český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Sto let republiky velí – vydejme jí k narozeninám knížku. Ve shodě s ostatními autory reagovala publicistka Renáta Šťastná, která navázala na loňský Vzpomínkomat (psali jsme o něm v prvním čísle letošního ročníku) a sestavila převážně fotografického průvodce po stech letech státu očima obyčejných lidí, jež nese jméno Retro republika.

 

Postupně vzpomíná na rodinné události, které v podstatě prožívá každý z nás, připomněla osobnosti jí blízké a milé, v rozhovorech představila některé pamětníky a ukázala jisté mezníky každodenního života. Nutno podotknout, že s Retro republikou se dobře vzpomíná, každý přece má některou z věcí, jež se objevují na snímcích z bohatého autorčina archivu, doma. Ostatně všichni rádi vypravují, jaké to bylo kdysi, rovněž nad fotkami se dobře vybavují dávné chvíle.

 

 

Je nasnadě, že taková publikace se musela vypravit do světa s pořádnou parádou. Křest knihy se uskutečnil v Knihkupectví Kosmas v Praze na Letné v pondělí 12. 11. 2018. Kmotři dorazili rovnou tři – herečka a zpěvačka Aťka Janoušková, moderátor a publicista Václav Žmolík, které doplnil moderátor a bavič Slávek Boura. Všichni v bodrém hovoru s nakladatelem Pavlem Mészárosem vzpomínali na doby minulé. Nutno podotknout, že paní Aťka tvrdila, že si nic nepamatuje, ale opak byl pravdou. Slávek Boura proti tomu prohlásil, že si pamatuje skoro všechno, kromě devadesátých let, o nichž neví skoro nic. Václav Žmolík zase vyprávěl o milých předmětech, které uchovává jako památku. Potvrdil, že všechny mají nějaký příběh a on je ukládá na chalupu. Ačkoli je prý celkem velká, brzy budou muset přistavovat. Přidala se rovněž autorka, která svá slova obohatila o donesené artefakty. Ostatně z její sbírky starých předmětů v knihkupectví vytvořila v jedné z výkladních skříní pěknou výstavku.

 

 

Příjemnou besedu doplnila módní přehlídka modelů třicátých let minulého století. Pravda, mnoho místa nebylo, tedy modelky s modely tak trochu zapadli mezi návštěvníky, ale to vůbec nikomu nevadilo. O zpěv se postaralo trio Prime Time Voice. Nakonec se samozřejmě podepisovalo. Příjemný podvečer mezi knížkami přispěl k dobré náladě všech zúčastněných. Retro republika má křest za sebou. Nyní čeká v knihkupectvích na své čtenáře. Milou obrazovou knihu vydal AOS publishing.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský

Ideálním stavem je, když člověk propojí práci s koníčkem. Svoje o tom ví Jan Smigmator. Už jako malému chlapci mu učarovaly jazz a swing. Ač jsou to hudební styly, které bychom čekali spíše u starších, on už v deseti letech věděl, že tohle je „to“, co by chtěl v životě dělat a čím by se chtěl živit.

 

 

Dvaatřicetiletý rodák z Vysočiny strávil dětství v Jihlavě a především v Telči. Už tehdy miloval Franka Sinatru, Ellu Fitzgerald, Tonyho Bennetta a další velikány. Prozpěvoval si jejich písně a všechno se přirozeně vyvinulo. Jeho úspěšnou kariéru nastartovalo také vítězství v anketě Zlatý oříšek v roce 2000.

 

Vzpomenete ještě na soutěž, která žije už dvacet let?

Pro mě do jisté míry znamenala start v opravdovém hudebním světě, po kterém jsem tolik toužil a tolik mě přitahoval. Do Zlatého oříšku se každoročně přihlašují děti napříč celým spektrem zájmů a výběrová komise nemá rozhodování vůbec jednoduché. Výsledky nominovaných jsou nesrovnatelné. Jen posuďte: jak chcete srovnat geniálního matematika s harmonikářem nebo taneční skupinu s chovatelkou drůbeže? Já na účast vzpomínám často a rád. Bylo mi čtrnáct, a i když jsem za rok nastupoval do Prahy na konzervatoř, byl jsem v podstatě pořád dítě. Nominován jsem byl za hudební úspěchy, především za první místo v mezinárodní soutěži dětských jazzových zpěváků v Litvě. A při natáčení Zlatého oříšku vznikla moje spolupráce s Felixem Slováčkem.

 

Můžete to upřesnit?

Tehdy ceny předával ministr kultury Pavel Dostál a zaujalo ho, že mám rád swing a jazz. V průběhu natáčení finálového večera za mnou přišel a řekl, že ve vedlejším studiu točí jeho kamarád Felix a že mě s ním musí seznámit. To mi připadalo naprosto úžasné: Felix – ten velký muzikant a kapelník! A já bych se s ním mohl seznámit osobně? První koncert, který jsem s ním odzpíval, byla veřejná nahrávka Českého rozhlasu. Vidíte, už tehdy sehrál v mém životě obrovskou roli rozhlas. Vrátil jsem se do něj po letech jako dramaturg a moderátor vlastního pořadu. Sny se prostě plní. Ale zpátky k Felixovi: od doby Zlatého oříšku jsem s jeho orchestrem párkrát zpíval a časem jsme se začali potkávat častěji. Je skvělý kapelník, muzice rozumí, miluje swing a v srdci jej má zakořeněný stejně jako já. Dnes, po téměř dvaceti letech, jsou z nás kamarádi.

 

Říkal jste, že jste se vrátil do Českého rozhlasu jako dramaturg a moderátor vlastního pořadu. Prozradíte víc?

Na vlnách Českého rozhlasu Dvojka vysílám už sedm let, se zpěvačkou Dashou, pořad Klub Evergreen, zaměřený hlavně na americký jazz, swing, evergreeny a jejich interprety. Jednou se mi v Jablonci nad Nisou stala vtipná příhoda. Po koncertu za mnou přišli nějací lidé a řekli: My vás už dlouho známe z rádia, ale dneska jsme se konečně přišli podívat, jak vypadáte… Byli překvapení, prý čekali, že budu starší. Český rozhlas mi v popularitě nesmírně pomohl.

 

Byla vaše hudební cesta složitá?

V roce 2008 jsem absolvoval Pražskou konzervatoř v oboru zpěv ve třídě jazzové zpěvačky Evy Svobodové a muzikálového zpěváka Josefa Štágra. Už v době studií jsem ale vystupoval s předními českými jazzmeny a orchestry. V roce 2005 jsem se stal sólistou Orchestru Václava Hybše a absolvoval s ním více než dvě stě padesát koncertů napříč republikou. V současnosti nejčastěji vystupuji se svým bandem Swinging Q, z velkých kapel mě doprovázejí Big Band Felixe Slováčka, Rozhlasový Big Band Gustava Broma, Orchestr Karla Vlacha a další.  

 

Co je projekt Sinatrology?

V roce 2015 jsme si připomněli sté výročí narození swingového krále Franka Sinatry. Já jsem k němu vymyslel, dramaturgicky připravil a za pomoci mého týmu i zrealizoval velký hudební projekt nazvaný Sinatrology. Tematické koncerty jsme odehráli v českých a moravských městech a patřily k vůbec nejrozsáhlejším sinatrovským oslavám na světě. Navštívilo je téměř osm tisíc diváků. Hlavní prosincový galakoncert v den Frankových narozenin tehdy natočila i Česká televize a jeho záznam zařadila do svého silvestrovského vysílání.

 

Mnoho lidí se domnívá, že swing a jazz jsou okrajové žánry…

To záleží na úhlu pohledu. Kdo je chce poslouchat, ten si je najde. Slavné big bandy dál fungují, samozřejmě že už ne pod vedením svých zakladatelů, ale swingující pochodeň nesou dál. My s Felixem odehrajeme i třicet koncertů ročně. Teď jsem začal spolupracovat s německým klavíristou Thilo Wolfem a jeho kapelou. Hrajeme poměrně dost, ta hudba pokračuje. Je ale složité ji dostat do médií. V televizi řeknou, že okrajový žánr nemohou zařadit v hlavním vysílacím čase. Ale když chtějí pustit kvalitní materiál, sahají do archivu. Ne nadarmo se opakují Menšíkovy Silvestry. Jsou bezkonkurenční i proto, že je doprovázely nejlepší orchestry. Zábavné a hudební pořady chybí, těch máme nedostatek. Když běží v televizi StarDance, kouká skoro celá republika. Hraje tam živá kapela se zpěváky, kteří umí zpívat, je to elegantní, vtipné. Škoda, že takových pořadů není víc.

 

Kde se zrodila vaše hudební láska?

Táta sice na Vysočině pořádal dvacet let jazzový festival, ale nikdy nebyl aktivní muzikant. Je vystudovaný sochař. Maminka je původním povoláním učitelka v mateřské škole, ale zpívala a tancovala v jihlavském folklórním souboru Vysočan. Muzika u nás vždycky hrála důležitou roli. Známí říkali, že jazz není pro malého kluka, ale pro staršího chlapa s „vykouřeným a vychlastaným“ hlasem. Ještě dnes občas slyším, že to není hudba pro mladého zpěváka. Ale všichni slavní swingaři začínali jako mladí kluci. Tehdy byl swing hlavní proud, hudba, která se běžně hrála v rádiích a na kterou chodili lidi tancovat. Až v průběhu let se z něj stala hudba pro fajnšmekry.

 

Jak ji vnímají lidé dnes?

Často mi říkají, že jazzu nerozumí. Ale hudbě není třeba rozumět, buď se vám líbí, nebo nelíbí. Jsou to evergreeny a většinu z nich každý aspoň jednou slyšel. Myslím, že se publikum rozšiřuje a mládne. Navíc tahle muzika nezná hranic. Před lety jsem zpíval u Bílého koníčka na Starém Městě, tehdy jen s klavíristou. V koutku seděl francouzský pár a báječně se bavil. Když jsme dohráli, přišel za mnou číšník, že mě ti lidé zvou na sklenku vína. Přisedl jsem k nim a oni se zeptali, zda hrajeme také na svatbách, že se do Prahy přijeli zasnoubit a tuhle hudbu by chtěli na svatbě mít. Vyměnili jsme si telefonní čísla a rozloučili se. Nebral jsem to moc vážně, takových nabídek jsem už pár zažil. Většinou bez výsledku. Asi za měsíc mi ale zavolali a ujišťovali se, zda s nimi počítám. Svatba byla ve francouzském městě Annecy a bylo to nádherné! Dodnes si píšeme k Vánocům a mám u nich dveře otevřené i s celou rodinou.      

 

 

Půjde váš roční synek Fred v otcových šlépějích? Bude z něj muzikant?

Na takové odhady je opravdu brzy. Je pravda, že má muziku rád a je schopen ji soustředěně poslouchat. V sedmi měsících mi dokázal sedět bezmála hodinu na klíně a poslouchat se mnou hudbu, kterou jsem vybíral pro rozhlas. Samozřejmě, že bych měl rád doma muzikanta nebo zpěváka, ale to necháme jen na něm.

 

Znáte původ vašeho zvláštního příjmení?

Náš rod nesl jméno Mydlář. V roce 1637 se jeden z prapředků rozhodl stát farářem. Šel z Telče studovat na jezuitskou kolej do Jindřichova Hradce. Tehdy všichni věděli, že Jan Mydlář je pražský kat. Proto mu doporučili, aby jako farář svým jménem neděsil lidi a změnil je. Nejjednodušší variantou byl překlad do latiny, v níž se Mydlář řekne Smigmarius. Rodina byla na Tomáše Mydláře – Tomase Augustina Smigmariuse natolik hrdá, že se také rozhodla přejmenovat. Vzniklo příjmení Smigmator. Postupně se prodlužovalo a, měnilo g za k, za Němců s na sch, pak na š. Já se rozhodl pro původní tvar. Navíc jezdím hodně vystupovat do zahraničí, kde si s diakritikou nikdy pořádně nevěděli rady. Smigmator funguje bez problémů.

 

Co vás v dohledné době čeká?

Jednou z novinek je cédéčko Smigmator GERSHWIN Winehouse, které jsem natočil s Mitchem Winehousem, otcem zpěvačky Amy Winehouse. Je to člověk, který má v sobě ještě nádech starých časů. Je mu bezmála sedmdesát a jako mladý začínal zpívat po londýnských jazzových klubech. Pozval jsem ho vloni do Lucerny jako hosta a už tehdy jsme věděli, že spolu vymyslíme něco dalšího. Netušili jsme, že to přijde takhle brzy. A co lepšího vytvořit, než cédéčko ke sto dvacátému výročí narození George Gershwina, které připadá na 26. září? Letos v tento den jsme jej pokřtili v Malostranské besedě, o pár dní později v Londýně, vinylová podoba se dočkala křtu až v Chicagu. Mám rád, když mají hudební projekty hlubší smysl, snažím se spojovat je s nějakou událostí. Toto album se mnou nahrály jazzové hvězdy jako třeba americký saxofonista Scott Hamilton, který hrával třeba s Tonym Bennettem. Zázraky se prostě dějí.

 

 

Co chystáte na závěr roku?

Na 22. a 23. prosince plánujeme koncerty Sinatrology, tentokrát s podtitulem Swingové vánoce v Lucerně. Je to čtvrté pokračování projektu, se kterým jsme v roce založení vyprodali během dvou dnů třikrát Smetanovu síň Obecního domu, kam přišly skoro čtyři tisíce lidí. Vloni jsme poprvé koncertovali ve vyprodané Lucerně, tak se sem s Big Bandem Felixe Slováčka letos vracím. Zazní slavné sinatrovky, swingová vánoční klasika, ale i písničky z mých alb. Připravili jsme i malý taneční parket, protože swing k tanci vyloženě svádí. Jako hosté vystoupí například Dasha, Leona Machálková nebo londýnský swingař Atila Huseyin. Věřím, že si to všichni moc užijeme.

 

Termíny dalších vystoupení jsou podrobně vypsány na hudebníkových webových stránkách

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Miroslav Martinovský, Miroslav Šmikmátor, Jr. a rodinný archiv

Osobní setkání se spisovateli a jinými slavnými literáty jsou vždycky zajímavá. Pokud se navíc potkáte s někým, kdo je živou legendou, autorem Čtyřlístku Jaroslavem Němečkem, je radost o to větší.

V první polovině listopadu jsme se vydali na výlet do Mladé Boleslavi, kde se v knihkupectví Luxor, v obchodním domě Bondy Centrum, konala beseda s Jaroslavem Němečkem. Přesněji, beseda se konat měla. Zájemců o podpis a obrázek ale bylo tolik, že na moderované povídání vůbec nedošlo.

Jaroslav Němeček je tvůrcem a otcem slavné čtyřky. Fifinka, Myšpulín, Bobík a Pinďa provázejí malé i velké čtenáře přes padesát let. Jelikož ani za půl století neztratili nic ze svého kouzla a přitažlivosti, není divu, že na autogramiádě se sešla bezmála stovka dychtivých milovníků slavné čtyřky. Mnozí přijeli z různých koutů republiky, nejen z Prahy jako my, ale dokonce ze Zlína, Liberce i odjinud. Jaroslav Němeček se svou ženou si nadšeně povídali se všemi a autor každému ze zájemců připojil k podpisu také osobní obrázek některého z hrdinů slavného komiksu.

Čtenářů bylo opravdu mnoho, ale nuda rozhodně ani v nejmenším nehrozila. Pořadatelé připravili zábavu i pro ty, kteří se ještě nedostali na řadu, nebo si chtěli odnést také jinou památku než pouze podepsanou knížku. Během čekání se děti i dospělí mohli nechat vyfotografovat s živými maskoty, kteří už dvě hodiny před akcí procházeli celým obchodním centrem. Mnoho mrňousů se velkých komiksáků nejdřív trochu bálo, ale nakonec skoro každý z nich podlehl šanci potkat sličnou Fifinku, siláka Bobíka, sportovce Pinďu i chytrolína Myšpulína, sáhnout si na ně a vyfotit se. Kdo se bál živých dobrovolníků v kostýmech, mohl se nechat zvěčnit pomocí youboxu, tedy velké fotobudky, a virtuálně obejmout celou partu či se s nimi projet ve slavném autě.

Když Jaroslav Němeček a jeho nadšení spolupracovníci před padesáti lety přišli s nápadem na originální český komiks pro děti i dospělé, vůbec nečekali, že se ze Čtyřlístku obratem stane celorepublikový fenomén. Sám autor nám na besedě prozradil, jak moc je pyšný, že Fifinka a spol. nejsou už dávno jen hrdiny komiksu, ale najdeme je i v podobě hraček, kosmetiky a třeba společenských her. Česká pošta vydala s nimi velmi úspěšnou edici poštovních známek. Jaroslav Němeček říká, že už si teď nemyje hlavu žádným jiným šamponem, než tím s Fifinkou. Čtyřlístek má dokonce takové jméno, že se začínající autoři hlásí o spolupráci a je čest být součástí slavného časopisu. Němečkovi tyto snahy s radostí přijímají a poskytují prostor i začínajícím autorům.

Samozřejmě jsme se při krátkém rozhovoru s panem Němečkem a jeho ženou také zajímali, co pro milovníky rozverné party chystají nového. A dobrá zpráva je, že na duben 2019 připravují zbrusu nový film. Premiéra se plánuje příznačně na 4. 4. právě v Mladé Boleslavi. Veselé odpoledne a setkání s českou komiksovou legendou bohužel velmi rychle uběhlo, čtenáři skoupili všechny knížky, autor vypsal čtyři fixy a namaloval mnoho obrázků, aby udělal radost všem. Čtyřlístek těší všechny už padesát let a my jsme rádi, že jsme se mohli s Jaroslavem Němečkem potkat osobně a odnést si památku.

Autorka: Helena Herynková, Foto: Ivo Goldbach (knihkupectví Luxor) a archiv autorky

Sestry Havelkovy začínaly zpívat v Originálním pražském synkopickém orchestru. Když Ondřej Havelka založil v roce 1995 Melody Makers, přidaly se k němu. Vystupovaly v jeho programu a zároveň pořádaly samostatné koncerty. Po čase se obojí nedalo stihnout, proto se definitivně osamostatnily. Anna Vávrová je jako zakládající členka Sestrou Havelkovou téměř čtyřicet let. Spolu s Olgou Bímovou a Petrou Kohoutovou přenášejí diváky a posluchače nejen svým nezaměnitelným stylem zpěvu, ale i dobovým oblečením do nostalgické atmosféry první republiky. Repertoár dámského tria tvoří taneční hudba 20., 30. a 40. let minulého století, tedy převážně swing. Na oslavách stého výročí vzniku republiky se jejich písně báječně vyjímají, pořadatelé se proto ozývají ze všech koutů země.

 

 

Připravily jste si pro letošní rok nějaký speciální tematický program?

Náš program jsme neměnily, ale průvodními komentáři samozřejmě oslavy výročí vzniku republiky připomínáme. Naše hudba k první republice patří, a tak vystupujeme už od června téměř každý týden na pódiích a náměstích i těch nejmenších městeček a vesnic. Slavnosti to bývají nádherné. S historickými kostýmy, průvody, ohňostroji. Většinou to bývá celodenní paráda s oslavou města, někde se objeví i prezident Masaryk na koni, jinde dobové módní přehlídky. Namátkou mě napadají třeba Borovany, kde vypravili historický vlak z Budějovic, zpívaly jsme celou cestu. Dostaly jsme se do tolika míst. Uvědomujeme si každý den, jak je naše země krásná.

 

Ke swingu se začínají vracet i mladí lidé. Proč myslíte, že tomu tak je?

Swingové tančírny jsou populární už několik let, i když u nás se objevily maličko později než v okolním světě. Kurzy swingového tance jsou vyhledávanou zábavou. Proč? Swing je stylová, krásná hudba, která má rytmus i melodii, mladým se líbí i stylové oblečení, i když moc nerozlišují mezi 20. a 40. lety, kdy byla různá „období“ a k tomu příslušné módní oblečení a doplňky. Swing jako takový přišel až v roce 1932, předtím to byl charleston, s tou hudbou jsme začínaly v Originálním pražském synkopickém orchestru.

 

Teď vystupujete jako trio, ale nebývalo to tak vždy…

Začínaly jsme jako trio, později jsme byly čtyři a teď jsme zase tři. Poté, co naše kolegyně Dája odešla, nám zůstaly skladby pro čtyři hlasy, její part převzala houslistka Zuzka, která vždy při čtyřhlasé písni odloží nástroj a zpívá. Na jevišti je to velké oživení.

 

Měla jste nějaké pěvecké zkušenosti před založením Sester Havelkových?

Studovala jsem sociologii kultury a přivydělávala si zpíváním s různými tanečními orchestry, po ukončení studia jsem dokonce s jednou kapelou vyjela do zahraničí. Po návratu jsem dělala leccos, na chvíli jsem se stala ředitelkou Branického divadla, které se tenkrát rozjíždělo, protože do té doby tam byl jakýsi sklad. Poté, co jsem zhlédla vystoupení Originálního pražského synkopického orchestru, byla jsem tak nadšená, že jsem se rozhodla vzít je do Branického divadla jako kmenovou kapelu, protože jsme pořádali především hudební pořady. Jejich kapelník Pavel Klikar mě náhodně slyšel prozpěvovat si a hned mi nabídl, ať to zkusím s nimi.

 

Takže jste začala vystupovat?

To ještě chvíli trvalo. Našel dvě další zpěvačky a začaly jsme cvičit. Byl velmi přísný a důsledný, třeba dvě písničky jsme zkoušely celý rok. Vyžadoval perfektní znění, starobu zašlých časů, vibrata. Poprvé nám dovolil vystoupit až v roce 1980, dobře si vzpomínám na první píseň, dodnes ji občas zpíváme. Byla převzatá od Boswell Sisters, populární americké sesterské skupiny, která byla naším velkým vzorem. Bohužel se naše seskupení brzy rozpadlo, protože jedna z kolegyň odjela do zahraničí za rodinou, druhá na stipendijní pobyt. Pavel Klikar našel další dvě zpěvačky, jedna z nich, Petra Kohoutová, je se mnou v triu dodnes. Neúnavně s námi zkoušel a starému stylu učil pianista Jura Gilík, kterému tímto velmi děkujeme.

 

Název tria je Sestry Havelkovy, připadáte si jako opravdické sestry?

Máme k sobě velmi blízko. V dnešním složení spolu zpíváme třicet let, což si myslím, že je obdivuhodné. Všechno o sobě víme, o všem se spolu radíme, známe se tak dobře, jak nás neznají ani doma… Náš název vznikl z toho, že jsme mnoho let doplňovaly Ondřeje Havelku. Pak jsme ale cítily, že bychom chtěly zpívat víc…

 

A vzniklo vaše první CD…

Ondřej Havelka v Hudebním divadle Karlín inscenoval muzikál Má férové Josefína, vystupovaly jsme tam a náš zpěv se líbil. Na základě toho jsme byly pobídnuty skalním trampem, rekvizitářem divadla Slávkem, zda bychom nenazpívaly staré trampské písničky tak, jak se dříve zpívávaly, tedy vícehlasně. Krásné aranže napsal Jarek Šimíček a CD dostalo název Až tě tvá dívenka zklame.

 

Takže za to vlastně vděčíte Ondřeji Havelkovi?

Nejen za to. Na cestu k samostatnosti nás vybavil krásnými klipy, které pro nás natočil, ale co bylo velmi důležité, díky tomu, že jsme spolu na jevišti strávili tolik let, naučily jsme se od něj mnoho věcí. Přejaly jsme jeho přístup k hudbě, velkou zodpovědnost, profesionalitu.

 

Jak obtížné bylo založit si vlastní orchestr?

Vznikl při natáčení druhého CD Bláznivý den, které je věnováno  písničkám českého hudebníka Jiřího Traxlera. Ten v roce 1938 odešel do Kanady a přestal dělat muziku, jeho písničky už v Čechách málokdo znal. Jednou, při návštěvě v Praze, nás dojatý oslovil po koncertu Originálního pražského synkopického orchestru, kde zaslechl jednu z písní, které kdysi složil. Měl pocit, že se naším vystoupením vrací do doby, kdy Československo opustil. Stali jsme se přáteli a nás napadlo vyhledat a nahrát jeho melodie, které nikdy nebyly natočeny. Podařilo se nám to, a díky natáčení vznikl osmičlenný band Orchestr Sester Havelkových pod vedením Jaroslava Šimíčka. 

 

Doba, do níž se lidé při vašich koncertech přenášejí, je nejen hudební, ale patří do ní krásné oblečení, vybrané chování, nezapomenutelné filmy pro pamětníky…

Jsou to filmy, na které se ráda dívám dodnes, třeba takový Kristián. Období první republiky bylo dobou mládí mých rodičů. Maminka mi o něm hodně vyprávěla. Možná si je trochu idealizujeme, ale tenkrát platilo dané slovo, muži byli gentlemani, především ve vztahu k ženám, dodržovala se pravidla slušného chování i úborová pravidla. Vzpomínám na zásady, které mi rodiče vštěpovali, a dnešním mladým by už přišly k smíchu. Třeba to, že je neslušné jíst na ulici, že není vhodné, aby dáma dorazila na ples mezi prvními…

 

Jak vzniká choreografie vašich představení a vaše oblečení?

Choreografie přišla v podstatě sama, tak, jak jsme to cítily. Šatů nemáme mnoho, jsou drahé a není jednoduché je ušít. Nápady hledáme v dobových časopisech, ale i u šikovných švadlen. Známe sběratelku Vlaďku Dobiášovou, která má úplné „poklady“, třeba šaty prvorepublikových filmových hvězd. Naší „morální povinností“ je neztloustnout, kdyby šaty nebyly jedné z nás, musely by je odložit i ostatní dvě. Když jsme začínaly, hledaly jsme mezi známými dobové drobnosti. Byla to nádherná setkání s lidmi, kteří nám fandili a vytahovali ze skříní tu klobouček, tu rukavičky, někdy i šaty, a spolu s tím nádherné, dojemné vzpomínky. Naše koncerty občas obohacuje i módní přehlídka z Vladčiných pokladů, její manekýnky předvádějí skvosty, které se v muzeích berou do ruky pouze v bílých rukavičkách. Je to opravdová pastva pro oči.

 

Vzpomínáte na nějaké zahraniční vystoupení?

Hodně jsme cestovaly především s Originálním pražským synkopickým orchestrem, později s Melody Makers i s naším orchestrem. Dostaly jsme se až do Thajska, nebo do Číny, kde se konal ples na naší ambasádě u příležitosti předsednictví republiky v Evropské unii. Dojemné bylo, že pozvaní Číňané chodili půl roku dopředu do školy tance, aby zvládli alespoň waltz.

 

Na svých koncertech využíváte málo známý hudební nástroj violinofon. Co to je?

Hrávalo se na něj v orchestrech ve dvacátých letech minulého století. Jsou to vlastně housle s rourou. Zvuk je zesílen pomocí membrány jako u starého gramofonu a připomíná zvuk žesťového nástroje. Není úplně jednoduché na tento zvláštní nástroj zahrát.

 

Kdo je kapelníkem vašeho orchestru?

Nikdo, jsme v současné době taková „muzika bez kapelníka“. Ten náš měl hned několik aktivit, a tak nás musel z časových důvodů opustit. Rozhodly jsme se, že to na chvíli zvládneme bez něj, a ona chvíle trvá už rok. Docela to jde, takže jsme nového přestaly hledat. Kapela to umí, my také. Víme, kam směřujeme, vždycky se domluvíme.

 

Zkoušíte často?

Teď vůbec, nemáme čas. V létě jsme například neměly jediný volný víkend. Nechystáme zatím ani žádné nové věci, to bychom nestihly, ale náš repertoár je dost široký, důležité je především správné aranžmá pro naše hlasy, aby mělo styl a „sedělo“ nám.

 

Jak to zvládáte?

Kdyby nám bylo o deset let méně, bylo by to lehčí. Náš trumpetista z legrace říká „pra-sestry Havelkovy“, a protože s námi na některých koncertech jako host vystupuje dvaadevadesátiletá herečka Zdenka Procházková, utahuje si z nás, že jsme ji přibraly proto, aby tam byl někdo starší. Pravda je, že Zdenka má tolik energie, že nás všechny „strčí do kapsy“. Ale jestli se „pochlapíme“, rády bychom natočily ještě jedno CD, takový náš „pozdní sběr“.

 

Co považujete za největší úspěch Sester Havelkových?

To, že jsme se tak dlouho udržely, a že jsme stále spolu. Zpíváme a baví nás to. V takové skupině je důležité, aby nikdo neměl sólistické ambice. Všechny jsme tolerantní a řekla bych, že to chce i trochu moudrosti, k té jsme už nejspíš dozrály. Žádný spor nestojí za to, aby se zbouralo něco daleko hodnotnějšího, na čem jsme léta pracovaly.

 

 

Anna Vávrová se narodila v roce 1947 v Kamenici nad Lipou, dětství a mládí prožila v Soběslavi. Vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistiky na Karlově univerzitě, stála u zrodu tria Sester Havelkových. Období první republiky je její srdeční záležitostí.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Sester Havelkových

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test