český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Procházka po pražských parcích nemusí být nutně jen záležitostí letního času. Pokud je člověk vhodně oblečený a především vybaven obuví, odpovídající chladu počátku kalendářního roku, mohou mu parky poskytnout nejedno potěšení. Zejména ty v centru města, které nabízejí mnohem víc než jen oázu zeleně.

 

Pražský ostrov, ležící v těsné blízkosti malostranského břehu a oddělený od něj mlýnskou strouhou, je starý. První zmínku nalezneme v zakládací listině kostela johanitů z roku 1169. Zmínka se týká kostela Panny Marie Pod řetězem, jenž vybudoval v sousedství Kampy rytířský řád johanitů neboli maltézských rytířů. V té době se Kampě říkalo prostě Ostrov. Název Kampa, nebo také Kampovskej ostrov, se rozšířil až od druhé poloviny 18. století, tajemství původu tohoto názvu však zůstává stále nevyřešené.

 

 

Kde se vzala Kampa

Úřední záznamy hovoří o pražském ostrově Kampa poprvé kolem roku 1770, ale poté se jednotlivé teorie rozcházejí. Pokud se někdo přece jen pustí do nelehkého pátrání, musí začít u latiny, protože výraz campus znamená pole. Ostrov, o kterém je řeč, totiž nebyl přibližně do 16. století z důvodu častých povodní zastavěný. To je jedna možnost výkladu. Anebo se lze přiklonit k jinému výkladu, a to k vysvětlení pojmu campo jako termínu označujícímu ostrovní zahradu. I to se ukazuje jako možné, pokud přihlédneme k faktu, že na Kampě v dávných dobách bývaly rozlehlé soukromé, většinou šlechtické zahrady. Anebo je všechno úplně jinak a jedná se o to, že v 17. století vlastnil jeden ze zdejších domů jistý Rudolf Tychon Gansneb Tengnagel z Campu, což byl hejtman Pražského hradu a vnuk proslulého dánského pozorovatele oblohy, astronoma, astrologa a alchymisty Tychona Braheho. Některé prameny uvádějí, že v zahradě jeho domu se pěstovaly vůbec první tulipány a karafiáty v Praze.

V nelehké pouti za původem názvu nejznámějšího pražského ostrova se však můžeme dostat od latiny až ke staré češtině. Tento výklad byl sympatický zejména zarytým vlastencům a příznivcům národního obrození, kteří s oblibou poukazovali na skutečnost, že staročeský termín zákampí znamenal vlastně záokapí neboli prostor za okapem – to znamená za vodním tokem, čímž pochopitelně mysleli Čertovku.

 

 

Pod mlýnskou vlajkou

Podle pověsti se kdysi dávno staří Pražané vydali k potoku, pramenícímu kdesi pod Petřínem, aby zde vybudovali mlýn. Na vybraném místě ale rostl mohutný dub, a tak jej lidé porazili. Vtom zaburácel hrom, udeřil blesk a oddělil velký kus levého vltavského břehu. Tím vznikl ostrov a Pražané na něm vybudovali svůj první mlýn. Jakmile byl mlýn hotový, objevil se neznámý muž, který se v mlýně usadil a začal vykonávat mlynářské řemeslo. Časem se spřátelil s jedním zedníkem, jemuž se v té době narodila dcera. Když dorostla věku na vdávání, zedník začal mlynáře přesvědčovat, aby se oženil. Mlynář byl ale zásadně proti. Zedník naléhal, a tak se mlynář začal před sousedem schovávat. Mlýn chátral a zedníkovi konečně došlo, že pokud nechce přijít o dobrého souseda, musí s námluvami přestat. Přátelství bylo obnoveno a život šel dál, ale zedníkova dcera se zatvrdila a rozhodla se, že mlynáře dostane do chomoutu, děj se co děj. Jednoho večera se vypravila do mlýna a prohlásila, že odtamtud neodejde, dokud jí mlynář neřekne, kdy bude svatba. Mlynář musel s pravdou ven. Přiznal, že je čert, který se v pekle neosvědčil, a tak ho ďábel poslal na sto let do vyhnanství. Od té chvíle bloudí po světě a čeká, až se bude zase smět vrátit. Jenže zedníkova dcera mlynáři nevěřila, trvala na svém, a tak je ďábel proměnil v sovy, které odlétly neznámo kam. Od té doby se v těch místech začalo říkat U Sovových mlýnů a náhon, kterému se říkalo Rožmberská strouha, lidé překřtili na Čertovku.

 

 

Ostrov opředený pověstmi

K nejznámějším kampským pověstem patří i tklivý příběh o dívce, kterou její otec tak dlouho týral, až se raději utopila. Tělo nešťastné dívky prý nikdy nikdo nenašel, a tak otec nabyl přesvědčení, že dcera – stejně jako její matka – utekla s nějakým mužem. Jednou provždy se zařekl, že s žádnou ženou už nepromluví ani slovo, a svůj slib dodržel. Štěstí mu to ale nepřineslo. Záhy přišel o všechny zákazníky a skončil jako žebrák. Jeho dcera se čas od času na Kampu vrací, a to v podobě přízraku. Objevuje se v místech, kde se tajně scházela se svým milým, kterého tady stále vyhlíží. Ten však nepřichází, a tak smutný přízrak pokaždé k ránu zase tiše mizí.

 

Pohled do reálné historie

V roce 1541 na Malé Straně vypukl rozsáhlý požár, který zničil, co mohl. Kampa na tom paradoxně v jistém smyslu získala; díky nemalé navážce právě z Malé Strany a přirozeným náplavám došlo ke značnému zvýšení ostrova. Potom se na Kampě objevily zahrady, a za nimi následovaly mlýny, které patřily k prvním zdejším stavbám. V roce 1844 vzniklo také schodiště, jež vybudoval český architekt Josef Ondřej Kranner. Byl to český architekt období historizujících slohů, který se narodil v roce 1801 v Praze a zemřel roku 1871 ve Vídni. Byl mimo jiné zakládajícím členem a od roku 1861 předsedou Jednoty pro dostavbu chrámu svatého Víta. Tento muž nejenže se věnoval opravám původní budovy chrámu, ale navrhl plán dostavby a stal se jejím prvním vedoucím. Oženil se s ženou nevšedního jména, s Johannou Jednorožcovou, s níž měl šest dětí. Možná že v době, kdy pracoval na schodišti spojujícím Kampu s Karlovým mostem, jim vyprávěl o všech těch přízracích, přeludech a zjeveních, se kterými byl tento pražský ostrov odjakživa spojovaný.

 

 

Dům u dvou válečků

Značné pozornosti se na Kampě těší zejména dvoupatrový dům s číslem popisným 514. Dům ponořený hluboko pod rovinu chodníku Karlova mostu dosahuje zábradlí prvním patrem, které doplňuje malý balkon s tepaným zábradlím, nad nímž je v zimě v létě umístěný zastřešený mariánský obraz. Po stranách obrazu visí dva dřevěné válečky z mandlu, do kterého podle pověsti strčila ruce jedna roztržitá mladá služka. Ale vroucí modlitba učinila zázrak, mandl se zastavil, válečky se uvolnily a dívčiny ruce nedošly úhony. Existuje mnoho verzí, které se snaží více či méně přesvědčivě najít důvod, proč někdo zavěsil na balkon právě válečky z ručního mandlu. Jedna z nejbizarnějších vypráví o nočním strašidle, které v dávných dobách sužovalo obyvatele Kampy. Noc co noc se vkrádalo do zdejších domů a hledalo příhodný mandl. Když jej nenašlo, zlobilo se, ničilo majetek a strašlivě kvílelo, aby lidé nemohli spát. V opačném případě začalo usilovně mandlovat a ustalo až s rozbřeskem. Poté vyběhlo z domu a zmizelo v ranním oparu, aby se následující noci objevilo zase u nějakého jiného mandlu.

 

 

Kampa současnosti

Ostrov nemá jen bohatou minulost, svoje místo si vydobyla i současnost. Zaměříme-li pozornost na stejnojmenný park, musíme zamířit na jižní část ostrova. Městský park byl vybudovaný v letech 1947–1948 a vznikl spojením několika bývalých šlechtických zahrad, a to Kolovratské, Liebštejnské a Michnovské. Také sem spadá část Nostické zahrady, ta před Čertovkou. Ze zahradní plochy za Čertovkou vznikl městský park až v roce 1950. Najdeme tady olše a jasany, duby, tisy, platany, jinany i kaštany, jejichž holé struktury, obnažené zimním časem a zbavené listí, vytvářejí mimořádné struktury plné nostalgické poezie. Umístění parku mezi Čertovkou, starou zástavbou Malé Strany, Karlovým mostem a Vltavou pak činí z tohoto městského prostranství mimořádný prostor s ojedinělými výhledy. Park doplňuje i několik významných objektů, zejména komplex Sovových mlýnů či domek, který kdysi daroval hrabě Nostic národnímu buditeli Josefu Dobrovskému. Někdy se mu také říká Werichova vila, protože v něm žil od roku 1948 až do své smrti v roce 1980 Jan Werich. V letech 1929–1941 zde bydlel také významný historik umění Zdeněk Wirth a v letech 1948–1968 básník Vladimír Holan. Ti všichni tudy dennodenně chodili, snad se někdy i zastavili a pozorovali otáčející se dřevěné mlýnské kolo, které poháněno proudem v Čertovce dodnes dodává tomuto pražskému koutu neopakovatelné kouzlo starých časů.

 

Autorka: Magdalena Wagnerová, Foto: autorka

Páter Stanislav Přibyl v sobě spojuje mnoho talentů – vede církevní administrativu pro Českou biskupskou konferenci, je oblíbeným duchovním pastýřem v Horní Polici a ještě k tomu se velmi dobře teoreticky i prakticky vyzná v hudbě. O tom všem jsme si povídali v novoročním rozhovoru.

 

Setkáváme se v kanceláři v majestátní budově Katolické teologické fakulty a Arcibiskupského semináře v Dejvicích, kde také sídlí Česká biskupská konference. Její generální sekretář si navzdory svému plnému diáři udělal čas, aby se podělil s čtenáři Naší rodiny o náhled do zákulisí církevní služby, se kterou běžný věřící nepřijde tak často do styku.

 

Generální sekretář České biskupské konference je titul, který zní důležitě, ale většina lidí má asi jen nejasnou představu, co spadá do jeho působnosti. Jaký je tedy hlavní obsah vaší práce?

To je obvyklá otázka, na kterou se těžko odpovídá. Generální sekretář biskupské konference je vlastně výkonný ředitel úřadu, který zajišťuje servis pro diecéze římskokatolické církve. Má k dispozici malý personál asi o pětadvaceti lidech a vykonává i určité reprezentační povinnosti. To znamená, že jsou situace, kdy jednám jménem celé římskokatolické církve. Patřím do takzvané stálé rady biskupské konference a mým úkolem je v první řadě připravovat plenární zasedání biskupské konference, která bývají čtyři do roka, a pak stálé rady, což je užší sbor biskupů, což je pětkrát ročně. Pro tato jednání zpracovávám materiály a celkově ta jednání provázím. Dále k úkolům generálního sekretáře patří i to, že pokud přijde na biskupskou konferenci nějaká korespondence, tak ji vyřizuje sám, nebo předává příslušnému pověřenému biskupovi, protože každý biskup je odpovědný za určitou oblast života církve a společnosti.

 

 

Než jste přišel na Českou biskupskou konferenci, působil jste jako generální vikář v litoměřické diecézi. Byla to o hodně jiná práce?

Generální vikář je do určité míry také administrativní pozice, spíš s regionální působností, ale přesto se to dost liší. Z dálky to může vypadat, že biskupská konference je pomyslně o patro výš, ale generální vikář je zároveň ordinář, takže má bezprostřední výkonnou pravomoc v té které diecézi, zatímco teď výkonnou pravomoc nemám, můžu jenom motivovat někoho, kdo ji má, aby ji použil. Generální vikář má naproti tomu podobné pravomoci jako biskup, například vůči konkrétním kněží nebo farnostem. To je něco, co nyní na biskupské konferenci nemám. Takže i když přechod z vikáře na sekretáře může vypadat jako postup hierarchicky výš, tak to platí jenom v určitém aspektu.

 

Jak blízko má duchovní, který vykonává takové důležité, ale spíše administrativní úlohy k pastoraci a péči o věřící?

Tady platí, že jak si to člověk zařídí, takové to má. Já si, podobně jako můj předchůdce Tomáš Holub, snažím udržovat pastorační aktivity, snažím se neodmítat různá pozvání na duchovní obnovy, přednášky, besedy a podobně. Takže už takhle se do kontaktu s věřícími dostanu. A k tomu mám navíc tři maličké farnosti mezi Českou Lípou a Děčínem, které mi zbyly trochu jako dědictví mého litoměřického působení. Jsou to malé komunity v pohraničí, ale jsem moc rád, že tam můžu jezdit a sloužit.

 

 

Nastoupil jste po Tomáši Holubovi. Jaké to bylo nastoupit po takto výrazné osobnosti?

My jsme se s Tomášem Holubem domluvili, že zkusíme něco, co v církvi není docela pravidlem, totiž že já mu to nezbořím, když přijdu. To tak totiž někdy bývá, že přijde nový člověk, prohlásí, že všechno před ním bylo špatně a začne vše dělat jakoby od nuly. Já musím říci, že jsem přijal od Tomáše Holuba velmi zavedený úřad a mohl jsem se z jeho zkušeností hodně přiučit – ať už to byly jeho zkušenosti ze státní správy, z armády a podobně. To je něco, co člověka obohatí, protože já sám tuto zkušenost nemám. Samozřejmě jsme ale také každý jiný. Jiné povahy, jiné postavy, jiné zájmy. Každý tomu úřadu dává trochu jiné zaměření. Já bych to neuměl dělat jako Tomáš Holub a věřím, že on by to zase neuměl dělat tak jako já. Měli jsme ale nejlepší vůli na sebe v nejlepším navázat a myslím si, že se nám to dobře povedlo a vyplatilo.

 

Mezi farnostmi, které jste zmiňoval, je jedno významné mariánské poutní místo, co vás k tomuto místu váže?

Jsou to sice formálně tři farnosti, ale komunita je jenom jedna. Leží všechny na jediné silnici asi dva kilometry jedna od druhé, tři vesnice za sebou. A právě v té prostřední, která se jmenuje Horní Police, je významné mariánské poutní místo. Nejvíc mě k němu asi vážou lidé, je tam moc příjemné společenství od osmdesáti a víceletých, až po malé děti, zkrátka hodně rozmanitá komunita. Je tam moc hezké, že na sebe máme čas. Vím, že ne každý farář si to může dovolit, když má třeba deset farností a všechny starosti kolem toho. Já mám jen jednu komunitu, kterou si můžu pomyslně „hýčkat“. Když máme bohoslužbu, tak pak třeba dvě nebo tři hodiny sedíme společně a povídáme si. Tím se vztahy samozřejmě utužují. A taky jsme společně podnikli třeba pouť do Říma nebo do Svaté země. Je to pro mě zkrátka radost, i když je od Prahy vzdálená necelých sto kilometrů. To je myslím hodně důležité, nesoustředit se na takovou tu historickou josefinsko-tereziánskou duchovní správu, kdy musí být od kostelíčka ke kostelíčku vidět, ale spíš budovat funkční a soudržné lokální komunity. Pak si lidé rádi dojedou a já si také rád dojedu.

 

 

Jedním z vašich bývalých působišť byla Svatá Hora, také významné poutní místo, kde po vás zůstal projekt varhan, který byl doslova před několika týdny dokončen. Máte z toho radost?

Ono už se to trochu slévá v té minulosti, kdo všechno stál na počátku projektu. Vím, že jsem to hodně chtěl a dělal pro to všechno, co jsem mohl. Ale chtělo nás to určitě víc, nerad bych si uzurpoval veškeré zásluhy pro sebe. Musím ale říci, že to je splnění mého velkého životního snu.

 

Máte blízko k varhanní hudbě?

Můj tatínek byl profesionální hudebník a hrál v pražském strašnickém krematoriu. Takže můj osud je tak trochu osudem Kolji a skutečně se v mnoha detailech filmu vidím. Dodnes si pamatuju obrovskou profesionalitu těch muzikantů, kteří kvůli svému přesvědčení nebo různým škraloupům v minulosti se nemohli za komunismu věnovat hudbě někde jinde a museli přijmout to trochu potupné místo v krematoriu. Z toho důvodu tam ale kvasilo skvělé umění, byli to nesmírně zajímaví lidé a já jsem to jako malý kluk rád pozoroval a líbilo se mi, že to bylo řemeslo v nejlepším slova smyslu. Můj děda, který původně hrával po hospodách na harmoniku, se naučil na violu tak dobře, že byl v symfonickém orchestru violistou a jezdil pod dirigentem Smetáčkem po celém světě. Takže jsem vztah k hudbě měl v rodině. Varhany se mi vždycky líbily pro svoji majestátnost, a rovněž proto, že varhanní hudba je vlastně užité umění, které umožňuje lidem lépe chválit Pána Boha.

 

 

Vedla přes hudbu cesta i do kostela?

Do kostela jsem jako malý chodil jenom občas. Velkým rivalem nedělní mše bylo samozřejmě Studio kamarád, protože když pak člověk přišel druhý den do školy a nevěděl, co říkali den před tím Jů a Hele, byl za outsidera. Ale pak jsem se přes ministrování a varhaničení, když jsem převzal štafetu po panu varhaníkovi, který zemřel, začal do kostela dostávat každý den, dovedlo mě to nakonec tam, kde jsem dnes. Doteď si myslím, že hudba s duchovním životem úzce souvisí, že je několik základních skutečností, které se dají jenom vyzpívat. Ve mši jsou třeba některé zpěvy, které když se nezpívají, ale recitují, tak mi to připadá, jako když vítáme císařpána na nádraží, ale nemá to onen rozměr, který by to mělo mít. Mezi takové zpěvy určitě patří chvalozpěv andělů Sanctus nebo Gloria, to samé by se dalo tvrdit o žalmových zpěvech. Zkrátka jsou věci, které si nemůžeme vyříkat, ale musíme je vyzpívat.

 

P. ThLic. Bc. Stanislav Přibyl, Th.D., CSsR se narodil 16. listopadu 1971 v Praze-Strašnicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou. Po maturitě nastoupil do noviciátu v polské Lubaszowé (1990–1991), a následně složil řeholní sliby v kongregaci redemptoristů. V letech 1991–1996 studoval na KTF UK a zároveň absolvoval formaci v pražském Arcibiskupském semináři. Po vysvěcení na kněze (1996) byl farním vikářem na Svaté Hoře (1996–1999) a farářem tamtéž (1999–2008). V letech 2002–2011 zastával úřad provinciála pražské provincie redemptoristů. V roce 2004 se stal prezidentem Arcidiecézní charity Praha. Působil zde do konce roku 2008. V témže roce byl jmenován členem kněžské rady v Pražské arcidiecézi. V roce 2012 získal na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze licenciát teologie, v roce 2014 získal tamtéž doktorát z teologie. V současné době studuje finanční management na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2009 a 2016 působil ve funkci generálního vikáře litoměřické diecéze. Od 1. října 2016 pracuje jako generální sekretář České biskupské konference; vede sekretariát této organizace zastřešující činnost katolické církve v ČR a mluví za ni v médiích. Mezi jeho oblíbené činnosti patří hudba, v letech 1985–1990 působil jako varhaník v různých pražských kostelech, především ve své domácí farnosti v Praze-Strašnicích; této zálibě se rovněž věnoval i v kněžském semináři.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Člověk a víra

Když kolega přišel s nabídkou zúčastnit se dvoutýdenní expedice na Sibiř, dlouho jsem neváhal a souhlasil. Lákala mě nejen tamní neprobádaná krajina, ale také zkouška vlastní fyzické a psychické odolnosti.

 

Sešlo se nás dvacet šest, z toho devět žen. Důvody, které nás svedly dohromady, byly odlišné: někteří členové stáli před těžkým životním rozhodnutím, jiní přemýšleli o smyslu své práce, někdo se potřeboval vypořádat s rozvodem a dalšího zajímalo chování lidí v extrémních podmínkách. Co se věkového rozpětí týče, nejmladším účastníkem byl devatenáctiletý Jakub a naopak nejstarším pětapadesátiletý Tomáš. Ve výpravě se kromě povolání jako pedagog, podnikatel nebo prodejce kovů vyskytl i lékař Karel, což jsme samozřejmě všichni uvítali. Parta jsme tedy byli rozmanitá, ale všechny nás spojovala láska k přírodě a chuť postavit se čelem k životní výzvě.

 

Trénink na domácí půdě

Na expedici jsme se připravovali už v Čechách. Absolvovali jsme tzv. prolog, což byla zkouška v Jizerských horách, během které jsme zjistili, jak na tom jsme jednak se svými silami, ale také se zimním vybavením. Po náročném pochodu jsme do kempu dorazili s dvaceti kilometry v nohách někdy kolem čtvrté ráno. Celý promočený jsem věděl, že co se týče oblečení, budu muset sáhnout hluboko do peněženky. Nakonec se vyšplhala moje výbava se vším všudy na neuvěřitelných sedmdesát tisíc korun, a to jsem si nedopřál spacák z kachního peří. Čtrnáct tisíc se mi zdálo trochu moc. Rovnou mohu prozradit, že jsem toho pak hodně litoval, protože spát v české „syntetice“ do -27 °C, když je -40 °C (a víc!) nebyl zrovna dobrý nápad. Alespoň Ježíšek vloni věděl, co mi má přinést.

Při balení zavazadla jsme kromě oblečení museli myslet i na celodenní stravu. Cesta Sibiří je cesta pustinou, kde si za peníze nic nekoupíte. Co nemáte v krosně, s tím nemůžete počítat. Kvůli váze jsme si vybírali hlavně jídla bez vody, třeba kuskus a jáhlovou kaši. Důležité bylo také nutriční složení, protože v extrémních podmínkách tělo potřebuje hlavně energii. Vzal jsem si proto i několik proteinových tyčinek. Bohužel zbytečně. V sibiřském mraze ztvrdly tak, že je zkrátka vůbec nelze ukousnout. Do krosny se dále musel vejít ešus, příbor a také benzinový vařič včetně benzinu. Plynový by byl totiž stejně platný jako zmíněné proteinové tyčinky. Nakonec jsem na zádech nesl osmadvacet kilogramů. Kdybych se měl rozhodovat znovu, zvolil bych lehčí zátěž na úkor jídla.

 

Cíl startem

Odlétali jsme patnáctého ledna z Prahy, pak nás čekal přestup v Moskvě do Barnaul, hlavního města Altajského kraje. Odtud jsme ještě absolvovali osm set kilometrů minibusem. Utrmácení jsme konečně dorazili do vesnice Biyka – našeho cíle, který byl ve skutečnosti teprve startem. Zde jsme se sešli s našimi pěti ruskými průvodci. Stopadesátikilometrová trasa byla naplánovaná jen v rámci Altajského kraje, protože k uskutečnění expedice po Sibiři je potřeba záštita, kterou jsme měli od místní univerzity sportu. Věděli jsme tedy, že nesmíme uhnout z trasy a překročit hranice, jinak bychom se mohli dostat do problémů.

Naším cílem byly termální prameny Teplý klíč vzdálené sedmdesát kilometrů. Cesta k nim vedla nejprve lesem a poté po zamrzlé řece Abakan, která vzniká soutokem Velkého a Malého Abakanu. Poznali jsme však jen její malou část, protože celkově měří pět set čtrnáct kilometrů včetně zdrojnice Velkého Abakanu.

Na rázu jednotlivých dnů se podepsal stereotyp, bez kterého bychom svého cíle těžko dosáhli. Ráno jsme si chystali čaj do termosky, dva litry na osobu, a další dva jsme vypili ještě v tábořišti. Důvodem je nutnost zavodnit tělo, protože jinak se dostatečně neprokrví konečky prstů, které by mohly později umrznout. Chodili jsme v přibližně desetičlenných skupinkách, pěkně v řadě za sebou, takže si každý mohl nerušeně přemýšlet, o čem chtěl. Na problémy, které zůstaly doma, najednou nahlížíte jinak, protože vypadnete z každodenního kolotoče, vlivu okolí a můžete víc naslouchat svému vnitřnímu hlasu.

Když si tak hloubáte sami v sobě, najednou vás vyděsí křupnutí. Jste zpátky v realitě. Snad se pode mnou nepropadl led?! Neměl by, uklidňovali nás průvodci. Přesto se to jednou stalo, ale naštěstí šlo jen o drobnou nehodu a dotyčný vyvázl suchý.

 

Romantika životu nebezpečná

Všude bílý sníh. Tak hluboký, že by se v něm nedalo chodit, proto měli Češi na nohou sněžnice, zatímco ruská část týmu dala přednost ruskému stylu, lyžím, které vypadly jako lyžařská výbava po předcích. Vždy jsme šli tři čtvrtě hodiny, pak byla pětiminutová pauza na pití. Když se zhoršilo počasí, pauzu jsme zkrátili na tři minuty.

Ze zvířat jsme viděli jen drobné ptactvo a vlčí stopy. Medvědů jsme se nebáli, protože jsme se uklidňovali známou pravdou, že v zimě spí. U Tieleckého jezera jsme se ale dozvěděli, že se v našem okolí medvěd probudil a jednoho člověka to stálo život. Naštěstí naše výprava zůstala nedotčena.

Každý den před setměním nastal čas táboření. Rozdělili jsme se do tzv. vařících rodinek o třech členech, na jejichž trvalém složení jsme byli domluveni předem. Jeden vždy vařil, druhý šel pro dřevo a třetí dělal prostor pro oheň, tedy udupával sníh. Během desetidenního pochodu jsme postupně poztráceli několik kusů příborů. Když totiž upadne lžíce do hlubokého sněhu, s největší pravděpodobností ji už nenajdete.

Poslední dny jsme tedy v naší vařící rodince museli jíst postupně, abychom se vystřídali. Nic moc hygienického, ale po celodenním pochodu v -40 °C spoustu věcí neřešíte. Taky třeba to, že se nemůžete umýt a že když si potřebujete usušit ponožky, tak si je musíte vzít k sobě do spacáku a rozložit si je třeba na hrudník, protože vaše tělo je jediným zdrojem tepla, který máte k dispozici.

A jak jsme vlastně spali? Češi ve stanech, zatímco ruští průvodci volili raději stany s kamínky a lovecké chaty, v jejichž blízkosti jsme zakládali tábořiště. To nám samozřejmě zvedlo sebevědomí, že jsme si na rozdíl od nich na ruskou zimu troufli a že po celou dobu od toho nikdo z nás (včetně žen!) neustoupil.

 

Vousy – víc než současná móda

První dny děláte chyby, na které si příště dáte pozor. Ne všechno jsme si totiž v Jizerkách mohli kvůli značně rozdílným podmínkám vyzkoušet, a tudíž nás musela sibiřská zima ještě trochu vyškolit. Třeba takové omrzání vousů. Na jednu stranu je fajn, že vám chrání tvář před mrazem, ale na druhou se vousy mohou stát velkou komplikací. Problém nastává, když si chcete sundat šátek, kterým si chráníte dýchací cesty včetně nosu, a neuvědomíte si, že je kvůli vašemu dechu vlhký. Chcete jej jen stáhnout pod bradu, abyste se napili čaje, jenže nejste dostatečně obratní a mráz je neúprosný. Ve vteřině šátek přimrzne k vousům. Při první takové zkušenosti to vypadalo na nečekanou depilaci, ale postupem času jsem na své technice zapracoval.

 

Statistická data

148 našlapaných kilometrů

minimálně 593 m n. m., maximálně 1217 m n. m.

průměrná rychlost 3,6 km/h

chůze 10 dní 4 hodiny a 49 minut dle GPS

 

Na cestě k sobě i k druhým

Všichni jsme šli do toho s tím, že se jedná o záležitost fyzické kondice, ale také o posílení psychické stránky každého z nás. Dobrovolně jsme se uskromnili a provedli změnu životního stylu. Večery trávené u ohně se staly jakousi skupinovou terapií: každý se mohl svěřit se svým příběhem, ale často se „jen“ vyměňovaly názory. Součástí bylo i uvědomění si životních priorit a vztahů k druhým. Během výpravy, která na nás kladla fyzickou i psychickou zátěž, jsme projevili svou skutečnou osobnost a v interakci s ostatními se nám dostalo zpětné vazby. Mohla jí být například kulička, jichž na začátku výpravy každý dostal šest a během ní jsme je měli možnost darovat ostatním za nějaký konkrétní čin nebo jen z důvodu sympatií.

Svou poslední kuličku jsem dal Tereze z naší vařící rodinky, protože jsem obdivoval, že celou expedici ustála. Naopak já jsem byl oceněný za dobrou náladu, povzbuzování a vtipkování. Musím přiznat, že mi to udělalo velkou radost, protože tuhle roli mám i ve svém „normálním“ životě a jsem rád, že mě o ni extrémní podmínky nepřipravily.

Krizový okamžik nastal, když se z -30 °C ochladilo na neuvěřitelných -45 °C. To jsme byli naštěstí už u termálních pramenů, tedy v půli cesty. Dokonce došlo na dohady, zda je možné v takovém počasí jít zpátky. My jsme věděli, že musíme stihnout letadlo, zatímco ruští průvodci měli obavy z velkých mrazů. Nakonec jsme zvolili kompromis. Dva dny jsme zůstali v táboře a zpátky jsme se navzdory původnímu plánu vraceli vyšlapanou trasou, abychom trávili noci v již připravených tábořištích a neztráceli čas zakládáním nových.

Letadlo jsme nakonec stihli a všichni jsme byli rádi, že jsme se konečně mohli v klidu posadit a nechat se hýčkat teplem. Komfort, kterého si v běžném životě často ani nevážíme, měl pro nás nevyčíslitelnou hodnotu. Vracel jsem se vyčerpaný, ale bohatší o neuvěřitelnou zkušenost. Zážitek nad zážitky. Na rozdíl od ostatních mě doma nečekala žádná zásadní rozhodnutí ani životní změny. Věděl jsem, že jsem se svým životem spokojený a neměnil bych. Jinak tomu bylo u některých dalších členů expedice. Nechci zabředávat do soukromých záležitostí, ale mohu prozradit, že pět z nich dalo po návratu v práci výpověď. Uvědomili si totiž, že to, z čeho mrazí, není sibiřská zima, ale způsob, jakým do té doby žili.

 

Autor: Lukáš Koňa, Foto: archiv autora

Ve čtvrtek 6. prosince byla v Brožíkově síni pražské Staroměstské radnice předána ocenění Dětský čin roku 2018. Slavnostní dopoledne za účasti známých osobností se neslo ve znamení radostných i dojímavých příběhů malých hrdinů.

 

Ve čtrnáctém ročníku byly oceněny dobré skutky žáků základních škol i víceletých gymnázií, kteří soutěžili v sedmi kategoriích. Například odvážný chlapec pomohl zachránit život spolužačce s hypoglykemií nebo dívka upozornila na nerozvážné chování kamarádů na internetu. „Každý rok se velmi těším na moment, kdy vyhlásíme malé hrdiny a řekneme i ostatním, jak statečně a odvážně se v určitých situacích dokázali zachovat, nebo co udělali jen tak pro dobrou věc, aby někoho potěšili,“ říká Alžběta Suchanová, manažerka projektu Dětský čin roku. „Jsem přesvědčena, že ty radostné a někdy i dojemné příběhy musí chytit za srdce každého.“

 

Měří se nepoměřitelné

Do loňského projektu poslaly děti šest set třicet příběhů, v nichž popisovaly dobrý skutek svůj či svých vrstevníků. Soutěžily v kategoriích Záchrana lidského života, Pomoc ostatním, Kolektivní pomoc, Pomoc přírodě, Dobrý nápad, Pomoc n@ netu a Pomoc starším lidem. O vítězích rozhodly opět děti, a to prostřednictvím internetového hlasování na webových stránkách.

Výherci získali hodnotné dárky od partnerů projektu a pro svou školu také šek v hodnotě 10 000 korun na nákup školních pomůcek. Kromě sedmi soutěžních kategorií byly předány i tři speciální ceny.

„Ráda bych poděkovala všem, kteří nám s tímto projektem pomáhají. Myslím, že se každý rok utvrzujeme, že pořádat takovou akci má velký smysl. Je skvělé, že se do něj znovu zapojilo tolik dětí. A díky patří i učitelům, kteří sdílejí se svými žáky hlavní myšlenku našeho projektu,“ říká Alžběta Suchanová.

 

Osobnosti hrdinům

„Na toto prosincové dopoledne se vždy velmi těším. Je pro mě ctí potkávat zde každoročně malé hrdiny a inspirovat se jejich dobrým úmyslem, velkou odvahou a přirozeností, s jakou hrdinské skutky konají,“ říká čestný předseda Dětského činu roku Aleš Háma, který každoročně slavnostní vyhlášení vítězů moderuje. „Zvlášť v  předvánočním období je krásné si tyto dobré skutky připomínat a inspirovat se jimi.“

Přítomní si vyslechli všechny oceněné příběhy a vítězové převzali ceny z rukou patronů jednotlivých soutěžních kategorií – herce Jana Révaie, herečky Jitky Čvančarové, zpěvačky Petry Černocké, moderátorky Lucie Křížkové, sportovce Jiřího Ježka, moderátorky Zory Jandové a herce Daniela Švába.

 

Speciální ocenění:

Martin Zuzek, Gymnázium Dobruška 12 let: Ohrožení života hypoglykemií

Martin má cukrovku, stejně jako jeho spolužačka Anička. Jednoho dne se jí ve škole udělalo nevolno a zkolabovala. Než přijela záchranka, Martin i díky vědomostem z diabetického tábora věděl, jak jí poskytnout první pomoc. V její tašce našel glukagon, který jí aplikoval do stehna a instruoval učitele, co dalšího je potřeba udělat, aby se Anička probrala z kómatu. Po této zkušenosti si uvědomil, jak důležité je umět poskytnout první pomoc a jak nebezpečné onemocnění cukrovka je.

 

Lea Hönigová a Tereza Švarcová, Gymnázium Kojetín, 13 let: Děti pomáhají dětem za hranicemi České republiky

Lea a Tereza se ve svém příběhu podělily o celoškolní dobrý skutek. Jejich gymnázium se každoročně zapojuje do několika českých charitativních akcí a třetí rok se snaží pomáhat i mimo republiku. Žáci pořádali například výstavu o Kambodži, odkud pochází jedna ze studentek, a zároveň pro jeden sirotčinec v této zemi uspořádali sbírku oblečení, hraček, školních a hygienických potřeb. Připravili i výstavu o Ukrajině a sbírku pro školu v Mukačevu. S tímto typem pomoci rozhodně nechtějí skončit ani letos.

 

Michaela Zinkeová, ZŠ T. G. Masaryka Milovice, 12 let: Bohumil Sucharda

Míša je členkou Dětského zastupitelstva místní ZŠ, se kterým každý rok připravují celoroční projekt. Loňský byl o významné osobnosti jejich města, Bohumilu Suchardovi, někdejším starostovi obce, který koncem války zahynul v Terezíně. Pátrání po informacích o jeho životě je stálo hodně úsilí, a proto se rozhodli vydat o něm kratší publikaci a umístit pamětní desku na poště v Milovicích, kde dlouhá léta pracoval. Posílili tak vztah občanů k městu i vzdali hold panu Suchardovi a jeho rodině.

 

Dobrý nápad:

Filip Lhopitaux, ZŠ Slezská Ostrava, 12 let: Rád čtu, rád pomáhám

Filip rád čte a při jedné z návštěv knihovny, kde si chtěl udělat domácí úkol, si vzpomněl i na projekt „Čtení pomáhá“, o kterém jim kdysi říkala paní učitelka. Připojil se na webové stránky, zaregistroval se a udělal testy z Harryho Pottera, za což dostal kredit, kterým se rozhodl přispět na charitu „Knížka pro prvňáčka“. Dnes ví, že tím, že rád čte, může přispět na dobrou věc.

 

Pomoc ostatním:

Barbora Spíchalová, ZŠ Trutnov 2, 10 let: Pro Matýska

Barbora se s rodinou účastnila dobročinného výstupu na Sněžku, jehož výtěžek ze startovného šel na pomoc těžce nemocnému Matýskovi. Během náročného výstupu v nepříznivém počasí ji hnala na vrchol myšlenka na nemocného chlapce, a nakonec cíle přes všechny útrapy dosáhla. Také si díky zážitku více váží toho, že je zdravá.

 

Autorka: Renáta Šťastná, Foto: detskycinroku.cz

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test