český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Pro velblouda je důležitý „jeho“ člověk

Pojedete-li přes vesničku Záhostice na samém okraji Chýnova a pohlédnete-li z okénka auta, možná budete překvapeni. Na pastvinách neuvidíte krávy či ovce, jak je v našich krajích obvyklé, tady se pasou velbloudi a lamy. Cedule „Velbloudí farma“ na dřevěných vratech vše vysvětluje. Žaneta Krátošková je velbloudářka. Energická žena, maminka tří dětí, pro kterou nic není problém. Své velbloudí stádo miluje, a přestože pochází z Prahy, život na venkově by za nic nevyměnila. Pokud by vás zajímalo cokoli ze života velbloudů či lam anebo byste měli chuť se s nimi projít, přijeďte, rádi vás uvítají. Pro jistotu se ale nezapomeňte objednat.

 

Jak se dívka z Prahy stane velbloudářkou?

Odmala bylo mou touhou žít v přírodě, měla jsem to v sobě. Do Bítova, který je odtud dva kilometry, jsme jezdívali na chalupu a mně se tu moc líbilo. Rodiče mi ale nechtěli dovolit odejít do Tábora na zemědělskou školu, snad doufali, že mě ta „divočina“ přejde. Vystudovala jsem hotelovou školu, ale mít hotel, to by nebylo nic pro mě. Farma je daleko lepší.

 

 

K velbloudům vás to táhlo odmalička?

To ne, ale nechala jsem se „vést“ životem. Po škole jsem odjela na roční studijní pobyt do Austrálie a dostala se náhodou na velbloudí farmu, kde jsem mohla pracovat. Asi to tak mělo být. Velbloudi mi učarovali, začala jsem přemýšlet o tom, že bych je chtěla chovat i doma. Když jsem se s tím svěřila majiteli farmy, ani se nedivil. Sám prý poznal, že bez velbloudů nedovedu žít, a jen se divil, že mě to nenapadlo dříve. V Austrálii žije ve volné přírodě kolem milionu velbloudů, není to tam žádná zvláštnost. U nás je to jinak, chovat velblouda není moc obvyklé, i když v cirkuse a v zoo k vidění jsou.

 

Byla cesta od prvního nápadu k jeho uskutečnění dlouhá?

Chvíli to trvalo, přesněji sedm let. Po návratu jsem začala chodit do práce, šetřila peníze a čekala na příležitost. Když jsem se dozvěděla, že jsou k mání, nezaváhala jsem. Musela jsem si opatřit povolení k chovu, splnit dané podmínky – například rozměry přístřešku, výběhů, to se kontroluje. Velbloudi jsou stádová zvířata, a tak jsem si vzala rovnou oba, kteří byli v nabídce. Je to už třináct let. Mám je tu dosud, jmenují se Mohamed a Šajtan a jsou to moji miláčci, za nic bych je nedala. Na farmě máme velbloudy, koně, stádo lam. Zatím se nám tu narodilo sedm velblouďat, letos očekáváme čtyři další.

 

Čím vám velbloudi tak učarovali?

Mají nádhernou povahu. Když k nim přicházím, musím se zklidnit, zapomenout na všechny starosti, „otevřít“ se jim. Vycítí to, naladí se na stejnou vlnu. Kdybych přišla vzteklá, protivná, naštvaná, nešli by do konfliktu, ale odešli by, odmítli by se ke mně přiblížit. Učí mě pokoře, cítím, že se na sebe můžeme stoprocentně spolehnout. Oni mi věří a já jim taky. Vytvořili jsme si pevné pouto, vím, že by mi nikdy neublížili. Toho si vážím.

 

 

Trvá dlouho, než je naučíte, co potřebujete?

U každého zvířete je to jinak, ale přibližně tak rok. Že mě přijali, poznám podle toho, že vyhledávají mou společnost, přicházejí ke mně, protože sami chtějí. Je to ale dlouhá cesta, mnoho společně nachozených kilometrů. Všechno probíhá velmi pomalu, povídám si s nimi, nespěchám na ně. Musí se naučit klidu i v situaci, kdy by je mohlo něco vystresovat, a to může být cokoliv – pytlík od svačiny, zadupání, blesk fotoaparátu. Učím je, aby uměli stát na úvazu, abych je mohla vzít na vodítko, nesmějí cukat, točit se, poskakovat. Pak už je mohu bez obav česat, zvedat jim nohy, na povel si i lehají. Vrcholem je pro mě jistota, že bezpečně svezou jezdce. To je můj cíl, víc už po nich nechci.

 

Co je při výcviku nejdůležitější?

Musí se jim ukázat, kdo je vůdce, kdo určuje pravidla. A oni se podřídí. Když ve vás uvěří, půjdou s vámi i tam, kam by jinak vůbec nešli. Velbloudi musejí být absolutně poslušní, aby se nestal nějaký úraz, s lamami je to jiné, trochu volnější. I při expedicích se zvířaty do volné přírody se s lamami chodí v pomalejším tempu, které je vhodné i pro menší děti, zvířata se mohou cestou pást, s velbloudy vykračujeme svižněji.

 

Velbloudi jsou mohutná zvířata, bála jste se jich někdy?

Zpočátku trochu ano. Mají velké zuby, člověk si musí dávat pozor. Mohou kousnout, kopnout, plivnout. Dnes mi neublíží, v tom mám jistotu. Jsme parťáci, nemají důvod být na mě naštvaní. Oni špatnou náladu ani nemívají, jsou to pohodáři. Neustále však musím být ve střehu, když sem přicházejí návštěvníci, především děti. Když křičí a pobíhají za zadními nohami zvířat, mohl by nastat problém, vždyť váží kolem sedmi set kilogramů. Mám už vycvičené reakce, odtáhnu děti hned pryč. Někdy se pak maminky, které by je měly hlídat, na mě mračí a nechápou nebezpečí, které by mohlo nastat. Zatím jsme to vždy zvládli a doufám, že to tak zůstane.

 

Víte si vždycky rady, když nastane nějaký „velbloudí“ problém?

Velkou oporou byl pro mě můj manžel, který mě stoprocentně podporoval. Bohužel zemřel, takže jsem se s problémy musela poprat sama. Myslím, že jsem to docela zvládla. Když potřebuju poradit, obracím se prostřednictvím internetu na velbloudářské skupiny v Austrálii, na různé odborné zahraniční publikace, a také na své skvělé paní zvěrolékařky. Začátek byl krušný, neměla jsem zkušenosti, dnes už je to jiné a jen tak mě něco nezaskočí. Velbloudi patří mezi přežvýkavce, mnohé problémy mají stejné jako třeba krávy.

 

 

Prozradíte, co vás na práci nejvíc baví?

Všechno, prostě být s nimi. Na procházce, při exkurzích, kdy o nich lidem vyprávím a ukazuji je, baví mě i uklízet jejich přístřešek, dávat jim seno, nebo jen tak u nich stát. Pokud spolu přímo nepracujeme, mají tu velkou volnost – podle libosti vycházejí na pastviny nebo se schovají uvnitř, nesnažím se je nijak „dirigovat“.

 

Čím jsou velbloudi užiteční?

Využívají se k přepravě, chovají se i pro maso a mléko, ale to se mě netýká. Já bych velblouda nikdy nezabila, když už je prodávám, tak živé někam do stáda. Věnuji se agroturistice a chovu. Lidé sem přicházejí proto, aby byli se zvířaty v kontaktu, aby se o nich co nejvíce dozvěděli, pohladili si je, prošli se s nimi na vodítku mimo farmu, v přírodě. Takovým bonbonkem na dortu je svezení. Mnozí především hodně pracovně vytížení lidé se k nám opakovaně vracejí, aby se tu zklidnili, odpočinuli si, utekli od problémů.

 

Jména vybíráte zvířatům sama?

Ta, která koupíme, si svá jména už přinášejí, nově narozená mláďata křtíme sami. Jednou jsem zaslechla, jak na akci v Hustopečích maminka volala: Jetřichu, pojď sem! To jméno mě okouzlilo a rozhodla jsem se, že kdyby se nám narodil sameček, pojmenuju ho také tak. S tou paní jsem se dala do řeči a ona slíbila, že přijedou na křtiny. Doma měli ještě holčičku Magdalenku, a protože se nám narodila i velbloudí holka, je to také Magdalena. Rodina z Hustopečí opravdu přijela a jezdí za námi dodnes. Ale jinak mají naši velbloudi jména spíše exotická: najdete tu Gejšu, Amru, Altaje, Gobi, ale také Eduarda.

 

Zmiňujete akce – co si pod tím můžeme představit?

Do loňského roku jsme hodně jezdili tam, kam si nás kdo objednal. Na svatby, oslavy narozenin, podnikové večírky, dětské dny či betlémské průvody. Velbloudům je jedno, koho na svém hřbetě vezou, důležitý je pro něj ten, kdo ho vede, jejich pán. Bylo to moc pěkné, ale hodně náročně, pro mě i velbloudy. Stát, vozit, chodit v průvodu. Teď už se chci více věnovat svým dětem a rozkvětu naší farmy. Nově jsme tu vybudovali zázemí – společenskou místnost, toalety, proto se mohou všechny akce konat tady. Mám takovou hezkou historku z jedné svatby, kde tchán slíbil ženichovi, že mu dá dceru za deset velbloudů. Ženich mu přinesl devět plyšových a na desátém, našem, si pro svou nevěstu dojel.

 

Žaneta Krátošková se narodila v roce 1979 v Praze, vystudovala střední hotelovou školu. Její život ovlivnil studijní pobyt v Austrálii, kde měla možnost pracovat na velbloudí farmě. V roce 2007 si pořídila své první velbloudy a od té doby s nimi pracuje. Je majitelkou velbloudí farmy v Záhosticích u Chýnova. Věnuje se agroturistice a chovu. Je maminkou tří dětí, pětileté Emilky, šestiletého Pepíka a patnáctiletého Tadeáše.

 

Máte i další?

Těch je. Hodně se tu nasmějeme. Jednou přijeli důchodci, a když jsem jim chtěla začít vyprávět, přerušili mě se slovy, že si to stejně nebudou pamatovat. Pohladili si zvířata, udělali fotky a spokojeně odjeli. Přijíždějí k nám třeba i postižené děti. Nepořádáme žádné fyzioterapie, na to nemáme ani vzdělání, ale pokud se chtějí přijet podívat, umožníme jim to v doprovodu jejich pedagogů. Lehnou si třeba do písku vedle ležícího velblouda, nebo zanoří ruce do jeho srsti – a najednou se zklidní, uvolní, usmějí. To je příklad nádherného kontaktu lidí a zvířat a zahřeje to i nás.

 

Jaké plány máte pro letošní rok?

Chystáme instalace informačních cedulí s obrázky na trasu podél ohrad, kterou si budou moci návštěvníci projít buď sami, nebo s lamami či velbloudy, které vezmou s sebou na procházku. V pokladně budou přichystány pracovní listy, které si budou lidé vyplňovat. Na výpravu se zvířaty či na projížďky bude nadále nutné se předem objednat, exkurze na farmě umožníme nově komukoliv z příchozích.

 

Přivezla jste si domů z Austrálie nějakou památku?

Při odjezdu jsem dostala kolíček, který tam dávají velbloudům do nosu se vzkazem, že je pro mého prvního velblouda. Schovala jsem si ho na památku, já si u velbloudů vystačím s ohlávkou. Velbloudi jsou moje láska, navždy. Určitě. Setkání s těmito úžasnými tvory se může pro každého, kdo má rád zvířata, stát nádherným zážitkem.

 

Text a foto: Eva Procházková

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test