český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Templářský řád je opředen mnoha tajemstvími, jeho historická realita si ovšem mnohdy nezadala s dobrodružným románem. Řád drsných bojovníků ve Svaté zemi, ale také šikovných finančníků v Evropě, měl v jednu dobu velkou politickou a vojenskou moc. A to se mu stalo osudným.

 

Období křížových výprav je v církevních dějinách kontroverzně hodnocené, představa šíření víry s mečem v ruce sice tak úplně neodpovídá motivaci křižáků, ti chtěli v první řadě osvobozovat posvátná místa křesťanské víry z rukou „nevěřících“, ale i tak dodnes tato doba a termín křížová výprava vyvolává rozporuplné emoce. Zároveň se v této době ale zrodil i zvláštní druh řeholního života – křesťanské rytířství. S rytíři si naopak spojujeme jistou romantiku, i když jejich reálný život, ať již v poli nebo ve špitálech, zdaleka tak romantický nebyl. Mezi všemi rytířskými řády vystupuje ten templářský jako mimořádně zajímavý.

 

Na ochranu poutníků

Opat Daniel, jeden z duchovních autorů a cestopisců, kteří procestovali počátkem 12. století Svatou zemi, píše: „A je zde mnoho pramenů. Poutníci odpočívají v jejich blízkosti, ale ve velikém strachu, neboť je to opuštěné  místo  a  poblíž  je  město  Aškelon,  z něhož  vyrážejí  Saracéni  a  zabíjejí  poutníky ubírající se po těchto cestách. Rovněž je veliký strach vydávat se odtud vzhůru do kopců.“ V tomto citátu velmi dobře shrnuje původní motivaci vzniku templářského řádu – byla to ochrana poutníků. Křesťanské vojsko v Jeruzalémě bylo velmi malé a lidé, kteří z celé Evropy putovali často pěšky přes Turecko a podél pobřeží Středozemního moře do oblasti dnešního Izraele mohli být snadným terčem útoku. Někdo je proto musel chránit.

 

Řád se ustavuje

S myšlenkou ochrany vystoupil Huguens de Payns, veterán první křížové výpravy, který velice dobře znal poměry na Předním východě. Stal se tak zakladatelem řádu rytířů Božího hrobu, které známe jako templáře. Byl to on, kdo navrhl původní koncepci řádu. První písemné informace o templářích zprostředkovává několik kronikářů z druhé poloviny 12. století. Jeden z nich, Vilém z Týru, uvádí: „V témže roce 1118 jistí vznešení muži rytířského stavu, pobožní muži, Bohu zasvěcení a bohabojní, se zavázali službou Kristu z rukou patriarchy. Slíbili žít navždycky jako řádní kanovníci, bez vlastnictví, v čistotě a poslušnosti. Jejich předáky byli ctihodný Hugo z Payns a Godefroi ze Saint Omer. Jelikož neměli žádný kostel ani sídlo, dal jim král dočasně obydlí jižně od paláce, blízko chrámu Páně. Král, jeho vznešení muži, také patriarcha a církevní preláti jim svěřili úděly ze svých domén, některé na vymezený čas a některé navěky. Museli se postarat rytířům o potravu a oblečení. Jejich plnou povinností, kterou jim patriarcha a ostatní biskupové uložili za odpuštění hříchů, bylo, že budou chránit cesty a silnice proti útokům lupičů a loupežníků. To se dělalo zvláště na ochranu poutníků.“ 

 

Skromní válečníci

O přesném datu založení řádu se historici dodnes přou, ale podstatný je pro jeho rané období rok 1129, kdy se jeho zakladatel zúčastnil koncilu v Troyes a dosáhl zde uznání. Velmi se o něj zasloužil i slavný teolog a pozdější světec Bernard z Clairvaux. Templáře podporoval a byl autorem první řehole řádu, kterou se činnost templářů začala řídit. V této době měl řád tři sta rytířů, kteří veleli zhruba třem tisícům mužů. Svatý Bernard byl obecně znám jako příznivce rytířů a křižáků. A možná právě po jeho vzoru se templáři ve Svaté zemi oddávali evangelní chudobě. Dokonce přikázání chudoby vstoupilo přímo do jejich symboliky. S templářským řádem se velmi úzce pojí obraz dvou rytířů, kteří jedou na jednom koni.

Nejdůležitější dovedností rytířů v první etapě existence řádu bylo válečné umění. Kronikář Vilém z Týru chválí jejich udatnost například v boji o Aškalon: „Tito muži, udatní a silní ve zbrani, plní své pověření rozvážně a věrně do dnešního dne. Mocně útočili proti uvedenému městu Aškalonu častými tajnými výpady, takže ti, kteří nás dříve udržovali ve strachu zabíráním a pleněním celého kraje, se nyní považují za nanejvýše šťastné, když za modlitby nebo za peníze je jim dovoleno žít dočasně v míru uvnitř hradeb a v klidu se věnovat práci.“ Zajímavé je, že boj považovali křižáci za své zaměstnání a proto, i když bojovali za křesťanskou věc, nebyli jejich padlí ctěni jako mučedníci.

 

Cesta do Evropy

Historie křížových výprav i rytířů ve Svaté zemi končí se závěrem 12. století. Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Předním východě počaly pádem jeruzalémského království v roce 1187. Roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Johanité, tedy dva nejvýznamnější bojové řády, museli postupně opustit dobytá území a přesunout se do Evropy. Tím se začala psát docela nová kapitola jejich dějin.

 

Evropská řádová mocnost

V Evropě řád dosáhl velikého rozmachu a to jak početního, tak i politického a finančního. Stali se tak prakticky stejně významným hráčem v mezinárodní politice, jako byly mnohé státy. Největší centrum vytvořili ve Francii, kde na pozemcích darovaných Ludvíkem VII. vznikl takzvaný Templ. Pařížský Templ se stal rezidencí velmistra po pádu Svaté země. Hlavní stavbou opevněného území byl donjon, dále zde byl kostel, klášterní budovy a další stavby obehnané hradbami s baštami. Obranný systém byl vedle donjonu doplněn ještě čtverhrannou věží. Od roku 1146 byl v donjonu nazývaném Tour du Temple (Templářská věž) uložen francouzský královský poklad, jehož střežením byli templáři jako zvláštní symbol důvěry pověřeni. Tato praxe se udržela až do vlády Filipa IV. Sličného, který proti templářskému řádu vystoupil a s jehož jménem se pojí jeho neslavný konec.

 

Král proti templářům

Kořen konfliktu mezi templáři a francouzským králem Filipem IV. Sličným je dodnes předmětem sporu historiků. Jedním z vysvětlení, která bývají často citována, je spor o finanční půjčky na válečné výpravy, které templáři jako velký věřitel udíleli. Zároveň ale nijak nepodléhali králi ani místním biskupům a jejich představeným byl pouze jejich velmistr a nad ním papež. Taková nezávislá síla na vlastním území mohla také v králi vzbuzovat obavy. Zásah proti templářům byl asi zároveň součástí snahy o mocenské ovládnutí a podřízení si, jakkoli neformální, papežství. A je nepochybné, že roli sehrál i obrovský majetek templářů, který mohl lákat panovníka, jehož státní kasa v důsledku válečných výprav zela prázdnotou.

 

Povolil až slabý papež

Řád sám byl hodně uzavřený před okolním světem a obklopovalo jej mnoho tajemství a dohadů, kterých král využil k často neprávem vzneseným obviněním. Templáři byli mimo jiné obviněni z kacířství, neúcty k svátosti oltářní a z vzájemné sodomie. Král se snažil přimět papeže, aby je exkomunikoval, což ale, přes značný nátlak, odmítli jak Bonifác VIII., tak i jeho nástupce Benedikt XI. Až následující papež Klement V. souhlasil s Filipovými požadavky vůči řádu. Právě Klement V. byl z velké části ve francouzském područí a ovládán mocenskými zájmy. Není proto divu, že to byl právě on, kdo později přesunul sídlo papeže z Říma do francouzského Avignonu.

 

Velmistr na hranici

Jakmile měl král v ruce papežský souhlas, začalo masivní zatýkání templářů. Dnem počátku represe proti řádu byl pátek 13. října 1307. Právě odsud možná pramení pověra, že pátek třináctého je nešťastný den. Zatčeno bylo na pět tisíc rytířů, včetně velmistra řádu Jacquese de Molay. Zatýkání templářů bylo papežem nařízeno i dalším evropským panovníkům, ale zde se setkalo jen s malým ohlasem. Zatčení templáři byli krutě mučeni, aby doznali smyšlená obvinění, které o nich rozšiřoval král. Několik desítek rytířů bylo jako kacířů upáleno. V roce 1312 byla většina zbylých templářů propuštěna na svobodu, zbývali jen velmistr Jacques de Molay a tři další představení řádu Hugo z Pairaudu, Geoffrey z Gonnevillu a Geoffroy de Charnay. Ti byli 18. března 1314 odsouzeni k doživotnímu vězení. Při vyhlášení rozsudku ale velmistr a de Charnay povstali a odmítli svá předchozí, mučením vynucená přiznání. Rozzuřený král nařídil, aby byli upáleni. Tím se uzavřela jedna velká kapitola křesťanského rytířství. Část majetku templářů, zejména mimo Francii, kde ho nemohla převzít francouzská koruna, připadl johanitům nebo některému dalšímu z řádů. Uvnitř ostatních rytířských řádů často dožili i bývalí templáři, kteří unikli pronásledování. Templářský řád nebyl nikdy obnoven.

 Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Otto Fischl byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu se „spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského a následně popraven. Životní příběhy jeho dvou dcer ukazují, jak daleko mohla člověka zavát totalita, před kterou musel uprchnout.

Helena Kosková se narodila v Praze v roce 1935 jako Fischlová. Otec Otto (na dobovém snímku vlevo) pocházel z židovské, česky asimilované rodiny a provozoval soukromou advokátní praxi. Maminka byla žena v domácnosti. V rodině kromě Heleny vyrůstala také o pět let starší dcera Eva, která byla mladší sestře v mnoha ohledech vzorem. Obě dívky prožily klidné dětství. Po protižidovských opatřeních musel otec opustit právnickou praxi. Podle takzvaných norimberských zákonů zavedených nacisty v protektorátu byla rodina považována za smíšenou. Jak se později ukázalo, léta rasové diskriminace za války nebyla pro rodinu tím nejhorším obdobím.

14 otec

Záchrana před deportací

Otce, jakožto Žida, a dcery jako míšenky určitou dobu chránila před deportací do koncentračního tábora nežidovská manželka, respektive matka. „Tehdy otec, zcela formálně, matce navrhl, že by se mohli rozvést. K tomu naše katolická babička prohlásila, že v tom případě by mámu vydědila a otce adoptovala.“ Rodině Fischlových se podařilo deportaci odvrátit částečně i tím, že otec simuloval infarkt, většina otcových příbuzných však do transportu musela. Téměř všichni ale zahynuli v koncentračních táborech, vrátila se jen babička, která válku přečkala v Terezíně. Po osvobození se přes pracovní kontakty pan Fischl dostal do styku s komunistickou stranou.

 

Nebylo cesty zpět

O správnosti levicové ideologie byl přesvědčený stejně jako mnoho lidí, kteří zažili represe a válku. Komunisté nabízeli sociální spravedlnost, rovnost a vzor Sovětského svazu. „Cítil potřebu dělat cokoli, aby se hrůzy války neopakovaly.“ Svým založením byl podle dcery Heleny spíš idealista, snažil se pomáhat, projevoval velký zájem o literaturu, především o krásnou. Otto Fischl začal pracovat na ministerstvu financí, stal se náměstkem ministra, později byl diplomatem a v letech 1949 až 1951 působil jako velvyslanec ČR v NDR. Podle slov Heleny nepatřil mezi stranické špičky a s děním ve straně ne vždy souhlasil: „Domnívám se, že uvítal přesun do Berlína i to, že se vzdálí od centra dění. I on musel s některými praktikami KSČ a s jejím vývojem nesouhlasit, nebylo však pro něj cesty zpět.“

 

Emigrace vše změnila

Na rozdíl od otce byly obě sestry (na snímku) výrazně protikomunisticky zaměřené. Eva žila studentským životem, podobně jako Škvoreckého literární hrdinové, Helena byla členkou ilegálního skautského oddílu a dívčí skupiny Divošky, kterou kromě ní tvořily dvě přítelkyně, jejichž rodiny byly komunistickým režimem perzekvovány. Eva se nakonec odhodlala zemi opustit. Při jedné z návštěv otce, který byl v NDR, přejela ze z Východního Berlína do Západního a požádala tam o azyl.

14 sestry

Její emigrace život rodiny naprosto změnila. „Život naší rodiny se zcela změnil po sestřině emigraci 15. ledna 1951. Otec byl okamžitě odvolán z postu velvyslance, začala nás sledovat Státní bezpečnost a otec očekával vyšetřování a nemohl sehnat zaměstnání.“ Ve dvě ráno 30. června 1951 vtrhla do bytu StB a udělala domovní prohlídku. Helena Kosková vzpomíná, že největší starost při domovní prohlídce měla o svůj skautský deník, podařilo se jí ho však schovat do prádelníku a před příslušníky utajit.

 

Šok pro celou rodinu

Zapojení Fischla do procesu s „protistátním spikleneckým centrem kolem Rudolfa Slánského“ byl pro matku i dceru naprostý šok. „Když v rozhlase mluvili o procesu, netušila jsem, že by se to mohlo týkat táty. Pak četli jeho jméno a bylo to velké překvapení.“ Začlenění Fischla a mnoha dalších obžalovaných vyplývalo z antisemitské konstrukce procesu diktované sovětskými poradci. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat: „Několik dnů po zahájení procesu vyhodili mámu ze zaměstnání. Po tátově zatčení začala pracovat jako dělnice v Pražských papírnách. Soudružky z tamní organizace KSČ prohlašovaly, že by nás měli rozšlapat po Staroměstském náměstí. Mě vyhodili ze septimy Akademického gymnázia rok před maturitou.“

 

Češka žijící ve Švédsku

Helena vzpomíná i na tragický konec procesu: „V něčem jsem to měla jednodušší než děti jiných popravených, byla jsem přesvědčena o tátově nevině.“ Rozsudek trestu smrti byl vykonán 3. prosince 1952. „Máma měla při poslední návštěvě u táty dojem, že po všem, co prožil, snad ani nechtěl dál žít.“ Jeho dopis na rozloučenou rodina dostala až při revizi procesu v roce 1963. O dva roky později Helena, již provdaná Kosková, s mužem, matkou a dcerou emigrovala přes Jugoslávii do Itálie. Odstěhovala se do Švédska, neztratila kontakt s českou literaturou, byla v úzkém kontaktu s exilovými nakladatelstvími – Tigridovým Svědectvím v Paříži nebo Škvoreckých 68 Publishers v Torontu. Pracovala pro ně jako autorka studií o literatuře, překladů a recenzí, pomáhala s distribucí exilových tiskovin do Československa. Dnes, kdy může svobodně cestovat mezi Prahou a švédským Norrköpingem, se významná propagátorka české literatury v zahraničí cítí jako „Češka žijící ve Švédsku.“

Autorka: Andrea Jelínková, Foto: archiv Paměti národa

Velikonoce jsou největším křesťanským svátkem, kdy si lidé připomínají ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Je však hojně oslavován i ateisty, ač ti je světí z jiných důvodů než věřící. Pohanské zvyky jako koledy a pomlázka jsou však spíše pradávnou oslavou jara.

 

Může se zdát, že se současný život dotýká lidových zvyků a tradic jen okrajově. Společnost nabízí jiné výdobytky, než na jaké byla zvyklá dřív, hojně jich využívá a na odkazy předků trochu zapomíná. Ne však vždy a ne všude. V mnoha regionech tradice dodržují v širším časovém rozvrhu. A tak můžeme s místními prožít masopustní veselí, pomlázku, pálení čarodějnic, posvícení či hody. Dnes se zaměříme na Velikonoce, neboť jejich doba právě přišla.

 

Národní zvyklosti

I když mnoho lidových zvyků zaniká, ty, které přetrvávají, se orientují podle historie, regionu nebo místních zvyklostí. Velikonoce jsou jedním z nejvýznamnějších církevních svátků. Mnoho dnešních dětí je má však spojeno pouze s barevnými vajíčky a pomlázkou, lidé z měst je často vnímají jako jeden den volna navíc.

Velikonoční obyčeje patří k nosným údobím jara i roku. Křesťané tomuto období přikládají v  liturgickém roce největší význam. Považují je za ztvrzení své víry v Krista. Čas Velikonoc představuje cyklus obyčejů, v němž se propojily víra a magie. Jako křesťanská země jsme přijali jejich slavení v období trvajícím osm týdnů, během nichž probíhaly dlouhé tiché přípravy a krátké bujaré oslavy. Má tři úseky: půst, hody a koledu. Půst (nebo post) začíná o půlnoci předešlého dne, kterým bylo masopustní úterý a následuje šest týdnů čekání na dobu veselí a nových radostí života.

 

Neděle a jiné dny

Určitými mezníky se staly neděle. Každá měla své jméno a význam. Černá je odvozená od černých oděvů, které ženy o postu oblékaly. Pražná nebo pučálka ilustrovaly typy postních jídel z praženého hrachu a obilných zrn. O Kýchané si lidé navzájem přáli, aby nekýchali, neboť věřili, že kýcháním začíná mor. Zdravili se navzájem Pozdrav tě Pánbůh! a Pomáhej Pánbůh! Družebná neděle vyjadřovala konání rodinných námluv, kdy svou roli hráli družbové a družice (obdoba svědků ženicha a nevěsty). Tento čas směřoval ke svatbám v příštích měsících.

Smrtná neděle se slavila dva týdny před svátky. Končilo jí období zimy, nepohody a nemoci, obecně vyjadřující smrt. Například v 19. století dívky vystrojily figurínu ze slámy – smrtku, morenu, smrtholku či mařenu (říkalo se jí různě). Navlékly ji na tyč, oblékly do nebarevných šatů, na hlavě potažené plátnem vyznačily obličej, uvázaly šátek a na krk pověsily výsměšný náhrdelník z prázdných vajec a hlemýždích ulit. Všechny použité materiály vyjadřovaly konec života. S ní pak obcházely vesnici a říkaly: „Smrt neseme ze vsi, nové léto do vsi,“ nebo „Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede.“ Nakonec zamířily k tekoucí vodě, tam figurínu hodily a utíkaly do vsi. Kde nebyla voda, smrtku spálily. Tím bylo zažehnáno neštěstí.

Květná neděle je šestou a zároveň poslední postní neděli. Na řadě jsou malé ozdobené stromky – líta, letečka či májíčky, ověšené pestrými fábory, vajíčky, papírovými holubičkami a panenkou. Přinášely obraz plodnosti a životní naděje. Nosívala je děvčata a s přáním po domech zpívala: „Květná neděle, kdes tak dlouho byla...“ Vymetaly se světnice, aby všechna havěť zahynula a z domu zmizela.

Květná neděle otevřela Pašijový týden s jeho nejpodstatnějšími dny Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem a Bílou sobotou. Následuje Velká neděle, známá jako Hod Boží velikonoční. Vrcholem je Velikonočním pondělím, pro které je dodnes typické pletení pomlázek a barvení vajíček. Většinou chodí na koledu chlapci a šupají dívky, aby „neuschly“. Podle krajů se ale tyto zvyklosti mírně odlišují.

 

Přírodní kolorování

Každý zná kupovaná kuřátka, slepičky, pomlázky a kraslice. Ale barvíme i doma. Přípravky běžně dostupné v drogerii postupně doplňují barvy gelové, duhové nebo s matným efektem. Také obtisky se neustále vylepšují. Od těch, které noříme do vody a než uplavou, rychle přeneseme na vajíčko, až ke košilkám, jež se namočí a na vejce natáhnou. Rok od roku se setkáváme s novinkami a žasneme, co všechno lze.

Od babiček umíme na vejce klást malé lístky, zabalit je do gázy či punčochy, pevně zavázat a vložit do horké vody, v níž jsme vyvařili slupky z cibule. Čím víc slupek, tím tmavší odstín hnědé. Chemické barvy nahrazujeme přírodními, většinou rostlinného původu, získanými jako odvar či výluh. Červená vznikne ze slupek červené cibule, řepy nebo révy, žlutá či oranžová ze šafránu nebo kurkumy, zelená z listů jasanu, petržele, lipového květu, mladého žita či špenátu. Hnědou získáme z olšové a březové kůry. Modré barvy docílíme povařením vajec v červeném zelí, fialovou dodá šťáva z borůvek či brusinek.

Na dekorace můžeme použít březové větvičky, které jsou pružné a dobře se tvarují. K přírodním materiálům vždy přidáme do vody ocet a sůl. Pro vysoký lesk se dodnes používá sádlo, kterým se hotová barevná vajíčka pomažou. Přírodní barvy mají tu výhodu, že skrz skořápku neproniknou žádné chemické a zdraví škodlivé látky, a tudíž jsou nejen přirozeně krásná, ale i jedlá. Malování vajíček bývalo určeno výhradně ženám. Někdy bylo mužům zakázáno vstupovat do místnosti, kde zdobení probíhalo.

 

Povrch je důležitý

Na skořápky se původně malovaly magické ornamenty a symboly. Postupně vymizely a začaly se používat rostlinné či zvířecí motivy, jako znamení jara a nového života. Kraslice byly spjaty s barvou červenou, symbolizující lásku nebo také krev Krista. Dívky si je schovávaly pro chlapce, na kterého si tajně myslely. Darovaná vejce měla být plná, nikoli dutá, protože skořápky bílých vajíček byly určené ke zdobení bohyně smrti – Morany. Kraslice z vyfouklých vajec jsou víceméně novodobým hitem.

Důležité je i zdobení povrchu. Technik a způsobů je přehršel a některé jsou hodně pracné. Například vosková batika nebo reliéf, leptání nebo gravírování. Vejce se polepují slámou, oblékají do háčkovaných košilek, oplétají tenkými měděnými drátky, někde je zdobí jezerní sítinou. Je to tradiční, vice než sto let stará, technika, původem z jižní Moravy. Dužina se lepí na bílou skořápku a prokládá se textiliemi, sametovými či hedvábnými stužkami.

 

Sváteční pochoutky

Zelený čtvrtek si svým názvem říká o pokrmy se špenátem či zelím. Podle tradice má začínat sladkým pečivem jidášem a medem. Velký pátek byl také velmi střídmý. Patřila sem bramboračka, bramborové pokrmy, hrách, jáhly, čočka nebo sladké knedlíky se sušeným ovocem. Když konečně o Bílé sobotě skončil půst, podávala se jídla opravdu vydatná. Na svátečně prostřeném stole nesmělo chybět jehněčí maso a vynikající nádivka s mladými jarními kopřivami.
Dnes si zpravidla pochutnáme na velikonočních jídlech celý víkend od Bílé soboty až po Velikonoční pondělí. Je to čas masových polévek, nádivek, kůzlečích, jehněčích a dalších pečínek, mazanců, beránků, velikonočních dortů i cukroví a samozřejmě vajec.

Ale koukáme i jinam a přebíráme zvyky z ostatních zemí, například německou tvarohovou štolu s marcipánem. Není tak pracná jako beránek, je vláčná a na prostřené tabuli se skvěle vyjímá. Svoje místo má leckde i řecký postní koláč Spanakopita nebo tradiční britské jehněčí kotlety s bylinkovou krustou.

 

Potěší i pomohou

Stalo se tradicí, že se s jarem a svátky vyrojí v mnoha městech, obcích i vískách trhy. Ať bleší či rukodělné, ale jarní paprsky vytáhnou ven i nejzarytější lenochy. První akcí, na kterou se prodejci zpravidla vypraví, bývají velikonoční trhy.

Zvykli jsme si zdobit příbytky poslíčky jara v různých podobách. Zatímco jedni zůstávají věrni pouze přírodním materiálům v neutrálních barvách, jiní vybaví byt dekoracemi rozmanitých barev a tvarů. Hlavním aktérem výzdoby však zůstává kraslice.   

Výjimkou nejsou ani charitativní prodejní akce. Jednou z nich byla Velikonoční kraslice 2018 v rámci Velikonočních trhů ve středočeské obci Velké Přílepy. Žáci místní základní školy a mateřské školy Smile Studio chtěli pomoci klientům terénní pečovatelské služby. Zapojily se i maminky. Společně vyrobili přes tři stovky vajíček a přání, výtěžek z jejich prodeje putoval do kasičky a pomůže tak seniorům v okrese Praha–západ.  

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv

(Z knihy Jiřiny Langhammerové České tradice v proměnách času, vydané NLN, s. r. o. v roce 2017)

 

Jedna z církevních tradic, které se bytostně pojí s velikonočním Svatým týdnem, je svěcení olejů. Při této příležitosti posvěcuje biskup za přítomnosti svých kněží trojici svatých olejů, které si pak kněží rozebírají a užívají je v průběhu roku. Olej katechumenů, olej nemocných a svaté křižmo jsou symboly duchovní starosti církve o člověka.

 

Podle katolické tradice se na Zelený čtvrtek slaví v dopoledních hodinách mše svatá pouze v katedrálních chrámech, tedy v těch, které jsou domácí místnímu diecéznímu biskupovi. Tomuto zvláštnímu slavení také diecézní biskup předsedá a spolu s ním koncelebrují kněží z různých částí diecéze, aby tak naznačili jednotu diecézního kněžstva se svým biskupem-ordinářem. Vyjadřuje se tím prastará víra křesťanského společenství vyjádřená slovy „Kde je biskup, tam je církev“.

 

Slavnost celé církve

Účast na bohoslužbě svěcení olejů – která je také známa pod latinským termínem missa chrismatis, tedy „mše křižma“ – je mimořádný zážitek. Nejen proto, že takový počet kněží na jedné bohoslužbě vídáme jen opravdu zřídka a při mimořádných příležitostech, ale především proto, že se v této bohoslužbě ukazuje jednota mezi biskupem jako pastýřem, kněžími, ale i věřícím lidem.

K tomu všemu přistupují všechny tři posvátné oleje, zejména pak svaté křižmo. Tento, někomu možná trochu exoticky znějící termín, pochází z řečtiny a doslova znamená „pomazání“. V řečtině je velmi úzká etymologická souvislost mezi slovy chrisma (křižmo) a christos (pomazaný). Termín pomazaný v hebrejštině zní mošiach, tedy mesiáš. Pomazání tedy nějakým způsobem hluboce souvisí se samotným jádrem naší víry.

 

Olej jako zdroj energie

Mesiáš znamená v překladu pomazaný. Známý katolický autor duchovní literatury Anselm Grün k tomu říká: „Půjdu-li po stopách tohoto obrazu, dovede mě k tajemství oleje. Člověk se maže olejem, aby byl krásnější, navíc mu tento prostředek pomůže rozzářit tvář a šíří příjemnou vůni. Kdo se maže, vnímá ji. Olej dodává člověku životní energii. Osvěžuje vyčerpaného, uzdravuje nemocného, chladí horečku, mírní bolesti. Zjemňuje drsné a tvrdé. Církevní otcové překládají hebrejský pojem mesiáš řeckým slovem christos. Proto hovoří vždycky o Ježíši Kristu. Ježíš je Pomazaný: Bůh ho pomazal olejem svého božství.“

 

Olej jako Boží milost

Petr Chrysolog píše ve 4. století: „Poté, co se Boží Syn rozlil dokonalým olejem božství do našeho těla, byl podle tohoto oleje pomazání nazván Kristus. Ten, který byl sám takto zalit Bohem, ten, komu byl takovým způsobem vlit sám Bůh, je jediným původcem tohoto jména. Během svého života uchovával Ježíš božský olej pomazání v nádobě svého těla. Ve smrti tuto nádobu rozbil a vylil na nás všecek vonný olej božské lásky.“ Proto ho církevní otcové nazývají titulem z Písně písní „vylitý olej pomazání“.

V této představě otců probleskuje zkušenost, že se díky Ježíšovi cítili jako znovuzrození, naplněni vůní božské lásky, posilněni olejem, který uvolnil jejich údy a očistil je od nečistoty hříchu. Titul Kristus nechápali jako pouhý dogmatický pojem, ale jako fascinující obraz: Vždyť olej pomazání byl jejich každodenní zkušenosti. Mazali se jím po koupeli, těšili se jeho příjemnou vůní, a zakoušeli tak tělesně svou krásu a důstojnost.

 

Pomazání nemocných

Jako je rozmanitý církevní život, tak je rozmanitá i trojice olejů, které jsou během mše na Zelený čtvrtek posvěcovány. Olej nemocných je z nich historicky nejstarší a pojí se úzce se svátostí pomazání nemocných. O ní oficiální texty říkají: „Když člověk vážně onemocní, potřebuje zvláštní milosti Boží, aby stísněn úzkostí neklesal na mysli a aby snad v pokušení neochabla jeho víra. Proto Kristus posiluje věřící v zápase s nemocí svátostným pomazáním jako mocnou záštitou. Slavení této svátosti spočívá především v tom, že po předchozím vzkládání rukou od představených církevní obce koná se modlitba spojená s vírou a nemocní jsou mazáni olejem, který byl posvěcen Božím požehnáním. Tento obřad naznačuje i uděluje svátostnou milost. Tato svátost dává nemocnému milost Ducha Svatého: pomáhá celému člověku k uzdravení, posiluje jeho důvěru v Boha a vyzbrojuje ho proti pokušení a úzkosti před smrtí, aby mohl nejen statečně snášet utrpení, ale také proti němu bojovat, a prospívá-li to jeho spáse, dosáhnout zdraví; poskytuje též, pokud je třeba, odpuštění hříchů a dovršení křesťanského pokání.“

 

Na ochranu proti zlému

Druhým olejem, se kterým se setkáváme v průběhu bohoslužby, je olej katechumenů. Toho se historicky užívalo při přípravě kandidátů ke křtu. Katechumenát, tedy období přípravy na křest, bylo v rané církvi dlouhé a náročné a skládalo se z řady kroků. Jedním z takových kroků bylo i odříkání se zlého a malý exorcismus, kdy byl kandidát křtu symbolicky vyjímán z moci Ďábla a směrován ke Kristu. Právě při tomto obřadu se jako jeden ze symbolů užíval posvěcený olej, kterým byl kandidát křtu mazán. V průběhu staletí se tyto náročné a dlouhé rituály z velké části redukovaly jenom na několik naznačených symbolů, ale pomazání katechumena před křtem olejem zůstalo zachováno.

Katechismus říká o pomazání katechumenů: „Poněvadž křest znamená osvobození od hříchu a od jeho podněcování, ďábla, pronáší se nad kandidátem exorcismus (jeden nebo více). Kandidát je pomazán olejem katechumenů nebo na něho celebrant vkládá ruku a on se pak výslovně zříká satana. Po této přípravě může vyznat víru církve, které je křtem ‚svěřen‘.“

 

Křižmo neboli svaté myro

Posledním olejem a také tím nejvíce ctěným je svaté křižmo. Jeho jméno má souvislost se stejným slovem, jako titul Kristus, pomazaný – není proto divu, že právě tento olej byl vyhrazen na nejdůležitější a nejslavnostnější pomazání. Na rozdíl od předchozích dvou také není jeho složení jen z prostého, byť kvalitního olivového oleje, ale přimíchávají se do něj ještě další složky, zejména balzám a někdy i další příměsi.

Ve východní církvi tento olej znají pod termínem myrha nebo svaté myro. Koptská církev například do křižma přidává myrhu, aloe, kadidlo, skořici, kasii, cukrovou třtinu, bodlák, mletý jantar a dalších asi 25 druhů „koření“. Křižmo se má čtyřikrát povařit (při vaření jsou předčítána evangelia), přefiltrovat a nakonec smísit se zbylým starým křižmem. Mimořádný význam, který je na východě svatému myru přičítán, je patrný i tím, že jeho svěcení nemůže zastat každý biskup, ale je vyhrazeno patriarchům.

V západní tradici dlouho platilo, že po svěcení křižma duchovní klekali a zdravili Boží milost, kterou olej symbolizuje, slovy: „Ave, sanctum chrisma,“ tedy „Buď pozdraveno, svaté křižmo.“

 

Pečeť darů Ducha

Každý věřící, který přijal svátost biřmování, byl svatým křižmem pomazán. To je totiž jedno z jeho původních určení – jako pečeť darů Ducha svatého završuje to, co započalo už ve křtu. V rané církvi byl křest a biřmování udělován vždy společně, proto pomazání křižmem organicky vyrůstalo z významu křestní liturgie. Když se na západě postupně křest a biřmování oddělily, přestala být tato původní jednota na první pohled patrná, ale přesto je právě pomazání křižmem při biřmování, které na křest nejvíce poukazuje. Tím spíše, že i když se při křtu biřmování neuděluje, bývá novokřtěnec přesto mazán křižmem – historicky je to pozůstatek biřmování a teologicky je to jakási předzvěst a spojovací most s budoucím přijetím této svátosti.

 

Na kněze, proroka a krále

Při obřadu pomazání křižmem říká duchovní tomu, koho tímto znamením označuje: „Bůh tě přijal do společenství svého lidu a jako pomazal svého Syna na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu na věky.“ To je odkaz na starobylou praxi, která má kořeny hluboko v judaismu, že byli posvátným olejem, křižmem, mazáni významní duchovní i světští představitelé na znamení zvláštní Boží milosti, která na ně sestupuje.

Ve Starém zákoně je asi nejvýznamnější a nejpatrnější pomazání na krále, které i z obyčejného pasáčka Davida může udělat nejvýznamnějšího vladaře. Stejně tak byli ale pomazáváni i kněží v jeruzalémském Chrámu a podobně. Dědictví této prastaré tradice je pak zachováno v užití křižma při obřadech kněžského a biskupského svěcení. Kněžím se křižmem tradičně mažou ruce, kterými budou celebrovat eucharistii, a biskupům hlava na znamení plnosti svátosti, kterou v sobě nesou.

 

Zvony i ikony

Nejsou to ale zdaleka jenom lidé, kteří bývají pomazáváni svatým křižmem. Tento olej dochází užití i v dalších, vesměs velmi slavnostních příležitostech. Při svěcení kostela se jeho zdi mažou křižmem na dvanácti místech. V mnoha kostelech najdete na zdech kříže, které označují právě ta místa, kde byl kostel při slavnostním světícím obřadu požehnán. Křižmem se také tradičně mažou kalichy a pateny, které budou sloužit k eucharistickému slavení. Ke slovu přichází křižmo podle tradice i při svěcení oltáře, nebo třeba zvonu. Podle východních zvyklostí se svatým myrem pomazávají ikony, které byly nově vytvořeny – na východě se říká „napsány“ – než jsou odevzdány k úctě věřícím. Souhrnem můžeme říci, že symbolika olejů, které biskup světí na Zelený čtvrtek, je mnohostranná, má hluboké historické kořeny a poukazuje na mnoho tajemství církve, která naplňují život věřícího člověka požehnáním.

 Autor: Petr Jan Vinš, Foto: archiv

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test