český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

V Tanzanii jsme se s Masaji setkali několikrát. Potkávali jsme je ve městech, několikrát nás jako domorodí průvodci vedli na odlehlejší místa africké přírody, masajské ženy nabízely korálky a také jsme měli možnost vstoupit do jejich vesnice. Masajové jsou vysocí a štíhlí, mají obličeje s ostrými rysy, úzkými rty a štíhlým nosem. Oblečení se liší podle věku, pohlaví a místa. Kolem ramen si zavěšují červenou nebo modrou bavlněnou látku, většinou kostkovanou nebo pruhovanou.

 

Ženy i muži svá těla zdobí různými malbami a nosí šperky. Na nohou mají jednoduché sandály z plastu nebo pneumatik. Dlouhé vlasy nosí jen muži válečníci, ženy mají hlavu vyholenou a naleštěnou tukem. Vody je v kraji Masajů nedostatek, proto se velice málo myjí, vodu zpravidla ani nepijí.

 

Masajové jsou africká černošská skupina nilotského původu a obývají území velké asi jako dvě České republiky na pomezí Keni a Tanzanie. Žije jich zde dnes asi něco kolem čtvrt milionu. Byli sem vytlačeni z rozlehlého území, které obývali po několik staletí. Na tomto území totiž vznikly současné africké národní parky a přírodní rezervace pro divoká zvířata a pro rozvíjející se turismus.

A kde jsou divoká zvířata, není místo pro dobytek. Krávy spasou všechnu trávu a navíc udusají zem, což nepřispívá k ekologické rovnováze. Divoká zvířata pak nemají co jíst a umírají hladem. Navíc v blízkosti masajských vesnic likvidovali jejich obyvatelé všechny predátory, kteří ohrožovali dobytek. Mezi Masaji a správci parků vznikaly velké konflikty, protože Masajové byli po opuštění původního území v dnešních národních parcích a rezervacích odříznuti od vodních zdrojů, které využívali k napojení dobytka. Situace se trochu uklidnila po zavedení vodovodu za hranice národních parků.

 

Bohatstvím Masajů je dobytek a děti

Masajové nejsou lovci, jsou pastevci a masajským bohatstvím je dobytek – krávy. Ale chovají i kozy či ovce. Čím má Masaj více krav, tím je bohatší, váženější a tím více si může dovolit manželek. Ženy si Masajové vybírají z jiných vesnic. Za nevěsty se platí krávami a všechny své ženy s dětmi pak musí Masaj uživit. I větší počet dětí značí váženost a bohatství masajského muže. Každá jeho žena si staví vlastní chýši, ve které bydlí se svými potomky. Žena musí být věrná jen jednomu muži.

Než však mladíci dospějí k manželství, musejí projít dlouhým procesem přijímání do kmene a rituálem dospívání. Po dvanáctém roce věku odcházejí mladí Masajové žít na několik let mimo vesnici – do Manaytta (vesnice bez ohrady), ve které si postaví svou chatrč a kde se učí tradicím svých otců – písně, tance a bojové prvky, učí se bránit zemi a dobytek, podstupují rituál obřezání a jsou přijati mezi takzvané mladší válečníky. Dříve se považovala za známku dospělosti schopnost ulovit lva holýma rukama, dnes se již na této podmínce tolik nelpí. Mladí muži, kteří opustí Manaytta, se plným právem účastní shromáždění a přispívají svými názory do života vesnice.

Krávy jsou nejen bohatstvím, ale zároveň i zdrojem potravy. Základem jídelníčku Masajů je kravské mléko a krev nebo směs krve a mléka známá jako Saroi. Krev získávají naříznutím krční tepny zvířete, aniž by ho zabili. Jednou za čas si dopřejí i maso.

Proč Masajové nepěstují zemědělské plodiny? Nesmějí žádným způsobem narušovat zemi, která je společně s krávami posvátná. Masajský bůh Enkai seslal na zem krávy, které jim poskytují vše, co potřebují k životu. Krávy jsou úzce spjaté s trávou a ta se zemí a porušit jakkoli její celistvost se nesmí. Proto Masajové nehloubí základy svých domů, neorají a nezkypřují půdu, aby v ní mohli něco vypěstovat, a nekopou studny. Nepohřbívají ani své mrtvé, odnášejí je do divočiny, kde si s nimi africké šelmy poradí. Někdy zemřelé pomazávají krví a tukem, protože kdyby zvíře nechalo mrtvolu bez povšimnutí, znamenalo by to, že je něco v nepořádku, a to by byla pro pozůstalé hanba.

Úctu svému bohu vyjadřují obřadem, při kterém obětují býka.

 

Ve vesnici Masajů

Na cestě do národního parku Serengeti jsme zastavili u masajské vesnice. Chvíli jsme museli počkat, než průvodce domluvil, zda můžeme do vesnice vejít. Po chvíli vyšla skupina mužů a skupina slavnostně ozdobených žen, aby nás přivítali. Zazpívali, muži zatancovali za doprovodu „píšťaly“.

Po uvítání nás pozvali do vesnice. Tam pokračovaly ženy ve zpěvu, muži nám ukázali hru „kdo vyskočí výš“ a jak rozdělávají oheň. Vše se odehrávalo v prostoru uprostřed vesnice, kde večer krávy uléhají ke spánku.

Mezitím jiné masajské ženy připravily pro turisty nabídku zboží. Koupili jsme šperky, misky, sošky, abychom jim přispěli na lepší život.

Masajská vesnice, neboli boma, má do kruhu uspořádané chatrče a je obehnaná plotem z větví a trnů, který ji chrání před divokými zvířaty. Syn náčelníka, jenž nám chatrč ukazoval, říkal, že ji staví zhruba čtyři dny a vydrží asi tři roky. Základní stavba sestává z větví, proutí, kůží, bahna, hnoje, popela, trávy a trusu, ale použijí, co se dá, třeba papír i kus igelitu.

Chatrč nemá okna. Vchází se do ní jakoby malou oblou chodbou, což je jakési bezpečnostní opatření proti nevítaným nočním návštěvám. Na noc se ještě vchod zakrývá větvemi a látkami. Uvnitř chatrče je chlad, není tu ani hmyz. V bomě je uprostřed malé ohniště, které stále slabě doutná, kout s nádobami na vodu a jídlo, stranou trochu vyvýšený prostor určený na spaní.

Ve vesnici byly pouze malé děti. Děti školního věku se učily ve škole nedaleko za vesnicí. Na jejich oblečení bylo znát, že vesnici navštěvují turisté. Mnohé vesnice totiž leží strategicky na trase k národním parkům a rezervacím, a tak nemají o návštěvníky nouzi. Přesto většina stále žije tradičním způsobem života. Na uvítanou nám děti zazpívaly, na tabuli byla napsaná písmena a číslice.

V Tanzanii je sice školní docházka povinná, ale také zpoplatněná. Děti proto často chodí jen do základní školy nebo ji nenavštěvují vůbec. Školství má v Tanzanii tři stupně: základní, střední a vyšší. Je vždy rozděleno na základní a pokročilejší: tedy dva roky předškolního vzdělání, sedm let základního vzdělání, čtyři roky středního, dva roky pokročilého a tři či více let vyššího vzdělání. Během základního vzdělání se děti učí nejen svůj rodný jazyk – svahilštinu, ale také úřední jazyk – angličtinu. Střední vzdělání si mohou dovolit jen rodiny, které mají možnost výdělku, vyššího vzdělání se dostane pouze dětem bohatých nebo těm, které někdo finančně podpoří (projekty adopce na dálku a podobně). Výuka na základních a často také středních školách je v holých místnostech, mnohdy bez lavic a jakýchkoli pomůcek. Ve městech nosí děti školní uniformy podle školy, do které chodí, a do škol je svážejí školní autobusy.

 

Masajové – nepřátelé i průvodci turistů

Měli jsme s Masaji „dobrou turistickou zkušenost“, proto jsme se divili, když nás průvodce upozorňoval, že od některých masajských vesnic se musíme držet co nejdále a odjet co nejrychleji, protože tamní na auta s turisty házejí kameny, jelikož je považují za ty, kteří je připravují o původní pastviny. U jiných masajských vesnic jsme mohli v klidu zastavit a naši domorodí řidiči jim zanesli něco z našich zásob, většinou barel vody.

S Masaji jsme se setkávali i při zastávkách na focení a podobně. Mnohdy se najednou objevili a chtěli být obdarováni. Dětem jsme vezli čepice, trička, zubní kartáčky, tužky a bloky.

Masajové pro nás byli ale nepostradatelnými průvodci na výletech do odlehlejších koutů africké přírody. Byli milí a pozorní, připraveni pomoci při překonávání překážek. Většina z průvodců mluvila anglicky, ale i s ostatními se dalo dohodnout posunky.

 

Text a foto: Helena Glezgová

Jdeme-li rušnou Karlovou ulicí v Praze, můžeme z amplionu ve všem tom turistickém shluku a shonu slyšet nereprodukovanou hru na klavír z Divadla Ta Fantastika. V jeho předsálí každý den hraje česko-srbský klavírista Dobrica Ristić. Směle by mohl hrát v hollywoodském romantickém filmu. Na první pohled působí jako světák jižního typu a zdá se, že tomu odpovídá i jeho temperament: je bezprostřední, společenský, šarmantní, rozesmátý a galantní.

 

Příjemný, leč povrchní první dojem však v mnohém překračuje: je to hluboký, skromný, neokázalý a statečný člověk s jemnou a lyrickou duší, ale také bystrý a vtipný pozorovatel a glosátor života. Sám o sobě v mírné nadsázce říká, že je jeden z posledních žijících romantiků. Denně zde přehraje celou škálu mezinárodních šlágrů a lidé, kteří sem přicházejí, tleskají a zpívají.

 

 

Hrou umíte posluchače strhnout. Jak to děláte?

Hraji všeobecně oblíbený repertoár a hraji jej rád. Neustále si jej rozšiřuji a každý den cvičím, abych byl v kondici. Snažím se odvádět profesionální výkon. Je mi velkým potěšením sdílet radost či dojetí z hudby s publikem.

 

Máte rád klasiku?

Ano, v hudbě, literatuře i módě. Klasickou hudbu mám rád, Mozarta a další velikány nesmírně obdivuji, ale myslím, že na poli takzvané vážné hudby již bylo řečeno vše. Problémem dnešní hudby není nedostatek interpretů, ale nedostatek skladatelů, skutečných tvůrců, géniů jako byl Mozart. Skladatelé dnes chtějí být co nejoriginálnější, chtějí se vymykat, přičemž se domnívají, že toho dosáhnou tak, že nebudou dodržovat tradiční hudební postupy. Mám však za to, že se jedná o omyl.

 

V současnosti  připravujete komerční projekt Romantic Rock Piano…

Projekt zahrnuje mou osobní interpretaci rockové hudby bývalé Jugoslávie, respektive romantické piano ve spojení se smyčcovou sekcí a akustickou kytarou.

 

Proč romantické piano?

Protože rocková hudba bývalé Jugoslávie, takzvaný ex you rock, je velmi romantická, a to jak po stránce hudební, tak textové. Hudba dřív obecně byla romantičtější než dnes. Je to pomalé, je to o lásce a citu. Jedná se většinou o zamilované texty, někdy filozofické. Takovou hudbu miluju. Je romantická, to znamená krásná a smutná dohromady. V bývalé Jugoslávii tento směr představovala, dnes již bohužel zaniklá, legendární skupina Bijelo Dugme. Některé z jejích textů napsali srbští básníci Duško Trifunovič a Vlado Diak.

 

Můžete kapelu Bijelo Dugme blíže představit?

Bijelo Dugme byla mánie. Přirovnal bych ji k beatlománii. Skupina vznikla v Sarajevu v roce 1973 a její název v překladu znamená Bílý knoflík. Nikdo nezaplňoval stadiony v takových rozměrech. Všichni si přišívali na čepice nebo na svetry symbolické bílé knoflíky. Byl to fenomén, který neměl v Evropě obdoby. Z této kapely vzešel Goran Bregović a samozřejmě také její vynikající první zpěvák Željko Bebek, který byl kdysi legendou, ale v Čechách bohužel příliš známý není. Kapela se stala symbolem nejen své doby. Její písně se staly hity, na území bývalé Jugoslávie je zná každý, zpívají se stále.

 

Vaším komerčním vzorem je jugoslávská rocková a popová hvězda Zdravko Čolić. Texty jeho písní jsou také romantické?

Ó, ano. Velice. Třeba jeho píseň Kak by moja bila (Kdybys byla moje) má tak podmanivou hudbu a slova, a Čolič ji navíc provedl vskutku bravurně, že mu museli dát ochranku, neboť se na něj lepily ženy, aby se s nimi oženil.

 

Jste jižní Slovan. Co je to podle vás „slovanská duše“? Myslíte, že něco takového mají i středoevropští Slované Češi?

Pro mě je „slovanská duše“ širší, v podstatě až univerzální pojem. Nechápu jej jako něco specifického pro Slovany, protože člověk, který je Slovan, se nemusí chovat jako Slovan, nebo může „slovanskou duši“ potlačovat. Vím, že tradiční chápání slovanské duše se pojí s pojmy jako lyrismus, romantismus, zasněnost, snílkovství, fantazie, filozoficko-existenciální tázání, jistá vnitřní rozpolcenost, pohostinnost, atd.  Ano, to vše ke slovanské duši patří. Ale pro mě osobně je to ještě něco jiného. Je to otevřenost ve smyslu úzké vazby k pravdě a upřímnosti. Není to chytráctví, zaprodanost, diplomatické kličky, je to bezelstnost. Pokud se ptáte, zda Češi mají slovanskou duši, tak ano, někteří určitě, ale ne všichni.

 

Máte specifický vztah k zemi, se kterou je pojem „slovanská duše“ spojován především – k Rusku. Proč?

Rusové mají velkolepou literaturu, kde je slovanská duše mistrovsky vyobrazena a kde má „slovanská duše“ coby pojem zřejmě své kořeny. Mají skutečně světové autory, které jiné slovanské národy nemají. Kdybych měl jmenovat současnou ruskou osobnost, o které se domnívám, že má onu slovanskou duši, a pro kterou tento pojem něco skutečně znamená, pak je to světová oftalmologická špička, vědec, spisovatel, cestovatel a dobrodruh v jedné osobě Dr. Ernst Muldashev. Působí na vyhledávané oční klinice v městě Ufa, nedaleko pohoří Ural. Z jeho úst jsem několikrát osobně slyšel: „My tady léčíme duší….!“ A že se podle toho chová, dokládají např. i následující situace: při bojích na Ukrajině střepina z granátu zasáhla oko malého ukrajinského chlapce. Jeho rodiče neměli peníze na náročnou a drahou operaci, kterou musel podstoupit. Doktor Muldashev chlapce přijal, operaci provedl a uhradil ji sám. Naopak nastala situace, kdy se manželce bohatého arabského šejka dostala do oka, tuším, kyselina a on přišel za doktorem Muldashevem a nabízel mu, že každému doktorovi na jeho klinice věnuje auto v hodnotě jednoho milionu dolarů, když ji přijme. Doktor Muldashev mu však ukázal dveře a doslova a do písmene ho vyhodil.

 

Při jaké příležitosti jste se s tímto lékařem setkal? 

Mně osobně provedl Dr. Muldashev dvě větší úspěšné operace, které zásadním způsobem změnily můj život. Díky němu jsem tím, kým jsem dnes. Je to výjimečný talent. Jeho práce mikrochirurga je nesmírně těžká, ale neuvěřitelně krásná. Jsme dokonce tak trochu kamarádi. Po úspěšné operaci jsme si dlouho povídali, dostal jsem i vodku… Je to velmi milý člověk, s kuráží a silným srdcem a je s ním legrace. Musím říct, že jsem Ufu chápal dokonce jako svůj druhý domov. Měl jsem zde i hodně kamarádů. Je mi však blízké i to, co řekl ruský básník Jesenin, že pro křesťana domov není jen Rusko, ale celá zem.

 

Jihoslovanská duše je zároveň duše balkánská. Co znamená balkánská duše v jugoslávské rockové písni?

Zatímco v Čechách se pojem duše používá spíše výjimečně a patří spíše do niterné až náboženské sféry, na Balkáně je tomu jinak. Tam se nejen v písni mnohem více pracuje s emocemi a patosem. Vše je mnohem osudovější, víc na život a na smrt, vše se hlouběji prožívá. Kromě romantických vzplanutí a velkých gest lásky se běžně setkáváme s pojmy jako zraněná duše, jed v srdci, osud, vina, prokletí, výčitky, ve jménu zraněné lásky se dovolává Bůh, chápaný jako soudce. Zdálky to občas připomíná dokonce až citové vydírání či manipulaci a někdy snad i lehké „chucpe“, ale to vše je zaobaleno do hudebně a veršově nádherného a romantického hávu, že to nejedné dívce zamotá hlavu. Balkánci sami vidí svou mentalitu v pojmech srdce, duše, hudba, přátelství, pomoc, smích, rodina, pohostinnost. Osobně mám z Balkánu nejraději Sarajevo, tam vznikly písně, o kterých se bavíme, a také podoba balkánské duše je mi tam nebližší.  

 

Můžete srovnat postavení hudby v Čechách a v Srbsku?

V tomto smyslu je Srbsko jiná planeta. Živá hudba a zpěv jsou přirozenou součástí života. Když jedu do Bělehradu, vždy se těším na to, jak mi v každé restauraci zahrají píseň, kterou si vyberu, třeba Laku noć sviraći či Oprosti mi što te volim, a jak si zazpívám. V Srbsku se v restauracích a hospodách hraje až do rána. Hudba a zpěv jsou všeobecně přijímané jako hodnota, panuje k nim úcta a respekt. V restauračních zařízeních obvykle znějí harmonika, tamburína, kytara a někdy také klarinet. Hosté na muzikantech nešetří. Srbové dají za hudbu poslední peníze.  

 

Co dělají vaši rodiče? Z jaké rodiny pocházíte?

Můj otec se od nepaměti zabývá obchodem s loutkami. Jako kluk jsem mu pomáhal prodávat, takže jsem kromě hudebníka také ostřílený obchodník. Je v tomto oboru opravdu mistr. Zabývá se jimi obchodně, ale i jako jejich propagátor a lektor workshopů. Účastnil se mezinárodních veletrhů v Německu a Americe, měl obchod ve Španělsku. Jedná se o značkové loutky, které vyrábí specializovaná ruční výrobna. Moje matka pracuje v obchodě s parfémy. Jinak se věnuje domácnosti, což dělá se skutečnou bravurou. Je to nádherná žena a laskavá matka. Mimo jiné také krásně zpívá. Vděčím jí, stejně jako otci, za mnohé.

 

Často mluvíte o svém psu…

Další legenda! Rocky byl zlatý retriever a třináct let vážený člen rodiny. Měl neopakovatelnou povahu, po které se mi často zasteskne, a byl také tak trochu průšvihář: jednou jsem s ním šel, ještě jako kluk, Pařížskou ulicí. Naproti nám šli nějací lidé, kteří také měli zlatého retrievera. Byla to fena. Za normálních okolností by Rocky ztratil hlavu, ale tentokrát si jí vůbec nevšímal a táhl mě dál – na Staroměstské náměstí. Neomylně se zastavil tam, kde opékali sele. Vyvalil oči, vyplázl jazyk a dlouho a upřeně se díval. Mezitím nějakému zákazníkovi odřízli kousek a on zaplatil sto třicet korun.  Rocky ze selete nespouštěl oči. Začal štěkat a výt. Nedal se odvést pryč. Začínal jsem být nevrlý, Rocky na mé povely nereagoval, stal se pánem situace. Nakonec se stalo něco neočekávaného: prodavač uřízl stejně velký kousek selete jako zákazníkovi a hodil jej Rockymu. Maso zmizelo, prodavač se zasmál a nad mým kostrbatým vysvětlováním, že bohužel nemám u sebe peníze, mávl rukou…

 

***

Dobrica Ristić (*22. 2. 1990, Kragujevac) je český klavírista srbského původu. Vystudoval Konzervatoř Jana Deyla a absolvoval herecké kurzy v Divadle DISK u prof. Vinaře z DAMU. V Praze žije od svých tří let, kdy jeho rodina emigrovala z Jugoslávie. V letech 2009–2012 byl klavíristou v Paláci U Kočků v Praze. V současné době působí jako klavírista v divadle Ta Fantastika.

 

Autorka: GR, Foto: Michal Kubelka, autorka

Zborov, Bachmač, Arras a Terron – to jsou místa bojů našich legionářů za první světové války v Rusku a Francii, která vstoupila do naší obecné i vojenské historie. Také italské legie mají své slavné bojiště. Jmenuje se Doss Alto, a na rozdíl od ostatních není městem ani městečkem, ale opuštěným vrcholem v horském masivu u Gardského jezera.

 

Vojenské jednotky složené z Čechů a Slováků se začaly vytvářet již na počátku války na podzim 1914 z krajanů žijících dlouhodobě či pobývajících v Rusku a ve Francii. Na konci srpna se zformovala v rámci francouzské Cizinecké legie rota Nazdar, která 9. května následujícího roku svedla statečný a krvavý boj u Arrasu. Po něm v důsledku vysokých ztrát přestala existovat. Nové československé jednotky byly ve Francii postaveny až na podzim 1917 ze zajatců převezených z Ruska, Srbska a Itálie a z krajanů z USA. Místy jejich nejslavnějších bojů se v říjnu 1918 stalo okolí měst Terron a Vouziers v Argonách na řece Aisne.

 

Krajané v prvních řadách

V Rusku, kde žilo nejvíce českých a slovenských vystěhovalců, byla na podzim 1914 vytvořena Česká družina, která plnila především průzkumné a rozvědné úkoly na východní frontě proti německé a rakousko-uherské armádě, v níž sloužila řada vojáků z českých zemí a Slovenska. Výborně se osvědčila a po únorové revoluci v Rusku se stala základem pro výstavbu Československého vojska na Rusi ze zajatců. Nejprve československé brigády, která svedla v červenci 1917 slavný boj u Zborova a byla rozšířena na divizi, následně i na československý sbor, který bojoval u Bachmače a ovládnutím sibiřské magistrály znemožnil návrat statisíců zajatců německé a rakousko-uherské armády a jejich nasazení na západní frontu.

Čeští a slovenští krajané v Rusku a Francii (ale také v USA a dalších zemích) spojovali od počátku války boj proti Německu a Rakousko-Uhersku se zápasem o vznik samostatného a svobodného československého státu. Stejný cíl měl i náš zahraniční odboj reprezentovaný T. G. Masarykem, E. Benešem a M. R. Štefánikem a postupně se k němu přihlásila i velká část českých a slovenských zajatců v Rusku a Itálii, kteří po počátečním váhání byli ochotni jít znovu do války.

 

Itálie bez Čechů a Slováků

Nejsložitější situace ze zemí Dohody byla v Itálii. Podle odhadů tu žily necelé tři stovky Čechů a Slováků. V zemi nepůsobil žádný krajanský spolek či organizace a dokonce ani Sokol, který měl v Rusku i ve Francii z počátku hlavní podíl na vytváření jednotek z krajanů.

Při dlouhých bojích na řece Soča v letech 1915 až 1916 padlo do italského zajetí velké množství českých a slovenských vojáků rakousko-uherské armády, kteří byli soustředěni v zajateckých táborech. Vedení našeho zahraničního odboje se s odvoláním na výborné zkušenosti s československými dobrovolníky ve Francii i Rusku snažilo dojednat s italskou vládou vznik podobných jednotek i z Čechů a Slováků v italských zajateckých táborech, ale dlouho naráželo na silný nesouhlas.

Na konci roku 1916 bylo v Itálii již více než deset tisíc zajatých Čechů a Slováků. V táborech však byli společně s Němci a Maďary, a dostávalo se jim různých příkoří. Přesto byla většina šťastná, že vyvázla z války se zdravou kůží a měla jediné přání: dočkat se konce války. Znovu vzít do ruky pušku a jít do boje zajatci odmítali.

 

Češi a Slováci nejsou „tedesci“

Italská veřejnost vnímala všechny zajatce jako „tedesci“ neboli Němce a dlouho nechápala, že jsou mezi nimi i velmi podstatné rozdíly. Národní rada československá v Paříži se snažila českým a slovenským zajatcům jejich osud ulehčit, ale narážela na nezájem italské strany. Až na konci roku 1916 se podařilo Ing. Karlu Veselému, bývalému řediteli cukrovaru ve Ferraře s dobrými styky, přesvědčit důstojníky zajatecké komise italského ministerstva války, že rakousko-uherští zajatci nejsou jednolitá masa a že je třeba je rozdělovat podle národnosti.

Zajatí Češi a Slováci byli postupně soustřeďováni v táborech v Bibione, Taggiu a Aquile, důstojníci v Pole a Finalmarinu. Nejvíce zajatců (okolo čtyř tisíc) zamířilo do tábora Santa Maria Capua Vetere severně od Neapole. Z počátku s nimi zůstalo i několik stovek Rakušanů a Němců, kteří tu byli už dříve a chovali se k Čechům a Slovákům povýšeně a nadutě. To vedlo nejen ke stálým stížnostem, ale také k národnostnímu uvědomování zajatců. Bylo jim zřejmé, že po válce, ať vítězné nebo prohrané, se na podobě podunajské monarchie a jejímu přezíravému vztahu k Čechům nic nezmění. Počet zajatců, kteří chtěli jít aktivně bojovat za samostatný český či československý stát, narůstal.

 

Dobrovolnický sbor

V polovině ledna 1917 se asi tři desítky z nich tajně sešly a dohodly se na založení organizace, kterou nazvaly Československý dobrovolnický sbor. Jeho členem se mohl stát každý zajatec, který „uznává za svoji mravní povinnost se zbraní v roce bojovat za samostatnost československého národa a státu“.  V čele sboru stál jako starosta Jan Čapek, velký sokolský nadšenec, vlastenec a výborný organizátor. Sbor začal působit i v dalších zajateckých táborech s Čechy a Slováky a v dubnu měl už čtrnáct set členů a v říjnu na tři tisíce.

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: archiv

V historii naší kopané je jméno Antonín Panenka nepřehlédnutelné. V roce 1980 zvítězil v anketě Fotbalista roku, o dvacet osm let později mu prezident Klaus udělil státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy. Na svém kontě má devatenáct reprezentačních a padesát devět ligových gólů. Je členem klubu Bohemians Praha 1905. Za Klokany nastupoval více než dvacet let, fanoušci milovali jeho fotbalové „parádičky“.

 

Na sklonku kariéry si podmanil srdce rakouských fanoušků, když pomohl k několika výrazným úspěchům klubu Rapid Vídeň. I dnes zůstává „ v Ďolíčku“, působí v roli čestného prezidenta, Bohemka je jeho celoživotní láskou.

 

Jak jste si užil letošní Mistrovství světa ve fotbale, vyšly vaše tipy?

Musím se přiznat, že z úvodních utkání jsem viděl jen různé úseky – zajímavosti, branky, od čtvrtfinále už celé zápasy. Smutné pro mě je, že se fotbalu věnuju přes padesát let a při tomhle mistrovství jsem zjistil, že mu vlastně nerozumím. Mužstva, která jsem tipoval, která měla „papírově“ vyhrát, většinou vypadla už v základních skupinách. Jediný tip, který mi vyšel, byli „černí koně“ šampionátu Belgie a Chorvatsko. Oba týmy se dostaly vysoko.

 

Potěšilo či naopak zklamalo vás něco?

Viděl jsem řadu vynikajících zápasů, kde padlo hodně branek, a to je pro diváky to pravé koření. Excelentní hráči – Belgičan Hazard a Chorvat Modrič hráli skvěle a potvrdili svou suverenitu. Zklamáním byli Němci, nikdo asi nečekal, že tak brzy vypadnou. Zdálo se mi, že v tom mužstvu nebyl dobrý duch. Společný cíl, vzájemná pomoc tady chyběly a já říkám, že to je takový dvanáctý hráč na hřišti.

 

Je rozdíl mezi pojetím dnešní hry a fotbalem, který jste hrával vy?

Obrovský. Když někde dávají záběry zápasů z „našich časů“, ptají se všichni, proč to pouštějí zpomaleně… Fotbal se neskutečně zrychlil, je daleko agresivnější, hráči mají ohromnou fyzičku a jsou univerzálnější, skoro všichni hrají stejně nebo aspoň podobně, nemít cedulku na zádech, ani by se nepoznalo, kdo je kdo. Dříve bylo daleko víc prostoru pro technické akce, mně osobně se zdál fotbal líbivější.

 

Co podle vás potřebuje český fotbal, aby se s námi ve světě zase počítalo?

Lépe pracovat s talenty. Kvalita našich současných hráčů není bohužel na úrovni vrcholných evropských klubů, řada hráčů je venku, ale žádný z nich ve špičkovém mužstvu. Chybí výrazné individuality. Talentů je dost, ale ztrácejí se. Odcházejí do zahraničních angažmá velmi brzy, nejsou připraveni, nemají herní zkušenosti, pak jen střídají, sedí na lavičce, neprosadí se a vracejí se domů s promarněnými šancemi.

 

Vaše srdce patří Bohemians, prožil jste s ní horší i lepší časy. V jakém stádiu je klub dnes?

Pro nás byl loňský rok přelomový, takové našlápnutí do lepších časů. Všechny problémy, konkurzy, několik klubů stejného jména, strach o „střechu nad hlavou“, se podařilo vyřešit, můžeme se soustředit jen na fotbal. Radost nám udělalo i mužstvo, které získalo překvapivě hodně bodů a skončilo na krásném sedmém místě tabulky. Fanoušci byli nadšeni, celá naše „klokaní rodina“ očekává dny příští s velkým optimismem, ale buďme při zemi.

 

Jste prezidentem klubu, co máte na starosti?

Neřídím klub, jsem čestným prezidentem. Mým úkolem je Bohemku reprezentovat, snažit se o její zviditelnění. Spolupracuji se sponzory, s našimi partnery, v angličtině se tomu říká ambasador.

 

Proč nejste trenérem?

To by nebylo nic pro mě, nemám tu tvrdost, důslednost, nekompromisnost. Neumím si představit, že bych měl někomu říct, že pro něj v mužstvu není místo. Chvilku jsem působil jako asistent trenéra, takový prostředník mezi hráči a trenérem, vyvažoval jsem různé třecí plochy. Ale dělat hlavního trenéra a dělat to pořádně, to bych neuměl.

 

O čem jste snil jako malý kluk, když jste s kamarády hrávali na ulici?

Tenkrát jsem žádné velké cíle neměl, být fotbalistou nebylo „řemeslo“ k uživení. Hrál jsem pro radost, bavilo mě to. Fotbalem jsem žil, nejen když jsem čutal do míče, ale od rána do večera. Vybral jsem si vždy toho nejslabšího, postavil ho do brány a hrál sám třeba proti pěti, šesti klukům. To byla nejlepší škola, naučil jsem se kličkovat, sebrat balon, a hlavně spoléhat sám na sebe a věřit si. Pod vánočním stromkem jsem vždycky našel míč, a vždycky jsem byl šťastný. Nejprve plastový, později opravdový „kopačák“. Pamatuju ještě ty s vázáním, po hlavičce se pěkně obtiskl na hlavu a hodně to bolelo, od té doby jsem hlavičky neměl rád.

 

Bohemians jste si vybral sám?

Bydleli jsme na Vinohradech, měli jsme tam nejblíž. Ale pravým důvodem bylo, že mě na Slávii ani na Dukle nechtěli. Ve svých devíti letech jsem byl velmi drobný, řekli mi, ať přijdu, až vyrostu a zesílím. Na Bohemce jsem předvedl, co umím a vzali mě hned. Druhý den jsem přinesl ukázat vysvědčení, fotku a čtyři koruny na známku, a v sobotu už jsem nastupoval k svému prvnímu zápasu.

 

Když vyprávíte o svých fotbalových začátcích, vždycky zmíníte tatínka. Jaký byl a co vám dal na vaši fotbalovou cestu?

Táta byl můj první „trenér“. Miloval fotbal a sotva jsem začal chodit, vodil mě na kdejaký zápas, za sobotu a neděli jsme vždy zvládli čtyři i pět, od ligových po nejnižší soutěže. Byl velký srdcař, sám nikdy nehrál, protože při úraze málem přišel o nohu. Nemohl mi nic ukázat, ale radil mi, všude mě vozil, povzbuzoval, udělal pro mě, co mohl. Chodil na každý můj trénink, dokonce i na jeden, kam jsem nedorazil. Po návratu domů jsem hned dostal pohlavek. Do konce života mi neuvěřil, že jsem o tom tréninku nevěděl.

 

Měla vaše fotbalová kariéra i stinné stránky? Jak jste je překonal?

Ještě než jsem pořádně začal, tak jsem málem i skončil. Na zimním turnaji jsem dostal míčem, obaleným námrazou, ránu do oka. Přestal jsem na ně vidět. Hned mě odvezli do nemocnice, podstoupil jsem docela těžkou operaci, pobyl jsem tam dva měsíce. Ale ani v té nejhorší chvíli jsem si nepřipustil, že bych už nemohl hrát. To mě vůbec nenapadlo. Dopadlo to naštěstí dobře.

 

Na sklonku své kariéry jste kopal za Rapid Vídeň. Jak vás tam přijali, jak na tu dobu vzpomínáte?

V Rapidu jsem prožil jednu z nejkrásnějších etap svého fotbalového života. V Bohemce jsem kopal dvaadvacet let a nikdy jsme nic nevyhráli. V Rapidu jsem se za své čtyřleté působení stihl stát dvakrát mistrem ligy, třikrát vítězem poháru, dostali jsme se až do finále Poháru vítězů pohárů – užil jsem si to. Když jsem přišel, bylo to těžké. Diváci mě téměř neznali, neuměl jsem řeč, byl jsem zvyklý hrát kolektivně, a tam hrál každý sám na sebe. Nakonec jsem to zvládl a stal se „idolem“ Vídně. Podle mého nejslavnějšího spoluhráče se plakáty hemžily nápisem FC Krankl Rapid, po dvou letech se změnily na FC Panenka Rapid. Získal jsem srdce fanoušků a moc si toho vážil.

 

Mrzí vás, že jste kvůli fotbalu něco tzv. „prošvihl“?

Nemyslím, že mi fotbal něco vzal, měl jsem nádherný život. Velkou zásluhu musím ale připsat své manželce. Mít dobré rodinné zázemí je pro každého vrcholového sportovce asi to nejdůležitější. Klid, pohoda, vědomí, že vám doma fandí, pomáhají, drží palce – to jsem měl a byl jsem za to vděčný. Bez své ženy bych takových výsledků nikdy nedosáhl. Vzdala se svých koníčků, věnovala se dětem, rodině, vytvořila domov, kam se vždycky rád vracím. Do zlaté svatby už nám chybí jen kousek…

 

Co vám trenéři nejvíc vytýkali?

Jednou mi trenér v dorostu o poločase vynadal za nějakou chybu v zápase. Bránil jsem se, že podobné i větší chyby dělají všichni, a nic jim neříká. Odpověděl, že jsem lepší než oni, že chyby dělat nesmím a podobné akce musím vyřešit. Měl na mě prostě větší nároky a asi to bylo správné. Později mi občas trenéři vytýkali, že málo pomáhám s obranou. Vždycky jsem se ale cítil být útočníkem, snažil se rychle přihrávat a hrát stále dopředu. Mým krédem bylo potěšit hrou sám sebe, ale i diváky nějakou „parádičkou“, zvláštností, nečekanou přihrávkou, aby bylo po zápase o čem vyprávět. Pro to trenéři ale moc pochopení nemají.

 

V dobách vaší největší slávy vás znal každý kluk, velmi populární jste i dnes. Je vám zájem lidí příjemný?

Nevadí mi. Těší mě, když mě lidé poznávají, mám pocit, že jsem ve fotbale zanechal svou stopu. Horší bylo, že mě chlapi často zvali na „panáka“. Když jsem přijal, byl jsem za ožralu, když ne, za náfuku. Od jednoho zkušeného trenéra jsem dostal skvělou radu, jak to vyřešit. Poděkuju a řeknu si místo o panáka o řízek, to každého zaskočí, ale představte si, v životě mi nikdo řízek neobjednal.

 

O hráčích a fanoušcích Bohemians se říká, že jsou „jedna rodina“. Kdy jste si to nejvíc uvědomil?

Vždycky jsme byli takový rodinný klub. Pohodoví lidé, kteří se mezi sebou znali, pomáhali si. Zajímavé je, že jsme nevadili Sparťanům ani Slávistům, taková ta klubová řevnivost se nám vyhýbala. Neskutečné vzepjetí fanoušků, láska ke klubu, loajalita a soudržnost se ukázala, když šlo o všechno a Bohemka stála na kraji propasti. Sbírka, která se rozjela mezi fanoušky a nejen mezi nimi, byla úžasná a doslova nás zachránila. Klobouk dolů!

 

Je vaše slavná penalta na ME v roce 1976 i pro vás nejkrásnější hráčskou vzpomínkou, nebo máte v paměti ještě jinou, povedenější akci?

Mám. Za Rapid jsem v posledním ligovém utkání vstřelil branku, díky níž jsme se stali mistry Rakouska. Proběhl jsem uličkou mezi hráči, míč jsem „poddloubl“ a přehodil brankáře. Ten gól zvítězil v anketě „Gól třicetiletí rakouské ligy“. Ale nedá se nic dělat, ta penalta je slavnější a „vstoupila“ do historie fotbalu.

 

Letos oslavíte sedmdesáté narozeniny. Bude „na nohou“ celá Bohemka?

Přiznám se, mám z toho trochu obavy. Oslavy určitě budou, ale mých přátel a známých je tolik, že si to zatím nedovedu moc představit. Doma, v klubu, mezi kamarády… Nejjednodušší by bylo dát si se všemi „panáka“ a jít dál…

 

***

Antonín Panenka se narodil v Praze v roce 1948. Jeho jméno je spjato především s klubem Bohemians Praha 1905. V době své největší slávy patřil k nejvýraznějším hráčům naší reprezentace a pojem Panenkova penalta se vryl fanouškům navždy do paměti. Dnes je čestným prezidentem klubu a také prezidentem Nadace fotbalových internacionálů.

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský 

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test