český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Emoce jsou silou, která člověka pohání, ale stejně tak ho může přivést na scestí. Emoční inteligence (EQ) představuje sadu schopností určujících, jak efektivně vnímáme, chápeme, používáme a zvládáme emoce vlastní i druhých. Když se tento termín poprvé objevil, přišlo se současně na zajímavou věc – průměrně inteligentní lidé mají vyšší EQ než lidé nadprůměrně vysokým inteligenčním kvocientem (IQ). Tato anomálie zcela překroutila dosavadní předpoklad, že vysoké IQ je jediným zdrojem úspěchu.

 

Emoční inteligence se těžko definuje. Zahrnuje všechno, co ovlivňuje zvládání našeho chování a rozhodování. Všichni prožíváme emoce, ale jen málokdo je dokáže správně pojmenovat. To bývá problém už jen proto, že nesprávně označené projevy jsou často chybně interpretovány, což vede k mylným volbám a špatným činům.

 

Proč je máme?

Všechny emoce mají pozitivní smysl, slouží fyzickým, osobním a sociálním účelům. Především je třeba si uvědomit, že nás chrání a udržují v bezpečí. Slouží jako pomyslná zkratka pro zpracování informací a ovlivňují chování. Díky nim rychle reagujeme v okamžiku, kdy na dlouhé přemýšlení není čas. Například když hrozí nebezpečí a potřebujeme bleskově jednat, je po ruce strach či překvapení. Rychlé reakce, které nutí každého okamžitě konat, vycházejí jako impulzy především z velkých břišních orgánů a neřídí je vědomé myšlení. Jsou okamžitými reakcemi na podnět, kterým je znepokojení, varují před nebezpečím a umožňují se mu vyhnout. Můžeme je vnímat jako instinkt či intuici.

 

Naslouchejme tělu

Cítíme-li, že něco není v pořádku nebo si něčím nejsme jisti, fyzický projev napoví. Co cítíme, když slíbíme něco, co se nám ve skutečnosti vůbec nechce? Většinou napětí a nevolnost. Tělo vysílá signály, kterým možná nevěnujeme dostatečnou pozornost, i když je to cenný zdroj informací, co je pro nás dobré a co ne. Budeme-li více poslouchat signály těla, dokážeme brzy varování rozpoznat. I pocity neklidu a nepohodlí mohou být takovou informací před možným nebezpečím.

Jakmile rozpoznáme pocit znepokojení, nic by nemělo odvést pozornost jinam. Naslouchat intuici je jako ladit stanici v rádiu. Není možné poslouchat jich několik naráz. Potřebujeme slyšet jen jednu, jasně a čistě. Kdykoli vnímáme něco jako neobvyklé, znamená to, že nás intuice varuje. 

Strach má za úkol jedince ochránit. Překvapení umožňuje reagovat na nenadálou situaci. Smutek pomáhá vyrovnat se se ztrátou. Znechucení říká, že se od něčeho máme odvrátit. Hněv vede k odplatě za křivdu. Radost umožňuje ocenit něco či někoho a vážit si ho.

 

Sociální význam

Nebudeme schopni udržovat či rozvíjet vztahy, pokud nedokážeme vnímat pocit viny, hanby, hrdosti nebo rozpaků. Jsou důsledkem schopnosti sebereflexe a přizpůsobení chování ve vztahu k druhým. Důvěra vede ke sdílení a spolupráci. Vina motivuje dát do pořádku něco, co jsme měli dávno udělat a usilujeme tím o odpuštění.

Rozpoznat emoci znamená umět ji pojmenovat a popsat. Jedná se o projev neverbální komunikace a chování, například podle výrazu tváře, tónu hlasu a řeči těla. Důležité je také pochopit rozdíly a znát, čím se liší třeba hněv a frustrace nebo zklamání a lítost.

Zvládání emocí neznamená jejich potlačení nebo ovládnutí. Znamená to být otevřený pocitům, jak příjemným tak i nepříjemným. Stejně jako vědět, kdy je držet na uzdě, zapojit je a kdy se od nich odpoutat.

 

Umění se vyjádřit

Sdělujeme-li dobré zprávy, zpravidla vše proběhne hladce. Horší to bývá v případě, že máme protistranu obeznámit s nějakou nepříjemností. Tehdy je nejdůležitější naslouchat a reagovat. Obzvlášť, přichází-li špatná zpráva nečekaně. Pokud ji musíme sdělit, je dobré začít slovy: „Potřebuji s tebou mluvit o…“ a tím dát najevo, že se jedná o vážný rozhovor. Uvedeme druhého do kontextu, místo abychom na něj vychrlili, co se stalo. Nejlepší je sdělovat zprávy jasně a přímo, to však neznamená, že budeme ve volbě slov a formulací necitliví.

Pravděpodobně všichni známe někoho, kdo dokáže brilantně rozpoznávat, zvládat a projevovat emoce. V obtížných situacích si je nenechá přerůst přes hlavu a zvládne i zklamání, žárlivost nebo pocit viny vhodným způsobem – bez křiku a agrese.

 

Výzkum poradenské společnosti TalentSmart® shrnul projevy člověka s vysokou emoční inteligencí:

  • má rozsáhlou emoční slovní zásobu
  • zajímá se o ostatní
  • nevadí mu změny
  • zná vlastní silné a slabé stránky
  • umí odhadnout charakter
  • máloco se ho dotkne
  • ví, jak říct ne
  • promíjí chyby
  • dává, aniž by očekával něco na oplátku
  • necítí zášť
  • dokáže neutralizovat toxické lidi
  • nehledá dokonalost
  • oceňuje, co má
  • umí se odpojit a dát si pauzu
  • omezuje příjem kofeinu
  • hodně spí
  • není negativistický
  • nenechá si nikým zkazit radost

 

Autorka: Renáta Šťastná (čerpáno z knihy Emoční inteligence, Grada Publishing, a. s. 2015)

Tvůrčí psaní učí sedm let a za tu dobu jeho kurzy prošlo přes tři a půl tisíce lidí. Jeho toulavé boty ho zavedly na šest ze sedmi kontinentů, zajímavé přitom je, že do patnácti let se bál i tmy. Na Facebooku má René Nekuda jedenáct set fanoušků. Je mu jednatřicet, ale vypadá mladší, často tak čelí různým předsudkům. Ti, kdo jeho kurzy prošli, vědí, že jakékoli předsudky jsou zbytečné. Na svého učitele nedají dopustit.

 

Dá se říct, že jste nejmladší učitel tvůrčího psaní na světě?

Jeden z nejmladších asi budu, vzhledem k tomu že jsem tvůrčí psaní začal učit hned po vysoké škole. Ale jestli jsem úplně nejmladší, nevím. Na mezinárodních konferencích, kterých jsem se účastnil, to tak skoro vypadalo. Já sám v Evropě mladšího učitele tvůrčího psaní neznám, což ovšem neznamená, že neexistuje.

 

Jak na své začátky vzpomínáte?

Bylo to zajímavé, já jsem si to sám nevybral. Na Literární akademii, kde jsem státnicoval, mi učení tvůrčího psaní nabídli hned třikrát – nabídka zazněla z úst rektora a opakovaně i od vedoucí katedry. Dvakrát jsem odmítl, ale do třetice jsem si řekl, že na tom asi něco bude. Vůbec jsem si nebyl jistý, zda mi to půjde, ani jestli mě to bude bavit, takže jsme se domluvili, že si novou roli vyzkouším tak, že povedu týdenní letní kurz pro veřejnost, který Literární akademie pořádala. Tehdy se sešlo čtrnáct vyzrálých žen ve věku 40+. Ony byly v šoku, já jsem byl v šoku, ale hned druhý den jsem měl jasno, že tohle chci dělat.

 

Mluvil jste o Literární akademii v Praze, která byla svého času nejpopulárnější a jedinou vysokou školou tohoto typu. Prošel jste jí jako student, učitel… Co se s ní vlastně stalo?

Oficiálně zbankrotovala. Byla to nejlepší škola tvůrčího psaní v Čechách. Ještě dlouho ji, myslím, žádná další instituce nepřekoná…

 

Stále platí, že k vám do kurzů chodí převážně ženy?

Je pravda, že žen vždy bývalo víc. Poslední dobou začíná chodit víc chlapů.

 

A co lidi nejčastěji přiměje, aby se přihlásili?

Chodí ke mně poměrně hodně vášnivých čtenářů, co vlastně ani nemají větší ambice psát. Možná sem tam nějakou povídku, ale že by chtěli vydávat knihy, to ne. Spíš je zajímá, co je za tím. Co se děje, než kniha vznikne. Jak se vytváří příběh. Chodí hodně doktorů, psychiatrů a obecně profesí, které pracují s lidskými příběhy. Pak taky dost ajťáků, kteří mají v oblibě fantasy, sci-fi, hodně čtou a rádi píšou. Dále přicházejíí manažeři, i pro ně je totiž práce s příběhem zajímavá. Vedení lidí je o komunikaci a jim kurzy v jistém slova smyslu rozšiřují rozhled.

 

Máte z hodin nějakou historku, na kterou vzpomínáte, a i po letech se smějete?

Stal se mi třeba roztomilý trapas. Jedna ze studentek přišla pozdě do hodiny, tak jí říkám: Postava. Abych jí objasnil, co děláme. Měl jsem samozřejmě na mysli literární postavu. A ona odpověděla: 90–60–90. Bez přemýšlení jsem odvětil, že to není moc vtipné. Vzhledem k tomu, že neměla míry modelky, z toho vznikl docela vtipný dvojsmysl. Naštěstí se taky zasmála.

 

Otevřely vám kurzy někam dveře?

Určitě. Mohl jsem spolupracovat s řadou firem, poznal mnoho zajímavých lidí, naučil se spoustu nových věcí… V době, kdy neučím, mám dostatek času na cestování a na vlastní projekty.

 

S kterými zajímavými lidmi jste se díky tvůrčímu psaní poznal?

Se spoustou. S lidmi z televize, herci, novináři … nebudu je ale jmenovat. Stejně tak s neznámými lidmi s velmi působivými příběhy. Takzvanými hrdiny všedních dní. Lidsky zajímavými osobnostmi. Chodí ke mně do kurzu třeba čtyřiaosmdesátiletá paní, už třetím rokem. Skvěle zapadla do kolektivu: všichni ji berou a ona je taky. Pro ni jsou ty lekce důležité, což mi na křtu knihy, ve které má také povídku, potvrdila její dcera. Prý v psaní našla další smysl života. To mě samozřejmě moc těší.

 

Měl jste někdy o svoje studentky a studenty strach?

Všechno hodně prožívám, i když to třeba nedávám najevo. U dlouhodobých kurzů mám se studentkami a studenty už bližší vztah. Když mi třeba někdo pošle e-mail, že nenapsal povídku a uvažuje, že přestane chodit, tehdy strach mám. Vím, že se třeba mohou zaleknout, že něco nesplnili, a byli by schopní kvůli tomu skončit s kurzem, kde je jim evidentně jinak dobře.

 

Jaká je vaše zkušenost s firemními kurzy?

Dobrá. Nedělám je často, ale vždy jsou pro mě zpestřením. Pro zaměstnance je to vytržení z každodenního stereotypu, nastartování nového způsobu přemýšlení, hraní si v pracovní době… To mě baví. Na druhou stranu třeba aktuálně jednám s firmou, která ode mě žádá čistě věcné školení. Přednášku… A to dělat nechci. Tvorba a hravost je pro mě důležitá a je nedílnou součástí lekcí. I když mi nabízejí hodně peněz, tohle není způsob, jakým chci učit. Radši si odedřu víc menších zábavnějších kurzů.

 

Co byste dělal, kdybyste nebyl učitelem tvůrčího psaní?

To nevím. Nemám moc zralý odhad, co bych dělal jiného. Sedm let dělám tohle a pořád nemám dost. K tvůrčímu psaní mě přivedla náhoda: díky soutěži v Novém prostoru jsem se stal ještě na střední škole jejich dopisovatelem z Keni.

 

Jak to tehdy vlastně bylo?

Nový prostor zorganizoval soutěž s podtitulem „první tištěná reality show“, které se zúčastnilo přes sto lidí. V rámci ní jsme plnili různé úkoly, hlavně psali a fotili. Já jsem ji na základě hlasování veřejnosti vyhrál a časopis mě v maturitním ročníku vyslal na dva měsíce do Keni, abych dokumentoval adopci na dálku. To byl můj první kontakt s psaním a cestováním.

 

Které projekty díky tvůrčímu psaní vznikly?

Jsou různé a je jich několik včetně těch charitativních. Navštěvuji klienty Ergoklubu – lidi po mrtvici, a společně v rámci jejich terapie tvoříme. Před časem jsme psali s bezdomovci, respektive s prodejci Nového prostoru, a teď mě oslovili znovu. Velmi zajímavý byl také projekt Hakuna Matata…

 

Čím?

Díky němu jsem se vrátil do Keni, kde jsem vyslechl životní příběhy devatenácti dopředu vytipovaných obyvatel slumu v Kibeře (na snímku). Po návratu do Čech si moji studenti tyto osudy „rozebrali“ a inspirovali se jimi při psaní literárních příběhů. Vznikla kniha Hakuna Matata, která se tři čtvrtě roku prodávala, dnes je k dispozici e-book, a prodejem jsme získali asi sto třicet tisíc, které jsme jako dar poslali do Kibery. Za peníze, které jsme vybrali, se nakoupily knihy pro tamní učebnicovou knihovnu, do které chodí tři tisíce dětí. Ty teď díky našemu projektu mají snazší přístup ke vzdělání.

 

Máte ke knihám blízko, na některá témata jistě máte jasný názor. Jak se díváte třeba na vydávání knih samonákladem?

Myslím, že na tom není nic špatného. Knižní trh je sám o sobě drsný, takže pokud chce někdo vzít riziko sám na sebe, proč ne? Tito autoři to mají ale v knihkupectví bez podpory nakladatelských domů těžké. Knihkupectví jsou zavalená novými tituly. V Čechách vychází každý rok 16–18 tisíc nových knih. Denně je to zhruba padesátka. Včetně víkendů a svátků. Konkurence je obrovská.

 

A co říkáte, když známá herečka nebo režisérka během pár víkendů, s nadsázkou řečeno, napíše knihu, z níž je rázem bestseller?

To se dělo vždy a vždy se to dít bude. Myslím, že soudný člověk pozná, za jakým účelem takové knihy vznikají. Není nic špatného si je pro zpestření přečíst, číst ale jenom tyto knihy bych nedoporučoval. Je nutné však dodat, že pro nakladatele jsou takoví autoři důležití: jejich známé obličeje pomáhají vydělat peníze, které pak nakladatelství použijí třeba na vydávání prvotin a obecně na podporu začínajících autorů.

 

Pojďme k cestování… Které země jste procestoval?

Mojí srdeční záležitostí je Keňa, kde jsem byl třikrát a určitě to není konečné číslo. Dále jsem navštívil Kolumbii, Indii, Indonésii, Filipíny, Thajsko, Srí Lanku, Ameriku… Cestování je pro mě důležité. Člověk si díky němu drží nadhled a odstup od každodenních problémů.

 

Bál jste se někdy o život?

Asi bál, ale nikdy to nebylo tak, že by mi šlo vyloženě o život. Hodně se bojím v šílených autobusech v zemích třetího světa, když se předjíždí zleva, zprava. Tam stačí sekunda a průšvih je na světě.

 

V jakých okamžicích říkáte věty typu: Díky bohu za to, jak to máme v Česku?

Obyčejně v situacích, kdy postrádám řád. V těch tzv. rozvojových zemích vládne chaos, všechno je „free a maňana“. Kolikrát, když tam člověk nežije a má jen nějaký omezený čas na poznání nové lokality, potřebuje, aby věci fungovaly: aby autobus nebo vlak jel, jak má, aby se dovnitř turista vešel a nemusel na střechu… Na střeše jsem mimochodem cestoval v Kolumbii a nebylo to úplně příjemné. Taky mi schází naše čistota. A český chleba! Slané pečivo je ve světě obecně nedostatkové zboží.

 

Jací jsme my, Češi, národ?

Jsme v pohodě, ale máme tvrdou slupku. Jsme taková vajíčka natvrdo. Když se však oloupeme, je to dobré. Nejsme třeba jako Američani, kteří se druhým okamžitě vrhají kolem krku. Nám to trvá. Umíme být pohostinní a kamarádští, ale není to na první dobrou…

 

Zdá se, že vás lidi mají rádi, máte vůbec nějaké nepřátele?

Nemyslím si, že bych měl nepřátele, ale vím, že některé lidi dráždím. Dráždil jsem je tím, že jsem začal učit tvůrčí psaní jako mladý. Chápu, že se to nemusí všem líbit, ale pokud z mých kurzů odcházejí spokojení lidé, kteří dostali službu, jakou si představovali, nejsou tyhle předsudky ohledně věku zbytečné? Jinou skupinu lidí zase dráždí už samotný fakt, že se tvůrčí psaní vůbec učí. Přitom máme řadu jiných kreativních oborů, u kterých se to už dnes neřeší: divadlo, hudbu, film…

 

Máte někdy potřebu kurzy tvůrčího psaní veřejně obhajovat?

Ne. Pro mě je dostatečnou satisfakcí, že lidi, kteří ke mně chodí, vykazují dobré výsledky, jsou spokojení, někam se v psaní posunuli. Nemám pocit, že by to nějak negativně ovlivňovalo knižní trh. Většina mých kurzistů nemá ambice stát se autory na plný úvazek. Přijde mi super, že pro tvorbu a kreativitu existuje samostatná disciplína, kde se lidé, kteří o to mají zájem, mohou vzdělávat. Vždyť je to fajn, když se někdo rozhodne na sobě pracovat a rozvíjet se.

 

Měl byste pro naše čtenáře v rámci Měsíce čtenářů nějaké poselství, vzkaz?

Chtěl bych, aby Češi nedávali jen na reklamu a doporučení, ale aby se nebáli a zkoušeli tu a tam sáhnout i po nových, třeba neznámých autorech. Aby zkrátka dali šanci i tomu, co vzniká mimo hlavní proud. 

MgA. René Nekuda (1986) vystudoval Literární akademii v Praze, několik let pracoval jako novinář, píše povídky a divadelní hry, cestuje po světě a o svých cestách také přednáší. Od roku 2011 profesionálně vyučuje tvůrčí psaní. Je vítězem první tištěné reality show (časopis Nový prostor, 2005), na svém kontě má několik drobných literárních ocenění a svoji tvůrčí energii realizuje v mnoha veřejných projektech (moderování, režie/dramaturgie pořadů či jako herec). Na webu pravidelně publikuje články o kreativitě a tvůrčím psaní a aktualizuje nabídku svých kurzů. Sám tvůrčí psaní studoval například u Daniely Fischerové, Petra Šabacha, Radky Denemarkové, Arnošta Goldflama nebo Ivony Březinové.

 

Autorka: Monika Valentová, Foto: René Nekuda, Petr Florián

V této části nemocnice nepoznáme doktory podle bílého pláště ani zde nenajdeme operační sály, přesto nejeden pacient prohlásí, že mu právě tady zachránili život. Kdysi tabuizovaná psychiatrická oddělení bývala strašákem duševně nemocných a skoro každý se jim obloukem vyhýbal. Dnešní situace je naštěstí už jiná.

 

Kdo má zkušenost s hospitalizací na psychiatrii v Ústřední vojenské nemocnici, může potvrdit, že strach a obavy jsou zbytečné. Jak zde léčí duše, se můžeme dozvědět díky personálu a vstřícným pacientům, kteří souhlasili s tím, že nahlédneme do jejich každodenního stereotypu.

 

Podobnost se supermarketem čistě náhodná

Je krátce po půl osmé ráno a před sesternou otevřeného oddělení se do neukázněné fronty řadí pacienti, kteří při živé debatě čekají, až na ně přijde řada. Nemají na sobě pro nemocnici typická pyžama či župany, protože většina se už před snídaní převlékla do běžného oblečení, jak se od nich očekává. V nočním úboru zůstala ubrečená žena kolem padesátky, jejíž nepřítomný a beznadějný výraz prozrazuje o jejím duševním stavu víc než celá lékařská zpráva. Ostatně, do ní by nás personál – vzhledem k lékařskému tajemství – stejně nenechal nahlédnout. Jak tak všichni drží hrnek s čajem na zapití ranní dávky léků, neujde naší pozornosti bílý identifikační náramek s čárovým kódem, který všichni mají na pravé ruce. Na řadu přichází starší muž v hnědém županu, kterého sestra oslovuje „pane doktore“ a načítá jeho čárový kód, aby si ověřila, jakou medikaci mu má podat. S přívětivým úsměvem se ho ptá na kvalitu dnešního spánku a momentální náladu. „Vést pravidelné záznamy, jak se pacient cítí, je velmi důležité. Je to totiž jediný zdroj informací, zda léčba zabírá. Na rozdíl od interny nebo jiných oborů nemůžeme použít rentgen, abychom to posoudili sami,“ vysvětluje usměvavá sestřička.

V nemocnici lépe než doma

Po zapití léků každý míří na pokoj, kde očekává vizitu. Pokud máme představu několikačlenné skupiny zdravotníků, skutečnost by nás asi překvapila. Velká vizita se koná pouze jednou týdně, a sice v úterý. V ostatní dny obchází pacienty vždy jen ošetřující lékař. Během pěti až desetiminutového rozhovoru se probírá aktuální stav a reakce na medikaci. Pak už přichází čas na ranní komunitu, na níž všechny svolává sestra rozhlasem. Do jídelny, kterou pro tento účel upravila týdenní služba z řad pacientů neboli „patroni“, spěchají poslední opozdilci. Na židlích uspořádaných do kruhu sedí osmnáct nemocných. Jako obvykle se kromě data a předpovědi počasí probírá i program dne a hlásí se závady na oddělení. A protože je pátek, končí se přehledem vycházek a propustek na víkend. Ačkoli se tomu divíme, najdou si i tací, kterým se domů moc nechce, protože tady je jim lépe. „My se ovšem snažíme, aby pacienti po dobu hospitalizace neztratili kontakt s životem mimo zdi nemocnice. Jaká by to byla léčba, když bychom v izolovaném prostředí dosáhli zlepšení psychického stavu, ale nevěděli bychom, zda je udržitelný i po návratu domů,“ objasňuje MUDr. Vanda Lukáčová, která nás oddělením provází.

 

Nečekaná síla terapie

V deset hodin začíná skupinová terapie, na kterou se dnes chystá sedm pacientů. V tomto složení se uvidí již počtvrté. Stejně jako na komunitě budou sedět v symbolickém kruhu. Ovšem prostředí bude o něco komornější. Těmto účelům slouží útulná terapeutická místnost s pohodlnými křesly. My se této části programu bohužel nemůžeme zúčastnit, ale po jejím skončení se s několika pacienty scházíme, aby nám sdělili své dojmy a názory. Nejprve ale u odborníka zjišťujeme, jak taková skupinová terapie vůbec vypadá.

„Ačkoli skupinu tvoří čtyři a více pacientů plus jeden terapeut, mohli bychom říct, že v kruhu skupiny jsou si terapeutem všichni vzájemně,“ vysvětluje jedna z terapeutek lůžkového oddělení a dodává, že se vždy začíná tzv. úvodním kolečkem, během kterého se pacienti svěří, jak se cítí. I následující průběh je v rukou pacientů. Mohou reagovat na právě sdílené informace nebo vnést jiné téma. Někdy se prý na začátku pár minut mlčí, ale pak se obvykle najde jedinec, který ticho, jež doslova rve uši, prolomí.

Rozhodně k takovým při svých prvních zkušenostech nepatřil šedesátiletý Rudolf. „Zarytě jsem mlčel a jediné, co jsem na sebe prozradil, bylo, že mám deprese kvůli vyhazovu z práce a špatnému zdravotnímu stavu. Mlčení mi vydrželo ještě tři sezení a pak jsem se, nevím ani jak, rozpovídal. Mohu říct, že jsem hodně překvapil sám sebe. Nejen tím, že jsem se dokázal svěřit, ale hlavně, že jsem si po skupinových i individuálních terapiích uvědomil pravou příčinu svých psychických problémů. A nebylo to příjemné zjištění. Dnes už mám jasno, že na počátku byly nefunkční rodinné vztahy,“ smutně, ale věcně vzpomíná brýlatý sympaťák, který přiznává, že v jeho případě pomyslnou třináctou komnatu dokázal otevřít až tady při hospitalizaci.

 

Díky kruhu vyjít z kruhu

Svou první skupinovou terapii zde zažila i pětatřicetiletá učitelka z Prahy, která trpí smíšenou depresivní a úzkostnou poruchou. Jak sama přiznává, v zaměstnání je zvyklá věnovat pozornost žákům, zabývat se jejich problémy i mimo pracovní dobu. „Tady jsem zažila velmi příjemný pocit, když se takřka cizí lidé zajímali, co prožívám a co mě trápí. V práci musím být ta, která umí vyřešit problémy druhých, na své jako bych neměla právo. Určitě bych skupinovku doporučovala všem lidem z pomáhajících profesí a samozřejmě nejen jim.“ Mocná síla této terapie spočívá mimo jiné v tom, že se účastníkům dostává cizího pohledu na jejich problémy a životní situace. „Někdy se můžete roky něčím trápit, marně hledat řešení. A pak najednou, když slyšíte, jak se na to dívá někdo jiný, bleskne vám hlavou, proč se tak dlouho motáte v kruhu,“ doplňuje třicetiletý Filip, který terapiím věří víc než lékům.

Relaxace není válení v posteli

Kolem půl jedné se podává oběd, který nepřipomíná nemocniční stravu, ale spíše obědové menu v restauraci. Na jídlo tady nikdo nenadává a kuchařům by jistě udělalo radost, že Zuzka, která kdysi trpěla poruchou příjmu potravy, s radostí vzpomíná na pět jahodových knedlíků, které měla včera k večeři. Poobědový odpočinek končí ve čtvrt na tři, kdy v altánu začíná relaxace, na níž se schází stejná parta jako ráno na skupinové terapii. Vleže na molitanových podložkách se pod vedením terapeutické sestry nacvičuje autogenní trénink. „Základem je představivost a formule, které si jedinec v duchu opakuje a tím si vsugeruje pocit uvolnění jednotlivých částí těla.“

 

Z lékaře pacient

Další společnou aktivitou je půlhodinové cvičení, kterému se někteří pacienti chtějí vyhnout. Žena s nadváhou se vymlouvá na klouby a přemluví se jen k několika pohybům, ačkoli se jedná o nenáročné zdravotní cvičení, u kterého se nedá ani zpotit. Tím končí povinný program a každý si může jít „po svém“. Někdo má návštěvu, jiný se vydá na procházku v areálu nemocnice a malá skupinka míří do terapeutické místnosti, která je od šestnácti hodin využívána ke sledování televize a vzájemnému setkávání. „Mluvíme o vážných tématech, ale také se smějeme. Nemyslela jsem si, že tady potkám tak fajn lidi. Vlastně mohu říct, že jsem o psychiatrii měla dost zkreslené představy, a to jsem zdravotní sestra,“ svěřuje se Ivana, která zde tráví čtvrtý týden. Zároveň přiznává, že se za hospitalizaci nejprve styděla. „Není ale za co,“ reaguje muž v hnědém županu, o kterém jsme se ráno dozvěděli, že je lékař. Teprve teď ale vychází najevo, že jeho specializací je psychiatrie. Je na nás vidět údiv, který brzy mizí. „Copak by vás překvapilo, že si chirurg zlomí ruku a potřebuje ji dát do sádry? Je to něco podobného. Jen léčba zabere víc času.“

 

Místo soucitu úcta

Než jdou pacienti v půl šesté na večeři, chystáme se pomalu k odchodu. Naše jednodenní návštěva končí a my jsme plni dojmů, jako bychom tady strávili týden. Původně jsme si mysleli, že nás reportáž vyčerpá a přivede do „deprese“, ale nakonec odcházíme v dobré náladě a s obdivem k lidem, kteří svou statečnost prokázali tím, že se nebáli otevřít svou třináctou komnatu a postavit se svým problémům čelem.

 

Autorka děkuje všem pacientům, kteří se dobrovolně podíleli na článku a svěřili jí své příběhy.

Autorka: Pavlína Vočková, Foto: archiv pacientky

Svátek svatého Patrika se tradičně slaví především v Irsku, které ho pokládá za svého národního patrona. Nicméně v posledních letech popularita svatopatrikovských oslav narůstá i u nás. Pravda, jde v nich často spíše o světské veselí, než o postavu velkého světce dávnověku, který přinesl do Irska víru.

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test