český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Přátelské posezení jsme s Ivanou Myškovou plánovaly dlouho. Několikrát jsme ho přesouvaly nebo rušily a ujišťovaly jsme se, že když jsme se neviděly tolik let, nějaký týden už nehraje roli. V jistém ohledu to byla a je pravda – Ivana se od vysoké školy skoro nezměnila. Opět mě udivovala nevídanou vnímavostí vůči osudům postav skutečných i literárních.

 

Skoro jsem měla pocit, že by z ní mohla být skvělá terapeutka. Neřekla jsem to ale nahlas, protože by takový kompliment v rozpacích a s předstíranou neobratností zametla pod koberec. Vždyť ani o své letošní nominaci na Magnesii Literu za povídkovou knížku Bílá zvířata jsou velmi často hluchá jí skromnost nedovolila mluvit vážně.

Byla jsem pozvána do půvabného obchůdku s autorskou módou, kde si Ivana každý čtvrtek přivydělává. Budeme mít čas si v klidu popovídat, dát si kávu, je to klidné prostředí, navrhovala v e-mailu, a aby to vhodně ilustrovala, dodala, že tam s ní Jan Němec dělal rozhovor pro únorový Host. Vlastně proč ne, řekla jsem si tedy, a trochu mě mrzelo, že nebudu první, kdo tam chce Ivanu vyzpovídat pro časopis.

Obchůdek s přiléhavým názvem Pokojíček je skutečně místo, kde by se krásně povídalo, kdyby brzy po mém příchodu nedorazila i první zákaznice. Když jsem ji z útočiště tmavomodré pohovky pozorovala prvních patnáct minut, říkala jsem si, tebe nám byl čert dlužen, ale po půl hodině jsem si byla jistá, že nám ji seslalo samo nebe. Udivena situací, která nabírala groteskní podobu, rychle jsem přehodnotila původní záměr. Místo rozhovoru udělám reportáž!

 

Uhranuta jelenem

Zákaznici přivedly do obchodu šaty s motivy obrazů Fridy Kahlo, které zahlédla ve výloze. Nikdy se už nedozvíme, odkud paní s culíkem šla a kam, a ona se asi zase nikdy nedozví, že se stala podnětem pro vznik tohoto článku. Přesto to bylo setkání pro obě strany obohacující a nezapomenutelné. Ona má šaty, my zážitek. Ale nebylo to nic jednoduchého. Koupě módního kousku s jelenem byla zdlouhavá a vyčerpávající nejen pro zákaznici.

Nejprve chvilka napětí v kabince. Délka šatů jí nevyhovuje, ani u krku si to takhle nepředstavuje, rukávy by dala pryč úplně. Zdá se mi to, nebo po odstranění všech nedostatků zbývá jen paroháč na levém ňadru? Ivana hledá řešení a volá majitelce obchodu, básnířce Marii Šťastné. Ta nabízí, že šaty může ušít na míru dle požadavků a poslat poštou. Za půl hodiny bude v obchůdku a vezme si míry. To se ale zákaznici nezamlouvá, musela by na zásilku pár dní čekat, a navrhuje jiná – poměrně svérázná – řešení. Šaty si upraví sama (a dle jejích slov soudíme, že je v tom vážně dobrá), ale chce na ně slevu. Ivana zlevnit nemůže, vždyť tenhle originál stojí necelou tisícovku, přičemž metr látky vyjde na čtyři sta. „Metr látky? Máte metráž? Ušila bych si je sama!“  

Už nemám sílu být účastna projevů neomalenosti, za které může náhlé vzplanutí k jelenovi, tak se radši zvedám a jdu to rozchodit. To zákaznici přichází vhod, protože si na pohovce, kterou jsem právě opustila, vyzkoušené šaty začne poměřovat ještě s jinými, taktéž parohatými. Pečlivě zvažuje, které budou k přešití vhodnější. Chudák autorka, povzdychnu si. Kdyby viděla, jak její originalita může přijít vniveč, muselo by jí být do breku.

Když ohledně šatů konečně dojde k finálnímu rozhodnutí, Ivana s úlevou přijímá platbu a přeje hezký den.

 

Bez ostychu

Čas na intermezzo a silnou kávu se zákuskem. Ještě chvíli se smějeme tomu, jak se nám to pěkně rozjelo. Zrovna jelen! Vždyť je to ústřední metafora v Ivanině povídkové sbírce, o které jsem si s ní přišla popovídat! Navrhuji Ivaně, že napíšu reportáž o protivenstvích spisovatelské a tvůrčí práce vůbec. Jak to mají složité módní návrhářky, si už představit dokážu, ale co literáti na volné noze? Že se nedá uživit vydáváním prózy, byť nominované na prestižní literární ocenění, je mi jasné, ale pořád mi vrtá hlavou, jak a proč se z Ivany mohla na jeden den v týdnu stát prodavačka.

Copak se jí nelíbilo v Českém rozhlase Vltava jako redaktorce? „Nešlo o to, že by mě ta práce nebavila. Natáčela jsem rozhovory a reportáže pro ranní Mozaiku, což je pořad, který informuje o kultuře. Setkáváš s úžasnými vzdělanými a nadanými lidmi a často ty vztahy přerostou v krásná přátelství. Jenže je to práce do tří do rána. Přesto se pak do vysílání dostane třeba jen jedna minuta. Myslím, že mě zkrátka potkal syndrom vyhoření jako každého, kdo není rutinér a bere svou práci až příliš zodpovědně a hledá v ní dokonce nějaký přesah. Po čase se ukázalo, že odejít bylo správné rozhodnutí. Vydala jsem druhou knížku, která měla nečekaný ohlas, a na Vltavu se teď vracím jako host, který mluví na té druhé straně mikrofonu, i jako spolupracovnice, která chystá třeba četby na pokračování.“

V něčem se Ivana přece jenom změnila. Přijde mi, že není téma, které by pro ni bylo tabu. Kdysi jsem ji považovala spíš za stydlivou a nemluvnou. Překvapuje mě, s jakou otevřeností a upřímností dokáže mluvit o čemkoliv, na co přijde řeč. Na nic si nehraje, nic nepředstírá. Uvědomuji si, že to, co jsem na Ivanině projevu měla a mám ráda, je nejen humor a nadsázka, ale také pečlivost, kterou věnuje výběru slov. Sebepřízemnější téma si podle ní zaslouží, aby se o něm mluvilo s přiměřeností a taktem.

„Dokud si člověk neváží sám sebe, není schopen vidět, že si ho váží druzí a proč,“ dokáže stručně shrnout otázku sebevědomí, na kterou jsme narazily. Pokud si nejsme vědomi svých kvalit, žádné vnější ocenění to nemůže nahradit. Konečně příležitost se Ivany zeptat, jaký to byl pocit být nominovaná na prestižní literární ocenění a co to pro ni znamenalo. „Nebudu předstírat, že nejsem ješitná. První reakcí bylo ohromení. Člověk na chvíli propadne velikášství, a i když si o sobě myslí, že toho v literatuře ještě moc nedokázal a není žádný soutěživý typ, tak zjistí, že soutěživý přece jen asi trochu bude. Nic ale nevynahradí radost a hluboké uspokojení ze samotného psaní.“

 

Nepodceňujte prodavačky

Čas se nachýlil, musím stihnout vlak, ale vím, že tady nejsem naposledy. Zbývá zaplatit náušnice, které mi Ivana balí do „ekologického“ pytlíku vyrobeného ze starého časopisu. Obě se zasmějeme, když na fotce vidíme rektora vysoké školy, kde jsme se takřka před dvaceti lety seznámily. Ten nápad se mi líbí: místo igeliťáku sáček s článkem, který vám může ukrátit dlouhou chvíli v metru. A co kus, to originál. „Proč časopisy vyhazovat, když je takhle krásně můžeme recyklovat?“ směje se Marie a Ivana dodává, že jednou dokonce narazila na pytlík vyrobený z recenze její knihy. „Opravdu?“ zeptám se s údivem a už si v duchu fantazíruji: třeba si ten zákazník recenzi v metru skutečně přečetl a pak se zamyšleně zadíval na Ivaninu fotku… Odkud já ji jenom znám?

 

Ivana o své knize Bílá zvířata jsou velmi často hluchá:

Ve sbírce jedenácti různě dlouhých povídek jsem sledovala osudy postav, které jsou v zajetí svých utkvělých myšlenek, ze kterých jen obtížně hledají cestu ven. Ústřední metaforou celé knížky je bílý jelen, který se v mládí v lese navlékl do odhozené pneumatiky a ta mu na krku zůstala do smrti a koneckonců i po smrti, protože teď jeho hlava s pneumatikou kolem krku visí jako trofej v hospodském sále zapadlé vesnice, kde se koná hasičský bál, na kterém tvrdne dospělá dcera, když tu čeká na otce.

Ten jelen je hrdinou nejen ústřední povídky Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, ale i všech ostatních. Takovým bílým jelenem, dost často hluchým, uvězněným v pneumatice, je totiž každá postava, která o svém osudu z nějakých důvodů nerozhoduje sama, přestože žije v relativně svobodných poměrech. Ať je to žena, která se téměř zblázní z přesvědčení, že nedopatřením zabila muže z protějšího okna, ať je to muž, který si kvůli neznámému zničil vztah a nechal se vystrnadit z bytu, ať je to žena, která málem přijde o zrak kvůli muži, který ji nemiluje, jen zneužívá její nepochopitelné oddanosti…

Všechny ty postavy jsou odpozorované ze života, všechny ty postavy žijí mezi námi a spoustu času promarní nenávistí k sobě samým, sebeobviňováním, pochybnostmi a tragikomickými pokusy o sblížení a naplnění. Jsou to lidé směšní i dojemní, trapní i krásní, zbabělí i odvážní, pozorní k malichernostem a hluší k tomu, co je opravdu podstatné. Budete se jim smát, budete s nimi soucítit a možná vás i malinko zamrazí, když v nich poznáte někoho blízkého – třeba i sebe.

 

Autorka: Pavlína Vočková, Foto: Rafał Komorowski pro opowiadanie.org 

Katka Horáková z Orlickoústecka je šťastná maminka malé Kačenky. Málokoho by napadlo, jak těžké časy mají ona a její rodina za sebou. Nečekaná a ojedinělá choroba skrývající se pod písmeny aHUS/TTP ji v čerstvé plnoletosti skoro připravila o život.

 

Katku postihl Atypický hemolyticko-uremický syndrom způsobující rozpad červených krvinek, snížení množství krevních destiček a selhání ledvin. Situace byla velmi složitá. Lékaři ji sice udrželi při životě, ale i tak jí selhaly ledviny. Po dvou letech na dialýze jí daroval svou ledvinu tatínek, nemoc ji však do měsíce zlikvidovala.

 

Největší výzvou nebyla maturita

Když onemocněla, byla ve čtvrťáku a plná života. Až do chvíle, kdy dostala zdánlivě chřipku, to vypadalo, že jedinou velkou výzvou toho roku bude blížící se maturita. Několik dnů jí nebylo dobře. Užívala Ibalgin v naději, že jde nejspíš o běžnou virózu. Dělaly se jí modřinky po nohách a byla velmi unavená. Lékař to přisuzoval angíně, a tak přidal antibiotika. Po několika dnech ale skončila v okresní nemocnici a potom putovala do pražské Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí.

 

Nebyla to angína

Biopsie ledvin odhalila, o jakou chorobu se asi jedná. Komplikace přibývaly jedna za druhou. „Nemoc vyvolala epileptické záchvaty a krvácení do mozku. Jsem jedináček a rodiče museli čelit drsným alternativám případného neradostného vývoje – buď se s tím poperu a budu normálně žít, nebo budu postižená, nebo zemřu,“ vzpomíná po letech.

Katka přežila, ledviny však přestaly fungovat a potřebovala dialýzu. V jejím životě bylo rázem všechno úplně jinak. „Snášela jsem to vcelku dobře. Nejvíc mě tehdy zajímalo, kdy zase budu moct být s kamarádkami. Všichni mě brali celkem normálně, jen občas si někdo všiml, že málo piju. Měla jsem povoleno třeba půl litr za den,“ říká. Do školy se při dialyzačním režimu dostala pouze dvakrát týdně a studium nakonec vzdala.

 

Ledvina od tatínka

Po dvou letech na dialýze jí nabídl ledvinu tatínek. Operace proběhla zdárně a všichni se těšili na nový začátek. Přijatý orgán však fungoval jen měsíc. „Tehdy se ještě nevědělo, že mám ojedinělé onemocnění, které by bylo schopné v krátkosti zlikvidovat jakoukoli zdravou ledvinu,“ upřesňuje. Dalšími cílenými vyšetřeními jí byla diagnostikována velmi vzácná choroba, kterou v Evropě onemocní asi sedm lidí z milionu, a sice aHUS (atypický, komplementem zprostředkovaný, hemolyticko-uremický syndrom).

Katka měla genetické predispozice právě po tatínkovi, u něhož se choroba neprojevila, a do onemocnění dcery o ní neměl tušení. Nemoc navíc podpořily i určité geny ze strany maminky. Následovalo devět let na dialýze, kam docházela třikrát týdně na pět hodin. „Nemůžu říct, že bych tehdy trpěla. Měli jsme dobrou partu. Já a ostatní pacienti ve věku nad šedesát let a veselé sestřičky. Byla jsem i vděčná. Dobře jsem si uvědomovala, že druhou alternativou je nežít. Při všech léčbách po nemocnicích, i těch pozdějších, pro mě byli lékaři a sestry štěstím v neštěstí. Jsem ráda, že jim mohu veřejně poděkovat za lidskost a profesionalitu,“ zdůrazňuje.

 

Nový lék a další dárce

Když se Katka v roce 2009 vdávala, byla už sedmým rokem na dialýze na středisku B. Braun Avitum v Ústí nad Orlicí. „Brali jsme to oba tak, jak to je. Já i manžel. Ale já jsem pořád doufala, že ještě něco přijde. Vím, že může být i hůř a je zlaté chodit na dialýzu než třeba muset řešit rakovinu. Člověk to nemá nikdy vzdávat, má bojovat a věřit!“

V té době už v IKEMu věděli o novém léku, který účinně pomáhá lidem s diagnózou aHUS. Tehdy byl ale ve fázi klinických zkoušek. Když byl pak schválen i v Evropě, svitla Katce a několika dalším pacientům v republice nová naděje. Jedná se o druh biologické léčby – lék je známý pod názvem eculizumab. Je schopen i při Katčině onemocnění přijatou ledvinu ochránit. „Díky němu jsem dnes schopná normálně žít a být třeba mámou,“ říká po letech.

 

Opakovaný zákrok

Byla tehdy nejmladší pacientkou s nadějí, že když podstoupí opakovanou transplantaci, bude přijatý orgán chráněn speciálními medikamenty. Ledvinu Katce nabídla manželova maminka, švagr i manžel. Ten byl nakonec ze všech dárců nejvhodnější. Transplantace proběhla v roce 2014. „Moje tělo ledvinu dobře přijalo. Manželovi jsem nesmírně vděčná. Bylo mi ho tehdy líto, po operaci měl bolesti. Ale neměl jiné zdravotní problémy, a tak ho druhý den propustili do domácí péče,“ říká Katka.

Dlouhodobý režim vytrvalých návštěv zdravotnických zařízení vystřídalo těšení se na miminko. „Vzhledem k mé diagnóze a genetice jsme před vlastním těhotenstvím upřednostnili možnost nabídnout domov a lásku dítku, které by to potřebovalo. Po šesti letech těšení jsme dostali do péče miminko a rodičovství si moc užíváme,“ říká Katka a chová dvouletou Kačenku. Rodinná náruč Horákových je otevřená i dalším dětem. A hned po nich je v pořadí třeba ta maturita. Katka je totiž bojovnice a ví, že možné je ledacos.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: Archiv Katky Horákové

Ačkoli je Unguja Island, jeden z ostrovů Zanzibar, součástí Tanzanie, ocitnete se v jiném světě než na pevnině. Více zeleně, žádný pouštní prach a obyvatelé jsou „civilizovanější“. Při výstupu z trajektu z Dar Es Salaamu přísně kontrolují, zda je příchozí očkován proti žluté zimnici.

Výraz Zanzibar pochází z arabštiny a znamená „země černých“. Několik staletí patřil sultánům z Ománu a byl branou do černé Afriky. Odtud proudilo na Střední východ koření a také tisíce otroků. V polovině 18. století, v dobách největší slávy zanzibarského otrokářství, se zde ročně prodalo až 15 tisíc lidí. Sultánovi vojáci nakupovali zotročené a také je často chytali na pevnině Tanganiky (ta je dnes spojena se Zanzibarem do federativní republiky Tanzanie). V 19. století odtud otroci putovali do Persie, Arábie, Egypta a dalších arabských zemí, které potřebovaly levnou pracovní sílu. Daně z každého prodaného umožnily bouřlivý stavební rozvoj, který vyvrcholil za vlády sultána Barghaše (1870–1888). To už byl Zanzibar samostatným státem, k odluce od Ománu došlo v roce 1861. Ve druhé polovině 19. století skotský misionář, lékař a cestovatel David Livingston zburcoval britskou veřejnost proti obchodu s lidmi, k Zanzibaru připlulo několik britských vojenských lodí, pod jejichž hrozbou sultán obchod s otroky zastavil. Později se stal Unguja Island na nějakou dobu dokonce součástí britského impéria a potřeba vzdělaných úředníků přivedla na Zanzibar řadu Indů. Zde se narodil slavný zpěvák skupiny Queen Freddie Mercury, jehož rodina pocházela z Pársů z Indie. Nezávislost získal Zanzibar v prosinci 1963, v dubnu 1964 bylo schváleno sjednocení Zanzibaru s Tanganikou a vznikla Tanzanie. Největší a hlavní město Zanzibaru je Zanzibar City s více než 200 tisíci obyvateli a jeho historické jádro Stone Town (Kamenné město) bylo v roce 2000 zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

 

Stone Town

Velká část budov je stará maximálně sto padesát let, ale historie města je starší. Ve středověku začali na ostrov Unguja připlouvat obchodníci z Persie, od 12. do 15. století už ostrov udržoval obchodní styky s Arábií a Persií. V roce 1503 dobyli ostrov Portugalci a postavili zde první pevnost.

Mezi nejvýznamnější stavbu na ostrově patří Dům zázraků (Beit-al-Ajaib), který stojí přímo na nábřeží. Nechal jej v roce 1883 postavit sultán Barghaš a v té době byl nejvyšší stavbou celé východní Afriky (foto 2). Barghaš stavěl monumentální paláce a městské domy i přesto, že pod vzrůstajícím tlakem britských válečných lodí byl v roce 1873 obchod s otroky zakázán. Elegantní čtyřdílná stavba obklopená širokými verandami byla jako první dům na ostrově vybavena elektřinou, výtahem a tekoucí vodou. Dnes se v paláci nachází Národní muzeum historie a kultury.

Přiléhá k němu ománská pevnost Ngome Kongwe (Old Fort) (na snímku) s masivními zdmi z korálového kamene, která se v minulosti užívala jako popraviště, vězení nebo tržiště, celnice, depo pro železnici a dokonce i jako tenisový klub. Z pevnosti dnes zbylo pouze obvodové zdivo a velký amfiteátr, ve kterém v současnosti probíhají koncerty a společenské události. V době naší návštěvy zde probíhal Sauti za Busara music festival.

Forodhani Gardens je park podél moře naproti pevnosti. Po setmění ožívá místními trhy, kde prodejci za solidní ceny nabízejí především grilované ryby a plody moře. Můžeme zde ochutnat žraloka, tuňáka, makrelu královskou, humra, krevety, mušle, chobotnice či kalamáry. Lze si dát i takzvanou „Zanzibar pizzu“, jejímž základem je čapátí a vejce, náplň si můžeme vybrat z několika slaných i sladkých variant. Velmi dobrá je původem indická samosa, kořeněná brambora, falafel, maniok s chilli, chlebovník a různé druhy ovoce. To vše se zapíjí vynikajícím džusem z cukrové třtiny dochuceným limetkou a zázvorem.

Místní architektura mísí africké, arabské, perské, indické a evropské vlivy. Kromě historických a architektonických skvostů zde najdeme i tržnici s kořením. Ve spleti uliček plných krámků s rozličným zbožím lze snadno zabloudit, ale jejich atmosféra je neopakovatelná. Obyvatelé jsou přátelští, i když nehodláme nic koupit.

Snad nejvýznamnějším architektonickým prvkem ve městě jsou dveře z masivního dřeva, nejčastěji z chlebovníku nebo durianu, které byly symbolem bohatství místních obchodníků a kterých je tu na pět set. Dveře, lépe řečeno bohatě zdobené vyřezávané vstupy do domů, jsou často starší než domy, do nichž tvoří vstup. Jsou totiž z kvalitního dřeva odolného proti termitům, vodě a jinému poškození. Viděli jsme dva typy – starší arabské (ománské) obdélníkového tvaru a novější indické s kulatou horní částí a bohatými květinovými motivy. Vyřezávané motivy na dveřích jsou často islámské, jde třeba o citáty z Koránu. Mezi symboly se ale objevují také ryby (symbol plodnosti), řetězy či lana (bezpečí a ochrana proti zlu), kouř kadidla (symbol modliteb), lotosový květ (v Indii symbol životní síly, věčnosti a čistoty), květinové motivy (božská přítomnost), datlová palma (symbolizuje prosperitu). Zanzibarské dveře bývají často pobity mosaznými cvočky, což je zvyk pocházející z Indie, kde toto zdobení původně sloužilo k ochraně před rozzuřenými slony.

 

Muzeum otroctví

Během 19. století obchod s otroky vyrostl a řídili jej jak Evropané, tak Arabové, Indové a dokonce i místní vládnoucí rodinné klany. Uvádí se, že v polovině 19. století žily dvě třetiny populace Zanzibaru v otroctví. Desetitisíce otroků živořily v hrozných podmínkách malých cel a čekaly, až je prodají. Ve dvou sklepních celách, kam se světlo dostávalo dvěma malými otvory vydlabanými v kamenných zdech, muselo najednou přežít až pětasedmdesát otroků. Nemohli ani vzpřímeně stát.

Cely jsou dnes součástí St. Monica’s Guest House. Na místě někdejšího trhu s otroky stojí Anglikánská katedrála (Kristův kostel) – nejvýznamnější ukázka rané křesťanské architektury ve východní Africe. Oltář stojí symbolicky přesně na místě, kde byli ke sloupu připoutáváni a bičováni otroci. V blízkosti oltáře je na jednom z opěrných sloupů připevněn kříž s černým Ježíšem Kristem, který je vyroben ze dřeva stromu ze Zambie, pod nímž bylo zakopáno srdce Davida Livingstona.

Hned vedle katedrály byl na dvoře vytvořen v letech 1987–1998 skandinávskou umělkyní Clarou Sornasovou Památník otroctví (Kumbukumbu ya historia ya watumwa), který znázorňuje pět otroků z různých částí Afriky, různých kmenů a pohlaví, kteří jsou v jámě a jsou k sobě přivázáni řetězem, který je původní (na snímku).

Kdo byl Tippu Tipa?

Tippu Tipa pocházel ze smíšené arabsko-černošské rodiny, celým jménem Hamad bin Muḥammad bin Jumah bin Rajab bin Muḥammad bin Sa‘īd al-Murghabī, byl svahilský obchodník s otroky a slonovinou, který koncem 19. století prakticky ovládal se svou soukromou armádou rozsáhlé území v oblasti Velkých afrických jezer a východní oblast Demokratické republiky Kongo. Jeho přezdívka s největší pravděpodobností vznikla na základě jeho nervové choroby, kterou trpěl a která mu způsobovala škubání ve tváři.

V roce 1860 byl Tippu Tipa vyslán tehdejším ománským sultánem k jezeru Tanganika, aby získal otroky pro práci na zanzibarských hřebíčkových plantážích. Poměrně rychle se mu podařilo vytvořit soukromé impérium se sídlem v Nyangwe (místo v dnešní Demokratické republice Kongo) a stal se jedním z nejbohatších lidí své doby. Po sérii několika konfliktů a neúspěšných bitev s vládními jednotkami se vrátil na Zanzibar a žil z výnosů svých sedmi plantáží. Dnes už ho připomíná jen jeho dům ve Stone Town, který je v žalostném stavu. Jeho hrobka stojí zapomenuta uprostřed smetiště.

 

Prison Island

Na ostrůvek jsme pluli zhruba hodinu motorovým člunem. Kromě nádherných pláží a namodralé vody je na něm kolonie pro suchozemské želvy obrovské (svahilsky changuu), která tu vznikla v roce 1919, když dostal britský panovník darem čtyři želvy z ostrova Aldabra na Seychelách. Po sloních želvách jsou želvy obrovské druhé největší na světě, váží cca dvě stě kilogramů a dožívají se i více než dvou set let. Želvy na Prison Island se nechají krmit i hladit.

Britové na ostrůvku postavili budovu, která měla sloužit jako věznice, nakonec se ale využívala jako karanténní stanice pro otroky při epidemii žluté zimnice. Z bývalých kobek je dnes bar.

V lese žijí malé antilopy suni a několik druhů ptáků (např. snovači). Stojí tu také bývalý dům britského guvernéra z 19. století.

 

Farma s kořením

Zanzibar je označován jako ostrov koření, a tak jsme farmu s ním nemohli vynechat. Přivoněli jsme k citronové trávě, hřebíčku, pepři, vanilce, skořici, hodně silnému zázvoru a k mnoha dalším, Evropanům neznámým stromům a keřům. Vše bylo čerstvé, dostali jsme dokonce i ochutnat.

Text a foto: Helena Glezgová

Kastelánkou vizovického zámku je Jana Pluhařová už více než jedenadvacet let. Když zavře oči, přesně ví, co kde v interiéru leží. Přestože je objekt zvenčí spíše nenápadný, jakmile projdeme branou, okouzlí nás svou elegancí a klidem. Náš rozhovor je nejen o tom, jak se pracuje v národní kulturní památce.

 

 

Jak jste se k práci kastelánky vůbec dostala?

Bylo to souhrou okolností. Dva měsíce po svatbě, když jsme s mužem řešili, kde budeme bydlet, vyšel v novinách inzerát, že se hledá domovník vizovického zámku. Manžel se přihlásil do výběrového řízení a to místo dostal. Nastěhovali jsme se do předzámčí, do ještě nedokončeného bytu v místě bývalých stájí, kde dodnes nenajdete jediný pravý úhel, a ve zdi přežívají výklenky po napáječkách pro koně… Nádhera! Já jsem v té době pracovala jako vychovatelka na zdejším odborném učilišti. Když mi končila mateřská dovolená, dostala jsem místo ve Zlíně na odboru školství a kultury, dva roky na to však odcházel zdejší kastelán do důchodu. Měla jsem velkou chuť tu práci dělat a vyšlo to. Kastelánkou vizovického zámku jsem od června 1997, tedy už jednadvacet let.

 

Kolik u sebe musíte nosit klíčů?

Já osobně nosím dva svazky s dvaceti klíči, jsou to ale už ty současné, malé. Potřebujeme totiž spoustu kopií pro ostatní kolegy. Starých dozických klíčů mám ovšem v kanceláři plnou skříň a velkou krabici! Používáme je už jenom výjimečně. Ke spoustě z nich se mi zatím ani nepodařilo najít správný zámek, takže když mám někdy neplánovaně volnější den nebo aspoň půlden, pobíhám po zámku s košíkem klíčů a zkouším jedny dveře za druhými. Je to úžasný relax. A samozřejmě mám vždycky obrovskou radost, když zase některý pasuje, kam má!

 

Čím je podle vás vizovický zámek unikátní? Jak byste ho představila někomu, kdo ho nezná?

Náš zámek je na první pohled nenápadný, je takovým zvláštním způsobem zasazený do krajiny. Když pojedete autem kolem, možná si ho ani nevšimnete. Já vždycky říkám, že to sice není žádný prvoplánový krasavec, ale dokáže veřejnost okouzlit svým rodinným prostředím, zabydleností, klidem a vnitřní harmonií. Je to taková čistá francouzská elegance.

 

Kolik branami zámku ročně projde turistů?

Průměrná návštěvnost je kolem devatenácti tisíc lidí za sezonu, ale je pravda, že v posledních letech je to číslo spíše nižší. Na druhou stranu k nám v poslední době našli cestu turisté ze Slovenska, což dříve v takové míře nebývalo.

 

 

Na co byste k vám nalákala rodiny s dětmi, aby daly přednost výletu za historií před víkendovou návštěvou obchodního centra?

Rodinám s dětmi se snažíme prohlídku zámku přizpůsobit tak, aby je bavila. Naši průvodci si pomáhají jednoduchými pracovními listy s obrázky předmětů z prohlídkové trasy, které byly dříve běžnou součástí každé domácnosti, ale dnes už je děti neznají. Máme také velkou výhodu, že naši báječní průvodci umí udělat prohlídky zajímavé pro všechny věkové kategorie.

 

Vy sama po zámku provázíte?

Spíše výjimečně, mám totiž jeden „problém“. Jak jsem tady už tolik let, tak mám o zámku strašně moc informací a znám plno různých příběhů. Díky tomu nejsem skoro nikdy schopná vlézt se do časového limitu. Což o to, návštěvníkům to zpravidla nevadí, vlastně spíš naopak, jenže já tím způsobuji komplikace ostatním kolegům s návazností dalších prohlídek. Nejčastěji tedy provázím speciální hosty nebo individuálně.

 

Individuální prohlídky?

To jsou prohlídky určené pro jednotlivce nebo malé skupinky do osmi osob. Při nich se zájemcům věnuju vždycky já a provázím je celým zámkem. Taková prohlídka trvá minimálně dvě hodiny. Hosté si mohou říct, zda chtějí, aby byla prohlídka zaměřená třeba na nábytek, obrazy, příběhy… Nebo prostě jenom tak jdeme a povídáme si. Tento typ prohlídky si lidé zpravidla kupují jako dárek. Jsou ideální pro ty, co nechtějí spěchat nebo být rušeni dalšími lidmi.

 

Máte oblíbené informace, které ráda zmiňujete?

Jsou to takové, jak říkám, sondy do historie. Máme tu třeba jeden pokoj, kde se s návštěvníky vždy bavím o tom, jakým způsobem ho původní majitelé zařídili, aby měli dostatek světla pro své potřeby. Dnes jsme zvyklí se dotknout vypínače a kdekoliv si rozsvítit, což dříve neexistovalo. Lidé museli v maximální míře využívat denní světlo, takže třeba psací stůl dávali přímo do okna nebo zkrátka tam, kam denní světlo dopadalo nejdéle. Hodně také využívali zrcadla, která světlo odrážela. Baví mě, když mohu návštěvníkům nabídnout srovnání toho, jak vypadá jejich dnešní život a jak vypadal život lidí před sto lety.

 

To se určitě i často smějete…

Všeobecně u nás hodně dbáme na to, abychom se k návštěvníkům chovali jako ke svým přátelům, abychom navázali kontakt a atmosféra prohlídek byla lehce uvolněná. K tomu patří třeba i různé fórky. Teď nedávno mi zrovna jedna naše průvodkyně říkala, že návštěvníkům ukazovala bustu na krbu a svůj výklad uvedla slovy: „Zde můžete vidět bustu antického hrdiny…“ A nějaký pán se pohotově zeptal:  „Tak ona to není milostivá paní?“

 

Na které jiné momenty ze života na zámku ráda vzpomínáte?

Těch je samozřejmě plno, uvedu ale jeden příklad za všechny. Před třemi lety jsme zde měli kostýmové prohlídky zaměřené na panskou službu. Představovala jsem jednoho z herců, že je to hlavní majordomus pan Kovařík, který tu sloužil, a z publika se najednou zvedla ruka a paní povídá, že je vnučka pana Kovaříka. Mám tyto okamžiky, kdy se nějakým způsobem propojí minulost se současností, opravdu ráda.

 

Jsou dnešní návštěvníci jiní než ti, kteří zámek navštěvovali v době, kdy jste tu začínala?

Hodně se změnila skladba prohlídkových skupin. Dříve sem jezdily zájezdy ROH, podnikové zájezdy, v mnohem větší míře školní výlety, ale to bylo samozřejmě dáno dobou. Co se týká návštěvníků jako takových, musím říct, že dnes je obecně trošku složitější pořízení s lidmi. Návštěvníci někdy mají pocit, že když si za něco zaplatí, mohou si pak dovolit úplně všechno. Chybí jim úcta a respekt k práci druhých. A často bývají bezohlední i k sobě navzájem. Vůbec si třeba neuvědomují, že když vezmou na prohlídku úplně malé děti, které během prohlídky pořád povídají, pobíhají a často i pláčou, ruší tím ostatní platící návštěvníky ve skupině.

 

 

Spolupracuje zámek s městem?

Spolupráce trvá už velmi dlouho, od roku 1948 se tu pravidelně konají koncerty vážné hudby, které město pořádá. Od stejného roku se u nás dělají také svatby. Dříve jsme mívali i sto deset obřadů za sezonu, dnes jsme zhruba na polovině. Je to zase dáno dobou – snoubence už tolik netáhne klasika, mají raději méně tradiční obřady.

 

Máte tu nějaká strašidla?

Všude jsou strašidla, ale nemluví se o nich. Skoro každý z nás, kdo tu pracujeme, máme nějaký zvláštní zážitek, který nedokážeme vysvětlit. A vlastně ho neumíme ani pořádně popsat, protože v okamžiku, kdy ho vyslovíme nahlas, si připadáme tak trochu jako blázni.

 

Jaké radosti a starosti vám vaše práce přináší?

Tak to je asi nejtěžší otázka. Mám to do zámku jen přes dvůr a někdy tak vlastně ani nerozlišuji, co je v práci a co doma. Tím, že tu už tolik let trávím spoustu času, beru kolektiv spolupracovníků jako svou druhou rodinu. I tady zažíváme každodenní radosti i starosti. Někdy malé, někdy velké, jak to v životě prostě bývá. A do toho přicházejí starosti o tento velký dům. Já své působení na zámku beru jako dobrou panskou službu a snažím se ji dělat, jak nejlépe umím. Často přitom myslím na lidi, kteří tu byli přede mnou a taky někdy u nich v myšlenkách hledám pomoc nebo radu. Samozřejmě když se něco povede, je to velká radost. A naopak… Ale radost nám způsobují velkým dílem i sami návštěvníci. Líbí se jim u nás, nebojí se nám to říct nebo napsat, a to je pořádná motivace! Vizovický zámek prostě nelze nemilovat.

 

  

O zámku

Vizovický zámek nechal v polovině 18. století vystavět Heřman Hanibal z Blümegenu. Zámecké interiéry zařízené ve stylu baroko, rokoko, empír a biedermeier jsou vybaveny sbírkami porcelánu, orientálních předmětů i předmětů denní potřeby. Vůbec nejcennější zámeckou sbírkou je rozsáhlá kolekce obrazů z 16. až 19. století s unikátním souborem děl nizozemského malířství a pracemi významných tuzemských autorů. Spolu se zámkem byla založena také zámecká zahrada, kde jsou k vidění plastiky předního brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Na počátku 19. století přešlo vizovické panství příbuzenskou linií na rod Stillfriedů, kteří ho vlastnili až do roku 1945. Po druhé světové válce přešel zámek do státní správy a od roku 1948 je přístupný veřejnosti.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Národní památkový ústav

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test