český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Aloisovy ponožky do každé rodiny!

Projekt Aloisovy ponožky vznikl na podporu lidí s Alzheimerovou chorobou. Nadace Seňorina, která jej zaštiťuje a z výtěžku financuje svou práci, si za svého patrona zvolila Jakuba Koháka. Nepřehlédnutelného režiséra, baviče, moderátora, herce, spisovatele, sportovce a člověka se srdcem na dlani.

 

Nafotila se celá série snímků Jakuba s ponožkami na rukou, na nohou, na hlavě. Nejsou to ledajaké ponožky. Jsou barevné, veselé a každá v páru jiná. Mají symbolizovat problémy nemocných, kteří si často nevědí rady s tím, co do ledničky, co na nohy – ale přejí si prožít, jako každý z nás, důstojný, klidný a spokojený život. Nadace Seňorina jim s tím chce pomoci.

 

Jste člověk mnoha profesí, autor s darem improvizace, legrace až srandy, ale máte blízko i k závažným věcem, k nimž vaše patronství v nadacích na pomoc lidem určitě patří. Rozmýšlíte, ověřujete, když se na vás obrátí někdo s prosbou o pomoc?

Pokud někdo uzná, že jsem vhodným kandidátem a mohl bych v nějaké charitativní věci pomoci, snažím se vyhovět. Asi by nebylo dobré, abych byl patronem desítek nadací, takže trochu korigovat to musím. Ale jdu do toho „po hlavě“, neověřuju si nic. Většinou mě oslovují nadace, o kterých už jsem slyšel či četl, takže jim důvěřuju. Nestalo se, že bych měl pocit, že mě někdo zneužívá.

 

 

Projekt jste sám vymyslel?

Přišel jsem už k hotovému, ale myslím, že je to skvělý nápad. Aloisovy ponožky jsou spojeny s Alzheimerovou chorobou. Pacientům, kteří touto nemocí trpí, se reálný život vzdaluje, neorientují se v běžných situacích, pletou si věci. Proto ponožky, každá jiná, symbolizují bezradnost, kterou mnohdy pociťují. Musím se ale přiznat, že přestože touto nemocí netrpím, nosit takovéto ponožky mi přijde zábavné a legrační. Je to pro mne symbol kreativity, svobodné vůle a nekonvenčnosti.

 

Máte je doma?

Několik párů. Je to lahoda a zážitek v nich chodit. Doporučuju – Aloisovy ponožky do každé rodiny! Mí synové jsou ještě malí, byly by jim velké, takže je nosit nemohou, ale chodí je alespoň obdivovat do skříně. Důležité je, že veškerý výtěžek putuje do Centra Seňorina, kde s nemocnými lidmi pracují při každodenních aktivitách.

 

Je pro vás velkou zodpovědností nebo spíše poctou, když vás někdo osloví?

Když si mě někdo vyhlédne a osloví, znamená to, že má ve mě důvěru, a to potěší. Vždycky se snažím udělat vše, jak mohu nejlépe, jak jsem v dané chvíli schopen. Jak to celé dopadne, to už ovlivnit nemohu. Zatím jsem podstoupil jednu „fotoseanci“, seznamuji s akcí své známé v širokém okolí. Podařilo se mi i to, že jako patron kalendáře jedné modelky, která si přála výtěžek poskytnout na dobročinné účely, jsem jí poradil adresu Centra Seňorina. Bylo fajn, že tam peníze poslala. Jestli v souvislosti s projektem přijdou nějaké další aktivity – besedy, programy– zúčastním se jich rád. Také jsem rozdal ponožky kamarádům ve svém fotbalovém týmu a byli nadšeni.

 

Myslíte, že problematika Alzheimerovy choroby je v povědomí lidí dostatečně známá?

Pokud je člověk zdravý, nemá důvod pátrat. Na světě je k prozkoumání tolik věcí, které mohou naladit pozitivněji než nemoci. Přál bych si, aby byl život šťastný a radostný, ale pokud se něco takového stane a choroba přijde, pak je na místě zjišťovat, a myslím, že dostatek informací a institucí, které mohou pomoci, nalézt lze. Všem samozřejmě přeju, aby to nepotřebovali.

 

Nadační fond Seňorina pomáhá lidem s Alzheimerovou chorobou prožívat podle možností radostný a důstojný život. Ve svém Centru poskytuje odlehčovací služby na pomoc blízkým nemocných, ale i různé kulturní akce, besedy, terapie, tréninky mozku, cvičení. Výjimečnost služeb je založená na principu Montessori: Pomoz mi, abych to zvládl sám. Díky projektu Aloisovy ponožky (nazván byl po lékaři Aloisu Alzheimerovi, který chorobu poprvé popsal) vznikly podle návrhu designérky ponožky kvalitní a krásně barevné. Jejich nákupem je možné udělat radost sobě či někomu blízkému a zároveň podpořit činnost nadace. Jak potvrdila zakladatelka Jarka Švarcbachová, která spolu se svou kolegyní před třemi lety projekt vymyslela, zájem je čím dál větší. Díky tomu může Seňorina realizovat bohatý aktivizační program pro své klienty.

 

Jaký máte pocit ze současného vztahu mezi generacemi, mohou podobné projekty, ponožky spíše pro mladé, choroba postihující především starší, napomoci porozumění?

Vždycky je to složité. Záleží na výchově, tradicích a hodnotách, které každá rodina vyznává. Určité problémy přináší doba, ale myslím, že tak špatné to zas není. Díky technice a různým vymoženostem mladá generace těm starším trošku „odskočila“, ale to neznamená, že by se úplně odpojila. Mládí bylo vždycky dravé, tak to je.

 

Stačí zalistovat ve vaší knize Kůly v plotě, a najednou už nejste jen autorem humorných, někdy až „černohumorných“ reklam a různých skečů, ale i velmi empatický a citlivý člověk. Byl jste zlobivé nebo tiché dítě?

Jako dítě jsem býval hodný, raubíř jsem až teď, to mě život naučil. Je to ve mně tak nějak namíchané. Jako malý jsem se často zamýšlel nad pomíjivostí života a hodně o tom dumal. Soucítil jsem se starými lidmi, vnímal jejich pomalou chůzi a myslel na to, že i oni bývali kdysi dětmi…

 

 

Říkal o vás doma někdy někdo, že z vás nic nebude?

To ne. Doma mi říkávali, že k životu a správnému vývoji patří vše, co dělám, i když to někdy nedopadne. Nikdy žádné výčitky. Dokonce vzpomínám, že když jsem si jednou hrál na indiána, trefil jsem šípem omylem tatínka přímo do čela. Nezlobil se, měl radost, že jsem se trefil – to byl přístup! Nehanět děti za něco, co se nepovede, co se zdá, že nemá smysl. V jejich očích to smysl má a kdo ví, co to jednou přinese.

 

Jste vy sám přísný rodič, mají vaše děti pevný režim?

Přísný otec nejsem, u nás je všechno v klidu. Rádi bychom, aby děti měly režim, ale moc se nám to nedaří. Něco nastavíme a druhý den porušíme. Kluci, i když jsou malí, už se projevují jako osobnosti a neradi se podřizují, což na jedné straně chápu a podporuju, ale zase dobře vím, že bychom je usměrňovat měli. Snažíme se, ale ne vždy se to povede…

 

Váš profesní záběr je velmi široký, sám ale uvádíte, že „hlavním oborem“ je reklama, kde jste získal i mnohá prestižní ocenění. Máte ambice někdy v budoucnu režírovat i celovečerní film?

S reklamou jsem začal hned po FAMU. Je na ní bezva, že to není dlouhodobé, člověk neupadne do stereotypu, potkává nové lidi, nové projekty, a to mě baví. Reklamní spoty vymýšlí agentura zákazníka, ale režisér je dotváří, vylepšuje, dává do filmové podoby. V reklamě se točí i víc peněz, což je u tvorby jakéhosi celku dost podstatné hledisko. Abych byl ochoten dělat celovečerní film, musel bych být přesvědčen, že ta látka má smysl, že má skvělý scénář a dostatek peněz na realizaci – a takový se mi do ruky ještě nedostal. Ale není to sen, za kterým bych šel „hlava nehlava“, uvidíme.

 

Často moderujete sportovní, společenské či firemní akce. Jde o pečlivě připravené scénáře, kterých se držíte, nebo jste mistrem improvizace?

Nepřipravuju si skoro nic, potřebuju jen znát podstatné informace a potom věci, které musí zaznít, a následně se umím pohybovat v určitých mantinelech. Stávají se různé věci, nečekané, směšné, ale mou výhodou je, že mám rád trapné situace a hned tak něco mě „nepoloží“. Jednou jsem měl na pódiu vrcholné představitele podniku, kteří mi nebyli schopni jednoduše vysvětlit, jak jejich produkt funguje. Pro mě to ale bývají příjemné a milé večery či odpoledne.

 

Umíte si dělat legraci úplně ze všeho, nebo máte hranice, za které nejdete?

Každý v sobě máme nějaké hranice. Někdo by třeba nikdy nepropagoval alkohol, ale to není můj případ. Já bych nikdy nevtipkoval o lidech nemocných, postižených, o různých znevýhodněných menšinách. Takové věci zásadně odmítám, nebývá to často, ale občas se to stane.

 

Jste rozený Pražák, ale velmi autentický ve filmech z venkovského prostředí. Utíkáte rád do přírody?

Z venkova jsme vlastně všichni, alespoň naši předci. Já jsem ale vyloženě městský typ, a že mi jdou zahrát „venkovští chasníci“, to se lehce okouká. Máme sice kousek za Prahou chaloupku, ale do lesů moc neutíkám. Kluci jsou po mně, takže když je vyhlášen rodinný výlet, nikomu se moc nechce, velké nadšení to v nás nevyvolává. Nakonec ale jedu rád, protože to jsou společně sdílené zážitky, které nic nenahradí. Vždycky to musí mít nějaký cíl – třeba výstava koček, výstava pivních tácků, nějaká přehlídka…

 

Co vám udělalo v poslední době největší radost?

Mladší syn Jiřík oslavil nedávno čtvrté narozeniny a dostal kytaru. Hned nám na ni zahrál, vůbec nevíme, jak se to naučil, ale potěšil nás. Říkáme mu Duda, protože když byl maličký, neuměl říkat Jura. Duda, které vyslovoval, se nám líbilo, tak už mu zůstalo. Moc hezky zpívá, a když posloucháte takového špunta, jak vyzpěvuje, že …žízeň je veliká, život mi utíká – je to radost. Starší, Honzík, brzy oslaví desáté narozeniny, rád bych zařídil, aby nad naším domem proletělo letadlo s praporem, na kterém by bylo napsáno: Hurá, Honzík – 10 let. Snad se to povede.

 

Myslíte, že veselé Aloisovy ponožky rozjasní české ulice?

Věřím, že ano. Moc bych si to přál. Byl bych rád, kdyby rozjasnily nejen ulice, ale i mysl a duše všech lidí.

 

Autorka: Eva Procházková, Foto: Miroslav Martinovský a archiv nadačního fondu Seňorina

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test