český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: JUDr. František Talián - "Fortuna"

ČLÁNKY

Věnuje se hudbě, malování, psaní, je jedním z našich nejznámějších autorů soudobé duchovní hudby. V roce 2000 se omylem napil louhu a déle než rok bojoval v nemocnici s následky svého úrazu. Do života ho vrátil především profesor Pavel Pafko a lékařka Věra Dolejšová, která mu dodnes s jeho potížemi obětavě pomáhá. Vrátil se k umění, rozšířil je o nová, duchovně velmi silná témata.

 

 

Rodná Olomouc mu splnila životní přání. Jeho symfonické oratorium Pašije zde zaznělo v provedení Moravské filharmonie a Akademického sboru Žerotín, Libuše Švormové, Martiny Kociánové, Dity Hořínkové a Andreje Beneše. Oratorium Mistr Jan Hus, jehož je autorem i hlavním interpretem, slyšelo na Staroměstském náměstí u příležitosti 600. výročí upálení Jana Husa patnáct tisíc posluchačů. Za scénickou podobu tohoto díla získal Richard Pachman Cenu Dagmar a Václava Havlových a v roce 2014 obdržel Cenu Města Olomouce za přínos pro kulturu.

 

Jaké bylo vaše první setkání s hudbou?

Tatínek mi hrál na klavír, už když jsem byl v povijanu. Ve čtyřech letech jsem se švihadlem místo mikrofonu zpíval hity Václava Neckáře, kterého mám dodnes velmi rád. Od šesti jsem chodil do hudebky, kde se mi moc líbilo. Jako dítěti mi ke spokojenosti stačily pastelky a piano, a to vlastně přetrvalo dodnes.

 

Kam jste zamířil po základní škole?

Miloval jsem skupinu ABBA, a abych rozuměl jejich textům, začal jsem se učit anglicky. Jazyky mě bavily a také jsem si přál cestovat, což v době mého mládí nebylo jednoduché. Proto jsem se přihlásil na gymnázium a poté na Vysokou školu ekonomickou, obor cestovní ruch. Chtěl jsem mít vzdělání i jako „pojistku“, kdyby mě umění neuživilo. Po dokončení vysoké školy jsem zahájil studia na Konzervatoři Jaroslava Ježka, obor kompozice a skladba, a začal vydávat svá první alba.

 

Říká se vám „český Vangelis“, jste s tou přezdívkou spokojený?

Jako jeden z prvních u nás jsem skládal relaxační hudbu a líbila se mi spolupráce se sbory. Klávesy, smyčce a sbor – to stylově Vangelise připomíná. Přirovnání k němu je pro mě ctí, lepší přezdívku mi nemohli novináři vymyslet. Je to úžasný muzikant. Za více než dvě desítky let mé tvorby jsem se ale posunul, hodně zpívám, píšu duchovní skladby, věnuji se obrazům. Trochu jsem se mu vzdálil, ale jeho hudbu mám stále velmi rád.

 

 

Vzpomenete si na své první vystoupení pro veřejnost? Měl jste strach?

Zajímavé je, že to nebyl zpěv, ale tanec. Mistr v tanečních mě přemluvil, abych to zkusil v tanečním klubu. Spojení hudby a pohybu mě zaujalo a až do svých třiadvaceti jsem se věnoval závodnímu tanci. S mou taneční partnerkou jsme si připravili diskotance, které jsme předvedli na festivalu v Ústí nad Labem a stali se mistry Československa. Naše generace nebyla vychovávána k sebevědomí, mě tahle zkušenost naučila beze studu chodit před obecenstvo. Strach jsem neměl, spíše takovou trému, která posiluje.

 

Věnujete se duchovní hudbě. Proč?

Po roce a půl v nemocnicích, kdy nebylo jisté vůbec nic, jsem se vrátil k životu. Nejen ke konzumaci potravin, což bylo velké vítězství, ale i ke svému publiku, které mi zůstalo věrné. Chtěl jsem poděkovat Pánu Bohu svou hudbou. Vybíral jsem témata jako ukřižování Ježíše, život Jana Husa. Vím, že jsou to příběhy mnohokrát zpracované, měl jsem však vnitřní potřebu se také vyjádřit, dovedl mě k tomu osud.

 

První muzikál Babička vám přivedl do cesty ženu, která vás významně povzbudila k napsání Oratoria Jan Hus. Co k tomu prozradíte?

Náhody neexistují. Před dokončením muzikálu dávali v televizi pořad Potomci slavných a já uviděl prapravnučku Boženy Němcové Michaelu Procházkovou, farářku Církve československé husitské. Zavolal jsem jí, přišla na premiéru. Byla jednou z těch, v jejichž hlavách vznikla myšlenka na Oratorium Jan Hus. Když člověk s pokorou přijme nějakou životní zkoušku, dostane „jako dárek“ nádherná setkání, která ho obohatí. Tohle bylo jedno z nich.

 

Jaké profesní zkušenosti vám Oratorium přineslo?

Přečetl jsem o Husovi patnáct knih a uvědomil si, že neznám člověka, který by ho měl raději než já. Proto jsem se rozhodl převzít hlavní roli, přestože nejsem herec. Pojal jsem ho po svém a publikum to přijalo. Druhou mou velkou zkušeností byly pořady, které jsme díky projektu zpracovali pro základní a střední školy. Jsou kombinací besedy, přednášky, koncertu a autorského čtení. V každé škole se našly děti s velkými znalostmi, zájmem, které téma oslovilo. Byla to pro mě velká radost.

 

Čím se vám Jan Hus „vryl do duše“?

Jako většina lidí jsem ho znal díky filmu se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli a díky jeho citátu o pravdě. Nic dalšího jsem o něm nevěděl, ale vždy ho vnímal jako národního hrdinu! Četl jsem jeho kázání a životopisy, obzory mi ale nejvíc rozšířila stará kniha Sto dopisů Jana Husi. Představte si takovou drobnost – noc před upálením se dopisem loučí s přáteli a jednomu ze svých studentů odkazuje svou suknici. Ale protože věděl, že student nemá rád šedou barvu, vzkázal mu, ať ji někomu věnuje. Na to myslel pár hodin před smrtí! Musel to být neskutečně hodný a empatický člověk.

 

 

Lišil se nějak váš profesní život před úrazem a po něm, nastala změna?

Velká. Po studiu jsem se živil jako recepční v hotelu a hudba byla mým koníčkem, finančně velmi náročným. Bylo třeba zaplatit nástroje, vydání CD, propagaci koncertu. Bál jsem se, že by mě umění neuživilo. Strach je to nejhorší, co vás může potkat, nesmírně člověka svazuje. Vrátil jsem se do života a přestal se bát. Uvědomil jsem si, že není na co čekat. S myšlenkou, že má hudba a mé malování možná někoho osloví, jsem šel „s kůží na trh“.

 

Co vám pomáhalo v největších bolestech?

Jsem životní optimista, a toho jsem se držel, i když mi bylo nejhůř. Věřil jsem, že to zvládnu. Krátce před úrazem jsem byl s maminkou u moře, měl jsem fotku, na které obědváme v restauraci. Po úrazu ležela na nočním stolku a já věřil, že se zase jednou dokážu najíst. Rád používám rčení, že zdravý člověk má spoustu přání, nemocný jen jedno – uzdravit se.

 

Jsou místa, na která v souvislosti s vaším koncertováním nezapomenete?

Téměř na každém svém koncertě zpívám česky Husovu píseň Neodvolám. Jsem patriot. Bývám příjemně překvapen, jak třeba v Belgii, Holandsku, Rusku Husa znají a jak si ho váží. Nezapomenutelným zážitkem pro mne bylo zpívat v Naardenu nad Komenského hrobem. Především v Praze a Olomouci jsem vystupoval v mnoha kostelech a všechna ta nádherná místa provází můj vděk, že jsem směl vystoupit a hrát. Více než stovku nádherných koncertů s velmi silnou atmosférou jsem odehrál na Křižíkově fontáně. Spojení hudby, vody a světelných efektů bylo úžasné.

 

Po svém uzdravení jste začal malovat obrazy a psát knihy, ta první vyšla v roce 2004…

Jmenovala se Jak chutná bolest. Původně byla myšlena jako pomoc lidem, kteří se dostanou do podobné situace jako já, abych je povzbudil. Text jsem zamýšlel nechat pro potřeby nemocnice, ale shodou okolností a setkání v pravý čas vyšla kniha asi měsíc po dopsání. Jejím ústředním motem je citát: „Co tě nezabije, to tě posílí“. Ohlasy čtenářů byly nádherné, inspiroval jsem mnohé z nich ke zvládání problémů, najednou se jim v porovnání s mým úrazem zdály malicherné.

 

A vaše zatím poslední kniha?

Je sedmá a má název Jak chutná Mozart. Otevírám v ní určitá duchovní témata, myšlenky, které upřímně a z vnitřní potřeby předkládám čtenářům. Je to životní filozofie člověka, který je šťastný, že tu je, a je vděčný za každodenní maličkosti.

 

Kterou barvou nejraději malujete?

Většinou nechybí oranžová a žlutá, barvy, které přinášejí naději i energii. Na jednom z mých CD jsem se pokusil barvy vyjádřit hudbou. Osud mi poslal do cesty houslového virtuosa Jaroslava Svěceného. Jsme přátelé, on je inspirativní, silná osobnost, která mě i mou hudbu obohacuje. Mám štěstí na lidi, s nimiž mě těší pobývat. Patří k nim i belgický klavírista Francois Glorieaux, s nímž jsem absolvoval turné po Belgii, nebo třeba herečka a zpěvačka Dita Hořínková.

 

 

Román Tylda o vaší babičce jste napsal spolu s tatínkem. Čím byla výjimečná?

Svým životním optimismem, který jsem možná po ní zdědil. Dlouho jsem netušil, čím musela projít, u nás doma se o koncentračních táborech a holocaustu vůbec nemluvilo. Jen díky slohovému úkolu jsem se babičky jednou zeptal na válku. Přede mnou se začal odkrývat přetěžký osud, spojený s deportací do Terezína i s neskutečným strachem o dvouletého syna, mého tátu, schovaného téměř rok ve sklepě u dobrých lidí. S tátou jsme při psaní vyplakali mnoho slz, mám dojem, že naše společné sepisování babiččina osudu a obtížné pátrání po faktech z jejího života mu zčásti pomohlo sejmout ze sebe traumata, která si nesl po celý život.

 

Přestože jste spíše útlé postavy, provázejí vás životem bordeauxské dogy. Proč právě tihle psi?

Mají nádherné oči, vidíte jim přímo do duše. Jsou to klidní, hodní psi, téměř neštěkají. Jsou velmi spjati s rodinou, své lidi nade vše milují. Inspirují mě třeba i tím, jak žijí v souladu s přírodou, nedokáží člověka podrazit. Sdílí se mnou mé smutky i radosti, mají vlastnosti, které bychom jim mohli závidět.

 

 

Co byste vzkázal těm, kteří jsou smutní nebo nešťastní?

Na světě je krásně, někdy to ale nevnímáme. Když se cítíme hodně špatně a nedokážeme si pomoci, stačí vyjít ven. Každý máme kolem sebe někoho, kdo nás má rád, kdo nás vyslechne, s kým se můžeme o svou bolest podělit. Na nás samotných záleží, jestli se nám podaří najít štěstí, které třeba v určité chvíli nevidíme.

 

Richard Pachman se narodil v roce 1966 v Olomouci. Je význačným autorem duchovní a relaxační hudby, k jeho nejvýraznějším skladbám patří Pašije a Oratorium Mistr Jan Hus. S velkým ohlasem koncertuje doma i v zahraničí, vydal na tři desítky hudebních alb, své obrazy vystavuje v galeriích, na hradech a zámcích. Knihy se společným mottem o životní odvaze začal psát po uzdravení z vážného úrazu, kdy dlouho bojoval o život. Na svém kontě jich má zatím sedm.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: archiv Richarda Pachmana 

Výročí srpnové okupace 1968 si letos připomněli skoro všichni. Zvláště pak ale ti, kteří se dění aktivně účastnili. Česká televize zorganizovala tradiční setkání pracovníků, kteří se v roce 1968 podíleli na téměř partyzánském vysílání proti okupantům. Naše rodina byla při tom.

 

Je málo období v historii našeho veřejnoprávního média, na které může být Česká (dříve Československá) televize tak hrdá, jako na pokrytí srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Několik dní se s obrovským nasazením a navzdory všemožným rizikům udržovalo vysílání, které informovalo obyvatele o skutečném dění v zemi. A okupanti se samozřejmě náležitě vztekali, ale proti vynalézavosti televizního personálu byli mnohdy bezradní. To všechno si připomínalo setkání dosud žijících pamětníků, které u příležitosti výročí televize na Kavčích horách zorganizovala.

 

Světlá období

Setkání zahájil generální ředitel Petr Dvořák, který pozdravil shromážděné techniky, redaktory a hlasatele, z nichž mnohým už táhlo na osmdesát nebo devadesát let, a jednoznačně se přihlásil k dědictví oněch pohnutých událostí. „Československá televize má ve své historii dvě světlá období, říkám s ostychem v hlase, vážení kolegové,“ začal svůj úvodní projev. Těmi dvěma světlými obdobími myslel právě dobu kolem invaze v roce 1968 a pak roli, kterou Československá televize sehrála během sametové revoluce v roce 1989. V těchto dobách se televize chovala skutečně veřejnoprávně – tedy stála na straně veřejnosti a vymanila se z ideologického područí. Na tato období může být televize plným právem hrda a na nich poměřovat svou současnou práci, pokud jde o věrnost pravdě a veřejné službě.

 

Nalezené dokumenty

Jedním z nejváženějších hostů setkání byla hlasatelka a moderátorka Kamila Moučková, již devadesátiletá, která se v roce 1968 stala bezmála tváří televizního protiokupačního vysílání. Jedna z částí vysílání probíhala v té době z Malostranské besedy a na setkání byl připomenut jeden mimořádný objev poslední doby – na denní světlo vypluly originální materiály, podklady pro moderování i s rukopisnými poznámkami.

Sama Kamila Moučková je měla dávno za ztracené, ale ukázalo se, že byly v roce 1968 určeny ke skartaci. Pracovník papíren, který je dostal ke zpracování, ovšem rychle pochopil, o co se jedná, a dokumenty ukryl. Česká televize je dostala do rukou teprve nyní, po padesáti letech. Paní Moučková to komentovala: „Byla jsem úplně omámená, když mi je ukázali. Skutečně tam byly moje rukou psané vsuvky, to je neuvěřitelné, že se něčeho takového dožiju po padesáti letech. Chci poděkovat České televizi, že jsem mohla vystoupit i ve vysílání a oslovit lidi. Když vidím, co se tady dnes děje, říkám si, že bychom si měli dávat majzla, abychom nebyli zase před těmi padesáti lety.“

 

Improvizace a odpor

Během setkání zaznělo mnoho vzpomínek na pohnuté události, ale také na různé technické problémy, s kterými se pracovníci televize museli vypořádávat. A vypořádávali se s mimořádnou kreativitou a improvizací, osobním nasazením a neokázalým hrdinstvím. Paní Moučková vzpomínala, že když za ní přišel Jiří Pelikán už s vojáky za zády, že musí ukončit vysílání, prohlásila bojovně, že dokud je nevypnou, jedou dál. I když se hlavní studio okupantům podařilo vypnout, okamžitě vyrostla po Praze i mimo Prahu alternativní studia, která pokračovala ve vysílání.

Bylo to například studio v Malostranské besedě, Studio Skaut v divadle Minor nebo vysílač na Cukráku. Mnohdy se podařilo udržet vysílání i za cenu lsti. Když okupanti objevili jedno z „partyzánských“ studií, rozkázali vojáci „vsjo vyklučiť“, tedy všechno vypnout. Vynalézaví televizní technici ale povypínali jenom obrazovky monitorů a přelepili kontrolky, takže neznalý laik si mohl myslet, že je technika vypnutá, ale ve skutečnosti se vysílání udržovalo dál. „To, co jsme se naučili v roce 1968, jsme plně zužitkovali v roce 1989,“ řekl velmi trefně jeden z pamětníků.

 

První vysílání z Kavčích hor

Zavzpomínali i tehdejší kameramani. Jak bylo tenkrát relativně obvyklé, měli svoji televizní techniku u sebe doma, takže jakmile se dozvěděli o okupaci, mohli vyrazit do ulic natáčet. Rychle se vytvořila síť kontaktů a míst, kde si přebírali filmový materiál a kde zase odevzdávali natočené pásky filmu.

Byly to tisíce a tisíce metrů filmu, které se vyvolávaly a mnohdy rovnou odevzdávaly zahraničním tiskovým agenturám, aby i mimo hranice Československa lidé věděli, co se u nás děje. Mnoho z tohoto materiálu ještě asi čeká na objevení v různých zahraničních archivech, nebo i v držení soukromníků. Sami kameramani některé materiály léta skrývali, protože podle vlastních slov jednoho z nich: „Nemyslel jsem si, že se ještě dožiju doby, kdy se tohle bude moci ukázat.“ A jedna perlička zazněla nakonec: v historii České a Československé televize se udává, že první vysílání z areálu na Kavčích horách začalo ze dvou dokončených studií v roce 1970. Není to tak úplně pravda. První vysílání z tohoto místa probíhalo právě v roce 1968. I zde, v tehdy rozestavěné budově, bylo totiž jedno z konspiračních center televizních pracovníků, kteří zůstali věrni svému poslání.

 

Autor: Petr Jan Vinš, Foto: Michaela Bartošová

Lákají ho netradiční způsoby cestování a zkouší, kde jsou jeho hranice. Tomáš Vejmola alias „Tomík na cestách“, jak pojmenoval svůj cestovatelský web, se v srpnu vrátil ze své zatím nejdelší cesty. Do Hranic na Moravě přijel z Bangkoku motorizovanou tříkolkou, které se v Asii říká tuk-tuk. V netradičním vozidle urazil třináct tisíc kilometrů a my jsme ho po návratu domů vyzpovídali.

 

Jak byste se představil těm, co vás neznají?

Jmenuji se Tomáš Vejmola a pocházím z Hranic na Moravě. Je mi osmadvacet, ale když se oholím, vypadám na patnáct. Přestože jsem vyučený instalatér, řadu let jsem pracoval v marketingu. Když mě pak jednoho dne vyhodili z práce a já promýšlel, co budu dál dělat, zvolil jsem cestování. Poslední tři roky jsem strávil na cestách.

 

 

Jaké byly vaše cestovatelské začátky?

Chtěl jsem vydělané peníze investovat do zážitků, a tak jsem vyrazil do Indie a Nepálu, kde mě neskutečně okouzlila příroda, lidi a Asie jako taková. Hlavně se mi ale nesmírně zalíbil pocit dobrodružství. Vrátil jsem se domů, vzal kolo, a řekl si, že na něm zkusím zajet do Gruzie a zpátky, že zkrátka udělám takovou cyklootočku kolem Černého moře. Bylo to asi osm tisíc kilometrů a trvalo to čtyři měsíce. Pro mě to bylo zase něco nového, protože jsem nikdy předtím na kole neujel víc než padesát kilometrů za den. Měl jsem v kapse padesát eur a jel nadrzo, stylem: „Osude, pohraj si mnou…“ Hodně mě lákalo, jestli to vůbec dokážu…

 

A?

Vrátil jsem se z kola a pomalu začal přemýšlet, kam se vydám příště. Vzpomněl jsem si, že když jsem byl poprvé v Indii a prohlížel si jejich tuk-tuky, tak mi jeden Ind vyprávěl o Polákovi, který si jej chtěl koupit a jet s ním z Indie do Polska. A tehdy mě to trklo. Říkal jsem si, že bych to vzal z Thajska, protože v Thajsku jsou krásnější tuk-tuky a navíc jsem tam nikdy nebyl. Lákalo mě to i po psychické stránce, protože jsem byl zvědavý, jestli dokážu být rok sám. Nebo zda si poradím s opravou motorizované tříkolky.

 

Takže jste z Česka odletěl do Bangkoku a tam jste začal shánět tuk-tuk?

Přesně tak. Neměl jsem dopředu nic domluveného, jen jsem věděl, že to jde koupit, protože takových expedic už pár bylo. V tomhle ohledu jsem nebyl nijak výjimečný.

 

Jak to na místě probíhalo?

Hned jak jsem v Thajsku vystoupil z letadla, jsem se vydal do ulic, a ptal se místních, jestli si můžu koupit jejich tříkolku. Legrační bylo, že se vesměs domnívali, že si nerozumíme. Prý když jim říkám, že chci jet na Moravu, tím myslím, že chci hodit na letiště. Najít prodejce mi nakonec trvalo týden. I s náhradními díly mě tuk-tuk stál čtyřicet tisíc, byl ovšem nepojízdný. Původní majitel mi ale slíbil, že jej společně zprovozníme. Oprava trvala tři týdny.

 

Existoval dopředu plán, kudy pojedete do ČR?

Přes které to bude země, jsem předem nevěděl. Tušil jsem, že pojedu přes Indii, protože jet přes Čínu by bylo extrémně drahé. Čínu jsem tedy odpískal. Věděl jsem ale, že chci jet přes Myanmar (Barmu), Indii, Nepál… pak se mi tam objevil Pákistán, Írán, Turecko… Bulharsko…

 

Jak dlouho jste jel zpět?

Přesně 365 dní, což byla víceméně náhoda. Cestu jsem původně plánoval na devět měsíců až dva roky. Taky jsem si myslel, že se opravdu každý den posunu o pár kilometrů blíž k domovu. Když se mi ale tuk-tuk pokazil, musel jsem zůstat delší dobu na jednom místě. Než jsem jej dal do kupy. Cesta z Bangkoku do Hranic na Moravě měla třináct tisíc kilometrů a denně jsem průměrně ujel sto padesát kilometrů. Moje denní maximum bylo čtyři sta kilometrů, to jsem ale jel celý den a nebylo to nic moc. Faktem je, že kdybych šel z Thajska pěšky, byl bych doma rychleji. 

 

 

Co na ten nápad říkala vaše rodina?

Oni vědí, že když se k něčemu rozhodnu, nic se mnou nenadělají. Jsem tvrdohlavý. Když jsem odjížděl, tak máma brečela, táta je naštěstí držák. Nakonec mě podpořili oba. A oba mi na cestě nejvíc pomáhali. Byli jsme v kontaktu skoro pořád.

 

Takže připojení přes internet bylo všude bez problémů?

Naprosto. Někde to bylo i lepší než u nás. Třeba v Nepálu v džungli.

 

Dá se říct, kolik ta cesta stála? Měl jste nějaké sponzory?

Pár sponzorů jsem měl, většinou to byly firmy, ve kterých jsem dříve pracoval, lidé, kteří mě znají, nebo kamarádi, takže ta spolupráce probíhala na přátelské bázi – slíbil jsem jim, že je budu jako sponzory prezentovat a že na fotkách budou vidět jejich loga. I když jsem před cestou oslovil více než sto firem, nikdo cizí do toho vesměs nechtěl jít. Důvody byly různé: že z toho nic nebudou mít, že je taková cesta nesmysl, že to nezvládnu a bude to mít špatný dopad na jejich image a podobně. Jinak co se týká nákladů, Asie je pro Evropany stále velmi levná, takže ty výdaje na život nebyly nijak dramatické.

 

Je uvnitř vozu úložný prostor? Co jste měl s sebou sbaleno?

Na zadním sedadle jsem měl hozenou krabici s náhradními díly a nářadím na opravu a hned vedle batoh s oblečením. Netahal jsem zbytečnosti.

 

Má tříkolka nějaká jízdní omezení?

Nejvýš jsem s ní byl ve třech tisících metrech. Možná by zvládla i pět tisíc, ale těžko říct. Uvnitř je motor z motorky, jednoduchý dvoutakt, a ten mívá problém se vzduchem. Čím je vzduch řidší, tím jede hůř. Ze začátku jsem jezdíval i sedmdesátkou, čím blíž jsem byl ale k domovu, tím to jelo pomaleji. Nakonec jsem byl rád za padesátku.

 

Kde a jak jste vlastně přespával?

Vždycky jsem se snažil najít nějaké bezpečné místo, ale ne všude to bylo úplně jednoduché. Třeba v Indii je problematické stanovat, lidi jsou tam hrozně zvědaví, a když si stavíte stan, sleduje to celá vesnice. Chvíli vás možná baví být celebritou, ale po čase je to už otravné. Spával jsem v areálu klášterů a kostelů. Výhodou bylo, že jsem si tam mohl nabít mobil, vysprchovat se a podobně. Navíc jsem byl v bezpečí. Na tak dlouhé a náročné cestě je hodně důležité se dobře vyspat, abyste mohli další den normálně fungovat.

 

 

Zážitků s místními máte určitě hodně, na které okamžiky rád vzpomínáte?

Snad v každé zemi jsem potkal někoho, koho bych v budoucnu chtěl znovu vidět. Lidi obecně byli vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se na takovou cestu vydal. Třeba v Nepálu jsem měl první vážný problém s vozidlem, kdy bylo potřeba vyměnit vnitřek motoru, ale neměl jsem potřebné náhradní díly. Ani místní mechanik si nevěděl rady. Společně jsme se v tom šťourali asi deset dní a já během té doby žil u něj. Jeho maminka vždycky večer plakala a modlila se, aby se nám to podařilo opravit a já mohl pokračovat dál. Byli to moc hodní lidé, křesťané. Když s místními žijete, je ta zkušenost zase trošku jiná, než když s nimi prohodíte jen pár slov na ulici. Dodnes si s nimi píšu.

 

 

Psal jste si deník?

Tak trošku jsem musel, protože jsem před odjezdem podepsal smlouvu s jedním nakladatelstvím, že až se vrátím, tak o cestě napíšu knihu. Mám asi tři sešity zápisků, některé mi ale trošku zmokly.

 

Měl jste cestou z něčeho strach? 

Určitě. Jsem alergický na bodnutí včely, tak jsem se bál, aby mě nějaká nebodla. Můj nejčernější scénář byl, že mě bodne v Barmě, a to se stalo. Bylo to naštěstí do čela, takže jsem se nadopoval evropskými léky a uháněl do nejbližší vesnice hledat lékaře. Hrozně jsem se bál, že to nestihnu a udusím se. Když jsem po třech hodinách dorazil k doktorovi, měl jsem už oteklou hlavu, což bylo fakt nepříjemné. Myslel jsem si, že umírám. On se mi ale podíval do krku a řekl, že mi neotékají uzliny. Paradoxně jsem měl štěstí, že mě včela bodla tak vysoko. Bůhví jak by to jinak dopadlo. Taky jsem měl strach, že mě na cestě okradou, to se rovněž stalo, nebo že mě někdo zmlátí, a i k tomu málem došlo. Když ale člověk nechce jen sedět doma na gauči a dojíždět za prací do fabriky, tak s určitým rizikem musí počítat.

 

 

Co doprava v Evropě a v Asii? V čem je hlavní rozdíl?

V Asii víceméně neplatí žádná pravidla silničního provozu. Tam je třeba semafor, bliká, ale na křižovatce to v reálu vypadá tak, že má prostě přednost silnější auto. Zvenku se to zdá být chaotické, ale není to taková hrůza. Oni v tomhle systému fungují stovky let. I když je pravda, že nějakou tu bouračku jsem viděl tak jednou do týdne. Mně se naštěstí všechny vyhnuly.

 

A co zážitky s policií?

Policisté byli vesměs všude přátelští, nicméně i z těchto setkání vznikly některé zábavné historky. Třeba v Íránu mě zastavil policista, prohledal tuk-tuk a objevil uvnitř slivovici. Důležité je zmínit, že v Íránu není konzumace alkoholu legální, za jeho držení bych klidně mohl skončit ve vězení. On tu slivovici otevřel, přičichl k ní… Musím říct, že ve mně byla úplně malá dušička. Věděl jsem, že musím improvizovat, tak jsem mu hned pohotově vynadal: „Co to děláte, chlape? Proč to otvíráte? To je líh, který liju do benzínu, aby motor lépe startoval… speciální přísada…“ A on se možná sám trošku lekl a řekl mi, ať teda pokračuju v jízdě. V Nepálu na celnici zase moc nevěděli, co se mnou mají dělat, tak jsem si musel vzít jejich razítko a sám si orazítkovat pas.

 

A tady v Evropě? Musel jste na silnici vzbuzovat rozruch…

Je pravda, že jsem byl trošku za exota. Někteří řidiči ale věděli, o co jde, možná mě znali z mé stránky „Tomík na cestách“, tak na mě troubili, mávali, různě mě povzbuzovali. Problém jsem měl až na Slovensku, kde mě zastavili policisté v jedenáct večer. Chtěli mi dát pět set eur pokutu, tak jsem jim řekl: „Pánové, neblázněte! Já jedu rok z Thajska domů, zbývá mi posledních dvě stě kilometrů a vy mě zastavíte u Bratislavy a chcete mě pokutovat?“ No, i oni se naštěstí nad tuk-tukem smilovali a pustili mě dál.

 

Jaký je váš další cestovatelský plán?

Ještě mi pořádně nedošlo, že jsem zpět. Když jsem po roce přijel domů, do Hranic na Moravě, tak mě místní vítali na náměstí, a to byl moc pěkný pocit. Vrátil jsem se na den přesně rok od toho, co jsem Hranice opustil. Příjezd byl úžasný. Vždycky, když mi bylo na cestě nejhůř, jsem si představoval přesně tyto okamžiky. Jak jsem doma s rodinou a přáteli. A to mě nejvíc hnalo dopředu. Ale kam pojedu příště, se teprve uvidí…

 

Autor: Monika Valentová, Foto: Tomáš Vejmola

Strana 1 z 36

Partneři

JUDr. František Talián - "Fortuna"

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test