český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Nejsem vyznavačem poznávacích cest s cestovními kancelářemi. Ráda se někde zastavím, odněkud rychle prchnu, prostě potřebuji svobodu rozhodování. Když moje kamarádka viděla plán cesty – Velký okruh Marockým královstvím, zděsila se se slovy, že byla v Maroku třikrát, aby viděla to, co my uvidíme za tři týdny, a to i s cestou tam a zpět.

 

Během pobytu jsem na ni vzpomínala. Cestovka měla dobře vychytané jednotlivé destinace, průvodkyně Petra byla znalá poměrů a vhodně dávkovala čas na památky i přírodní krásy. Také jsem obdivovala její trpělivost s některými cestovateli. Kdybych jela po vlastní ose, neviděla bych ani polovinu.

 

 

Cesta z Fesu

Fes v nás všech zanechal hluboký dojem, ať už to byla impozantní mešita Karaouiyne, medresa Bou Inania, mauzoleum Idrisse II. nebo návštěva koželužny. Naše další cesta směřovala do královského města Meknesu. Zastavili jsme se v poutním městě Moulay Idriss, kde se nachází hrobka potomka proroka Mohameda Idrisse. Archeologický areál Volubilis představuje nejzachovalejší marockou antickou památku.

Město založili obchodníci z Kartága ve 3. století př. n. l. Největší rozmach zažil Volubilis v době, kdy byl součástí Římské říše. Tehdy zde žilo až 20 tisíc obyvatel. Areál je rozlehlý a může se jím volně procházet. Někdy se člověk ostýchá stoupat na odkryté mozaiky, ale je to vyžadováno, aby slyšeli výklad místního průvodce. Nejvýraznější stavbou je mramorový Vítězný oblouk. V šedesátých letech minulého století byl naposledy opravován, v podstatě se jen konzervují jeho rozvaliny. Město dodnes není zcela odkryté, za to už je delší dobu na Seznamu světového historického dědictví UNESCO.

Místní fotograf nás urovnal do čtyř řad a jal se nám udělat památeční fotku. Samozřejmě pár „Čecháčků“ uvidělo možnost ušetřit a ověsilo fotografa svými aparáty, aby fotil ještě na ně. Říká se, že Arabové jsou dobří obchodníci, ale my jsme zase „vykukové“.

 

Měnovou jednotkou v Maroku je marocký dirham – MAD, který se dělí na 100 centimů. Za 240 Kč dostaneme 100 MAD. Doporučuje se měnit valuty v menších částkách. Pokud chceme proměnit nadbytečné dirhamy zpět na valuty, musíme se prokázat dokladem o předešlé směně. Doklad nesmí být starší než jeden měsíc. Kurs je v celém Maroku jednotný. Peníze lze měnit v bankách, směnárnách a v recepcích hotelů. Bankomaty jsou umístěné před velkými bankami, ale nemusí být vždy funkční. Někdy mohou spolknout kartu. Vstupy do památek se průběžně zdražují, přesto je cena stále dostupná.

 

Královské město Meknes

Meknes má asi půl milionu obyvatel. Kdysi byl hlavním městem sultanátu, proto má řadu památek, které stojí za návštěvu. Mezi nejvýznamnější patří městská brána Bab Mansour, Dar el Kebira – největší palácový komplex Mulaje Ismaila, Dar el Makhzen – největší Ismailův palác, který dnes slouží jako další královská rezidence nebo Mauzoleum Moulaye Ismaila – jediná funkční svatyně v Maroku, kterou jsme mohli navštívit i my nemuslimové.

Mě snad nejvíce zaujala vysokoškolská kolej Medresa Bou Inania. Studentské pokoje byly neuvěřitelně malé a neútulné. Jen postel a stolek. Dalo se v nich opravdu jen spát nebo se učit. Také vstup do nich byl nezvykle nízký. Dokonce i ženy nižších postav musely klopit hlavu. Žádné studenty jsme neviděly.

 

 

Naproti Medrese je Velká mešita, která je pro nemuslimy uzavřena. Za zmínku ještě stojí náměstí El Hadim. Jde o velké a přitom klidné náměstí. Meknes mi ze všech měst, které jsme viděli, připadal nejvíc nábožensky založený. Projevilo se to v množství církevních staveb a na ulici byly ženy častěji zahalené. Burky jsem ale neviděla. Město nám nabídlo kromě mešit a velkolepých paláců také zahrady a tržiště.

 

Začínáme se ztrácet

Pomalu nám architektura začala splývat. S kamarádkou jsme vzpomínaly, kde jakou barvu měly mešity. Ještěže se můžeme orientovat pomocí fotek v mobilu. Říká se, že Meknes je ze všech čtyř královských měst nejkrásnější. Leží v podhůří Středního Atlasu. V okolí jsou úrodné nížiny, kde se pěstuje obilí, citrusy, olivy atd. Největší rozmach zažilo město v období vlády Mulaje Ismaila z dynastie Alavitů. Za jeho vlády bylo postaveno mnoho bran, paláců, mostů, budov, často i celá města. Historickým stavbám vévodí zelená mozaika a zeleně glazované jsou i některé střechy.

Na počátku 20. století, za protektorátu Francie, se město stalo sídlem francouzského vojenského velitelství a vystavělo další část města – ville nouvelle. Zde se nacházejí dražší hotely a restaurace, také banky a úřady. V té době se také původně berberský název Miknas změnil na francouzské Meknes.

 

 

Jízda Středním Atlasem

S pokorou se dívám na krásnou architekturu, ale byl nejvyšší čas opustit města a zajet do přírody. Asi jsme to potřebovali všichni. Střední Atlas má krásné panorama. Slunce ho nádherně nasvěcovalo, proto každá hora měla jinou barvu.

Udělali jsme si krátkou zastávku v cedrovém a korkovém lese. Od místních, kteří už na nás čekali, jsme si koupili sáček dobrot pro malé opičky. Také jsem si připomněla rčení – Je drzá jako opice. Rozplývali jsme se nad opičkami jako nad malými dětmi. Prodejci přijeli na ošperkovaných oslech, což se také hned tak nevidí. Zdobností mi trochu připomínali peruánský vkus.

Cestou jsme se ještě zastavili v údolí Ziz. Život zde není jednoduchý. Údolí má podobu kaňonu a v něm je několik oáz. My jsme navštívili jednu, kde se pěstovaly datlové palmy. V jejich stínu na kobercích seděly mladé maminky se svými dětmi. Mrzelo mě, že jsem si je nemohla dovolit fotit. Jednak nás o to žádala průvodkyně, abychom respektovaly jejich potřeby, a navíc je v nás nějaká podvědomá autocenzura. V oázách se pěstovala i zelenina a koření. Byl horký den. Došli jsme na konec oázy, kde bylo vyschlé koryto řeky a za ním novodobý palác. Obtížné podmínky pro život a přesto se někomu daří.

 

Drahé kameny a zkameněliny

U nás si občas můžeme koupit různé leštěné zkameněliny jako dekoraci anebo jemné šperky, nejčastěji náušnice. Ale zastavit se v dílně, kde se leští ohromné desky se zkamenělinami, to je zážitek. Většinou se používají na stoly a stolky nebo jako dekorace. Práce je náročná a prašná. V dílně byl jeden těžký stroj, ale jinak se opracovával materiál ručně. Několik dirhamů za odborný výklad není na škodu. Cestou jsme viděli i různé menší dílny, kde se opracovávají polodrahokamy, drahokamy nebo prostě zajímavé kameny. Běžný turista rozpozná ametyst, křišťál, opál… Dělají se z nich misky, popelníky, koule, vajíčka, tácky, sošky atd.

 

 

Na okraji Sahary jsme měli pocit, že mramor a různé fosilie jsou snad všude. O to smutnější bylo, že lidé, kteří je odhalují, se živí těžkou, málo placenou prací. Jsou velmi skromně oblečeni a bydlí divoce. Myslím tím pod plachtou na udusané hlíně. Dospělí se tváří hrdě a dětem svítí oči očekáváním, co jim turisté dají. Někteří spolucestující mě nemile překvapili. Měli potřebu se vyfotit s nomády právě v okamžiku, kdy předávali dárky. Jako bychom neuměli dělat radost bez zisku a okázalosti.

Mramor s fosiliemi byl nenápadný. Teprve když jej polili vodou, byl náhle tmavě hnědý nebo černý a na něm vykvetly světlé fosilie pravěkých živočichů. Možná je pod celou Saharou geologický poklad, protože tu kdysi bylo moře.

 

Oranžová Sahara

Myslela jsem si, že mě Sahara nemůže ničím překvapit. Jemně žluté duny jsem viděla na Kapverdských ostrovech, Saharu znám z dokumentů a filmů, ale byla jiná. Písek měl úplně jinou barvu, něco mezi oranžovou a skořicovou. A duny byly opět nádherně nasvícené. Než jsme se dostali na jejich dosah, projeli jsme městečkem Erfoud. Většina budov byla postavena z červené hlíny. Možná to nějak souvisí právě s barvou písku. V Erfudu jsme se moc nezdrželi. Toto malé městečko, má asi 10 tisíc obyvatel. Jsou zde dvě mešity, ale hlavně je to výchozí místo pro návštěvu Sahary. Opustili jsme autobus a přeskupili se do několika džípů, které nás zavezly téměř k úpatí té největší duny Erg Chebi.

Duna měří na výšku sto metrů a na délku deset kilometrů. Všichni jsme měli možnost koupit si ráno v hotelu berberskou pokrývku hlavy za pět eur. Prodejce nám ji hned i odborně zavázal, takže jsme celý den chodili jako Berbeři. Velbloudi nás už vyhlíželi. Byli jsme poučeni, jak se držet a nespadnout. Náš výlet byl naplánovaný na dvě hodiny. Každé zvíře vedl jeden průvodce. Pomalu jsme stoupali a během jízdy se dalo pohodlně fotit. Na jednom úseku jsme slezli z velbloudů. Průvodci položili deky na písek a řekli nám, že teď budeme pozorovat západ Slunce. Francouzští impresionisté by byli blažení. Západ Slunce předčil naše očekávání. Nikdy na tu nádheru rozlitou na písku nezapomenu.

 

Povídání s Berbery

Průvodci nám nabídli stylové dózičky na písek a jiné suvenýry. Dozvěděli jsme se, že většina Berberů žijících na venkově má pět školních tříd. Největší starostí rodin je uživit se, proto vzdělání pro ně není důležité. Důležitější je práce pro rodinu. Někdo má velbloudy a pracuje v turistice, jiní členové se věnují zemědělství nebo obchodu. Zeptala jsem se, jak je možné, že řada Maročanů mluví třemi jazyky. Prý stačí vidět nějaký film anebo slyšet turisty. Zřejmě nedostatek úrodné půdy je vyvažován jazykovým nadáním. Ani ne polovina Maročanů mluví arabsky. Většina obyvatel ovládá jeden ze tří berberských dialektů. Francouzsky mluví většina obyvatel, zřejmě koloniální dědictví, a někteří ještě španělsky nebo anglicky.

Když mluvili o svém životě a rodinách, cítili jsme jejich hrdost. Velice si váží toho, že mají rodinu. Jsou hrdí sami na sebe, protože rodinu uživí. A když je potřeba prodat suvenýry, neváhají říct, že to nechtějí pro sebe, ale pro své děti. Na ženy to platí všude na světě.

 

Autorka: Nadia Kandová, Foto: autorka

Mám štěstí, že mohu dělat rozhovory pouze s lidmi, s nimiž je radost se setkávat. Dvojnásobnou radost jsem měl ze setkání s Josefem Dvořákem, jemuž v těchto dnech vychází nová knížka. Povídali jsme si ale nejen o ní. Ono to s Pepou Dvořákem ani jinak nejde – myšlenka stíhá myšlenku, příběh střídá příběh. S úsměvem lze poslouchat excelentního vypravěče, který s věkem zraje jako víno, v jeho očích stále nepohaslo ono mladistvé jiskření a k jeho laskavému humoru jen přibylo více životní moudrosti.

 

Sešli jsme se symbolicky u šálku dobré kávy, protože vaše zatím poslední knížka nese název Na kafi s Josefem Dvořákem. Na rozdíl od několika předchozích má tahle trošku jiný obsah. A vy i váš spoluautor Petr Matějček o ní shodně tvrdíte, že je „bilanční“. Usoudil jste, že už je čas ohlédnout se zpět a hodnotit?

Ale vůbec ne. Tahle kniha vlastně vznikla náhodou, na základě rozhovoru, který se mnou Petr dělal původně pro noviny. Jenže jak se pořád ptal, já odpovídal, tak nám materiál začal doslova kynout, až nakynul do objemu, mnohonásobně přesahující kapacitu jakýchkoli novin. Já jsem Petra varoval, že když se rozjedu, jsem k nezastavení, ale on nedbal a následkem je tahle knížka.

 

 

Já se Petra musím trochu zastat, byl bych na tom asi stejně. Jsou lidé, kteří když mluví, tak je škoda je zastavovat, protože prostě mají co říct a naslouchat jim je požitek. Takhle řekněme „komunikativní“ jste byl vždycky?

Za to může maminka. U nás doma když se sedlo ke stolu, tak my všichni museli disciplinovaně mlčet, protože přece u jídla se nemluví, ale jediný, na koho to neplatilo, byla maminka. Maminka byla gejzír slov a studnice příběhů. A já si zřejmě vynahrazuju onu dobu povinného mlčení, kdy nás nepustila ke slovu, a vzal jsem to po ní. Proto se taky strašně rád setkávám pořád s novými a novými lidmi, abych jim znovu a znovu mohl vyprávět všechny ty příběhy, co jsem zažil, a které mám za ta léta nastřádány. Víte, když jste pečliví ve vyprávění, a je vám navíc sedmasedmdesát, tak asi fakt máte co říct…

 

Takže představa, jak osamělý penzista Pepa Dvořák sedí mlčky na lavičce v parku a hází drobty holubům, je pro vás asi nepřijatelná.

No, já už vlastně v penzi jsem, a docela dlouho. Ale ona ta funkce penzisty je něco, co mi bylo jaksi přiděleno, za zásluhy, ale ani jako funkcionář si nedovedu představit, že bych večer nešel hrát divadlo. Nebo vůbec, že bych se najednou nepotkával s lidmi. Já měl vždycky představu, že jestli se jednou octnu v nějakém důchoďáku, tak nebudu rozhodně trávit čas zavřený na samotce, a ostatní spolupenzisti nebudou sedět u televize, nebudou dokola hrát karty nebo šachy, ale budou říkat: „Hele, zahoďte to a pojďte za Dvořákem, ten bude vyprávět a bude sranda…“ Ale pozor, to ticho v parku a házení drobtů ptactvu si taky umím užít.

 

Opravdu vás lze potkat v parku na lavičce se suchým pečivem v ruce a obklopeného rozdychtěným ptactvem?

No, já si zrovna tuhle činnost bohatě vynahrazuji na chalupě, kterou máme v severních Čechách, na krásném místě v lese, kde vždycky večer, když přestanou chodit turisti, tak všechno ztichne, kromě lesa, a ten se najednou rozezpívá. Vždycky si říkám, že před nějakými třiceti lety to bylo obráceně – to jsme se vraceli z hospody a zpívali jsme my. Někdy jsme i ty ptáky přezpívali, ne-li přeřvali. Ale dneska si už jejich produkci dokážeme užít a vychutnat. Taky se o ně staráme, aby nestrádali, krmíme je, takže kolem naší chalupy máme nejvypasenější sýkorky v Českém ráji. Některé dokonce už ani nelítají, ale choděj pěšky.

 

Ornitolog by zaplesal nad takovou péčí…

Nebo taky ne – tedy skrz tu nadváhu. Ale neřekli byste, jaké jsou to potvůrky inteligentní. Když z chalupy odjedeme, tak vědí, že nic nekápne, a rozletí se do všech koutů lesa. Jakmile dorazíme, dochází k velkým leteckým manévrům, oddíly ptactva se stáhnou do blízkosti chalupy, pak přiletí průzkumná letka, a jakmile zjistí, že stav zásob byl čerstvě doplněn, vydá signál a letecké svazy jdou do akce. Jsem šťastný, že jsme si před lety chalupu v tak krásném koutě pořídili, jezdíme tam pravidelně relaxovat. Můžeme si uspořádat v klidu myšlenky, anebo si dovolit přepych nemyslet na nic, což je občas hrozně očistné. A hlavně, já strašně rád relaxuju fyzickou prací. No a na to je chalupa ideální.

 

Relaxujete i na jevišti?

Na jevišti to nejde. Tam musíte být naplno a celý. Ještě v šatně před představením se můžete zabývat myšlenkami na cokoli, třeba co vás zítra čeká, kam musíte zajít, že musíte objednat zedníka nebo kominíka. Konkrétně v naší šatně to už v posledních letech bývá jako v čekárně u doktora – trumfujme se, koho co bolí a na jakém vyšetření zrovna byl. Ale jak vlezete na jeviště, všechno z vás spadne a vy po celou dobu představení musíte vnímat jen hru, partnery, kolegy. Víte, jsou herci, co třeba hrají ve více představeních v několika divadlech, a mají je rozdělené – tady si to užiju, tomu věnuju péči, ale sem si jdu zahrát jen pro honorář. Tak tohle já neumím. I když na hercích, kteří hrají souběžně několik představení na několika místech, k tomu si ještě střihnou nějaký seriál, obdivuji, že vědí, kde mají zrovna být a co mají říkat. Já bych to asi nedal. Rád sedím pevně na jedné židli, než v kalupu poposedávat z jedné na druhou, to pak na každé sedíte jen půlkou zadnice.

 

Existuje nějaký rozdíl mezi divákem řekněme předrevolučním a tím současným?

To bych ani neřekl. Divadelní publikum je v zásadě stále stejné. Ale jsou velmi různá, takříkajíc jednotlivá publika. Jiří Suchý tenhle fakt krásně vystihl slovy: „Diváku, jseš takovej, jakej se sejdeš.“ A to je záhada, kterou se nám za celá léta nepodařilo vyřešit. Nesouvisí to ani s typem představení. Vzpomínám si, že v době největšího úspěchu Kytice, kdy na ni bylo neustále vyprodáno a my hráli i dvakrát denně, jsme mívali čtyři víkendová představení – dvě v sobotu a dvě v neděli, vždycky odpoledne a večer. A jedno z těch představení úplně propadlo. Reakce publika byly o padesát procent slabší, než jsme byli zvyklí. Záhada. No a jindy, to jsme ale příčinu odhalili, jsem taky před představením zjistil, že publikum je úplně zticha. Publikum musí šumět, jakmile je zticha, něco není v pořádku. A tenkrát bylo jasné na první pohled, že to bude vlažné. Ale vysvětlení bylo celkem prostě – bylo to o Dušičkách a skoro všichni se vraceli ze hřbitova.

 

Vraťme se ještě k počátku vaší divadelní společnosti. Bylo těžké rozhodování, najednou „přešaltrovat“ ze zaměstnance na podnikatele?

Já z toho nadšený nebyl. My jsme byli autorské divadlo, takže jsme si na sebe v pohodě jako zaměstnanci vydělali. Ale nebylo to jen o penězích. Měli jsme dost času i na jiné aktivity, a zejména pro mě, notorického bordeláře, mělo obrovské plus, že jsem se nemusel o nic starat. Do kanceláře si mě zavolali maximálně na nějakou konzultaci, nebo když bylo před schvalovačkou nové hry. To se už naštěstí dnes neděje, protože tyhle schvalovačky před komisí, která měla z principu zákaz se smát a všichni v hledišti byli tudíž kožení jak sbírka zákonů, to byly pro komika tortury za trest. Brr, už bych to nechtěl zažít. Když přišlo rozhodování, zda se postavit na vlastní nohy a najednou se starat o všechno, dost jsem se toho bál.

 

Ale vy jste v té době byl už etablovaný, úspěšný komik, určitě by vás někdo zaměstnal…

No jo, ale to já jsem zase nechtěl. To by byl konec divadla, které jsme od počátku dělali. Já měl kolem sebe partu lidí, byli jsme na sebe zvyklí, a tohle všechno by se najednou rozbilo. My chtěli dělat dál divadlo, do kterého jsme se zamilovali. A co je hrozně důležité, já bych najednou musel hrát divadlo „cizím jazykem“. My už měli ten svůj, navzájem jsme si rozuměli mezi sebou i s publikem.

 

Takže pak už nebyla jiná cesta – kromě herce jste se stal navíc divadelním podnikatelem. Nestará se o vás už kancelář, ale máte dvě významné posily z domácího týmu.

Ano, manželku a dceru. My jsme to nejdřív zkoušeli s agenturami. Jenže taková umělecká agentura nemá jenom vás a tudíž se o vás nestará jako o vlastní rodinné stříbro. Jste prostě jedni z mnoha. Jenže o divadlo se musíte starat čtyřiadvacet hodin denně. Tak jsem navrhl své ženě, aby se toho ujala ona. Nechtělo se jí, ale nakonec jsem jí vysvětlil, že přece dělala filmovou produkci, což vlastně znamená zajišťovat herce, dispozice, dopravu, mzdy, smlouvy… Navíc, říkal jsem, jsi hezká, chytrá, umíš jednat s lidma. No uznejte, pod tíhou takových argumentů nakonec nemohla odmítnout.

 

Jak to zvládáte, když kromě manželky máte doma i manažerku? Není to občas o nervy?

Napište to nějak laskavě, ale někdy to jde na nervy těžce. (smích) Z našeho obýváku se občas stává kolbiště, kde se řeší i nepříjemné věci a nezdary. A musím říct, že jako soupeři jsme oba nesmlouvaví. Ale dlužno dodat, že jen pro určitý čas, protože vždycky řešení najdeme. Pak jeden odejde do kuchyně a okřídlená věta Mám ti taky udělat kafe? všechno smaže. To hledání shody a kompromisu vždycky stojí za úsilí, protože oba víme, že děláme divadlo, které přináší publiku radost, které tvoří parta lidí, co jedou na jedné vlně, a publikum právě tohle neomylně vycítí.

 

Zdá se, že v rodině máte vůbec podporu. Dlužno říct, že v rodině poměrně rozvětvené…

Musím přiznat, že zpočátku jsem tu rodinu, v mém případě se sluší spíše říct „ty rodiny“ trochu zanedbával, až jsem si ani nestačil uvědomit, jak se nám pěkně rozrůstají a množí. Teď mám ale obrovskou radost, že je tak početná. Navíc jsem hrozně rád, že příslušníci všech rodin spolu bez problémů komunikují, což se týká dětí i manželek. To nebývá úplně běžné. Mám skvělé dcery i vnučky a vnuky, vím, že se na všechny můžu spolehnout. Tohle považuju za jeden z největších darů, jimiž člověk může být na této zemi obdarován a poctěn.

 

Autor: Pavel Mészáros, Foto: archiv Josefa Dvořáka

Český betlém či renesanční perla, tak bývá (a právem) nazýváno Nové Město nad Metují, založené roku 1501 Janem Černčickým z Kácova na mohutném opukovém útesu ze tří stran obtékaném řekou Metují. Kdo sem jednou zavítá, natrvalo se zamiluje.

 

 

Přízvisko český betlém potvrdí (zvláště v zimě) zastávka na vyhlídce při příjezdu po silnici I/14. O renesanční perle nebudeme pochybovat od první chvíle, kdy vstoupíme na více než sto čtyřicet metrů dlouhé a téměř sedmdesát metrů široké Husovo náměstí.

 

Nově vzniklé město nazval jeho zakladatel Nové Město

Ale vraťme se k Černčickému, který nechal na obranu nového města vybudovat až šestimetrové hradby přímo nad skalnatými srázy, čímž získal poměrně velký prostor, dnešní Husovo náměstí. Výška hradeb, které kopírovaly terén a mohutněly v místech pěti válcových bašt se střílnami, se mírně vlnila. Přístup na ně umožňoval ochoz a stráž tak mohla chodit přímo po nich.

 

 

Do města se vjíždělo dvěma bránami opatřenými padacími mosty – Krajskou a Horskou. V místě Krajské (také Zemské nebo Hradecké) položil Jan Černčický roku 1501 základní kámen (na snímku). Postavili ji z masivního opukového zdiva a měla původně hranolovitý tvar. Její výška dosahovala dvou pater, takže odpovídala výšce hradeb. Ochranu jí na jedné straně poskytovala tříposchoďová válcová věž Zázvorka, původně hrůzná hladomorna či šatlava, dnes stylová galerie, a na druhé strmá skála. Průjezd bránou byl velmi úzký, jen pro jeden vůz, a proto byla roku 1874 zbořena.

Její chudší příbuzná se nazývala Horská brána. Z jedné strany ji chránily hradby, z druhé strany hradební stěna domu a bašta. Příjezd od hor ovšem stěžoval značně svažitý terén. Ke zboření došlo roku 1905.

Stráž vykonávali měšťané, ti majetnější si za sebe najímali náhradu. "Osádku" tvořilo šest mužů a dál stálí strážní – branný, který vybíral clo, a hlásný (ponocný), který vytruboval hodiny.

 

Unikátní střed města s podloubím kolem dokola          

Jednotná průčelí domů včetně podloubí nechal po zničujícím požáru v roce 1526 vystavět nový majitel panství Vojtěch z Pernštejna. Renesanční štíty jsou dnes považovány za skvost evropské architektury (na snímku), což potvrdilo v roce 1950 vyhlášení Nového Města nad Metují za státní památkovou rezervaci. Tehdy byla zrekonstruována celá severní fronta náměstí do obdivuhodné podoby z třicátých let 16. století. Od roku 1970 je historické jádro města památkovou rezervací. Dřív měl každý dům své znamení a je škoda, že se málokterá podařilo zachovat. Ovšem posezení u dobré kávy v udržovaném podloubí umožní nejen vstřebat první dojmy, ale také se pouhým pohledem na náměstí připravit na další zážitky.   

 

 

Pozornost poutá sousoší Nejsvětější Trojice z roku 1767, které je vděkem města za ukončení kruté sedmileté války s Pruskem. Z období baroka pochází Mariánský sloup, postavený roku 1696 na náklady města z vděčnosti, že se mu vyhnula epidemie moru. Současnost zastupuje socha Jana Černčického z Kácova umístěná od roku 2001, kdy se slavilo 500 let vzniku města, na prostranství mezi děkanským kostelem a spolkovým domem.      

Téměř v sousedství, v historickém domě z 16. století přistaveném k dělostřelecké baště se střílnami, sídlí městské muzeum s expozicemi o historii, osobnostech, řemeslech a přírodě Novoměstska.

Také kostel Nejsvětější Trojice, který zahajuje blok domů jižní strany a je pevně srostlý s domem číslo 1227, stojí za prohlídku. Jeho výstavbou dostalo město druhou, velmi významnou dominantu a silueta zdvihající se vysoko nad okolní domy představuje důstojného partnera zámku.

To byly klenoty nejstarší městské části, další láká k návštěvě v západním cípu náměstí. Je to zámek, od roku 1908 sídlo rodu Bartoňů z Dobenína.

 

Slavný skladatel „vítá“ návštěvníky zámku

Na přístupové cestě nás nejprve symbolicky uvítá velikán české hudby Bedřich Smetana. Neobyčejně zdařilý pomník totiž stojí v parčíku na místě, kde v minulosti býval panský pivovar, který po opravě v roce 1818 Ditrichštejnové pronajali sládkovi Františku Smetanovi. Přestože se jeho syn Bedřich narodil v Litomyšli, kam se Smetanovi přestěhovali v roce 1824, jako chlapec často jezdil do Nového Města nad Metují k příbuzným. Tady se také natolik zamiloval do své sestřenky Aloisie, že na její počest složil o prázdninách roku 1840 známou Luisinu polku.

Možná v duchu slyšíte onu krásnou melodii, ale teď již vzhůru na zámek. Jeho historie začíná také v roce 1501, kdy bylo Janem Černčickým z Kácova založeno jádro v podobě pozdně gotického hradu. V jednoduchý renesanční zámek ho přestavěli Pernštejnové, zatímco Stubenberkové, kteří zde vládli celé půlstoletí, ho dále rozšířili. Rozsáhlou barokní přestavbou prošel za vlastnictví Waltera z Leslie v druhé polovině třicátých let 17. století. V roce 1908 koupil sídlo Josef Bartoň, jehož rod byl posledním českým, který roku 1912 jmenoval císař František Josef I. šlechtickým.

 

 

Nejznámějším a nejúspěšnějším členem rodiny byl prapradědeček dnešního majitele, Josef Bartoň, který začínal jako tkadlec v chalupě a vypracoval se až na majitele textilní továrny v Náchodě. Stal se i starostou tohoto města a měl další významné funkce. Bartoňové se věnovali mecenášství. Ve 20. letech minulého století mimo jiné podporovali dostavbu katedrály sv. Víta, ve které je po nich pojmenována jedna z bočních kaplí.

Právě tyto zásluhy ocenil císař povýšením do šlechtického stavu a udělením dědičného šlechtického titulu „rytíř“ s predikátem „z Dobenína“ a dědičným erbem, v němž jsou umístěny symboly textilní výroby – vřeteno a tkalcovské člunky. Po zrušení šlechtických titulů začala rodina používat zjednodušené příjmení Bartoň-Dobenín. V současné době novoměstský zámek vlastní Joseph Michael Barton Dobenin.

 

Zámecká věž s podobou nádoby na stloukání másla

Dominantou zámku je hlavní zámecká věž Máselnice, vysoká padesát tři metrů (třicet sáhů) s krytým ochozem dvacet pět metrů nad zemí, poskytujícím po zdolání sto čtyřicet osm schodů výhled do širokého okolí, na panorama Krkonoš i Orlických hor.

Název věže pochází od vysoké nádoby na stloukání másla, kterou svým tvarem připomíná. Podobu získala během renesanční přestavby zámku 1548–1621, dokončena byla až roku 1656.

Vnitřní úprava v podobě mušlových nik, bohatě modelovaných štukových medailonů s podobiznami římských panovníků a aliančními erby nade dveřmi se datuje do druhé poloviny 17. století. Schodiště z červeného xylolitu bylo upraveno v roce 1909, stejně jako parapet ochozu věže, věžní hodiny se dvěma ciferníky o průměru půldruhého metru a dvěma cimbály o váze šedesát šest a čtyřicet pět kilogramů.

 

Přestavba podle Dušana Jurkoviče

Současná podoba zámku i zahrady je výsledkem renovace z let 1909–1912, kterou pro rodinu Bartoňů provedl vynikající architekt Dušan Jurkovič jako své největší dílo na východě Čech. Jeho typická lidová architektura, známá především z chat na Pustevnách v Beskydech a lázeňských domů v Luhačovicích, vyzařuje i z krytého dřevěného přemostění mezi terasou a zámeckou zahradou. Tento velký balkón (pavlán) byl už mnohokrát opravován, přesto stále sklízí obdiv veřejnosti. Architektův rukopis nesou i zámecké zahrady a terasy z bílých plotů.

Ze zpustlého komplexu zámku vytvořil na počátku minulého století Jurkovič reprezentativní sídlo a přitom zachoval všechny památkové hodnoty. Už přístup k zámku má ojedinělé řešení. Výzdobu průčelí obnovil metodou šerosvitu (chiaroscuro). Místnosti dotvářel dekorativně, jednotlivá patra spojil pohodlným schodištěm, zimní zahradu vyzdobil drobnými kameny z řeky Metuje. Spolupracoval přitom s našimi významnými umělci.

Milovníci historie, kteří přijíždí do Nového Města nad Metují ze všech koutů země i ze zahraničí, mohou dnes zámek projít doslova od půdy po sklep a zajímavou a poutavou formou se seznámí s netradičními prostory. Jedna z prohlídek nabízí totiž technické zajímavosti půdy, poté mimo jiné historickou kuchyni v přízemí a nakonec návštěvník prozkoumá i tajemství zdejšího sklepení. Ke vstupence přitom dostane pracovní list a průvodce svým povídáním usnadní následné zodpovězení zajímavých otázek. Výsledkem správného řešení je vyluštěná tajenka.

 

Další architektovy stavby v okolí

Zámek ovšem nebyl první Jurkovičovou zakázkou na Novoměstsku. Ještě předtím (v letech 1900–1901) zbudoval jednu z tzv. rezeckých vil, která je dnes známa jako Jurkovičova vila (na snímku) a stojí v městské části Ve Vilách, poblíž bývalého lázeňského areálu Rezek. Stavbu si objednal brněnský továrník Barthelmus, do jehož rodiny se Jurkovič přiženil.

 

 

Mnohem známější než tato vila je však hojně navštěvovaná útulná restaurace v kouzelném prostředí přírodní rezervace Peklo, asi pět kilometrů od centra města. Na zakázku bratří Bartoňů zde architekt v letech 1908–1909 upravil pekelný mlýn při Olešence, který se pod jeho rukama proměnil v turistickou chatu s pohádkovým kouzlem.

 

 

Turisté sem proudili už od počátku 20. století a proudí dodnes, kříží se tu turistické trasy i cyklostezky. Magičnost údolíčka, jež bylo pro svou výjimečnost vyhlášeno přírodní rezervací, podtrhuje soutok Metuje s říčkou Olešenkou. Alois Jirásek do tohoto čarovného místa zasadil děj povídky V Pekle. Na dovolenou sem jezdila celá řada známých osobností, například Jiří Guth Jarkovský nebo herec Národního divadla Eduard Vojan.

 

Autorka: Dana Ehlová, Foto: autorka

Obézních stále přibývá, lidé si neuvědomují všechna zdravotní rizika. O obezitě se v posledních letech mluví jako o novodobé epidemii a česká populace je jí zasažena stejně jako kdokoli jiný. Přitom nejde vůbec jenom o estetické hledisko, obezita může velmi zásadně poškozovat naše zdraví.

 

Doba, kdy jsme měli za to, že tento problém se české populace netýká, je dávno pryč. V Evropě patříme k těm nejobéznějším, a to včetně dětí. Podle průzkumů je u nás přes 70 % mužů, kteří mají nadváhu, a z nich 27 % trpí obezitou. A jejich počty na rozdíl od žen stále narůstají. Mezi ženami se s tímto problémem potýká 57 %.

 

Problém mužů i žen

„Obezitu řeší především ženy, protože ty k lékaři dožene estetická otázka. Chtějí být štíhlé a krásné. U mužů jde estetika trochu stranou, do ordinace přijdou většinou až tehdy, když nezvládají svoje fyzické aktivity. Také je vystraší, když jim lékař řekne, že mají cukrovku nebo vysokou hladinu cholesterolu. Takže jde o kombinaci fyzického a zdravotního stavu,“ vysvětluje obezitoložka Dita Pichlerová.

Alarmující je, že 40 % dospělých se pravidelně nevěnuje žádné sportovní ani rekreační pohybové aktivitě, a hrozí jim tak větší riziko obezity. 21,4 % české populace si každý den dopřeje ovoce, z toho ale jen 12 % mužů, což je další rizikový faktor. Sport a fitness je naopak bližší mužům. Touto aktivitou tráví průměrně 3,6 hodiny týdně, zatímco ženy jen 3,2 hodiny.

 

Celoživotní boj

Praktický lékař by měl být prvním odborníkem, se kterým má člověk nadváhu nebo obezitu řešit v případě, že se mu ji nedaří zvládnout snížením kalorického příjmu a zvýšením pohybové aktivity. „Po konzultaci může lékař pacienta odeslat například do obezitologické ordinace. Dnes má ale i možnosti, jak pacienta podpořit přímo, například předepsáním léků, tedy nejenom doporučením diety a pohybu,“ upozorňuje praktický lékař Ivo Procházka, který se léčbou obezity zabývá.

Tendence ke vzniku obezity, a tedy k zvýšenému množství tukových zásob je částečně podmíněna geneticky. Závisí ale i na vnějším prostředí – tedy životním stylu. „Celkovou situaci dotváří naše stravovací návyky. Důležitý je vliv rodiny, protože obliba určitých jídel se vytváří již v dětství. Boj s chutěmi a touhou po jídle bývá sice celoživotní, ale je pravdou, že návyky se dají po určité době upravit do rozumné normy a oblíbená jídla si pak dopřát jen občas,“ dodává doktor Procházka.

 

Bez pohybu a omezení to nejde

Bez omezení kalorií a bez pohybu člověk nezhubne. Pokud se nedaří zvládat chutě a hlad, existují léky, které pomohou pacientovi zhubnout. „Vždy je důležitá motivace, pacient musí chtít,“ upozorňuje obezitoložka Dita Pichlerová, která spolupracuje i s projektem „Nebudu obézní“, který na obezitu a rizika s ní spojená upozorňuje.

V současné době mají lékaři takové možnosti, jak léčit obezitu, které dříve neměli. Člověk si ale musí připustit, že má problém a opravdu potřebuje zhubnout. Diety obvykle rychle selhávají, a tak volba správného lékaře zvyšuje šanci na úspěch.

 

Tělo má svou vlastní vůli

Tělo si chce přirozeně zachovat určitou hmotnost, a to tu nejvyšší, které člověk v minulosti dosáhl. Proto jsou lidé více hladoví, když se snaží zhubnout. „Mozek vyvolává hlad a chutě, které se zdají být jako nezvladatelné. Tělo dává najevo, že se chce vrátit na nastavenou hmotnost a mozek baží po endorfinech, které se vyplavují při konzumaci jídla, které nám chutná,“ dodala obezitoložka Dita Pichlerová s tím, že člověk nemůže zhubnout přes noc. Jde o dlouhodobý proces, který je při vlastním hubnutí a vyvarování se jojo efektu velmi důležitý.

 

Může pomoci lékař

Obézním, kterým se nedaří omezit kalorický příjem, protože bojují s chutěmi na jídlo nebo hladem, pomohou léky, které zvyšují úspěšnost v hubnutí až čtyřnásobně. Obezita se totiž stává v jisté fázi onemocněním, které nelze léčit pouze režimovými opatřeními a vůlí.

Do hry vstupují biochemické procesy, které jsou autonomní, tj. nezávislé na našem vědomí a vůli. Ty nám brání v hubnutí. Určité léky, tzv. antiobezitika, dokáží tyto procesy „zvrátit“ a skutečně zhubnout. Hubnutí je vždy dlouhodobý proces, již 5 % snížení hmotnosti je úspěch a má pozitivní vliv na zdravotní stav. Pokud se lidem nedaří zhubnout, měli by kontaktovat svého lékaře, který jim může pomoci a předepsat léky.

 

Autorka: Aneta Kárná, Foto: Pixabay

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test