český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

V květnu loňského roku proběhlo v pražském Divadle pod Palmovkou finále soutěže Dívka roku. Do finále se probojovalo deset dívek ve věku čtrnáct až patnáct let. Čekaly je čtyři náročné discipliny, které prověřily, jestli jsou pohotové, inteligentní, šikovné a nápadité. Ve vyrovnané konkurenci vyhrála Valérie Hlinovská z Chomutova, následovaná Denisou Machovcovou z Hradce Králové a třetí místo obsadila Adéla Pejchová z Pardubic. Před letošním kláním jsme si s Valérií povídali, co jí soutěž dala a které sny by si ráda splnila.

 

Jaká byla Valérie Hlinovská před Dívkou roku 2018?

Myslím si že, úplně stejná jako po soutěži.

 

 

Kdo vás přihlásil?

Přihlásila jsem se sama, chtěla jsem to zkusit. Řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám.

 

Co se vám na soutěži nejvíce líbí?

Je těžké napsat jen jednu věc. Celá soutěž od začátku až do konce byla úžasná. Všichni se o nás krásně starali. S holkami jsme byly výborná parta, všechny jsme se podporovaly a motivovaly navzájem. Soustředění i samotné finále bylo úžasné, a věřím, že všechny jsme si to moc užily. Ale kdybych měla opravdu říct, co je na této soutěži nejúžasnější, tak to, že pomáhá Nadačnímu fondu dětské onkologie Krtek.

 

Dívka roku je celostátní soutěž pro slečny od 13 do 15 let. Jde o ojedinělou akci v České republice tohoto typu a této věkové kategorie, ve které se hledají hlavně talent a charisma. V soutěži převažuje snaha po výchovných aspektech. Dívky jsou motivovány připravit se na další cesty životem. Akce se nese v nadačním duchu. Její výjimečností se stává podpora Nadačního fondu Krtek, a tímto získává průhlednosti a přesnému využití finančních prostředků. Soutěž vznikla na konci osmdesátých let, kdy měla pouze moravský charakter a nesla název Miss Teenager. Protože o klání byl velký zájem, stala se v roce 1992 celostátní soutěží. Postupně se změnil název přes Miss Poupě na Dívka roku.

 

Na jaký moment v průběhu nejraději vzpomínáte?

Nejraději vzpomínám na finále, na moment, když mě vyhlásili jako vítězku, tedy Dívku roku 2018. Přiznám se, že jsem to vůbec nečekala.

 

Účastnila byste se znova?

Určitě ano, je to nádherná soutěž, která mě toho hodně naučila, a na kterou mám jen ty nejkrásnější vzpomínky.

 

Proč si myslíte, že porota vybrala právě vás?

To opravdu netuším, asi se budete muset zeptat jí…

 

Jaká je Dívka roku 2018?

Hodná, občas paličatá, milá, ctižádostivá, milující, veselá a společenská.

 

Prozradíte svůj největší sen?

Kdybych vám ho teď řekla, tak už by se mi přece nesplnil.

 

Co vás baví a co naopak ne?

Baví mě tanec, zpěv, také ráda trénuji přípravku dětiček v naší taneční škole Beethoven DC a chodím přehlídky, takže i modeling. Také ráda fandím v hokeji Pirátům, protože za klub hraje můj přítel. A co mě nebaví? No, víte, že ani sama nevím. Ale možná trochu matematika.

 

Čím byste chtěla v budoucnu být?

Chtěla bych zpívat a hrát v muzikálech. Dělat to, co mě baví.

 

 

Valérie Hlinovská se narodila v srpnu 2003 v Chomutově. Chodí na základní školu Kadaňská Chomutov a chystá se na přijímací zkoušky na Gymnázium a na Střední Pedagogickou školu. Ráda by učila děti na prvním stupni nebo ve školce.

 

Doporučila byste soutěž kamarádkám?

Určitě ano, je to opravdu nádherná soutěž, na kterou nikdy nezapomenu. Mám na ni plno krásných vzpomínek. Prostě nezapomenutelný zážitek, za který moc děkuji.

 

Co vám Dívka roku dala?

Dala mi spoustu krásných a nezapomenutelných zážitků a vzpomínek. Potkala jsem úžasné a milé paní organizátorky, které se o nás moc krásně staraly. Díky soutěži mám devět skvělých kamarádek. Poznala jsem dvě neuvěřitelné bojovnice z Nadačního fondu Krtek, které si toho už spoustu prožily. Všeho si moc vážím a děkuji za to!

 

Máte své životní motto?

Moje životní motto je NEVER STOP BELIEVING, neboli, Nikdy nepřestávej věřit!

 

Vzkážete něco letošním soutěžícím?

Aby se nebály, byly své a usměvavé. A hlavně, aby si věřily.

 

Autor: red, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Spolku Dívka

Značkám, jako je Biorythme, se v marketingové hantýrce říká lovebrand. Lidé je milují pro to, jaké jsou. Biorythme není jen přírodní kosmetika. Je to synonymum poctivé práce. Opravdovosti. Pokory. Radosti. Je to inspirativní příběh mladé podnikatelky Anety Adamčíkové, která, přestože její firma ve Svárově funguje teprve třetím rokem, loni prodala dvacet pět tisíc vlastnoručně vyrobených deodorantů. Na sociální síti její život, práci a profesní názory pravidelně sleduje osm tisíc fanoušků. Nejen těm má totiž co říct.

 

 

Pamatujete si na okamžik, kdy jste se rozhodla založit značku Biorythme?

Velmi dobře. Ve volném čase jsem vyráběla závěsná mýdla a jiné výrobky a po mnoha letech se rozhoupala k jejich prodeji na Fleru (pozn. redakce: webu s e-shopem sdružujícím kreativce všeho druhu), kde mě po necelých třech měsících někdo udal. Musela jsem tento průšvih řešit hned s několika úřady a brala to smrtelně vážně. Za to udání jsem zpětně vděčná, díky němu jsem si totiž uvědomila, že chci začít podnikat „opravdově“, se vším, co k tomu patří. Do té doby jsem se bála skočit do podnikání rovnýma nohama. Tím udáním se ve mně něco odšpuntovalo a už to jelo – založení živnosti, hledání dílny, půjčka, náročná kolaudace, certifikace kosmetiky a tak.

 

Po studiích jste nejprve nastoupila jako chemik do zavedené kosmetické firmy. Věděla jste, do čeho jdete?

Práce v kosmetickém průmyslu nebyla mou první zkušeností, už na vysoké jsem na poloviční úvazek pracovala v oddělení kvality u velké potravinářské firmy. Po studiích jsem pak pokračovala v podobné práci, ale v odvětví biotechnologie. Kosmetický průmysl byl změna, hlavně protože se ve srovnání s předchozími firmami jednalo o menší společnost na venkově. Jsem ráda, že jsem mohla touto zkušeností projít, naučila jsem se toho hodně profesně, ale i lidsky. Ověřila jsem si, že je pro mě důležitou hodnotou spravedlnost a pokora, která v práci vždycky musí přicházet z nejvyšších pater – to jsem bohužel v posledním zaměstnání postrádala, takže jsem musela jít dál.

 

Jaký to byl pocit, když jste prodala svůj první výrobek úplně cizímu člověku?

Ze začátku to pro mě byl velký boj. Do extroverta, který by rád a plamenně vychvaloval své produkty, mám totiž daleko. Když jsme šly se ségrou, která mi od začátku pomáhá, poprvé na trhy, tak jsem z toho opravdu neměla dobrý pocit… Nečekala jsem, že o naše výrobky bude zájem a bála jsem se, aby si zákazníci nemysleli, že se jim vnucujeme. „Podnikatelské“ sebevědomí jsem získávala postupně. Až dnes, po několika letech, si umím stoupnout doprostřed místnosti a říct: „Jsem Aneta a vyrábím deodoranty bez hliníku, které opravdu fungují.“ Je to díky našim zákazníkům, kteří nám dávají neuvěřitelnou zpětnou vazbu a mraky pozitivní energie.

 

 

Prozradíte vaše výrobní portfolio? Kde se dají vaše výrobky koupit?

Naší vlajkovou lodí jsou stoprocentně přírodní deodoranty. Ti, co se snaží v deodorantech vyhýbat diskutabilnímu hliníku, by možná potvrdili, že sehnat výrobek, který opravdu funguje, není jednoduché. Naše deoše fungují a je neuvěřitelné, jak se to navzdory tomu, že je Biorythme relativně mladá značka, šíří šuškandou mezi lidmi. Většinou si od nás zákazník koupí právě deodorant, a když zjistí, že sliby nelhaly, vrátí se, aby vyzkoušel i něco dalšího – kromě deodorantů nabízíme pleťové krémy založené na bambuckém másle a balzámy na rty.

 

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Každý jinak, a to je na tom to nejlepší! Přibližně tři dny v týdnu jsem v dílně, kde všechny naše věci vlastnoručně vyrábím. Tyto dny jsou dlouhé a náročné, někdy je to trochu i posilovna – hodně surovin odebíráme ve velkých baleních, takže se nevyhnu nošení dvacetikilových pytlů. Po příjezdu domů si pak většinou ještě sedám se skleničkou vína k počítači, abych vyřešila e-maily. Dny, kdy pracuji z domova, začínám cvičením jógy, a pak celý den datluju do počítače a mezitím si dělám pauzy na praní, vysávání a další domácí práce. Tento režim mi vyhovuje. Bohužel, nebo spíš naštěstí, pomalu přestává být v silách jednoho člověka zastat při stávající poptávce veškerou výrobu, takže budeme brzy hledat někoho na výpomoc.

 

Vaše první a jediná zaměstnankyně je vaše sestra. Máte recept, jak zajistit, aby spolupráce mezi příbuznými fungovala? Umíte doma vypnout a nebavit se o práci?

Ségra je mou jedinou kolegyní na hlavní pracovní poměr, ale máme i další pomocníky – například můj partner mi dlouhodobě pomáhá s webem a vším okolo, nyní pro nás například vyvíjí systém skladového hospodářství. Pak máme třeba šikovné pomocníky na etiketování, které u nás probíhá – jako všechno ostatní – ručně. Co se týká oddělování soukromých a pracovních věcí, občas je to těžké: když sedím večer s vínem u počítače, tak vedle mě většinou je můj partner, který, přestože má jiné zaměstnání, po večerech pracuje právě pro nás.

 

 

Jaké nástrahy na nás, zákazníky, číhají v drogeriích?

Jak se to vezme, „správných“ odpovědí je celá řada. Jako první mě napadá ta, že žádné, protože všechny legálně prodávané výrobky musí splňovat celou řadu pravidel Evropské unie, mezi která patří správná výrobní praxe, označování, používání pouze povolených, respektive nezakázaných, surovin a podobně. Právě suroviny jsou ale diskutabilní, protože co je v očích zákona považováno za bezpečné, vnímá mnoho vědeckých studií minimálně rozporuplně.

 

O jaké suroviny se jedná?

Namátkou soli hliníku používané v antiperspirantech, známé konzervační látky jako parabeny či triclosan, nebo třeba často skloňované silikony. Bylo by jednoduché všechny obavy ohledně výše zmíněných surovin hodit za hlavu s tím, že jsou přece povolené, takže bezpečné – bohužel v čase dochází i na té nejvyšší, tedy legislativní úrovni ke změnám a může se tak stát, že to, co bylo ještě před pár lety povolené, se nyní v kosmetice již používat nesmí – nebo jen s nějakým omezením. To se týká například některých typů parabenů a triclosanu, nebo dvou druhů silikonů, které jsou velice používané, a nyní na ně dopadla ruka zákona kvůli ochraně životního prostředí. Případné zájemce o tuto komplikovanou problematiku si dovolím odkázat na náš blog, kde se dočtou víc.

 

Kdy naposledy vás v souvislosti s kosmetikou něco nadzvedlo ze židle?

Občas mě zaráží, co si v dnešní době dovolí velké evropské značky prodávat za kosmetiku. Moje maminka před pár měsíci dostala darem tělové mléko. Podle informací na etiketě by se, s trochou nadsázky, dalo vyrobit tak, že byste doma smíchali parafínovou svíčku s vodou, zakonzervovali to a navoněli, jak nejlevněji jde. Samozřejmě obal byl přitažlivý, plný ovoce, zeleně a slov „přírodní“… Realita uvnitř je ale obalu na míle vzdálená.

 

Jste vegetariánka. Co vás k tomuto životnímu stylu vedlo? Šlo by také objasnit, co to znamená, že jsou vaše výrobky stoprocentně vegetariánské?

Vegetariánka jsem od svých čtrnácti let, vedly mě k tomu etické důvody. Odjakživa jsem obecně silně prožívala utrpení zvířat, když jsem se v pubertě dozvěděla, co se děje ve velkochovech a na jatkách, tak pro mě nebylo jiné možnosti. To, že je naše kosmetika vegetariánská, znamená, že v ní zákazník nenajde žádné části mrtvých zvířat – ani ty, které jsou na první pohled rozpoznatelné ze složení, jako například lůj, ani ty skryté. Při výrobě kosmetiky se totiž často využívají kafilerní zbytky, které se dále zpracovávají. Tak vzniká třeba glycerin. Zároveň ale naše kosmetika není, s výjimkou pleťových krémů, veganská, protože obsahuje včelí vosk, který je původem z České republiky a je v top kvalitě. Krásně voní, je naprosto nebělený a já osobně pro něj mám díky jeho vlastnostem velkou slabost.

 

 

Dá se pro laiky jednoduše popsat, jak vypadá proces výroby deodorantu od prvotního nápadu po uvedení na trh?

V krátkosti: ta cesta je dlouhá a trnitá. Momentálně jsme uvedli na trh novou řadu deodorantů bez obsahu jedlé soli, na kterou má část populace alergii. Původně to měla být jen taková „bokovka“, kterou jsem chtěla mít za tři měsíce hotovou. Samotný vývoj nakonec trval skoro dva roky a znamenal stovky hodin práce a hromadu, někdy i nevyužitých, surovin. Před uvedením na trh je ještě mimo jiné potřeba je otestovat nezávislou laboratoří, samozřejmě ne na zvířatech, provést u dobrovolníků dermatologické testy a v neposlední řadě musí toxikolog vyhotovit oficiální zprávu.

 

Máte představu, jak bude Biorythme vypadat za deset let? Necháte firmu organicky růst, nebo jste si sama pro sebe určila nějaké hranice?

Na plánování moc nejsem. Je to vlastně jen pár měsíců, co jsem si po letech zase pořídila diář, většinou mám ale popsaný jen další týden a pak je prázdno, protože prostě nevím. Byla bych ráda, kdyby Biorythme rostlo organicky, se ségrou jsme měly pár šikovných kolegyň a všechny byly hlavně spokojené. Věřím tomu, že spokojenost uvnitř firmy se zrcadlí i navenek a šíří dál mezi lidmi.

 

V pondělí 22. dubna se koná Den země. Kdybyste mohla apelovat na veřejnost, aby ve svém přístupu k naší planetě něco změnila k lepšímu, co by to bylo?

Jako první mě napadlo zredukování často zbytečných nákupů. Když už něco kupuji, tak by to nemělo být o kvantitě, ale o kvalitě. Ať to opravdu přináší nějakou hodnotu. Sama se o to snažím při výběru oblečení, vybavení domácnosti, jídla a samozřejmě i kosmetiky.

 

Máte při takovém pracovním vytížení vůbec čas odpočívat?

Nedávno jsem si uvědomila, že když prokrastinuju, tak se většinou koukám na weby s kosmetikou, zahraniční značky přírodní kosmetiky, zkoumám suroviny… I ve volném čase se věnuji tomu, co souvisí s mou prací, a pořád mě to baví. Když nepřemýšlím o kosmetice, tak ráda cestuju, čtu knihy, hlavně českých autorů, cvičím jógu a při meditacích se učím nepřemýšlet.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Kristina Černá, Karel Choc, Andrea Tengler a archiv Biorythme

Přivítat jaro v Polabí se spoustou zvyků a příprav na nejvýznamnější křesťanské svátky v roce, Velikonoce, se letos povedlo líp, než si kdo vůbec dovedl naplánovat. Skanzen v Přerově nad Labem zahajoval sezonu v sobotu 23. března expozicí Jaro na vsi, sluníčko svítilo a teploměr ukazoval skoro dvacet stupňů. Stovky lidí se už nemohly dočkat, až nahlédnou do jednotlivých chalup a začnou se inspirovat předvelikonočním obdobím našich předků...

 

Jak se žilo na vesnici

Muzeum v přírodě v Přerově nad Labem prezentuje prostřednictvím přenesených objektů lidové architektury kulturu středního Polabí. Figurínami doplněné interiéry ilustrují život na polabské vesnici od půlky 18. do poloviny 20. století. Od jara do zimy tam můžeme obdivovat šikovnost a nápaditost našich předků i um restaurátorů, truhlářů, kovářů či pokrývačů, kteří pomáhají zachovat krásný kus naší historie.

 

 

Přerovská expozice patří k nejstarším regionálním muzeím v přírodě v Evropě. Jeho počátky sahají až do roku 1895, kdy bylo v upravené bývalé kovárně a rychtě, nazývané pak „staročeská chalupa“, zřízeno regionální národopisné muzeum. Jeho novodobá historie začíná v roce 1967, od kdy byl skanzen postupně rozšiřován. V současné době muzeum v přírodě předvádí na ploše dva hektary téměř čtyřicet objektů lidové architektury, a to deset chalup, sedm špýcharů, čtyři stodoly, kapličku a další drobnou lidovou architekturu. Zařízené interiéry chalup ukazují, jak si jednotliví zástupci řemesel žili a „jak daleko měli do kapsy“. V objektu bývalé panské bednárny, jejíž součástí je i stará vesnická škola, se pořádají výstavy s národopisnou tématikou. Tradičními se staly velikonoční a vánoční výstavy s doprovodným programem v celém areálu skanzenu.

 

Znáte družebnou a kýchavou neděli?

Současná výstava Jaro na vsi připomíná zvyky našich předků i veškeré obyčeje, které se na příchod jara váží. Tedy od masopustu do májů, jak je v Polabí zaznamenali národopisní sběratelé. Velká část patří samozřejmě Velikonocům a přípravám na ně. Zemědělci i prostí chalupníci mají v té době spousty práce na hospodářství, ale i sednicích, sklepích a komorách je všude krásně uklizeno a začíná se zdobit, malovat kraslice, vyšívat prostírání, plést pomlázky a péct všelijaké dobroty.

 

 

Masopustem začínala čtyřicetidenní postní doba. Ale neznamenalo to po celou dobu jen půst a odříkání. Jestlipak vám něco říká „družebná“ neděle? Bylo to přesně uprostřed půstu, tři týdny do Velikonoc, jediná neděle v postním období, kdy se mohlo tančit, a navíc byla dnem, kdy se předjednávaly námluvy. Budoucího ženicha doprovázel jeho pomocník, tzv. družba, který vše potřebné dojednával. Slavnostním koláčům, upečeným zvlášť pro tento den, se říkalo družbance. Existuje prý i popěvek, určený matce budoucí nevěsty: „Jaký je to družbanec, bez koření, bez vajec, dejte panimamo pár vajec!“ K družebné neděli patřilo také trhání kočiček, nebo větvích březových, jasanový či lískových. Děvčata chodí s májíkem, buď udělaným z kočiček, nebo ozdobené větvičky břízy. Navštěvují příbuzné a sousedy a zpívají. Za to dostanou výslužku. I to se dozvíte při návštěvě chalup ve skanzenu.

 

 

A aby toho nebylo málo, přidáme ještě jednu předvelikonoční zajímavost. Také šlo o neděli, dokonce o stejnou, třetí v postním období. Říkalo se jí také „kýchavá“ od slova kýchat. Nejspíš v době jejího vzniku bylo všude spoustu rýmy a při kýchnutí si lidé přáli slovy Pozdrav tě pán Bůh nebo Pomáhej pán Bůh. Podle tradice se říká, že kolikrát kdo kýchne, tolik roků bude ještě žít. A také, že kdo na kýchavou neděli třikrát za sebou kýchne, bude zdráv celý rok.

 

Děti, maminky a tatínkové. Každý najde to své

Po dobu výstavy Jaro na vsi je každou sobotu a neděli a na Velký pátek pro návštěvníky připraven doprovodný program: zdobení kraslic různými technikami, paličkování, dřevořezbářské, košíkářské, drátenické a kovářské řemeslo, výroba mozajek ze skla, zdobení perníčků, výrobky z korálků, výroba smetáků, keramika, pletené, háčkované, vyšívané výrobky, bylinky, malování svíček voskem, tkaní na kolovrátku. A většinu řemesel si můžete sami vyzkoušet. Zatímco dětem se nejvíc líbí v perníkové dílničce, jejich maminky a babičky většinou „zakotví“ u kraslic. Tatínkové si zase chtějí vyzkoušet vykovat hřebík nebo vyrobit smetáček z koňských a hovězích oháněk. Ten je prý nejlepší na zametání jemného popela před domácím krbem.

 

 

Pokud se ve skanzenu vydáte podle směru prohlídky, začíná výstava v chalupě z Chvalovic zabíjačkou a průvodem starých masek na konci masopustu. Ve druhé chalupě přenesené do areálu z obce Draha masopust střídá čtyřicetidenní předvelikonoční postní období se šesti postními nedělemi, provázenými mimo jiné vynášením „smrtky“, chozením s lítem a předvelikonočním pečením. Pašijový týden od Zeleného čtvrtku do Božího hodu velikonočního má tradičně své místo ve staročeské chalupě, kde je i pomlázka o Pondělí velikonočním. K tomu se vztahuje také velká výstava kraslic, velikonočních dekorací a zvykoslovného pečiva v prostorách bednárny – v přísálí a na chodbě u staré školy.

 

 

V dolní části skanzenu pokračuje Jaro na vsi připomenutím svatovojtěšských poutí, májových zábav mládeže a májových pobožností. Chalupa z Pojed je věnována lidovému léčitelství, spojenému se svátkem sv. Jana Křtitele. Ve skanzenu jsou zpřístupněny všechny stálé expozice v komorách, špýcharech, ve velké stodole i ve staré škole. Ve velkém výstavním sále je k vidění výstava „Svátky a slavnosti na polabském venkově v minulém století“, doplněná výběrem slavnostních krojů a stejnokrojů z muzejní sbírky a obnovenou starou hospodou.

 

Zvyky a recepty? Moc toho neprozradíme

Postních a velikonočních zvyků – den po dni – jsme moc neprozradili, a ani nemáme v úmyslu v tom pokračovat. Jaké by to potom pro všechny bylo překvapení? Zmínit se ale ještě určitě musíme o jídle. I když... Ani to určitě nijak nepřeženeme. Symbolicky na Zelený čtvrtek se v Polabí pekly tzv. jidáše. Nejčastěji mají podobu spirály nebo stočeného provazce. Jsou z lepšího kynutého těsta a důležité je potírání medem podle staré pověry jako ochrana proti uštknutí hadem nebo jedovatým štípnutím hmyzu. A ještě něco o jehněčí pečení. Ta patřila k jídlům, která se tradičně podávala na Boží hod velikonoční k obědu. Zadní masitá část se obvykle upekla na másle a hrudí, kde je málo masa, se plnilo nádivkou z vajec a žemlí. Ve středních Čechách později jehněčí nahradilo kozlečí nebo holoubata. Ale už víc neprozradíme, receptů si ve skanzenu můžete opsat nebo vyfotit hned několik desítek.

 

 

O něčem důležitém jsme se ale ještě nezmínili vůbec. Velikonoce by nebyly úplné bez pomlázky zdobené pentlemi. Vyšlehání bývalo pro dívky i ženy příslibem omlazení. Vrbové proutky plné nové mízy navíc měly předávat i sílu. Po spletení do svazku měly větší moc. A jestli nevíte, jak na to se čtyřmi, šesti či osmy pruty, v Přerově nad Labem vám poradí.

 

Do přerovského skanzenu můžete přijít na návštěvu od úterý do neděle mezi 9. a 17. hodinou. A protože děti mají prázdniny už od čtvrtka 18. dubna, určitě se tam stihnete podívat. Otevřeno bude i na Velikonoční pondělí.

 

Autor: Alois Žižka, Foto: autor

Kdybychom zjistili, že nám zbývá už jen několik týdnů života, co bychom se ještě snažili stihnout? Čeho bychom začali litovat? A jak víme, jestli neprožíváme poslední týdny právě teď? Australská ošetřovatelka poslouchala životní příběhy umírajících a zjistila, že před smrtí nejčastěji litujeme pěti věcí. A nepadlo v nich ani slovo o nepořádku v domě nebo o pozdních příchodech do práce.

 

Bronnie Warová je australská písničkářka, spisovatelka, textařka a ošetřovatelka, která se několik let věnovala paliativní péči. Asi před deseti lety obletěl celý svět její článek s názvem: „Pět věcí, které před smrtí nejčastěji litujeme“. Článek následovala kniha přeložená do sedmadvaceti jazyků včetně češtiny. Před nedávnem vyšla u nás také audiokniha, čtená Janou Štvrteckou.

 

Škoda, že jsem neměl víc odvahy, žít podle svého a ne tak, jak ode mě očekávali ostatní

Podle Bronnie Wareové této skutečnosti litujeme nejčastěji. Když je život téměř za námi a my se za ním ohlížíme, zjistíme, kolik našich snů se neuskutečnilo. Zdraví s sebou přináší svobodu, kterou si většinou neuvědomujeme, dokud o ni nepřijdeme. Většina lidí, se kterými Bronie mluvila, si nesplnila ani polovinu přání, a to pouze v důsledku svých vlastních rozhodnutí. Báli se, že svými činy vzbudí nelibost svých blízkých. Jako například Grace.

Grace byla dobrosrdečná osmdesátiletá žena, kterou Bronnie doprovázela v posledních týdnech jejího života. Byla to velmi přátelská a otevřená paní a brzy začala vyprávět, co jí poslední chvíle ztrpčovalo. Její manželství nebylo šťastné. Z muže se krátce po svatbě vyklubal tyran a grobián, pro kterého byla Gracina obětavá péče o něj a jeho děti samozřejmostí. Kvůli každé maličkosti si musela vyžádat jeho svolení. Přestože v manželství nebyla spokojená, rozhodla se s ohledem na děti zůstat. Přiznala se, jak velkou pocítila radost, když její manžel zemřel a ona konečně mohla začít žít podle svého. Bohužel již několik měsíců po jeho smrti jí byla diagnostikována nevyléčitelná nemoc, která ji připoutala na lůžko. A tehdy ji přepadla neovladatelná lítost nad všemi těmi roky, které promarnila. Přiznala se, že ji brzdil strach z reakce jejích dětí, ale i rodičů a známých. Až těsně před smrtí si uvědomila, že by rozvod přinesl pravděpodobně úlevu i jim.

 

Neměl jsem pracovat tak tvrdě

Tento povzdech podle Bronie Warové vyšel z úst každého muže, o kterého pečovala. Nakládali si na sebe víc a víc práce a nebyli u toho, jak jejich synové a dcery vyrůstali a netrávili s manželkami tolik času, jak by si ony při zpětném pohledu zasloužily. Většina žen starší generace byla v domácnosti, a proto se u nich toto téma tak často neobjevovalo, ale u dnešní mladé generace už to může být jinak.

 

Škoda, že jsem neměl dost kuráže, abych dal najevo své city

Mnoho z nás nedává najevo své city z obavy, abychom neublížili našim blízkým či sami sobě. V důsledku toho se však nikdy nemůžeme stát tím, čím bychom mohli být, a spokojíme se s životem v průměrnosti. Výsledkem našeho potlačovaného roztrpčení mohou být nemoci či psychické obtíže.

 

Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli

Teprve krátce před smrtí ocení plně většina z nás důležitost dobrých přátel, tou dobou už ale bývá těžké navázat s nimi znovu spojení. Starosti o rodinu a práce nás den za dnem dokáží tak pohltit, že zapomínáme na staré přátele. Lidé před smrtí litovali, že se více nesnažili zůstat se svými přáteli v kontaktu.

 

Škoda, že jsem si nedovolil být šťastnější

Mnoho lidí zjistí až těsně před smrtí, že štěstí je otázkou volby. V životě často podléháme našim zažitým vzorcům chování a zvyklostí z čistého pohodlí či ze strachu z neznámého. Obavy z jakékoli větší změny nás nutí předstírat před ostatními a před námi samými, že vedeme spokojený život. Hluboko v nás však toužíme po tom, pořádně se zasmát.

Cokoli jednou začne, jednou i skončí. Konečnost dává našemu životu hodnotu a smysl. Přesto se smrt snažíme z našich dnů v myšlenkách i činech vytlačit. Neblahým důsledkem však může být, že na vlastní smrtelnost zapomeneme a důležité věci odsuneme na neurčito. Když si však uvědomíme, že smrt se nám může postavit do cesty téměř kdykoli, tak nám dojde, že každá minuta je vlastně dar. Jestliže si toto poznání dokážeme vzít za své, ovlivní to náš způsob prožívání a jednání a očistí nás od všeho zbytečného.

Setkání Bonnie Warové s lidmi, jimž perspektiva blízké smrti otevřela palčivá osobní témata, jí změnila život. V audioknize se prolínají příběhy lidí, loučících se se životem, s příběhem autorky, která se díky svým pacientům naučila žít v přítomnosti a být svobodnější. 

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: anniesprat on Unsplash

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test