český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Albatros slaví sedmdesátiny. Jeho programovým ředitelem je posledních jednadvacet let Ondřej Müller. To už je důvod k rozpravě. A tak jsme se sešli a jako někdejší kolegové si povídali o knížkách, čtenářích a zájmech. Bylo o čem povídat. Je zajímavé, že o program Albatrosu se nikdo po celou dobu jeho existence tak dlouho nestaral.

 

Vzpomenete si, s jakými pocity jste v roce 1998 do tohoto nakladatelství vstupoval?

Vzpomínám si, že do Albatrosu jsem poprvé vstoupil ještě jako kluk – ve třinácti letech! Bylo to v roce 1979. Umístil jsem se v literární soutěži a mohl se tak stát členem Klubu Albatros, který nesl pro mě tehdy hrdý podtitul „Klub začínajících autorů“. Na první schůzku klubu jsem vcházel do budovy nakladatelství Na Perštýně pln nejistoty a rozechvělý. První, co mě v Albatrosu zaujalo a dodnes mi utkvělo v paměti, byl výtah. Výtah, který když v patře zastavil, vesele cinknul. To veselé cinknutí slyším v uších dodnes… Když jsem kráčel do Albatrosu v srpnu 1998 podruhé, abych se mohl podílet na jeho práci jako programový ředitel, byl jsem stejně rozechvělý a stejně nejistý. Vím, bylo to v jiné budově, ale nějak podvědomě jsem znovu čekal na to cinknutí. Ale výtah v patře necinkl. V tu chvíli jsem si uvědomil, že právě přebírám obrovskou zodpovědnost za významný Albatros.

 

 

Co jste měl tehdy v plánu – co z toho se podařilo a co až tolik ne?

Brzy po mém druhém příchodu do Albatrosu nás čekalo 50. výročí jeho existence. Při přípravách jsem se znovu setkal s mým bývalým vedoucím Klubu Albatros, Zdeňkem K. Slabým, ale i s dalšími bývalými redaktory Vladimírem Svobodou, Evou Dolejšovou, Miroslavem Petrtýlem, Evou Peisertovou, s bývalým ředitelem Václavem Mikešem a dalšími, a s radostí jsem naslouchal vyprávění o jejich práci. Předsevzal jsem si, že velkolepý příběh Albatrosu a jeho redaktorů, kteří mu v jeho vzletu pomáhali, budu šířit dál. Při každodenní práci, při poradách i besedách s dětmi v budoucích letech jsem měl stále na paměti, jak zajímaví a obětaví lidé ve Státním nakladatelství dětské knihy, respektive v Albatrosu, jak bylo SNDK v roce 1969 přejmenováno, pracovali přede mnou, kterým směrem jej rozvíjeli, a kudy bych měl Albatros vést dál. Před očima mám stále ještě ne zcela naplněnou vizi, jak více začlenit děti do práce v nakladatelství a jak je zapálit pro psaní, malování a vůbec pro tvorbu knihy. Zkrátka vytvořit novodobý Klub Albatros, který „vychoval“ pro toto nakladatelství mě. Na tom pracujeme s Petrem Eliášem, šéfredaktorem Albatrosu, až teď – v tzv. Ateliéru Albatros.

 

Které polozapomenuté edice jste znovu vyzvedl do edičního plánu?

Největší radost jsem měl z obnovy edice KOD – Knihy odvahy a dobrodružství, protože s ní jsem vyrůstal. Byl jsem rád, že jsem tam mohl nově vydat knihu Františka Běhounka Swansonova výprava a dále Fikerovu Stráž na Psí skále. Teď právě dokončuji redakci 212. svazku Nobody – muž z Neznáma od Roberta Krafta. Stejně tak jsem s radostí vydal 13 svazků znovuobnovené edice KARAVANA, která navázala na původní brožovanou řadu, nebo nově autorskou řadu Z letopisů Eduarda Štorcha či řadu Vlaštovky a Amazonky od Arthura Ransoma. A doslova překvapený jsem byl z minulých úspěchů obnovené edice OKO!

 

Edice OKO, kde se v ní vzal ten veliký potenciál úspěšnosti?

Edice OKO k sobě vždy poutala pozornost svým formátem a dobrými nápady, s nimiž kdysi přicházel třeba Václav Netušil, jeden ze skvělých redaktorů v Albatrosu. Byl to právě on, kdo vymyslel a pod pseudonymem Ondřej Pálka sestavil legendární Rozum do kapsy. Práce redaktora, to je především setkávání s autorem nad vznikající knihou, a tato setkání nad tituly edice OKO jsou pro mě nezapomenutelná, ať už tím autorem byl astrofyzik Josip Kleczek (Naše souhvězdí), přírodovědci Lea a Martin Smrčkovi (Pes pro mě aj.), paleontolog Bořivoj Záruba, bioložka Marcela Borgesová, chemik Petr Klusoň, mykolog František Kotlaba, novinář a znalec kosmonautiky Karel Pacner a desítka dalších. Když jsem však řekl „minulé úspěchy edice OKO“, myslel jsem to doslova. S rozvojem Wikipedie a dalších internetových encyklopedických zdrojů přestal být o edici zájem. To bylo před deseti lety. Dnes se rodiče k dětským populárně naučným knihám vracejí, ale tyto knihy již vypadají úplně jinak. Důraz je kladen na originální ilustrace a neotřelý a doslova ne-encyklopedický přístup k tématu, ať už jsou to lokomotivy nebo velryby.

 

Vaše jméno je spojeno s vydáváním CD romů, bylo těžké je prosadit?

CD-ROM byl kolem roku 2000 velkou módou, u nás i v zahraničí. Jak je vytvářet a produkovat, jsem se naučil v Německu. Jsem rád, že jsem mohl být u zrodu CD-ROMu o Krtečkovi, na němž se ještě podílel sám Zdeněk Miler, nebo že jsem mohl spoluvytvářet koncept CD-ROMu Rozum do kapsy, který výtvarně ztvárnil malíř Oldřich Jelen. Práce na CD-ROMech nás bavila v Albatrosu všechny. Nej byl Rozum do kapsy. Redaktorka Jiřina Novotná četla korektury, ředitel Martin Slavík pro dva CD-ROMy složil hudbu, Irena Tatíčková pracující tehdy ve Studiu DADA sepsala stovky kvízových otázek, kterými byl každý CD-ROM doplněn. A to jsem tu neuvedl další dvě desítky jmen, bez nichž by tak obsáhlé dílo nevzniklo.

 

Našel jste celou řadu titulů, nejvýraznější je Harry Potter, věřil jste titulu od prvopočátku?

Kniha Harry Potter a Kámen mudrců se mi líbila hned od první chvíle, kdy jsem na ni narazil ve Frankfurtu na podzim 1998, ale že se stane nejprodávanější knihou přelomu století, by mě tehdy ani ve snu nenapadlo. Nejraději vzpomínám na vydání prvních čtyř dílů, kdy jsme s Kamilou Chrtkovou z propagace Albatrosu navrhovali zajímavá data vydání, třeba první vyšel 29. února 2000 v pravé poledne, ten čtvrtý 11. 11. 2001, a spolu s dalšími prodejci artefaktů ze světa Harryho Pottera plánovali nejrůznější akce. Stejně jako Harry Potter se mi líbily první tři díly série Artemis Fowl, které však u nás – na rozdíl od zahraničí – už tolik nezazářily. A rovněž mě nadchla série Pátračka Gilda, která na své znovuobjevení třeba ještě čeká.

 

Jak se to dělá, že má člověk „nos“ na trháky?

Na to je úplně jednoduchý recept! Bavím se rád s dětmi o tom, co je baví, sleduji je, jak si prohlížejí knížky v knihkupectví, někdy je důležité, u jakého obrázku v knížce se zastaví, čemu se smějí při sledování filmu, o čem rády hovoří. A především, o čem sní. Ale to poslední není tak jednoduché, to vám děti řeknou málokdy.

 

Máte rád besedy se čtenáři?

Úplně nejvíc nápadů jsem získal právě při besedách s dětmi i dospělými. Beseda se čtenáři – to je pro redaktora jako zajít do kouzelné apotéky. Albatros je už dvacet let kmotrem dětského oddělení Knihovny Václava Čtvrtka v Jičíně. Jsme na to náležitě hrdí a besedy v Jičíně mám moc rád právě proto, že při nich získám zcela nový pohled na to, jak děti vnímají knihy, které jsme vydali, nebo získám od nich tip, jakou cestou se ubírat dál.

 

Nakolik se daří v Albatrosu komiksům?

Komiksy – to je má celoživotní záliba! Při vydávání českých komiksů se rovněž vracím do dětství, třeba k seriálu Polda a Olda, který výtvarně ztvárnil Jaroslav Malák, ke komiksu Ani Muk v Africe od Ondřeje Sekory, nebo jsem z časopisu Mateřídouška sestavil Obrázky z dějin zeměpisných objevů, které navazují na oblíbené Obrázky z českých dějin a pověstí, jež jedinečně pojal malíř Jiří Kalousek. Od stejného výtvarníka jsem pak sestavil výbor z detektivních příběhů s hádankou Otazníky detektivka Štiky, jež kdysi vycházely na pokračování v Ohníčku. Ze zahraničních titulů mám radost z vydání všech 24 svazků Tintinových dobrodružství, klasiky evropského komiksu. Pouštíme se též do původních komiksů, jako jsou kreslené příběhy podle dobrodružné klasiky Poklad dobrodružných příběhů nebo Malované dějiny Evropy či v poslední době Jan Zajíc, komiksové ztvárnění tragického osudu pochodně číslo dvě z února 1969. Je to však vždy projekt na hraně, protože původní český komiks stojí spoustu času a sil scenáristů i kreslířů a je náročný i finančně.

 

Vaše nejoblíbenější knížka dětství?

V dětství jsem měl rád verneovky, foglarovky. A pak science fiction! V tomto ohledu na mě zapůsobila kniha J. M. Trosky Zápas s nebem a podle ní jsem začal psát hned několik vlastních „románů“. Knihou, kterou jsem četl, respektive kterou mi babička četla snad desetkrát, však byly Pohádky z převržené klenotnice od Quida Maria Vyskočila. Je o rozpustilých andílcích, kteří převrhnou v nebi klenotnici, a pak musí jít na Zem mezi smrtelníky drahokamy hledat. Seděl jsem jako přikovaný, dokud andílci všechny klenoty nenašli.

 

Do kterého bájeného světa byste se rád vypravil?

Toužil jsem a dodnes toužím se toulat městem, jaké nakreslil Dr. Jan Fischer v seriálu Rychlé šípy, nebo o jakém píše Jaroslav Foglar ve stínadelské trilogii – s bludištěm uliček, odlehlých dvorků, tajuplných zákoutí, křivolakých schodišť. Ale sám bych se bál. Musel bych mít s sebou dobré kamarády, jako byli Jarka Metelka nebo Rychlonožka – nebo dnes má žena a děti!

 

Co děláte ve chvílích volna? Umíte vůbec odpočívat?

Umět odpočívat, to je vážně problém. Když se vám záliba, totiž knížky, stane zaměstnáním, je těžké si po práci, kde čtete a čtete, až se z vás kouří, sednout k dobré knize a začít zase číst. Hned bezděčně uvažuji, zda knihu vydat v českém jazyce nebo zda vydat něco obdobného. Když se opravdu snažím odpočívat, sáhnu po něčem, co nemá s mou prací nic společného – nejlépe šestákové tajuplné příběhy, jak se dřív říkalo „mord za korunu“. Teď však uvažuji o tom, že z nich sestavím antologii, takže na odpočívání jsem opravdu ztracený případ. Zachraňuje mě jedině hudba!

 

Co byste dělal, kdyby nebylo knih? Dokážete si to představit?

V dětství jsem chtěl být hercem, nejlépe v kočovné společnosti, jakou měl Tyl, nebo pirátem. Obojí bych stále ještě mohl uskutečnit, jen ten pirát se mi s věkem poněkud vzdaluje. A pokud by opravdu žádné knihy nebyly, chtěl bych být dobrým muzikantem.

 

Kterak se chystáte oslavit albatrosí sedmdesátiny?

Můj osobní dárek Albatrosu je nová edice poezie pro děti. V robotizovaném světě dneška prostě chybí. Řada se jmenuje POEŽIE a prvním svazkem budou verše Jaroslava Kovandy Moje přítelkyně žížala s ilustracemi Alžběty Zemanové. A pak se těším, až se u příležitosti oslav sejdu s našimi autory, ilustrátory a grafiky, bez nichž by žádný nakladatel, i kdyby byl sebelepší, neobstál.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský 

Tags:

„Český Krumlov? Ten já znám jako své boty,“ slyšel jsem nedávno v kavárně povídání asi padesátiletého páru. „Pojedeme na víkend raději někam jinam, tam už jsme všechno viděli...“ Musím přiznat, že jsem jim tak trošku záviděl a trošku mi jich bylo líto. V Krumlově jsem byl možná patnáctkrát, dvacetkrát. Někdy na jediný den a někdy na víkend, ale pokaždé mě tam zaujalo něco nového, anebo jsem se šel s chutí podívat na místa, která jsem už viděl...

 

Vítejte v jedné z Bran Šumavy

Spolu s dalšími městy Šumavského podhůří jako Sušice, Vimperk, nebo Prachatice bývá Český Krumlov nazýván Branou Šumavy. Na přelomu 19. a 20. století byl zvláště mezi spisovateli a básníky vnímán jako hlavní město Šumavy. Jméno Krumlov pochází z německého Krumme Aue, česky křivý luh, což odkazuje na polohu města mezi esovitými zákruty řeky Vltavy. A právě bez ní by město ztratilo část svého kouzla. Vltava obkružuje staré město i hradní ostroh. Na nábřeží si můžete odpočinout v řadě kaváren, hospůdek a restaurací a v létě pozorovat vodáky.

 

 

Český Krumlov s třinácti tisíci obyvateli je po Praze druhé turisticky nejnavštěvovanější místo České republiky. Díky zachovalému středověkému jádru města je zařazen od roku 1963 do městské památkové rezervace a od roku 1992 je na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Atmosféru města vytváří křivolaké uličky s hospůdkami, kavárnami, středověkými krčmami a nočními kluby, rozmanitá zákoutí a unikátní komplex měšťanských domů s impozantní dominantou zámku nad meandrem Vltavy. Na své si tu přichází i milovníci výstav, koncertů, hudebních festivalů či divadelních představení, muzeí i butiků s rozličným zbožím. Teď na přelomu zimy a jara je to tady určitě mnohem „pohodlnější“ než v sezoně. Nikde se totiž nemusíte tlačit a dav vám nebrání zastavit se právě u té výlohy, u které chcete.

 

Majetek Rožmberků, ale také císaře

V minulosti byl Krumlov sídelním městem mnoha mocných českých rodů – Vítkovců, pánů z Krumlova, Rožmberků, Eggenbergů a Schwarzenbergů, které cíleně pečovaly o jeho výstavbu a reprezentativní charakter. Český Krumlov byl zároveň hlavním správním centrem Rožmberského dominia a do roku 1918 i Krumlovského vévodství a Dominia schwarzenberského.

 

 

Někdy ve 13. století vznikla mezi zákruty řeky Vltavy obchodní osada, kterou listina Jindřicha I. z Rožmberka a jeho syna Petra z roku 1309 poprvé v textu výslovně uvádí jako město. Roku 1302 vymřela zdejší větev Vítkovců a dědictví s povolením krále Václava II. spadlo do klína pánům z Rožmberka, kteří byli další větvi rodu Vítkovců. Rožmberkové se přesídlili z Rožmberka na Krumlov, čímž se město stalo střediskem rozsáhlého panství. Doba rozkvětu města je spojena právě s vládou pánů z Rožmberka (1302–1602). Ti soustavně rozšiřovali své panství a město vzkvétalo. Většina současných obdivovaných gotických a renesančních památek pochází právě z jejich doby.

Ve středověku ležel Krumlov v místě, kde se střetávalo české vnitrozemí s rakouským a bavorským podunajským prostorem a severní Itálií. To se projevilo i na tváři města a zámku, které výrazně ovlivnila italská renesance.

V 15. století se ve městě otevírají doly na stříbro a v roce 1494 byl Krumlov povýšen na královské město. Začátkem 17. století jsou rudné žíly vytěženy a město se více orientuje na zemědělskou výrobu, zakládá hospodářské dvory a rybníky. Roku 1601 kupuje Krumlov císař Rudolf II. od zadluženého posledního Rožmberka Petra Voka. Vládne v něm dvacet let.

Během 17. století bylo město několikrát vypleněno, za třicetileté války několikrát obsazeno vojsky. Císař Ferdinand II. roku 1622 věnoval celé město Janu Oldřichu z Eggenberka. Po vymření tohoto rodu, přešlo krumlovské panství do rukou rodu Schwarzenberků, kterým zůstalo až do roku 1940. Kvůli převaze německého obyvatelstva nad českým bylo po mnichovském diktátu roku 1938 připojeno k Německé říši. V roce 1945 panství osvobodila americká armáda.

 

Druhý největší zámecký komplex v Česku

Dominantou města je hrad a zámek nad jedním z ohybů Vltavy. Svou rozlohou přes šest hektarů je to po Pražském hradě druhý největší hradní a zámecký komplex v Čechách. Ročně ho navštíví přes 300 tisíc lidí. Jeho interiéry jsou otevřeny od dubna do října, ale i přes zimu do něho proudí malé i větší skupiny milovníků krásy a historie. Z těch zahraničních je nejvíc Korejců. Poznáte je už zdálky, protože bez mobilu, fotoaparátu a tabletu neudělají ani krok. A vlastně si všechno prohlížejí jen přes displej či obrazovku. Kdo se dívá na nekonečný český seriál Ulice, určitě ho při sledování fotících se návštěvníků napadne přirovnání „Slečna Všechnofotím“. 

 

 

Zámek je ve vlastnictví státu a jeho správu zajišťuje Národní památkový ústav. Stojí na strmém a dlouhém skalním ostrohu, který z jihu obtéká Vltava a ze severu Polečnice. Do předhradí se vstupuje ze čtvrti Latrán, z jihu Zámeckými schody nebo z východu Červenou branou.

Západním křídlem se prochází na Plášťový most z roku 1764. Unikátní pětiposchoďový most přes hluboký tesaný příkop spojuje Horní hrad s budovou zámeckého divadla a zahradami. Nejvyšší dvě patra mostu jsou kryté chodby z paláce do divadla a zahrad. Barokní zámecké divadlo z let 1766–1767 je jedno z nejlépe zachovaných barokních divadel na světě.

 

 

Na krumlovském zámku má tradici starou přes 400 let chov medvědů. Poprvé se medvědi v Krumlově objevili v 16. století. Jejich chovem chtěli Rožmberkové demonstrovat svůj údajný původ a příbuzenství s římským rodem Orsiniů. Přímo v hradním příkopu mezi I. a II. nádvořím je chov medvědů doložen až po roce 1700 a s určitými přestávkami se tam chovají dodnes. Pokud medvědy teplý březen už probudil, mohou návštěvníci obdivovat jejich majestátní pohyby a chování. Nyní v medvědinci žijí třiatřicetiletá Kateřina a pětadvacetiletá Marie Terezie. Medvěd Vok musel být v červenci 2016 uspán kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Vok byl otcem tří medvědů, kteří hráli v dětském seriálu Méďové.

 

Krumlovské unikáty

Hned kousek od zámku, ze čtvrti Latrán, můžete vstoupit do Řemeslné uličky. Vznikla nedávno v areálu klášterů minoritů a klaristek. Návštěvník má možnost prohlédnout a osahat si autentické vybavení jednotlivých řemeslných historických dílen a také si sám řemeslo vyzkoušet. Je to vlastně taková výstava, kde nejen koukáte, ale můžete se i zapojit. Je tady krejčovna, barvírna, pekárna, sedlárna či kovárna. (A ke kovárně jedna zajímavost: zdejším mistrům s ušpiněnou zástěrou a s rukama jako lamželezo chodí pomáhat sedmnáctiletá studentka. Kovařina jí prý voní a kdo viděl, jak se ohání kladivem a buší do rozžhaveného železa, nestačí se divit.)

Když pak půjdete dál čtvrtí Latrán směrem k hlavnímu krumlovskému náměstí, přejdete dřevěný most přes Vltavu, na němž buď někdo hraje na housle, harmoniku, na píšťalu, anebo jen sedí ve švejkovském oblečení a žebrá, narazíte na další unikát. Tím je muzeum obchodu, kde to nádherně voní vanilkou a sušeným ovocem. U vchodu vás přivítá majitel a hned vysvětluje, jak dřív vypadal obchod se zbožím koloniálním. Každému zájemci ukáže historické reklamní předměty, a kdo by je chtěl mít doma, prodá mu jejich repliky. Jinak v rozsáhlé expozici najdete sbírku různých kas a pokladen, plničky lahví a tehdejší módní oblečení prodavaček a zákaznic. A ještě jednu unikátnost krumlovské muzeum obchodu má – neplatí se tam vstupné.

Tak co, opravdu znáte Český Krumlov jako své boty? Ani po další návštěvě o tom nejsem přesvědčen. Tentokrát jsem nebyl ani v jedné galerii, v zámecké zahradě s otáčivým divadelním hledištěm, nešel jsem Budějovickou bránou, nic jsem neochutnal v hospůdce přímo na břehu Vltavy a ani těch kaváren moc nebylo. A zapomněl už jsem také, jak to bylo s pověstí o vodních skřítcích a vědmě Annabele. Prostě – do Krumlova pojedu zase!

 

Autor: Alois Žižka, Foto: autor

Každý někdy zapomene ve vlaku svetr nebo deštník, nebo si nevzpomene na jméno přítele z dětství. Tyto drobné potíže potkávají všechny. Pokud však často zapomínáme i na události, které jsou důležité, například termín návštěvy lékaře či smluvenou schůzku, je důvod zpozornět. Jestliže se hledání věcí či zapomínání jmen stane spíše zvykem než výjimkou, je dobré konzultovat problém s odborníkem. Nemusíme chodit daleko. V Česku si lze otestovat paměť i v lékárně.

 

Mozek má zásadní význam pro správné fungování celého těla, řídí a kontroluje veškeré funkce a procesy, které v něm probíhají. Některou z forem demence, která významně ovlivňuje jeho fungování, v současnosti trpí zhruba padesát milionů lidí na celém světě. A prognózy jsou bohužel ještě pesimističtější. Podle nejnovějších předpokladů bude za třicet let toto číslo více než trojnásobné. Z dat organizace Alzheimer’s Disease International vyplývá, že se nový případ demence objevuje v průměru každé tři vteřiny.

 

Nejčastější příčina demence

Alzheimerova choroba je degenerativní onemocnění mozku, které se projevuje zhoršením mozkových funkcí, které jsou spojeny s pamětí a chováním. Bývá nejčastější příčinou demence, která vede postupně k závislosti nemocného na každodenní pomoci jiného člověka. Tuto nemoc poprvé popsal německý lékař Alois Alzheimer v roce 1907. V té době se považovala za vzácnou.

 

Demence má bez ohledu na příčinu podobné příznaky: 

  • problémy s pamětí
  • problémy s myšlením a plánováním
  • problémy s vyjadřováním
  • neschopnost rozpoznávat lidi či věci
  • změna osobnosti

 

Raději do lékárny než k lékaři

Díky Garantovaným kurzům České lékárnické komory (ČLnK) mohou pacienti v lékárnách se speciálně proškoleným lékárníkem zjistit, v jakém stavu je jejich paměť a zda se nemůže jednat o poruchu kognitivních funkcí, kterou by měl začít řešit lékař. „Česká republika je jedinou zemí ve vyspělé Evropě, kde jsou pacientům konzultace o stavu demence a případné Alzheimerově chorobě poskytovány i v lékárnách,“ poukazuje na výjimečnost služby prezident ČLnK PharmDr. Lubomír Chudoba a dodává, že obdobné poradenství v lékárnách mohou pacienti získat i při odvykání kouření nebo screeningu diabetu a péče o diabetické pacienty. 

ČLnK ve spolupráci s Českou alzheimerovskou společností dlouhodobě školí své členy v Garantovaných kurzech. Ti jsou posléze schopni vést poradenství pro pacienty s Alzheimerovou chorobou či jejich příbuzné. „Garantovaný kurz má více než padesát absolventů, kteří nabízí své služby v devětatřiceti lékárnách po celé zemi. Jejich seznam je dostupný i v rámci mobilní aplikace Lékárny v ČR, která umožňuje filtrovat pobočky dle různého poradenství. Lékárníci mohou s potenciálními pacienty provést jednoduchý test a případně je poslat na další odborné vyšetření. Příbuzní či jiní zájemci o problematiku zde také získají informace, jak podpořit léčbu nemocného či jak s ním správně komunikovat,“ uvádí Mgr. Aleš Krebs, Ph.D., viceprezident ČLnK.

„Lékárna je místo, kam pacienti chodí zpravidla častěji než k lékaři. Z toho důvodu využíváme odbornosti lékárníků a snažíme se poskytovat co nejkomplexnější péči, která lidem umožní lépe se starat o své zdraví. V případě Alzheimerovy choroby je včasná diagnóza a pomoc nemocnému i jeho rodině zásadní. I proto budeme nadále usilovat o rozšíření dostupnosti poradenství do dalších lékáren,“ uzavírá tisková mluvčí ČLnK Mgr. Michaela Bažantová.

 

Lze nemoci předcházet?

Pro předcházení a zmírnění potíží s pamětí se doporučuje dodržovat zdravou životosprávu, tzn. mít pravidelný pohyb, jíst stravu s vyváženým obsahem všech živin a zvýšit přísun omega-3 nenasycených mastných kyselin (například z tučných mořských ryb, vlašských ořechů a lněných nebo konopných semen). Důležitou roli hraje také aktivní trávení volného času a kontakt s (mladšími) lidmi.

Vhodná jsou mimo jiné  speciální cvičení, která pomáhají oddálit zhoršení paměti, a podporují rozvoj myšlení (např. pexeso, sudoku, křížovky a podobně). Velmi důležité je také soustředit se na vykonávání právě prováděných činností a uvědomovat si jejich uskutečňování (právě zamykám, zhasínám, vypínám plyn...), které pomáhá předcházet nepříjemným situacím. A pokud se na to cítíme, můžeme zkusit náročnější varianty posilování paměti při učení nových věcí např. na tzv. univerzitách třetího věku či v jazykových školách nebo jako pomocná síla ve firmách při činnostech, kde je potřeba zapojit mozek.

Paměť lze rovněž podpořit užíváním přípravků, které pozitivně ovlivňují činnost mozkových buněk (zlepšují prokrvení, přísun živin a kyslíku), ze skupiny tzv. nootropik, kam patří účinné látky piracetam (např. Geratam®, Pirabene®, Piracetam AL®), pyritinol (Encephabol®) a výtažky z listů jinanu dvoulaločného – ginkgo biloba.

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: CLnK

Se spisovatelkou a scenáristkou Sandrou Fialovou Vebrovou jsem se setkala v redakci. Tato mladá dáma vydala několik knížek, pracuje v České televizi na Déčku od jeho prvopočátku a je maminkou malého Kryštůfka, s nímž znovu objevuje krásy dětství. Bylo o čem povídat a snad naše rozprava zaujme i vás.

 

První knihu Sandra vydala v jednadvaceti letech. Žánrově se zařadila k autorkám fantasy literatury pro mladší čtenáře. Kdy jste se rozhodla, že budete spisovatelkou?

Spisovatelkou jsem chtěla být od okamžiku, kdy jsem pochopila, že to může být povolání. Ale ještě předtím jsem babičce Jindře, to mi bylo asi pět let, diktovala příběhy. Ona to pro mě ráda dělala, protože sama celý život psala, jen to měla, vzhledem k době, do které se narodila, složitější. Taky jsem všude s sebou tahala bloky a tužky. A je zajímavé, že jsem sice spisovatelkou chtěla být odmala, přesto jsem se zdráhala si tak říkat. Spisovatelky to pro mě byly třeba Virgina Woolfová nebo naše Markéta Zinnerová. Sama jsem se za spisovatelku označila, až když mi vyšla třetí kniha.

 

 

Vítala vaše zaměření rodina?

Ano. Víte, já jsem psala vždycky a hodně jsme četla, tím jsem si rozvíjela slovní zásobu. Zkoušela jsem různé žánry a prošla i obdobím, kdy jsem psala věci, na které jsem vůbec nestačila. To byla moje škola. A v rodině jsem měla silné zázemí, což bylo velké štěstí. Moje maminka píše a naučila mě první základní pravidlo: Když něco začneš, musíš to dokončit. Nedokončená kniha jako kdyby nebyla. Díky tomu jsem věděla, že psaní je především o disciplině a řeholi, že je to řemeslo jako kterékoli jiné a člověk musí být především přísný sám na sebe.

 

Jste na sebe přísná?

Kdo píše, musí si v sobě vypěstovat velkou míru sebekritiky. Pak, když vám někdo řekne, že tyhle tři stránky nestojí za nic a měly by se škrtnout, tak se nenaštvat a se značnou mírou sebereflexe věc napravit, nebo se o ni pohádat. To si ale každý osvojuje postupně. Já se svou beraní povahou určitě.

 

Vraťme se ještě k začátkům…

Zpočátku jsem přispívala do celé řádky soutěží a taky jsem chodila do dramaťáku k Daně Hlaváčové. Dokonce jsem se připravovala na zkoušky na DAMU, ale pořád jsem cítila, že nevím, zda hraní nebo psaní. Tehdy jsem požádala právě paní Danu Hlaváčovou, aby mi upřímně řekla, jestli na herectví mám. Odpověděla mi, že mám, ale taky že nikdy nebudu na jevišti Dana Medřická. Současně prý je přesvědčena, že můžu být Danou Medřickou v psaní. Měla jsem jasno. A ještě jedna náhoda mé rozhodnutí podpořila. V Karlových Varech jsem našla během festivalu na ulici vstupenku na film Hodiny o životě Virginie Woolfové. Měla jsem půl hodiny na to, abych stihla doběhnout do sálu. Při sledování toho filmu mi došlo, že člověk, když to umí, má psát, protože mu nezbývá nic jiného.

 

Jste ráda, že to tak dopadlo?

Psaní je svobodné povolání a současně velmi tvrdý chleba, nejistá práce. Je tak svobodné, že si je můžeme vzít kamkoli jdeme s sebou. Na kterémkoli místě světa mám s sebou češtinu, fantazii a tužku…

 

Kam chodíte za nápady?

Těch mám fůru, neustále mě něco napadá a inspiruje. Proto musí existovat jakési síto, jímž propadnou jen ty nejlepší nápady. Zapisuju si náměty, které potkávám, protože nikdy není jisté, zda z některého upotřebím jen detail, nebo mi pomůže vytvořit celou zápletku. Kdybych věděla, kam se pro nápady chodí, půjdu tam rovnou s vědrem. Ale jsem přesvědčená, že vše, co má, k člověku dorazí přesně včas. Vždycky mi v pravý okamžik něco blesklo v hlavě. K tomu je jen potřeba mít oči otevřené, sledovat, co se děje kolem, a taky cestovat, poznávat nové lidi, to je pro psaní hodně podstatné.

 

Píšete pro dětského čtenáře, kdy jste nabrala tento směr?

Klíčové pro mě bylo setkání s Markétou Zinnerovou, kterou dlouhodobě obdivuju. Pomohla mi právě v úplných začátcích, učila mě a probudila ve mně lásku k psaní pro děti. Když se mě pak kdosi ptal, zda nepíšu pro dospělé, protože je to složitější, s úsměvem jsem odpovídala, že je to přesně naopak. Nic není tak těžké, jako psát pro děti. Vždy jde o velkou výzvu. Kdekdo si myslí, že to je snadné – v příběhu musí být dobro, a to zvítězí. Jenže malí čtenáři jsou nároční a autorovi nic neodpustí. Dětský čtenář musí autorovi uvěřit!

 

A věří vám?

Ano, až jsem z toho překvapená. Vidím to, když vyrazím na nějaké autorské čtení a vylezu ze své bubliny spisovatele upoutaného u stolu. Zrovna teď jsem na jednom takovém byla a jeden kluk, asi osm let mu bylo, mě opravoval, když jsem líčila linku příběhu, že je to v knížce jinak. Na otázku: Tys ji četl? Odpověděl: Samozřejmě, četl jsem všechny vaše knížky. Hned jsem si uvědomila, že ještě nebyl na světě, když jsem příběh psala, a přesto se mu líbí, protože ho bavilo, co hrdinové prožívají, protože s lety nezestárli. Zahřálo mě to.

 

Čím vás inspiruje malý syn?

Kryštůfek mě inspiruje vším. Nikdy se člověk nevrátí tak silně do vlastního dětství, nikdy nejsou jeho vzpomínky tolik čisté a plastické, jako když si je připomínáte díky vlastnímu dítěti. Tím, jak si s ním hraju a ukazuju mu to či ono, vybavují se mi další a další zážitky, vjemy, dojmy a pocity nezávaznosti i bezpečí. Prožíváme spolu plno dobrodružství, každý bunkr je hrad, každý klacek meč. Snažím se v něm probouzet fantazii. Je mu dva a půl a je malý, ale vidět svět znovu dětskýma očima mě učí on.

 

 

Jak je na tom Kryštofův tatínek, taky má rád fantazii?

Určitě má. On je ten přes rošťárny. Teď v zimě jsem si to znovu připomněla. Napadl sníh a byli jsme sáňkovat. Maminka byla na to, aby pofoukalo bolístku, když se spadlo, ale na sáně jsem nesměla. Kryštůfek chtěl jezdit s tátou, protože s ním je větší legrace. Já s ním samozřejmě taky vymýšlím legrácky a poťouchlé hry, ale na Honzu, tedy mého muže, nemám. Na klukoviny je táta. Proto se jim tak z jistého důvodu říká. A já mám štěstí, že můj manžel si v sobě zachoval hodně z toho malého rošťáka.

 

Ale vy už jste zase v pracovním nasazení, že?

Znovu jsem začala psát, když Kryštofovi bylo půl roku. Měla jsem výhodu, pracovala jsem z domova. Alespoň jsem to za výhodu považovala. Měla jsem představu, že uložím miminko do postýlky, ono bude spát a já si pak napíšu, co budu chtít. Jenže obrovské vyčerpání se brzy projevilo. Když má člověk miminko, moc se nevyspí a taky má neustálý strach o něj, což je nový, silný pocit. To vše odvádí pozornost potřebnou ke psaní, na něž musí být autor hodně soustředěný. Mozek je orgán jako každý jiný, když mu nedáte, co potřebuje, nic nevymyslí. Je to stejné, jako u svalů, když netrénujete, maraton nezaběhnete.

 

Tedy jste se poučila, nemýlím se?

Pochopila jsem, že mateřská dovolená má opravdu nějaký důvod. Zvolnila jsem. Mám určitou výhodu, že manžel je zvukař a kameraman a pracuje v branži. Chápe, jak to v ní chodí, jaké to je napsat scénář nebo být od rána do večera při natáčení na place. A zároveň mít dost sil a elánu na rodičovství. Podporuje mě ve všem, co dělám, což je skvělé, Kryštůfka hlídá nebo s ním i odjede na víkend. Díky tomu můžu pracovat, ale snadné to není. Určitě bych neradila maminkám: Běžte do práce, jak nejdřív můžete. Ano, možná je v tom kus hrdinství a zasloužím si poklepat po rameni, ale stejně tak si to zaslouží maminka, která se rozhodne zůstat s dítětem doma. Myslím si, že je velká škoda, že proti sobě, jak jsem zjistila, stojí občas mámy, co šly pracovat, a mámy, co jsou raději doma. Jde o naprosto zbytečnou řevnivost.

 

V práci vás jistě taky podporují…

Mám kolem sebe moc fajn lidi. Pracuju v České televizi na Déčku. Od píky, kdy jsem byla asistentkou asistenta, je ze mě dramaturgyně několika pořadů. To byla moje vysněná pozice. Paradoxně přišla v okamžiku, kdy se moje hodnoty posunuly, na prvním místě je děťátko, rodina. Zároveň jsem ale věděla, že budu jako moje maminka, která vždycky pracovala, a přestože tomu tak bylo, jsem já jako dítě nikdy netrpěla, neměla jsem pocit, že na mě nemá čas. Naopak jsem ji vždycky obdivovala. Jsem přesvědčena, že vidí-li dítě svou maminku, která je tu pro něj a zároveň má něco svého, podstatného, v čem je dobrá, tak si nese do života obrovský příklad.

 

Píšete pro děti ve věku osm až dvanáct let, máte chuť vyzkoušet si i jinou věkovou kategorii?

Ano, tahle skupina osm až jedenáct, dvanáct let mě baví. Mladší teenagerovský věk je pro mě náročnější, ráda bych ho zkusila, ale v tom nižším se cítím lépe. Tam si spisovatel může dovolit větší míru kouzel a pohádkové atmosféry. Ráda utíkám do světa, kde jsou fantaskní postavy a mnoho se dá vyřešit pomocí  zázraků a čar.

 

A pro mladší děti?

Mé nakladatelství mě oslovilo, abych napsala příběh pro edici prvního čtení, tedy pro děti pět až sedm let. Určitě se do toho pustím. Jde o jiný styl psaní. Čím je čtenář menší, tím je obtížnější ho zaujmout. Někdo si řekne, pro ty prťata napíšu pár říkanek, doplním pohádkou, jak se myška s liškou dostaly z bodu A do bodu B, a je to. Jenže i v tomto případě musíme mít příběh, který bude děti bavit, zaujme je, musí být řečený jednoduše, jednoznačně a poutavě.

 

Teď to bud snazší, máte doma prvního čtenáře a posuzovatele…

No, zatím vedou vlaky. Největším současným zážitkem je jízda tramvají a autobusem po Praze. Když dojde na vlak, je to úplně nejlepší!

 

A z trochu jiného konce – ráda cestujete – do kterých míst?

Mám ráda Portugalsko, tam jsem dokonce byla na půlročním studijním pobytu. Tu zemi jsem si zamilovala. Pod kůži se mi dostalo ještě Irsko. Asi mají vliv nějaké keltské geny, či co. To jsou dvě místa, která jsou pro mě druhým a třetím domovem. Pobyt v Portugalsku mi změnil rytmus života. Portugalci žijí volněji a zároveň třaskavěji. Díky cestování jsem se naučila vnímat věci z nadhledu, oddělit nepodstatné a soustředit se na to, co je doopravdy k řešení. Teda, pořád se to učím! A kam bych se vypravila ráda? Protože nejsem teplomilný člověk, ráda bych poznala Island.

 

Sandra Fialová (Vebrová) je úspěšná autorka knih pro děti. Svůj literární debut, fantasy knihu Luko, malý vlkodlak, vydala v jednadvaceti letech. Knížka se díky velkému úspěchu dočkala o rok později pokračování. Ve stejné době napsala námět a scénář k pohádce Nepovedený kouzelník, kterou natočila Česká televize. Jedním z jejích autorských počinů jsou také humorné, kouzelné příběhy Ducháčkovic rodiny. Vystudovala Divadelní vědu na Filozofické fakultě UK. Její největší zálibou je cestování, ze kterého ráda čerpá inspiraci. Žije v Praze s manželem a synem, pracuje v České televizi jako scenáristka a dramaturgyně několika pořadů na kanále Déčko.

 

Autorka: Jana Semelková, Foto: Miroslav Martinovský

Tags:

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test