český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Opakovanými nebo trvalými bolestmi zad během života trpí podle statistik více než osmdesát procent dospělé populace. Jednou z hlavních příčin je dlouhodobé sezení. Proto si zaměstnání v kanceláři vysloužilo titul nejnebezpečnější práce na světě. Následkem totiž nemusí být jen samotné bolesti zad, ale i krční páteře, hlavy či nemoci oběhové soustavy a nadměrné ukládání tuku. Jak můžeme těmto problémům předejít?

 

Když už v práci sedíme déle než pět hodin denně, je nutné, abychom alespoň seděli správně a pokud možno neměli tu úplně nejhorší kancelářskou židli. Ta je důležitá tolik, jako samotný sed.

 

Správná poloha

Můžeme mít sebelepší ergonomickou židli podle posledních trendů, ale pokud na ní sedíme nesprávně, třeba s nohou přes nohu, koledujeme si o nemalé problémy se zády.

Jak má správný sed vypadat? Kolena mají svírat minimálně úhel devadesáti stupňů. Toho dosáhneme správně nastavenou výškou sedáku vůči výšce stolu. Pánev by měla být o něco výše než kolena, ideálně vodorovně se zemí. Nesmíme však zapomenout ani na narovnaný hrudník a směr lopatek dozadu a dolů. V této pozici se o poznání lépe dýchá.

Důležité je také mít uvolněná ramena, ruce lehce položené na podložce ke klávesnici a do monitoru se dívat rovnou před sebe s hlavou plně narovnanou. Dlouhodobé sezení na židli je vhodné střídat třeba s balančním míčem, který aktivuje hluboké vnitřní svaly a svaly celého trupu. Člověk nesedí strnule, naopak nenásilně posiluje svalstvo a uvolňuje jej. Minimálně jednou za hodinu bychom měli vstát a protáhnout se. Velmi prospívá chůze po schodech namísto jízdy výtahem nebo výměna obyčejných schodů za eskalátory.  

 

Pravidelné cvičení

Nedostatkem pohybu si ubližujeme. Při jakékoli činnosti musíme mít na paměti, že správně zvoleným zatížením si zkvalitňujeme život obecně. Chceme-li přistoupit ke svému zdraví zodpovědněji, zvýšit kondici a mít jistotu, že se hýbeme správně, můžeme navštívit odborníky, kteří doporučí ideální pohybový plán, popřípadě rehabilitace, budou-li vhodné.

V lidském těle je více než šest set čtyřicet svalů. Většina z nás ale neumí vědomě ovládat ani desetinu z nich. Proto vzniklo sportovně zdravotní centrum TEIT Fitlab propojující fyzioterapii s moderními tréninkovými programy.

Naučí, jak dělat základní lidské pohyby co nejefektivněji a zejména tak, abychom se neohrožovali ani neubližovali. Budeme ve skvělé formě, posílíme celý svalový aparát a najdeme nové přátele. Po nezávazné individuální konzultaci nebo vstupní diagnostice je stanovena optimální terapie nebo tréninkový plán.

 

Bolavé kyčle?

Velmi časté jsou pocity ztuhlosti kyčlí, hlavně při změně polohy, obzvlášť po ránu či po delším sezení nebo stání. Tělo se těžko narovnává, hůře se chodí do schodů nebo do kopce. Bolí to buď v oblasti třísel či zboku na pánvi v oblasti velkého kyčelního hrbolu. Fyzioterapeut zjistí omezené zanožení kyčle, vnitřní rotaci a unožení. Co poradí?

Nejprve podrobně seznámí s kyčelním kloubem, přímým svalem stehenním, svalem bedrokyčlostehenním kyčelními přitahovači. Vysvětlí jejich funkce a co se děje při pohybu, ať správném nebo nesprávném. Názorně předvede statický strečink, tedy protažení s výdrží třicet až šedesát vteřin v jedné poloze bez hmitání, který protahuje svaly nejen po sportu, ale i po celodenním sezení.

 

Skvělé výsledky

Přinášíme dvě z mnoha zkušeností spokojených klientů. Martin Prokop: „Do Teit už chodím pravidelně přes sedm let. Zpočátku byly hlavní motivací „standardní“ bolesti zad ze sedavého zaměstnání. Pomalu jsem našel v pohybu zalíbení a začal cvičit spíš pro příjemný pocit z vlastního těla a samozřejmě jako prevenci před zraněními. Dneska už přes rok cvičím s Reném a s ním jsou tréninky ještě o něco zábavnější. Pokaždé vymyslí něco jiného, a tak ani nemám pořádně čas si všechno zapamatovat a zkoušet i doma. A přitom jsou to skoro vždycky polohy bez složitého nářadí. Když někdy přijdu trochu pochroumaný z mých různých sportů, vždycky dokáže citlivě přizpůsobit sadu právě pro danou situaci. V neposlední řadě se mi líbí, že když mi něco úplně nejde, nevzdává to a pořád mě posouvá dopředu, abych to zvládl. Takže to má celé vývoj, který může bavit i jeho.“

Vašek Báča: „Do Teitu chodím dva roky. Impulsem byl problém s plotýnkou podrážděnou při tenisu a rekonvalescence po období s omezenými pohybovými aktivitami. Zpočátku jsem chodil cvičit s trenérem dvakrát týdně a poté, co se můj fyzický stav po asi šesti měsících dostal blíže normálu, chodím jednou týdně. Cvičení mi přineslo především jistotu, že si běžným sportováním (kolo, hory, lyže, tenis)  již neublížím. Navíc rychleji regeneruji po práci (sedavé zaměstnání – auto) a po sportu. Zbavil jsem se části  špatných pohybových návyků a pravidelné a efektivní cvičení se pro mne stalo každodenní samozřejmostí a radostí. Každému doporučuji, zajít si Teit alespoň vyzkoušet, a to dříve než bolesti nebo pohybové indispozice.“ 


Více o možnostech cvičení i komplexní péči na www.teit.cz.

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: teit.cz

Naplněnost nápravných zařízení v České republice je vysoká. Nyní jsou u nás v provozu čtyři ženské věznice – Opava, Světlá nad Sázavou, věznice Drahonice a objekt Velké Přílepy, určený ženám, zařazeným do věznice s ostrahou se středním a vysokým stupněm zabezpečení. V současné době je tady přibližně sto padesát odsouzených, které se prohřešily různou trestnou činností, od majetkové, přes podvody až po vraždu.

 

Vazební věznice Praha-Ruzyně, oddělení výkonu trestu, objekt Velké Přílepy jsou bývalá kasárna, poté uprchlický tábor. V lednu roku 2012 byl uveden do provozu jako oddělení výkonu trestu pro ženy. Vybavení cel je skromné, avšak zánovní a čisté a poskytuje dostatečný komfort, včetně sprchování. Provedl nás zástupce vedoucího oddělení nadporučík Tomáš Pešek.

 

Jakým způsoben probíhá nástup odsouzených do výkonu trestu?

O nástupu do výkonu trestu hovoříme od okamžiku, kdy odsouzenou buď přiveze Policie ČR, nebo přijede s příkazem k nástupu do výkonu trestu sama. K tomu se také následně přihlíží při posuzování před zařazením na vnější pracoviště či při soudním jednání o podmíněném propuštění. Je to jeden z argumentů, který při těchto jednáních zazní. Do věznice nastoupil sám, zní jinak, než: do věznice byl dodán Policií ČR. Odsouzená prochází zdravotními prohlídkami, na příjmovém oddělení probíhají pohovory s odbornými zaměstnanci, psychologem, sociálním pracovníkem a speciálním pedagogem.

Můžete popsat denní režim uvnitř nápravného zařízení?

Denní režim stanovuje vnitřní řád a časový rozvrh dne a odsouzené jej musí respektovat. Po budíčku v půl šesté následuje hygiena, příprava na snídani a početní prověrka. Snídaně je v sedm hodin. Každá odsouzená má stanovený program zacházení, který je povinna dodržovat. Programy vedou vychovatelé a specialisté a nyní jich je osmnáct, rozdělených do čtyř oblastí: práce, zájmová, vzdělávací a speciálně-výchovná. Část je i volitelná, to znamená, že si odsouzené volí činnosti, ke kterým mají vztah, zájem a co umí dělat. Patří sem výuka bezpečnosti silničního provozu, rodinná výchova, finanční gramotnost a další.

Aktivity probíhají mezi devátou a jedenáctou podle přihlášených skupin. Ostatní mají volno na ložnici, kde se věnují volnočasovým aktivitám. Ty mají odsouzené zapsány, sledujeme je a pravidelně vyhodnocujeme.

Následuje oběd a odpolední režim, který končí ve čtyři, kdy začíná oficiální vycházka. Ženy mohou jít ven, do jednoho ze tří oplocených dvorů v areálu. V pět hodin je večeře a poté mimopracovní doba, kdy mají zákonem povoleno nosit civilní oděv. Volný čas tráví dle vlastního uvážení až do večerky v půl desáté.

Ve věznici jsou odsouzené odstupňované v rámci vnitřní diferenciace a jednotlivé skupiny mohou třeba sledovat televizi i po večerce, a to až do půlnoci, za předpokladu, že dodržují daná pravidla.

 

Stěžují si občané na chod věznice?

V minulosti jsme měli stížnosti od starostky obce a Obecní policie na hluk z vnějšího prostoru, který odsouzené využívají jako kuřárnu. Prostor je elektronicky střežen, stejně jako všechny ostatní, a je pravidelně uzavírán v deset hodin.

Máme poměrně rozlehlý venkovní prostor a občas je, v součinnosti s Policií České republiky a armádou, využíván pro nácvik modelových situací, jako je útěk, napadení eskorty, dopadení zločince. Nácviky jsou hlučné a některým občanům se to nelíbí. Za hluk se jim i touto cestou omlouváme, současně žádáme o shovívavost a pochopení.

Vhledem k umístění objektu v odlehlejší části obce, jsou postižení jen lidé žijící v bezprostřední blízkosti. Nácviky ale probíhat musí. Kritická situace může nastat i v okamžiku, kdy budou v blízkosti civilní osoby a každý musí vědět, co má kdo dělat. Bez tréninku to nejde, když si policista nezkusí zmáčknout spoušť nanečisto, v reálné situaci s tím bude mít problém. Věříme, že i tyto občasné akce budou občané vnímat jako součást jejich bezpečnosti.

Místní si pamatují, když tady byl kolem roku 2000 uprchlický tábor. Byli tu muži různých národností. Běžně se mohli volně pohybovat a v obci panoval strach. Dostávali poukázky, za ně v obchodě koupili alkohol, opilí Mongolci se povalovali v poledne před školou, lidé se obávali vyjít po setmění ven.

 

Je pravda, že ženy někde pracují? Dostávají mzdu?

Více než sto žen je zaměstnaných, z toho asi pětadvacet ve vnitřní režii. Vydávají stravu, starají se o údržbu, úklid, sklady. V rámci materiálně-technického zabezpečení jedna z nich upravuje poškozené ústavní oděvy. Za práci dostávají mzdu ve výši zhruba pět tisíc pět set korun, pokud dodrží všechny podmínky. Některé pracují na půl úvazku, jiné šest dní v týdnu. Zbylých sedmdesát odsouzených je zaměstnáno u čtyř společností.

Dostáváme další poptávky na pracovní síly, ale vzhledem k počtu již zaměstnaných nejsme schopni je uspokojit. Ve stávajících firmách na odsouzené dohlíží k tomu určení lidé. Během pracovní doby je kontrolují a podávají věznici hlášení, že jsou všichni tam, kde mají být. Osmihodinová pracovní doba je součástí programu, ženy jsou hodnoceny podle toho, jak pracují a jak se staví k práci.

 

Kde získávají peníze, když ne prací?

Pracovní proces je jeden ze zdrojů příjmů. Dalším jsou důchody, které jim sem chodí, například invalidní. A pak i jejich vlastní peníze, které jim rodinní příslušníci posílají na účet věznice. Z toho si mohou nakupovat podle svého uvážení v určených finančních limitech.

 

Co a v jakém množství nakupují?

Zákon umožňuje dva nákupy týdně až po osmi stech korunách. K nám „kantýna“ jezdí pravidelně v sobotu dopoledne z místního obchodu a přiváží objednané zboží. Platba probíhá bezhotovostně převodem na účet.

Odsouzené u sebe mohou mít osobní věci. Množství je ale omezené velikostí skříňky, kde mohou mít oblečení, jídlo, dopisy, ale musí počítat s tím, že budou-li nakupovat, musí se tam vejít i všechno ostatní. Vychovatel dozoruje, zda se jedná o věci povolené či nikoli. Mezi nepovolené patří všechno s obsahem alkoholu, pepř nebo chilli. Velký zájem je o cigarety, kávu, cukr. U nákupů, které jsou dovezeny z obchodu, nedochází ke kontrole, ale pokud přijde balík z venku, při příjmu se obsah zkontroluje. Nepovolené je cokoli domácí výroby, ať jsou to dorty, řízky nebo koláče.

Zmínil jste civilní oblečení. Kdy je mohou ženy obléknout?

Odsouzené zařazené do středního stupně zabezpečení mohou nosit civilní oděv v mimopracovní době, na akce mimo věznici, duchovní akce a v době návštěv. Odsouzené ve vysokém stupni zabezpečení mohou civilní oděv nosit pouze v době návštěv. Na vycházku a sportovní aktivity je povoleno užívat vlastní sportovní oděv.

 

Duchovní setkání probíhají pravidelně?

Nacházejí se zde i věřící ženy a duchovní setkání jsou jednou z pravidelných aktivit. Jednou v měsíci sem přijede kněz, který je zaměstnancem věznice. Dobrovolnou činností je i návštěva kroužku s duchovní tématikou, pořádaná také měsíčně. Začínají modlitbou, zpívají náboženské písně a poté probírají různá témata. Na každé další sezení dostanou za úkol napsat esej. Zkušenosti odsouzených, jak jim víra pomohla, šíří spolek dál. A to nejen během výkonu trestu, ale hlavně po propuštění na svobodu, což vůbec není jednoduchý okamžik. Nemají-li dobré rodinné zázemí, je to velice složité. S tím souvisí i opakované pobyty žen, které žít na svobodě prostě nezvládnou a vrací se zpět za mříže.

 

Stává se, že se odsouzené chovají k personálu špatně?

V nejbližším kontaktu s nimi jsou vychovatelé a dozorci. Pracují s nimi ve skupinách a působí výchovně. Stejně jako u každé práce s lidmi, i tady hrozí syndrom vyhoření a takové případy už jsme měli. Některé ženy hledají kličky a intrikují, ale to je v každém společenství.

 

Jakou formou probíhá stravování?

Věznice vlastní provoz nemá, jídla se sem dvakrát denně dovážejí z centrální kuchyně v Ruzyni. Tam vaří odsouzené pod dohledem civilních zaměstnanců asi pro osm set lidí.

Je pravda, že mohou jít odsouzené se svou návštěvou i na procházku mimo areál?

Pro návštěvy probíhající každé úterý a středu odpoledne je určena jídelní místnost. Někdy je v rámci extramurálních aktivit, tedy probíhajících výhradně za dohledu zaměstnanců věznice, jako forma odměny umožněna procházka s návštěvou mimo areál. Každá žena se ven ale nedostane. Jsou odměňovány různými formami, jednou z nejvyšších je ředitelská odměna – přerušení výkonu trestu až na čtyřiadvacet hodin.

V případě úspěšného plnění programu zacházení může ředitel rozhodnout o přerušení výkonu trestu až na dvacet dnů během kalendářního roku, bez jakéhokoli dohledu. Ale splnění stanovených podmínek může trvat dlouho a většina odsouzených na tuto odměnu nedosáhne.

 

Lékařské prohlídky probíhají přímo v areálu nápravného zařízení?
V areálu máme ordinaci, kam každé úterý a středu dojíždí praktický lékař a nahlášené odsouzené jsou k němu předvedeny. Pokud je potřeba speciální vyšetření, jsou převezeny do Ruzyně, kde je zdravotní středisko. Případně je jim k dispozici nemocnice ve Vazební věznici Praha-Pankrác, nebo jsou eskortovány do civilních nemocnic v Motole, Krči nebo Střešovicích. Při akutních problémech voláme běžnou rychlou záchrannou pomoc.

 

***

Vězeňství je součástí trestní politiky státu. Česká republika (ČR) jako demokratický právní stát vychází ze svých mezinárodních závazků, z respektu k lidským právům a svobodám a ze svého úkolu ochránit společnost před pachateli porušování právních předpisů. Účelem trestu nepodmíněného odnětí svobody má být nejenom izolace odsouzených, ale především intenzivní úsilí o napravení pachatele trestného činu a jeho budoucí reintegraci do společnosti lidí jednajících v souladu se zákony. Více na www.vscr.cz.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský

Dalším z celé plejády výtečných herců drobných postaviček ať už na jevišti nebo ve filmu, je náš dnešní jubilant, Jiří Lír, který s humorem sobě vlastním pojmenoval svou vzpomínkovou knihu Ve vedlejší roli Jiří Lír. Od jeho narození právě uplynulo devadesát let.

 

Narodil se 19. června 1923 v rodině výtvarného pedagoga a malíře Josefa Líra, který vystudoval Akademii výtvarných umění u Františka Ženíška, a Berty rozené Frýdové. V rodném Pelhřimově navštěvoval obecnou školu i gymnázium.

 

Ochotnické začátky

Jeho divadelní směřování velmi ovlivnilo, že od první třídy seděl v lavici s budoucím skvělým divadelním a filmovým komikem Lubomírem Lipským. Ten měl už na škole potřebu se divadelně projevovat a připravil v rámci divadelního kroužku pelhřimovského reálného gymnázia několik inscenací. Bylo rozhodnuto, že hned napoprvé se spolužáci inscenačně vrhnou na Čapkova Loupežníka. Vzhledem ke svému výtvarnému talentu, poděděnému po tatínkovi, měl Jiří nejprve spolužákům malovat kulisy. Nakonec byla jeho touha zahrát si vyslyšena, když režisér zjistil, že nemá obsazenou jednu vedlejší roli kováře, kterou mu mohl svěřit. Premiéra se natolik povedla, že je otec bratří Lipských, nadšený ochotník a režisér místního ochotnického spolku Rieger, angažoval do své příští hry. Jiří byl sluhou Parkerem ve Wildeově Vějíři lady Windermerové.

 

Touha po konzervatoři

V roce 1941 bylo však gymnázium nacisty uzavřeno a studenti si museli velmi rychle sehnat zaměstnání, aby nebyli totálně nasazeni v Říši. Lír byl právě v sedmém ročníku. Na přímluvu spolužáka, budoucího režiséra a herce Otomara Krejči, který získal angažmá v Horáckém divadle, mohl na podzim nastoupit do souboru i on.

Měl být především rekvizitářem, hrát drobné úlohy a k tomu ještě dělat takzvaný nábor. První, ale zároveň poslední rolí byla postava Pavla Koženého ve Stroupežnického Našich furiantech. Hned po prvním představení totiž Lír nevydržel tvrdé podmínky a vrátil se domů. Ale divadlo ho lákalo dál, proto se rozhodl přihlásit k přijímacím zkouškám na Státní konzervatoři v Praze.

Jeho kmotr Bedřich Karen mu zařídil přípravné kurzy u režiséra Národního divadla a profesora na konzervatoři Aleše Podhorského. Přijímačky zdárně zdolal, jenže neměl potvrzení o odchodu z gymnázia (nacisté školu pouze uzavřeli na dobu neurčitou), nastoupit z tohoto byrokratického důvodu nemohl. Podhorský mu šlechetně nabídl drobné role v jeho inscenacích v Divadle Uranie, než si něco najde sám. Podařilo se mu najít angažmá u Divadelní společnosti Nová česká scéna ve Veselí Mezimostí. Po uzavření divadel nacisty v září 1944 stejně totálnímu nasazení neunikl. Díky známostem se dostal do smíchovské Ringhofferovy továrny.

 

Úspěchy i zklamání

Když skončila druhá světová válka, dodělal si se svými spolužáky z gymnázia maturitu a už nic nebránilo věnovat se divadlu naplno. Začala jeho celkem pestrá pouť po českých divadlech. Nejprve byl angažován do Městského divadla Kladno, aby za spolužáky z gymnázia odešel do legendárního Divadla satiry, následovalo Divadlo pro děti a mládež, pak angažmá v Realistickém divadle, aby s vidinou ideologického uvolnění přijal angažmá v Českých Budějovicích.

Zde se mu vedlo skvěle. Po vedlejších rolích přišly i hlavní. Například role Jacka Worthinga v Jak je důležité míti Filipa. Protože zde získal pocit zázemí, opět se v něm probudily výtvarné sklony a začal znovu malovat a kreslit, aby celou svou tvorbu v záchvatu sebekritičnosti před odchodem do pardubického divadla spálil. Nakonec se mu podařilo existenčně zakotvit v souboru Divadla Rokoko, které pomáhal adaptovat z původních skladů na divadlo. Pak přišla takzvaná volná noha a hostování v Divadle Na zábradlí. Jenže mu nevyhovovalo velké teoretizování nad rolí i inscenací jako takovou, byl spíše celoživotní praktik, takže nakonec byl spokojený ve spolupráci s Divadlem na Fidlovačce či v Hudebním divadle v Karlíně.

 

Herec kamenné tváře

Můžeme ho řadit mezi herce jemného, suchého anglického humoru, který umocňoval svou absencí mimiky, takže mohlo některým divákům připadat, že je zdánlivě netečný a odměřený. Často byl obsazován do rolí figurek, drobných postav, které přesto jeho talentem utkví v paměti. Nezapomenutelnou rolí je jistě barman v Limonadovém Joeovi nebo hypochondrický hostinský Rambousek v komedii Vesničko má středisková. Jako kongeniální můžeme popsat i jeho televizní scénka s Laďkou Kozderkovou nazvané Techtle mechtle.

 

Výtvarné umění

Stylově bychom ho mohli zařadit mezi naivistické malíře. S jeho výtvarným nadáním se měli možnost diváci seznámit poprvé veřejně v šedesátých letech na samostatné výstavě kreseb ve foyer Divadla Rokoko, kterou uvedli Eva Pilarová a Karel Höger.

 

Rodinné zázemí

Během angažmá v Divadle pro mládež poznal svou kolegyni, herečku Drahomíru Fialkovou a v roce 1951 se jim narodilo jediné dítě, dcera Kateřina, která se rovněž stala herečkou. Jiří Lír zemřel po těžké nemoci 20. srpna 1995.

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: Miroslav Martinovský

S projektem Má vlast cestami proměn se na stránkách Naší rodiny setkáváte pravidelně. A jako každý rok, i letos se na pražském Vyšehradě konalo slavnostní vyhlášení vítězů soutěže o nejlepší proměnu naší země.

 

Národní putovní výstava Má vlast cestami proměn již devět let přináší prostřednictvím fotografií a příběhů svědectví o příznivých proměnách opuštěných, zanedbaných a často skoro zapomenutých míst a objektů naší vlasti. Každoročně jsou třetí květnovou sobotu v Praze na Vyšehradě oceněny nejlepší proměny uplynulého ročníku. A kdo zvítězil letos? Pojďme se podívat…

 

Káva u parní mašinky

Je to skoro jako kouzlo slovutného kouzelníka Zababy. V Litoměřicích na zastávce opět stojí parní mašinka, do nádražní budovy proudí lidé… Jedna z nejhonosnějších budov Rakouské severozápadní dráhy v Čechách byla otevřena roku 1884 na přímé jednokolejní trati z Vídně do Německa. Jak se ale železniční doprava rozvíjela, došlo v letech 1957 až 1960 ke zdvoukolejnění trati a zastávka byla zrušena.

Po otevření přeložky byly koleje a pražce vytrhány a v domě byly v dalších letech jen kanceláře a byty. Budova zůstala v majetku Českých drah. Ty ji nakonec nabídly do dražby. A právě v tu chvíli asi zasáhl kouzelník Zababa nebo jiný duch ochraňující železnici. Nádražní budovu získali manželé Plíhalovi a splnili si svůj sen. Po náročné rekonstrukci, která vrátila nádraží část jeho původního vzhledu, zde otevřeli kavárnu, a dokonce se jim povedlo získat obnovenou malou parní lokomotivu z Úholiček. Kavárna s mašinkou si získala velkou oblibu. Svědčí o tom i to, že proměna litoměřické zastávky nejvíce zaujala v hlasování o nejlepší proměnu roku 2017, která je každoročně vyhlašována v rámci národní putovní výstavy.

 

Boží muka rolníka Kudrnáče

Na druhém místě se v hlasování umístila boží muka na Fialníku. Ta nechal na svém pozemku v roce 1832 vystavět rolník Kudrnáč. V roce 1918 byla bohužel poničena, zmizely sošky svatých a vrcholový kříž. Lidé z okolí nebyli lhostejní a v rámci možností se pokusili boží muka opravit. Konala se zde procesí a bohoslužby.

V polovině třicátých let provedl větší rekonstrukci zedník František Brodský z Klokočí. Byl to ovšem na dlouhou dobu poslední pokus o zvelebení tohoto místa. Pouze dobrovolní hasiči z Vesce a Klokočí několikrát vysekali okolo památky náletové křoví. V roce 2014 získala obec Klokočí finanční prostředky od Ministerstva kultury a ve spojení se spolkem Ochrana Klokočských skal došlo k restaurování božích muk, vysekání náletových dřevin a také k terénním úpravám. V následujícím roce se okolí pokusil zničit vandal, ale spolek opět vše uklidil a opravil. V srpnu 2015 byla boží muka slavnostně požehnána.

V současné době spolek pokračuje v úpravách a úklidu, v těsné blízkosti vytvořil veřejně přístupné odpočinkové místo a jednou ročně se zde koná bohoslužba. Při bohoslužbách a případně i jiných slavnostech se do božích muk vrací také obrazy svatých namalované členkou spolku Milenou Zachařovou.

 

Proměna Jubilejní kolonie v Ostravě

Třetí místo z devadesáti sedmi přihlášených proměn obsadila Jubilejní kolonie v Ostravě-Hrabůvce. Jubilejní kolonii nechaly pro své dělníky vystavět v letech 1921 až 1950 v několika etapách Vítkovické železárny.

Ve své době šlo o skutečně moderní sídliště, které se vyrovnalo úřednickým koloniím. Součástí architektonického ztvárnění byla i občanská vybavenost a úprava veřejných ploch. V průběhu následujících let ovšem docházelo k necitelným rekonstrukcím. Proto se na konci dvacátého století rozhodl Městský obvod Ostrava-Jih komplex zrekonstruovat. V roce 2002 bylo třiadvacet objektů kolonie prohlášeno za kulturní památky.

V současné době se rekonstruuje poslední obytný dům. Komplex opět dostal jednotný vzhled, vzniklo zde i nové kulturní zařízení a z bytů druhé a třetí kategorie se staly po opravě nadstandardní byty kategorie první. Postupně jsou zvelebována i veřejná prostranství a na uzavřených prostorných dvorech mezi domy získali obyvatelé prostor pro rekreaci a zábavu.

 

 ***

Vzhůru do dalšího ročníku

Oceněním nejlepších proměn národní putovní výstavy Má vlast cestami proměn se v Praze na Vyšehradě uzavřel devátý ročník. Ten nastupující, jubilejní, přináší celkem sto dvacet jednu novou proměnu ze všech koutů naší vlasti. Všechny proměny najdeme na www.cestamipromen.czSamozřejmě je pro nás i letos připraveno hlasování o ty nejlepší.

Autorka: Tereza Zatřepálková, Foto: Má vlast cestami proměn

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test