český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Japonské zahrady – téma exotické, z daleké Asie. Umění japonských zahrad, které symbolizuje souznění přírody a člověka, pochází překvapivě z Číny, je staré více než dva tisíce let a je úzce svázané s buddhismem a taoistickou filozofií. A bonsaje? Aby císař nemusel za přírodou, zmenšená příroda byla přenesena do paláce.

 

My se můžeme japonskou zahradou projít, i když je to spíše „zahrada s asijskými prvky“, jak říká kurátor Miroslav Horský, který ji má druhým rokem na starosti společně se sbírkou bonsají v Botanické zahradě v Praze–Troji. Sám jako velký milovník bonsají jich má doma více než tři stovky.

 

 

Kdy japonská zahrada v Troji vznikla?

Podle návrhu ing. Kamily Skálové se začala budovat v roce 1995 a veřejnosti byla otevřena v roce 1997. Tenkrát nebyla téměř žádná literatura, informace byly neucelené, spíše kresby než fakta. Přesto se podařilo vytvořit kolorit japonských zahrad, i když já raději říkávám, že je to zahrada s asijskými prvky. Po více než čtvrt století od jejího založení získává patinu, narostly mechy, rostliny dostávají správný tvar. Na prostoru původně ovocného sadu byly ponechány některé švestky, třešně, které do takové zahrady nepatří, ale vytvářejí potřebný stín a zapadají mezi ostatní.

 

Co typického vaše zahrada má a co naopak chybí?

Můžeme se pochlubit např. rituální studánkou, která slouží k očistě při čajovém obřadu, čajovou chýší, i když ta naše není úplně typická. Je tu potok s vodopádem, který končí v jezírku, kde je tzv. ostrov želvy, symbol dlouhověkosti, voda padá na kámen, představující kapra, skákajícího z vody, symbol lásky a přátelství. Důležitým prvkem jsou i cesty. Tvoří je kameny, poskládané do různých designů, vystupující nad povrch, to proto, aby si v deštivém počasí dámy neumazaly svá kimona. Chybí větší množství kamenných luceren, třeba ve známých zahradách v japonském Kjótu či Naře jsou jich tisíce. Tady jsme limitováni velikostí prostoru. Naše zahrada je rozdělena cestou na dvě části, v té spodní, mířící z kopce dolů, je sortiment asijských dřevin, mezi nimi i čtrnáct druhů sakur nebo japonské meruňky, které nádherně voní a kvetou už v únoru.

 

Má vlastní zahradu každé japonské město?

Navštívil jsem mnoho japonských měst a v každém z nich zahrada byla. Bývají vybudované většinou u chrámů, jedna z nejznámějších je v Kjótu u chrámu Kiomizu, krásné jsou v Tokiu. V Naře vám z kapsy tahají sušenky jelínci sika, jímž se říká poslové bohů, netypická a nádherná je zahrada Adači, která je zároveň uměleckou galerií a vy si ji prohlížíte prosklenými okny v podobě obrazových rámů.

 

Tvarování stromů asi není jednoduché…

V Japonsku je to hodně ceněné umění. V japonských zahradách ale rostliny nepatří mezi nejzákladnější prvky, těmi jsou voda a kámen. Harmonie a zklidnění totiž přichází nejen pohledem, ale i poslechem, zvuk vody, padající na kámen, zvuk šumění větru…

 

 

Zasáhne atmosféra každého, kde ji hledat?

V Japonsku je hodně pravděpodobné, že téměř každého, tady, když vidím děti na rodinné vycházce, které pobíhají a překřikují se, či mladé se sluchátky na uších, o tom dost pochybuji. Přicházejí ale i pravidelní návštěvníci, kteří tu hledají odpočinek. Usedají v altánku, jen tak tiše sledují stromy a kvetoucí rododendrony, nebo si čtou. Radil bych sednout si do stínu poblíž vody, vstřebávat klid a vnímat sepjetí s přírodou…

 

Jak jste se k tématu japonských zahrad dostal vy?

Před několika lety. Od malička se zabývám květinami, rostlinami, botanikou. Po gymnáziu jsem se nedostal na vysokou školu, a tak jsem se vyučil zahradníkem. Jako malý kluk jsem stále něco pěstoval a od dvanácti jsem se začal „věnovat“ bonsajím. Uvozovky jsou tam záměrně, byla to spíš taková velmi amatérská snaha, nebyla literatura, nebyly misky, vše jsem si dělal tak nějak po svém. Jakmile vznikl první bonsai klub, stal jsem se členem.

 

Co vás ve vašem úsilí nejvíc „nakoplo“?

Když se začaly pořádat zájezdy na výstavy do zahraničí. K japonským zahradám mě přivedla má první cesta do Japonska v roce 2008. Dostali jsme se ke špičkovým pěstitelům, projížděli zahradami, nafotili tisíce snímků. Viděl jsem na vlastní oči krásu, kterou jsem znal jen z literatury, a zatoužil mít také něco takového. A v koutku duše jsem si přál, abych se svému koníčku mohl věnovat profesionálně.

 

 

To se vám povedlo…

Zatím částečně. Po návratu z Japonska jsem se začal pravidelně a docela úspěšně věnovat vystavování, pořádání přednášek a seminářů. Přišla nabídka, zda bych nechtěl pečovat o zdejší japonskou zahradu a sbírku bonsají a já ji s radostí přijal. Mám svou firmu, která je zaměřena na realizaci zahrad, parků a golfových hřišť, a zároveň pracuji dva dny v týdnu tady. Organizuju výstavy, prostříhávám stromy. Rýsuje se i další spolupráce, v ZOO v Ostravě mají sbírku bonsají a nemají nikoho, kdo by se o ně staral. Těším se.

 

Nemáte z některých úkolů respekt?

Jsem zvyklý pracovat sám za sebe a věřím si. Mám letité zkušenosti s řezem stromů, dělám to téměř denně. Pomáhají mi dva velmi šikovní zahradníci, na mě zbývají odbornější věci, přihnojování, tvarování dřevin, drátování.

 

Došlo s vaším nástupem do zdejší japonské zahrady k nějaké zásadní změně?

Zatím nic neměníme, protože existuje projekt na přebudování spodní části zahrady, který ještě nebyl spuštěn, takže čekáme… Možná se běžně neví, že do pravé japonské zahrady bonsaje vlastně nepatří, ale zatím tu nemáme vhodné prostory na jejich prezentaci. V prostředí naší japonské zahrady se krásně vyjímají, ale stromky, to vidíte i na fotografiích, splývají s pozadím. V budoucnu bych rád vybudoval tzv. bonsárium. V Japonsku bonsaje v zahradách neuvidíte, vystavují se spíše v oddělených prostorách. U bonsají jsem při svém nástupu do Botanické zahrady začal.

 

Čím?

Jsem z domova zvyklý na určité postupy, které se mi osvědčily a kterým věřím. Takovým „prubířským kamenem“ se tu stal stromek, který byl ve velmi špatném stavu a vzkřísil se natolik, že letos na Floře Olomouc na výstavě bonsají získal nominaci na „strom roku“. Všechny bonsaje jsem vyňal z misek a přesadil do tzv. inertních substrátů. Neobsahují žádné živiny, k rostlinám se dodávají prostřednictvím hnojiva. Stromky krásně zakoření, lze je velmi rychle čistit, zastřihnout kořeny. Zpočátku na mě všichni s nedůvěrou hleděli jako na „kytičkového vraha“, ale díky této osvědčené metodě ožily i bonsaje, které měly tzv. na kahánku.

 

 

Jakou roli hraje u japonských zahrad barevnost?

Velmi důležitou. Jsou zahrady, postavené na kvetoucích azalkách a sakurách, to je jarní aspekt, na podzim se barví japonské javory, dokonce v televizním zpravodajství ukazují místa, kam se za nimi v kterou dobu vydat. Japonci si berou dovolenou a jedou… Já mám japonskou zahradu rád v každém období. I zima má své kouzlo. U tvarovaných dřevin, když opadne listí, nádherně vynikne tvar větví, do toho stále zelené bambusy, které šumí do větru.

 

Vraťme se ještě na chvilku k bonsajím. Jak byste je charakterizoval?

Je to zmenšený strom, v doslovném překladu strom v misce. Prezentace má svá přesná pravidla. Důležité je pozadí, aby vynikly kontury tvarů včetně misek. Neměly by být vyšší, než je průměr kmene, u listnáčů se používají glazované s kontrastní barvou, jehličnany se pěstují v opticky těžších miskách ze surové keramiky. Dnes už není problém misku koupit, existuje mnoho bonsai center, kde vám odborníci poradí. Stromky pořídíte od dvou stovek, ale mohou mít cenu i menšího auta.

 

Které stromky jsou mezi pěstiteli nejoblíbenější?

Mezi jehličnany určitě borovice, které jsou velmi dekorativní, z listnáčů javory. Na vyhlídce Máj nad Vltavou u Štěchovické přehrady rostou na skále přírodní bonsaje. Jsou to borovice, určitě už více než sto let staré, nádherné. Pro začátečníky jsou asi nejvhodnější javory–babyky, které sice také potřebují pravidelnou péči, ale je to tvrdý strom, snese hodně zásahů a rychle zaceluje rány. Při dobré péči se dožívá až čtyř set let, což znamená předávání z generace na generaci. Pokud v rodině není žádný následovník, nastává problém.

 

Ve své rodině následovníky máte?

Zatím bohužel ne. Syn ani dcera mé nadšení nesdílejí, tak čekám, co vnoučata…

 

 

Díky svému koníčku jste procestoval mnoho zemí…

Ano, především díky výstavám a různým tematickým zájezdům. Byl jsem v Číně, Japonsku, Vietnamu, Koreji, Thajsku, na Tchaj-wanu. Zaujala mě velmi rozdílná mentalita lidí v různých zemích. Zatímco Číňané jsou trochu „drsnější“, asi si v tom množství lidí musí vydobýt své místo na slunci, v Japonsku jsou lidé velmi uctiví a ohleduplní, prostředí je tam daleko bezpečnější. Ale přírodu mají krásnou všude.

 

Bonsaje jsou u nás stále vyhledávanějšími rostlinami, proč tomu tak je?

Dostávají se do povědomí lidí a jejich krása mnoho z nich přiměje k tomu, aby si je také přinesli domů. Vidím to na našich pravidelných výstavách, jak lidé, zaujati naší přednáškou či ukázkami, spěchají k prodejním stánkům. Mou pýchou doma je stromek bouganvilley, který získal už několik ocenění. Přivezl jsem si ho domů jako „řízek“ ze zájezdu na Mallorcu. Zakořenil, vyrostl. Zkrátil jsem ho na bonsai. Při péči o své rostliny mě vždycky prostoupí klid, pohoda, zbavím se všech starostí. Není nejmenších pochyb o blahodárném působení květin, stromů a přírody vůbec, to věděli lidé už dávno před námi.

 

Miroslav Horský se narodil v roce 1957 v Praze. Vystudoval gymnázium a poté se vyučil zahradníkem. Věnuje se výstavbě zahrad, parků, golfových hřišť, zároveň druhým rokem pracuje jako kurátor sbírky bonsají a japonské zahrady v Botanické zahradě Praha – Troja. Navštívil různé asijské země, které jsou kolébkou tohoto umění, za prezentaci svých bonsají po celé Evropě získal mnohá ocenění. Je dědečkem dvou malých vnoučat.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: autorka

Nápadnou dominantu krajiny na rozmezí Českého ráje a Podkrkonoší tvoří vrch Kozákov. Vystupuje do nadmořské výšky 744 metry a širší veřejností je vnímán zejména jako „kopec drahých kamenů a dalekých výhledů“.

           

Kozákov je místem nepochybně majestátným a možná i poněkud tajemným, byť původ jeho názvu byl zcela prozaický – na travnatých stráních kopce se prý kdysi hojně pásly kozy. Odedávna se též traduje, že kamínek, který tu pasáček zvedl ze země a hodil po loudajících se kozách či ovcích, měl větší cenu než celé stádo…

 

 

Za krásou drahých kamenů

Výjimečnost Kozákova je totiž dána zejména mimořádně pestrou kamennou, přesněji řečeno horninovou, stavbou nitra kopce. Během dávné geologické minulosti se tu několikrát probudila mohutná sopka a chrlila lávu do širokého okolí. Svědectvím toho je i tmavá, místy načervenalá či zelenavá hornina melafyr, odkrytá stěnou někdejšího lomu na jižním svahu. Odtud i z přilehlého okolí pochází nejvíce drahokamových odrůd křemene – zejména achátových a chalcedonových „mandlí“, ametystových krystalů, úlomků jaspisových žil i některých dalších, jinde vzácných nerostů.

 

 

K prohlídce vskutku unikátních drahých kamenů, a to nejen místních, ale i poněkud exotických, zve malé muzeum na okraji obce Kozákov, přímo ve stavení pana Votrubce, který je i majitelem proslulého lomu. Chloubou zdejší muzejní expozice je mimo jiné Ametystová komnata – výklenek, obložený destičkami z krásných, do fialova zbarvených kamenů. Návštěvu muzea lze spojit i s krátkou vycházkou do nedalekého lomu. Kámen melafyr se zde už dávno netěží, ani vytloukání kamenů z lomové stěny není dovoleno, jednak z bezpečnostních důvodů a samozřejmě i proto, že jde o součást národní přírodní památky Kozákov. Pokud se na nás štěstí přeci jenom usměje a v kamenité suti na dně lomu najdeme kamennou mandli – tedy větší či menší achátovou kuličku – pan Votrubec nám ji ve své dílničce ochotně vybrousí a vyleští do drahokamové podoby.

 

Přehlédneme čtvrtinu Čech

Nejvyhledávanějším místem na Kozákově je ovšem až vrcholová partie kopce, dostupná silniční odbočkou z Bačova přes Komárov a také několika značenými cestami, včetně červeně značené „magistrály“ – Zlaté stezky Českého ráje. Od roku 1928 stojí na vrcholku turistická chata (na snímku), nesoucí jméno významného českého politika z 19. století Dr. Františka Ladislava Riegra, rodáka z nedalekých Semil.

 

 

Mnohem mladším objektem v sousedství chaty je rozhledna, nabízející jeden z nejúchvatnějších kruhových výhledů v severovýchodních Čechách. Severní obzor vyplňují hřbety Krkonoš a Jizerských hor, přecházející do rozlehlého a malebně zvlněného podhůří na Železnobrodsku a Semilsku. Severozápadní výseči dominuje silueta Ještědu s třpytivou věží na vrcholku, v povzdálí rozpoznáme také Ralsko s Lužickými horami, výraznými konturami se vyznačují též půvabné partie nedalekého Pojizeří u Malé Skály a pod vyhlídkovou Kopaninou.

Na západní straně se rozprostírá město Turnov, nepřehlédnutelná je i „sourozenecká“ dvojice Velkého a Malého Bezdězu a za průzračného počasí se na obzoru objeví i typická kupa naší národní hory Řípu. Takřka letecký pohled se pak otevírá na jihozápadní a jižní stranu s táhlými plošinami a členitými hřbety pískovcových skalních měst v Českém ráji, kterým dominují „bachraté“ sopečné vrcholky Mužského, Vyskře a zejména dvojice bizarních věží Trosek.

 

Skrýše lupičů a padělatelů mincí

K méně známým zajímavostem národní přírodní památky Kozákov patří členité pískovcové skalní útvary, souhrnně označované jako Drábovna. Na západním svahu kopce tvoří tři samostatné celky – strmě ukloněné „kry“, mezi kterými klesá červeně značená cesta z vršku Kozákova do obce Vesec. V nejvýše položené skalní partii mineme uměle vyhloubenou světničku Drábovnu, ve které prý přebývali loupežníci, kteří si tu skrývali svoji kořist. Podle jiné verze šlo o místo dávného strážního stanoviště, jisté však je jen to, že tato poněkud nehostinná místnůstka dala členitému skalnímu městu pod Kozákovem pojmenování.

Také v nižším patře skal se v lesních porostech skrývá několik zajímavých míst, včetně tajemných převisů a malých jeskyní. Například krátká odbočka směřuje k Babí peci, což je poměrně široký, ale jen několik metrů hluboký skalní převis. Někdejší archeologický výzkum dokázal jednak pravěké osídlení tohoto místa a také to, že ve středověku sluj sloužila i k nekalým účelům jako penězokazecká dílna. Z okrajové hrany spodního patra pískovcových skal pod Kozákovem můžeme nahlédnout i do hlubin jakéhosi „mini-kaňonu“, sevřené rokle s romantickým pojmenováním Měsíční údolí.

 

Úzkými Průchody do Klokočských skal

Podkozákovská obec Vesec leží při silnici s autobusovým spojením do Železného Brodu a Turnova, pokud nám však zbývá ještě dost čas a elánu, můžeme po červených značkách pokračovat do nedaleké a vskutku pozoruhodné pískovcové oblasti Klokočských skal. Dojdeme k ní přes vísku Klokočí, nad kterou se jako mohutná přírodní závora zvedá asi dva kilometry dlouhá a místy téměř sto metrů vysoká pískovcová skalní stěna. Ještě v Klokočí v ní najdeme zbytek uměle vytesané staré kovárny se sochou sv. Jana Nepomuckého, ale červené značky se záhy noří do úzké temné průrvy, zvané Průchody. Je totiž průchodná a strmé kamenné schodiště jí stoupá na vrcholek pískovcové plošiny, kde je křižovatka turistických cest.

 

 

K rozeklané hradní zřícenině

Červené značky se odtud proplétají Betlémskými skalami do Turnova, do „útrob“ Klokočských skal směřují dvě žlutě značené trasy. Pokud se vydáme jižním směrem, tedy k Rotštejnu, tak si ze skalních okrajů můžeme vychutnat krásné výhledy do severních okrajů Českého ráje. Dominuje jim už důvěrně známý vrch Kozákov, působivé partie vytváří i soustava skalních bloků a věží, lemujících příkrou skalní stěnu. Například přímo nad Klokočím se zvedá mohutné skalisko Radnice, u cesty zase mineme poněkud „bachratý“ útvar Džbán.

Terén, kterým se zde stezka proplétá, je docela členitý a uzavírá jej romantická scenérie se zříceninou hrádku Rotštejn. Během jarních a letních víkendů je přístupná veřejnosti, ale za bližší poznání stojí i její blízké okolí. Zbytky hradního zdiva zde doslova splývají se skalním podkladem, v pískovcových stěnách zaujmou uměle vyhloubené světničky, temná sklepení a také působivá skalní věž, prostoupená velkým oknem. Z Rotštejna to už není daleko k silniční křižovatce Podloktuší se spojením do Turnova.

 

V suterénu skalního města

Od rozcestníku nad klokočskými Průchody to po žlutých značkách můžeme vzít i na opačnou stranu (směrem k Turnovu) a poznat tak poněkud odlišnou tvář zdejšího skalního města. Tuto část Klokočských skal totiž tvoří soustava hlubokých roklí a jednou z nich se vine i naše trasa. Skalní útesy na svazích rokle s porostem křivolakých borovic se vyznačují velkou členitostí se spoustou převisů, výklenků a dokonce i podzemních útvarů – jeskyní. Vznik tohoto pozoruhodného skalního „suterénu“ odborníci vysvětlují rušivou činností vody, která prolíná horninou a ze souvrství pískovců postupně vyplavuje méně odolné polohy.

 

 

Nejznámější zdejší jeskyně, a zároveň největší v celém Českém ráji, se nazývá Postojná (na snímku) a na povrch ústí pod skalním převisem, přímo nad turistickou cestou. Pokud s sebou máme baterku či jiný zdroj světla (vystačíme si i s mobilem), můžeme nahlédnout do zdejšího podzemí. Dovnitř to sice jde jen „po čtyřech“, ale hned za malým otvorem se jeskyně rozšíří do překvapivě prostorné síně s několika bočními kukaněmi. Také do protější skalní stěny se zahlubuje několik menších jeskyní, z nichž nejzajímavější Husova kaple dostala název podle pozoruhodného podzemního výklenku – „kazatelny“. Řada zdejších pískovcových jeskyní a převisů je významná i z archeologického hlediska a tak není divu, že celá oblast Klokočských skal je chráněna v přírodní rezervaci.

 

Autor: Jan Vítek, Foto: autor

O Češích se hovoří jako o národu houbařů. Snad každá rodina má ve svém středu někoho, kdo rád a často vyráží do luhů a hájů lovit děti vlhka, jak se jim říkává. Ale v ostatních (nejen) evropských zemích to není běžné.

 

Ne všechny národy houby sbírají, natož tak vášnivě jako Češi. Za jejich oddémonizování můžeme vděčit několika lidem. Na špici lze bezesporu posadit Františka Smotlachu. Jeho život však nebyly jen houby. Naopak. Zasáhl do historie řady sportovních oborů.

 

 

Narodil se 30. ledna 1884 v osadě Kopec svatého Jana jako prvorozený syn rolníka a sadaře Jana a jeho ženy Anny. S houbami ho seznamovala babička, poprvé na ně vyrazil jako pětiletý. Houby nahrazovaly nemajetné rodině část jídelníčku. Zamiloval si je tak vášnivě, že už jako dvanáctiletý student reálného gymnázia denně navštěvoval hubný trh v Hradci Králové. Vedle toho velmi pilně chodil do Sokola a zdokonaloval své tělo.

 

Ve zdravém těle, zdravý duch

Po maturitě studoval na pražské Karlově univerzitě přírodní vědy. Jeho přednášející, profesor Josef Velenovský, v něm rozpoznal talent a ambice a udělal z něj nejprve asistenta a později i blízkého spolupracovníka v botanickém ústavu. Vedle přednášek z přírodních věd navštěvoval také kurz pro učitele tělocviku na středních školách. Fyzičku si i po příchodu do Prahy nadále zlepšoval v místním Sokole. Po absolutoriu krátce učil na žižkovském reálném gymnáziu tělocvik a tělesná výchova byla hlavní náplní jeho aktivního pracovního života. V roce 1910 byl jmenován lektorem tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově, kde se o dvě desetiletí později stal prvním docentem téhož v Československu.

Ve dvacátých letech vybudoval na škole Tělovýchovný ústav, předchůdce pozdější Katedry tělesné výchovy. Spojením lektorátu tělesné výchovy při Českém vysokém učení technickém, který také zakládal, vznikl Ústav pro tělesnou výchovu a sport, jehož se stal ředitelem. Nedlouho po jmenování lektorem na UK založil ještě jeden prospěšný spolek, Vysokoškolský sport, známý pod dnešním názvem Univerzitní sportovní klub. Šlo o samosprávnou studentskou organizaci vysokých škol, kde její členové (studenti VŠ) sportovali zdarma. Jejich povinností ale bylo pomáhat při údržbě cvičišť. Zájemci z řad dětí platili za vstup na sportoviště jednu korunu, dospělí dvě. V roce 1939 byl v návaznosti na uzavření vysokých škol předčasně penzionovaný a vrhl se na svou další lásku, houby.

 

Houbařská vášeň

V roce 1909 otevřel ve svém vinohradském bytě bezplatnou mykologickou poradnu, aby o deset let později stál u zrodu Časopisu československých houbařů a jeho snahy na poli houbařství vyvrcholily spoluzaložením Československé mykologické společnosti, jejíž byl celoživotním předsedou a jíž vymyslel i heslo: „Chraňte naše krásné lesy a houby v nich“.

Ve svých aktivitách měla pořádání osvětových besed, přednášek, kurzů či společných vycházek nebo výstav. Houbám věnoval i svou první vědeckou práci, monografii České houby hřibovité. O houbách dokázal vyprávět poutavě a přitom poučeně. Svou mimořádnou pílí a nadšením pro věc se mu podařilo učinit několik objevů, které vyvrátily některé lidové pověry. Šlo především o jedovatost některých hub. Vydal i několik publikací, ze kterých jsou zásadní dvě – Houby v kuchyni z roku 1935 a především Atlas hub jedlých a nejedlých z roku 1947 s barevnými fotografiemi. Podklady pro ni získával i od čtenářů mykologického časopisu a neopomněl jim jmenovitě – každému zvlášť – v knize poděkovat. Perokresbami knihu doplnil jeho syn Miroslav.

Veškerou svou činnost by nemohl provádět, kdyby po svém boku neměl oddanou manželku, která ho všemožně podporovala, pomáhala mu s administrativou a přepisovala všechny rukopisy na stroji. S paní Růženou Růžičkovou se oženil v roce 1912 a měli čtyři děti. Děvčata Jarmilu, Růženu a Evu a syna Miroslava, který šel v otcových stopách. František Smotlacha zemřel 18. června 1956.

 

Pokračovatel rodu

Syn Miroslav pokládal pokračování v otcově započatém díle za svou povinnost a samozřejmost.

Narodil se 22. září 1920 na Vinohradech a po studiu na gymnáziu v Křemencově ulici vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Jeho oborem bylo potravinářství. Po promoci nastoupil na dva měsíce na vojnu a pak byl až do svého penzionování technolog-vedoucí technického rozvoje a výzkumu na generálním ředitelství o. p. Mrazírny. Od mládí byl velký sportovec a samozřejmě skaut. Jeho vedoucím byl legendární Jestřáb – Jaroslav Foglar.

Do práce v Československé mykologické společnosti se zařadil na plno až po smrti svého otce a jeho odkaz bohatě rozšířil. Vedle psaní článků (občas i pod pseudonymem L. M. Růžička) se věnoval také praktickému využití hub. Nejpopulárnější jeho knihou z této oblasti jsou Houby v kuchyni (spolu s Milošem Josefem Pulcem), jejíž první vydání vyšlo v roce 1964. A v roce 1983 spatřil světlo světa slavný Atlas tržních a jedovatých hub. Tajemství úspěšného houbaře vedle chodecké výdrže a ostřížího zraku podle něj tkví v tom, že „musí vědět KAM, KDY a NA CO vyrazit“. Sám důrazně říkával: „Riskování do houbaření nepatří. Sbírejte jen to, co dokonale znáte.“

Byl dlouholetým jednatelem Československé, později České mykologické společnosti, stal se soudním znalcem v oboru mykologie a věnoval se i posudkům a doporučením v řešení dřevokazných hub v objektech. Přivedl k této práci i svou dceru Zuzanu.

V roce 1950 se oženil s paní Miluškou Křivánkovou a narodily se jim dvě děti – syn Tomáš, který tragicky zahynul krátce před dokončením vysoké školy, a dcera Zuzana (1951). Zemřel 6. června 2007.

 

Paní architektka Zuzana Lukešová nezapře rodinné geny. Vystudovala architekturu na Českém vysokém učení technickém, ale rodovému „prokletí“ nakonec neunikla. Proto jsme neodolali a zeptali se jí na pár otázek.

 

 

Čím vás architektura tak okouzlila, že jste si ji vybrala jako povolání?

Všichni předpokládali, že budu studovat přírodní vědy. Ale já jsem nechtěla zapadnout do rodinné tradice hub, protože byly všude kolem mě. Zajímalo mě umění a ráda jsem kreslila, takže volba padla na architekturu.

 

Měla jste ve svém rozhodnutí podporu rodičů?

Tatínek byl asi trochu zklamaný, maminka mě podporovala velmi.

 

Ale obloukem jste se k oboru vrátila, že?

Máte pravdu. Věnuji se teď především problematice dřevokazných škůdců zejména dřevokazných hub v objektech. A přitom velmi využívám své stavební a architektonické vzdělání. Vím, kde by mohl škůdce zlobit hodně, kde méně či kde je jeho působení v rámci možností neškodné.

 

Mohou se na vás obrátit s prosbou o radu i laici?

Díky svému profesnímu zaměření mám hodně známých mezi projektanty, takže se na mě obrací s prosbou o konzultaci hlavně oni. Ale přicházejí i dotazy zvenčí. Buď na mě dostanou zájemci kontakt přes známé, nebo přes Českou mykologickou společnost.

 

Podařilo se vám zachránit nějakou stavbu, na kterou jste vysloveně hrdá?

Jestli přímo hrdá, to nevím, ale takových roubených chalup nebo památkově chráněných objektů bylo za mou kariéru hodně. Z poslední doby třeba Pálffyovský palác na Malé Straně. Mám radost, když jdu po Praze a mohu říct, že tady jsme opravovali půdu, tady stropy, nebo jinde sklepy. A často si říkám, co by asi řekli současní nájemníci nebo uživatelé domu, kdyby viděli původní stav.

 

Jste spíše pro modernizaci nebo pro zachování starých prvků?

Spíše pro zachování starých prvků. Pokud se modernizuje, tak aby moderní prvek byl navržen v souladu se stávajícím.

 

Se kterou dřevokaznou houbou se setkáváte nejčastěji?

To se takto nedá jednoduše říci.  Největším „strašákem“ všech majitelů nemovitostí je dřevomorka domácí, ale taková outkovka řadová či zprohýbaná dokážou také hodně potrápit a s jejich působením se setkávám také často. Mezi další časté nálezy patří příkladně trámovky.

 

Jaký je postup při průzkumech?

Každý průzkum má v podstatě základní scénář. Prohlídka na místě, odběr a následná analýza vzorků a na základě zjištěných skutečností vypracování stávajícího stavu poškození a z toho plynoucí návrh sanačních a preventivních opatření. Specifikace každého průzkumu pak záleží nejen na typu stavby, ale i na tom, za jakým účelem je průzkum prováděn. Zda v rámci stavebnětechnického průzkumu v rámci přípravy projektu stavebních úprav, nebo zda se jedná o konkrétní napadení dřevěných konstrukcí dřevokaznou houbou, tam pak se klade důraz na konkrétní návrh sanačních opatření. Před koupí nemovitosti je také dobré znát její stav z hlediska dřevokazných škůdců.

 

Podle nadšení v hlase vidím, že vás práce baví, že?

Jak se dnes moderně říká, je pro mě každý průzkum výzva. I z toho důvodu, že každý dům či stavba je jedinečná a musíte k ní tak i přistupovat. U starších staveb můžete sledovat stavební vývoj daného domu. Vidíte stropy, které už jednou byly opravované kdysi dávno a opravy jsou třeba špatně provedené. Nebo naopak se odhalí malované stropy. Případně se ukážou chyby, které před námi naši předci dělali. Anebo samozřejmě naopak, objeví se věci, které bychom od nich měli převzít. Děti se mému pracovnímu zápalu často smějí a říkají, že dědu, mého otce, jsem často kritizovala pro houbařskou „posedlost“ a přitom jsem stejná.

 

Děti se houbám věnují?

U dcery, resp. její dcery, mé vnučky Lucinky, se kruh uzavřel, protože se narodila a vyrůstá v královéhradeckém kraji, nedaleko rodiště mého dědy a velmi ráda cvičí, takže možná bude pokračovat tímto směrem, zatím jí ale nejsou ani dva roky.

 

Autorka: Jitka Neureuterová, Foto: archiv Zuzany Lukešové, Miroslav Martinovský a autorka

Značku RicPic založila Karolína Masopustová na mateřské dovolené. Bez větších ambicí, čistě jako relax. Psal se rok 2015. Brzy měla tolik práce, že jí na spánek zbývaly tři hodiny denně.

 

Právě tehdy se rozhodla dát dohromady menší tým švadlenek. Dnes kolem sebe má Karolína několik maminek a babiček, které v Jizerských horách pod značkou RicPic šijí oblečení z vlastních designových látek s autorským potiskem. Pracují spolu už nějaký ten pátek. Jak jim to dohromady klape a jak se této české handmade značce daří, jsme se zeptali přímo její zakladatelky. 

 

 

Kde se vzal, Karolíno, nápad založit si vlastní značku s dětským oblečením?

Roky jsem snila o vlastním podnikání. Pořád jsem čekala na nějaký skvělý nápad. Nad tím, že by mě mohlo živit zrovna šití, jsem zprvu vůbec nepřemýšlela. Vlastně až v posledním zaměstnání jsem začala koketovat s myšlenkou, že bych mohla oprášit šicí stroj.

 

Co všechno dnes šijete? A jaké zboží z vašeho e-shopu je u zákazníků nejoblíbenější?

Nejoblíbenějším kouskem jsou určitě tepláčky se spadlým sedem – baggy. Kromě nich šijeme sety pro novorozená miminka, mikinky a začínáme zařazovat do nabídky trička, bodýčka, okrajově capáčky a také doplňky jako čepice nebo dámské a dětské tuniky.

 

Pamatujete si, jak vznikl originální název RicPic?

Moc dobře. Asi měsíc jsem si lámala hlavu s názvem, hledala jsem totiž vyloženě něco krátkého a úderného. Název i logo jsem měla hotové asi rok, než jsem se rozhodla s ním oficiálně vyjít ven.

 

 

Kdo vás naučil šít? A co nejvíc ovlivnilo vaši autorskou tvorbu?

Základy šití mám určitě odkoukané od maminky, která na mě a sestru šila prakticky až do dospělosti. Nejvíc mě ovšem ovlivnily a stále ovlivňují moje dcerky Agáta a Klaudie.

 

V máminých šlépějích

O tom, kde se v ní vzala láska k šití, Karolína hovoří na úvodní stránce e-shopu ricpic.eu.  „Narodila jsem se v roce 1985, tedy v době, kdy na pultech obchodů s oblečením nebyl moc velký výběr. Celé dětství na mě a na sestru šila maminka. Vzpomínám si, jak se děti ve školce divily, že mám nějakou „jinou“ manšestrákovou bundu. Když mi bylo dvanáct a vrátily se do módy zvonáče, tak mi je mamka ušila. Byly tmavě modré a vypadaly krásně. Stejně tak později kapsáče – v době, kdy byly in, stály neskutečně moc peněz a daly se koupit jen v několika málo obchodech. I ty mi máma ušila a vypadaly ohromně. Především díky ní jsem si šití zamilovala.“

 

Na co byste nalákala zákazníky, kteří o vaší značce zatím neslyšeli?

Nalákala bych je na kvalitní materiály a zpracování. Tvoříme v malých kolekcích, mám pár vlastních designů látek, které se nedají jinde koupit, takže určitě i na originalitu.

 

Jakým způsobem vznikal RicPic tým a jak dnes vypadá?

Dohromady nás je pět žen, čtyři jsme maminky na mateřské dovolené a jedna z nás už je dokonce babičkou. Všechny pracujeme u sebe doma, tak jak se nám to časově hodí.
Začít budovat tenhle náš maličký tým pro mě byl těžký krok. Nebylo jednoduché dát někomu jinému, a v té době ještě cizímu, do ruky střihy. Měla jsem strach, jak budou věci ušité a celkově se to ve mně pralo, ale nebyla jiná cesta. V době, kdy jsem se poprvé začala porozhlížet po nějaké výpomoci, jsem spala 2-3 hodiny denně, což bylo šílené. 

 

Jaká vlastnost vás jako šéfovou nejlépe charakterizuje?

Řekla bych, že asi vstřícnost. V zaměstnáních, kterými jsem prošla, jsem zažila různé šéfy a mám jasnou představu o tom, jaká bych nikdy být nechtěla. Cítím vděčnost za to, že jsem měla štěstí na tak skvělé ženské a že nám to společně klape. Chci, aby se jim dobře pracovalo, měly vše, co potřebují, a byly prostě spokojené.

 

Máte vlastní dílnu?

Zatím mám ještě vše namačkané v panelákovém bytě. Mám tu osm metrů čtverečních, kam se snažím vejít, látky jsou samozřejmě ale i všude jinde po bytě. Během pár měsíců bych nicméně měla být přestěhovaná ve velké dílně a dokonce budu mít i obchůdek. Moc se na to těším, je to splněný sen.

 

Máte oblíbený materiál, ze kterého šijete? A materiál, který jako žena ráda nosíte?

Šiju hlavně z teplákoviny a úpletů s příměsí elastanu, většinou je to v poměru 92 procent bavlna, 8 procent elastan. Sama tyto materiály moc ráda nosím. 

 

Jak se dá spojit podnikání s péčí o malé děti? Máte recept, co funguje?

Kdyby existoval nějaký recept, hned bych si o něj řekla. Je to náročné, a čím jsou děti větší, tím víc. Nevýhodou podnikání z domova je, že jste vlastně neustále v práci, protože k ní každou volnou chvilku odbíháte. Nejde to rozdělit, nejde přepínat a často nevím, kam dřív skočit. Často také pracuju s holkami na klíně, protože je prostě potřeba něco dodělat a není zbytí. Aby to ale nevypadalo, že si stěžuju, musím hned dodat, že mám tenhle chaos ráda.

 

 

Nakupujete pro své děti vůbec oblečení v klasickém obchodě?

Ano, ale s rozumem. Celou problematiku textilního průmyslu si uvědomuju a tak k tomu i přistupuju. Hodně věcí na holky jsem podědila nebo pořídila v bazárkách. A stejně tak i my posíláme dál kousky, ze kterých vyrostou.

 

Jaký je Jablonec nad Nisou místem pro podnikání?

Myslím, že skvělé, protože tady máme spoustu úžasných a šikovných malých podnikatelů.

 

Jaké jsou vaše oblíbené handmade značky?

Obdivuju MMMoje, Ababu, PomPom kulíšky, HANK, Woodenland – za těmito značkami stojí úžasní a inspirativní lidé, kterým moc fandím.

 

Na závěr se nemůžu nezeptat, jakým způsobem vlastně relaxujete…

Největší relax je pro mě procházka přírodou s manželem a dcerami, to miluju. No, a pak spánek, toho totiž maminky nemají nikdy dost.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: Color Pix

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test