český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

Pováží. Slovenské hrady (2/3)

Slovenské hrady okouzlí většinu návštěvníků nejen svým architektonickým ztvárněním, nezřídka i svou majestátností, ale v naprosté většině případů také půvabem okolní krajiny. Její krása vytváří spolu s tajemnou vznešeností dosud zachovaných zbytků gotických zdí hradních paláců kombinaci, která si vnímavého návštěvníka doslova podmaní.

 

Sídlo se špatnou pověstí

Čachtický hrad patří díky nechvalně proslulým činům Alžběty Báthoryové určitě k nejznámějším hradům na Slovensku. Tato příslušnice jednoho z nejvýznamnějších a nejbohatších rodů své doby byla jeho majitelkou v závěru 16. století. Její příběh patří díky mnoha literárním i filmovým zpracováním rovněž k všeobecně známým. Jeho opakování by bylo nošením dříví do lesa. Ukazuje nám však na několik skutečností, které nejsou z většiny zpracování patrné. Jednak na neuvěřitelně nerovné postavení mezi šlechtou a poddanými, a jednak na sňatky v blízkém příbuzenstvu, což mezi šlechtickými rody v Evropě nebylo dlouhá desetiletí nic neobvyklého.

 

 

Vzpomeňme třeba na Habsburky. Podobná sňatková politika se nevyhnula ani rodu Báthoryů, který se už ve 14. století rozdělil na dvě větve: ecsedskou a somlyoskou. Jejich příslušníci uzavírali mezi sebou příbuzenské sňatky. To mohlo způsobit zdravotní i psychické indispozice, které se v rodové linii vyskytly: epilepsii, dnu a údajně výstřední povahové rysy jako jsou pýcha, samolibost či krutost. U Alžběty, jejímž otcem byl Jiří Báthory z ecsedské linie rodu a matkou Anna Báthoryová z linie somlyovské, tak není vyloučeno, že její deviantní povaha mohla pramenit i z genetické zátěže. Od zasloužené popravy ji však asi zachránil další důležitý příbuzenský svazek. Jejím strýcem nebyl totiž nikdo jiný než polský král a velkokníže litevský, Štěpán Báthory.

 

Ochránce hranic

Tematín spolu se sousedními hrady v Trenčíně, Čachticích a také s Beckovem zajišťoval ochranu pohraničních průsmyků a rovněž strážil brod přes řeku Váh. Díky blízkosti zmíněných hradů a jejich poloze na vysokých kopcích došlo k vizuálnímu propojení. Mohli spolu efektivně komunikovat při plnění strážního poslání ve dne vlajkami nebo v noci pomocí ohňové signalizace.

Počátky hradu spadají do 13. století a v průběhu staletí se na něm vystřídala řada majitelů, samozřejmě nemohl chybět ani všemocný pán této oblasti, Matúš Čák Trenčianský. Později se dostal do majetku bohatého rodu Thurzovců. Na počátku 17. věku jej Stanislava Thurzo modernizovala investoval do posílení jeho obranyschopnosti. Za pomoci italské stavitele, mistra svého oboru, přebudoval hrad na bezpečné, ale zároveň i na svou dobu pohodlné sídlo.

Tematín je rozsáhlou zříceninou, jejíž z dálky viditelná silueta se vypíná na jednom z hřebenů Povážského Inovce. Během několikakilometrové cesty ke hradu si můžeme dosyta užít kouzla zdejší lesnaté, kopcovité krajiny a zároveň udělat něco pro kondici. Se svou nadmořskou výškou kolem šesti set metrů patří k nejvýše položeným hradům Slovenska.

 

Husité na Slovensku

Zřícenina Topoľčianského hradu se tyčí v blízkosti obce Podhradie na částečně zalesněném kopci. Díky tomu, že není zcela skrytý vegetací, nabízí řadu fotogenických scén už cestou k němu. To pravé se milovníkům širokoúhlých objektivů naskytne na hradě. Za hezkého počasí jakoby se okolní kopcovitá krajina sama podbízela paletou záběrů, na kterých i po čase pohled rád ulpí. Kombinace hradeb a palácových zdí na pozadí se zvlněnou, kopcovitou krajinou je dokonalá.

Samotný hrad prošel nedávno zdařilou rekonstrukcí. Jeho dominantu představuje čtyřhranná čtvercová věž, která je obklopena půlkruhovým nádvořím. Z druhé strany je skalní masiv pod věží tak prudký, že zde mnoho fortifikačních prvků nenajdete, byly by zbytečné.

Pokud jde o historii Topoľčianského hradu, není z našeho pohledu bez zajímavosti, že byl v držení husitských vojsk, a to dokonce dvakrát. Husité takto odpovídali na křižácké výpravy krále Zikmunda směrované do Čech. Po první návštěvě roku 1431 zde zanechali stálou vojenskou posádku a vojensky kontrolovali rozlehlé okolí. Stáhli se až po několikaletém období, když obdrželi požadované výkupné. Ve čtyřicátých letech patnáctého století se pro pobyt na zdejším hradě rozhodl husitský hejtman Jan Jiskra, jehož vojáci se hradu zmocnili, aby jej posléze navrátili, ale opět za výkupné. Inu i tak se tehdy podnikalo.

 

Hrad nad hřbitovem

Starý židovský hřbitov lemuje po pravé straně přístupovou cestu k hradu. Odbočíme-li jen několik metrů, spatříme skrze staré náhrobky majestátnou hradní siluetu. Připomínku lidské pomíjivosti tak máme těsně před sebou a materiální v podobě hradní zříceniny pár set metrů opodál na horizontu. Nepůjdeme-li hned do hradu, ale do mírného kopce naproti hradní stavbě, naskytne se nám další pohled, který se vryje do paměti.

Podlouhlou hradní siluetu máme na úrovni očí doslova jako na dlani a nezbývá než několikrát zmáčknout spoušť fotoaparátu. Nenechme si ujít ani druhý pohled na hrad z opačné strany přímo z obce Beckov. Zde se naopak budou hradní zdi vypínat strmě nad námi na téměř kolmé skalní stěně. Odtud byl hrad nedobytný a na příchozího působí jako pohled na orlí hnízdo vysoko v horách. Z hradu budeme odměněni řadou dalších skvělých výhledů, tentokráte do okolní krajiny, zejména na tok řeky Váhu.

 

 

Beckov (na snímku) leží na strategickém místě u Považské cesty při brodu přes řeku. Opevněné hradiště zde bylo v dobách Velké Moravy. Kamenný hrad vznikal zřejmě jako královský zhruba kolem poloviny 13. století. Rovněž jako mnoho jiných hradů patřil v 15. století oblíbenci krále Zikmunda Lucemburského, Stiborovi ze Stibořic. Pro Beckov byla následně důležitou událostí porážka uherských vojsk roku 1526 u Moháče. Tehdejší majitelé, Bánffyové, na ni reagovali přestavbou do podoby mohutné renesanční pevnosti, která však v duchu tehdejší doby plnila i roli přepychového panského sídla. Byla to zlatá éra hradu. Skončila v roce 1646, kdy rod Bánffyů vymřel po meči. Do hradu se přestalo investovat a degradoval do role vězení, dílo zkázy dokonal požár roku 1729.

 

Pevnost významných majitelů

Čtyři jedničky, tedy rok 1111, lze pravděpodobně považovat za počátek historie Trenčínského hradu. Nejenže je jedním z nejstarších, patří také mezi největší na Slovensku. Byl v držení významných majitelů, kteří ve své době představovali velmi mocné muže. Byli to nositelé jmen jako Matúš Čák Trenčianský, uherský král Ludvík I. Veliký z Anjou, jeho pozdější následník král Zikmund Lucemburský či významný šlechtic Štefan Zápolský. Ludvík přistavěl palác, který nese dnes jeho jméno a je v něm expozice historického nábytku. Zikmund i Štefan rovněž hrad přebudovali. První údajně kvůli své manželce Barboře, které jej věnoval, druhý kvůli Turkům, kteří se v šestnáctém století hrnuli do Uher a nikdo nevěděl, kde se nakonec jejich expanze zastaví.

Díky druhé přestavbě okolo poloviny šestnácté věku hrad získal renesanční vzhled. Jeho jasnou dominantou je Matúšova věž. Přes požár, který hrad poničil roku 1790, se dodnes dochovalo, i díky pozdější obnově, několik paláců, rozsáhlý systém opevnění, včetně několika bran a dělové bašty. Z horních partií hradu je pak skvělý výhled do širého kraje, od toku Váhu až po hřebeny Karpat.

 

Orlí hnízdo mezi hrady

Lednica ležící nad stejnojmennou obcí na severozápadě Slovenska se může bez jakéhokoli přehánění honosit titulem nejobtížněji dostupného hradu na Slovensku. Zejména to platí pro jeho horní část situovanou na úzkém hřbetu skalního bloku, kde bychom čekali spíše hnízdo dravých ptáků než hradní zdivo. Mimoto Lednica byla poměrně významným hradem, který měl údajně více než čtyřicet místností.

Historii zdejšího opevnění lze datovat pravděpodobně do druhé půle 13. století. Nemohl tedy nepatřit pověstnému Matúši Čákovi. Později si jej na pár let od Zikmunda Lucemburského vypůjčila husitská vojska, která zavítala i do Pováží. Asi o čtyři desetiletí později jej Matyáš Korvín věnoval svému přívrženci Petrovi Nehézovi z Dolní Krupé. Následně v 16. století se zde usadili loupeživí rytíři. V době protihabsburských povstání byla Lednica obléhána císařským vojskem, z čehož se vzpamatovala díky následné opravě. Osudným se jí stalo vymření posledního šlechtického rodu, který ji měl v držení. K tomu došlo po polovině 18. století. Následoval obvyklý scénář: postupné pustnutí, chátrání a rozpad. V posledních letech pokus o záchranu toho, co zbylo z hradu, jehož součástí bylo opevnění úzkého hřbetu skály, která se nad ním prudce vypíná.

 

 

To pravé pro fotografy

Když se blížíme k Považskému hradu (na snímku) a spočineme u paty vysokého kopce, na němž se dodnes nachází torzo kdysi mohutné stavby, máme pocit, že tam někde vysoko, skoro v oblacích, musela mít hradní posádka dokonalý přehled o všem, co se v širokém okolí dělo. A vskutku, když vystoupáme vzhůru a obejdeme kolem hradních zdí, zřejmě budeme víc hledět do krajiny než na hrad samotný. Ne že by za to nestál, ale pohledy z té výše na malebnou scenérii středního Pováží, na tok řeky Váhu i na Hričovský kanál, vybudovaný v šedesátých letech minulého století jako součást Vážské kaskády, upoutávají obvykle pozornost na dlouhé minuty. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že v obci pod hradem, s příznačným názvem Považské Podhradie, se nacházejí hned dva zámky, renesanční a větší barokní.

Považský hrad je prvně doložen na počátku čtrnáctého století. Za dobu své existence se ocitl v držení řady významných majitelů, byl i hradem královským. Roku 1671 jej oblehla císařská vojska, jelikož se tehdejší majitel zapletl do takzvaného Wesselényiho spiknutí. Jednalo se o protihabsburské hnutí, které v letech 1664 až 1670 sjednotilo nejmocnější magnátské rody s cílem obnovit význam vysoké šlechty a tradičních rodů, jejichž vliv utrpěl důsledkem tlaku Habsburků. Vzestup moci panovnického rodu totiž souvisel i s vytlačováním Turků z Uherska. Každopádně dobýváním císařskou armádou Považský hrad výrazně utrpěl a to zřejmě zavdalo příčinu k výstavbě druhého, tedy barokního zámku na úpatí pod hradem. Od 18. století se tak hradní areál pozvolna měnil ve zříceninu. Ze samotného hradu se dodnes dochovala obvodová hradba, gotické hranolové věže, renesanční bašta a řada dalších fragmentů.

 

Text a foto: Milan Žoha

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test