český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Dopřejme si v našem putování po záhadách české historie zase trochu tajemnosti vyvolávající jemné mrazení v zádech z pochybností, zda opravdu neexistují mezi nebem a zemí věci, které… Vypravíme se na známý hrad Trosky, který má charakteristický tvar dvou čedičových sopouchů, jenž nemá ve světě obdoby. Známý německý cestovatel a přírodovědec A. Humpoldt je dokonce nazval „osmým divem světa“.

 

Hrad se dvěma věžemi Pannou a Babou je jedním ze symbolů Českého ráje, který ročně navštíví bezpočet turistů. Byl postaven v posledních letech vlády Karla IV. nebo po nástupu jeho syna Václava IV. a prvním známým majitelem a patrně i zakladatelem byl Čeněk z Vartemberka. Poprvé je připomínán k roku 1396.

 

Díra vedoucí do pekla?

Čedičové sopouchy byly osídleny nejpozději v mladší době bronzové a v mladší době železné se staly centrem rozsáhlé opevněné plošiny využívající okolní pískovcové skály. Žili zde Keltové a patrně tu měli jakýsi posvátný okrsek – i dnes magická krajina Českého ráje jim sloužila jako sakrální zóna, do níž se vstupovalo pouze za účelem provádění obřadů a rituálů. Podle záhadologů je sem přilákala puklina ve skále na jižním svahu, která má být až 600 metrů hluboká a jíž se říká Díra do pekla. Mohli v ní vidět „bránu do jiných světů“ neboli do zásvětí.

Existuje zajímavé svědectví z června roku 1841, kdy se mladý mlynář Jakub ze Žampachu vydal večer za svou milou do vesnice pod hradem. Ve tmě však sešel z cesty a dostal se až k pověstné „díře do pekel“, z níž měli v noci vylézat čerti, propadl panice a spadl do ní. V podzemí se vydal za světlem a dostal se do hradu, který nebyl zničený, ale skvěl se ve své bývalé kráse. Mlynář viděl zbrojnoše a slyšel prapodivnou řeč, spatřil i mladíka, který vysypal na plášť z poháru zlaťáky. Jeden z nich se zakutálel až k Jakubovi. Když se na nádvoří objevili psi, mlynář se raději začal rychle soukat zpátky do tmy a udeřil se do hlavy tak silně, až ztratil vědomí. Přišel k sobě druhý den ráno – ležel na louce kousek od zlověstné díry a v ruce svíral onu zlatou minci dosvědčující, že to vše nebyl jen pouhý sen...

 

Úkryt opatovického pokladu?

Už Čeněk z Vartemberka začal pod hradem budovat rozsáhlé podzemní chodby, které využívaly četných puklin a jeskyní v pískovcových skalách tvořících okolí zdvojeného čedičového sopouchu. Postupně tak vznikl skutečný labyrint, který měl několik východů umožňujících v případě obležení hrad tajně zásobovat či únik obránců. V podzemí měla být také jezírka, z nichž se brala voda, protože hrad neměl a nemá vlastní studnu.

Na počátku 15. století získal Trosky Ota z Bergova, jenž se měl zmocnit legendárního opatovického pokladu známého ze Starých pověstí českých A. Jiráska. Viděl ho při své utajené návštěvě kláštera císař Karel IV. – první místnost byla plná stříbra, druhá zlata a třetí cenností. Podle jedné verze benediktýnští mniši poklad před útokem husitů ukryli tak důkladně, že se ho už nikdy nepodařilo najít, podle druhé ho objevili kartuziáni a odvezli do valdického kláštera, podle třetí (a nejpravděpodobnější) ho ukradl Ota z Bergova a odvezl na Trosky. Ukryl ho buď v rozsáhlém podzemí, nebo ve skalním jehlanu, na němž stojí věž Panna. V ní má být vchod do nitra skály, který je zavalen obrovským kamenem, s nímž se zatím nikomu nepodařilo pohnout.

Trosky odolaly obléhání husitů, v roce 1455 je získal Jan Zajíc z Házmburka a o dvanáct let později je dobylo vojsko Jiřího z Poděbrad. Sláva hradu definitivně skončila za třicetileté války, když jej v roce 1648 vypálili Švédové.  Trosky se změnily v romantickou zříceninu.

 

Kudy do podzemního labyrintu?

Dvě charakteristické věže hradu - vyšší Panna a nižší Baba - podle pověsti připomínají dvě znesvářené majitelky, matku a dceru. V sedle mezi nimi vyrostl dvoupatrový palác a další stavby, které poskytovaly jak bezpečí, tak pohodlí, ač dnes působí trochu ponurým dojmem. Před úplnou zkázou zachránilo hrad až 19. století vyhledávající romantismus. Tehdy se také pokusili proniknout do podzemního labyrintu první odvážlivci v naději, že najdou nějaký poklad. Zachovala se o tom řada poměrně hodnověrných zpráv hovořících o vytesané chodbě dlážděné plochými pískovcovými deskami. Měla by ústit do jeskyně Sklepy vzdálené asi 500 metrů od hradu, která je skryta v zalesněném svahu mezi skalisky. Z ní ale vede několik chodeb různými směry, všechny jsou však slepé, místy silně zanesené naplaveným pískem, který někde dosahuje výšky až dva metry. Některé chodby končí závalem působícím dojmem, že byl způsobem úmyslně. Možná tuny písku opravdu brání přístupu k podzemnímu jezírku, o němž se zachovalo svědectví z let před druhou světovou válkou, za nímž prý jsou nízké, železem pobité a zkorodované dveře a za nimi... Fantazii se opravdu meze nekladou.

Ale ani to není poslední záhada známého hradu.  Vstup do podzemí se na něm dosud nepodařilo objevit (snad bude opravdu pod balvanem v Panně), ale podle pověstí mají existovat nejméně další dva vstupy do podzemního labyrintu – první by měl být kdesi na jihovýchodním svahu a dosud se ho nepodařilo objevit, druhý ve velké jeskyni na západní straně pod mohutnou skálou, která zvenčí vypadá jako umrlčí hlava a jíž se říká Kostelík.

Pokud byste se chtěli pokusit odhalit tajemství Trosek sami, pamatujte, že to může být i velmi nebezpečné. Podle psychotroniků je tu přemíra negativní energie jako pozůstatek toho, že na louce před hradem bývalo popraviště.

 

Autor: Jiří Bílek, Foto: Pixabay

V roce 1993 Valné shromáždění OSN rozhodlo, že počínaje rokem 1994 bude každoročně 15. květen vyhrazen Mezinárodnímu dni rodin. Při té příležitosti si připomínáme důležitost, kterou rodiny pro naši společnost mají, ale i to, že v křesťanském chápání jsou zakotveny ve stvoření. Nad důležitostí rodiny z křesťansko-psychologického pohledu sezamýšlí dr. Jaroslav Šturma.

 

Můj zorný úhel na problematiku je převážně z hlediska psychologie, jsem dětský psycholog. V minulosti bylo třeba především prosadit chápání dítěte jako lidské bytosti se vším všudy, nedělit ho na jeho část tělesnou a duševní. To souvisí s pohledem na člověka vůbec. Tradiční model bývá redukcionistický, třeba v medicíně, ale mohli bychom ho aplikovat celkově na společenské vědy o člověku.

 

Člověk – tvor rodinný

Podařilo se prosadit, že je třeba se na jedince dívat celostně, že ho nelze rozparcelovat na část, která patří pedagogům, lékařům, kněžím, ale že do všeho vstupuje jedinec celý se vším všudy. Je tu jakési tajemství člověka, subjektivní stránka, která je jedinečná, neopakovatelná. Je v něm zašifrována i tehdy, kdy to nelze sdělit, třeba v případě nenarozeného dítěte nebo v případě člověka s nějakým postižením, který se s námi nedomluví. Další krok nám umožní vidět i harmonii stvořeného, velikost nejenom ženy, ale i muže, velikost každého z nich. To jako teze platilo odjakživa; když říkal Aristoteles, že člověk je zoon politikon, tedy tvor společenský, tak dnes bychom řekli: člověk je rodinný tvor. Aby mohl být tím, čím od počátku potenciálně je, k tomu je třeba především společenství rodiny, která je tu míněna jako společenství založené na trvalých vztazích.

 

Skutky jdou za nimi

Nám, křesťanům, to není tak cizí, manželství je zamýšleno jako skutečnost promítající se do věčného řádu. Nevidím tu žádný rozpor. I v papežských dokumentech se mluví o rodině a manželství, jako jejím předpokladu, jedním dechem. Pečeť věčnosti v té duchovní dimenzi přesahuje osobní čas a prostor každého i v rovině psychologické. Je tu vedle dědičnosti genetické něco, co bychom mohli nazvat dědičností „extrabiologickou“, která znamená předávání. Samozřejmě je možnost v genech, ale podmínky pokračujícího stvoření jsou v životě rodinném. Některé zkušenosti dítěte z rodiny se neprojeví a nepřenášejí bezprostředně. Jsou doklady, že někdy jde o přenos přes generaci. Je to někdy tak naznačeno i ve Starém Zákoně: „jejich skutky jdou za nimi“, totiž že se dobré i negativní důsledky projeví přes několik pokolení.

 

Rovnost, ne uniformita

Jiná věc je, že, jak říkají lékaři, první linie styku s narozeným i ještě nenarozeným tvorem poukazuje na specifickou úlohu ženy – matky, s kterou se dítě setkává jako první. Je to velice komplexní a složité. Schopnost citlivého přijetí, vnímavého setkání s dítětem, se někdy nazývá intuitivní rodičovství. Transgenerační spjatost a provázanost a intuitivní rodičovství je komplexní schopnost intuitivním způsobem spolutvořená zkušenostmi té ženy s jejími vlastními rodiči.

V komunistických letech byla rodina místem privátním, do kterého se obtížně pronikalo ideologií, a to byl jeden důvod, proč se zdůrazňovala kolektivní výchova. Z etických důvodů by si nikdo takovýto experiment nenaplánoval, ale tady to bylo. Tomu vděčíme za negativní zkušenosti špatné pro vývoj společnosti, když pod falešným důvodem naplnění ženské role a dosažení ženské velikosti uděláme něco s rodinným prvkem. To nelze dělat beztrestně. Ten pokus činil ženu ne rovnou muži, ale stejnou s mužem. Rovnost v rozdílnosti, jednota v odlišnosti, jednota v doplňování, komplementaritě, poslání, které tvoří velkou harmonii života a také jeho rozmanitost, je tady nahrazena uniformitou.

 

Nejsme anonymní masa

To bylo pro minulou dobu charakteristické, toto záměrné klamání bylo v mnoha rovinách. Mluvilo se o jednotné škole, ale byla to škola uniformní, která všechno „zglajchšaltuje“, nacpe do jednoho konfekčního vzoru. Nevytváří děti originály, ale průměrného transparentně průhledného nenápadného jedince. Je důležité si říci, že jsme zažili na vlastní kůži deformace způsobené komunismem, liberalismem, materialismem, neúctou k člověku, neúctou k individuálním a rodovým odlišnostem a prožíváme to emocionálně zjitřeně. Říci tomu všemu NE nestačí. Trvá pokušení pod jinou barvou upadnout do podobných neporozumění a chyb. Za dobu minulou vznikl ve světě koncept, kterému se říká androgynie. Jsou o tom psychologické knihy autorů, kteří se tak pokoušeli sami vyrovnat ve společnosti s tím, s čím se nedovedou vyrovnat ve svém vlastním životě. Chtějí sobě porozumět prostřednictvím druhých. Chybí-li tam reflexe vlastní zkušenosti, jsou to díla nepodařená. Idea je pak taková, že muži a ženy by měli být vlastně úplně stejní a že to příroda tak nedobře zařídila: nakonec se dopracujeme ke klonování a nevím, čeho ještě se dočkáme. Z jejich pohledu není nic definitivně ztraceno.

 

Dítě není v izolaci

Cesta, která je uniformitou, zestejněním, je cesta do záhuby, protože je to cesta pýchy. Je známo, že schopnost intuitivního rodičovství je dána člověku jako rodu, není dána člověku jako muži nebo ženě. To znamená, že každá schopnost, funkce, možnost, kterou člověk má, např. schopnost řeči, je umožněna tím, že má připravena náležitá centra v mozku, ale nenaučí se mluvit, pokud není ve světě řeči. Jedinečné je to, že dítě je schopno se naučit řeči, což je dáno tím, že ono vlastně po celou dobu těhotenství matčinu řeč slyší. Existují záznamy zachycující zvukový svět dítěte před narozením, je to jako na živé ulici. Dítě nežije v izolaci. V okamžiku narození je díky zkušenosti devíti měsíců předtím senzibilizováno, připraveno reagovat na lidskou řeč citlivě a vnímavě. Jakmile dítě zaslechne lidskou řeč, reaguje vznícením pozornosti a v souvislosti s vývojem v určitém období začne broukat, žvatlat, až začne tvořit slova. Ale bez těch předchozích devíti měsíců tomu tak nebude. To je kontinuita vývoje. Když je dítě po narození chováno v izolaci, oslovení přichází jen zřídka, dochází k nevratným poškozením mozku, řečových center, která mají podobný ráz, jako by někdo poškodil mozek třeba způsobem fyzickým.

 

Biologické rodičovství

Dokonce se shledává, že v mozkových oblastech jsou pod elektronovým mikroskopem zjistitelné nápadnosti a změny, čili moc psychologických podnětů stimulů je obrovská nejenom v psychologickém smyslu, ale jde do podstaty biologických předpokladů lidství. Uvědomujeme si tu, jak dítě uměle vypěstované, uměle vytvořené, je handicapováno od samého začátku podstatným způsobem. Vidíme, že muži v tomto případě není nic platná schopnost intuitivního rodičovství proto, že šanci těsné symbiotické komunikace a soužití s tím dítětem nemá. Není to tak zařízeno. Současný vývoj psychologických výzkumů novorozence se rozvíjí obrovskou rychlostí. V podstatě se dnes přepisují všechny učebnice. Když já jsem se učil před třiceti lety vývojovou psychologii, tak se začínalo až od porodu, s tím, že novorozenec je pasivní tvor, pro nějž je důležité, aby se najedl, aby měl teplo a pokud možno nerušit.

 

Intuitivní rodičovství

To se totálně změnilo. Dnes se ví, že novorozenec, je-li předcházející vývoj takový, jak má být, je aktivní tvor, partner pro komunikaci, který je připravený a dychtivě na ni čeká. Jeho signály je potřeba umět vnímat. To patří k takzvanému intuitivnímu rodičovství. Ukazuje se, že děti mají obrovskou kompetenci a schopnost tento vztah aktivně spoluvytvářet. Svého času se objevil i u nás jakýsi módní trend: porod v lokální anestezii pro zmírnění porodních bolestí. Ale nelze anesteticky znecitlivět matku a mít dítě bdělé a čilé. A pokud se dítě narodí obluzené, nereaguje přirozeně. Probíhá-li od normálního okamžiku přirozený porod bez anestetik, rozbíhá se od prvního okamžiku přirozená komunikace, pro kterou ti dva – matka a dítě – jsou jedinečným způsobem připraveni. Ví se dnes také o tom, že když z nějaké falešné emancipace z druhé strany její místo nahrazuje otec, že je v této situaci jako nerozehraný náhradník.

 

Otec není matka

Nemá smysl, aby chtěl být matkou, bylo by to kontraproduktivní, stejně jako kdyby matka chtěla konkurovat otci a chtěla ho nahradit. Poctivě míněné pokusy o přítomnost otce u porodu jsou v tom, že kolem dítěte se okamžitě vytvářejí soustředné kruhy, ochranné valy zbudované tak, že ten nejslabší a nejzranitelnější je uprostřed, než v něm procitne vlastní JÁ, než se stane sebou samým. Dítě není žádným nárokem, je to dočasná konstelace, která začíná od úplně nerozlišitelné jednoty a směřuje k naprosté nezávislosti, samostatnosti na konci toho vývoje. Rodinné prostředí tvoří vnější ochranný rámec, kde se rodina prolíná a setkává s dalšími základními jednotkami společenství. Dítě tyto vrstvy proniká, přerůstá, vstupuje také do světa okolo sebe. Důležitá je přitom komplementarita, ne identita nebo uniformita úkonů a rolí, rozdělení a spolupráce.

 

Autor: Jaroslav Šturma, Foto: Pixabay

Petr Batěk je hercem, který rozhodně nepatří k vyznavačům klidného a pohodlného života. Je typem člověka, který když zrovna nemá práci, musí si ji vymyslet. Ale nedostatkem činnosti rozhodně netrpí. Potkáme ho na divadelních prknech včetně jeviště Národního divadla v Praze. Nedávno pod vedením režiséra Tomáše Magnuska dokončil natáčení první řady seriálu Čechovi, který brzy uvidíme na televizních obrazovkách. Kromě herectví skládá verše, písňové texty, které si sám zhudebňuje, a taky zpívá. Přestože ve své Třinácté komnatě, nedávno odvysílané Českou televizí, přiznal, že ho životní kotrmelce přinutily trochu „přibrzdit“, času na dlouhý odpočinek nemá nazbyt. A když je někde potřeba pomoci, vrhá se do toho s vervou a nasazením.

 

Nedávno vám vyšla v pořadí už třetí sbírka básní. Co pro vás znamená psaní veršů?

Psaní veršů je pro mě v prvé řadě duševní hygiena. Když mám nějaký výraznější pocit, snažím se ho zachytit slovy. Pokud je negativní, vypíšu se z něj, a pokud je třeba krásný, uchovám si ho tak na věky.

 

Většina autorů tvoří na základě nějakých svých vnitřních prožitků, někdy i traumat. Někdo zase pod dojmem čisté radosti, jak je to u vás?

Čerpám ze života kolem sebe a z pocitů, které jsou reakcí na něj. Pro mě je poezie druh komunikace. Netřídím při tom pocity do kategorií. Čím jsou rozmanitější, tím je to pro básníka zajímavější.

 

 

Jste založením spíše optimista, nebo pesimista?

To nevím, je ve mně, myslím, obojí. Ale snažím se být optimistou. V poslední době jsem si to tak naprogramoval a pesimistické myšlení odmítám už v zárodku. Někdy je to těžké, ale jde to. Jsem o tom přesvědčený!

 

Jak váš život ovlivňují vztahy?

Ovlivňovaly ho hodně. V současné době se snažím této nadvlády zbavit a jen si je užívat se vším, co k nim patří. Hodně mých básní je o vztazích, o lásce a zklamání...

 

Bydlíte tak trochu mimo civilizaci – co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Potřeboval jsem místo, kam se můžu schovat před světem. Místo, kam smí jen ti, které mám rád. Místo uprostřed přírody, kde panuje klid a harmonie. Našel jsem ho na maminčině chatě. Je to pro mě oáza klidu a pohody. A co mě k tomu vedlo? Přetlak a také touha najít svůj vlastní ráj na zemi.

 

Kdy jste v sobě poprvé objevil sklony ke kumštu? Ať už to bylo herectví, nebo i hudba, které se také věnujete?

Když si tak vzpomínám, tak asi hned v mateřské školce. Už v dětství jsem v sobě nalezl malého komedianta, který se mnou rostl a sílil. Předváděl jsem scénky, psal povídky, písňové texty atd. S muzikou jsem začal až v patnácti, s profesionálním divadlem v sedmadvaceti.

 

Na internetu lze najít některé vaše písničky, které sám zpíváte, doprovázíte se v nich na kytaru, a některé jsou laděny spíš šansonově. Inspirační zdroj je v případě vaší hudební tvorby podobný jako u veršů?

Nejsem hudební skladatel. Vždycky jsem byl spíše na tu textovou formu vyjadřování, ale v případě mých písniček mě napadá většinou hudba i text současně. Inspirační zdroje jsou stejné. Vlastně, když píšu básně, také při tom slýchám jakousi hudbu, melodii a rytmus.

 

Kde vás vaši příznivci mohou vidět a slyšet jako zpěváka a muzikanta?

Mé písničky jsou na internetu lehce dohledatelné. Připravuji další a také krásný hudební projekt s Patrikem Ulrichem. Ten na rozdíl ode mne hudebním skladatelem je a v mých básních našel pramen inspirace. Kromě toho hraji ve skupinách Pokoj č. 26, The End of Colours a v nově vzniklé kapele Dream Poetry.

 

V Národním divadle hostujete v inscenaci Malý princ. Máte rád Saint-Exupéryho?

Mám! Moje angažmá v této inscenaci bylo zlomové. Vladimír Morávek mi roli pilota nabídl zrovna ve chvíli, kdy jsem si také připadal sám a na poušti. Možná proto jsem Saint-Exupéryho mohl pochopit a ztotožnit se s ním. Vracím se ke svému leteckému vraku téměř každý měsíc a moc rád.

 

 

Čím je pro vás herectví? Berete je jako poslání a možnost se vyjádřit a předat něco ze sebe divákovi, nebo čistě jako profesi?

Samozřejmě, že jako poselství. Nemohl bych trávit čas tím, že bych dělal „jen nějakou“ profesi. Času nazbyt tady nikdo z nás moc nemáme, a proto je třeba dělat jen to, co skutečně chceme. Nebo to co děláme, musíme povýšit na poselství. Těch, kteří dělají „jen nějakou“ profesi, bez lásky a poslání, těch je mi upřímně líto.

 

Jedním z vašich posledních počinů je účinkování v seriálu Čechovi, který brzy uvidíme v televizi. Říká se, že herec, který se neobjeví v seriálu, jako by nebyl. Skutečně to tak funguje?

Popularitu herce diktuje televize a seriál je pro něj příležitostí pravidelně pobývat na obrazovce. Pokud nic netočí, pro veřejnost jako by nebyl. Mluvíme tedy o té mediální stránce, která je součástí hereckého života. Nemluvě o tom, že seriály jsou pro herce sice dočasným, ale jistým chlebem. Je spousta skvělých herců, kteří jsou, ale protože v seriálech nehrají, pro většinu diváků jako by nebyli.

 

Jaký je váš pohled na seriálovou tvorbu?

Nejasný. Doba se zrychlila, a pokud není čas na přípravu a celý proces natáčení probíhá jako v rychlíku, nemůžeme očekávat kvalitní podívanou. Přesto v tom množství seriálů, které v současné době vzniká, můžeme najít perly.

 

Je seriál Čechovi jedním z mnoha, nebo je ve srovnání s ostatními něčím specifický, a tak trochu vybočuje z řady?

Věřím tomu, že vybočuje, protože je takzvaně „vymazlený“. Tomáš Magnusek jej připravoval dlouhé roky, je to jeho dítě a ví o něm I to, co divák nikdy neuvidí. Taková díla i takoví tvůrci ve mně probouzejí respekt.

 

Na tiskovce ke zmíněnému seriálu jste se objevil se svým synem. Půjde v tátových stopách?

Myslím, že ano. Tím, že se často pohybuje po mém boku, má jistý náskok. Letos se mnou třeba moderoval akci na náměstí Republiky v Plzni, která se jmenovala Velikonoce dětem. Nejen on, ale společně s mou třináctiletou dcerou Kristýnkou, stáli se mnou na jevišti v roli moderátorů a vedli si skvěle. Mám z toho velkou radost.

 

Snažíte se jako otec nějak ovlivňovat jeho směřování, nebo to necháte na něm?

Nechávám to na něm. Dobře si pamatuji, že v jeho věku jsem se ovlivňovat také moc nenechal. Stačí, že děti mohou nahlížet do mého světa, rozhodnutí je potom jen na nich.

 

Když se ohlédnete zpět a zhodnotíte své herecké působení – je nějaká role, na kterou jste skutečně hrdý? A naopak, existuje nějaký projekt, u něhož byste byl raději, kdyby se nevysílal?

Všechno co bylo, bylo správně. V umění totiž neexistuje selhávání. Všechny zdánlivé neúspěchy jsou jen přípravou na ty větší, podstatnější boje. Nic bych neměnil. A hrdý jsem na každou postavu, ve které jsem se našel, ať už to je zmiňovaný Saint-Exupéry, Othello nebo Saturnin.

 

Pojďme se ještě vrátit k vaší poslední básnické sbírce Mezi svými rýmy. Kromě toho, že je nádherně ilustrovaná výtvarnicí Michaelou Žemličkovou, má i jistý, řekněme humanitární účel. Můžete se o něm zmínit?

Připadá mi velmi absurdní, že v dnešní komerčně laděné a mnohdy povrchní době existuje poezie, která pomáhá. Naši novou knihu jsme věnovali florbalistovi Radku Zelinkovi, který skončil po brutálním útoku ukrajinských návštěvníků mé rodné Plzně na invalidním vozíku. Byl bezdůvodně pobodán nožem a přišel o nohu a málem i o svůj život. Naštěstí je to silná osobnost, a tak se svou novou situací bojuje statečně. Mám radost, že sbírka Mezi svými rýmy má další a mnohem důležitější důvod své existence.

 

Jaký je váš vztah ke sportu?

V současnosti spíš pasivní. Občas chodím k Pavlu Strouhalovi na Kalah, což je izraelský bojový systém a on mě tam vždycky hodně rychle postaví nohama na zem. Za těch pár modřin to stojí.

 

Je o vás známo, že se kromě herectví věnujete spoustě dalších aktivit, díky nimž jste opravdu hodně vytížený. Je to vaše přirozenost?

Ano, asi je. Je to můj styl života. Rozmanitost mám rád, a tak si ji do života vlastnoručně implantuji. A když jsme u toho, před lety jsem vlastně začínal v divadle Rozmanitostí v Mostě, takže všechno je tak, jak má být.

 

Umíte odpočívat? Jak relaxujete?

Moc to neumím. Postupem času jsem se naučil relaxovat v tom, co dělám. Takže relaxuji za pochodu.

 

Svůj život si spíš plánujete, nebo se snažíte přijímat ho tak, jak přichází?

Trochu plánovat musím. Ale nic se nemá přehánět, takže změny v plánu obvykle vítám s radostí a zvědavostí.

 

Co vás čeká v nejbližších měsících?

Teď se zase věnuji více hudbě, protože začíná letní sezona vhodná pro koncertování. Jinak mám před sebou několik dalších menších rolí v seriálech a v říjnu začneme točit druhou řadu seriálu Čechovi. V divadle teď nic nezkouším a sbírám síly na další spolupráci s režisérem Vladimírem Morávkem. Často moderuji nejrůznější akce, to mě také hodně baví.

 

Autor: Pavel Mészáros, Foto: archiv

Oblast v severní Itálii zvaná Benátsko nejsou jen Benátky. I když samo město je nádherné, bylo by chybou omezit se jen na ně. V regionu najdeme ještě mnoho krásných míst a malebných měst, které si s Benátkami nezadají – jsou totiž úplně jiné, nezaměnitelné, ale přesto typicky italské. Verona je jedním z nich.

 

Necelých třicet kilometrů od jezera Garda obtéká ze tří stran řeka Adiže (italsky Adige) veronské historické jádro, které svým kouzlem přitahuje pozornost už po staletí. Ze všech stran se sem sjíždějí turisté, milovníci opery i klasického dramatu. Jedni hledají jen neopakovatelnou atmosféru italských měst, jiní pomyslné stopy Monteků a Kapuletů, nemluvě o proslavených operních představeních v místním amfiteátru, který zde postavili už Římané. Uprostřed městské zástavby vypadá tak nějak domácky, vlídně a mírumilovně nezávisle na tom, jestli navštívíme Veronu na jaře, v létě, na podzim nebo v zimě. Tohle město má co nabídnout po celý rok.

 

 

Trocha historie nikoho...

... nezabije. A tak není od věci začít na úplném počátku. Místo, kde dnes leží Verona, bylo osídlené už v pravěku, jak o tom vypovídá řada archeologických nálezů a vykopávek. Počínaje rokem 89 př. Kr. se Verona stala římskou kolonií, tehdy byly vybudovány také některé významné památky, které lze obdivovat dodnes. Za římské nadvlády vznikly hradby, ale především proslulý amfiteátr, který zde nechal postavit císař Augustus. I když se jeho dokončení nedočkal, amfiteátr byl dostavěný až za panování císaře Tiberia, jistě by byl na tento svůj počin hrdý – zejména kdyby viděl, jaké pozornosti se těší ještě po tolika staletích.

I po pádu Říše římské se město dál vyvíjelo, stalo se důležitým středobodem celé oblasti, což víceméně přetrvalo dodnes. Zlatou éru Verona zaznamenala ve středověku. Několik králů se dokonce rozhodlo, že Verona bude jejich sídelním místem, a společně s Ravennou a Pavií si ji zvolili za svoji rezidenci. I když Lombardské království zničil Karel Veliký, Verona všechno ustála. Ve městě se usídlili franští králové, kteří odtud vládli celé severní Itálii.

Další výraznou etapou v historii Verony byla více než stoletá vláda rodu Scaligeri, kteří město, poničené rozsáhlým zemětřesením, dál budovali a zvelebovali. Z proslulých rodů, které se podepsaly na tváři města, je třeba zmínit i rod Viscontiů původně z Milána, k jejichž slavným potomkům patří i filmový režisér Luchino Visconti.

 

Verona leží v severní Itálii, sto kilometrů západně od Benátek a třicet kilometrů východně od Gardského jezera. Historické centrum této původně římské kolonie bylo v roce 2000 zařazeno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V současnosti má město něco málo přes 250 tisíc obyvatel a jeho rozloha činí necelých 200 km2.

 

Kde jsi, Julie?

Pokud se řekne Verona, každého napadne především Romeo a Julie. Protože světoznámý anglický dramatik William Shakespeare zasadil děj jedné ze svých nejslavnějších tragédií právě do Verony, pořádají se ve městě den co den, měsíc co měsíc a rok co rok hony za Shakespearovými protagonisty notoricky známého příběhu o znepřátelených rodech, jejichž svárlivost a nesnášenlivost dohnala jejich potomky až do náruče smrti. Kdo by ten příběh neznal? A tak je před údajným palácem Kapuletů dennodenně hlava na hlavě, protože každý chce stanout na balkonu, odkud údajně Julie vyhlížela svého Monteka.

 

 

Je to poněkud absurdní touha, zejména když si uvědomíme, že Shakespeare ve Veroně nikdy nebyl a pro tuto hru se nechal inspirovat básní anglického poety Arthura Brookea, nemluvě o všeobecně známém milostném příběhu ze starších italských textů, kterým se bezpochyby zase inspiroval Arthur Brooke. Přesto Juliin balkon ve Veroně existuje a jistě znamená pro městskou pokladnu vítaný pravidelný příjem. Realita je v tomto případě zřejmě zcela nepodstatná.

 

 

V rámci kulturní nabídky Verona ovšem neznamená jen „reálnou“ kulisu milostného dramatu o Romeovi a Julii. Například na počátku 14. století zde pobýval na dvoře výše zmíněných Scaligeriů sám velký Dante Alighieri, který jim dokonce věnoval Ráj, poslední část své slavné Božské komedie. Jeho pomník (na snímku) důstojně stojí na bývalém hlavním náměstí Piazza dei Signori a připomíná dobu, kdy Dante musel opustit Florencii a žil ve veronském exilu. Ve Veroně také působila věhlasná malířská škola, odkud vzešel například italský malíř a medailér Pisanello, vlastním jménem Antonio Pisano. K slavným rodákům jistě patří zejména Paolo Veronese, italský renesanční malíř, který se později nesmazatelně zapsal zejména do kulturních dějin Benátek. Zdejší vážení a ctění rodáci ostatně postávají na střeše Síně městské rady, čímž se vracíme opět na Piazza dei Signori.

 

 

Aréna atd.

Dnes oficiálně Arena di Verona či Opera di Verona neboli zachovalý římský amfiteátr zejména v létě nabízí bohatý program věnovaný převážně opernímu umění. Aréna byla postavená v jižní části historického města, má rozměry 139×110 metrů a pojme dvacet tisíc lidí. Některé prameny uvádějí, že se sem vejde dokonce třicet tisíc lidí.

Trojka a třicítka je pro tuto historickou památku zřejmě klíčová – Aréna byla totiž otevřena v roce 30 našeho letopočtu... Po římském Koloseu a amfiteátru v Capui u Neapole je třetí největší svého druhu na světě. Časy se mění, ale Aréna ve Veroně zůstává. Dříve sem chodili na gladiátorské zápasy, potom se tady konaly popravy, později veletrhy či býčí zápasy. Dnes v těchto mimořádných autentických kulisách poslouchají operní árie.

Z římských dob se ve Veroně zachovala také působivá brána Porta Borsari, zabudovaná v městské zástavbě jako její neoddělitelná součást, torzo brány na Via Leoni a část mostu Ponte di Pietra, který vede k antickému divadlu z 1. století, to však leží až za řekou. Na rozdíl od Arény na ně veronští poněkud pozapomněli. Až v 18. století se musel objevit jeden osvícený, ale především movitý místní občan, který koupil veškeré domy, které v něm byly v průběhu staletí postaveny, a chod divadla obnovil.

 

Město jako takové

Verona je však především město. Současné, životem pulzující italské město s historickým jádrem, jež v podstatě zachovává původní plán římské městské zástavby s fórem a centrálním křížem ulic. Římskému kříži dodnes odpovídá křížení ulic Corso Porta Borsari a Via Giuseppe Garibaldi. Fórum pravděpodobně bývalo tam, kde je dnes tržiště Piazza delle Erbe, ale o několik metrů níž, proto řadu pozůstatků římské výstavby města najdeme ve sklepích nebo v podzemí. Nahoře už je jen pravá Itálie, ale ani ta není k zahození. V první řadě se o naši pozornost ucházejí četné kostely a kláštery. San Zeno Maggiore z let 1120–1138 uchovává relikviář patrona Verony, a jako takový je značně důležitý. Cihlová kampanila se zvedá nad jižní částí svatostánku, masivnější druhá věž nad severní částí byla údajně vybudovaná nad hrobem legendárního italského krále Pipina. Kostel zasvěcený sv. Zenonovi je pravděpodobně nejzdobnějším románským kostelem v severní Itálii a jeho mramorová fasáda s četnými reliéfy a biblickými výjevy patří k povinným bodům každého, kdo do Verony zavítá byť jen na pár hodin.   

 

  

Ve Veroně mají svoje kouzlo nejenom církevní památky, za naši pozornost stojí doslova každá ulička. A potom další a další památky jako středověká pevnost Castelvecchio s městským muzeem či scaligerský hrad s cihlovým gotickým mostem ze 14. století. Od Palazzo Giusti je krásný výhled na město, podobně jako z návrší nad římským divadlem (Castel San Pietro), kde stála pevnost už za Římanů. Ale prohlídku města je nejlépe zahájit na již zmíněném tržišti, jehož název by v překladu zněl asi Bylinný trh. Bůhvíproč řada českých průvodců uvádí poněkud zavádějící překlad Zelný trh. Staré domy a paláce, které toto tržiště obklopují či stojí v jeho bezprostředním okolí, nabízejí širokou škálu ukázek stavebních slohů a stylů od 13. až po 17. století a vytvářejí tak vyčerpávající přehlídku zdejší severoitalské městské architektury. Uprostřed tržiště stojí jakýsi pavilon na sloupech zvaný Capitello, je zde i nezbytná fontána se sochou Madony Veronské a působivý sloup se lvem sv. Marka jako symbolem byvší benátské nadvlády. Nelze se divit, Benátky nejsou daleko.

Verona jako na dlani se nabízí z nedaleké věže Torre dei Lamberti. Byla postavená roku 1194 a měří necelých sto metrů, takže šlapat až nahoru se nedoporučuje zejména v horkých letních dnech. Na druhou stranu, pohled z výšky na celé město je fascinující, takže nezbývá než se vybavit lahví pitné vody a zamířit k nebesům. A dobrá zpráva na závěr: na věž lze vyjet také výtahem!

 

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: autorka

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test