český týdeník | založeno 1968 | Vydavatel: Milan  Horák

ČLÁNKY

S městem za zády (32)

Psali jsme již v týdeníku Naše rodina o jarních rostlinách, vyskytujících se pod dosud bezlistými stromy zpravidla v hájích a lužních lesech. Zmínili jsme se o sněženkách a bledulích, devětsilu a křivatci, a mohli bychom k nim přiřadit ještě ptačinec velkokvětý, plicník lékařský, violku lesní či dymnivku dutou. To vše jsou rostliny tzv. jarního aspektu, vyrůstající pod listnatými stromy dříve, než se zazelenají a zakryjí tak před paprsky slunce jejich pozemní stanoviště.

 

Na fotografii vidíme současný stav přírody, v němž jarní aspekt pomalu ustupuje, aby přenechal místo jiným přírodním silám – rašení listů a v případě ovocných stromů a keřů i kvetení. Typická jarní květena se přitom pomalu vytrácí a její naakumulovaná energie se stahuje do listů, a ještě později do podzemních cibulí a oddenků.

 

Chlupatý pozdrav vrcholného jara

Touto dobou na suchých stepních či skalnatých stráních, třeba v Dolním Povltaví, odkud pochází snímek, přitáhne náš pohled stále vzácnější vytrvalá rostlina z čeledi pryskyřníkovitých, koniklec luční (Pulsatilla pratensis). Roste pouze ve střední Evropě, zpravidla na vápencovém podloží, a patří mezi silně ohrožené druhy, chráněné zákonem. Jeho květy, vyrůstající z huňatých lodyh, se objevují v dubnu až květnu. Koniklec luční se dělí na několik poddruhů a tvoří také křížence. A k čemu slouží jeho huňaté ochlupení? Inu, ke stejnému účelu jako mnohým zvířatům či našim lidským prapředkům – chrání se jím proti nepříznivým teplotním podmínkám.

 

 

Kdo to dělá „brekeke“?

Touto dobou se v české krajině začíná ozývat typické skřehotání, odpovídající druhovému jménu skokana skřehotavého (Rana ridibunda). Zastihneme jej ve stojatých vodách nižších geografických poloh, v rybnících i v požárních nádržích, nepohrdne ani zahradním bazénem, natolik si oblíbil přítomnost člověka. Zbarvený bývá podle areálu výskytu, tudíž je barevnost jeho pokožky značně variabilní. Vzhledem k délce – může dorůst až osmnáct centimetrů – je skokan naší největší žábou. Tomu odpovídá i jeho neobyčejná žravost, dokáže zhltnout nejen všelijaký hmyz či pavouka, ale i myš, hraboše, mloka či rybku. Zábrany mu nečiní ani kanibalismus – byl pozorován případ, kdy čtrnácticentimetrový skokan pozřel osmicentimetrového příslušníka vlastního rodu. Je schopen skákat na velké vzdálenosti, což snadno zjistíme, kdy jej vyrušíme na jeho pobřežních stanovištích. Unikne nám takto do vody, kde se v mžiku zaryje do bahna anebo se zaplete mezi stvoly vodního rostlinstva. Tato schopnost jej však často neuchrání před jeho typickými konzumenty, jichž je vskutku požehnaně: od dravých druhů ryb přes užovky, čápy a volavky až k liškám, jezevcům, kunám a vydrám. Unikne-li všem nástrahám, dokáže se prokazatelně dožít až jedenácti let. Zimu přežívá v bahně na dně rybníků, někdy však k tomu účelu použije i opuštěnou noru. Páření skokanů probíhá od května do června, to se pak celá krajina rozezní charakteristickým brekeke z mnohých žabích hrdel; zejména v noci jsou pak tyto chóry slyšet na kilometry daleko.

 

Žlutooranžový agresor

V přívětivém dubnovém čase se nemusíme vydávat za houbami do vzdáleného lesa, některé naopak mohou „přicestovat“ třeba na zahradu. Takový sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus – v některých atlasech jej rovněž nalezneme pod názvem choroš, případně trsnatec sírový) je věru nepřehlédnutelný: nejen svou pastelově žlutou barvou, ale i tím, že svými trsnatými, vějířovitými plodnicemi o váze až několika kilogramů obrůstá především kmeny stromů v sadech, zahradách i alejích, často ve výši lidské postavy. K malé radosti sadařů i zahrádkářů se zaměřuje především na stromy ovocné (hrušně, třešně i ořešáky), najdeme jej však i na akátech, topolech či vrbách. Napadený strom působí zdravým dojmem a dále se rozrůstá, je však napaden červenohnědou kostkovitou hnilobou dřeva, jež je pro něj smrtelným nebezpečím – ve vegetačním období se pod váhou olistěné koruny může nečekaně zřítit. Mladé a šťavnaté plodnice sírovce lze konzumovat, dle houbařských praktiků do té doby, dokud jimi nůž „projede jako máslem“. Zmáčkneme-li jejich okraj tak, aby vytékala šťáva (tento jev se nazývá houbová gutace), jsou prý v ideálním stavu na přípravu řízků. V takové podobě je lze smažit, dusit na karí, ale i nakládat do octa, marinovat s cibulí a zeleninou, či – prý nejchutněji – připravit na způsob pečenáčů. Údajně nejlépe chutnají sírovce vyrostlé na třešni.

 

 

Podotkněme ještě, že v často zaplavovaných lužních lesích na Břeclavsku, kde přímo na zemi roste jen velmi málo jedlých hub, se místní houbaři naučili upravovat k jídlu i rozmanité druhy rostoucí výše na stromech. Choroš sírový, který zde roste na vrbách, dokonce nazývali „vrbovým masem“. Škoda i užitek jsou tedy v případě hub často dvěma stranami téže mince…

 

Text a foto: Jaroslav Vanča

Partneři

Diamant Expo

Milan Horák

Naše rodina

Ostrovní 30
110 00, Praha 1

telefon: +420 224 932 034
fax: +420 224 932 034
email: rodina@rodinaonline.cz

IČO: 15095568
DIČ: CZ480307270

Website Security Test