český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Tradice chovu medvědů na Českém Krumlově je dlouhá více než čtyři sta let. První zmínky pocházejí z druhé poloviny 16. století, z doby, kdy byl zdejším pánem Vilém z Rožmberka. Podle rodových pověstí jsou Rožmberkové příbuzensky spjati s italským rodem Orsini, a orsa znamená italsky medvědice. Proto se dostala dvojice medvědů do rodového znaku Rožmberků, kde jsou zobrazeni jako štítonoši, a proto se asi na Českém Krumlově začali medvědi chovat.

 

Pana Černého zaujali už v dětství. Prostál hodiny u medvědária, a když si ho zdejší medvědář všiml a vyzval ho, zda by mu chtěl pomáhat, nezaváhal ani chvilku. O medvědy se stará už čtyřicet tři let, za tu dobu neměl ani jednou dovolenou.

„Vím, že to se mnou není jednoduché a bez podpory a porozumění manželky a celé rodiny bych to dělat nemohl.“ A protože jablko nepadá daleko od stromu, na vizitkách a samolepkách můžeme číst: Medvědáři Jan Míša Černý a syn Radek Černý. Slavní medvědí sourozenci Matěj, Vojta a Kuba ze seriálu Méďové se narodili právě tady a pan Černý jim doslova zachránil život.

 

 

Pane Černý, jak to tenkrát bylo?

Medvíďata se narodila na počátku ledna. Jejich máma, vystresovaná ze silvestrovských petard a ohňostrojů, je odmítla přijmout, dokonce je zahrabala do hnoje. Bylo velké štěstí, že jsem tu právě byl. Medvědici jsem odehnal, medvídky popadl a utíkal s nimi domů. Hlídali jsme je, krmili, zahřívali, a můj kamarád Václav Chaloupek, kterému jsem hned zavolal, rychle přijel, aby mi s nimi pomohl. Rozhodl se, že s nimi zkusí natočit večerníček, protože už měl zkušenosti s jinými zvířaty. Seriál Méďové byl velmi úspěšný. Dnes už žijí jen dva z nich, Matěj a Kuba, domov našli v lesoparku v Berouně a mají se dobře.

 

Vzpomenete si, kdy jste poprvé medvěda pohladil?

Pamatuju si to přesně. Bývalý medvědář, pan Samek, mi nabídl, abych přišel za ním do medvědária a pomohl mu. Byl jsem z té možnosti nadšený. Zametal jsem, chystal medvědům jídlo. Bylo mi čtrnáct let. Medvěda Jakuba, který tu tenkrát žil, jsem si pohladil přes mříže hned a byl to pro mě neskutečný zážitek. Že se ze mě stane medvědář, jsem si „usmyslel“ už jako malý kluk. Jezdil jsem k babičce a dědovi na statek, kde byla spousta zvířat, ale medvědi mi tam chyběli…

 

A pak jste se jím opravdu stal…

Když mi bylo osmnáct, medvěd pana Samka zranil a bývalá ředitelka zámku mě požádala, zda bych ho zastoupil. Takže jsem se o ně staral, za dvě stě padesát korun měsíčně. Po jeho návratu jsem mu dál pomáhal. Pak jsem jednoho dne dostal klíče od medvědária a stal se medvědářem. Dlouhá léta jsem zároveň pracoval jako horník, později střelmistr – celých třicet let. Teď už mám medvědy na plný úvazek. Skončil jsem na šachtě, opatřil si živnostenský list. Mám certifikát ošetřovatel cizokrajné zvěře – medvědi, živnost má název chov zoologických zvířat.

 

 

Vychováváte si i vy svého nástupce?

Bude jím jednou můj syn, pomáhá mi už i jeden z vnuků. Syn je vyučený uměleckým kovářem, opravuje národní památky. Jeho práce jsou tady na Krumlově, ale i na Hluboké, v různých kostelech. I on už má certifikát na medvědy, dokáže mě zastoupit, když je nemohu nakrmit. Ale já ještě nechci skončit. Zatím mám síly dost, jsem vytrénovaný, každý den s manželkou chodíme s našimi psy na dlouhé procházky do lesa. Záda mě občas bolí, chodím sem i v horečkách, ale své medvědy neopouštím.

 

Teď tu máte jen jednoho…

Ano, Marušku, Marii Terezii. Zůstala tu sama, její kamarády jsme museli uspat, byli už velmi nemocní. Medvědi jsou samotáři, takže jí to nevadí, ale brzy tu bude veseleji, chystají se sem nová medvíďata a my už se na ně všichni těšíme, já asi nejvíc. Všechno je zrekonstruované, zabezpečené, připravené. Marie Terezie pochází jako její slavná jmenovkyně z Rakouska. Původně jsme ji přivezli jako nevěstu pro našeho medvěda Huberta. Jenže Hubert se v milostném namlouvání uhodil hlavou o skálu, upadl do vody a utopil se. Marušce je dvacet šest let, jiného partnera už by nepřijala, zůstala bez mláďat. Je to medvěd brtník, její kamarádi „přes mříže“ byli medvědi hnědí – Káťa a Vok.

 

A vaše medvědí vzpomínky?

Ty nejkrásnější. Vychoval jsem postupně devět mláďat od jejich narození, celkem mi „prošlo rukama“ čtrnáct medvědů. Malá medvíďata tu chodila po místnosti, byla zvědavá, otevírala ledničku. Míval jsem vyházené a rozšlapané jogurty, rozlité mléko… Třeba Kateřina a Vok, to byli praví „páni Krumlova“. Oba se dožili daleko vyššího věku než medvědi ve volné přírodě, byl jsem s nimi do jejich úplného konce. Od mládí jsem na hlavě nosíval takový „rumcajsovský“ klobouk, měl jsem ho moc rád, ale Káťa mi ho sežrala. Na různých zdejších slavnostech chodívám ke stánkům s klobouky, ale zatím jsem stejný nenašel. Naše další medvíďata Eliška a Honzík žijí v Plzni, na Konopišti mají Martínka a Agátu, kvůli nim tam obnovili medvědárium.

 

 

Co je pro začínajícího medvědáře nejobtížnější?

Dostat se medvědům „do duše“, získat jejich důvěru. Stát se součástí jejich života, být laskavý, nepodrazit je. Každý z nich je jiný, jeden zrádný, jiný flegmatický, některý dobrák, některý zlý. Vyplatí se mít mezi nimi „svého ochránce“. Káťa mi jednou zachránila život, když mě díky mé neopatrnosti medvědi obstoupili, zahnala je. Byla to moje „princezna“, ale nesměl jsem to před ostatními medvědy dávat najevo. Jsou žárliví a klidně by jeden na druhého skočil. Člověk si musí držet odstup, dávat si neustále pozor. Medvěd je nebezpečná šelma, a tak k němu musíte přistupovat. Maruška, když sem přišla, byla velmi ostrá. Sekala, útočila, trvalo tři roky, než jsme se skamarádili. Dnes už ji i pohladím.

 

Poranili vás někdy?

Jizvy po těle mám, ale medvědům za to vinu nedávám. Vždy se to stalo nějakým nedopatřením. Medvěd brtník váží kolem dvě stě padesáti kilogramů, medvěd hnědý má i čtyři sta kilogramů. Když se tací drobečkové oženou… Mají obrovskou sílu, jsou jak „rozjetý vagon“.

 

Není pro vás asi moc příjemné, když téměř ve všech zámeckých komnatách vidíte medvědí předložky…

Já do zámku nechodím, byl jsem tam snad jednou v životě. Ale jsem rád, že mí medvědi zůstali i po smrti na zámku. Že se vrátili zpátky domů a jejich kůže nezdobí chatu nějakého zbohatlíka. Je tu Káťa, Vok, Míša, Sam… Nevěřila byste, jak velký je o medvědí kůže zájem, a tak mě těší, že jsou na Krumlově.

 

 

O Samovi jste ještě nevyprávěl…

Medvědář Samko ho spolu se mnou zachránil. Jeho rodiči byli mí první medvědi, Jakub a Zuzana. Mláďata se musí včas oddělit od rodičů, nebo je samec zabije, aby měl samici pro sebe. Jeho sourozence Jakub zakousl, Sama se nám podařilo oddělit. Medvědář ho vzal domů a staral se o něj. Jako mládě ho vodil i do hospody, ležel nám pod stolem. Teprve když si Sam vylezl na jedno auto a rozdupal jeho střechu, přišel čas, aby se vrátil do medvědária. Byl to obrovský, krásný medvěd, žil tu spokojeně celý život a měl nás moc rád. Dokonce účinkoval i v reklamě Japonců na auta. Na zámku jezdily mercedesy a za nimi se objevil Sam… Vydělal si čtyři stovky.

 

Rozpoznáte „své“ medvědy třeba na fotografii?

Určitě. Každý byl trochu jiný. Vedu si záznamy, mám i videokazety z jejich nejdůležitějších životních okamžiků, které čekají na zpracování, ale zatím jsem nenašel čas. Kastelán doktor Slavko zpracoval historii zdejších medvědů, vznikla nádherná publikace, kterou máme jako dárek pro sponzory a vzácné návštěvy.

 

Co dáváte medvědům k jídlu a pití?

Není legrace je uživit. Třeba medu pro ně potřebuju čtyři sta dvacet kilo ročně. Pijí mléko, do kterého přidávám vodu, med, minerály, rybí tuk a mastné kyseliny. Osmdesát procent jejich potravy tvoří ovoce a zelenina, sponzoři nám dávají potraviny, které se neprodají v obchodě. Dostávají i jogurty, tvaroh, smetanu, vepřové škvarky a psí granule. Maso jim nedávám, protože žijí několik generací v zajetí a na rozdíl od zvířat z volné přírody nemají vytvořenou imunitu vůči syrovému masu. Med jim mažu na stromy, na kameny a oni hledají, bývá to pro ně zábava. Krmím je až sedmkrát denně, ale kdybych je krmil třeba dvacetkrát, vždycky se na jídlo vrhnou. Jsou to nenažranci.

 

 

Máte problémy s návštěvníky, kteří jim házejí svačiny?

Teď už jen výjimečně. Bývaly doby, kdy jsme mezi medvědy sbírali plechovky a všechno možné, díky osvětě už se to ale nestává. Pořádám přednášky pro děti, seniory, přijíždějí ze všech koutů republiky. Především těm malým vždy zdůrazňuju, že nejde o hračky, plyšáky, ale o velmi nebezpečné šelmy. Když ale dojde na otázky, holčičky se mě často ptají, kolik mi je let a jestli jsem ženatý.

 

Kdy vám vaši svěřenci dělají největší radost?

Když se narodí medvíďata a mají se k světu, to jsou okamžiky, na které se nezapomíná. A když si pak lebedí v bazénu nebo spokojeně polehávají a tzv. „gaučují“, vím, že je jim fajn. To je pro mě ta největší odměna.

 

Zažil jste i nějaký „průšvih“?

Stalo se to 8. února v roce 1987. Dva opilí mladíci skočili do příkopu k medvědům, chtěli jim dát ochutnat pivo. Jednoho potrhali, přišel o ruku, druhý má doživotní psychické potíže. Medvědi byli poranění přihlížejícím policistou, museli jsme oba zastřelit. Poté jsem téměř dostal infarkt. Byl to příšerný rok.

 

 

Raději k něčemu veselejšímu, máte tu nějaké medvědí „tradice“?

Každoročně už od roku 1988 na Štědrý den pořádáme medvědí Vánoce. Ozdobíme vánoční stromy medvědími pochoutkami, dětem vaříme čaj s medem, dospělým „medvědí mok“. Přijíždějí lidé z celé republiky, bývá jich tu více než tisícovka, někteří přivážejí i všelijaké medvědí dobroty. Novinkou je účast zámecké gardy, která dohlíží na focení rodin s medvědem, který je samozřejmě za mřížemi. Bývá tu skvělá nálada.

 

Pane Černý, proč milujete medvědy?

Protože jsem sám medvěd, já už se tak cítím…

  

Jan Míša Černý se narodil v roce 1952, dětství prožil v Rychtářově u Českého Krumlova. Pracoval jako horník a později střelmistr. Má na starosti medvědy v Medvědím příkopu na Českém Krumlově. Je ženatý, syn Radek je jeho zástupcem, o práci s medvědy se zajímá i jeho sedmnáctiletý vnuk. Celkem má osm vnoučat a čtyři pravnoučata.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský 

Když maminka opustí dítě v porodnici, musí ho sociální odbor na přechodnou dobu někam umístit. V ten moment totiž není jasné, jestli se ho matka zřekla jen v následku poporodních psychických problémů, po jejichž odeznění bude moci o dítě znovu pečovat, nebo jestli se dítěte ujme babička či otec. Možná podstoupí matka léčbu, po které bude schopna dítě zaopatřit. Tato nejasná situace může trvat týdny i měsíce. Novorozenec je, spíše než do tzv. kojeneckých ústavů, přednostně umísťován do pěstounské péče na přechodnou dobu.

 

Martina a Rudolf jsou manželé čtyřiadvacet let. Mají spolu čtyři děti – Kajetána, Marietu, Šimona a nejmladšího šestnáctiletého Tadeáše. Rudolf je vystudovaný jaderný chemik a Martina ekonomka. Rudolf pracuje jako servisní technik a společně provozují Dům pod Jasanem: tkalcovské muzeum a výtvarnou dílnu. K tomu všemu jsou už devět let pěstouny dnes již třináctileté Marušky a loni se navíc stali i pěstouny přechodnými.

 

Co vás vedlo k tomu, abyste se stali přechodnými pěstouny?

Bude to znít jako největší klišé, ale já chtěla dělat ještě něco víc, než dělám. Dobu, kdy naše děti byly malé, jsem si ohromně užívala a cítila jsem se užitečná. To, že u nás stále chodí novorozenci do ústavů, mi přijde úplně neuvěřitelné. Pořádám různé kurzy a na nich jsem se seznámila s přechodnými pěstounkami a úplně jsem se pro to nadchla. Prošli jsme školením a na jaře 2018 nás zařadili.

 

Dokážete srovnat náročnost mezi přechodným a dlouhodobým pěstounstvím?

Nedokážu. U přechodné péče je podle mě nejnáročnější předávání. Zatlačit své ego, pocit, že dítě je moje a jen já vím, co je pro něj nejlepší. Vnímat potřeby nejenom daného dítěte, ale i dané rodiny. Od ostatních pěstounů vím, že je hodně těžké vracet dítě do biologické rodiny, do rodiny, odkud bylo odebráno, nebo která ho, z jakýchkoli důvodů, nějakou dobu nechtěla. U péče na přechodnou dobu jste mimoto pořád na začátku. Než si na sebe s dítětem zvyknete a než si srovnáte jakýsi denní režim, už ho předáváte a přijímáte jiné a takhle pořád dokola. Na druhou stranu, dlouhodobé pěstounství je prostě závazek až do dospělosti dítěte. Byly okamžiky, kdy jsem si říkala, že to nevydržím. Měla jsem pocit, že už nevím, jak s přijatým dítětem dál.

 

Pěstounská péče může být dlouhodobá, nebo na přechodnou dobu. Pěstounská péče na přechodnou dobu je krizovým institutem. Zajišťuje individuální péči o děti po dobu, než si rodiče upraví své poměry a převezmou dítě zpět do své péče, nebo po dobu, než je vyřešena právní situace dítěte, které může být následně osvojeno. Přechodná pěstounská péče může trvat nejdéle jeden rok.

 

I ten nejlepší kojenecký ústav nenahradí individuální péči

Anna Němcová, vedoucí Centra podpory pěstounských rodin PREVENT, popisuje, proč je péče na přechodnou dobu v rodině lepší než pobyt novorozence v kojeneckém ústavu: „Dítě je po narození přirozeně nastavené na jednu primární pečující osobu, která reaguje na jeho potřeby. Nejčastěji je to maminka, doplňovaná otcem, či babičkou. Za těchto podmínek se nejlépe vyvíjí rozumové, emoční a sociální schopnosti dítěte. Miminko zná maminky vůni, hlas, reakce a společně s ní se raduje ze vzájemných doteků. Maminka reaguje na chování miminka vždy stejným způsobem a dítěti tak dává pocit bezpečí, potřebný k prozkoumání svého okolí. Mezi maminkou a dítětem se vytvoří velmi rychle silné citové pouto. Když se dítě naučí, že mu maminka pomůže, když zapláče, je schopné tento princip přenést později na ostatní lidi. Například později ve školce řekne paní učitelce o pomoc při zapínání zipu na bundě. Když si toto dítě nezažije, bude se snažit pomoci si samo, a když to nepůjde, bude se vztekat či bouchne kamaráda, který stojí vedle něj. Tyto situace může miminko v přechodné pěstounské péči zažívat a trénovat. Ale i v tom nejlepším kojeneckém ústavu k tomu příležitost nemá. Zde je totiž vždy jedna sestra na čtyři až šest dětí, za den se u miminka vystřídají dvě až tři pečující osoby a nikdo se neřídí jeho přirozenými potřebami, ale krmení a přebalování podléhá dennímu rozvrhu.“

 

Pěstounství je povolání

Do pěstounské péče na přechodnou dobu nejsou umísťováni jen novorozenci, jak popisuje Anně Němcová, ale všechny děti do osmnácti let: „V roce 2013, kdy se začala přechodná pěstounská péče aplikovat, se umísťovala převážně miminka. Dnes už se běžně dávají do přechodné péče i starší děti.“ Potenciální zájemci musí absolvovat odbornou přípravu, která je u přechodných pěstounů obsáhlejší než u dlouhodobých. Pěstouni na přechodnou dobu se také zavazují, že převezmou jakékoli dítě do své péče, jestliže mají volnou kapacitu, které jim Orgán sociálně-právní ochrany dětí nabídne. Při výběru dítěte do dlouhodobé pěstounské péče jsou zohledňovány kompetence a potřeby celé rodiny.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: jonathan borba on Unsplash

I v letošním roce se v rámci Noci kostelů otevřely brány stovek a stovek chrámů, sborů, kaplí, modliteben a dalších bohoslužebných prostor. Věřící, hledající i lidé, kteří normálně do chrámového prostředí nezavítají, měli možnost poznat nejen architektonické dědictví staveb, ale i duchovní zázemí komunit, kteří se v chrámech setkávají.

 

„Noc kostelů je večerem, který otevírá vzácná posvátná místa v celé naší zemi,“ říká k tomu Michal Němeček, ředitel Pastoračního střediska Arcibiskupství pražského, které má organizaci Noci kostelů částečně na starosti. Tento večer „je ale také vázán na celé dědictví židovsko-křesťanské kultury a především víry. Proto každoročně hledáme motto, které by Noc kostelů provázelo. Letos je motto spojeno s citací z biblické knihy proroka Izajáše.“

 

Ve stopách proroků

Text celého verše zní: „Dáte se do zpěvu jako v noci, kdy se zasvěcuje svátek, srdce se naplní radostí jako tomu, kdo jde za zvuku píšťal, aby vstoupil na Hospodinovu horu, ke Skále Izraele.“ Autor biblického textu v něm povzbuzuje ty, kteří uprostřed všemožného soužení, které přichází z mnoha stran, jdou s Bohem. Oni zakusí radost a Boží ochranu. Prorok byl v Izraeli jakýsi mluvčí Boha. Bez ohledu na politické záměry krále měl prorok ohlašovat, jak situaci vidí Bůh a co očekává od lidu či krále. Nejde tedy o věštce budoucnosti, spíše varuje, co se stane, pokud lidé Boha nezapojí do svého rozhodování a jednání. Proto proroci často volí drsná slova, obrazné metafory či burcující obrazy, aby lidé pochopili, jak vážná je situace.

 

Poučení z dávných dob

Biblický text, ze kterého čerpalo motto letošní Noci kostelů, vychází z 8. století před Kristem. Pro pochopení souvislostí je nutné porozumět, co se v té době odehrávalo. Tehdy malá země Izrael byla rozdělena na dvě království. Na bohatší a úrodnější sever a na méně úrodný, spíše tradiční jih, jehož hlavním městem byl Jeruzalém. Izrael tehdy tvořil jakýsi geopolitický most mezi říší Egypta v severní Africe a Blízkým Východem v čele s Asyrskou říší. Obě tyto mocnosti chtěly získat strategické území obchodních cest, na kterém ležel Izrael. Prorok Izajáš působící v jižním království reaguje na tuto situaci. Ve 30. kapitole najdeme text věnovaný Egyptu, ke kterému vzhlížela část politické reprezentace jako k možnému zachránci před ohrožením ze strany Asyřanů. Ale Izajáš varuje před touto strategií. Podle něj je třeba se opřít o Boha, který Izrael vysvobodí, jako to už udělal v případě vyvedení z Egypta. Tehdy odešli Izraelci ze zajetí uprostřed noci, Bůh jim poskytl zvláštní ohnivý sloup, dokonce prošli středem moře, aby se zachránili. Izraelité si tuto událost každý rok připomínali při slavení Velikonoc.

 

Noc setkávání

„Židovská i křesťanská zkušenost opakovaně svědčí o tom, že lidé, kteří se přidrží Boha a jeho pohledu na svět, ve svém životě nezabloudí,“ vysvětluje motto letošní Noci kostelů Michal Němeček, „Pouhé politikaření, machinace či mocenské zájmy nakonec nejsou nosné. Vždyť sto let po Izajášově vystoupení ‚neporazitelná‘ Asyrská říše padla a vystřídali ji jiní. Pokud se ale přikloníme k Bohu a uvěříme mu, můžeme ho nakonec oslavovat jako vládce dějin, který svůj lid vede i navzdory zlu a ‚mocným‘ tohoto světa. Bůh je dobrý ke každému člověku, který nestaví svůj život na zlu či nespravedlnosti. Všechny chrámy, kostely i umělecké památky jsou odrazem jeho krásy, velikosti a lásky k člověku.“ Snad i proto se letošním mottem stal právě tento verš. A na mnoha místech se křesťané snažili jeho výzvě dostát a ukázat návštěvníkům, že nejen jejich chrámy jsou odrazem Boží lásky, ale zejména jejich vlastní společenství – postavené z živých kamenů. Noc kostelů je totiž především nocí setkávání.

 

Dokonce i ve vězení

Program, který různé kostely nabídly, byl opět velice mnohostranný. Od komentovaných prohlídek, hudebních vystoupení, až po bohoslužby, modlitby a další možnosti k praktickému seznámení se se životem křesťanské komunity. Jako obvykle mnoho kostelů nabídlo rozhovory a přednášky se zajímavými hosty. Několik momentek z atmosféry noci kostelů naleznete na fotografiích v tištěné verzi týdeníku Naše rodina – sice nemohou vynahradit osobní zkušenost, ale i tak mají určitě silnou výpovědní hodnotu. Jedno zajímavé místo bychom ale rádi zmínili výslovně. Místo, kam se mnoho lidí asi dostat nemohlo, ale které se také zapojilo do Noci kostelů – vězeňská kaple v Příbrami-Bytízi. Prostor v srdci vězeňského areálu letos totiž už počtvrté ožil připravovaným programem. Odsouzení i pozvaní hosté tak ve specifickém prostředí kaple za mřížemi mohli prožít modlitbu růžence v kapli s výkladem, vystoupení hudební skupiny Církve adventistů sedmého dne s programem čtení evangelia a původních gospelů, složených speciálně pro Bytízskou věznici, i vrchol večera – velký koncert hudební skupiny FREEDOM Specializovaného oddělení výkonu trestu, který umělecky zaštítil legendární frontman skupiny Olympic Petr Janda svou osobní přítomností.

 

  

Pozdrav předsedy Ekumenické rady církví k Noci kostelů

Otevřít kostel a pozvat na návštěvu ty, kdo v něm možná nikdy nebyli, je skvělé. Je to velmi účinný nástroj k odstraňování předsudků, které se v naší zemi vůči křesťanům a církvím objevují. Proto podporuji a oceňuji vás, kdo zapojíte se do náročného procesu, od prvního přemýšlení nad programem, až po večerní zamčení kostelních vrat v pátek 24. května tohoto roku. Děkuji vám. A pobízím vás, kdo váháte, zda vůbec vstoupit, neotálejte, vstupte. Každé setkání je krásné, každé setkání má svůj význam.

Daniel Ženatý

 

Pozdrav předsedy České biskupské konference k Noci kostelů

Vážení a milí návštěvníci Noci kostelů, letošní motto „Dáte se do zpěvu jako v tu noc, kdy se zasvěcuje svátek“ vypovídá o naladění lidské duše, která na setkání s tím nejvyšším či nejhlubším reaguje zpěvem, touto nehmotnou organizací energie, akustických vln. Jistě znáte situace, kdy slova již přestávají stačit pro vyjádření toho, čím naše srdce překypuje, ať už v něm převažuje radost či bolest. Zde v komunikaci se Stvořitelem může přijít na pomoc například právě hudba. Proto mám radost z toho, že v některých našich chrámech se opět rozezněly nové či opravené varhany, královský nástroj, jehož tóny poukazují na krásu a velkolepost Krále všeho tvorstva. Přeji tedy nám všem, aby během letošní Noci kostelů nejen moudré slovo či výtvarné řešení posvátného prostoru, ale i duchovní hudba pomáhala pozvedat naše duše blíž k Bohu.“

Dominik Duka

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Pixabay, archiv

O lidech, kteří jsou úspěšní ve více oborech, se říká, že jsou renesančními osobnostmi. Domnívám se, že toto přízvisko lze přisoudit i Jiřímu Werichovi Petráškovi a Pavlu Mészárosovi. Když jsem jim svůj názor sdělila, s typickou chlapskou „skromností“ jej rozporovali.

 

Takže jinak: Ten umí to a ten zas ono a oba dohromady udělají dost… Na základě jejich několikaleté spolupráce vznikla Jiřího kniha Kapka do žil a se svým představením Hovory W už více než rok objíždějí republiku.

 

Jak vidíte začátek svého přátelství a umělecké spolupráce, Pavle?

Pavel Mészáros (PM): Potkali jsme se před časem na velkém setkání potomků slavných osobností, které pořádal nestor českého knihkupectva Vráťa Ebr. Tam jsem Jiřího poprvé oslovil. Nejspíš jsme si nějak padli do oka, dali si kafe, pak druhé, poseděli slabé tři hodinky a rozešli se s tím, že bychom spolu měli ještě něco „spáchat“. Já o Jirkovi už tenkrát věděl více, než on o mně. On o mně nevěděl zhola nic, abych byl přesný. Tehdy působil jako moderátor Českého rozhlasu 2, kde pravidelně zrána četl své glosy a večer uváděl hosty v Mikrofóru. Říkal jsem si, že by z těch glos mohla být pěkná knížka, a tak jsem se s tímhle nápadem jakožto nakladatel svěřil Jiřímu. A to jsem ještě nevěděl, že má těch glos a vzpomínek plný šuplík, a ani to, že je básník, který píše verše vpravdě romantické. Pak jsem Jirku navštívil v Děčíně na obchodní akademii, kde řediteluje, a zjistil, že je opravdu renesanční bytostí. Hraje divadlo, moderuje, píše, občas si střihne nějakou tu roličku ve filmu. To všechno stihne souběžně se svým občanským povoláním.

 

 

A jak na první setkání vzpomíná Jiří?

Jiří Werich (JW): No, napřed jsem byl trochu rozpačitý, říkal jsem si, co je to za chlapa, proč se ke mně tak vehementně hlásí, co bude chtít? Ale rychle se to změnilo. Pochopil jsem, že je to člověk, který tátu miloval, a hlavně o něm hodně ví a zná. A pocit rozpačitý se velmi rychle změnil v pocit sympatií a následně vzniklo i krásné přátelství.

 

Taky kniha vzpomínek nazvaná Kapka do žil, kterou Pavel Mészáros vydal ve svém nakladatelství. Kdosi o ní uvedl, že mu trochu připomíná knížky Oty Pavla. Zvláště ty pasáže o rybaření u Berounky a vzpomínky na Jirkovo krásné dětství v tomto úžasném kraji. Kdo vymyslel název?

(PM): Jiří. A proč Kapka do žil? Prostě kapka něčeho životodárného, co rozproudí krev a zvedne náladu. Doufám, že se nám to povedlo.

(JW): Já ani nepředpokládal, že by z mých glos mohla být jednou knížka. Ale neříkám, že jsem si to tajně nepřál. Mám dvojnásobnou radost z toho, že moje knížka vyšla i jako audiokniha. Namluvili jsme ji společně se svým přítelem a majitelem úžasného hlasu Honzíkem Přeučilem.

 

Tím to však neskončilo. Posléze jste začali se svým pořadem, který nese název Hovory W. Starší čtenáři si budou jistě pamatovat na Hovory H s Miroslavem Horníčkem, dlouholetým divadelním souputníkem Jana Wericha. Kdo z vás měl ten nápad účinkovat před diváky?

(PM): Vlastně to vzniklo úplně náhodou, jak už to u takovýchto projektů bývá. Sešli jsme se s Jirkou v jedné ústecké kavárně s přáteli a začali si s nimi povídat. Aby to mělo slavnostnější ráz, pozval jsem svého kamaráda Karla Štolbu, jehož otec Pavel v Ústí nad Labem v šedesátých letech založil jazzový orchestr Jazz Combo. Karel hrál, já zpíval písničky nejen Osvobozeného divadla. Udělali jsme si prostě takový hezký večer a pak si dali lahvinku vína. Vína ubývalo, nápadů přibývalo, až Jirka vyřkl onu památnou větu: „Kluci, mně se to líbilo, co kdybychom s tím jezdili?“ To rozhodlo. Vznikly Hovory W, jakási reminiscence právě na již zmíněné Hovory H. Navíc Karel Štolba v té době končil jako dvorní pianista u Marty Kubišové, protože ona končila s koncerty. A tak měl i více času mezi vyučováním na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Od března loňského roku jsme začali objíždět s naší talk-show republiku.

 

Pavel se mi svěřil, že zprvu jako důkladný Kozoroh promýšlel scénáře vašich představení, ale brzy toho nechal, protože ve tvém případě to prý nemělo smysl. Blíženci mají rádi změnu, nesnášejí nudu a stereotyp…

(JW): Pokud to budeme brát z hlediska znamení… No budiž, Blíženec opravdu nesnáší stereotyp. Ale asi se spojilo všechno dohromady. Je faktem, že improvizace mi není cizí, proto mám mnohem raději představení, kde to mohu rozjet zcela svobodně, než třeba divadlo s pevně daným scénářem. Pavel brzy pochopil, že to se mnou nejde jinak, a myslím, ve vší skromnosti, že nám to spolu docela jde. A navíc, geny holt taky nejsou voda.

(PM): Scénář? Brzy jsem pochopil, že by to byla zbytečná práce. Jirka totiž po prvních větách jakýkoli, i sebepečlivěji připravený scénář, naprosto rozbije. Takže to děláme jinak. Když jedeme na představení, tak si v autě povídáme o tom či onom, o nových příhodách a zážitcích, co bychom ten večer mohli použít. A tím to končí. Ten scénář tedy vznikne v okamžiku, kdy vyjdeme na pódium. Moc hezky to kvitoval náš nedávný host Hovorů Václav Kopta, který si liboval, že je to u nás „volný styl“, a že je rád, že mu nikdo nepředpisuje repliky přímo do úst.

 

 

Jak vaše představení vypadají?

(PM): Povídáme si o Jirkově tátovi, o příhodách, setkáních se zajímavými lidmi, o ženských, o hereckých přátelstvích a o kamarádech. Snažíme se, aby se lidé bavili. S Karlem Štolbou to prokládáme písničkami, krásnými melodiemi z padesátých a šedesátých let třeba z repertoáru Rudolfa Cortése či Jiřího Vašíčka, a samozřejmě i těmi z Osvobozeného divadla. A jsme rádi, když lidé zpívají s námi, což se děje velmi často. Díky nabídce divadla Karla Hackera na Praze 8 jsme si navíc mohli užít jednu sezonu Hovorů W na stálé scéně. Díky tomu vznikly Hovory W s hosty, které si od loňského listopadu zveme každý měsíc. A zveme si opravdu zajímavé hosty. V poslední třetině programu mají diváci možnost jim položit i své osobní dotazy, takže pořad je také o osobním kontaktu a komunikaci s publikem. To je moc fajn. Čas od času dochází i k zajímavým setkáním. Dojemné bylo například, když jedna divačka přišla po představení za Jiřím a svěřila se: „Víte, já jsem bývala zdravotní sestrou a držela jsem za ruku vašeho tátu, když umíral…“ Nakonec výběr z našich představení lze nalézt na YouTube, takže si každý může udělat představu.

 

Prý se ve vašich Hovorech vyhýbáte politickým tématům?

(JW): Ano, to je pravda. Chceme hrát pro všechny a politika lidi spíše rozděluje. Ve všech politických názorech je národ zhruba půl napůl a jednotní jsme jen při fandění na mistrovství světa v hokeji. Shodli jsme se, že opravdu nemáme chuť politiku glosovat. Za táty to bylo jiné. Lidé byli vděční za každou poznámku v době nastupujícího nacismu a zrovna tak v době totality. Dnes ale je trošku jiná situace. Jedni fandí tomu a druzí onomu. A tak ani politická satira velký význam nemá.

(PM): No, neříkám, že si občas trochu nerýpneme, ale opravdu jen okrajově. I když to svádí…

 

Jirko, tvůj parťák je velkým znalcem díla V + W. Cituje z něj dlouhé pasáže a dialogy. Prozradil mi, že tě občas, přestože jsi Werichův syn, „nachytal na švestkách“ co do znalosti tátova díla…

(JW): Mně se moc líbí, když Pavel cituje. On používá nejen citáty, ale i úryvky z různých divadelních představení a tátových filmů. Jakákoli reakce je zbytečná, protože většinou vyslovená myšlenka tohoto typu už řekne vše. Ovšem špatně se vyrovnávám s jinou věcí… no vtipkuji: V mé knize Kapka do žil mám spoustu vlastních citátů. A ty Pavel zatím vůbec neumí!

 

Kde vás diváci mohou vidět v nejbližší době?

(JW): Pokud si dobře pamatuji, nejbližší výjezdní představení máme v Lázních Bohdanči a třináctého června ukončíme sezonu v Divadle Karla Hackera představením, kam jsme si pozvali režiséra Tomáše Magnuska a nezapomenutelnou „českou Angeliku“ Libušku Švormovou. No a na zájezdní představení termíny pokračují až do konce roku…

 

Tak díky za příjemný rozhovor a na některém představení Hovorů W na shledanou…

 

Autorka: Lenka Stránská, Foto: archiv Pavla Mészárose

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test