český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Českému divadlu chybí více pokory

Dříve než vystudoval JAMU, stihl získat titul PhDr. na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru historie, přesto se celý život věnoval herectví a divadelní prkna jsou jeho láskou dodnes. Účinkuje v inscenacích v Plzni, Kladně, Příbrami i Praze. Vyzkoušel řadu jiných profesí, všechny však s divadlem nějak souvisely.

 

Byl pedagogem, dramatizoval a upravoval texty, jako divadelní historik, recenzent a publicista napsal mnoho odborných statí do novin a časopisů, aktivně pracoval v Herecké asociaci. Mnozí pamětníci si ho dodnes pamatují jako práče Janka ve slavných filmech Proti všem či Jan Žižka. Jaroslav Someš oslaví v příštím roce osmdesátku.

 

Co vás táhlo k divadlu?

V naší rodině neměl nikdy nikdo s kumštem nic společného, ale žili jsme velmi kulturně – četli jsme, pravidelně chodili do divadel, na výstavy. Vzpomínám, že už jako malý jsem si rád hrával „na něco“. Třeba na cizího chlapečka z Brna, to mě v předškolním věku dlouho bavilo. Přestože jsme v Brně nikoho neznali, tohle město bylo později v mém životě docela zásadní – byl jsem tam na vojně, vystudoval JAMU a byl rok v angažmá. Ve škole jsem jako každý občas vystupoval na nějakých besídkách, ale až v dramatickém kroužku na gymnáziu v Hellichovce jsem získal první herecké ostruhy.

 

V jaké to bylo roli?

Ještě dříve, než jsem začal studovat, potřebovali do pásma o Boženě Němcové několik menších kluků a obrátili se na mou paní učitelku na základní škole, která mě „vyslala“. Účinkoval jsem jako jeden z vnuků v Babičce a také v dramatizaci povídky V zámku a podzámčí. Jedním z mých spoluhráčů byl i Jan Tříska. Jako dítě jsem dokonce účinkoval ve vůbec prvním pravidelném televizním vysílání pro děti a mládež v únoru 1954.

 

 

Proč tedy filozofie?

Vystudovali ji oba mí rodiče a cítil jsem, že je to jejich velké přání, taková rodinná tradice. Nebylo mi to proti mysli, studium mě bavilo a dokonce jsem se velmi sblížil s profesory na nově založené katedře divadelní vědy a oni mi nabídli další spolupráci. Jenže já jsem toužil po divadle. Měli jsme se sestrami krásné dětství a milující rodiče, kteří když viděli, jaké je mé přání, nic proti JAMU nenamítali. Díky předchozímu studiu jsem měl trochu zpoždění, jako herec jsem začínal až ve svých dvaceti sedmi letech.

 

V průběhu života jste hrál v několika divadlech, které ve vás zanechalo nejkrásnější vzpomínky?

Když tak vzpomínám, bylo jich několik, vlastně všechna… Pardubice, to bylo mé první angažmá, a to je něco jako první láska. Pak přišla Jihlava, oblastní divadlo se vším, co k tomu patří. Časté zájezdy, pan direktor jako za starých časů. Trocha nepohodlí, ale mladické nadšení, elán, spousta zajímavých rolí. Mou další divadelní zastávkou byla brněnská Husa na provázku, kde jsem vystupoval už za dob studií a zase se tam na čas vrátil. V krásném kamenném divadle v Plzni jsem strávil deset let a až do svých jednačtyřiceti hrál mladé kluky, milovníky. Skoro jsem měl strach, že z nich pak rovnou přejdu na stařečky. Ale na své další zastávce, v Divadle J. Wolkera, jsem si to vynahradil v rolích různých „středněvěkých“ lumpů, to jsem si moc užíval. No a dnes, jako penzista, hrávám v Kladně, Příbrami, znovu v Plzni a Praze v Komorní činohře a v 3D Company.

 

Zdá se, že se vám líbilo všude…

Všude jsem byl šťastný. Je to i otázka vůle – člověk se musí naučit být šťastný, a k tomu jsem vždy vedl i své studenty. Aby se práce dařila, musí vás bavit, musíte v ní najít nějaký smysl, uspokojení.

 

Máte několikaleté pedagogické zkušenosti. Jaká je úroveň jazyka dnešních mladých v porovnání s vaší generací?

Jejich přístup k češtině je stejně mizerný, jako přístup celé naší společnosti. Náš jazyk je v úpadku, je to až k pláči, a obávám se, že bude hůř. Věřím, že alespoň zčásti se mí studenti naučili mluvit na jevišti tak, jak mají, ale aby kultivovaně mluvili i v civilu, aby alespoň SMS zprávy psali bez chyby, to se mi nejspíš nepovedlo. Nedávno se mi dostala do ruky jedna diplomová práce, abych ji opravil z věcného hlediska. Naštěstí se po mně nechtělo, abych opravil pravopis. Ten byl takový, že by za mých mladých let neobstál ani ve třetí obecné…

 

Jaroslav Someš se narodil v Praze v roce 1941. Je celoživotním Malostraňákem. Vystudoval FF UK a JAMU v Brně. Hrál v mnoha divadlech po celé republice, věnoval se i další práci pro divadlo. Hrál ve filmech i televizních pořadech. V současné době vystupuje v několika inscenacích v divadlech v Praze, Příbrami, Kladně. Věnuje se i práci v Českém rozhlase a namlouvání knih.

 

Jako mladý chlapec jste hrál v padesátých letech ve filmech režiséra Vávry práče Janka. Líbily se vám tenkrát bojové scény, užil jste si je?

Ani moc ne. Já jsem velmi mírumilovný člověk. Ale užil jsem si jiné věci – samostatný pobyt v hotelu v mých čtrnácti letech, to bylo něco. A samozřejmě také přítomnost největších hereckých velikánů té doby. Když pršelo a nehrálo se, bavili se se mnou různými slovními hrami, bylo to moc fajn. Jediný, kdo s námi tehdy nehrál, byla Jana Rybářová, krásná herečka, kterou jsem tajně „miloval“. To mě mrzelo. Ve stejné době jsem velmi krásnou roli získal i ve Weisově okupačním dramatu Hra o život. Mými rodiči byli pan Höger a paní Chramostová a film nás reprezentoval na filmovém festivalu v Benátkách.

 

Věnujete se i dalším profesím…

Teď už skoro ne, ale je pravda, že jsem dělal ledacos. Vždycky to bylo užitečné pro divadlo. Jsem jednou provždy herec, který občas dělá i něco jiného, když je to potřeba. Když jsem hrál v Plzni, překládal jsem, upravoval, dramatizoval, psal texty k divadelním písničkám, protože jsem o to byl požádán. V Praze mě zase režisér Tomšovský „od Wolkrů“, protože učil na konzervatoři, požádal o výběr textů pro studenty, po roce 1989 jsem tam začal i učit. Po listopadu, protože divadla hrála méně, jsem si začal přivydělávat novinařinou.

 

V roce 1990 vznikla Herecká asociace, i tady jste „přiložil ruku k dílu“…

Zakládal ji můj kolega Ivan Vyskočil, kamarád Václav Postránecký a Tomáš Töpfer. Když za mnou přišli s tím, že by chtěli udílet Ceny Thálie za dobré herecké výkony a také za celoživotní mistrovství pro ty, kteří v minulém režimu oceněni být nemohli, byl jsem pro a rád jsem se přidal. Byli mezi nimi takoví umělci jako pan Haken, Kemr, Lukavský, paní Adamová a další. V prvním ročníku, který se připravoval velmi narychlo a „nebyli lidi“, jsem se stal členem kolegia, předsedou činoherní komise a navíc ještě členem operní komise, což už naštěstí v dalších ročnících nebylo potřeba. Před několika lety jsem se vzdal funkcí, zůstávám jen řadovým členem.

 

Proč?

Člověk má ve starším věku jiný pohled na věc, jinou perspektivu. Proto jsem to rád přenechal mladším. Totéž se týkalo i mého vyučování na konzervatoři. Nemůžu vychovávat mladou generaci, která má svou cestu, své představy.

 

 

Vaše láska k rozhlasu je tak trochu rodovou záležitostí. Je to tak?

Ano. Tatínek tam léta pracoval jako archivář. Občas jsem jako malý za ním chodil, nejvíc mě ale zajímal páternoster, kterým jsem jezdil nahoru dolů. Po ukončení filozofie jsem v rozhlase strávil rok jako redaktor v zahraničním vysílání, měl jsem na starosti články o české kultuře, které se pak překládaly do dalších jazyků. Musím se pochlubit, že v té době jsem dosáhl rekordu za nejpřekládanější příspěvek. Tenkrát se totiž Jiří Trnka a Jan Werich stali národními umělci a já o tom napsal. Nebylo to tak úplně mou zásluhou, spíše osobnostmi obou pánů. Později jsem v rozhlase účinkoval mnohokrát jako herec. A rozhlas mi zůstal dodnes – pracuji v něm stále a rád, v různých inscenacích nebo při četbě povídek či celých knih na pokračování.

 

Na jakou další práci rád vzpomínáte?

V hektické době po listopadu 1989 jsem při prvních svobodných volbách uváděl v televizi naučný pořad o tom, jak volit, a považoval jsem to za velkou čest. Mnozí lidé poprvé drželi v ruce více než jeden volební lístek s kandidáty, poprvé museli za plentou škrtat, upravovat, všichni jsme se to učili. Velmi úsměvná práce byla pro mě v naučném pořadu Computerworld o počítačích, který jsem několik let uváděl. Já, technický antitalent, jsem seznamoval diváky s taji výpočetní techniky, které dodnes nerozumím. Byla to vyloženě herecká práce, učil jsem se slovo od slova zpaměti. Moc se mi ale líbilo nasazení nadšenců malého realizačního týmu, kteří neváhali třeba vzít auto a zajet do Frankfurtu na letiště, když přestupoval z letadla na letadlo Bill Gates, a natočit s ním krátký příspěvek.

 

Co vás čeká v následující sezoně, na co se těšíte?

Teď proběhlo několik derniér v Plzni, kde jsem ztvárnil různé dědečky v činohře, muzikálu a dokonce i v opeře. Před pár lety jsem si tam s chutí zahrál třeba v Našich furiantech v režii Ladislava Smočka. V Městském divadle v Kladně mě čeká odložená premiéra Tartuffa, na kterou se těším, v Příbrami hraji v Baladě pro banditu, Dámě na kolejích a v inscenaci Obsluhoval jsem anglického krále, kde mě moc baví role pana vrchního Skřivánka. V Komorní činohře vystupuji v komponovaném večeru z díla Jiřího Ortena a v Žižkovském divadle Járy Cimrmana v rámci 3D Company hrajeme hru Ptáci. Někdy se obávám, že je toho až moc a že bych měl hraní omezit, stejně ale vždycky, když přijde hezká nabídka, neodolám a kývnu.

 

Pane Someši, co vám dělá radost a naopak, co vás na současném divadle mrzí?

Mám radost z toho, že české divadlo existuje a že český divák do něj chodí. Ne vždycky si udržuje český charakter, občas trochu ztrácíme národní specifiku, a to je škoda. Podle mě není správné věnovat se nápodobám a být „světoví“ za každou cenu. Mrzí mě úpadek herecké techniky a také to, že se herci bohužel někdy stávají jen součástí režisérovy představy a opouštějí své dominantní místo na jevišti, ztrácejí svou osobitost. Já sám jsem měl velké štěstí na režiséry, ale to se každému nepovede. V českém divadle mi chybí více pokory. Ta ale schází podle mého názoru nejen divadlu, ale celé české společnosti.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský a archiv Divadla J. K. Tyla v Plzni

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test