český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Matyáš Novák (1998) se přes své mládí řadí mezi naprosto výjimečné klavíristy. Výsledky mnoha soutěží potvrzují, že je uznávaný v mezinárodním měřítku. Výjimečný je však ve všem, co dělá, a je toho opravdu hodně. Náš rozhovor vznikl po jeho návratu z německého Kielu, kde měl recitál. První otázka byla nasnadě.

 

S čím jste se v Kielu představil a jak jste si koncert užil?

Hrál jsem Haydna, Smetanu, Bartóka a Liszta. Koncert jsem si moc užil, v téhle části Německa jsem hrál poprvé a byl jsem zvědavý hlavně na reakci publika. Z každého totiž vyzařuje jiná energie. Posluchači v Kielu byli nadšení, což je vždy pro interpreta ta největší odměna. Po koncertě vyšla v místním tisku oslavná recenze mého recitálu. Její autor mě nazval „mladým lvem klaviatury“, což je pro mě úplně nové označení.

 

 

Na koncert vás pozvala společnost Steinway po velkém úspěchu, kterého jste dosáhl vloni v září na soutěži Edvarda Griega v norském Bergenu. Co vám v souvislosti se soutěží nejvíce utkvělo v paměti?

Až s odstupem času plně vnímám, čeho se mi podařilo dosáhnout. Ještě před rokem jsem snil, že bych si někdy rád zahrál ve finále velké soutěže s dobrým orchestrem nějaký hezký klavírní koncert. A najednou se mi to povedlo a občas si říkám, jestli je to vlastně pravda. Na soutěž moc rád vzpomínám, v Norsku je krásně. Nejvíce mně asi utkvěla v paměti obětavá péče paní hostitelky, u které jsem bydlel, a vůbec všech organizátorů soutěže, neboť taková pohostinnost rozhodně nebývá na soutěžích pravidlem. Samozřejmě nikdy nezapomenu na atmosféru Troldhaugenu – místa, kde se soutěž konala a kde měl Edvard Grieg své letní sídlo. Skvělé umístění bylo už jen třešničkou na dortu celých těch nádherných deseti dní, které jsem v Norsku strávil.

 

V mnoha soutěžích jste zvítězil či získal skvělá umístění. Co je mimo skvělého provedení skladeb důležité pro konečný úspěch?

Soutěživý příliš nejsem, ale je pravdou, že mě vždy určitým způsobem láká se poměřit s ostatními. Ale vzhledem k tomu, že se jedná o umělecký výkon, jehož kvalita se změřit nedá tak, jako je tomu například ve sportu, je jakékoli hodnocení do menší či větší míry vždy zatíženo subjektivitou hodnotitelů. Na soutěži se musí sejít mnoho faktorů, aby mohl adept uspět. Je zapotřebí podobně jako ve sportu dobrá forma, správný výběr repertoáru, forma ostatních soutěžících, splynutí vašich hudebních názorů s názory poroty, ale i příjemná atmosféra v daném místě a samozřejmě i trochu štěstí.

 

Máte raději sólová vystoupení nebo s orchestrem?

Mám rád obojí. Baví mě, když se střídají sólová vystoupení s příležitostmi, kde vystupuji s orchestrem, případně s nějakým komorním uskupením. Pokud hraji sólo, musím k výkonu přistupovat zcela odlišně, než když spolupracuji s jinými hudebníky, což je vždy velmi inspirující a zábavné.

 

Přemýšlel jste, se kterým oblíbeným skladatelem byste se chtěl setkat? 

Momentálně jsou mi nejbližší skladatelé Bach, Mozart a Liszt. Pokud bych si měl vybrat jednoho, se kterým bych se chtěl potkat, byl by to Ferenc Liszt. Nesmírně by mě zajímalo, jakým způsobem hrál, jak probíhaly jeho legendární koncerty a jak by se vypořádal s dnešní obrovskou konkurencí. 

 

Na klavír hrajete od pěti let. Přibližte své úplné začátky…

Svou první hodinu klavíru jsem měl v březnu roku 2003, tedy v necelých pěti letech, a fakt, že k ní došlo, pokládám za jeden ze svých největších hudebních úspěchů. Abych to vysvětlil. Nepocházím z hudební rodiny, a tak když jsem jako velmi malý projevil přání naučit se hrát na piáno, s velkým nadšením se to nesetkalo. Rodiče sami jako děti hráli a neměli na své hudební pokusy zrovna nejlepší vzpomínky. Nakonec mě na naléhání prarodičů přihlásili do hudební školy. V šesti letech jsem si přibral ke klavíru housle, od osmi jsem chodil na hodiny sólového zpěvu.

 

 

Kolik nástrojů vlastně ovládáte?

Záleží na tom, čemu říkáte „ovládat nástroj“.  Na housle jsem hrál deset let, mým největším úspěchem byla druhá cena v Kocianově houslové soutěži. Ale z mého pohledu ovládám pouze klavír.

 

Studujete klavírní akademii v italské Imole. Liší se přístup pedagogů doma a v zahraničí?

Řekl bych, že rozdíl je spíše v osobnostech konkrétních pedagogů než v tom, zda se jedná o domácího či zahraničního profesora. Mám velké štěstí, že oba mí hlavní pedagogové, prof. Jitka Fowler Frańková a Boris Petrushanský, jsou skvělí muzikanti i lidé, a i když je jejich pohled na interpretaci v některých směrech odlišný, považuji za velké štěstí, že mohu oba přístupy kombinovat a propojovat.

 

Vedle několika škol zvládáte i několik koníčků. Jak je možné vše stihnout a k tomu ještě koncertovat a vyhrávat soutěže?

Už jako malý jsem slýchal, že čas má člověk na to, na co si ho udělá, jinými slovy, že čas je otázkou priorit. Nepoužívám sociální sítě, na počítači trávím pouze nezbytně nutné množství času, vstávám brzy a jsem zvyklý, že jednotlivé činnosti navazují. Troufám si tvrdit, že umím efektivně využívat čas. Samozřejmě nic z toho by nebylo možné, pokud bych musel cvičit spoustu hodin denně jako někteří mí kolegové. To naštěstí není nutné. Učím se rychle, a co se jednou naučím, nezapomínám. Díky tomu mám velmi široký repertoár. Občas si říkám, že by mě lákalo zjistit, kolik hodin hudby zpaměti jsem schopen v kuse zahrát. Jenomže to bych v tom dni nestihl kromě hraní nic jiného, a to by byla škoda.

 

Chov slepic patří v umělecké sféře mezi naprosto unikátní koníčky. Vše prý začalo tím, že jste začal péct a zvýšil jste spotřebu vajec v domácnosti. Je to pravda?

Tahle historka se v naší rodině traduje a rodiče ji často s oblibou vyprávějí různým známým. Kolem desátého roku jsem měl období, kdy jsem ve velké míře pekl. Buchty, koláče, rolády. Můj tatínek mě kritizoval za velkou spotřebu vajec, a tak jsem se začal zajímat, jak by se dala zvýšit snůška u několika kusů slepic, které tehdy chovala moje babička. Při hledání informací jsem zjistil, že existují různá plemena, která se liší vzhledem i užitkovostí, že lze exteriér i užitkovost vylepšovat šlechtěním atd. Postupně jsem pipkám úplně propadl.

 

Jak velký máte chov a kolik času mu věnujete?

Momentálně mám pouze dvacet šest slepic a dvanáct kohoutů čtyř plemen: drážďanky, štýřanky, araukany a žerzejští obři. Také jsem si pořídil krůty s krocanem, jsem zvědavý, zdali se mi podaří odchovat mladé. Pokud nemrzne, moje drůbež příliš péče nepotřebuje. Každý den je musím krmit, s čímž mně pomáhá v mé nepřítomnosti děda, to je však činnost, která se dá zvládnout za deset minut. Ve svém chovném zařízení jsem vyrobil automatický napájecí systém, takže o napájení se starat nemusím. V zimě je péče trochu komplikovanější, ale dnes existují výhřevné napáječky, které zajistí, aby drůbeži voda nezamrzala, takže i toto období lze bez problémů zvládnout.

 

Nezjišťoval jste, zda slepice „vnímá“ hudbu?

Jednou jsem hrál slepicím na housle a nesetkalo se to s velkým úspěchem. Slepice samozřejmě vnímá zvuky jako každé zvíře, ale to, zdali slepice vnímají hudbu nějak hlouběji, jsem nikdy nezjišťoval.

 

 

Kdy jste objevil kouzlo železnice a čím vás vlaky přitahují?

Odmalička mě vlaky velice přitahovaly. Asi nedokážu přesně specifikovat, proč. Fascinuje mě síla lokomotiv, které dokážou utáhnout dlouhatánské nákladní vlaky plné všelijakého zboží, miluju klikaté lokálky vlnící se malebnou českou krajinou, zbožňuju klid venkovských staniček, ale i ruch stanic větších, jízdní řád je pro mě „biblí“, drkání motoráčku a typický odér spálené nafty mě dělá neskutečně šťastným. Všechny tyto skutečnosti dávají dohromady obrovskou vášeň, kterou k železnicím chovám.

 

Svezl jste se někdy vlakem pojmenovaným po slavném skladateli Antonínu Dvořákovi?

Samozřejmě! Ještě v minulém jízdním řádu byly všechny spoje vlaků Railjet pojmenovány po slavných českých a rakouských hudebních skladatelích, jedním z nich byl i Antonín Dvořák. Bohužel byly všechny tyto názvy s novou platností jízdního řádu zrušeny, takže více už se Antonínem Dvořákem nesvezu.

 

A co kolo – usedáte na něj často?

Na kole se snažím jezdit pravidelně, je to taková moje „droga“. V zimě samozřejmě jezdím méně, ale během léta jezdím i několikrát do měsíce na trasy dlouhé desítky kilometrů. Pohyb ke svému životu potřebuji a jízda na kole je pro mě ideální variantou, jak se odreagovat.

 

„Hltáte“ hlavně kilometry nebo si vybíráte trasy, abyste se mohl tzv. kochat?

Inspirace přírodou je pro mě velmi důležitá, takže prioritou je pro mě krása krajiny. A vzhledem k tomu, že okolo Hradce, kde bydlím, mám víceméně všechny vhodné trasy projeté, musím jezdit do vzdálenějších míst, čímž samozřejmě kilometry nabíhají. Takže je to kombinace obojího, ale krása krajiny má vždy přednost.   

 

Kde se vidíte jako klavírista za deset let?

Na otázku, kde se vidím za nějakou dobu, se mi neodpovídá úplně dobře. Nemám žádný „profesní či životní plán“. Jistě vím pouze to, že bych se nadále rád věnoval činnostem, které mi přinášejí radost. Jsem přesvědčený, že pokud se něčemu věnujete naplno a s láskou, tak se vám veškerá vložená energie vrátí a často způsobem, který je nový a nečekaný. Jinými slovy jako klavírista i člověk se těším na všechny možnosti, které budoucnost přinese.

 

Autorka: Dana Ehlová, Foto: Vojtěch Podstavek, Martina Wiesner, Robert Tichý

Ondřej Rychlý už má za sebou první lekce hry na dudy. Režisér Marek Němec ho totiž obsadil do hlavní role představení Švanda dudák na festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem, který patří k největším open air divadelním akcím v republice. Letos se uskuteční podvanácté a mezi Plzeňany je o něj obrovský zájem. Loni se přišlo podívat přes devět tisíc lidí.

 

„Je to pro mě opravdu výzva, protože mezi staráním se o syna, který se narodil před čtyřmi měsíci, přítelkyní a psem se musím naučit na dudy,“ prozradil na první čtené zkoušce Ondřej Rychlý. „Jsem za tu roli ale hrozně rád. Letos ve zdejším divadle končím a Švanda dudák pro mě bude takové nejkrásnější rozloučení s Plzní,“ uvedl Ondřej.

V rozhovoru v Českém rozhlase se vyjádřil o svých dudáckých kvalitách. „Zatím na ně kvičím a ječím, jestli je to všechno, co dudy umí, tak na ně dovedu hrát,“ řekl. „Je to jiný nástroj, než na jaký jsem zvyklý, já hraju na harmonické nástroje, na klavír a kytaru. Nejdřív jsem se zděsil, ptal jsem, jak dobře na ně musím umět. Ale čím dál tím víc mě to baví a začínám se v tom zdokonalovat,“ popsal svůj souboj s nezvyklým nástrojem. „Budu takový Kurt Cobain s dudama,“ smál se.

 

 

Ondřej Rychlý byl jasnou volbou

Divadelní léto pod plzeňským nebem chystá pro letošní rok vlastní adaptaci hry J. K. Tyla Strakonický dudák nazvanou Švanda dudák. Když režisér Marek Němec vybíral pro svou inscenaci herce, rozhodl se hned, že Švandou bude Ondřej Rychlý. S ním už úspěšně spolupracoval v plzeňském Divadle J. K. Tyla (DJKT). „Důvodem bylo nejen to, že je Ondřej výborný herec. Důležitá byla i jeho muzikálnost, protože Švanda dudák bude v plzeňské inscenaci na dudy skutečně hrát,“ řekl Marek Němec. Ondřej podle režiséra poctivě cvičí. První lekce mu dal známý dudák Antonín Konrády z Chodska, teď trénuje u specialistky v Praze.

Další známou hereckou tváří bude Martin Písařík v roli Vocílky, jako Kalafuna se představí stálice Divadelního léta, herec DJKT Michal Štěrba. Dorotku si zahraje studentka DAMU Eliška Hanušová. Poprvé se na Divadelním létě objeví Tomáš Karger, kterého čeká dvojrole Trnky a Sultána. V dalším obsazení nebudou chybět oblíbení herci z minulých ročníků. Jana Kubátová, Klára Krejsová, Bronislav Kotiš a Antonín Procházka ml. budou letos kromě Švandy dudáka účinkovat také v Cyranovi.

 

Letos bude letní scéna U Ježíška

Od roku 2008 festival připravuje každý rok jednu původní inscenaci, kterou zasazuje do kulis širšího centra Plzně. Divadelní scéna s hledištěm pro přibližně pět set diváků je každý rok v jiném prostoru a dodává tak letním večerům neopakovatelnou atmosféru. Letos vyroste scéna v novém prostoru U Ježíška. Režisér si ho vybral a město vyšlo vstříc. „Místo U Ježíška pro nás disponuje neuvěřitelným přírodním zdrojem v podobě lesíčka a je tady také krásný kopec s topoly, které přirozeně značí cestu Švandy dudáka,“ říká Marek Němec.

Premiéru bude mít Švanda dudák 29. června. Během července se na scénu dostane ještě desetkrát a pak se odehrají i reprízy loňské velmi úspěšné inscenace Cyrano s Michalem Dlouhým a Andreou Mohylovou.

 

Doprovodný program i divadelní tábor

K Divadelnímu létu patří už tradičně také doprovodný program. Ten zahájí už v polovině června Festivalek hereckých kapel v Zach’s Pubu. Všechny další festivalové události už bude hostit scéna U Ježíška. V neděli 16. června ji otevře novinka – jedinečný večer s názvem Jsme muzikál!, který v režii Lumíra Olšovského představí to nejlepší z právě končící sezony muzikálu Divadla J. K. Tyla. Už o den později bude scéna pod širým nebem patřit studentům DAMU a jejich pojetí Shakespearovy komedie Jak se vám líbí. V červenci se pak diváci mohou těšit na Slam poetry Open Air a divadelní Improzápas. Prostor U Ježíška využijí také mladí účastníci příměstského divadelního tábora, který se pod hlavičkou Divadelního léta koná už potřetí.

„Doprovodný program nás baví z několika důvodů,“ říká ředitelka festivalu Marcela Mašínová. „Svým zaměřením je určen zejména pro mladé lidi, kteří si v mnoha případech najdou cestu i k představením programu hlavního. Na druhé straně motivuje stálé diváky hlavního programu k poznání dosud nezažitých jevištních forem a leckdy je pak naláká i do dalších kulturních prostor v Plzni v průběhu divadelní sezony. A divadelní tábor? Vychováváme si tak novou generaci diváků, možná i herců či scénografů, produkčních…,“ myslí si Marcela Mašínová.

 

Autor: Alois Žižka, Foto: Hynek Alt

Sousedská setkání, či komunitní akce. Starší generace, která byla do skupinových a spolkových aktivit nucena, často jen skepticky kroutí hlavou. Živé sousedské vztahy však mohou být nejen příjemným zpestřením všedních dnů či zábavou pro naše děti či vnoučata, ale i tou nejlepší životní pojistkou. 30. května si připomínáme Evropský den sousedů.

 

Marie se po rozvodu přistěhovala do velkého činžovního domu, kde nikoho neznala a často se cítí sama. Ve výtahu potkává několik sympatických sousedů s dětmi, ale neví, jak s nimi navázat kontakt. Anna je také rozvedená a vychovává sama dvě malé holčičky. Občas by potřebovala, aby holky někdo vyzvedl ze školky, nebo je pohlídal, když jsou nemocné a ona musí do práce. Martin s Hankou mají dva kluky, kteří tráví většinu volných chvílí u počítače. V domě se zatím s žádnými dětmi neseznámili a rodiče jsou natolik zaměstnaní, že nemají čas vozit je po kroužcích. Tyto tři rodiny sice bydlí ve stejném domě, touží po vzájemném kontaktu, ale nevědí o sobě. Přitom by všechny mohly ze vzájemných vztahů těžit. A to dokonce bez finanční či organizační zátěže.

 

Samota přeplněných měst

Podle americké studie profesora Dilipa Jesteho z Kalifornské univerzity trpí osamělostí 76 procent lidí. Osamělost nejvíce postihuje lidi kolem třicítky a padesátky a seniory starší osmdesáti let. Jedná se o subjektivní pocit. Je to rozpor mezi tím, jaké sociální vztahy chceme mít a jaké máme. Podle architektky Grace Kim je samota často důsledkem toho, v jakém domě a sousedství žijeme. Pocit osamocení znamená, že nejsme propojeni s lidmi kolem nás. Domy si necháváme obehnat vysokými ploty, abychom měli soukromí, a nevíme, jak se jmenuje osoba, která sedí na lavičce metr od nás. Více komunikujeme s příbuznými a přáteli, kteří bydlí stovky kilometrů od nás, než se sousedy. Ačkoli se pravidelně vídáme na chodbě bytového domu či v ulici, nic od nich nepotřebujeme, vše si můžeme téměř kdykoliv opatřit jinak a nemusíme přitom „žebrat“ u vedlejších dveří. Těší nás, že jsme soběstační a že nám nikdo nevidí do talíře, zároveň však trpíme sociální izolací a anonymitou. Občas však stačí málo, aby sousedské vztahy ožily.

 

Jak rozhýbat sousedské vztahy?

U příležitosti Evropského dne sousedů pořádá nadace Via v termínu 20. až 26. května sousedský týden, v rámci kterého vyzývá komunity k uspořádání vlastní akce. Na svém webu přináší zajímavé tipy, inspiraci a také podporu v rámci dlouhodobých komunitních projektů. Ve čtvrti vilových domků můžeme pozvat sousedy na grilování nebo se sejít na společném plácku. Každá láska, i ta sousedská prochází totiž žaludkem. Můžeme se s nimi taky rozdělit o přebytky ze zahrádky. Sousedům z paneláku lze darovat balíček sušenek nebo kousek bábovky, kterou bychom jinak nesnědli. Společnými silami dokážeme také zvelebit naše okolí – osázet společný záhonek před domem, vyrobit s dětmi hmyzí domeček, ptačí budku nebo krmítko.„Od vedle“ si můžeme vypůjčit vrtačku či vodováhu. Můžeme obnovit zaniklé tradiční slavnosti či založit jiné!

 

Kontakt s různými generacemi

Přidanou hodnotou intenzivních sousedských vztahů je mezigenerační setkávání. Senioři se často stěžují, že dětem a mladým lidem často chybí úcta ke stáří. Kde by se však měla vzít? Babičku vídají jednou do měsíce na krátké návštěvě a s dalšími staršími lidmi se setkávají pouze v tramvaji. Úctě k seniorům naše děti naučíme, jestliže jim umožníme navazovat s nimi vztahy. V kontaktu s jinými domácnostmi děti získají pozitivní příklady a rozhled. Zjistí, jak vypadá domov intelektuálů, jak se žije v rodině automechanika či prodavačky a jak si žijí jedináčci. Všechny tyto zkušenosti zůstanou dětem skryté, jestliže budou vyrůstat pouze ve tříčlenné či čtyřčlenné rodině.

 

Když se ze sousedů stane rodina

Z dobrých sousedských vztahů se může časem stát téměř naše rodina. Otcem konceptu rozšířené rodiny a jejím propagátorem je pěstoun, kouč a pedagog Vratislav Hlásek. Rozšířená rodina je způsob života, ve kterém vědomě navazujeme spolupráci s dalšími rodinami a lidmi, za účelem zlepšení kvality našeho života a především života našich dětí. Můžeme tak učit děti v rámci domácího vzdělávání, pomáhat staré sousedce či si vzájemně hlídat děti. Rodiče sami na ně nemají často tolik času, kolik by chtěli. Jediným způsobem, jak je udržet od počítače, je rozvážet je po trénincích a kroužcích, přitom nejjednodušší a často tou nejžádanější aktivitou je volná hra s jinými dětmi či pomáhání dospělým při praktických úkolech. Obě jmenované aktivity jsou pro zdravý dětský vývoj zásadní, a přesto se jich dětem v dnešní době téměř nedostává. Rozšířená rodina navíc může být nezbytným pomocníkem v případě rodinných krizí či nemoci. Jakákoli krize se lépe zvládá, jestliže je nás na její řešení více. Co je katastrofou pro matku samoživitelku, může být jen mírnou komplikací pro velkou rodinu, která žije blízko sebe a je zvyklá si pomáhat.

 

Autorka: Kateřina Vickers, Foto: siarheiplashinsky on Unsplash

Život Andrey Balharové (na snímku) se doslova točí kolem pneumatik. Zatímco v Česku se svým mužem před pár lety krok za krokem vybudovali trh s dětskými odrážedly, na Bali, kde s rodinou už třetím rokem žije, pomáhají růst značce ARTcycleBALI, pod níž vznikají nevšední šperky z vyhozených pneumatik. Přátelsky jim říkají „Popelky“.

 

Začneme pěkně od začátku. Jak jste se na Bali vlastně dostali?

Nepřilákaly nás sem ani pláže, ani podnebí, ale Green School, unikátní mezinárodní škola v džungli. Přáli jsme si, aby děti, kterým v té době bylo osm a jedenáct let, získaly dovednosti a zkušenosti, ze kterých budou čerpat celý život, na čas jsme se rozhodli vystoupit z rigidního školského systému. Vedle balijské školy průběžně skládají srovnávací zkoušky na české základní škole. Všichni kolem nás si tehdy klepali na čelo, my jsme ale toho šíleného rozhodnutí nikdy ani na chvíli nelitovali. Troufám si říct, že Green School je jednou z nejpokrokovějších škol na světě.

 

 

Je zdejší život takový, jak jste si ho představovali?

Jedna věc je sem přijet na dovolenou a jiné je tu dlouhodobě žít s dětmi. Člověk se musí připravit na hustý provoz, tropické nemoci přenášené komáry, riziko vztekliny, jedovaté hady (antisérum tu seženete jen stěží), činnou sopku nebo pravidelná zemětřesení. Ačkoli je Bali nejbohatším indonéským ostrovem, pořád je to rozvojová země v jihovýchodní Asii a tomu odpovídá i balijské zdravotnictví. Je to život trochu na hraně, který mě jako matku drží stále ve střehu. Musím ale říct, že se nám Bali rychle dostalo pod kůži: žijeme tu skromně, děti jsou mnohem pokornější a váží si věcí, které v Čechách považovaly za automatické. Taky jsou angažovanější – nemyslí jen na sebe a jsou vnímavější k tomu, co se kolem nich děje. Kdysi jsme měli Bali za takový ten pohlednicový ráj, hned po příjezdu nás ale šokovalo, jak trpí znečištěním, hlavně v období dešťů, kdy řeky všechen odpad vyplavují do moře. Řešení je díky žalostnému odpadovému hospodářství v nedohlednu. Existují ale první vlaštovky a my jsme se s jednou z nich rozhodli spojit síly.

 

Kdo přišel s nápadem vyrábět šperky a další doplňky z pneumatik?

Za nápadem dát nový život nepotřebným pneumatikám stojí pár, designérka Blanka z Katalánska a její partner Pat, balijský výtvarník, který odjakživa pracoval s recyklovanými materiály. Pat tímto způsobem bojuje s jedním z hlavních problémů dnešního Bali, hromadícím se odpadem, který buď končívá na skládkách, ve vodních tocích nebo se podomácku pálí. Já a můj muž už léta distribuujeme dětská odrážedla a k pneumatikám tak máme celkem blízko, takže nás tato myšlenka okamžitě nadchla. Od Blanky a Pata jsme si, nejprve pro sebe, koupili několik náramků a náušnic, a postupně je od nás jako dárek dostali také naši příbuzní a kamarádi. Velmi brzy jsme propadli kouzlu těchto „Popelek“ – černých šperků s neuvěřitelně jemnými detaily, za jejichž vznikem nestojí stroje, ale jen ruce, nůžky, palice a šídla. Podnikání Blanky a Pata s naší finanční pomocí postupně začalo růst a brzy založili manufakturu, ve které dali na místní poměry velmi dobře placenou práci dvaceti pěti lidem. Z každého z nich udělali umělce, který přispívá k očistě ostrova Bali.

 

Máte vlastní dílnu? A jak vypadá balijská „pracovní doba“?

Naše dílna se nachází v Ubudu, což je kulturní a spirituální centrum ostrova. Na Bali je šestidenní pracovní týden, volno je jen v neděli. Obecně jsou Balijci velmi pracovití a činorodí lidé. U nás pracujeme podle počtu objednávek, ve dnech, kdy se nekonají žádné náboženské obřady, a také podle počasí. Na pracovní době nijak nebazírujeme.

 

 

Kdo jsou vaši zaměstnanci?

Drtivá většina je z Bali, zbytek pochází ze sousední Jávy. Mezi našimi umělci najdete zneužívané matky, které se ocitly díky místní patriarchální společnosti na jejím okraji, vdovy, ale i mladé kluky, kteří se vrátili z vězení, protože si tu neuváženě dali jointa. V dílně ARTcycleBALI se neptáme na minulost, ale dáváme druhou šanci těm, kteří se chtějí něčemu novému naučit a práci by jinak sháněli stěží.

 

Kde berete pneumatiky, ze kterých se šperky vyrábí?

Blanka s Patem duše a pláště pneumatik nakupují na místních skládkách. Pečlivě je vybírají, protože ne každá pneumatika je pro výrobu našich šperků vhodná. Nejlepší jsou duše autobusů, náklaďáků a traktorů, protože jsou nejjemnější. Pak přichází na řadu jejich důkladné mytí, sušení na slunci a stříhání materiálu na větší kusy.

 

Co se týká ručních prací, jak na tom Balijci jsou?

Balijci jsou neuvěřitelní řemeslníci. Málokde na světě najdete tak zručné řezbáře, kameníky nebo třeba košíkáře. Vyhlášená je i balijská batika. Místní umí nádherně zpracovat tradiční materiály, vždy ale hledají levnější a dostupnější cesty. Zároveň už pochopili, že cizinci, kteří s nimi na Bali žijí, stejně jako turisté dnes raději sáhnou po udržitelných nebo recyklovaných materiálech. Svou nabídku tak přizpůsobují poptávce.

 

Je známo, že Indonésie s odpadem typu plast, guma a podobně neumí moc zacházet. Pomáháte také s osvětou, aby místní lépe porozuměli důsledkům hromadění odpadu na ostrově?

Člověk by řekl, že hromadění odpadu na Bali povede k prudkému poklesu turistického ruchu, který je v současné době hlavním zdrojem příjmů. Čísla tomu zatím nenasvědčují, takže místní nemají žádný pádný důvod ke změně. Bali je stále oblíbenou destinací, a to především pro Australany. Blanka a Pat se účastní řady festivalů a pravidelně pořádají workshopy, kde lidem ukazují, co všechno jde z pneumatik vyrobit. A to i přesto, že se občas najdou tací, kteří se nenechávají jen inspirovat, ale snaží se jejich výrobky co nejvěrněji okopírovat. Pak už jde jen o parazitování. Je ale potřeba dodat, že v takových případech stojí za neumětelskými kopiemi většinou cizinci, ne místní – to jsou mírumilovní hinduisté, pro které karma není prázdné slovo.

 

Než se na skládce rozloží obutí vozidla nebo kola, trvá to desítky, ne-li stovky let. Pneumatiky jsou díky své trvanlivosti a množství jednou z největších hrozeb životního prostředí. Jak to vypadá, když se na Bali kupí?

Když se občas jedeme podívat za dětmi do školy, která se nachází ve vnitrozemí, vidíme po cestě jednu novou divokou skládku za druhou. Dříve jsme z toho byli znechucení, dnes jsme na to zvyklí, takže už nám to nepřipadá tak odporné jako hrozně smutné. Rozhodneme-li se o víkendu jet na výlet k moři, pečlivě zvažujeme, na kterou stranu ostrova se vydat. Mořské proudy v průběhu roku mění směr a všechen ten nepořádek, který z ostrova teče řekami do moře, proudy neúprosně vracejí zpátky na břeh. Jednorázové čištění pláží sice na okamžik pomůže, ale rozhodně neřeší problém jako takový. Odpad se jednoduše nesmí dostat do řek. A k tomu je v prvé řadě zapotřebí neustálá osvěta, vzdělávání, třídění a recyklace odpadu. Jen to, co se znovu použít nedá, by mělo končit ve spalovnách, ale těch je tu nedostatek.

 

 

Takže Bali není zase takový ráj, za který ho turisté považují?

Nechci generalizovat a nerada bych se někoho dotkla, ale masová turistika se odehrává hlavně nedaleko letiště na jihu ostrova, který má někdy se skutečným Bali málo společného. Najdete tam luxusní resorty podobné těm v Turecku nebo Egyptě a kolem těch je víceméně čisto. Na Facebooku a Instagramu pak Bali vypadá jako čistý tropický ráj. Vydejte se ale na skútru na sever mimo hlavní tahy anebo na pláž v období dešťů a pochopíte.

 

Vraťme se zpět ke šperkům. Jak vypadá jejich výroba?

Když je připravený čistý materiál, začíná mravenčí ruční práce – rýsování, kreslení, dlabání, stříhání a šití. Blanka a Pat navrhnou motivy a připraví lidem v dílně šablony. Podle nich pak zaškolení řemeslníci postupují. Samozřejmostí je, že každý hotový šperk nebo doplněk projde Blance nebo Patovi rukama – jsou to poctivci a chtějí se ujistit, že každý výrobek je podle jejich představ. Na ruční výrobě a podpoře místních si zakládáme, takže ručně vyráběné jsou i stříbrné háčky náušnic a šperkovničky z bambusových listů. Používáme i jiné recyklované materiály – cedulky s logem ARTcycleBALI jsou z recyklovaného papíru. Provázky, kterými je připevňujeme, už taky něco zažily. A vnitřní strany tašek šijeme ze zbytků krajek a sarongů nebo z již nepotřebných plátěných plachet.

 

 

Zdá se, že vymýšlíte stále nové a nové věci…

Postupně rozšiřujeme sortiment – k náušnicím, náramkům, náhrdelníkům a obojkům přibývají pásky, kabelky, obaly na laptopy, batohy. A tím rozhodně nekončíme, myslíme i na interiérové doplňky a další oblasti, kde duše a pláště pneumatik mile překvapí. Díky pečlivému čištění nijak nezapáchají ani nešpiní, vypadají jako kožené, ale ze zvířat rozhodně nejsou. Každý kousek je originál – jednak jde o ruční a ne masovou strojovou výrobu a co hlavně: každá duše je jiná. Mně osobně se líbí, když se na kabelce objeví nějaká přiznaná patina. Třeba část výrobního čísla nebo jiná vtipná stopa, která ukazuje, že jde o pneumatiku. Za materiál se nestydíme, jsme na něj pyšní!

 

Kde a jak si mohou zákazníci vaše zboží koupit?

S prodejem v České republice jsme začali teprve před nedávnem, koncem roku 2018, kdy jsme zprovoznili e-shop. Postupně nás do své nabídky zařazují jak velcí hráči na trhu šperků, tak malé designérské butiky, které se orientují na slow fashion. Na jaře a v létě se zúčastníme několika festivalů, kde si lidé budou moci naše šperky vyzkoušet a koupit. Ve skutečnosti totiž vypadají mnohem lépe než na fotkách – jsou velmi příjemné, dobře sedí a navíc je to něco nového a přitom starého. Teoreticky by tedy měly nosit štěstí.

 

Jaké aktuální úkoly před vámi dnes stojí?

Momentálně hledáme pro naši značku vhodnou ambasadorku nebo ambasadora, ale jsme příliš vybíraví – nechceme ARTcycleBALI spojit s nějakou mainstreamovou celebritou, ale s někým, komu na přírodě záleží podobně jako nám. A s kým je taky trochu zábava!

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: archiv ARTcycleBALI 

Tags:

Partneři

Diamant Expo

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test