český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Česká režisérka, spisovatelka a výtvarnice Eva Toulová se narodila 3. února 1990 ve Znojmě. V  zorném poli jejího zájmu je především film, společně s literaturou a výtvarným uměním. Za největší dosavadní úspěch považuje celovečerní film Šťastná, uváděný v kinech i televizní produkcí v roce 2014.

 

Eva je autorkou čtyř vlastních knih a spoluautorkou dvou almanachů, pomohla vzniknout charitativnímu projektu Galerie NaVíc, podporujícího nadaci Naše dítě. Miluje svou práci, ale umí i odpočívat.

Eva

Vaše jméno je spojeno se snímkem Camino na kolečkách, který je emotivním příběhem vozíčkáře Honzy Duška. Jak se s odstupem díváte na čas strávený na pouti do Santiaga de Compostela jako jedna z účastníků doprovodného týmu?

Po hraném debutu Šťastná je Camino na kolečkách můj druhý celovečerní film. Osobně jsem dopředu moc nevěděla, do čeho jdu. Nejsem žádný cestovatel, tak jsem se maximálně snažila držet rad našeho organizátora, průvodce a hlavně poutníka a kamaráda Petra Hirsche. Ve výsledku se jednalo o nejúžasnější natáčení vůbec. Sice jsme měli doprovodné auto, ale rozhodla jsem se jít s Honzou Duškem, který trpí roztroušenou sklerózou, celou cestu po Svatojakubské cestě Španělskem pěšky. On tu pouť, dlouhou šest set čtyřicet kilometrů, absolvoval na invalidním vozíku. Jen tak jsem mohla co nejvěrněji podat a zpracovat dokument o celém putování. Bylo sice fyzicky náročné, ale plné zcela jedinečné španělské atmosféry a dobrodružství. Navíc mi připadá, že v zahraničí jsou lidé veselejší, přátelštější a otevřenější. Rozhodně mě cesta vnitřně obohatila a snad i náš film obohatí někoho dalšího. 

 

Jaký je Honza Dušek? Se svou nemocí to nemá jednoduché a přitom se zdá, že drží pohromadě všechny kolem sebe…

Honza má v sobě velké odhodlání, kterým ostatní opravdu motivuje. I ve vypjatých situacích se snaží udržovat dobrou náladu. Zároveň si ho vážím pro vysoké morální standardy – svého syna Jendu se podle nich snažil na cestě do Santiaga vychovávat, aby mu do života předal to nejlepší.

Spolen

Co pro vás bylo na pouti nejtěžší? Nač na druhé straně vzpomínáte nejraději?

Nejtěžší pro mě bylo ranní časné vstávání mezi šestou a sedmou hodinou. Jsem spíš noční sova a brzké vstávání je pro mě utrpení. Ale to k pouti patřilo a jsem moc ráda, že jsem ji prošla. Camino, což znamená španělsky cesta, patřilo k nejkrásnějším zážitkům loňského roku a největší podíl na to mají lidé z našeho „základního camino“, kteří se mnou putovali. Kromě Honzy a Jendy Duška jsou to Petr Hirsch, Petr Slavík, Víťa Kohout, Tomáš Lénárd a Michal Černý. K tomu všemu jsme měli po celý měsíc natáčení krásné počasí, až asi na dva dny, a ve Španělsku byly nejen krásné krajinné scenérie, byli tam i milí lidé.

 

Dokument je velmi úspěšný, po celé republice probíhají promítání, objíždíte města i obce, dokonce se nominoval do několika prestižních soutěží. Přišlo nějaké ocenění?

Ano, ve Španělsku jsme získali první místo za nejlepší dokument za měsíc březen v rámci Barcelona Plane Film Festivalu. Měli jsme z toho všichni velkou radost, a tak trochu nás to nakoplo k tomu pokusit se zúčastnit co nejvíce festivalů. No a v Mexiku jsme se dostali do výběru 4° Festival Cinematográfico de Mérida.

 

Poměrně novým snímkem je film Jak se moří revizoři. Prozradíte o něm něco?

Celovečerní hraný film právě připravujeme na uvedení do kin. Máme velmi atraktivní obsazení. Dana Morávková, Petr Baťek, Míša Tomešová a Láďa Ondřej v hlavních rolích si jako rodinka Malých snaží plnit své velké sny. Jedná se o zábavnou komedii o obyčejné maloměstské rodině. Syn Marko spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží ve vysněné kariéře kriminálníka. Dcera Karin je sebevědomá a své půvaby využívá, co to jde. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci naráz a posouváním hranic, co všechno muži vydrží. Matka Anna zase ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. A otec? Ten je tím nejobyčejnějším z obyčejných – revizorem v městské hromadné dopravě, přesto mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy.

 

Jak vypadá cesta k finální podobě filmu promítaného v kině? Kde čerpáte inspiraci?

Velkým rozdílem je, zda jde o film hraný nebo dokumentární. U hraného bývá striktně daný scénář s dialogy, na kterém se pracuje obvykle i několik let. Probíhají castingy a kamerové zkoušky na herce a stejně tak se i předvybírají lokace. Každá scéna je předem rozdělena na několika záběrů, které se v několika opakují, dokud nejsou perfektní. U dokumentu se seznamujete spíše s tématem nebo natáčenými lidmi a spoustu dějotvorných věcí objevíte až na place. U dokumentu musíte zachytit jedinečný okamžik, který se neopakuje, zatímco u hraného filmu se stále opakuje každý jeden záběr, dokud není perfektní. Následná postprodukce už probíhá u dokumentu i hraného filmu stejně. Natočený materiál se sestříhá, k jednotlivým pasážím se vybere hudba, po finálním střihu následuje zvuková postprodukce, speciální efekty a grading, neboli barevné ladění obrazu. Jakmile je vše hotové, vyrobí se finální DCP (Digital Cinema Package), tedy digitální formát, který se promítá v kinech.

 

Kde hledáte náměty k filmům. Proč vnikla Šťastná nebo nakonec i revizoři?

Inspiraci k natáčení se snažím brát ze situací a lidí kolem sebe. U Šťastné mě inspirovaly moje kamarádky herečky a jejich umělecký život. U revizorů jsem se zase snažila dát ústřední rodince hlavní zlozvyky dnešní společnosti tak, aby se v každé postavě někdo tak trochu našel. 

Fok

Jaká jste měla dětství? Zakřiknutá holčička nebo naopak živel, který chvíli neposeděl?

Jako úplně malá jsem živel byla, ale postupem času jsem se zklidnila. Kromě mně byli v rodině samí kluci. Mám bráchu a čtyři bratránky, všechny v podobném věku. Navíc jsme bydleli všichni v sousedních bytech a trávili společně spoustu času. Takže mé dětství bylo v dost klučičím stylu.

 

Co znamená klučičí styl?

Veškeré dětské hry byly spíš klučičího charakteru – vyráběli jsme dřevěné meče, hráli si s vojáčky, Legem Bionicle, stavěli bunkry, stříleli z kuše a později z kuličkových pistolí, a tou to opravdu „schytat“ nechcete, koukali jen na akční, sci-fi nebo hororové filmy. Někoho, s kým bych si mohla hrát s bárbínou, jsem úplně neměla, ale vlastně mi to vůbec nevadilo.

 

Co dělají vaši rodiče? Jdete v jejich šlépějích?

Právě, že vůbec. Mamka pracuje jako úřednice a taťka je zámečník. Celkově v rodině nemáme nikoho, kdo by se aktivně věnoval něčemu uměleckému.

 

A Eva a sport?

Se sportem jsem měla vždycky tragický vztah. Vůbec mě nebaví nějaké násilné cvičení. Ráda vyvíjím činnost, která k něčemu vede. Proto putovat camino přes šest set kilometrů pěšky mi nedělalo potíže a viděla jsem v tom nějaký smysl – vznikl celovečerní dokument se silnou myšlenkou. Ale plácat se každý den hodinu v posilovně je pro mě ztráta času. Jako malá jsem chodila na gymnastiku, chvíli na karate, ale nejvzdálenější sport, u kterého jsem vydržela nejdéle, byl rybářský kroužek. Vždycky jsem měla ráda plavání a procházky. Tyhle jediné dva sporty provozuju dodnes.

Cesta

Prozradíte, jaké máte plány do budoucna? Zahálet asi neumíte…

Do režírování ještě také maluju, ilustrovala jsem knihu Bídníci.cz aneb ta naše písnička česká od Jiřího Zídka. Oslovil mě i herec Petr Batěk, abych ilustrovala jeho sbírku básní Výkřik Motýla. Dále mě čeká pár menších věcí v podobě reklamních spotů či videoklipů. V květnu bych měla dělat pomocného režiséra na novém celovečerním filmu Voda nad Vodou.  A v nejbližších dnech budu samozřejmě nejvíce prožívat finalizování filmu Jak se moří revizoři.

 

Máte čas na odpočinek?

Čas na odpočinek a především na své blízké si vždycky najdu. K nám, do Moravského Krumlova, jezdím minimálně jednou za dva týdny a vždycky stihnu navštívit všechny své prarodiče. Čas na dobrý film nebo posezení s přáteli si udělám vždycky. Navíc mám v Krumlově svého minijorkšíra, tak bych si neodpustila, kdybych se s ním delší dobu neviděla.

 

Kterou hudbu ráda posloucháte? Váš vztah ke knihám a jaké filmy vyhledáváte v kině – ty k odpočinutí nebo pro inspiraci?

Nejraději poslouchám filmovou hudbu, jsem aktivní posluchačkou Morriconeho. U knih preferuju životopisy, naposled jsem přečetla Hovory o filmu od Woodyho Allena a Od A k B a zase zpátky od Andyho Warhola. Do kina chodím pravidelně, a to jak na odpočinkové, tak umělecké filmy. Nedávno jsem viděla vítěze Oscara Tvář vody, dokument Švéd v trabantu, i komerčnější Tomb Raider.

Kamera

Jaro je v plných obrátkách. Libujete si v počasí teplém nebo máte raději ponuré a chladné dny?

Jaro mám snad ze všech ročních období nejraději! Miluju všechny začátky a jaro je „začátkem“ roku, kdy není přehnaně vedro, dny už jsou delší a všechno kvete, pučí a voní. A s novými začátky přichází nejvíc sil a inspirace! Aspoň u mě. Navíc jsem si řekla, že se zas konečně někam podívám, tak jsme o Velikonocích zamířily s kamarádkou do Amsterdamu. Už dlouho jsem se chystala do tamní národní galerie, a díky svátkům to časově konečně vyšlo.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Jiří Zídek a caminonakoleckach.cz 

Pohled na statistiky církevní příslušnosti ze sčítání lidu nebo z jiných statistických průzkumů by mohly naznačovat, že křesťanství v naší zemi mizí. Není tomu ale tak. Jedním z důležitých indikátorů stavu společnosti je mimo jiné i počet každoročně udělených křtů. A ten zůstává vyrovnaný.

 

V roce 2017 bylo v České republice ve všech diecézích římskokatolické církve dohromady pokřtěno celkem dvacet tisíc šest set lidí. Z toho bylo patnáct tisíc sedm set dětí ve věku do jednoho roku, což je téměř čtrnáct procent ze všech narozených dětí. Počet pokřtěných dětí v absolutních číslech dlouhodobě mírně klesá, počet křtů dospělých zůstává i přes nejrůznější společenské vlivy a výkyvy populační křivky stabilní.

 

Křtěných je čtrnáct procent dětí

Podle posledních mezinárodních výzkumů počty mladých křesťanů ve střední Evropě klesají. Přesto můžeme říct, že křty v naší republice klesají za poslední roky minimálně. Nejvyšší počty pokřtěných vykazovala katolická církev v ČR po revoluci přibližně až do roku 2000. Současně došlo k poklesu porodnosti, díky čemuž byla v polovině devadesátých let křtěna dokonce až čtvrtina všech živě narozených dětí do jednoho roku. Po „křestním porevolučním boomu“ dochází k poklesu (nejvýrazněji v letech 2007 až 2013). Od roku 2013 klesá počet pokřtěných v populaci opět již jen mírně.

Na celkovém poklesu křtů se podepisuje především jejich snižující se počet u malých dětí. Největší pokles u malých dětí sledujeme mezi roky 2007 až 2013. V roce 2007 to bylo devatenáct tisíc čtyři sta čtyřicet pokřtěných dětí, v roce 2013 pouze patnáct tisíc devět set sedmdesát dětí. Od roku 2013 počet křtěných dětí klesá pouze nepatrně. V roce 2017 to bylo patnáct tisíc sedm set dětí, což je 13,7 % ze všech narozených dětí.

 

Vstup do nového života

Oproti tomu počty pokřtěných dospělých navzdory všem společenským vlivům neklesají. V roce 2017 bylo v ČR pokřtěno tisíc osm set devadesát mladých nebo dospělých lidí, což je téměř shodné číslo s rokem 2007, kdy bylo v ČR pokřtěno mladých a dospělých osob o třicet méně. Počty katechumenů jsou u nás tedy dlouhodobě stabilní. „Jsme rádi, že křtů dospělých neubývá. Téměř čtrnáct procent všech dětí, které se u nás vloni narodily, je pokřtěno,“ říká Stanislav Přibyl, generální sekretář České biskupské konference. „Křest je pro křesťany důležitým obřadem, při něm dostane člověk nové jméno a vstupuje do nového života.“

Nejvíc křtů se v roce 2017 konalo v olomoucké a brněnské diecézi. V moravských diecézích se oproti těm českým výrazněji více křtily malé děti, podílely se na křtech až ze čtyř pětin. V českých diecézích mají větší poměrné zastoupení křty mladých a dospělých. V absolutních i relativních počtech u dospělých dominovala v roce 2017 pražská arcidiecéze s třinácti procenty, v relativních (vzhledem k zastoupení dané věkové skupiny na křtech v dané diecézi) se jí pak rovná plzeňská a blíží se i litoměřická se svými dvanácti procenty.

 

Na cestě ke křtu

„Rádi bychom do společenství křesťanů v zemi s tak bohatou tradicí jako je Česká republika přijímali stále víc nově narozených dětí. Stejně tak s radostí připravujeme na křest mladé a dospělé zájemce o tento obřad,“ dodává Přibyl. Přípravu na křest může absolvovat kdokoli, kdo uvěří v Boha. Přípravy probíhají téměř na každé faře po celém území České republiky. Příprava dospělých zájemců, kterým se v církevní terminologii říká katechumeni, trvá v katolické církvi obvykle jeden až dva roky. V případě křtu dítěte absolvují přípravu rodiče a trvá několik týdnů, přičemž se předpokládá, že křtěné je většinou dítě věřících rodičů a jak oni, tak kmotři se při křtu zavazují, že dítě budou vychovávat ve víře. 

 

***

Katechismus katolické církve o křtu

Svatý křest je základem celého křesťanského života, vstupní branou k životu v Duchu a branou, která otevírá přístup k ostatním svátostem. Křtem jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti. Stáváme se Kristovými údy; jsme přivtěleni k církvi a stáváme se účastnými jejího poslání: „Proto se křest správně a vhodně definuje jako svátost znovuzrození skrze vodu ve slově.“

Stát se křesťanem vyžaduje už od apoštolských dob projít cestu uvedení do křesťanského života v několika úsecích. Tuto cestu lze urazit rychle nebo pozvolna. V každém případě v ní musí být některé podstatné prvky: ohlášení slova, přijetí evangelia, které vede k obrácení, vyznání víry, křest, vylití Ducha svatého, přistoupení k svatému přijímání.

Autorka: Kateřina Pulkrábková

Zapadlí vlastenci. Přesně to mě napadlo, když jsem opouštěla obydlí výtvarnice Jarmily Haldové v malé obci pod Orlickými horami. Každé setkání s nesmírně skromnou a vzdělanou ženou patří mezi nezapomenutelné a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Pod jejíma rukama vznikají půvabné reliéfy českých panovníků, loutky, betlémy, ilustrace pohádek nebo rostlin, které přinášejí radost dětem i dospělým.

 

Letos uplyne sto let od vzniku Československé republiky, a tak začněme unikátním souborem českých panovníků. Kolik se jich už pod vašima rukama narodilo?

Počet mých panovníků přibývá. Teď jich mám sto osmnáct a ještě čtrnáct chybí, ale dokončení se plánovat nedá. Loni jsem vytvořila čtyři, mezi nimi Marii Terezii k jejím narozeninám.

1

Řekněte, kde se vzal impuls pustit se do tak rozsáhlé práce?

V devadesátých letech jsem dělala reliéfní obrazy světců pro Katolickou nadaci pro nevidomé. Mohla jsem si sama zvolit, koho vytvořím, a tak jsem si samozřejmě vybrala české a dále ty, kteří jsou pro nás charakterističtí tím, že jim jsou zasvěceny kostely nebo jsou patrony měst. Volila jsem i podle svých sympatií – mám ráda světce, kteří nebyli trpnými mučedníky, ale spíš aktivisty, a tak mezi dvaatřiceti nechyběli svatá Ludmila, svatý Václav, svatý Prokop, svatý Vojtěch, Cyril a Metoděj a svatá Anežka.

 

Jaká byla konečná podoba světců?

Po vyřezání jsem potřebovala ošetřit povrch. Musela jsem použít barvu vhodnou pro dotyk, což je akrylová. Nechtěla jsem ale světce natřít jednobarevně, protože s nevidomými chodí i doprovod. Zároveň mi bylo líto, že nemá smysl zabíhat do detailů v malbě.

 

A panovníci?

Tím, že světci začínají historickými postavami našich panovníků, napadlo mě, že by bylo pěkné vytvořit panovníky. Další inspirací byly celé soubory obrazů panovníků na zámcích a hradech, a ty se mi vždy moc líbily. Věděla jsem, že nic takového mít nemůžu, že si to jedině musím sama udělat.

 

To je ten pravý důvod?

Zaujalo mě i to, že u panovníků můžete sledovat historický vývoj kostýmů a odívání, k čemuž jsem vždycky měla vztah. Babička byla švadlena, takže jsme měla vztah k šatičkám. Rodiče dělali loutky, a to je ještě lepší než šít na panenky. Navíc odívání panovníků šlo opravdu s módou a bylo nej nej nej.      

 

Vždycky vás bavila historie?

Nadšenec pro historii jsem od dětství a v panovnících se vše krásně skloubilo. Na jednotlivých postavách vlastně probíhá celá naše historie.

 

Dřevořezby jsou propracované do nejmenších detailů. Kde sháníte informace?

V literatuře, v muzeích. Zvláště nejstarší období jsem konzultovala s historiky. Je zajímavé, že máme spoustu literatury, jak se oblékali Římané, ale o době mnohem pozdější málo. Je to i tím, že se během 9. a 10. století začala Evropa proměňovat, různě se přesouvaly davy lidí a zároveň se utvářely první státní útvary. Čerpala jsem i z nálezů na Pražském hradě, kde se našly kovové gombíky, uložené v párech v místech klíčních kostí. Neví se, zda byly součástí oděvu, ale myslím, že plášť udržet nemohly. Možná byly zavěšené na čelence.  

 

Pátrala jste v zahraničí?

Během cest jsem hlavně v Anglii, kde se této oblasti zřejmě hodně věnovali, narazila na dějiny odívání nebo textilu, kde jsou i střihy. Takové knihy jsem si koupila a pak z nich bohatě čerpala. Pátrání v prvopočátcích bylo napínavé. Teď jsem v baroku a zobrazení z této doby je hodně.  Vše si ale musím nastudovat, a tak se například dozvídám, že Marie Terezie měla ráda modré šaty. Příprava trvá déle než vlastní realizace. Chce to také určitý odstup od chvíle, kdy si vše přečtu. Zároveň musím najít něco, co mě na postavě zaujme, čím mi je sympatická, a to se objeví v medailónku. Málokterá ze sto osmnácti hotových postav mi je vyloženě nesympatická.

4

Koho z panovníků jste vytvořila jako prvního?

První byl Jiří z Poděbrad. Potom Karel IV., Rudolf  II. a několik manželek. Teprve potom jsem to vzala systematicky od prvních Přemyslovců.

 

Máte mezi nimi oblíbence, s kým byste se chtěla setkat? 

Nevím konkrétně. Ale asi by bylo zajímavé dělat s nimi rozhovory, že? Fantastické na většině z nich je, a platilo to hlavně o Habsburcích, jak cílevědomě vzdělávali všechny své děti, i dcery. Nezahrnovalo to jen vládnutí, ale i kulturu, vědu, jazyky, hudbu. Například Leopold založil kapelu, která neměla v Evropě obdoby. Byli všestranně vzdělaní, jazykově vybavení, většina z nich uměla česky – obsáhli říši i z tohoto hlediska. Je podle mě škoda, že výročí Marie Terezie se věnovalo tak málo pozornosti. Její zásluhy o naše školství a další oblasti jsou úctyhodné. Ona si totiž dokázala najít schopné rádce.    

 

Kde letos panovníky vystavíte?

První výstava byla v březnu a dubnu v Praze v Dolních Chabrech, v červnu se přestěhuje do Kroměříže, na podzim jsem slíbila panovníky do Piešťan.

 

Máte ráda vůni dřeva – jak jste se dostala k dřevořezbě?

Začala jsem jako úplně maličká. Z Prahy jsme jezdili na chalupu do Krkonoš, kde jsme si jako děti museli hrát s tím, co tam bylo, a tak jsme si dělali panenky třeba z kůry. S kamarádkou, jejíž tatínek byl loutkoherec, a ten můj navrhoval loutky, jsme hrály loutkové divadlo. Dostala jsem papírové divadélko se skládacími kulisami, ale papírové loutky jsem postupně nahrazovala dřevěnými oblékanými špalíčky, postupně zdokonalovanými.   

 

Vloni vznikla stálá expozice loutek na zámku v Kvasinách. Vy a vaši synové tam jste hojně zastoupeni. Prozradíte, co všechno tam vystavujete?

Jedna místnost tam je věnována domácímu divadlu, což byl v Čechách docela fenomén. Loutková divadla se vyráběla průmyslově, řada firem dělala marionety nebo maňásky. Později samostatné hlavy. Úžasné exponáty – divadlo, loutky, scény, nábytek – zapůjčila rodina Tydlitátova.  Druhá část expozice je věnována naší rodině, jsou tam i loutky po rodičích. Dědeček založil loutkové divadlo v Sokole na Smíchově a byl jeho principálem. Jeho synové se stali profesionály a naši rodinu to zcela pohltilo. Já dnes loutky dělám pro rodinu a třeba pro ochotníky, stejně tak moji synové, ti ale mimo vlastní profese. Loutky tvoří i vnučka s vnukem, přestože studují něco jiného. Další z rodiny, strýc, bratranec, jeho žena, jsou profesionálními loutkáři, můj bratr restaurátorem dřeva, mimo jiné i loutek.

 

Kolik generací u vás propadlo loutkám?

Dědeček, táta, já a moje generace, mé děti i vnuci – takže pátá. Navíc můj strýc působil jako loutkoherec a pedagog na katedře loutkoherectví na DAMU, kterou s mým tátou a dalšími spoluzakládali. 

 

Jste známá také jako ilustrátorka, doprovázíte pohádkové knihy. Která byla zatím poslední?

Čtvrtý díl pohádek z Orlických hor, které napsal Josef Lukášek. Kniha by měla v nejkratší době vyjít. Navazuje na předchozí knížky, což každý pozná už podle obálky.

3

Ve vašich ilustracích se často objevují témata z regionu. Proč?

Jsem systematik, což mě naučil manžel, kterému ilustruji rostliny, a takové kresby musí být přesné. Mám sklony k tomu, že když je pohádka zasazena do konkrétního prostředí, tak se snažím, aby se na obrázku objevilo. Stejně tak musí kostýmy odpovídat době děje. Na detaily dbá i autor pohádek.   

 

Vyhovuje vám průběžné střídání výtvarných činností – ráda odložíte dláto a věnujete se obrázkům?

Pro mě je to příjemná změna. Obě činnosti se navzájem obohacují. V sochařské části pracujete s prostorem, v ilustraci musíte pracovat s plochou. Je to osvěžující a zároveň užitečná změna. Určitě nejsem sama. Řada výtvarníků se specializuje na určitý obor a pro radost se věnuje něčemu jinému. Třeba Jiří Trnka ilustroval pohádky, ale dělal i loutkové filmy, trojrozměrné, podílel se i na tvorbě figurek. Dokonce jsem od něj viděla i řezby.

 

Znají vaši synové a jejich děti pohádky, které jste ilustrovala?

Samozřejmě, že je četli. Když jsem s Josefem Lukáškem připravovala první díl, byla vnučka asi tříletá. Seděla mi na klíně, já kreslila a pohádku jsme si vypravovaly. Ona do toho vkládala své rozumy, které pak dokonce autor textu akceptoval. Osobně si myslím, že to jsou pohádky dobře napsané pro děti a ty je i dobře přijímají.

 

Pocházíte z Prahy. Jak se stalo, že jste se ocitla v malé obci v Orlických horách?

Spíš náhodou. Hledali jsme místo, kam bychom jezdili na chalupu, až jsme zajeli i do Sedloňova. Když byly děti malé, trávili jsme tu hodně času. Pak za mnou přišli z místní školy, že mají stále míň dětí, aby náš nejstarší začal chodit do školy tady. Přihlásili jsme ho a už po krátké době jsem zjistila, že malotřídka je mnohem lepší prostředí. Dítě, učitelka a rodina jsou v mnohem užším kontaktu. A tak jsme tady zůstali vlastně kvůli škole.

 

Vracíte se do rodného města?

Praha je moje město, jedu tam ráda, ale bydlet bych tam už nechtěla. Jsem opravdu přesvědčena, že děti se líp vychovávají na venkově, školy tam líp fungují, navíc kultura se tu dělá aktivně. Stala jsem se venkovankou a je to fajn.

 

***

Jarmila Haldová, roz. Havlíková (*1951) si vydobyla jméno ve výtvarném světě nápaditými a sochařsky dovednými dřevěnými skulpturami a reliéfními obrazy, osvědčila se i jako minuciózní malířka botanických krás, ilustrátorka pohádek a tvůrce papírových betlémů a řady drobných publikací. Kromě toho stačila porodit čtyři syny.

 

Autorka: Dana Ehlová, Foto: autorka

V údolí pod bývalým hradištěm kněžny Libuše, v areálu někdejšího koupaliště, proběhl v sobotu 21. dubna sedmadvacátý ročník největšího středověkého festivalu u nás – Bitva Libušín 2018. Historicky první festivalová bitva se uskutečnila na kopci u kostelíka svatého Jiří, další ročníky se pak přesunuly do údolí.

 

Letošní setkání zhruba patnácti stovek českých i zahraničních účastníků zakončila mohutná bitva, v níž si „zahrálo“ zhruba tisíc z nich. Návštěvníků dorazily téměř čtyři a půl tisíce. Kdo si udělal výlet do Libušína u Kladna, strávil rodinné odpoledne vynikajícím způsobem. Radovali se především milovníci historie.

 

Pokaždé jiný příběh

„Každoročně má polní bitva svůj příběh,“ uvedl za pořadatele Petr Šrámek z Libušínského spolku přátel historie. „Ten letošní byl vyvrcholením předešlých dvou let, kdy spolu bojovali dva pánové – Karel a Jindřich.“ V letošním smluveném klání se mělo rozhodnout, který je lepší válečník. „Tato akce bývá každoročně největší středověkou bitvou nejen u nás, ale i v okolních státech. Přijíždí sem stále více historických šermířů i z jiných zemí, protože to, že se v poli střetává skoro tisícovka bojovníků, je opravdu unikum,“ dodal organizátor. Jak to dopadlo? Který z pánů byl lepší bojovník? Všechno vyřešila samotná královna, která na koni přijela přímo na bojiště a prohlásila, nechť se vojska spojí v jedno velké, které bude vojskem královniným.

4. Defil DSC 0837

„Rád bych upozornil na fakt, že příběhy jednotlivých bitev jsou vždy smyšlené,“ vysvětlil organizátor. „Předvádíme vlastně pohádky. Co se však týká rekonstrukce zbraní, zbroje a vybavení, je naším cílem, aby vzhledem a funkcí co nejvěrněji odpovídaly historii. Návštěvníci festivalu vidí na jednom místě historické postavy a repliky předmětů z doby v rozmezí od roku 800 do roku 1500. Vedle sebe zde stojí například vikingové, husité, členové rytířských řádů a další. Je to průřez rekonstrukcí středověkého života v Evropě,“ dodal ještě.

 

Bylo nač koukat

Polní bitva se stala vyvrcholením celého odpoledne. Předcházel jí bohatý program na různých stanovištích, a na své si přišli úplně všichni. Nechyběl tu dětský koutek, zahrály historické kapely a na obrovském tržišti se to hemžilo jako v mraveništi. „K zajímavostem, které přilákaly všechny účastníky, patřil bezesporu obrovský tábor, v němž jsme mohli vidět šermíře od devátého po patnácté století. Opravdovou lahůdkou se staly jezdecké turnaje, letos proběhly dva, a to lovecký a rytířský, oba v podání Agentúry HECTOR ze Slovenska.“

Napětí v hledišti bylo dočista hmatatelné. „Přeneste se s námi do časů minulých, kdy ještě platily rytířské ctnosti a čest byla víc než život,“ uvedl průvodce vystoupením celou exhibici. „Udatní bojovníci a bitkami zocelení rytíři budou přímo před vašimi zraky předvádět svoji šikovnost a obratnost, a to nejen v rytířských turnajových disciplínách, ale i v soubojích na život a na smrt.“

Pak program začal. Nejprve nám udatní rytíři na svých koních předvedli, jak se loví pták, ryba nebo kanec a po krátkém odpočinku se vrhli do osobních soubojů. Diváky čekaly líté střety, jejichž vyvrcholením byla nejváženější disciplína zvaná tjost – duely rytířů plně chráněných zbrojí, kteří se v trysku sráží kopím ze sedel. Divákům tuhla v žilách krev, naštěstí se souboje obešly bez větších zranění.

7. Boj DSC 0909

Mezi turnaji jsme mohli s napětím sledovat zápolení mužů i žen v soule – středověké míčové hře, velmi podobné rugby. A byl to stejný adrenalin jako u tjostu. Spoře oděná těla do sebe narážela v zápalu boje, muži z týmů Ničitelé světů a Zubaté veverky šli do osobních střetů naplno. Kupodivu všichni odešli po svých a netekla krev. Dámy přistoupily ke hře opatrněji, ale i tak do ní daly veškeré síly. Zrzavý flundry soupeřily s Copatýmem na doraz. Nechyběla ani oblíbená dětská bitva s hadrovými míčky a vlastnoručně vyrobenými štíty.

11. eny DSC 0709

 

Mysleli na všechno

Počasí vyšlo jako malované, tahle sobota se opravdu vydařila, a nejeden návštěvník si doma jistě ošetřoval připálená ramena. Především pro koně to musel být vyčerpávající den, protože propocené skvrny na dekách, kterými byli zahaleni, nešly přehlédnout. Po turnajích je chladili u pohotovostně přistaveného vozu hasiči z Vinařic, kteří střežili bezpečnost, obzvlášť při bitvě, kdy hořely na bojišti velké ohně. V pohotovosti byl i tým záchranářů s přistavenou sanitkou poblíž. Po šarvátkách ošetřili pár oděrek a šrámů, ale nic vážnějšího naštěstí řešit nemuseli.

Pokud chtěl návštěvník přijet s vlastním psem, mohl za předpokladu, že respektuje pravidla organizátora. Pejsek musel mít povinná očkování a na krku psí známku. K vidění tu bylo mnoho plemen, loveckých i pasteveckých, nechyběl československý vlčák nebo vlkodavové, všichni spořádaně splynuli s davem a nechali se od kolemjdoucích i pohladit.

 

Tržiště jak má být

Jednu z částí areálu opanovalo dobové tržiště, kde si návštěvník mohl prohlédnout a zakoupit nejen repliky historických předmětů, ale i třeba korbele z kůže, koše a ošatky, ovčí kůže, stažené lišky či ručně šité boty a mnoho dalších nezbytností, které nesměly chybět v žádné středověké domácnosti.

Řemeslníci v dobovém oblečení předvedli, jak se tehdy žilo, a vůbec to nebylo snadné. Muzikanti z kapely Euphorica zajistili živou historickou hudbu k tanci i poslechu. V dětském koutku probíhaly tvořivé dílny, ve kterých si děti vlastnoručně vyrobily vše, co by mohly v rámci středověkého odpoledne potřebovat. Společně si namalovaly prapory, zhotovily štíty, vyzkoušely zbroj a podobně.

Návštěvníci v hojném počtu využili komentované prohlídky historického tábora. Při pohledu z hlediště do tábora byly vidět jen dobové stany. Tedy nic novověkého, natož auta. Divákovi měla být zprostředkována „naučná stezka“ kolem vybraných ležení, kde účinkující předváděli dobové vojenské táboření.

Na vršku probíhala komentovaná cvičení dravých ptáků k lovu, odvážní zájemci měli možnost vzít si je na ruku. Všechno probíhalo podle plánu, než přišla na řadu orlice Helenka. Zřejmě se chtěla proletět, nedbala pokynů cvičitele a namířila si to nad vysoké stromy. Za okamžik se ale otočila, protože neodolala lákadlu – syrovému masu. Přesto zůstala svéhlavá a místo na vztyčenou rukavici sokolníka se snesla přímo mezi překvapené diváky. Svoje maso stejně dostala.

2. Sova DSC 0743

Ostatně, o jídlo nebyla nouze, hladoví mohli vybírat z přehršle jídel, dobových i současných, ale ať jsme si dali halušky, langoše nebo grilované sýry od farmáře, všechno bylo čerstvé, chutné a za příznivé ceny.

***

Hector je největší skupina, která se od roku 2012 zabývá historickými jízdními turnaji na koních na Slovensku. Vystupuje nejen v jejich domovině, ale také po Evropě, od chorvatských kolbišť, přes rakouský zámek Rosenburg a město Linz. K vidění byli také v roce 2016 na slavnostním turnaji pro Karla IV. v rámci velkých oslav císařových 700. narozenin na Staroměstském náměstí.

***

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský a Jana Stojanová

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test