český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Sáňkování dřeva: Staré časy v Beskydech a Javorníkách (2/2)

Doprava věcí na saních patřila v minulosti k životu horalů na česko-slovenském pomezí. V oblasti pod Velkým a Malým Javorníkem tak přepravovali dřevo, ale rovněž seno, brambory a další náklad. Při minulém setkání s nejstarším obyvatelem Velkých Karlovic Ludvíkem Stoklasou jsme si slíbili, že někdy příště si ještě o tom povíme.

 

„Se saněmi, ne že bych nešel, ale už mě to zmáhá, dám je na sebe a jít na kopec, už to nejde, bolí mě nohy, jak musím těžko jít a zabírat. Ale já jsem se jich užil, já jsem se toho nanosil,“ vzpomínal při setkání strýc Stoklasa. „To se i seno sváželo na saních, udělaly se brliny, na to se naložily větve a to seno. I s kravami jsme ale jezdili, naložilo se sena nebo i obilí se svážalo. Měli jsme takový lehký vůz, brzdy byly na přední i na zadní kola, ubrzdilo se to. A krávy také něco udržely.“

Když hovoří o tom, že se sváželo seno nebo obilí na vozech, nemyslí tím pohodlnou polní cestu. Tady v horách se tyto produkty drobných hospodářů musely přivážet z kotárů, kopců nad chalupou. Špatně se jelo dolů, ale do kopců to nebylo o nic snazší.

 

 

Saně pro dřevo, seno i hnůj

Začali jsme hovořit o saních, tak zpátky k nim, i když doprava na vozech s dřevěnými koly byla v horách také z dnešního pohledu zajímavá. „Každý tady měl saně. Měl pěšáky a měl hnojové, často i dvoje. Měli jsme též dvoje,“ vzpomíná strýc na dobu, kdy pomáhal doma. Vracíme se k tomu, jak se dopravovaly saně do lesa, to nás také zajímá. „Vezmete je na ramena a nesete nahoru. Bez toho by jsi palivo nedovezl,“ vzpomíná k dopravě ručních saní do kopců.

K tomu, co se na saních domů přiváželo, říká: „Mohlo se na nich vést metrové dřevo, polena nebo větve, zvané krkošky.“ To nebylo vše. „Nebo ty delší souše, to se naloží a jeden konec se vleče po zemi. Toho jste moc neuvez, to vám brzdilo,“ vzpomíná. „Vozily se na tom i takové súšky, jak se těžilo dřevo, tak vršky zůstaly, tři čtyři metry, to se už nedalo na žádný krov spotřebovat. Tak se to naložilo na pěšáky, přivázalo, a tak se to vezlo.“

Název „pěšačky“, případně „pěšáky“ pro saně byl rozšířen po horách i celém údolí vsetínské Bečvy. Takto se pěší saně nazývaly například v nedalekém Novém Hrozenkově. Také ale na druhé straně Soláně směrem k Rožnovu pod Radhoštěm. Na saních se sváželo dřevo zejména v zimě, tím se živili místní horalé, kteří za mzdu pracovali v lese. Na ručních saních sváželi metrové dříví, ale také klády.

Například z Velkého Javorníka, který má 1071 metrů a je položen už na slovenské straně, vozila parta pěti šesti dřevařů buky. Nejdříve si vyšlapali pro saně cestu. V noci, když umrzla, byla jako led. Těžko si představit, že se někdo pustil po této cestě dolů s kupou dřeva za zády.Musíme také rozlišovat pěší, tedy ručně ovládané saně, od potažních. Tyto potažní saně byly mnohem těžší, bytelnější. Jezdili s nimi furmani, kteří vlastnili koně.

 

Na sněhu i na trávě

Zvláštností byla svážka na saních po trávě. Tu už neprovozovali „profesionální“ dřevaři, ale horalé, kteří potřebovali přivézt dřevo nebo jiné suroviny pro svou vlastní potřebu. Na rozdíl od zimní svážky na sněhu se nedávaly v létě za saně brzdy poskládané z několika polen tzv. barany. Strýc, jak vzpomínal, vozil na ručních saních až dvě stě kilogramů nákladu. Sváželo se suché dřevo.

„Jinak by to nikdo neuvezl,“ poznamenává. „Kdyžto bylo na sněhu, tak musíte mít ten baran... To vás žene, váha na těch saňách je velká,“ upozorňuje Ludvík Stoklasa na způsob ovládaní ručních saní. Pro názornost, a především dokumentaci tohoto způsobu obživy horalů, nám takový „baran“ vyrobil a připevnil za saně. I když to bylo už na trávě. Jako vždy ochotně vše vysvětlil a ukázal s vědomím, že je to pro dobrou věc, zachování paměti na způsob života, který už z hor vymizel.

O saních beskydských horalů bychom mohli hovořit ještě hodně dlouho a stejně tak psát, ale to už bychom neměli čas na nic jiného.

 

 

Zvyky se těžko mění

Ještě musíme například vyjasnit, že s Ludvíkem Stoklasou nejsme příbuzní, a přesto mu říkáme „strýcu“. Kdo viděl v TV Noe dokumentární film „Říkejte mi strýcu“, který jsme o jeho životě a práci natočili, tak mu je to jasné. Pro ty ostatní musíme vysvětlit, že když jsme za ním poprvé, podruhé, možná i potřetí z Prahy přijeli, oslovovali jsme ho, jak si to přeje dnešní doba „pane“. Například „pane Stoklaso, mohl byste nám říci“ nebo „pane Stoklaso, mohl byste nám předvést…“

Nějakou dobu to bylo v pořádku. Jenže když jsme se více poznali, tak po dalším „pane“ se zastavil, zarazil se a řekl „říkejte mi strýcu“ a dodal „žádný pane“. Zvyk je, jak se říká, železná košile. V tomto případě ale na obou stranách. Snažili jsme se, ale stále to nešlo přes pusu. Chtěli jsme říct „strýcu“ ale řekli „pane“. Náš hostitel trval na svém. Postupně se to poddalo a začali jsme ho oslovovat podle jeho přání. Naopak, když jsme se vrátili do Prahy, tak jsme měli problém, abychom přísného revizora v metru neoslovili „strýcu“. Kdo ví, jak by to dopadlo.

 

Svíce v pytli dobře svítila

Protože se u Stoklasů žádost „říkejte mi strýcu“ často opakovala, jako když se učíte cizí slovíčka a váš trpělivý učitel vás opravuje, dali jsme to nakonec i do názvu filmu. Na oplátku jsme po něm ale chtěli, aby vysvětlil nám i divákům, proč ho máme takto oslovovat.

„Tady u nás se neříkalo žádný pane, ale strýcu nebo teto. Žádné pane, to přišlo až za republiky, ale i tak se říkalo strýcu, tetko. Někdy i starostovi se řeklo strýcu…,“ vzpomíná Ludvík Stoklasa na způsoby oslovení ve vsi.

Jen musíme připomenout, že se narodil krátce po první světové válce a po pádu Rakousko-Uherska. Když tedy řekne „za republiky“, tak to znamená jeho mládí, dvacátá případně třicátá léta minulého století a dobu první republiky. Vysvětluje, že pán, to byl někdo z města nebo z úřadu, někdo výše postavený. Tak oslovení „pane“ vesnice vnímala. Připomíná také, že lidé ve vsi v době jeho mládí spolu více drželi. „Zvali se sousedé, když byly dlouhé večery, například na podzim, chodilo se na besedy. Dala se svíca do pytla a šlo sa. Baterek nebylo. Svíca v pytli, to vám dobře svítí.“

 

Otázka pro čtenáře

Obracíme se na vás s dotazy, zda se i u vás nebo v okolním kraji používaly saně k přepravě materiálu a zboží? Měly svůj název? Mohli byste je popsat, jak vypadaly a k čemu sloužily? Máte je ještě doma nebo někdo z vašeho okolí? Napište nám, případně i pošlete fotografie do redakce Naší rodiny nebo elektronicky na e-mail: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Předem děkujeme, nezapomeňte uvést plnou adresu. Rádi z toho něco budeme publikovat.

 

Nikam se necestovalo

Ves v jeho mládí žila jiným způsobem života. Lidé se drželi doma, museli pracovat, žádné velké cestování. „Většinou jsem byl jenom v Podťatém. Pět roků jsem chodil do Podťatého do školy a pak dolů do měšťanky. Ani v Leskovém jsem nebyl, v Bzovém, v Luskovci nebo na konci v Tísňavách, dole pod Soláňem. Na to nebyl dříve čas. Byl jsem sám, musel jsem pást krávy nebo byly sena, každý musel přispět, hrabat snopy nebo se snopy snášely na ty mandele, na ty kůly. Tak se dělalo. Nyní to nikdo nedělá, žádný nyní neseje.“

Jen pro vysvětlenou, Podťaté, Bzové, Tísňavy, to nejsou vzdálené vesnice, ale dlouhá údolí jedné obce, Velkých Karlovic. „Nikde jsem necestoval, mimo Karlovic, až na vojně. Jinak jsem se držel u chalupy, byl jenom děda s babičkou. V Praze jsem byl dvakrát, na rekreaci týdenní...,“ připomíná strýc způsob života, jak žil on a většina jeho vrstevníků.

Napadá nás, co se jenom za jeho života změnilo. Honba za zážitky se stala modlou dnešní doby. Jeden se přitom snaží často trumfovat druhého. Představuje to přeplněné dálnice auty v létě směřujícími k moři, nebo časté cestování letadly do exotických destinací s průvodkou vyplněnou kouřem, smogem z aut a dalších dopravních prostředků. Podobně v zimě. I ty hory kolem chalupy strýce se změnily. Sníh se ze zim vytrácí, na sjezdovkách zůstává jen umělý, vyrobený vlekaři. A s tím sněhem, jako by se i zážitky lyžařů v drahých kombinézách staly umělými. To jsme se ale dali do úvah, filozofování.

Sám strýc uvažuje jinak, on bere život, jaký je. Hezky nám to vyjádřila jeho vnučka Jitka Petřeková, když jsme společně navštívili muzeum ve Velkých Karlovicích. „Děda je úžasná osoba. Dědu vidím jako člověka, ke kterému shlížím, je to ukázka poctivosti, skromnosti a vůbec životního nadhledu. Člověk, který přežil všechny své známé, nemá tady žádného jiného kamaráda z dětství. Se vším, co prožil, se dokázal vypořádat naprosto skvěle, nikdy neztratil nadhled a optimismus,“ vyprávěla nám Jitka do kamery, zatímco seděla na pódiu místního amfiteátru.

„To všechno je pryč, to bývalo,“ říkává Ludvík Stoklasa často, zejména když nám něco zajímavého ze starých časů ukazuje. Pryč je také dnešní vyprávění. Tak někdy příště na shledanou.

 

Autoři: Vít Smrčka a Aleš Smrčka, Foto: Aleš Smrčka

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test