český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Jindřich Holub se stal v roce 1992 ve svých dvaceti čtyřech letech naším nejmladším starostou, a jím zůstal dodnes. V Pohledi, vesničce v kraji Vysočina, kde žije necelá stovka obyvatel, stál u zrodu skanzenu selského stavení Michalův statek, který byl otevřen v roce 2004 a před čtyřmi roky vyhlášen Národní kulturní památkou. Pan starosta je zdejším průvodcem, spolu se svými kamarády organizátorem kulturních a společenských akcí, které se na statku v průběhu roku konají, a zároveň „hostinským“ v přilehlé staročeské hospůdce, do níž se vejdou dva stoly a nejvýš deset hostů.

 

 

Návštěvníkům selského statku ukazuje, jak se vyráběly šindele, a oživuje tím vzpomínku na vymírající řemeslo šindelářů. „Není to nic obtížného, stačí trochu šikovnosti,“ říká. Od srpna 2016 stojí na návsi busta rakouského císaře Františka Josefa I., po mnoha desetiletích první v naší zemi.

 

Pocházíte ze selského rodu?

Můj děda byl nejmladším synem sedláka, vyučil se truhlářem. Spolu s babičkou si statek koupili a začali na něm hospodařit. Žili jsme tam tři generace pohromadě, děda s babičkou mi často vyprávěli o svém mládí. Dnes lituji, že jsem se o jejich vzpomínky tenkrát víc nezajímal. Jezdil jsem motokros, mou láskou byly motorky, ne sedláci. Ale když jsem ve škole slyšel, jak sedláci „dobrovolně“ vstupovali do JZD, věděl jsem, že to není pravda. Nucená kolektivizace, to byl zločin.

 

Na Michalově statku, kterým dnes návštěvníky provázíte, žila rodina sedláků více než čtyři stovky let…

Při úklidu místní knihovny jsem narazil na knihu J. Š. Baara Jan Cimbura. Po jejím přečtení jsem se o tuto část našich dějin začal zajímat hlouběji. Michalovy jsem znal osobně, často jsme k nim s kamarády chodili nahlížet. Po šestnáct generací na statku žili, nakonec pan Michal jako jeden z mála s vidinou snadnější práce dobrovolně do JZD opravdu vstoupil. Po jeho smrti se majitelkou statku stala jeho dcera, a ta jej prodala obci. Statek chátral, přivítala s úlevou, že jej nechceme zbourat, ale zachovat. Díky tomu, že jsou tu k vidění i hospodářské budovy, kus louky, pole a je zdokumentována historie starého selského roku, stal se Národní kulturní památkou.

 

V obci s tak malým počtem obyvatel určitě není jednoduché se o statek starat…

S obnovou pomáhali místní, chalupáři i lidé z okolí, ale také mezinárodní skupinky studentů v rámci svých projektů. S partou přátel jsme si založili Spolek pro obnovu českého království a statek jsme vzali „pod svá křídla“. Líbí se nám myšlenka Pána Boha, který je věčný, a dědičného panovníka, který pečuje o svou zem. Dalším „článkem“ řetězce je sedlák, pracující na svém díle s podporou rodiny. Sedláci takhle žili někdy i desítky generací na jednom statku. Byla to těžká práce, dřina, ale oni to vydrželi. Rodina je pro mě základem společnosti, jistý vzor stability, který ale dnes bohužel moc nefunguje.

 

Neměl jste díky „selskému původu“ nějaké problémy, třeba omezené studijní možnosti?

To ne. Můj děda byl truhlář, táta pokrývač, já sám jsem žádné studijní ambice neměl. Chtěl jsem vyrábět hudební nástroje, ale ten učební obor byl daleko od domova, a tak jsem zamířil s kamarádem do nedalekého Havlíčkova Brodu a vyučil se strojním mechanikem. V podvědomí jsem ale stále měl takový romantický sen, snad pod vlivem lidové písničky Čtyři páry bílejch koní, práskat bičem nad hlavou… Dnes mám nějaká pole, která jsou pro mě takovou existenční jistotou, pár krav. Kydám hnůj jako největší poddaný, zároveň už jsem pětadvacet let starostou, tedy šéfem…

 

Za výrobu šindelů jste získal titul Mistr rukodělné výroby. Jak jste se to naučil?

Nepřipadám si jako mistr, tisíce střech jsem nepoložil. Není to moje obživa, jen se snažím lidem předvést zanikající řemeslo. A jak jsem se to naučil? Děda pracoval se dřevem, měl doma ponk, hoblíky, různé nářadí, bavilo mě sledovat ho a občas si něco vyzkoušet, táta mě bral s sebou na pokrývání střech. Šindele jsou vlastně takové tašky ze dřeva, zkusil jsem je vyrobit jen tak, na zkoušku, pro sebe. Není na tom co zkazit, chce to jen správné dřevo, kdo není úplný nešika, naučí se to rychle.

 

 

Dnes šindele přicházejí do módy, jsou žádané…

Lidé chtějí roubenky, opravují staré statky. Existuje mnoho firem, které je vyrábějí strojově. Já jen ukazuju jejich ruční výrobu zájemcům při prohlídce statku. Někteří sedláci je vyrobit uměli, střechy si opravovali sami. Potřebujete specifické nářadí: poříz, sekeru, palici a zvláštní soustruh, kterým se dělají do dřeva drážky. Vypůjčil jsem si jej od jednoho šindeláře a kovář mi stejný vykoval. Dřív celé dílo hodně prodražily hřebíky, kterými se přitloukaly šindele na střechy, proto se dělaly střechy z došků, které byly prakticky zadarmo, stačila jen správná sláma. Tam ale hrozilo velké nebezpečí požárů, takže je Marie Terezie svým protipožárním nařízením zakázala.

 

Co je při výrobě nejobtížnější?

Vybrat správné dřevo. To já neumím, radím se vždy s kamarádem lesákem. Po dohotovení se skládají do takových hraniček, kde šest až osm týdnů vysychají. Vyrobit jeden pro lidi na ukázku je záležitostí deseti minut. Na metr pokládky jich potřebujete kolem třicítky. Kolik stojí jeden šindel na památku? Dávám je lidem zadarmo.

 

Jaké jsou výhody šindelové střechy?

Šindele žádné praktické výhody nemají. Po dvaceti letech shnijí, musejí se nahradit. Je třeba je stále udržovat, natírat. Lidé si je pořizují proto, že jim připomínají staré časy, takovou vzpomínku na minulost, pro hezký pocit. Dnes je jejich výroba brána jako lidové umění, dříve je ale nevyráběli umělci, byla to běžná součást života.

 

Příchodem do Michalova statku se návštěvníci rázem ocitají v 18. či 19. století. Co je tu největším „tahákem“, jak reagují děti při školních exkurzích?

Děti při ukázkách dobové techniky většinou používají slovo „hustý“, nebo se jim zdá, že to ve statku smrdí. Je to taková zvláštní vůně staroby, dřeva, hospodářských zvířat. Máme tu zajímavou truhlu, která putovala s jednou z dcer naplněná výbavou jako věno a posléze byla vrácena zpět na statek. Pozornost přitahuje i kolovrat, na který jsem se jako kluk chodíval dívat ještě za života majitelů. Já si spíš vážím toho, že se statek dochoval jako celek a mnozí z návštěvníků si možná poprvé ověří, jak sedláci žili a pracovali a že to jednoduché určitě nebylo.

 

 

Vy jste nejen výrobcem šindelů, ale i sedlákem, starostou obce, správcem muzea. Co zabere nejvíc vašeho času?

Já to tak nerozděluju, dělám všechno zároveň, jak je potřeba. Co přijde na řadu, to dělám. Mojí bývalé manželce se zdálo, že se víc věnuju obci než rodině, lidi okolo to viděli zase obráceně. Bylo mi moc líto, že mně, jenž opravdu ctím hodnoty tradiční rodiny, se samotnému rozpadla. To je však život.

 

V průběhu roku pořádáte v muzeu oslavy spojené s Velikonoci, Svatojánskou nocí, Vánoci. Jak vypadají Vánoce na Michalově statku?

Snažíme se připomínat staré tradice. Koledy většinou obstarává pozvaný folklorní soubor, divadelníci, jež vede jedna ze zdejších chalupářek, dramatizují místní pověsti, dobrovolníci připravují postní jídla, polévky, švestkovou omáčku, kubu, vánočky. Máme tu betlém, dobytek v chlévě. Zájemcům předvádíme zimní práce na statku, mlácení obilí, vyrábění šindelů. Sobota před Štědrým dnem bývá veselejší, Zlatá neděle více duchovní, komornější. Tenkrát se Vánoce slavily více z duchovní potřeby, dnes mnoha lidem víra nic neříká.

 

Před dvěma lety jste u příležitosti stého výročí úmrtí odhalili na návsi bustu rakouského císaře a českého krále Františka Josefa I. Jak se vám takovou slávu podařilo zorganizovat?

Když se chce, tak to jde. Setkal jsem se se sochařem Preclíkem z Prahy, který nám bustu věnoval. Našli jsme pána, který nám ji za rozumnou cenu odlil z bronzu, místní kameník vyrobil podstavec. V době panování Františka Josefa lidé uctívali, i tady na návsi stávaly lípy, které na jeho počest vysázeli. Později mu vyčítali všechno možné, od útlaku, po rozpoutání války. Mám pocit, že nespravedlivě. Nebylo jednoduché spravovat území, kde žilo patnáct národností.

 

Jak samotná slavnost proběhla?

Přišlo mnoho lidí, slavnost doprovázely i salvy z pušek vojáků v dobových uniformách. Byla to největší událost, jakou kdy Pohleď zažila. Přítomen byl nejen náš tisk, ale i osm novinářů z Rakouska, zmínka byla i v televizi. Za Františka Josefa I. žilo v obci dvě stě osmdesát lidí, měli školu, dvě hospody, dva obchody, dvě desítky selských stavení, kvetla spolková činnost. Rodiny sedláků držely při sobě, vyráběly pro svou potřebu a něco navíc. To se mi zdá správné. Jsem tak trochu vizionář, mnozí mě mají za blázna. Mám pocit, že mnoho starých věcí stojí za to, abychom je udrželi, protože když je ztratíme, bude to navždy.

 

Jaké jste měl jako starosta plány a jak se vám podařily splnit?

Z euforie devadesátých let vzniklo moje nadšení vrátit věcem řád, všechno urovnat, spravit, sblížit obyvatele. Jenže život není román, takhle to nefunguje. Úředničina přibývá, přestože pro naši malou vesničku je mnoho papírů nadbytečných a my je vůbec nepotřebujeme. Někdy ustoupím, někdy ne. Jako i jiné vesnice i nás trápí úbytek obyvatel, ale s tím nic neuděláme. Byl jsem nejmladším starostou, přišel jsem na ustavující zastupitelstvo s nabídkou, že se postarám o kroniku, odcházel jsem jako „prozatímní starosta“ s jen malou představou, co to obnáší. Teď už jsem starostou přes pětadvacet let a snažím se pro obec udělat, co jde.

 

 

Proč je podle vás důležité připomínat tradice předků?

Jsou události, které by se neměly zapomínat. Život má mít nějaký hlubší smysl, já jej vidím v rodině, v návaznosti generací, v předávání zkušeností z otců na syny. Myslím, že to je základní stavební kámen našeho bytí.

 

Jindřich Holub se narodil v roce 1968 v Ledči nad Sázavou. Vyučil se strojním mechanikem a od roku 1992 je starostou obce Pohleď. Zasloužil se o vznik zdejšího skanzenu, zemědělského statku, který čtyři sta let obýval selský rod Michalů, jenž byl v roce 2014 vyhlášen Národní kulturní památkou.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský 

Vánoční svátky jsou pro Českou republiku období, které si spojujeme s kaprem a bramborovým salátem, cukrovím, vánočním stromkem a rozdáváním dárků. Ale v zahraničí slaví Vánoce pro nás někdy hodně netradičně. Využili jsme možnost, že v Jazykové škole James CookLanguages jsou zaměstnaní lektoři z více než čtyřiceti zemí celého světa, a některých jsme se zeptali, jak je slaví ve svých rodných zemích a v čem jsou největší rozdíly oproti České republice.

 

Argentina a pečený páv

„Vánoce v Argentině se od těch český liší snad ve všem,“ směje se sedmatřicetiletá Argentinka Narella. „U nás se slaví 6. ledna, kdy máme léto a vysoké teploty. Tradičním jídlem je pečený páv. Paví peří je součástí výzdoby štědrovečerní tabule, která je většinou venku na zahradě,“ dodává. Dárky naděluje kůň Magi do předem připravených bot. I přes tyto odlišnosti najdeme i několik podobností s českými Vánocemi. V Argentině například také zdobí stromky, i když nejsou jehličnaté, a to sice bílými chomáčky připomínajícími sníh.

 

Japonsko a návštěva rychlého občerstvení

V Japonsku žije pouze jedno procento křesťanů, a tak se zde Vánoce tradičně neslaví. „I přesto, že budhisté Vánoce nevyznávají, začínají k nám stále častěji proudit komerční vlivy ze západu. A tak je ve větších městech možné vidět ozdobené stromky, blikající světýlka a Santu Clause. K nové tradici mladých patří zajít si o Vánocích na večeři do řetězce KFC,“ říká Michio, který se na Vánoce a Nový rok vrací za svou rodinou do Tokia. Je to Nový rok, který je v Asii v období vánočních svátků spojen s oslavami. Podávají se tradiční jídla jako černé fazole nebo kaštany a rozdávají se dárky, což jsou většinou peníze v obálce.

 

Brazílie a tanec

V Brazílii, jejíž některé části jsou silně katolicky založené, je běžné stavět o Vánocích Presépio. „Jedná se vlastně o takový betlém, který je vyřezávaný ze dřeva, papírový by u nás nestačil,“ říká Juan, který bude v Praze slavit již své druhé Vánoce. „Před rokem jsem byl překvapený, jak jsou Vánoce v Česku klidné. V Brazílii vyjdou všichni do ulic, tančí a zpívají. Tady je to daleko komornější. Možná je to tou zimou.“ V Brazílii nosí dárky PapaNoel, Otec Vánoc, až o půlnoci. Poté místní vyrazí na půlnoční mši a slaví Vánoce často až do rána.

 

Velká Británie a FatherChristmas

Angličtina je s přehledem nejvyučovanějším jazykem na školách i ve firemní sféře, a i proto jsou u nás i britské vánoční zvyky poměrně známé. Dárky nosí FatherChristmas v noci z 24. na 25. prosince; k večeři se podává krocan a speciální vánoční puding, do kterého se přimíchá mince. Kdo ji najde, má mít celý rok štěstí. Brit James, který je v Praze již čtyři roky, si se svou rodinou vytvořil mix českých a britských Vánoc: „K večeři máme krocana, kterého v dnešní době není těžké sehnat, dětem totiž kapr moc nechutná. Co se jim ovšem naopak moc líbí, je to, že se dárky rozdávají už večer 24. prosince. V tomhle dodržovat britské Vánoce nemůžeme.“

 

Venezuela a brusle v kostele

„Vánoce ve Venezuele se nijak zvlášť nevymykají běžným zvyklostem ve světě. Rodina se schází, dáváme si dárky, jíme tradiční pokrmy. Máme ovšem jeden unikát, o kterém jsem nikde ve světě zatím neslyšela, o Vánocích navštěvujeme kostel na kolečkových bruslích. Někdy jsou to celé zástupy lidí, často oděných v pestrobarevných maskách. V České republice by to taky šlo, jenom by to musely být brusle určené na led,“ mrká lektorka Patricia, která v James CookLanguages v České republice již pátým rokem vyučuje španělštinu.

 

Finsko a Joulupukki

Ve Finsku naděluje dárky dědeček nazývaný Joulupukki, který se nápadně podobá americkému Santu Clausovi. Nosí teplé červené oblečení a jezdí na sobím spřežení. Dárky ovšem nenosí potajmu v noci, ale přichází večer 24. prosince, zaklepe na dveře a ptá se dětí, jestli byly celý rok hodné. „Joulupukki má hodně společného s českým Mikulášem. Také chodí od domu k domu a dětem dává dárky osobně, nikoli tajně pod stromeček nebo do punčochy. Místo čertů, kteří by odnesli děti do pekla, má s sebou pidimužíky, kteří zlobivé děti unášejí do ledového království. To se k Finsku hodí daleko víc,“ vysvětluje Juuso, který letos stráví v srdci Evropy své první Vánoce.

 

Autor: Jiří Kroulík a (jin), Foto: Pixabay

Do Unhoště na Kladensku jsem si jela popovídat s paní Venuší Králíčkovou, které kamarádky říkají Věnko. Zajímala mě její celoživotní záliba, kterou je háčkování, a protože jsou za dveřmi Vánoce, zaměřila jsem se na zvonečky. Samozřejmě jsme probraly spoustu dalších věcí.

 

 

Pochází z Břešťan u Slaného a celý život pracovala jako účetní. Ruční práce ji provází od dětství, ať už pletení, šití nebo háčkování, které je její největší láskou. Má dvě děti, čtyři vnoučata a čtyři pravnoučata, čili velkou a milující rodinu, a jak sama říká, když se všichni sejdou, je pořádně veselo.  

 

Kde se vzala vaše láska k háčkování?

Ruční práce mě bavily od dětských let. Jednak nás k tomu vedla babička a jednak jsme je měli i ve škole. Mám jen jeden háček, který mi dala právě moje babička, když mi bylo asi patnáct let. Je už starý a ošklivý, ale je to moje pravá ruka. S tím udělám všechno. Z vlny, příze, prostě všechno. Když si snacha v roce 2000 otevřela švadlenku, chodila jsem jí tam vypomáhat. Začala odebírat časopisy o ručních pracích. V jednom z nich jsem viděla háčkované kraslice a zvonky. Moc se mi to líbilo a chtěla jsem to vyzkoušet. To víte, zpočátku to nešlo lehko, ale pomalu jsem se to naučila a už jsem u toho zůstala. Občas jsem si i něco ušila a taky jsem pletla. Děti měly svetry a vestičky. Dneska by to asi nenosily. Tvoření mě zkrátka vždycky bavilo.

 

Jak složité je vytvořit zvoneček a kolik času to zabere?

Není to vůbec složité. Velký zvonek mi trvá asi tři dny, ty menší tak tři čtvrtě hodiny, vždyť na tom nic není. Pak je naškrobím, vytvaruji a nechám uschnout. Zvonky škrobím ve škrobu, kraslice v cukrové vodě. Dneska už všechno dělám zpaměti, nepotřebuju žádné předlohy. Nejsložitější je začátek, pak už to jde rychle. Jen po úrazu letos v létě mi chvilku trvalo, než jsem se zase rozpohybovala. Jsem ráda, že zase háčkuju, ale dřív než v září to nešlo. Zpočátku to chvíli bolelo, a teď už je to jako dřív.

 

 

Co se stalo?

Jsem prostě nešikovná. V jednaosmdesáti si zlomím obě ruce, pochopíte to? Desetkrát za den jdu na zahradu a po jedenácté upadnu a hned taková lapálie. Už naštěstí funguju samostatně, ale od července jsem zaměstnala všechny okolo. Rázem jsem byla odkázaná na pomoc mladých, to víte, bylo to těžké. Deset dní jsem ležela na úrazovém oddělení v kladenské nemocnici. Ptala jsem se pana doktora, za jak dlouho to bude zase jako dřív. Povídal, že do Vánoc. Kdybych mohla, spráskla bych ruce. Co moje zahrada? Kdo ji obstará? Hned, jak mě přivezli na urgent, jsem se ptala, kdy zase budu moct háčkovat. Dcera mi vyhubovala, že jsou důležitější věci než háčkování. Jenže kdybych nemohla tvořit, asi bych se zbláznila.

 

Říkala jste, že máte sešit a ten, kdybyste ztratila…

Tenhle sešit, kdybych ztratila, tak jsem nešťastná. Sem si zapisuju úplně všechno. Třeba tu mám napsáno, kolik jsem čeho uháčkovala, Tak například letos jsem začala dělat kraslice v dubnu a háčkovala jsem až do 27. června. Zvonečky jsem začala dělat, až když jsem mohla po úrazu, tedy v září a zatím jich mám jen dvacet osm. Tady v tom sešitě mám zápisy od roku 2002, kdy jsem udělala sto čtyřicet kusů kraslic. V roce 2015 jich bylo docela sto osmdesát šest. Celkem tisíc pět set patnáct do loňského roku. A zvonků jsem od roku 2002 vyrobila čtrnáct set osmdesát čtyři. To není ani možné, viďte? Ještě třeba peču na Vánoce a Velikonoce perníčky a svícny a tohle všechno si zapisuju.

 

Kam přijdou vaše výtvory? Máte je na prodej?

Ale kdepak, většinou co uháčkuju, rozdám, dělám ráda lidem radost. Vždycky si k tomu chvilku sednu, udělám třeba půl zvonečku a jdu na zahradu, něco tam pospravím, a pak zase pokračuju v háčkování. Stihnu tak nějak všechno dohromady.

 

Co ještě máte ráda vedle ručních prací?

Pravidelně chodím se sestrou Annou do kostela svatého Ignáce na Karlově náměstí, kde se scházíme, když sestra dorazí z Neratovice. Ani jsem to nevěděla, ale v jedné chrámové lodi je skála a na ní spousta květin a panenka Marie. Je to tam krásné. My tam vždycky zajdeme, hodinku spolu pobudeme, dáme si někde kafíčko a potom se zase rozejdeme. Ráda navštěvuju také krásný kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Zlonicích. Stejně jako Dvořákův památník. Pamatuju si, že když jsem byla ještě dítě, býval tam chudobinec. Za ním je škola a varhaníkovna. Zajímavé místo. Také mě vždycky zajímaly příběhy o hercích a české televizní kriminální seriály, ty si nenechám utéct. Stejně jako pořady o cestování a Receptář. A představte si, že jsem jednou vyhrála první cenu za fotografii naší zahrady. Poslali mi tři knihy od pana Větvičky, a to mi udělalo opravdu radost. Baví mě soutěže v televizi, ani jednou nevynechám třeba A–Z kvíz nebo Kde domov můj, který uvádí Aleš Háma. Taky ráda čtu. Mám spoustu knížek, manžel mi vždycky říkal: Ty nakoupíš takových knih a nečteš. Na to jsem odpovídala, že až budeme v důchodu, budeme číst. Ale spousta z nich ještě na přečtení čeká. Dneska chodím hodně do knihovny, protože mě zajímají současné knihy, a paní knihovnice má všechny novinky. Mám ráda Ivanku Devátou, Zuzanu Maléřovou, Marcelu Mlynářovou a hlavně paní Olgu Struskovou. Jsou to vitální ženy a krásně píšou.

 

 

Znáte se s některou osobně?

Dlouhé roky si píšu s paní Nepilovou, letos oslaví devadesáté třetí narozeniny. Seznámily jsme se v době, když byl František Nepil ještě naživu. Začátkem září v roce 1995 za mnou přijela moje sestra s manželem a řekla, že se jedou podívat do Stradonic u Nižboru, kde má pan Nepil chalupu. Jestli nechci jet taky. Tak jsem sbalila jeho knížky, že ho poprosím, jestli mi je podepíše. Přijeli jsme tam kolem druhé, u branky měl veliký zvon. Tak jsme zvonili a nedozvonili se. Porozhlédli jsme se po okolí, je tam skutečně nádherně. František měl chalupu postavenou tak, aby bylo vidět na jeho rodný dům v Hýskově u Berouna. Pokochali jsme se pohledem a odjeli domů. Za pár dní jsem paní Nepilové nepsala, že jsme u nich byli a nikoho jsme nezastihli. Ona mi odepsala, že v té době už byl manžel v nemocnici a 8. září zemřel. V Hýskově pak z jeho rodného domu udělali malé muzeum. Takové mám vzpomínky a moc si vážím korespondence s paní Nepilovou, všechno mám dodnes schované. Františkovy knihy mi potom podepsala ona. Má to pro mě úplně stejnou cenu. Taky mi napsala psaní Marie Kubátová. Na lístku stojí: „Přátelství, byť na dálku, je vzácné zboží v tom našem chladném světě.“ Moc si považuju všech dopisů a pohledů, které mám poctivě schované. A nesmím zapomenout na paní Olgu Struskovou. I s ní si vyměňuji hezké dopisy a setkaly jsme se i osobně a toho si moc vážím.

 

Jak se těšíte na Vánoce?

Těším se moc, že se sejdeme. My se scházíme o všech svátcích a narozeninách, a je nás tady osmnáct. Letos už nebudu na Vánoce vařit oběd, udělám jen pohoštění na odpoledne, všichni se mi tu sejdou a bude veselo. Já se ráda obklopuju věcmi, které mi přinesou vnoučata, všechno si to vystavím, aby to bylo na očích. Jen muž mi už devět let chybí. Pocházel ze Zlonic, to je jen dva kilometry od Břešťan. Znali jsme se od malička a chodili  spolu do školy do Zlonic. Vdávala jsem se ve dvaceti. Manžel byl zootechnik a dostal místo na statku v Červeném Újezdě, tady nedaleko, a tak jsme se tam odstěhovali.

 

Našla jste tehdy brzy práci?

Vlastně si mě práce našla sama. Bydleli jsme přímo v budově statku. Tehdejší účetní mzdová odcházela na mateřskou dovolenou a já jsem za ní na rok vzala záskok. Seběhla jsem po schodech a byla jsem v práci. To byla velká výhoda. Jenže pak se paní účetní odstěhovala a já jsem měla rázem z ročního záskoku stálý úvazek. Vedla jsem mzdovou účtárnu a potom jsem dostala nabídku dělat podnikového kontrolora. Sice jsem jezdila až do Lán, ale ta práce mě bavila. Bála jsem se, že mi nebude sedět, ale zkusila jsem to a nakonec jsem tam strávila třicet let.  Když jsem šla před sedmadvaceti lety do důchodu, nechtěli mi věřit, že jsem tam byla takovou dobu. Když jsem pak zůstala doma, často jsem říkala manželovi, že si najdu nějakou práci. On mi říkal, ať jsem ráda, že jsem v důchodu. Byl to báječný člověk, se vším mi pomáhal a mohla jsem se na něho ve všem spolehnout. Tenkrát snacha prodávala u nás v Unhošti v textilu na náměstí a občas potřebovala výpomoc. Začala jsem jí tam vypomáhat a byla tam asi čtyři roky. Potom si otevřela švadlenku, tak jsem chodila i tam, nepřetržitě dva roky a potom střídavě. Tady jsem se také pěkně vyžívala.

 

 

Vánoce jsou za dveřmi, zvonečky jsou hotové, takže teď už můžete odpočívat…

Ale kdepak. Zanedlouho začnu pracovat na kraslicích. Čas uteče jako voda a budou tu Velikonoce. Já nesmím zahálet. Poprvé budu zkoušet kraslice z husích vajec. Jednou jsem si přečetla o rodině z Moravy, která dělá kraslice právě z husích vajec. Tak jsem jim napsala a poprosila je, zda by mi neposlali adresu, kde bych je mohla zakoupit. A takhle jednou v sobotu odpoledne sedím venku na lavičce. Před vraty zastavilo auto, přes branku nakoukl nějaký pán, a že hledá paní Králíčkovou, co háčkuje. V ruce držel ohromnou krabici a řekl mi, že mi s paní vezou husí vejce. Představte si, že přijeli až z Moravy, aby mi je přivezli. Pak mi vysvětlili, že budou měsíc v Praze učit malovaní kraslic. Pozvala jsem je dál, pohostila je a bylo to moc milé setkání. Vůbec nic za to nechtěli, tak jsem jim udělala a poslala dárkový balíček. Už teď se moc těším, až začnu háčkovat, určitě se před Velikonocemi musíte přijet podívat.

 

A já jsem za redakci slíbila, že na jaře přijedeme do Unhoště ještě jednou, tentokrát pro změnu vyzvědět, jak se háčkují kraslice a jak dopadly ty z husích vajec.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: archiv Venuše Králíčkové

Jihočeské pohoří je jeho domovem a největší láskou. Jako vedoucí turistického kroužku Šumavu fotograf Vladislav Hošek prochodil křížem krážem a dokonale ji zná. Nedělá mu problém ve tři hodiny vstát, do čtyř stoupat vzhůru, a pak třeba několik hodin s fotoaparátem čekat na správnou „barvu“ krajiny. Všechny jeho pohlednice, kalendáře a publikace nesou označení Šumava – originální produkt. Zatím poslední kniha snímků má název Šumava čarovná.

 

 

Pro návštěvníky pravidelně pořádá především v Nahořanech u Čkyně a na Kvildě besedy s promítáním, pro zájemce o fotografování krajiny organizuje kurzy na nejkrásnějších místech Šumavy. S partou nadšenců cestuje po celém světě. Fotografování se věnuje už padesát let, posledních dvacet pak jako profesionální fotograf.

 

Jak jste se ke své profesi dostal?

Byl to od dětství můj koníček. Narodil jsem se ve Vimperku, Šumavu jsem měl „za humny“. Jako malého mě vodil po horách táta, později jsem všechna nádherná zákoutí objevoval se skupinkou dětí. Pořizoval jsem z našich cest fotodokumentaci, fotil krajinu i děti. Brzy se k nám přidala i moje žena, potom i syn. Fotokomoru jsem měl v koupelně, tam vznikaly mé první fotky a později diapozitivy, které jsem promítal nejprve přátelům, po čase i na veřejnosti.

 

Takže na počátku byl fotograf-amatér?

Vystudoval jsem truhlářskou průmyslovku ve Volyni, pracoval v Jitoně, ve volném čase jsem jako dobrovolný strážce Chráněné krajinné oblasti Šumava detailně poznával hory, chodil i do míst běžně nepřístupných a fotil. Získával jsem první zkušenosti, kdy a kde vychází slunce, odkud je nejkrásnější pohled do kraje. Když chce někdo fotografovat konkrétní krajinu, musí ji milovat, hodně dobře znát a měl by v ní žít. Po několika letech jsem opustil Jitonu a začal pracovat na správě Šumavského národního parku, stál jsem u jeho zrodu. Otevřela se „železná opona“, bylo třeba vyznačit Národní park. Pomáhal jsem strážní službě, zaváděl strážce na jednotlivá místa a vedl archiv fotografií.

 

 

Kdo vás přivedl k profesionálům?

Na Šumavu přijel respektovaný fotograf Jiří Macht, vyhledal mě a nabídl mi spolupráci. Naučil mě různé technické dovednosti, pomohl mi obstarat ne sice nový, ale velmi kvalitní a drahý fotoaparát Mamiya. Spolu jsme vydali první pohlednice a v roce 1993 i první kalendář Šumavy. Když později začal v zaměstnání vadit souběh mých činností, rozhodl jsem se věnovat pouze fotografování. Začátky nebyly úplně snadné, ale kalendáře postupně získaly mezi lidmi velkou oblibu, vydal jsem o Šumavě několik knih, pravidelně pořádám besedy s promítáním obrázků. Každá povedená fotka je pro mne důkazem, že jsem se rozhodl správně.

 

Která místa na Šumavě jsou „nejfotogeničtější“?

Každý fotograf má svá oblíbená místa, pro mě jsou to Knížecí Pláně: rána s úžasnými mlhami, ovečkami na loukách, líbí se mi i pohled z Pancíře při ranním svítání dolů na Prášilsko. Dalším mým „favoritem“ je Luzenské údolí a také dvojvrchol hory Ostrý. Šumava je krásná v každém ročním období, ale mně se nejvíc líbí na podzim, fascinuje mě kombinace mlhy a sluníčka, a když spadne listí, najednou se objeví nádherné výhledy, které jsou předtím schované. Na stejné místo chodím několikrát za rok, vždycky je to jiné, pokaždé úchvatné. Pokud se stane, že není správné světlo, což bývá většinou v létě, kdy je modrá obloha úplně bez mráčku, bez jediného snímku zase odcházím.

 

Procestoval jste celý svět, je některá z vašich fotek „životním úlovkem“?

V poslední době jezdím pravidelně do Kyrgyzstánu, je to nádherná země kontrastů, barev v krajině. Koupete se v jezeře a nad vámi se tyčí celoročně zasněžené horské štíty. Ale má životní fotka vznikla v Himálajích. Zobrazuje svítání ze základního tábora s pohledem na Annapurnu 1. Je tajemná, má hloubku… Úžasné obrázky nabízí i Island, Norsko, kde slunce zapadá v třiadvacet hodin a už ve dvě ráno zase vychází. Jeho barvy se rychle mění a s nimi celá krajina. U každé své fotky si pamatuju, kdy a jak vznikla, jak jsem se cítil, kdo se mnou byl.

 

Míváte u sebe fotoaparát vždycky?

Ano, mám jej stále u sebe. Pokaždé se může něco zvláštního objevit a mrzelo by mě, kdybych to nemohl zaznamenat. Když jsem nedávno při jízdě autem uviděl překrásnou duhu, která se táhla přes celou Filipovu Huť, okamžitě jsem zastavil a fotil. Zachytit něco takového jsem připravený stále.

 

 

Dostal jste se někdy kvůli snímku do nebezpečí?

Vybavuji si hned dvě příhody. První se mi stala na Knížecích pláních, když jsem kvůli fotce hory Luzný vlezl za ohradník. Najednou se ze stáda klidně se pasoucích býků jeden rozhodl, že se na mě půjde podívat. Už jsem hledal strom, na který bych mohl vylézt. To ohromné zvíře došlo až k mému stativu, který jej zaujal, a já krůček po krůčku couval, srdce mi bušilo… Podobný zážitek mám i z podhůří Everestu, kde mě přiletěli „zkontrolovat“ tři orli skalní. Rozpětí křídel mají přes dva metry, vypadali jak černá rogala, která se kolem mě vznášejí. Lidí na turistické trase si nevšímají, ale já kvůli fotce odbočil. Vzal jsem do ruky stativ a přemýšlel, po kterém se mám ohnat nejdřív. Naštěstí odletěli, všechno dobře dopadlo, i ty fotky se povedly.

 

V čem může být focení krajiny ošidné?

Fotka musí být technicky dokonalá, dobře naexponovaná, ostrá, musí mít promyšlenou kompozici. Je třeba mít „oko“, určitý umělecký cit, ale i praxi. Umět si představit, jak bude snímek ve výsledku vypadat, není dáno každému. Nestačí vzít foťák a „cvaknout“. Roste-li v trávě pěkná květina, musí vás napadnout, že je třeba sestoupit dolů do příkopu, aby bylo v popředí něco výrazného, aby oči pozorovatele přešly postupně odpředu dozadu, aby měl obrázek hloubku.

 

Fotíte krajiny, fotíte i lidi?

Zvířata a lidi, kteří do krajiny patří, fotím rád. Mrzí mě, že dnes už u nás nezahlédnu koně pracující na poli, tu dobu jsem „prošvihl“. Mám jeden krásný portrét ženy z Nepálu, v náručí drží dítě, má upracované ruce, plno vrásek. Když jsem ji uviděl, došel jsem až k ní a posuňky naznačil, že bych ji rád vyfotografoval. Nebránila se, usmála se do objektivu. Fotka byla na několika výstavách, považuji ji za nejkrásnější portrét, který se mi povedl.

 

Lze udělat i obyčejným fotoaparátem neobyčejnou fotku?

Určitě to jde. Jeden z mých prvních obrázků vznikl fotoaparátem Pionýr, na který jsem si zčásti vydělal sběrem rybízu, zčásti mi přispěli rodiče, bylo mi tenkrát kolem deseti let. Na snímku je zimní krajina u řeky Volyňky. Sníh a přes řeku ohnutý strom tvoří jakousi bránu, v níž jsou vidět zasněžené kameny. Vyšlo to krásně, snímek má hloubku, správné měkké světlo, jsem na něj dodnes pyšný. I když teď bych asi vytvořil fotku technicky dokonalejší, kompozice se mi tenkrát moc povedla.

 

 

Po Šumavě máte mnoho vyšlapaných cestiček, chodíte i do míst, kam se běžný smrtelník nedostane. Máte rád při focení společnost?

Jsou místa, kde by mi někdo další „překážel“. Třeba Boubínský prales je pro mne lesním chrámem, tam je to nejkrásnější o samotě. Za výhledy chodím rychle, kamarádi mi říkají „horská koza“. Už dopředu promýšlím kompozici snímku. A stále občas fotím pro správu Národního parku Šumava, proto mohu každoročně žádat o povolenku ke vstupu do prvních zón a národních přírodních rezervací. Tam s sebou nikoho brát nesmím.

 

Ve kterém období a kde by měli turisté pořizovat své záběry?

Určitě v době inverzí, kdy bývá malebná mlha v údolích a nádherné výhledy, což je na podzim. Na Šumavě máme osm ledovcových jezer, to jsou šumavské perly, ke kterým se určitě vyplatí vyrazit s fotoaparátem.

 

Máte v rodině následovníky?

Syn je posedlý auty, opravuje motory. Ale vnuk Míša fotografuje od svých šesti let a moc ho to baví. Koupil jsem mu foťák, aby nefotil mobilem, kde pomalu není vidět, co vlastně zabírá. Učím ho, aby si vždy rozmyslel jak a proč. Jde mu to docela slušně, možná půjde v mých stopách, mám z toho radost.

 

Kam byste se ještě rád s fotoaparátem vypravil?

Ještě nikdy jsem nebyl v Chile, to je zatím takový můj nesplněný sen, který se ale pomalu začíná realizovat. Můj kamarád si pozval odtamtud známého, přivedl ho za mnou na Šumavu a já ho tu pár dní provázel. Domluvili jsme spolu program pro jeden fotoklub z Chile, na oplátku by zase oni pozvali nás. Těším se především na Patagonii, Ohňovou zemi. Úžasnou krajinu, jedinou na světě, kde ledovec přibývá. Jednou za život bych si přál vidět a zachytit tu nádheru, snad to vyjde.

 

Vnímáte jako fotograf změny krajiny na Šumavě? Co si o tom myslíte?

Proměnu krajiny samozřejmě vidím. Myslím, že jsou místa, kde si příroda pomůže sama, a jiná, kde jí musí pomoct lidé. Není dobré do toho zatahovat politiku, ale přistoupit k problému s rozumem a citem, jako to umí staří zkušení lesáci. Příkladem je Prášilské jezero, ještě před několika lety se tam nedal pořídit hezký snímek, okolo byly suché stromy. Dnes je krajina zarostlá, vysázením javorů, jedlí a buků se krásně zazelenala a je tam radost fotit. Kolem Černého jezera naopak během posledních let polovina porostů uschla, stromy popadaly, to je smutný pohled. Snad i tam se zase zablýská na lepší časy. U lesa je to otázka několika lidských generací.

 

 

Na Šumavu proudí čím dál více turistů, proč asi?

Statistiky jsou téměř alarmující. Na území Národního parku Šumava žije trvale kolem dvou tisíc lidí, je tu pár vesniček, největší je Kvilda. A za rok přijedou dva miliony návštěvníků. Vliv mělo určitě otevření hranic, ale třeba i seriál Policie Modrava. Lidé si chtějí projít místa, podívat se, vidět na vlastní oči krásu zdejší krajiny. Ani se jim nedivím. Projel jsem hodně míst na světě, ale sem se vždycky rád vracím, i pro mě je Šumava nejkrásnější. Nikdy bych se odtud neodstěhoval. Rád o sobě říkám, že jsem „fotograf Šumavy“, a jsem na to hrdý.

 

Vladislav Hošek se narodil v roce 1954 ve Vimperku. Vystudoval Střední průmyslovou školu ve Volyni, obor práce se dřevem. Žije ve Čkyni. S profesionálním fotografováním začal v roce 2000. Jeho láskou a zároveň tématem většiny jeho fotografií je Šumava. Sedmiletý vnuk Michal se jednou možná stane jeho následovníkem.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Vladislava Hoška

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test