český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Tomáš  Talián

ČLÁNKY

Tátovy písničky jsou krásné a je jich hodně

Dcera zpěváka a hudebníka Michala Tučného, krále české country muziky, je milá, skromná a nehraje si na velkou umělkyni. Zpívá ve svém volném čase pro zábavu a taky proto, aby tátovy nádherné písničky nebyly zapomenuty. Když ve svých osmačtyřiceti letech Michal Tučný zemřel, jeho dceři Míše bylo jedenadvacet let. Michaela Tučná se věnuje se svým mužem návrhům a realizaci zahrad. Jako host vystupuje s hudební skupinou Jelen v bloku písní Michala Tučného a obecenstvu se to líbí. „Věřím, že mě táta hlídá, a snažím se, abych mu neudělala ostudu.“

 

Na co z dětství nejraději vzpomínáte?

Na krásné období, kdy jsem ještě nechodila do školy. Byla jsem velmi šťastné dítě – žádné konflikty, žádné problémy. Ráda jsem si hrávala na krám a ze všeho nejraději jsem balívala knihy. Vzala jsem si pár knížek, noviny a několik hodin jsem si vystačila. Jako o trochu starší jsem snila o tom, že se stanu archeoložkou. Měla jsem ráda dějepis, tvořila jsem průřezy pyramidami. Postupem času jsem vyměnila Studio Kamarád za historické televizní dokumenty, bez nichž si ani dnes neděli nedovedu představit.

 

Hudba vás nebavila?

Zpívala jsem si, chodila do hudebky, ale dlouho mi to nevydrželo, nakonec zvítězily knihy. Šla jsem studovat knihovnickou školu. Bavilo mě číst, nejoblíbenější byly historické romány Jarmily Loukotkové a na nejvyšším stupínku pak kniha Desirée o Napoleonovi a jeho osudech, která mapuje dějiny celé Evropy.

 

 

Michaela Tučná se narodila v roce 1974 v Praze. Vystudovala střední knihovnickou školu, pracovala v různých profesích od novinařiny po kadeřnici, v současné době se věnuje zahradám. Jako zpěvačka spolupracovala se skupinami Fešáci, Tučňáci, nyní vystupuje jako host na koncertním turné kapely Jelen. Je interpretkou písní svého otce, zpěváka Michala Tučného. Mezi její zájmy patří především historie a příroda.

 

Asi nebylo úplně jednoduché být dcerou slavného otce…

Neměla jsem žádné srovnání, jak by to mělo být jinak. Celý život jsem se s tím v sobě tak trochu prala. Šokovalo mě, jak se okamžitě změnil přístup lidí, když zjistili, že jsem „ta“ dcera Michala Tučného. Vzpomínám i na pomluvy o mně a tátovi, když jsem byla v doslechu a oni nevěděli, že k němu patřím.

 

Byla jste dítě – průšvihář, a jak tatínek řešil vaše prohřešky?

Na střední škole jsem prošla takovým punkovým obdobím, kdy jsem přišla obden s jiným, mnohdy „divokým“ účesem. A vyvrcholilo to tím, že jsem se ostříhala dohola. To už bylo i na mamku moc. I když jinak se jí trochu výstřední móda líbila, tenkrát se mnou nemluvila a byla hodně naštvaná. Táta mě zachránil. Prohlásil, že si to celý život přál a máma mu to nechtěla dovolit a že mi závidí.

 

Kdybyste měla několika slovy popsat Michala Tučného jako otce, co byste o něm řekla?

Táta byl takový nenápadný. Často jezdil pryč, výchova byla především na mámě. Byl introvert a jako téměř každý chlap své city ke mně skrýval. Půl roku před tím, než umřel, mě vzal s sebou na křest své desky, něco jsem zpívala a točila to televize. Daleko později jsem si všimla, jak mě „držel“ očima, jak se mi snaží pomoci, abych to nezkazila – bylo to moc dojemné. A to, že by za mě „dýchal“, mi došlo až v dospělosti. Vzpomínám si, jak byl šťastný, když jsem v pořádku odmaturovala. Pro něj bylo vzdělání základem, chytrých lidí, odborníků si moc vážil.

 

Kdy jste poprvé stála a zpívala na jevišti?

Nebylo mi ještě ani šest let. Babička byla kunsthistorička a otevírala tenkrát výstavu japonského umění. Táta tam zpíval a vzal mě s sebou, abych zazpívala pár lidovek. Bývala jsem taková „komediantka“ a ráda jsem se předváděla. Ve škole jsem se ale začala stydět, a to mi zůstalo. Někdo si o mně může myslet, že jsem nafoukaná, ale tak to není, já se prostě stydím.

 

To asi není pro zpěvačku úplně nejlepší…

Od té doby, co táta umřel, cítím velkou zodpovědnost, nechci mu udělat ostudu. Nastavil laťku tak vysoko, že nemám šanci ji přeskočit, a hlavně od něj nemám zpětnou vazbu. Nevím, jestli by mě pochválil, nebo kritizoval, jsem proto na jevišti hodně nejistá. Nikdy jsem se necítila být profesionálkou. Jako mladá jsem sice svou hudební skupinu měla, ale hráli jsme spíš jen pro kamarády a známé. Po tátově smrti mě začali zvát jako hosta na vystoupení některé kapely, tátovy písničky jsem zpívala s Tučňáky, Fešáky, Greenhorny, s Ankou Chřestýšem.

 

Dojalo vás, jak vás obecenstvo vlídně přijalo?

Párkrát mě to dostalo. Nejsem suverénní a sebejistá, neumím ani pořádně hrát na žádný hudební nástroj, za který bych se mohla „schovat“. Je dojemné, že se na mě diváci těší a usmívají se, na druhé straně musím splnit jejich očekávání a nezkazit tátovy písničky. Zpívání a jeviště – to je takový můj „druhý život“.

 

Stodola v Hošticích, na vaší chalupě, se stala pojmem…

Když se řekne stodola, vybaví se taková milá vzpomínka, jak ji táta dokázal překopnout míčem. Stály jsme tam s kamarádkami a dívaly se, jak míč přelétl střechu… Country festival Stodola, konaný každoročně na tátovu počest, byla svého času obrovská akce. Kompletně se o ni starala má sestra. Sjíždělo se na ni i dvacet tisíc lidí, všechna pole okolo byla zaplněná auty, nedalo se vůbec projet. První rok se proti nám spiklo počasí – pršelo, všude plno bláta, vypnuli elektřinu, a přesto jsme všichni cítili, že k sobě patříme, že nás táta spojuje, kapely hrály do „roztrhání těla“. Atmosféra byla nepopsatelná. Jenže udržet úroveň i organizační záležitosti byly časově i finančně velmi náročné. Poslední ročníky už byly maličké, pak se vzpomínkový koncert přesunul do Lucerny a nakonec po téměř dvaceti letech úplně zanikl.

 

Pro vás to ale byl začátek spolupráce se skupinou Jelen…

Když kluci v Jelenu začínali, vystoupili na jednom ročníku Stodoly. Měli vystupovat i na ročníku, který byl nakonec zrušen. Domluvili jsme se, a já s nimi vyrazila na podzimní turné, kam mě přizvali jako hosta. To bylo předloni. Turné bylo velmi úspěšné, většina koncertů beznadějně vyprodaná. A tak jsme tátovy písničky v „jelením kožichu“ natočili a vzniklo album Půlnoční vlak Michala Tučného. S blokem písniček z tohoto alba jsem s nimi opět jezdila. Turné jsme měli uzavírat letos v březnu v Malostranské besedě. K tomu už bohužel kvůli karanténě nedošlo.

 

Jaké to je s „Jeleny“?

Jsou to mladí, pohodoví lidé, mám je moc ráda. Stýská se mi po nich i proto, že je s nimi legrace. Trochu jsem si je „adoptovala“ jako bratry a sestru. Zpěvák Jelenů Jindra Polák je laskavý člověk, vstřícný vůči lidem, rád se s nimi baví a nejen tím mi připomíná tátu. Být s nimi na jevišti je pro mě čest a odpočinek od práce, kterou dělám v týdnu. Žádné konkrétní plány do budoucna nemáme, ale jejich pozvání vždycky ráda přijmu.

 

Chcete zpívat dál?

Ukázalo se, že tátovy písničky nestárnou, že se lidem líbí. Proto jsem se dohodla s několika hudebníky, že vytvoříme malou partu, a pokud bude zájem, přijedeme – zahrát, zazpívat, zavzpomínat – do klubů, hospod. Už jsme si to párkrát zkusili a přijeli mezi fanoušky, kteří se na tátovy písničky se těšili. Uvidíme, zjistila jsem, že když netlačím na pilu a zpívám opravdu jen pro radost, jde mi to nejlíp.

 

 

Míváte někdy pocit, jako by byl tatínek s vámi?

Určitě na jevišti, když zpívám, ale úplně nejblíže mi je v autě, cítím, jako by mi seděl na rameni. Hlídá mě, abych neusnula, abych v pořádku dojela. Táta byl skvělý řidič, jediný člověk za volantem, s nímž jsem se vůbec nebála jezdit. Ujel snad milion kilometrů bez nehody, s ním se mi nic nemohlo stát.

 

Z které písničky máte největší respekt?

Jmenuje se Jak chcete žít bez koní. Byla to tátova srdcovka a hlavně je velmi těžká. Ještě jsem ji naživo nezpívala, začínáme ji zkoušet. Na Stodole ji zpíval Petr Muk a byl z toho tak nervózní, že po svém příjezdu zůstal sedět až do svého nástupu v autě, pak ji tak nádherně zazpíval, že všem tekly slzy…

 

Schovala jste si nějaký talisman, který vám tátu připomíná?

Mám doma papír, na který mi vlastnoručně napsal: Míšo, dejte na sebe pozor. Čau táta. Když jsme kdysi odjížděli s mým prvním manželem do Irska, vložil mi jej do knížky. Našla jsem jej už trochu pomačkaný, nechala zarámovat, visí nad mým pracovním stolem.

 

Co v současné době děláte?

Máme s manželem zahradnickou firmu, přes různé práce, které jsem kdy dělala, jsem se „prokopala“ až na zahradu. Zpočátku jsem mu jen pomáhala, ale brzy jsem poprvé v životě začala cítit, že mi to jde samo a baví mě to. Lidem navrhujeme, realizujeme a udržujeme zahrady. Tvořím dekorace z květin, dělám, co je potřeba. Jen řídit bagr jsem se ještě neodvážila, ale chci to také zkusit. U kytek sbírám síly na koncert, na koncertech si zase odpočinu od zahrady – je to skvělá kombinace.

 

Na jaké písničky posluchači čekají, co nesmíte na koncertech vynechat?

Velmi oblíbená je Tam u nebeských bran, ale je jich víc. Když jsem po smrti Honzy Vyčítala procházela jeho texty, byly to čtyři stránky, jeden hezčí než druhý. Když vystupuju na koncertech s Jelenem, největší ohlasy bývají na Spím v obilí. Písnička nepatřila k tátovým nejpopulárnějším, teď má velmi krásnou podobu. Měla jsem ji ráda odjakživa, ale v záplavě hitů na desce Poslední kovboj, kde je mimo jiné Báječná ženská, Cesty toulavý apod. se trochu ztratila. Byla to škoda, tak jsme ji vytáhli na světlo. Moc nás baví.

 

Z čeho myslíte, že by měl Michal Tučný dnes, největší radost?

Neudělala jsem žádný hrdinský čin, nepostavila žádnou nemocnici, nezachránila nikomu život, takže si netroufám říct. Chci být dobrý člověk, tak jako on. Pozitivní, laskavá, přijímat věci tak, jak přicházejí, odpouštět a moc „neremcat“. Poznala jsem, že v životě jsou situace, kdy tohle pravidlo není úplně jednoduché dodržet, ale snažím se. A taky se starám o tátovy písničky. Jsou takovým „rodinným stříbrem“, přála bych si, aby nezapadly, to by byla velká škoda. Tak na to by možná mohl být hrdý. Doufám, že má radost i z toho, že prostě dělám to, co mě baví.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Rafal Nowakowski/www.sportografia.PL a archiv Michaely Tučné

Partneři

Diamant Expo

Tomáš Talián

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test