš civilní styl. V průběhu zkoušek jsem pochopila, že nás chtěl režisér ukázat jako velké divy, takže tomu odpovídají i navržené kostýmy. A protože já jsem v tom představení nejvíc akční, mám na sobě „ředitele cirkusu s bičíkem v ruce“.  Aspoň tak jsem si pro sebe ten kostým pojmenovala.

 

 

Roli Muže převzal po Karlu Dobrém David Prachař. V čem je jeho přístup k roli jiný?

Pojetí té role jasně odráží rozdílné herecké osobnosti obou kolegů. Zatímco Karel Dobrý byl velice dynamický až démonický, Davidu Prachařovi je bližší ironie a jemná nadsázka.

 

Odborná kritika režisérovi a dramaturgyni vytýká, že zásadní texty říká v inscenaci muž. Nemyslíte, že je to právě ten paradox, který vysvětluje i název, protože nejde o žádné romantizující oslavy ženství, ale silně ironický šleh, citát z Hamleta, který si ženy nemohou dát za rámeček, a ženám není dopřán pořádný prostor?

Ze začátku mi bylo velice líto, že stěžejní text, jak já tomu říkám „maso na kosti“, což je monolog staré herečky z Královny duchů, říká náš mužský kolega a nikoli jedna z nás.  Vždyť to o nás je! Ale režisér rozhodl jinak a nám nezbylo než se podřídit. O tom ostatně taky v představení mluvíme, o jisté herecké nesvobodě, se kterou se herec musí umět vyrovnat.

 

Inscenace končí písničkou Sweet Dreams. Je pro vás divadlo sladkým snem?

To bychom si musely vysvětlit, co si pod tímto pojmem představujeme, ale bezesporu je divadlo hodně podstatná věc v mém životě. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že můžu být vděčná osudu, svým rodičům a Pánu Bohu, že celý život dělám práci, která mě opravdu baví a těší, což o sobě nemůže říct úplně každý.

 

Zanedlouho oslavíte životní jubileum, copak si nadělíte za pozornost? Dovolenou nebo nějaký další jazykový kurz?

Nechci to zakřiknout, ale chtěla bych si dát jeden cestovní dárek.  Ale jinak si narozeniny ani moc nepřipomínám.

 

A co pro své příznivce chystáte v letošní sezoně?

Zrovna zítra (začátek září – pozn. red.) začínáme zkoušet Zweigovu Netrpělivost srdce v dramatizaci a režii Daniela Špinara, kde bych měla hrát Kláru a Květinářku. Potom mě čeká Kytice v režii dua SKUTR, což jsou Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka. Jakou roli pro mě přichystali, nevím, obsazení ještě nebylo oznámeno. Bude to naše druhá spolupráce a těším se na ni, i když jsem při prvním společném zkoušení zpočátku vůbec netušila „která bije“. Ale kluci mi předvedli jiný pohled na divadlo.  Holt, změna je život…

 

TAŤJANA MEDVECKÁ (*10. 11. 1953) herectví na pražské Divadelní akademii múzických umění vystudovala v roce 1975 a rovnou se stala i členkou souboru Činohry Národního divadla v Praze, kde působí dodnes. Za své výkony získala četná uznání a ocenění. Mimo jiné je držitelkou dvou cen Thálie. Je vdaná a má dvě dcery.

 

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Petr Neubert + archiv Národního divadla 

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test