český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Slušnost a zdvořilost jsou základ

Na první pohled činí dojem emancipované a sebevědomé ženy. Je dostatečně inteligentní na to, aby musela upoutávat zevnějškem. Přesto, vejde-li do místnosti, je nemožné ji přehlédnout, protože upoutá vkusem, ať už jde o oblečení, líčení či účes. Když si s ní u stolu povídáte o etiketě, nepřivádí vás do rozpaků – právě naopak, máte pocit, že pravidla bontonu jsou něco naprosto přirozeného, v čem se cítíte jako doma.

 

Je autorkou třinácti knih o gastronomii, pravidlech společenského chování a životním stylu. Její osobnost lze charakterizovat dvěma slovy: styl a šarm. A právě o tom, jak prožívat život se stylem a šarmem, jsme si povídali s Evou Filipovou.

 

 

Nedávno jste pokřtila svou třináctou knihu s mnohoznačným názvem „Neřeš vrásky, hýčkej lásky“. Kdy vás napadlo napsat první z nich a proč?

To už je opravdu hodně let. Konkrétně v roce 2003 a byla to kuchařka. Tehdy jsem pobývala v jižní Africe a s nadšením jsem si tam prohlížela krásně provedené kuchařky s místními specialitami. Protože moc ráda poznávám gastronomii různých koutů světa a mám k ní obecně velmi kladný vztah, napadlo mě tehdy, že naše česká kuchyně je prezentována nedostatečně a trochu jednostranně. Když řeknete pojem česká kuchyně, řadě lidí ještě dnes automaticky naskočí představa dozlatova upečené kachny s knedlíkem či svíčková, tedy představa kuchyně těžké, a ne právě zdravé. Což rozhodně není. Tak jsem se rozhodla, že po návratu vytvořím a vydám kuchařku, která pomůže tenhle mýtus vyvrátit. Protože jsem předtím nic podobného nedělala, požádala jsem o spolupráci Martina Čížka, tehdy šéfkuchaře jednoho z našich špičkových mezinárodních hotelů, a vznikla myslím zdařilá Zlatá kuchařka, která je česká v moderním pojetí a taky jednoduchá na přípravu. Ráda přiznám, že byla velmi úspěšná a dnes je beznadějně rozebraná. Mně samotné zbyl jediný výtisk.

 

Od kvalitní kuchyně už je jen krůček ke stolování a od něho k pravidlům etikety a společenského chování. Alespoň vy tohle propojení považujete za naprosto přirozené, čemuž odpovídají témata dalších vašich knih…

Jídlo, gastronomie a etiketa jsou skutečně neoddělitelnými součástmi každé národní kultury a dodržování jejich pravidel vypovídá o její úrovni. A upřímně řečeno, právě stolování bývá stále tou nejnáročnější součástí etikety. Víte, ono už dnes zdaleka nejde jen o to, jak správně uchopit příbor, ale ke znalostem etikety také patří umění vybrat kvalitní restauraci, mít povědomí o pokrmech, jejich názvech, abychom věděli, co vlastně jíme a taky jak si to objednat. S možnostmi cestování a pronikání gastronomických směrů napříč kulturami je zase třeba osvojit si některé zvyky a pravidla, abychom se nedopouštěli společenských přešlapů. Zkrátka etiketa a gastronomie dnes tvoří jeden provázaný celek.

 

Řada lidí možná namítne, že něco jako etiketa patří pouze do světa takzvaných vyšších vrstev, do světa celebrit, politiky či diplomatických kruhů, a běžný smrtelník o ni ve všedním životě prakticky nezavadí. Ve svých knihách tento mýtus vyvracíte, s tím, že etiketa může a měla by se stát běžnou součástí života a může být zábavná. Proč?

Kdykoli slyším názor, že etiketa je výsadou horních deseti tisíc, hrozně mě to popuzuje. To přece vůbec není pravda. Etiketa je totiž o slušnosti, zdvořilosti a taktu. A to jsou hodnoty, které by měly být samozřejmostí úplně pro každého, protože jejich uplatňování v každodenním životě tvoří základ kultury každého lidského společenství. Čím více je uplatňujeme, tím kulturnějšími se stáváme. Je naprosto lhostejné, jakou máme profesi, vzdělání, a kolik „chemických značek“ si píšeme před i za jméno – slušné a zdvořilé chování by mělo být vlastní každému. V tomto smyslu bychom měli mít etiketu takříkajíc pod kůží. To, zda se umíme správně obléknout na banket nebo víte-li, co nejvíce zdobí džentlmena nebo dámu, už je určitá nadstavba. Protože i když budeme mít na sobě oblek podle poslední módy a k tomu chování slona v porcelánu, rozhodně tím nikoho neoslníme. Slušnost, zdvořilost a takt jsou základ. Pokud se tímhle pravidlem budeme řídit, budou nám odpuštěny i malé prohřešky proti pravidlům etikety. Obráceně to ale nefunguje. Když budeme milí a taktní, vždycky nás lidé budou rádi vyhledávat a budou se v naší společnosti cítit dobře. A pokud budeme chtít postupovat po společenském či profesním žebříčku, bez etikety se prostě neobejdeme.

 

 

Desetiletí před Listopadem pravidlům etikety příliš nepřála, což se samozřejmě na společnosti dost neblaze podepsalo. Jak se podle vás v tomto směru česká společnost proměnila? Jsme na tom už lépe?

Jsem optimista a tvrdím, že jsme se v tomto směru opravdu hodně zlepšili. Ano, ta čtyřicetiletá pauza vlády komunistických idejí nás opravdu hodně poškodila. Vždyť například jakékoli projevy gentlemanství či galantnosti byly brány jako buržoazní přežitky. Chválabohu dnešní nastupující generace tyhle nesmyslné úlety nezažila, takže se už na svět dokáže dívat jinýma očima. Díky možnosti cestovat může kamkoli do světa, svět se zase dostává k nám, a mladí začínají chápat, že bez obecně přijímaných společenských pravidel se prostě neobejdou, pokud se chtějí jakkoli uplatnit a něco dokázat. Ovládat základní pravidla etikety se pomalu stává stejnou samozřejmostí, jako vlastnit řidičský průkaz.

 

Vraťme se ještě k otázce gentlemanství. Mluvili jsme o tom, že v době našich „světlých zítřků“ se jako buržoazní přežitek opravdu nenosilo. Dnes se sice vrací, ale zase občas vídáme druhý extrém. Některé emancipované dámy jsou schopné muže při projevu gentlemanství nařknout ze sexuálního harašení. Není to druhý extrém?

Tenhle extrém k nám opravdu zavál z Ameriky, ale jako optimistka věřím, že u nás to zásadní problém nebude. Víte, já jsem přesvědčena, že každá inteligentní žena dokáže vycítit tu správnou míru a muži vytyčit hranici, za kterou ho už nepustí. Vždyť každá žena má řadu zbraní, jichž může na svou obranu využít, ale přitom je důležité, aby zůstala ženou. Naopak muž by měl dávat ženě najevo, že k ní chová úctu a respekt, třeba právě tím, že jí otevře dveře či pomůže do kabátu. A žena by to měla umět s grácií přijmout, protože to z její strany rozhodně není projev slabosti. Někdy totiž ženy dělají tu chybu, že mužům neumožňují, aby se chovali jako gentlemani. Jsem si jista, že většina z nás je ráda, když se muži chovají galantně, jen jim to musíme umět dovolit.

 

Teď se možná dotknu citlivého tématu, ale souhlasily by s vámi v tomto ohledu třeba zaryté feministky?

Rozhodně bych se nechtěla nijak dotknout feministek – naopak. I já se považuji v zásadě za jednu z nich, ale podle mého názoru je důležité, aby i feministka zůstala především ženou. Nechť usiluje o zrovnoprávnění s muži třeba v otázce platového ohodnocení, to je zcela v pořádku, ale měla by si ponechat svou ženskost a považovat ji za výhodu. Možná mě za tahle slova nebudou mít feministky příliš rády, ale já preferuji ve vztazích muže a ženy přirozenost. To však nevylučuje, aby se ženy zasazovaly o svá práva, nicméně měly by tak činit jako ženy.

 

 

Je o vás známo, že ráda cestujete, a o svých zážitcích a zkušenostech se také dělíte se čtenáři svých knih. Určitě můžete srovnávat, jak jsme na tom jako národ v porovnání s ostatním světem. Ať už jde o gastronomii, etiketu, nebo třeba o přístup k životu. Kde se cítíte dobře, a možná líp než doma?

Víte, my Češi jsme pořád takoví trošku uzavření a konzervativní, což se třeba projevuje v oblékání. Často slyším ženy, jak říkají, tohle je po mě příliš výstřední, musím se držet trochu při zdi… Zkrátka snaží se příliš nevyčnívat. Přitom nejde o žádné výstřednosti v oblékání, naopak, někdy stačí jen správně volit barvy, zvýraznit svůj oděv vhodnými doplňky, prostě se malinko odvázat. Tohle třeba skvěle umí Italové. Moc ráda proto jezdím do Říma, kde okukuji Římany i Římanky, jak si každý umí najít svůj styl, který ne vždycky musí nutně podléhat diktátu módy. Platí totiž, že ne všechno, co je módní a trendy, sluší každému. Proto je velké umění najít si právě ten svůj, pracovat na něm a stále jej vylepšovat. V tomhle jsou Italové bezkonkurenční, dokonce bych řekla, že mají náskok před Francouzi. Římské ženy například dokážou neuvěřitelně kouzlit se svými vlasy, takže i prostá úprava vypadá jako od kadeřníka. Nosí většinou sukně či šaty, a přestože ne všechny mají dokonalou postavu, dokážou podtrhnout svou ženskost tak, že ani nějaké to kilo navíc nemusí být hendikepem. Italové-muži jsou pak rozenými gentlemany, to velmi oceňuji. Navíc v Itálii vidím úctu a respekt také ke starším generacím, což například u nás dost postrádám.

 

Ve své zatím poslední knize Neřeš vrásky, hýčkej lásky promlouváte zejména k ženám, které již dosáhly určitého věku, ale přesto dokážou být stále svěží a vitální, a to nejen navenek. Co byste poradila ženám, a možná i mužům, kteří si i přes přibývající léta chtějí udržet tělesnou i duševní svěžest?

Podívejte, věk prostě nezastavíme. Stárnutí je naprosto přirozeným jevem, s nímž je nutno se vyrovnat. Tohle vyrovnávání je ovšem proces, který se spouští v hlavě. Ne nadarmo se říká, že člověk je tak stár, na kolik se cítí. To je hluboká pravda. Taky je pravda, že i stárnout lze s noblesou. Ano, vrásky budou přibývat, ale uděláme všechno proto, aby byly co nejméně výrazné. Budeme se udržovat v duševní pohodě, protože čím hlubší máme vrásky na duši, tím hlubší budou i ty ve tváři. Chceme-li se cítit dobře po fyzické stránce, musíme cítit harmonii i ve svém nitru. A pak v prožitcích. Zdrojem radostí ze života nemusí být zrovna cesta kolem světa či dva roky prázdnin v exotice. Vždyť stejně tak nám může udělat radost i odpolední káva v příjemné kavárně, setkání s přáteli na dobré večeři a spousta podobných maličkostí. Protože i malé věci mohou do života přinášet velké radosti.

 

Kromě pořadů v Českém rozhlase a nejrůznějších besed máte určitě i řadu dalších aktivit. Chystáte v nejbližší době něco nového?

Už rok každý čtvrtek po půl osmé na Dvojce Českého rozhlasu si v krátkém bloku povídám s Daliborem Gondíkem o různých tématech z etikety. Nyní jsem dostala nabídku od jednoho deníku, kde budu mít od dubna pravidelné Tipy Evy Filipové. Budu psát o trendech v gastronomii, o zdravých potravinách a o novinkách z kulinářského světa. Na to se moc těším. O etiketě samozřejmě dál přednáším na seminářích. Chystáme projekt s Evou Hruškovou a Janem Přeučilem, to mě hodně baví. Vždy, když mi vyjde kniha, se mi začne stýskat po psaní, takže už si zase v hlavě pohrávám smyšlenkou a novým tématem, o kterém bych chtěla napsat další. A určitě bych chtěla navštívit některé destinace, které mám dlouho naplánované, především kvůli gastronomii. Snad bude brzy zase možné cestovat a plnit si sny.

 

Autor: Pavel Mészáros, Foto: Dagmar Hájková, Jaroslav Hauer, Petr Berounský

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test