český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Když jednou člověk přičichne k divadlu, už bez něj nemůže být

Hana Talpová: herečka a zpěvačka, dáma s nádherným melodickým hlasem, je držitelkou různých cen: například Ceny Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu či Zlatého štítu Pantonu za písničkové LP.

 

Zavolala jsem jí: „Prosím, mohla bych s tebou udělat rozhovor pro Naši rodinu, paní šéfredaktorka mě poprosila, že když jsme ty příbuzné…“ Hanka jako vždy v dobré náladě odpověděla: „S radostí, Evinko.“ (A byly z toho dvě a půl hodiny!) 

 

Eva: Jako malá holka z Olomouce jsem se chlubila, že ta zpěvačka, co bývá v televizi, je moje teta. Ty to slovo nesnášíš, ale tady jsem je použít musela, aby bylo jasno, jak to s námi je… Chodila jsem se na tebe koukat do Karlínského divadla. Bylas má první Sally v Kabaretu. Jen občas jsme si zavolaly. Až letos jsme se konečně potkaly, když odešel tvůj milovaný bratr, a pak nás doma zavřel coronavirus. Začaly jsme si pravidelně volat. Vyprávíš o životě s takovým humorem... I když teď začneme spíš nevesele: brzy ti zemřela maminka, bylo ti devět. Pak ještě do osudu rodiny zasáhli „zlí“ lidé a tvého tátu, tehdy už padesátníka, povolali do PTP (pracovní tábor) na tři roky! Takže jste s bráchou zůstali sami…

Hana: Naštěstí mu už bylo přes dvacet, proto jsem mohla s ním zůstat doma. Z vysoké školy ho kvůli tátovým problémům vyhodili, takže chodil na brigády, abychom přežili. Místo veselého studentského života se musel starat o dvanáctiletou holku. Dodnes ho za jeho starost obdivuji. Doufám, že ze mě udělal slušného člověka.

Eva: Řekla bych, že ano.

Hana: Naučil mě se vždycky o sebe postarat a nikdy nebýt na nikom a na ničem závislá.

Eva: To jsem na tobě vždycky obdivovala.

Hana: Evi, ty mě máš asi ráda (smích).

 

 

Útěk z Moravy

Eva: Narodila ses v kantorské rodině, bratr byl reprezentant v plavání, později dostudoval a stal se profesorem na Palackého univerzitě. Jak ses dostala ke zpěvu ty?

Hana: Táta byl učitel, skvělý muzikant, založil několik pěveckých souborů, v některých i zpíval, byl hlasovým poradcem v olomoucké opeře, takže už jako malá holka jsem uměla zpaměti celou Rusalku. Taky sportoval. Takže jsme si jeho talenty rozdělili. Bratr se věnoval sportu a já muzice.

Eva: Operní zpěv jsi studovala na konzervatoři v Brně. Vyprávělas mi, že ses tam potkala s Gerardem Philipem.

Hana: Jojo, byla jsem se podívat na jeho legendárního Cida – po představení jsme se potkali na vrátnici. Začal na mě mluvit, já nerozuměla, ale měl tlumočnici, od které se dověděl, že studuji na konzervatoři. S úsměvem mi řekl, že až přijedu do Francie, ať mu zavolám, že mi ukáže Paříž. Týden jsem nespala…

Eva: Konzervatoř jsi dokončila v Praze a pokračovalas na AMU. Proč ten útěk z Moravy?

Hana: Pan režisér Mach si mě vybral do filmu Florenc 13.30, jenže škola mě nepustila, tak jsem tajně napsala na Pražskou konzervatoř. Odmaturovala jsem tam a pokračovala na AMU. Když na to vzpomínám, tak si uvědomuji, jak mi osud tehdy v Brně dopřál setkání s úžasnými osobnostmi Vlastou Fialovou, pány Růžkem, Karlíkem, Lakomým… a ve Florenci s pány Filipovským, Sovákem, Bekem… s paní Medřickou, Stelou Zázvorkovou... Provázeli mě pak celý život.

 

 

Na sever

Eva: Po absolutoriu v roce 1963 jsi zamířila do liberecké opery…

Hana: Na Liberec moc ráda vzpomínám – Siebl ve Faustovi, moje milovaná Rusalka a nejvíc sen každé mezzosopranistky – Carmen. Pro totálního „kandrdase“, jakým jsem byla, to bylo neuvěřitelné štěstí. Dokonce jsem ji měla zpívat v Madridu, ale strach z cizího jazyka mi nabídku nedovolil přijmout.

Eva: V Liberci jsi začala koketovat i s jinými obory – s šansonem a natáčením v rozhlase.

Hana: Ano, činohra tehdy začala studovat Uhdeho hru Král Vávra, ve které bylo hodně šansonů, hledali zpěvačku, a tak si vzpomněli na mě. A rádio? Po jednom představení si na mě počkal rozhlasový režisér Pavel Michal a nabídl mi roli desetiletého kluka v inscenaci Benátská miska. Oba tyto obory, jak herectví, tak šanson, mě provázely i později v pražském rádiu a vůbec – v celém životě.

Eva: Prý si byla v neshodě s ředitelem divadla…

Hana: Asi mě neměl rád... Stejně skončila sezona, vrátila jsem se do Prahy. Byla jsem naštvaná, navíc bez angažmá, bez peněz, tak jsem šla pracovat do Tesly.

 

 

Od žárovek do Karlína

Eva: Dlouho si to bez divadla ale nevydržela! Karlínské divadlo ti nabídlo hostování.

Hana: To „zavinila“ tvoje maminka Zdenička. Tví rodiče potřebovali vízum, aby mohli na prázdniny do Jugoslávie, tak se Zdenička rozjela za spolužákem Karlem Fialou – který měl v té době hodně vlivných přátel. Na schůzku s ním mě vzala s sebou a Karla mi představila. Víš, Evi, vůbec, jací báječní zpěváci byli tvoji rodiče? Táta například nepřekonatelný Othelo a maminka moje milovaná Rusalka…

Eva: Teď jsi mě dojala, ach jo… No a co ten Limonádový Joe, prý měl slabost pro krásné ženy…

Hana: Ježíši, Evi… Zdenka mu řekla, že jsem udělala blbost a utekla z divadla do Tesly. Výsledek byl, že mě pozvali na konkurs. Já byla nadšená, protože když jednou člověk přičichne k divadlu, už bez něj nemůže být – a já dělala žárovky! Měla jsem příšernou trému, klepal se mi hlas, takže jsem s omluvou pomalu couvala z jeviště. Režisér Haas mě drsně upozornil, že jako profíci snad poznají, co je tréma. Přijali mě.

Eva: Hrála si v nejen operetách, ale i v muzikálech. Co tě bavilo nejvíc? Na koho ráda vzpomínáš?

Hana: Bavilo mě úplně všechno, v obou žánrech jsem dostávala krásné role, třeba indiánku Vandu v Rosemary, v muzikálu Hello Dolly! Mollyovou a tebou již zmíněnou Sally v Kaberetu… Najednou jsem mohla vedle zpívání mluvit i hrát. Karlín – to bylo čtyřicet nádherných let s báječnými rolemi a kamarády – vzpomínám na všechny.

Eva: Hrála jsi také v legendárním Semaforu…

Hana: To byla pro mě velká radost! Pan Suchý připravoval svou hru Čarodějky, onemocněla mu Naďa Urbánková, takže opět velké štěstí – vzpomněl si na mě. Bylo to něco úplně nového. A ta radost, když mě pan Suchý později pozval do další své hry Člověk z půdy, se nedá vypovědět. Potom jsem ještě hrála u Pepíčka Dvořáka v Hrabalových Tanečních hodinách pro starší a pokročilé. Úžasná zkušenost, navíc stát na prknech, která znamenají svět vedle takových hereckých osobností jako je pan Jiří Suchý a Josef Dvořák.

 

Televize, rozhlas i film

Eva: Pravidelně účinkuješ v televizi…

Hana: Tak jako v rozhlase i v televizi jsem točila nejen různé zábavné pořady, ale i inscenace, pohádky, písničky, moderovala jsem. Opět spousta vzpomínek na „krásnou společnost“, ve které jsem se ocitla.

Eva: Také si hrála ve filmu…

Hana: No ano… filmů byla spousta, ale rolí, které by stály za to, už moc ne. Hlavně byly stejného charakteru – vesměs takové extravagantní osoby. Hezký byl Anděl s ďáblem v těle nebo  Šílený kankán.

Eva: Taky ses pustila do dabování!  

Hana: Z počátku s velikou trémou, představ si, bylo to v roce 1965! Seriál Cesty, nechápu, jak mě „neumětela“ mohli obsadit do tak náročné postavy začínající v šestnácti a končící v sedmdesáti pěti letech.  

Eva: Třeba poznali talent, co? Je to těžká profese?

Hana: Přetěžká! Krásnou definici řekl herec Jiří Dvořák: „Dabing – disciplína, kterou mnozí opovrhují, a já se ohrazuji, protože to není disciplína, ale umění a součást herecké profese. Ne každý ji zvládne, i když si to mnozí myslí. Často se potkáváme s tzv. pokrývači synchronu. Pro neznalé: ‚Vždyť je to jedno, hlavně, že se mluví česky‘.“ 

Eva: Co dětští dabéři?

Hana: Ne, Evinko, dabéři. Herci! A někdy vynikající.

Eva: A co paní Fletcherová?

Hana: Á, paní Jessica! Tu mám moc ráda. Ona je to chytrá ženská, nefňuká, řeší vše s rozumem a ničemu se nepoddává a taky tam netečou potoky krve! Bylo pro mě velkou ctí, že mi bylo dabování Angely Lansbury svěřováno i v jiných filmech.

Eva: A máš ještě nějakou další oblíbenou herečku?

Hana: Za těch padesát pět let, cca v sedmi tisících filmech jich byla spousta. Ale takové ty opravdu srdeční záležitosti jsou herecké osobnosti jako je Judy Dench nebo Margo Martindale, jejichž filmy dabovat je pro mě radostí.  

 

 

Rodina

Eva: Na rodinnou tradici jsi navázala jako pedagog…

Hana: Učila jsem na konzervatoři Jaroslava Ježka a do konce minulého roku na Mezinárodní konzervatoři Praha.

Eva: Bavilo tě to?

Hana: Nejdřív jsem z toho měla velký strach, ale snad jsem byla těm „dětem“ něco platná, protože dodnes mi někteří z nich volají a chtějí, abych s nimi pracovala dál. Někdy dojde i na řešení problémů v životě.  

Eva: Začali jsme rodinou, tak s ní i naše povídání ukončíme…

Hana: Mám už dospělou vnučku Anetu, prima syna Davida (výše na snímku Hana s Davidem), a teď dvě rozkošná malá vnoučata. Robinkovi je pět a je to radostný chytrý kluk, moc mu jde tenis (po tátovi). To víš, já už toho moc nenaběhám, tak hrajeme ‚Člověče, nezlob se‘. Moc mě těší, že nepodvádí, pečlivě počítá políčka a nezuří, když prohraje. To dělá asi ten sport. Lolince jsou dva a je to veselá šikovná holčička. Představ si, v těch dvou letech začala pochytávat zřejmě z různých pohádek angličtinu. Evidentně ji to baví, tuhle Robinka, když se uhodil, utěšovala – anglicky! Naštěstí má asi talent po druhé babičce – ta ovládá cizích jazyků několik. Pak mám dvě neteře. Bráchova dcera Borka žije v Olomouci a s celou její rodinou si často voláme. A pak jsi tady ty, moje milá Evi, se kterou máme hodně společného…

Eva: …no když jsem tě teď tak poslouchala…

Hana: Viď? No – a co kdybychom už skončili?

Eva: Počkej! Ještě to není všechno… co tvoje pěvecké zájezdy do Itálie (Monteverdiho koncerty, účinkování na festivalu moderní opery v Benátkách), vyšlo ti taky několik desek… nebo tvoje účinkování v Prozatímním divadle F. R. Čecha nebo několik roků v divadelním spolku Háta „principálky“ Olgy Želenské …

Hana: Haha… principálky! Vidím, že máme i stejný smysl pro humor.

Eva: Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsme se našly!

Hana: No nevím, nevím, jestli to po tom dnešním „dotazníku“ neodvoláš.  

 

Autorka: Eva Kaiserová, Foto: archiv Hany Talpové

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test